Šamanovo doupě

Oplodňovaná Evropa, lidská práva v Džungli, pokračování íránské podpory, špatný mimický výraz a určité sociální cítění

Sobota 20. února 2016

„Stovky migrantů musejí opustit tábor v Calais do úterý.“ (Novinový titulek)

Divoký tábor, kde čekají připrchlíci na vhodnou situaci, aby zase vzali ztečí podmořský železniční tunel, obývá asi 4.000 lidí. Nařízení se týká jeho jižní části, zvané Džungle, kde žije tisíc až dva tisíce lidí.

"Prostě stovky." (Syrská Želva)

Džungle přitom není žádná džungle. K dispozici je zde vše, co je potřeba k civilizovanému životu: obchody, kavárny, mešity a kostely.

"Jenom synagogy chybí." (Mrtvá Kočka)
“To bude asi proto, že židi nejsou úplně blbí.“ (Žena Moby Dicka)

Jde už o druhou redukci ilegální osady. Francouzský ministr vnitra Bernard Cazeneuve chce prý dosíci toho, aby tábor fungoval „organizovaně“.

„Što éto takóje »organizovaně«?“ (Žena Moby Dicka)
"Budou se zapisovat zájemci o plavbu trajektem." (Moby Dick)
"Do Anglie." (Mrtvá Kočka)
*

Celkem 17 států odmítá přebírat připrchlíky z Německa.
"Oni prchají už i Němci???" (Moby Dick)
"Budou." (Mrtvá Kočka)

Neděle 21. února 2016

K dnešnímu kázání si vybíráme minulotýdenní citát pana Františka, papeže, kdy v rozhovoru pro italský deník Corriera della Sera pravil:

„Evropa je jako Sára, neplodná žena Abraháma, kterou uprchlíci oplodní.“

Tak Sáře bylo sice už 90 let, když otěhotněla, avšak Abrahamovi bylo už sto! Nu, a jakási drobnost Frantovi unikla:

Abraham v žádném případě nebyl muslim...

Mimochodem: Zdá se, že Frantovi nevadí, že z Evropy prchají – Židé.

"Frantovi už asi jebe." (Mrtvá Kočka)

Pondělí 22. února 2016

Čtyřicet íránských státních médií věnuje dalších $600.000 dolarů budoucímu vrahovi spisovatele Salmana Rushdieho, autora knihy Satanské verše. Celková odměna tak činí téměř $4.000.000 (95 miliónů korun).

"No, tak ta kniha je dost strašná." (Moby Dick)
"Ale ne na zabití autora!" (Žena Moby Dicka)

Roku 1989 vyhlásil nad Rushdiem “fatvu”, přesněji rozsudek smrti, sám nejvyšší Vůdce Íránské islámské republiky ajatolláh Rúholláh Chomejní. Rushdie je přitom britský občan. Už tehdy jsme se divili, že může v mezinárodním společenství něco tak zločinného projít darebáckému íránskému státu. A prošlo. Írán nebyl vyloučen z OSN, diplomatické styky se státními vrahy nepřerušila ani Evropská unie, ani Velká Británie. A Salman R. dostal ochranku. Od té doby byli zabiti japonský překladatel knihy a také vydavatel norského překladu. Italský překladatel přežil útok nožem.

"Nespravedlivý rozsudek padne na hlavu nehodného soudce" (Nevyslovitelný komentátor pro agenturu Muška na zdi)

Ten samý rok šel božský diktátor do pekla, avšak fatva trvala. Když však roku 1998 íránský perestrojkový prezident Muhammad Chatámí pravil, že Rushdiemu už ze strany íránského státu nic nehrozí, myslelo, se, že ho už žádný machometán nebude chtít zabít.

Jenže! Před 4 lety přihodil do banku další půlmilion dolarů sám byvší ministr spravedlnosti ajatolláh Júsef Saneí. A dnes tedy další prachy slibuje přímo íránský stát prostřednictvím svých státních médií!

"To má Západ za své přizdisráčské chování při podpisu jaderné smlouvy s Íránem" Mrtvá Kočka)

Úterý 23. února 2016

„V rámci pokračování íránské podpory utiskovanému palestinskému lidu oznamuje Írán vytvoření finanční pomoci rodinám palestinských mučedníků, kteří byli zabiti v jeruzalémské intifádě.“ (Mohamed Fathálí, íránský velvyslanec v Libanonu, sponzor Hizballáhu, Hamásu a dalších teroristických skupin, na tiskovce v Bejrútu)

"Libanon, to je ten stát, jehož výzvědné služby unášejí české občany?" (Moby Dick)
"Ano." (Žena Moby Dicka)
"Aha." (Moby Dick)

Fatální Mohamed slibuje každé rodině zabitého paleoarabského teroristy $7.000, za dům, zbořený izraelskou armádou pak dalších $30.000. Velvyslanec vyzval arabské muslimy, aby se „sjednotili okolo palestinské otázky“. Krev mučedníků pak prý osvobodí celou Palestinu “od řeky (Jordán) k moři (Středozemnímu).“

”Jen aby pak nebyl od moře k řece osvobozen od Paleoarabů Izrael!” (Nejmenovaný Nevyslovitelný pro MnZ)

”Je to další příklad pokračující agrese Íránu proti Izraeli poté, kdy světové mocnosti zrušily sankce proti Teheránu v rámci dohody o zmírnění íránského jaderného programu. (Izraelská vláda)
"Je to důsledek přizdisráčského chování Západu při podpisu jaderné smlouvy s Íránem." (Izraelská vláda podle MnZ.)

