 |
| Foto: Muzeum Auchwitz-Birkenau |
„Když jsme otevřeli bránu, spatřili jsme lidské trosky, doslova jen kosti potažené kůží. Někteří tam postávali bosí, přestože byl ukrutný mráz... Snažili se nás dotknout, snad aby se přesvědčili, že je to pravda,“ vzpomínal na to později Šapiro, jemuž se podařilo po válce emigrovat do USA.
Rudá armáda v komplexu místních táborů osvětimské továrny na smrt našla už jen 9.000 živých vězňů. Ti zde zůstali po "urychlené evakuaci", tedy po pochodech smrti, které odtud předtím odcházely. A měli být také zlikvidováni. Naštěstí to nacisté nestihli, na místě zůstalo jen asi 600 mrtvol. Většinou postřílených lidí, další zemřeli vyčerpáním, hladem a na nemoci. Protože esesáci už na podzim roku 1944 zlikvidovali plynové komory, nebylo vraždění tak efektivní. Byla zbořena i krematoria, takže nešlo mrtvá těla obrátit v popel, jako těch milion třistapadesát tisíc před nimi. Většina esesáků uprchla už 20. a 21. ledna. V táborech zavládlo jakési bezvládí.
Heftling se stará, heftling má. Vězni vnikli do skladů a hledali nějaké jídlo. Někomu se to podařilo, někomu ne. Někoho při tom zastřelili esesáci, kteří se v táboře ještě skrývali. Zdravotníci z řad vězňů se snažili zorganizovali alespoň minimální zdravotní pomoc.
Při slavných výročích se mlčí o tom, že do táborů vnikli sousedé z okolí, kteří zde rabovali sklady věcí, které Němci uloupili na svých obětech a které nestihli odvést. Krom různých předmětů si zde i některé místní rodiny vybrali dítě, které "adoptovali". Takto se zachránilo alespoň několik dětí, které by jinak možná zemřely.
Rudá armáda tedy osvětimské lágry přímo nedobyla, ale zabezpečila je před možným návratem nacistů, ochránila je od nájezdů místňáků a zajistila profesionální lékařskou péči. A jídlo. Uvádí se, že sovětští vojáci se s osvobozenými vězni "dělili o vlastní skromné příděly". Jinde zase vězeňkyně vzpomínají jak dostaly "jídlo první jakosti (skvělý vojenský chléb,
suchary a přírodní tuk)". Pro vojáky skromné jídlo, pro osvobozené vězně jídlo první jakosti. Ale pokud je od něj někdo neodtrhl, tak mohli kvůli náhlé přemíře toho jídla na prahu svobody zemřít. (Tátu v dalekém Gusenu, kam je z Osvětimi ještě stihli Němci odtransportovat, tak tam ho naštěstí spoluvězni 5. května 1945 od US chleba odtrhli.)
Proběhlo devět tisíc různých příběhů konečného vysvobození...
"To si ani nedovedete představit, jak to bylo strašné, když bylo stanné právo! A to bombardování! A o povstání se tu i střílelo! Zatímco vy jste si byli v koncentrácích..."
"Byli si..." Do nacistických koncentračních táborů přišlo v letech 1933-45 celkem kolem 26 milionů lidí. Asi 11 milionů z nich už nevyšlo. Více než polovinu z tohoto počtu zavražděných tvořili lidé židovské víry, židovské národnosti či židovského původu. Mezi nimi bylo i téměř devadesát tisíc českých Židů. Jen necelých šest tisíc přežilo. A někteří z nich dodnes svědčí. Můžete je vidět v dokumentech, které se teď promítají v televizi. Vyprávějí své příběhy, které byly oproti té velké válce malé. Ale byly jich miliony.
Starý člověk vypráví o tom, jak byl mladý, jak měl rodiče a sourozence, normálně žili, a jak se kolem nich začal postupně svírat neprorazitelný kruh. Pamětník vypráví, jak spal na pryčnách, v jejichž dolních lůžkách umírali "musulmani", o vších, o hladu, o bití, o mučení... Vypráví neuvěřitelné věci, s neuvěřitelným klidem.
A pak najednou zmlkne, chvíli se přemáhá, řekne "promiňte..." a nakonec přece jenom uvidíte jeho slzy, které až to téhle doby zůstávaly neviditelné. Většinou se objeví, když mluví o smrti svých blízkých. Znám spoustu těch příběhů, a vždycky je mi těžko, když na ně pomyslím.
Příběh děvčátka, které rodiče strčili pod cizí identitou do sirotčince, kde přečkalo válku. Ta paní dodnes žije a dodnes má mámě a tátovi za zlé, že ji nevzali s sebou. Do Terezína a do Osvětimi, kde zahynuli...
Příběh miminka, které chtěla jeho maminka společně se sebou a starším bratrem zabít dříve, než dostanou pozvánku do transportu. Nakonec přežili v úkrytu. To miminko žije dodnes, ale dodnes nemůže zapomenout mamince, že je v dětství nikdy nepohladila...
Příběh miminek, které jejich matky pohodily do příkopu ještě před selekcí na železniční rampě po příjezdu do Osvětimi, aby se zachránily a mohly mít po válce další děti.
Příběhy maminek, které dostaly při selekci možnost jít na správnou stranu, ale přesto doprovodily svoje děti až do plynu. Byly s nimi v posledních okamžicích jejich krátkého života. Tyto ženy se vzdaly šance na život, upřely život svým budoucím potomkům, jen aby mohly být se svými robátky společně a aby jim mohly v posledních okamžicích jejich života pomoci.
Psáno v Praze v lednu roku 60 po Osvětimi, poprvé vyšlo na Neviditelném psu 25. ledna 2005
Na www.holocaust.cz najdete informace, dokumenty a další materiály o genocidě Židů a Romů za druhé světové války, o dějinách rasismu a antisemitismu.