Jak se paní Poláčková vrátila domů

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 totiž přiznala Polná domovské právo několika židovským rodinám z Vídně. Stejně je však dostihl Hitler v březnu 1938 - a Heydrich v květnu 1942, když šli přes Třebíč místní židé transportem Av do Terezína. (Pan policejní šéf Heydrich naplánoval krom genocidy židů i genocidu Čechů, ale k té se již nacisté nestihli dopracovat.) Z Polné šli také do onoho transportu židé z okolních obcí jihlavského regionu.

Šoa přežilo z polenských židů jen několik žen. A k tomu se pojí pár historek. Na jednom z naučných panelů Regionálního židovského muzea (odkud čerpám některé informace), se praví, že těch přeživších bylo pět. Jsou zde i vyjmenovány: Marie Baschová, Zuzana Beranová, Jindřiška Hahnová a Ema (Emma) Poláčková se snachou  Gertou. Polenské ale byli jen tři, Beranová byla  z blízké Jihlavy a Hahnová z ještě bližší Stříteže. 

Kromě synagogy a rabínského domu, kde se nachází zmiňované muzeum, kromě sevřeného místního ghetta, kde se dochovalo krom jednoho všech jednatřicet židovských domků, je v Polné i židovský hřbitov. Nachází se pod Dolní branou ve svahu nad říčkou Šlapanka. V blízké záplavové nivě stávalo až do druhé poloviny 17. století původní židovské osídlení, než se přestěhovalo na dnešní Karlovo náměstí. Na hřbitově se nachází přes tisíc barokních, klasicistních i novodobých hrobů, rozmístěných do 32 řad. Moderní černý náhrobní kámen (aneb maceva) Poláčkových, který připomíná i jejich syna Ottu, zavražděného v koncentráku, je až v poslední řadě vlevo, téměř na obvodové zdi. Jde tedy o poslední polenský židovský hrob.

Místní židy odvezli a povraždili zlí Němci. A hodní Češi těm třem dámám, které měly tu drzost, že přežily, vrátit se nedovolili. 

Hřbitov, který dnes patří Židovské náboženské obci v Praze, je obnoven a opečováván, jak svědčí vysekaná tráva v prostorech, kam se vejde kosa. Postupně se vztyčují i náhrobky, které padly vlivem času anebo vandalů. Ano, dalo by se říci, že hřbitov žije, a to díky místním nadšencům, kteří se o něj starali už od osmdesátek. V devadesátkách byla opravena obvodová zeď, a to pány Brožem a Mašterou. Nový vchod svým nákladem pořídila Nadace na záchranu židovských památek roku 1995 a vybavila ho i umělecky kovanou mříží od kováře Erwina Habermanna st.                         

Ale dnes se už tato mříž nezamyká. Proč by se taky zamykala, když na pravé straně hřbitova chybí kus zdi. Chyběly tři metry, jak se cihlová zeď s kamennými sloupky vinou podmáčení a půdní eroze zřítila. Cihly ani kameny tam už ale neležely, jak je citlivá ruka neznámých dobrodějů sebrala a zřejmě použila někde jinde. Ale ty metry nějak stále ubývají, rok po roce a měsíc po měsíci, jak si další citlivé ruce nenechavců odnášejí z dosud stojící zdi cihlu po cihle. Skutečně, kdyby se zeď řítila, musely by po ní zbýt sutiny. Ty se však nekonají (viz foto). Člověk by řekl, že staré cihly a kameny už musejí být po těch letech nepoužitelné. Ale zjevně je někdo používá. Uklízí ty spadlé, a čistí od prastaré malty ty dosud stojící, aby si je příště mohl odebrat. Ačkoliv ze židovských hřbitovů je zakázáno cokoli odnášet a kdosi k tomu i pravil Nepokradeš. Možná by se umělecky tepaná mříž měla zase začít zamykat, protože pak by museli zloději obcházet hřbitov zvenčí, prorážet vzrostlým býlím a bořit se do bažinky.

Na ty zloděje se ze svého hrobu dívá nejen paní Poláčková, ale i tisíce polenských židů, kteří zde od počátku 16. století leží.

Polná se o památky po „vyhynulém národu“ dnes pečlivě stará. Polemiky se vedou, jestli se tehdy po válce mohly polenské židovky vrátit. Existují dopisy polenských židů z doby před transportem, které dokladují vstřícné chování spoluobčanů v průběhu války i po válce. Ale existuje i osobní svědectví (zamkli dveře a nic nevrátili)...

Nicméně  -  ty cihly dnes někdo evidentně ukrádá.