Vida, Izraelci si toho taky všimli. Evropa si nevšimla.
”Však ona si všimne. Brzo.” (Fatální Mohamed)
*

Ruský opozičník Ilja Jašin ze strany Parnas představil v Moskvě na tiskové konferenci zprávu, nazvanou „Hrozba národní bezpečnosti“, jež v devíti kapitolách pojmenovává zločiny čečenského chána Ramzana Kadyrova.

Ilja začal s obviněním, že se Kadyrov podílel na organizování vražd opozičního politika Borise Němcova a novinářky Anny Politkovské.

"No to je teda bomba!" (Moby Dick)

Ano, to slovo “bomba” zaznělo hned na počátku, takže do sálu vnikla ruská policie a tiskovku nuceně evakuovala. Aby ochránila přítomné novináře...
*

Gangster z Prahy Radovan Krejčíř byl v JAR za sto svých zločinů odsouzen na 35 let.

"Sto prvním zločinem bylo pohrdání soudem." (Moby Dick)
"No a za to dostal třicet let z těch pětatřiceti…" (Mrtvá Kočka)

Až si Radovan trest odkroutí, pojede do Prahy, aby zde vykonal další patnáctiletý trest za přípravu vraždy...
"A hlavně daňové podvody." (Mrtvá Kočka)

Krejčíř se ale nejdříve odvolá, neb soud nebyl správně veden.
”Mimický výraz ve tváři soudce Colina Lamonta byl přímo šokující!” (Radovan Krejčíř)

Středa 24. února 2016

Francouzské lidskoprávní organizace se obrátily na soud, aby zakázal zrušení Džungle v Calais. Dnes ráno se na místě byla podívat soudkyně Valerie Quemener, zda je možné odtud lidi „násilím vystěhovat“. Zda to neodporuje jejich lidským právům. Rozhodne už dnes či zítra.

"Když se mohli násilím nastěhovat, tak se mohou násilím vystěhovat." (Mrtvá Kočka)

“Nemůžete vyhnat lidi z tábora, i když je ilegální. To by se pak rozběhli po krajině a nic by se nevyřešilo.“ (Francouzští lidskoprávníci)
Ale vyřešilo. Připrchlíci by se jen přesunuli do připraveného legálního tábora. Pravda, ten je za ostnatým drátem...
*

Belgie uzavírá své hranice. Obává se přílivu obyvatel z Džungle.
*

Rakousko chce zastavit příliv připrchlíků. Zastavit – nikoli jen snížit.
“Pro Evropskou unii je to otázka přežití.“ (Rakouská ministryně vnitra Johanna Mikl-Leitner na tiskovce po vídeňském summýši s balkánskými zeměmi)

Do Vídně nebyl pozván jediný balkánský stát – Řecko, které uzavření hranic považuje za „nepřátelský akt“. Řecko na protest odvolalo svou velvyslankyni z Vídně.

“Počet běženců, kteří se u nás nahromadí, dosáhne desítek tisíc. Začali jsme už hledat dodatečné ubytování. To se však nepovede za den nebo dva. Vídeňský summit tak může způsobit minihumanitární krizi v Řecku.“ (Řecký ministr pro migraci Janis Muzalas)

"Může to způsobit maxihumanitární krizi v Řecku." (Syrská Želva)
"A hele, Řekové mají ministra pro připrchlíky!" (Moby Dick)
"Takže tím to vyřešili." (Mrtvá Kočka)

Podivuhodno jest, že se už neřeší řecké dluhy či přítomnost Řecka v eurozóně.
"Ono to nějak vyhnije samo." (Řečtí politici)
"Řecko z Evropy." (Mrtvá Kočka)
*

V Bruseli proběhl summýš ministrů školství a mládeže EU, na němž se projednávala budoucí integrace připrchlíků. Přítomní se shodli, že je nutno zaměřit se na děti migrantů, které jsou nejvíce ohrožené. A poskytnout jim výuku jazyka. Peníze na to je možno uzmout z fondů EU.

„Jsou to prostředky, které jsou určeny na inkluzivní vzdělání, na integraci, a je možné je využít i na přípravu učitelů - na jejich jazykové vzdělávání, ale i na sociokulturní zaměření, které připraví učitele na jejich novou roli při začleňování imigrantů do společnosti.“ (Michaela Šojdrová, místopředsedkyně poslaneckého klubu KDU-ČSL.)

