Zemane, vy ostudo z řitního otvoru StB, odstupte!"Nebyla to žádná krvavá řež. Nebyl to žádný nestandardní masakr. Byla to jedna z iks demonstrací… Státní bezpečnost se zachovala humanisticky, protože u Národního divadla nechala jakýsi, téměř by se chtělo říci řitní otvor… Každý, kdo někdo chodil na prostistátní demonstrace, ví, že ho vobčas majzli obuškem, a to ještě, ti dědci z Lidových milicí, když dostali povel "Óbušky k nasazení připravit", tak si je dali takhle na prsa, rozběhli se a my jsme jim utekli."
(Prezident republiky Miloš Zeman v
sobotní debatě na televizi Nova.)
Opravme pana prezidenta: Na Národní třídě nezasahovaly Lidové milice. Linii u Spálené ulice drželi příslušníci Pohotovostního pluku (PP), stejně jako boční ulice. U Národního divadla zasahoval Školní pohotovostní oddíl SNB (ŠPO - hrdlořezové z Hrdlořez). Jejich standardní výstrojí a výzbrojí byly helmy, plastikové štíty a metr dlouhé bílé obušky.
Upřesněme výrok pana prezidenta o řitním otvoru: Uzávěru u Národního divadla držel ŠPO až do 19.36, dokdy se zde mohlo odejít schody do Divadelní ulice. Také se dalo uniknout ulicí Karoliny Světlé, která však byla uzavřena v 19.45. Z původních 10-15 tisíc demonstrantů tak nakonec zůstalo v keseru mezi Spálenou a Mikulandskou asi dva až tři tisíce lidí. Od Národního divadla je sem v 20:06 natlačil špunt ŠPO. Ve 20:45 se dal od Spálené do pohybu i píst Pohotovostního pluku.
Ve stejné době se do plánovaného masakru v Mikulandské zapojilo třicet "Červených baretů", aneb příslušníků Jednotek zvláštního určení (OZU). Nebyli to žádní "dědci", ale tvrdí chlapi, kteří za sebou měli speciální fyzický a odborný výcvik k likvidaci únosců, teroristů a pachatelů nebezpečných trestných činů. Takže více nežli obušků využívali údery rukou a kopání. V této akci spolupracovali s estébáky v civilu. Vytvořili deset úderných jednotek ve složení 3 Červené barety + 10 příslušníků StB. Vytahovali lidi z domů, kde se schovávali, mlátili je i potom, co je vytáhli za záda chlapců z Pohotovostního oddílu. Svou brutalitou zdivočeli i hošíky ze ŠPO.
Dalo se odejít jen bicí uličkou v podloubí u Mikulandské. Po skončení "zákroku" byly na ulici kaluže krve a poztrácené oděvní součástky zmasakrovaných demonstrantů.
Ze svědectví přímých účastníků:Alfréd Tutko, student 6 roč. Fakulty všeobecného lékařství UK:
"Asi nejhorší byl okamžik, kdy se lidi domluvili, že už to nemá význam a půjdeme domů - a v tu chvíli nebylo kudy. Ještě pět minut před akcí se volalo "Nechceme další Čínu" a "My chceme domů". Marnost. V jednu chvíli jsem se ocitl vpředu, první řady se spontánně chytily za ruce. Roztrhli nás. Vždycky někoho vytáhli a zbili - i ty, co už leželi na zemi, bez výběru. To jsem pocítil strach.
Hrozný strach z bolesti, ale přišly horší věci. Kousek ode mne dostala paní infarkt, desítky lidí zůstaly přiskřípnuty mezi zaparkovaná auta, ta se začala rozjíždět. Já osobně jsem dostal dvě rány. K tomu jsme inkasovali výkřiky typu "no pojďte, teď se bojíte". Zbytečně jsme ukazovali prázdné ruce, zbytečně jsme to skandovali, pro nikoho nebylo úniku."
