 |
| F. Gál na letošní Terezínské tryzně |
Ten život "po svém" znamenal také smrt "po svém". Přímo v ghettu zahynulo na následky nemocí, podvýživy a nelítostných životních podmínek asi 35.000 lidí - včetně jednoho a půl tisíce obětí epidemie skvrnitého tyfu, které umíraly ještě v době míru. Kromě obyvatel Protektorátu sem byli později sváženi i "říšští Židé" (Němci a Rakušané), dále Nizozemci a Dánové, a na konci války k nim přibyli i Maďaři a Slováci. Takže nakonec tudy prošlo na 155.000 lidí, z nichž během války zemřely oběti v počtu 118.000.
Ghetto bylo pod správou SS, a tak šlo o dvě různá zařízení. Samozřejmě, že pokud jste v ghettu provedli něco proti jeho ničivým pravidlům, mohli jste se do té "věznice" v Malé pevnosti lehce dostat. Z Malé pevnosti do ghetta putovaly pouze mrtvoly - protože tam bylo krematorium. A těch mrtvol bylo asi 2.600 z 32.000 lidí, kteří prošli Malou pevností. Jen 300 jich bylo popraveno, ostatní byli umučeni gestapáky, nebo zemřeli hladem či podlehli nemocem.
Připomíná se tu i litoměřický koncentrák na druhém břehu Labe, kde bylo za války "nedělitelné území Německa, od samotného pradávna osídlené sudetoněmeckým kmenem", tedy ten kus Čech, který byl uloupen Československu už po Mnichovském diktátu. Ten tábor nebyl vyhlazovací, ale pracovní. Pobývali v něm nedobrovolní dělníci podzemní továrny Richard. Jednalo se celkem o tři bývalé hlubinné vápencové doly pod vrchem Radobýl, jejichž chodby dosahovaly délky až 30 km. Zde měla probíhat zbrojní výroba. Od jara roku 1944 tu lámali kámen Židé ze zvláštního terezínského komanda, které čítalo asi 300 lidí. Byli sem nahnáni i vězni z toho litoměřického koncentráku, což byla pobočka Flossenbürgu. Vlastní továrna začala fungovat na podzim roku 1944. Vyráběly se zde součásti motorů pro tanky, později i elektronky.
V Litoměřicích byli vězněni příslušníci Polska, Jugoslávie, Sovětského svazu, Francie, Belgie a Itálie. To, že to byl "pracovní" lágr neznamenalo, že by se Němci o své svěřence nějak dobře starali. Z 18.000 vězňů zde za necelý rok zemřelo 4.500 lidí.
To je suma sumárum už dost velký počet obětí na to, abychom na ně vzpomínali. Stalo se tak i letos, kdy třetí květnová neděle byla ta minulá s datem 18. května. Jako vždy se zúčastnili oficiální představitelé České republiky, diplomaté zastupující země, jejichž občané byli vězněni v Terezíně a Litoměřicích a také zástupci partnerských paměťových institucí z České republiky i z dalších 30 států a široká veřejnost. Ta "široká veřejnost" se bohužel každým rokem poněkud úží. Letos nepřišlo několik tisíc návštěvníků jako obvykle, jen nízké stovky, nejspíš proto, že bylo deštivé počasí. Ale byla přítomna Česká televize, která událost přenášela přímým přenosem a uložila záznam z ní i na Facebook.
Projevy ústavních představitelů i ředitele Památníku Terezín pana Jana Roubínka si tam můžete vyslechnout - po tom, co přeskočíte úvodní pietní kladení věnců. Já zde chci vyzvednout projev "pamětníka", přímého svědka událostí Fedora Gála. (Mluvil od 11:19 SELČ.) Slovo "pamětník" dávám do uvozovek proto, že si Fedor Gál, filozof, sociolog a signatář Charty 77 z Terezína sám moc pamatovat nemůže - narodil se zde totiž až 20. března roku 1945. Ale pamatuje si, co mu říkala maminka Barbora, kterou sem poslali slovenští luďáci z lágru Sereď v prosinci roku 1944 společně se starším bratrem Egonem.
"Koluje ve mně DNA mých předků. Lidí, mých nejbližších, kteří byli povražděni v plynových komorách, spáleni v krematoriích, zahynulých při pogromech, a vrátil se málokdo z nich." (Patřil mezi ně i Gálův otec, Vojtěch Gál, jenž byl zastřelen na pochodu smrti několik dní před koncem války.) "Ale současně se snažím celý život vzdát hold těm několika zábleskům světla, které pronikají z temnot dávných časů. Máma, tady mě porodila, tady mě uložila do krabice od margarinu, tady jí kamarádky s velkým rizikem přinášely brambory, aby mě mohla kojit, sem jí kamarádi, terezínští vězni, poslali dort, který sesypali ze svých denních přídělů chleba a povidel. Tady, když ráno vstoupil do místnosti, kde jsem ležel s mámou, esesák, a uviděl to mimino v krabici od margarinu, tak si odpustil své obvyklé šikanování a řvaní...