"No u cikáňat se neznalost češtiny v první třídě řešila tak, že je soudružky učitelky přesunuly do zvláštní školy." (Žena Moby Dicka)
"Tak teď by je snad mohly konečně začít učit česky – společně se Syřánky a Íránky!" (Moby Dick)
"Nemohly. EU by jim na to nedala dotace." (Mrtvá Kočka)
*

Čínský ministr zahraničních věcí Wang I je na pracovní a přátelské návštěvě v USA. Při prohlídce Bílého domu vyřídil US prezidentovi Baraku Obavovi pozdrav generálního tajemníka KSČ a prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga. Wang I slíbil, že Čína je ochotna udržovat se Spojenými státy strategickou komunikaci na vysoké úrovni…
"…z vysoka kašlat na USA…" (Mrtvá Kočka)

…posilovat spolupráci v mezinárodních a regionálních otázkách…
"zabereme, co budeme chtít, a vy k tomu smíte vykřikovat…" (Mrtvá Kočka)

… a společně čelit globálním výzvám.
"?" (Žena Moby Dicka)
”Budeme spolupracovat v otázce klimatických změn.” (Barak Obava)

Čtvrtek 25. února 2016
Výročí dalšího českého vítězství na Bílé Hoře (1948)
*

Před 60 lety (v noci na 25. února 1956) generální tajemník Komunistické strany SSSR Nikita Sergejevič Chruščov přednesl na XX. sjezdu KSSS zprávu „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“. Tedy o kultu osobnosti Josipa Vissarionoviče Džugašviliho vulgo Stalina. Tento krutý diktátor, který povraždil či za umělých hladomorů nechal chcípnout hlady víc lidí, než o kolik přišel Sovětský svaz během Vlastenecké druhé světové války, je dnes v ruské společnosti vnímán “více pozitivně” (52 % respondentů).

"No, Putin má pořád víc. 90 procent!" (Moby Dick)
"Jen proto, že věčně živý Stalin je mrtvej." (Mrtvá Kočka)
*

Připrchlíci prchají z Finska domů. Letadla směrem na Bagdád jsou plná na měsíce dopředu. Běžencům vadí chladný přístup finských úřadů a chladné počasí.
"Tak proto bojuje EU proti globálnímu oteplování!" (Syrská Želva)
*

Také v Bruseli “přituhuje”. Tentokrát na summýši ministrů vniter.

„Rakousko se k nám chová jako k nepřátelům. Řecko nebude akceptovat jednostranné akce. Jednostranných akcí je schopno i Řecko.“ (Janis Muzalas stále běsní)
"Žeby Řecko uzavřelo hranice s Makedonií?" (Mrtvá Kočka)

Ze zasedání přinesl nejvíce informací ministr slovenského vnitra Robert Kaliňák:
“Řecko na jedné straně říká, že neumí svou hranici hlídat. Ale evidentně s tím ani nechce začít. A neustále žádá o nějakou evropskou solidaritu. Představa, že by stále přerozdělili svůj problém mezi všechny přesto, že sami selhali, je neuvěřitelná. Není to obvyklé, aby se ministři přímo hádali a vyčítali jednotlivé body. Není zvykem, aby si ministři skákali do řeči. To si za těch osm let, co sem jezdím, nepamatuji. Začíná to být skutečně velmi emotivní. EU musí přestat mít „určité sociální cítění“ se zeměmi, které v migrační krizi selhaly.”

Problém je s Tureckem, které dělá mrtvého brouka. Pokud nezačne být aktivní do summýše EU-Turecko, který je naplánován na 7. března, pak bude nutno spustit Plán Bé.

“Pokud se nic nestane, hrozí velmi rychlý konec existence schengenského prostoru volného pohybu.“ (Ministr českého vnitra Milan Chovanec)
"Kdežto zatím sledujeme jeho pomalý konec." (Mrtvá Kočka)
*

Valerie Quemener rozhodla: Džungle se může zbourat.
"Přestala mít určité sociální cítění." (Syrská Želva)

Pátek 26. února 2016

Minulý měsíc byli německou policií zadrženi dva Íránci ve věku 15 a 16 let, a to za za sexuální zneužívání dvanáctileté dívky.

„Dívka byla v průběhu několika dní nucena k různým sexuálním praktikám. Vše objevil šestiletý chlapec, kterému ovšem oba dva obžalovaní vyhrožovali podříznutím hrdla, pokud by snad chtěl vše prozradit” (Nejmenovaný státní zástupce) Dívka nakonec zneužívání oznámila, gynekolog ho potvrdil.

Novinkou v připrchlickém jednání je to, že oba hajzlíci byli dospělí! Podle zubů je jednomu nejméně jednadvacet let a druhý je také starší, než uváděl. Věk si zfixlovali – aby byli tak zařazeni do dětského uprchlického centra a dostali se k mladým holkám.

