(Užít si Jeruzalém)
Je pátek pátého pátý a s Janinkou máme v plánu navštívit hradby Starého města jeruzalémského. Z našeho hotýlku se tam dopravíme pěšmo. Není to tak daleko. Jenom vyjdeme na roh Kikar Zion a sejdeme podél kolejí Jaffskou třídou. Míjíme tramvajovou zastávku u radnice. Sejmu si podrobné podmínky místního Přepravního řádu – jsou to dvě tabule, vyvedené v hebrejštině. Za pět minut jsme už u severozápadního dvojcípého rohu městských hradeb. Dva cípy rohu kdysi umožňovaly shromáždit sdostatek střelců, kteří mohli chránit přístup do města od Jaffy. Dneska je tu parčík sedmdesát na padesát s drobnými vykopávkami. Pamětní kámen hlásá, že jsme v Corob Garden, kteroužto zahradu věnovala v roce 1998 všemu lidu Jeruzaléma rodina Corobů z Londýna. Nechci jít dále Jaffskou třídou podle hradeb, kudy jsme šli s Janinkou už vloni. Odtáhnu ji vlevo znovu k Nové bráně, abychom k Jaffské bráně scházeli uličkami Křesťanské čtvrti.
Nová ta brána je už od roku 1889, kdy byla proražena ve středověkých hradbách – jako poslední brána. A to zřejmě proto, aby ulehčila vzájemnou komunikaci mezi Starým městem a novými čtvrtěmi, které vznikaly podél Jaffské třídy. A že jsme v křesťanské části města nám dokazuje i zelená kovová konstrukce, vztyčená tyč, na níž jsou připevněny do výše se zmenšující kruhy, nahoře ozdobené pěticípou hvězdou. Vánoční stromeček, či jeho kostra, čouhá zpoza zdi College des Freres Jerusalem a stal se pro mne už dobrým orientačním bodem. Na konci uličky Bab el-Jadid zabočujeme kolem krámku, jenž mi připomíná agitační středisko tentokrát doprava. Ono to není agitační středisko, jak by snad napovídaly červené transparenty nad vchodem, protože je na nich bílým písmem vyvedeno "Pontifical mission". Takhle anglicky, a pak jen arabsky. No jasně, není to tu pro židovské křesťany, avšak pro arabské…Svižně nás předjíždí hoch na kole a mladík na motorce – vhodná dopravní vozítka v těchto uličkách. Jdeme za nimi, míjíme vstupní dveře do Královského paláce Latinského patriarchátu, ozdobené františkánským křížem. Uzounká Latin Patriarchate Street nás vyplivne rovnou u Jaffské brány, zrovna u turistického informačního centra, kde si můžeme koupit lístky na hradby. Z hotýlku je to sem popisovanou cestou jen něco přes kilometr, trvalo nám to něco přes čtvrthodinu a vyplácal jsem přitom jenom třicet snímků.
(Fotogalerie cesty od radnice přes Novou bránu uličkami Křesťanské čtvrti až k Jaffské bráně je k mání ZDE)
V infocentru nás informují, že i jižní část je otevřena jen do dvou hodin. Odpoledne totiž začíná šábes, a protože jdeme kolem Arménské čtvrti k Židovské čtvrti, tak abychom nerušili zase tam. (Jinak jsou vstupy na hradby otevřeny od devíti do čtyř odpoledne. Jak je to v neděli kvůli křesťanům, to nevím, ale předpokládám, že s hradbami problém nemají.) Je půl jedenácté, do dvou ten půlkilometřík, který vede prakticky po rovince, zvládneme.Je půl jedenácté, u Jaffské brány se prodíráme proti davu turistek a muslimek, které jdou na staroměstská tržiště. My míříme z hradeb ven, abychom pak podle nich zabočili vlevo k jihu. Na parkánu procházíme opět kolem jezdeckého sousoší krále Richarda Lví Srdce a sultána Saladína. Říkám si, že kdyby ten křižácký rytíř uměl dodržet rytířské slovo a neporušoval smlouvy, které s vynikajícím kurdským válečníkem uzavřel, mohlo to se středověkou – i dnešní – přítomností křesťanů ve Svaté zemi možná vypadat lépe.
Obcházíme Citadelu, jdeme podle hradeb až k místu, kde se v hradbách nachází úzká branka. Prolezeme jí a dostáneme se těsně nade dno příkopu, který obkružuje Citadelu ze strany vnitřního města. Až na samé dno nás svádí jít několik schůdků. Tovíšžejo! Nehodlám se vysilovat na začátku, musíme dál a výše. Dáme se vpravo po dřevěné lávce, dno příkopu nás dožene. Dojdeme k vnitřní části vnějších hradeb. "Nebudu fotit, nebudu fotit," drtí mezi zuby Janinka, ale tenokrát neodolá a startuje svého chytrouše. Lávka se lomí do schodiště, stoupáme na nižší část hradeb a pak po točitých schodech na úroveň hradebního ochozu. No, to jsme tu "rovinku" moc dobře nezačali, ale nějak se člověk nahoru dostat musí. 