Leoš Krejčí, čtyřiadvacetiletý provozní montér s otřesem mozku:
"Vracel jsem domů. Bydlím na Národní 38. Policajtům jsem ukázal občanku. Bylo kolem deváté a doma čekala moje těhotná žena. Nadrotmistři mě odmítli pustit, přivolaný poručík jejich rozhodnutí potvrdil. Chtěl jsem odejít, otočil jsem se zády. Byl jsem hned na ráně. Padl jsem na kolena. Jako by mi padl na hlavu pytel cementu.
Když jsem se probral, kopali do mě, obuškama mlátili do zad. V ruce jsem pořád ještě držel svou občanku. Když mě nechali, vběhl jsem do podloubí. Tři metry od našich dveří mě za límec čapl policajt. Hodil se mnou, zase rány do zad. Řval, že ho nezajímá, že tu bydlím, musel jsem nějak pryč. Podlamovaly se mi nohy, bolela mě hlava. Na pohotovosti se mnou sepsali protokol. Na Františku hlásili plno, odvezli mě do fakultní nemocnice."
Petr Náhlík, osmadvacetiletý inženýr z Plzně (nachází se ve fakultní nemocnici II. Tělo má v sádrovém límci. Na nohou jelita a strupy zaschlé krve.):
"S manželkou jsme jeli do Jonáš klubu na výroční schůzi. Průvod nás zastihl u Národního divadla, skandoval "Národ sobě!"Čelním heslem bylo slovo NENÁSILÍ. U pasáže Metro jsme průvodu ustoupili na chodník, starý pán tam vzpomínal, jak demonstrovali v devětatřicátém. Mezitím se průvod zastavil. Lidé si posedali. Na zem postavili svíčky, rozprostřeli vlajky. Dělily je od štítů pohotovostního pluku.
Jedna paní si něco dávala do auťáku zaparkovaného u chodníku. Říkala, že něco podobného už zažila na Václaváku a stačila včas ujet. Pluk se pohnul, řekl jsem ženě, ať se schová do auta. Kromě mě se tam vmáčknul ještě jeden kluk. Do kapoty třískaly obušky. Řidičce ukazovali, ať otevře okýnko. Dovnitř vstříkli slzný plyn. Křikl jsem na ženu, aby si dala něco na obličej. Toho kluka vytáhli za vlasy a ruce. Pak mě. Padl jsem na levý bok a chránil si zátylek. Kopali mě do kříže, když jsem se pokusil vstát, mlátili ještě víc. Hnali mě k autobusu, seděl jsem v něm u dveří, žena na mě křičela, že je v pořádku. Chtěli ji vytáhnout z davu, ale lidi se shlukli tak, že mohla utéct…
Zjistili mi, že moje žena zadržená není, pustili mě. V noci jsem ji našel u jedněch známých. Přemluvila mě, abych šel na pohotovost. Hrozně mi bylo v sobotu. Jeden pacient mi půjčil rádio a já neviděl na jeho čísílka. Bál jsem se, že do rána přestanu vidět."
Jaroslav Kraus, ročník 1935 (v erárním nemocničním pyžamu pobyl týden):
"Stál jsem u Domu dětské knihy, narazili jsem na pohotovostní pluk. Děvčata, byla tam i ta z Berušek, dávala šmoulům za štíty květiny. Stoupl jsem si na bednu a viděl, že náš dav je rozdělený další řadou šmoulů. Chraplavý hlas nás začal vyzývat, abychom se rozešli. Nebylo kam. Děvčata zpívala. Zezadu se na nás tlačili lidi, nebylo možné už sedět na zemi, někteří se dusili.
Chtěli jsme ustoupit ke zdi. První co udělali bylo, že vyběhli právě k ní. Uniknout nemohla ani myš. První ránu jsem ztlumil rukou, druhá šla do bambuly. Ostatní bili do hlavy a obličeje. Padl jsem na zem. Někdo mě táhl za nohy. Postavili mě, dopadl jsem na zeď. Pak jsem stál, nohy roztažené, šmoula mě do nich kopal, rozjížděly se mi. Předali mě příslušníkovi u antona. Choval se velice slušně. Řekl jsem mu, že potřebuju zvracet, nechal mě poodejít. Odvezli nás na VB k botanické zahradě. Tam si někdo všiml, že krvácím, žádal pro mě ošetření. Odvážela mě sanitka, ale pak si už nepamatuji nic."