"Darovanému připrchlíkovi na zuby hleď!" (Žena Moby Dicka)

Na celém případu je obludné i to, že zprávu přinesla nikoli hlavní média, ale internetový server Breitbart, a v češtině je přístupná pouze na bulvárních či euroskeptických webech…

"A co jiného je tenhle deníček???" (Syrská Želva)
*************************

Přátelům písání Moby Dicka doporučujeme i právě deset let starý zápis z jeho deníčku: Až si to hoši vyříkají, Paroubek odstoupí

Další perly můžete s desetiletým odstupem shlédnout v Hospůdce u hřbitova pod štítkem Moby Dick. (Tedy společně s čerstvými zápisky.)
A zde něco pro internetové archeology: Vůbec první Mobyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .
Pokud projevíte potřebu deníček komentovat, a jste registrovaní na Lidovky.cz, můžete tak učinit na Neviditelném psu.

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

Když jsem byl malej, tedy začátkem 60. let, chodíval jsem v rodném Liberci na nákupy do krámu U Jelena v Ruprechtické ulici. (Dnes je zde prodejna hydraulických hadic.) Vždy jsem vystál frontu u pultu a pak si teprve řekl o to, co potřebuju. Míval jsem i lístek od maminky, abych nezapomněl:

Dva párky, čtvrtku másla, půlku chleba, čtyři pletenky a litr mlíka. Mlíko paní prodavačka nalévala měrkou do plechové bandasky, zbytek nákupu se mi vešel do síťovky. Nakonec cinkla pokladna a jedné ze dvou paní prodavaček jsem pak zaplatil. Ve frontě jsem si postál nějakou dobu, krám U Jelena byl hned u autobusové zastávky a vedle hospody stejného jména. Takový přirozený středobod starších vilek a nových dvouletkových činžáků. Přes ulici chátral i židovský hřbitov, ale ten byl tenkrát úplně mrtvý. Parcela, ohnaná vysokou kamennou zdí, mi byla tehdy neznámá. Ale o tom jindy.

Jednoho dne byl onen krám zavřený. Nekonala se v něm žádná "INVENTŮRA" (jak občas hlásal pytlík od mouky, přilepený zevnitř na sklo dveří). Ba ne, probíhala dlouhá oprava, přestavba na samo-obsluhu! Vynález, který se již v Praze zcela zabydlel. Nastane prý skvělé zlepšení služeb. Zejména zrychlení prodeje. Také se náramně ušetří na personálu. Říkali v rádiu. No to dá rozum! Když je to samo obsluha, tak nebude potřeba nějakého zbytečného prostředníka, člověk si prostě nakoupí sám. Bez fronty a rychle.

Jenže! Když ten krám, tedy novou "SAM OO BSLUHU" (to dvojité O mne fascinovalo) otevřeli, ukázalo se, že všechno je jinak. Nová sámoška byla tedy větší než předchozí krámek, ale to bylo tím, že se prodejní plocha rozšířila o sklad, a dřívější skladové zásoby se objevily na stojanech. Rýže, mouka, oleje… No ano, mlíko jsem si koupil v láhvi, hned vedle másla. Jen jsem je musel nejdříve najít. Pletenky a chleba byly v pečivu. Jenže, když jsem chtěl koupit párky, tak jsem stejně musel jít k prodejnímu pultu, a vystát si u něj stejnou frontu jako dřív! Protože tam byla už jen jedna prodavačka podavačka, bývala ta fronta delší a pomalejší. A pak jsem si musel vystát druhou frontu u pokladny. Vlastně u jedné ze dvou pokladen.

A často jsem si musel napřed vystát frontu třetí (vlastně nultou) – na košík. Bez košíku nebylo lze do sámošky vejít, to přísně kontrolovala dohlížející osoba. Zle se tvářící osoba, jež hlavně hlídala, aby se nekradlo.

Takže úspora byla nakonec taková: Místo dvou prodavaček zde byly přítomny čtyři ženské, plus občas prolétla pátá paní vedoucí. Nu, a místo jedné fronty jsem stál fronty tři…

Totéž jsem pak zažíval desítky let v různých sámoškách, už v Praze, kde jsem jako odpovědný otec rodiny chodil na nákupy. Tedy ne k řezníkovi, to obstarávala má milá žena Ivana. Ta rovněž kupovala většinu zelenin. No a pak vše, co nebylo potravinou. Takže jakožto nákupčí jsem pořizoval vlastně téměř totéž, co kdysi jako chlapeček: Pečivo, mléko, máslo, sýry, uzeniny. Limonády, piva. Prostě "základní potraviny". Ve všední den i v sobotu. (V neděli měly krámy zavříno.) Jednou jsem si to spočítal, a zjistil že nákupy – a hlavně stáním ve frontách – zabiju asi třetinu bdělého volného času!

Tady taky billa sámoška

Čas oponou trhnul a dočkali jsme se nové doby. Místo sámošky se objevily supermarkety, pak hypermarkety, a nakonec celá prodejní centra, sdružující více hyper a jiných marketů. A v nich zboží, o němž se nám dřívě ani nesnilo. Ony super hyper a duper markety však mají stále jednu vlastnost, kterou převzaly z dob socialismu: Snaží se vás totiž okrást o váš čas, abyste jim hned neutekli. Proto zde také nikdy nikde nejsou k vidění hodiny. Hodiny ukazující čas. Říká se tomu "retence zákazníků", tedy zadržování lidí v krámě.