Když se vnitřní zeď sníží, ukáže se nám dvorek policejní stanice, kde parkují policejní auta, a její střecha. Zatímco vpravo panoramuje hotel King David, pod ním umělecká ulička, pohledy vlevo připomínají spíše výhled z okna vlaku, projíždějícího českou drážní krajinou. Tak na mne alespoň působí pás země mezi hradbami a asi padesát metrů vzdálenou souběžnou Armenian Patriarchate St. Úroveň terénu zde dosahuje až k hradbám, takže si můžeme dobře prohlédnout sklad polámaných židliček, prken, kamenných desek a stavební drtě, z níž vyrážejí řídké keříky místních plevelů. Předpokládám, že terén je proto tak vysoko, že pod sebou skrývá stratigrafické vrsty dřívějších smetišť.
Za námi se zmenšuje minaret Citadely, před námi roste vilémovská zvonice chrámu Zesnutí Panny Marie (Dormition). Vpravo se v hloubce zelenají travnaté plochy parku, ze kterých vykukují kosti dávných hradeb; podhradební silničku obklopují kamenné kvádry, aby snad nějaké nákladní auto nevjelo bezděky na trávu, což se u nás v lužinském rondelu občas stává i děky. Vlevo se zase vzdouvají vlny výsypky neznámé povahy, která je porostlá oranžovou travou. Část této plochy, zvící rozlohy asi fotbalového hřiště (90–120 m, šířka 45–50 m) je využita na parkoviště.
Po hradbách jsme celkem pohodlně ušli 300 metrů a dorazili na jejich jihozápadní roh. Zde se pod hradbami rozkládá hřbitov, kde jsou pochovávány generace jeruzalémských Arménů. Hradby se lomí vlevo, aneb k východu. Kráčíme po nich směrem ke klášteru Dormition. Troubení pod námi obrátí naši pozornost dovnitř, kde na vnitřním rohu zatáčí žlutý turistický vláček se dvěma vagonky. My procházíme úzkým ochozem, který je od vnitřního prostoru oddělen jen plotem. Na druhé straně je arménský hřbitov vystřídán hřbitovem řecké ortodoxní komunity. Koukám z dalšího výběžku hradeb a a zjišťuju, že hřbitovy jsou od hradeb odděleny úzkou uličkou. Tudy se budeme dnes vracet, rozhoduju se, ale k tomu máme ještě daleko.
Už jsme u kláštera Zesnutí Panny Marie. Míjíme samostatně stojící zvonici, potom samotný neorománský chrám. A najednou přicházíme nad jakési zříceniny jiného chrámu, který není na žádné mapě zachycen. Zůstala zeď do výše druhého patra s rohovými sloupy, nedaleko romanizujícího vstupu stojí torzo zvonice. Ale nejsou to trosky, ze zdí čouhají zrezivělé kovové pruty. Je to stavba, zjevně železobetonová stavba, a jednou bude možná stejně historická, jako je historický vedlejší něco přes sto let starý vilémovský chrám. Kdy však dojde k dostavění tohoto není jisté, protože ve stejné výškové úrovni ho už zachycuje bedekr z dílny Kindersley Book, vydaný v Londýně roku 2000…
Po dvou stech metrech přicházíme k Sionské bráně. Tady Arméni využívají plochy, jím přidělené účelně: Rozkládá se tu rozměrná budova muzea Mardigianových, někdy příště se sem musíme podívat na sbírky, věnované kultuře a dějinám arménského národa. (Pokud najdeme vchod.) Hned vedle se na stejně velké ploše rozkládá hřiště. Na jeho zeleném tartanovém povrchu, rozděleném bílými čarami se pod dohledem rozložitého mnicha věnuje fotbálku několik malých kluků.
U Sionské brány bychom mohli sestoupit z hradeb, ale proč bychom tak činili, když vnitřní podhradební silnice vede stejně tam, kam chceme my. Za zeleným arménským chrámovým hřištěm se už rýsují kopule synagogy Churva a zlatá báň Skalního chrámu. Přímo v ose našeho putování se za Kidrónským údolím zvedá stráň Olivové hory, zaplněná prastarými židovskými hřbitovy, nad nimi k nebi ční zvonice ruského chrámu Nanebevzetí.
Hradby krom toho, že klesají s terénem, tak se i snižují, až se sníží k samotné ulici, nad níž stoupají do výšky moderní budovy ješiv a židovských muzeí. Jdeme stále po hradebním ochozu, který je fakticky chodníkem u vozovky, od kterou je oddělen plotem. A už jsme před Hnojnou bránou, ze které tedy nesestupujeme, protože jsme už sestoupili. Jsme na chodníku, ulice zahýbá vlevo na sever k Západní zdi. Tam ale dnes nesměřujeme. Přímo před námi se nad jižní zdí Chrámové hory popelí mešita Al Aksá, dole pod ní se rozkládá archeologický park Ofel. Náš dnešní hlavní cíl.
Ale o tom až příště.
***
Putování po jižní části jeruzalémských hradeb má fotogalerii ZDE
Kdo má zájem i o severní part, může si počíst TADY,
a kdo se chce podívat na příslušné fotky nechť si poslouží ZDE
(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 11. a úterý 12. prosince 2017, kdy večer začal první den Chanuky)
***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)