[zdroj: Mladý svět 51/89]
Jan Švéd:
"Najednou jsme v pasti - zhruba po hodině od chvíle, co jsme sem přišli. Čím dál větší skupinky lidí s rukama nad hlavou se trousí směrem k řadám pohotováků. Chtějí domů. Nevěří vlastním očím - pohotováci je vracejí zpět, mají to prý zakázaný nás pustit... Pohotováci nás svírají z obou stran, jsme v presu...slyšíme štěkot psů, někteří zoufale vykřikují "Nechceme násilí", "Nechceme Čínu", "Nechceme Gestapo", "Nechceme krev".
[zdroj: Studentské listy prosinec 89]
Zpráva nezávislé lékařské komise později uvedla, že během zásahu bylo zraněno 568 lidí, z toho 10 těžce.
568 lidí z maximálně tří tisíc. Asi každý pátý!! (Tedy těch, kteří potřebovali lékařskou péči.) To
byl masakr.
A nakonec vyjádření vedoucího vyšetřovacího týmu Generální prokuratury ČSR JUDr. Antonína Navrátila, které pronesl 1.12 1989 před parlamentní vyšetřovací komisí:
"Generální prokuratura ČSR hodnotí zásah jako nezákonný. V žádném případě se nejednalo a ani nemohlo jednat rozptýlení davu, protože demonstranti – bylo jich 2-3 tisíce – nemohli nikam odejít. Byli hermeticky uzavřeni a posléze i stlačováni.
V závěrečné fázi šlo doslova o život. Někteří lidé si dokonce lehali pod auta, aby mohli dýchat. Cílem zásahu tedy rozhodně nebylo rozehnání nepovolené demonstrace, ale fyzické potrestání a týrání jejich účastníků."
Stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele za zákrok 17. listopadu bylo vedeno proti třem příslušníkům OZU, nakonec jediný z nich dostal – roční podmínku.
Miloš Zeman se nyní svými boho-rovnými výroky dopustil trestného činu proti lidskosti, jak je definován v trestním zákoníku (č. 40/2009 Sb.) konkrétně v § 405
Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia:
"Kdo
veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné
zločiny nacistů a
komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta."
Prezidenta Miloše Zemana nelze po dobu výkonu jeho funkce trestně stíhat, neb není z výkonu své funkce odpovědný. (Pouze pokud by se dopustil velezrady, může Senát dvoutřetinovou většinou požádat Ústavní soud, aby ho zbavil funkce.) Navíc využil svého lidského práva vyjádřit svobodně svůj názor. Stejně jako to učinil v listopadu 1989, kdy vydal prohlášení, v němž se tázal komunistické moci: "Který z platných zákonů povoluje surovost, brutalitu a sadismus? Jaké jsou asi morální vlastnosti lidí, kteří pokojnou demonstraci prohlásili za protizákonnou naopak
masakr za ochranu zákona?"
Přikláníme se k tomu, že zejména poslední zemité Zemanovy projevy vzbuzují silné pochybnosti o tom zda je svůj úřad ze závažných důvodů (trvalá opice) schopen vykonávat. Nejspíš ani neví, co říká! Poslanecká sněmovna spolu se Senátem se podle Ústavy (čl. 66) v tom případě může usnést, že o prezidentské pravomoci se do předčasných prezidentských voleb podělí předseda vlády a předseda Poslanecké sněmovny.
Anebo je ještě rychlejší cesta:
Zemane, vy ostudo z řitního otvoru StB, odstupte! To by byl přijatelný konec kauz "Stability po čínském vzoru", "Na Ukrajině nedošlo k ruské invazi"– a "humanistická StB".
Psáno v Praze na Lužinách dne 17. listopadu 2014
.JPG)
.JPG)