Toto zadržování má mnohá vylepšování. Jedním z nich je nastavit do uliček na štorc drátěné stojany, které uměle zúží profil prodejní tratě. Z té nejzadrátovanější prodejny jsem už vytekl, vlastně utekl. Dostával jsem v ní totiž záchvaty klaustrofobie a chuť svrhávat ony překážející stojany na zem. Takže ona "retence" vedla sice k mému zadržování v prodejně, avšak víckrát tam už nepáchnu!

Hlavním vynálezem je však ona prodejní trať. Která, když si jdete koupit pečivo, tak vás nejdříve nutí procválat oddělením oděvů a nádobí. Nemůžete také jít rovnou k pokladně, musíte oběhnout celou hektarovou prodejnu se všemi jejími svody, než se probojujete k placení. To mě štve, ale zase má člověk příležitost k rychlé procházce.

Retenční manažeři vymysleli také časté perestrojky, kdy se zboží mazaně přesunuje mezi regály. Jdete na místo, kde jste vždy nalezli okurky a hle – jsou tu sušenky. A na místě sušenek je čokoláda… V takových případech vždy silně postrádám onu zle se tvářící osobu, které bych se mohl zeptat, kde třeba najdu své oblíbené tyčinky s oříšky. Hlídací pani neni. Místo ní vás sledují kamery případně bezpečnostní agenti. Nu dobře, občas se nachomýtne příležitost zachytit nějakou osobu, doplňující zásoby či chvátající prodejním bludištěm.

"Prosím vás, nevíte, kde jsou ty tyčinky s oříšky, co tady bývaly?"

Odpovědi se dočkám několikerého druhu: Já nejsem zdejší, doplňuju jen naše zboží. Já jsem z drogerie. Já jsem brigádnice a nevím. Jo, bývalo to tady, ale někam to přesunuli. Zeptejte se na informacích. (Informace jsou u vchodu, čili asi kilometr od bývalého tyčinkoviště. A stejně často nemají žádané zboží v počítači...) Zeptám se paní vedoucí! (Zdržení několik minut.)

Anebo dotázaná osoba ví a ukáže. Protože však pracovní podmínky osob, zaměstnaných v hypermarketech jsou dosti zoufalé, personál se často mění, a tak – i když je ochotný – jest často stejně zmaten, jako samotný zákazník. Chybí mi ten jeden pult, kam člověk přišel, nehledal, jen se zeptal "máte?"– a oni řekli "nemáme, ale zeptejte se příští pondělí", já vím...

Dnes je to bez fronty, paní bojovnice

Poslední vynález, se kterým přišli šetřiči lidských zdrojů a osekávači nákladů jsou samo-obslužné pokladny. Právě včera jsem tímto potupným procesem musel projít v lužinském supermarketu Tesco. Musel, protože k mání nebyla žádná pokladní. (Musel, no, protože jsem potřeboval uplatnit slevu z telekomunikačních služeb TESCO mobilu, s nimiž jsem spokojen:) Vystál jsem si tedy nejprve krátkou frontu, protože všechna čtyři pracovní místa byla obsazena jinými zákazníky. Zpoloviny zoufalými zákazníky, kteří se v počítačové nápovědě pro blbé nemohli zorientovat. Nu, koupil jsem si mlíko. A rajčata. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se proboxoval ke konci. Stejně jsem si musel nejdříve povolat dohlížející osobu, které jsem se zeptal, co s tím slevovým kuponem. Osoba poradila, a na konci procesu přišla, aby klíčkem, zasunutým do stroje, navolila příslušnou operaci.

Vím, že v amerických sámoškách je u pokladny jiné zlepšení. Stojí tam za odkládacím pultem obslužná osoba (většinou velký silný černoch), jež se vás mile zeptá "plastik or paper?"– a podle vašeho přání vám nákup naskládá do igelitového nebo papírového pytle. TO – by bylo zlepšení! Ne, abych zdarma pracoval jako pokladní... Nu, asi nebudu raději takové slevy v téhle sámošce využívat. Příště si raději zajedu – do hypermarketu ve Zličíně…

U sedláka v Ořechu

Ano, správně, řeknete, když se ti tam nelíbí, nakupuj jinde. Jenže ve zbylých večerkách a kočárkárnových prodejnách (pokud už nechcíply) je malý výběr zboží. Nevlídnost a neosobnost hypermarketů vyhnala mnoho lidí do náruče "farmářských trhů". Tak ano, znám sedláka, který v Ořechu prodává svoje výpěstky, a na náplavce pod Palackého náměstím už člověk také vytipoval skutečné včelaře, rybáře, mlíkaře a řezníky. Jenže na těchto trzích se také objevila sorta překupníků, kteří za drahé peníze prodávají to, co si můžete vedle koupit v té blbé sámošce za polovinu. (Odposlechnuto, jak na trhu povídá jeden průzkumník kolegovi na telefonu: "Ti Pražáci to koupí za jakoukoli cenu.")