Lidi, kteří cejtili laskavost a soucit i v těchto podmínkách, tak musím říct, že někteří z nich by nám měli být modelem chování v každé krizové situaci."
Fedor Gál vzpomněl pak hrdinství Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera, kteří uprchli z koncentračního tábora Osvětim v dubnu 1944. Jejich útěk a následné svědectví pak měly velký význam pro informování světa o hrůzách, které se za dráty lágrů odehrávaly. Málokdo si dnes na ně vzpomene.
Potom připomněl Viktora Frankla, který prošel několika koncentráky a napsal knihu "A přesto říci životu ano". Ta kniha podstatně ovlivnila Gálův život.
"Když se máma s bráchou a se mnou vracela z Terezína domů, tak už domov neexistoval. Majetek si přivlastnili arizátoři. Z jedněch ostnatých drátů za druhé. A komunisté nám vzali vše, co zbylo. Máma prožila procesy v padesátých letech, kde jeden z hlavních bodů obžaloby byl sionismus. Máma prožila s námi ruské tanky v osmašedesátém, následnou normalizaci... A ta chvilinka štěstí a katarze, která přišla v listopadu '89 netrvala dlouho. Já si živě vzpomínám na resuscitaci nacionalismu, hesel a sloganů a národoveckého žvanění, za kterým se neukrývalo nic, než novej, starej a tentýž nacionální socialismus."
Fedor Gál chce i nadále předávat poselství předků, své svědectví i ty záblesky světla. "Ty jsou absolutně podstatné." Cítí to jako svou misi až do konce svého života.
"A budu vyznávat a vzývat vzdor a rebelii, které nám brání, abychom přijali to, co dnes hejbe světem. To, abychom přijali to, čemu se říká Nový světový pořádek. To, čemu se říká Národní zájmy. To, čemu se říká Ekonomické zájmy a Byznis nade vše. I nad morálkou. To nemůžeme dovolit. Já vím, že sen o svobodě je sen. Já vím, že vývoj společnosti je chvíli bludný kruh a chvíli spirála. Já vím, věřím a doufám, že ta spirála směřuje nahoru. Nebude to lehký, bude to stát oběti, ale důstojnej život a důstojná smrt za to stojí."
A pak jako postscriptum, opustil Fedor Gál hovorovou češtinu a spustil slovensky. Poslal pozdrav směrem na Slovensko: "Kde s úžasnou rychlosťou a neuveritelnou razanciou nastupuje opäť minulosť. Nedajte sa, bráňte sa, vzdorujte, rebelujte."
Ono se to na Slovensko po letech skutečně vrací - ta jeho temná minulost z válečných dob. I z dob "normalizácie", kterou vedl Slovák Husák. Za bolševika zde bylo jen několik desítek disidentů, z polovičky to byli židovští intelektuálové, z polovičky katoličtí intelektuálové. Z té druhé polovičky se pak bohužel částečně jednalo o příznivce slavné válečné Slovenské republiky, známé jako "Slovenský štát", tedy klerofašistický stát. Ti židovští intelektuálové se už hned v devadesátkách přestěhovali (někdy byli i vyštváni okolnostmi) do Prahy, kde časem získali české občanství. Klerofašisté zůstali na Slovensku, kde se stali politiky. A přibývají k nim populisté, ke kterým řadím hlavně premiéra Roberta Fica, který se skutečně během doby vyvinul ze člena Komunistické strany (od r. 1987 do r. 1999, kdy byl poslancem za KSS přejmenované na "Stranu demokratickej ľavice") přes sociálního demokrata až do své dnešní diktátorské podoby. Tedy - Fico není diktátorem, jen se mu podobá svým vystupováním a mocenským jednáním. Jeho politiku nemohu nazvat "klerofašistickou", protože s klérem se nezapletl. Ale má jednoznačné prvky fašismu, ke kterému díky demokratické opozici ještě nemohl dospět. Proto jeho praktickou politiku označuji vlastním výrazem jako "prefašismus".
Toto cítím už od začátku Ficova současného volebního období, jen jsem to nechtěl ventilovat, abych nebudil medzinárodné vášne. Projev Fedora Gála mi umožnil, abych tento svůj názor mohl zveřejnit právě teď, kdy vzpomínáme obětí temné minulosti, a sledujeme i temný vývoj současné války Ruska proti hloupoučké Evropě. Je to dnes jen na nás, kam se budoucnost posune.
Aby zase někdo po dalších osmdesáti letech nemusel vzpomínat...
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 20. května 2025
(Úvodní foto je printscreenem z přímého přenosu ČT z podujatie)