Také jsem již zřel farmářské mořské ryby, farmářské pomeranče, farmářské záclony a farmářské podprsenky… Faktem je, že na lužinském trhu si často obhlídnu "farmářské speciality" u uzenáře i řeníka, abych získal inspiraci – a pak sejdu dolů do tradiční masny, kde nakoupím u tradičního pultu.

Jako bejval U Jelena.

Psáno v Praze na Lužinách dne 1. března 2016

Mé dlouholeté úsilí bylo korunováno úspěchem. A nakonec to šlo docela rychle.

Pondělí 27. února 2006

Vedoucí textárny ing. Duto Hlav zase jednou svolal výrobní poradu, které jsme se účastnili všichni pozůstalí, kteří pod něj nějak, třeba i jen maticově, spadáme. Takže kromě mne a brigádnice madam Kruto Hlavové se účastnil i specialista bez specializace, mistr superexpert Hola Mátoha.

Hlav pravil, že v rámci nové vize, kterou předestřeli noví majitelé firmy, dojde k dalšímu ozdravění Českých Textáren. V této fázi odchází z nově definované divize Výroba jen jediný člověk. A že by neměl, ale je takový dobrák, takže se nás ptá, jestli se někdo nechystáme odejít sami. Muselo by se to podepsat zejtra, bylo by to k 31. březnu.

Ozval jsem se jenom já. "V této fázi se nehodlám v žádném případě odpoutat z tak lukrativního zaměstnání dobrovolně."

Úterý 28. února 2006

Zabralo to. Duto Hlav mi ráno s vítězoslavným úsměvem oznámil: "Je to smůla Moby Dicku. Ale musíte odejít vy. Nikdo jiný z Výroby totiž už nezůstal. Brigádníci se nepočítají a Mátoha je na stáži u pomocné tiskové mluvčí Cintálové. Odejdete buďto za měsíc dobrovolně s odstupným, anebo za tři bez odstupného! "

Středa 1. března 2006

Samozřejmě, že jsem včera podepsal. A ještě jsem se tvářil zkroušeně. Aby to dutohlavovi nedošlo. Na tento den jsem čekal šest let, od doby, kdy do Českých Textáren nastoupil jako ředitel ten kokot Běsný! A drželo mě jen odstupné...

Mohl jsem být nezaměstnaný už dneska, ale nestihli to tak kách "zprocesovat".

Čtvrtek 2. března 2006

Přišel mi mail z Oddělení lidských a nelidských zdrojů:

"Vážený kolego,

dostavte se zítra k propouštěcímu pohovoru. Seznámíme Vás s problematikou propouštění z právního hlediska, vysvětlíme organizační změny, zdůvodníme výběr do kontingentu nadbytečných zaměstnanců a probereme problematiku propouštění z personalistického sociálně-psychologického hlediska."

Pátek 3. března 2006

Propouštěcí pohovor proběhl bez chyb. Seznámil jsem Mladou Dogu s právními aspekty, podle kterých forma mého propuštění absolutně koresponduje jak se zákoníkem práce, tak i kolektivní smlouvou.

Vysvětlil jsem jí, že nadbytečným jsem se jako textárník stal nejpozději před rokem, kdy České Textárny přestaly produkovat texty a přešly na vyložené tlachy, mekty, žblebty a poskytování ICT služeb nákupem od jiných společností.

Nakonec jsem ji vyzval, aby přestala plakat a poskytl jí balíček papírových kapesníčků.

Chudák, možná teď bude nezaměstnaná. Protože už nemá koho propouštět!

Poznámka 2016: A skutečně – posledním zaměstnancem, jehož M. Doga propustila, byla ona sama…
************************************

Perly Moby Dicka můžete s desetiletým odstupem shlédnout v Hospůdce u hřbitova pod štítkem Moby Dick. (Tedy společně s čerstvými zápisky.) Zde se nachází i vůbec první Mobbyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.
Kdo je kdo v Českých Textárnách – verze z dubna 2003

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

V noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách Osvětimi II – Birkenau zavražděno 3792 českých Židů – mužů, žen a dětí z tzv. Terezínského rodinného tábora. Šlo o největší hromadnou vraždu českých občanů. Ano, je to asi dvacet Lidic...

K tomuto výročí pořádá Obec spisovatelů v zasedací síni Církve českosloveské husitské v bývalé karlínské synagoze (Praha 8 – Karlín, Vítkova 13) vzpomínkový happening "Pamatuj". A to v úterý 8. března 2016 od 18:30.

Pozvaní spisovatelé a básníci, Markéta Hlasivcová, Olga Nytrová, Františka Vrbenská, Jan Kovanic a další toto výročí uctí formou autorských čtení ze své tvorby, vztahující se k holocaustu. Já tedy budu číst ze své knihy Mír v Izraeli kapitoly, týkající se návštěv Jad Vašem.

O rodinném táboře v Auschwitzu jsem psal na Psu už v roce 2004, článek Nejradostnější svátek byl na mém blogu zveřejněn 6. října 2014, pro dnešek z něj vybírám podstatné:

Tento tábor byl vedlejším produktem zkrášlovací akce, ve které se město "Lázně Terezín" připravovalo na návštěvu delegátů Mezinárodního červeného kříže. Terezín však byl všechno jiné, než lázně. Především byl přeplněný. Proto 6. září 1943 odjel do Osvětimi první "odlehčovací" transport s pěti tisíci lidmi. Bylo jim řečeno, že jedou do Pracovního tábora Birkenau u Nové Beruně. A skutečně - vězni nebyli podrobeni v Birkenau selekci, nikdo nešel do plynu - ale do toho "rodinného tábora", pro který byl vyčleněn úsek B.II.b. Nemohli tam sice bydlet rodiny pospolu, byly zvlášť bloky pro muže, pro ženy a později i samostatný dětský blok. Ale mohli se vídat - za společným ostnatým drátem.

Toto privilegium bylo doprovázeno dalšími vylepšeními - oproti jiným osvětimským táborům. Děti dostávaly o trochu lepší jídlo, v táboře existovaly dílny, kde pracovali vězňové ve prospěch ostatních, stavěla se místní silnice, kopaly odvodňovací kanály. Šlo o jakési pokračování terezínského gheta - a také zde měl tento úsek sloužit jako kamufláž, pro případnou návštěvu Červeného kříže. Jinak však byla v rodinném táboře úmrtnost podobná, jako v jiných úsecích Osvětimi. Během půl roku zemřela asi třetina z prvního zářijového transportu.

Jenže Terezín byl stále dost přeplněný. V prosinci přijelo do Osvětimi-Birkenau dalších 5000 lidí. A tak byl přeplněný - přes "přirozený úbytek" - i rodinný tábor B.II.b. Němci to vyřešili po svém. V jediné noci z 8. na 9. března 1944, zavraždili 3792 přeživších českých Židů ze zářijového transportu, od mladého až po starce, děti, ženy. Ti prý při vchodu do plynové komory zpívali Kde domov můj a Hatikvu, nynější izraelskou hymnu...

V květnu 1944 přijel do Osvětimi z Terezína tuplovaný transport se sedmi a půl tisíci lidmi (byla v něm i tetinka Anka, tátova sestřenice) - takže v červenci "museli" nacisti likvidovat dalších 6.000 českých Židů, hlavně z prosincových transportů - ale na to si vyhradili už dvě noci. (Strýčínek Pavel Stránský – manžel tátovy sestřenice Irmy, se tomuto osudu vyhnul dřívějším odvelením na pracovní nasazení). A protože pan Maurice Rossel z Červeného kříže byl poměrně vylidněným Terezínem v červenci 1944 přímo uchvácen a už dál po ničem nepátral, odjelo do konce října z Terezína na smrt do Osvětimi dalších 18.400 lidí. Ti byli selektováni přímo na rampě - na "rodinný tábor" si už nebylo třeba hrát…

Viz i událost na facebooku.

Vyvrcholení Kadyrova, dobré úmysly diktátorů, skotský pláč, křupan Zeman, staronový svátek, německá státní ropa a podělaná ČSSD

Sobota 27. února 2016

Den Sil pro zvláštní operace Ozbrojených sil Ruska

Ministerstvo obrany RF blahopřeje všem zeleným mužikům, kteří právě před dvěma lety dobyli budovy parlamentu ("Nejvyššího sovětu" podle ruského státního propagandistického webu Sputik) a vlády ukrajinské autonomní republiky Krym.

Ukrajinské ministerstvo vnitra sestavuje spolu s poslanci Nejvyšší rady speciální jednotku Národní gardy.
"Tento projekt má za cíl, abychom byli připraveni na navrácení Krymu." (Ukrajinský ministr vnitra Arsen Aavakov)
"Jestliže se chystají vytvářet ozbrojené bataliony a podobné věci, ať se seznámí s paragrafem 208 Trestního zákona Ruské federace a podívají se na trest. Není třeba vytvářet nezákonné vojenské útvary k obsazování ciího území. To je trestný čin." (Prokurátorka Krymu Natalja Poklonskaja)
"Ano, soudružko prokurátorko. Obsazení Krymu zelenými mužiky byl trestný čin. (Moby Dick)
"Konkrétně válečný zločin v kolonce »zločin proti míru«." (Žena Moby Dicka)
"A měl by ho soudit Mezinárodní trestní soud v Haagu." (Mrtvá Kočka)
"Ale nebude." (USA, EU a RF – v tomto se vzácně shodují)
*

"Mohu poctivě říci, že pracuji, a šlo mi to dodnes dobře. Ale aby nebylo moje jméno použito proti mému lidu, myslím, že by státní vedení mělo najít jiného člověka. Říkám, že moje období vypršelo. Máme dost nástupců v týmu, jsou to velmi dobří odborníci. Každý člověk má svoje meze. Je to vrchol. Tohle je vrchol pro Kadyrova." (Ramzan Kadyrov, Putinův miláček, čečenský chán)
"Asi mu dal cár Vladimir za jeho zjevné mafiánství sprdunk. (Moby Dick)

Druhé volební období vyprší Ramzanovi už 5. března. Kdo na jeho místo? Když ani nebyly prezidentské volby, teda přesněji – setkání stařešinů kmenů…

"Řeknou-li Kadyrovi, že má sloužit dál, bude sloužit." (Kadyrov)

*
Od půlnoci damašského času platí v Sýrii příměří, přesněji "přerušení střelby", a to podle včerejší rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jejíž návrh předložily společně USA a RF.

"Je jasné, že v současné době neexistuje žádná jiná alternativa, kromě spolehnutí se na dobré úmysly Putina a Asada." (Issio Ehrich v článku na webu televizního kanálu n-tv.de)
"Dobré úmysly zachovat tyranského diktátora Asada u moci." (Syrská Želva)
*

"Migrační politika kancléřky vyvolává v Německu a celé Evropě obavy. Německo je rozpolcené. Lidé jsou zmateni. Evropa se nachází ve stresu a izolaci. Každý politik musí být znepokojen. CDU s paní Merkel v čele musí objektivně hodnotit reálnou situaci. Na nějakou dobu je sice možné vzdálit se realitě, ale v tom případě ztratíme důvěru obyvatelstva, které od naší unie uteče". (Předseda /CSU, bavorského klonu celoněmecké CDU/ Horst Seehofer, bavorský premiér pro časopis Spiegel)

Neděle 28. února 2016

Členka skotského parlamentu Natalie McGarry byla zadržena v turecké, Kurdy obývané oblasti Sur, kdež pobývala na pracovní a nepřátelské návštěvě britská delegace, čenichající v konfliktu mezi tureckou vládou a kurdskou osvobozeneckou domobranou. Bezpečák ji zadržel, když se pokusila mobilem vyfotit turecké bombardování kurdského města Diyarbakır.

"Násilím mě odvlekl z ulice člověk, který do mě několikrát strčil a jistě by mě i uhodil, kdyby nezasáhli jeho mladší kolegové. Byla jsem propuštěna až po diplomatickém nátlaku. Děkuji místním Kurdům z oblasti Sur, kteří se mě hned po osvobození ujali, uklidňovali mne a nabídli mi čaj. Musím se přiznat, že jsem po propuštění plakala. Byla to příšerná zkušenost, přestože to trvalo jen pár hodin."

"Kdežto bombardování civilních kurdských cílů trvá už roky." (Mrtvá Kočka)
"Jenže Kurdové nepláčí. Kurdové střílí." (Syrská Želva)
*

Až na ojedinělé případu se příměří v Sýrii dodržuje. Jediným kdo masivněji porušuje rezoluci o zastavení palby je – Turecko, které ostřeluje Kurdy. Tentokráte syrské Kurdy.

"Kurd jako Kurd." (Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan podle agentury Muška na zdi.)
"Ano. A budoucí Kurdistán se také nebude ohlížet na nějaké koloniální hranice mezi současnými státy." (Nezachytitelný předseda jedné z nejmenovaných kurdských stran práce, rozvoje, míru, vůle lidu, změny, osvobození a jednoty pro MnZ)

Pondělí 29. února 2016
Velká radost pro všechny Horymíry, kteří mají svátek jen v přestupném roce. Možná proto je jich u nás tak málo…

Poslanec opoziční TOP 09 Martin Plíšek navrhl změny v zákoně o veřejných zakázkách a o střetu zájmů. Nová úprava by omezovala členy vlády v podnikání, přesněji až členy příští vlády. Ministrem by se nemohl stát nikdo, kdo je ovládající osobou ve firmách, tedy drží v nich alespoň 40 %. Pro tento opoziční návrh hlasovali v ústavně-právním výboru i dva koaliční poslanci z ČSSD a KDU-ČSL. Nu a někteří koaličníci si myslí, že by to mělo platit už pro současné ministry.

"Začínám přemýšlet, jestli tahle koalice může fungovat dál. Nechápu, že koaliční partneři chtějí hlasovat s opozicí. To jsou neuvěřitelné podrazy od našich koaličních partnerů. Na takovéhle jednání neni su zvyklý." (Druhý nejbohatší Čech Andrej Řepka Babiš (v roce 2014 majetek $2,4 miliardy), majitel holdingu Agrofert (asi 230 právně samostatných společností), mediálního koncernu MAFRA, politického hnutí ANO (volební preference 30 %), příjemce miliardových státních dotací za biopaliva, škodící životnímu prostředí (2 kačky z každého litru) a ministr českých financí, toho času nejoblíbenější český politik)

"To by mělo platit jen pro ministry, ale ne pro premiéra?" (Moby Dick)
"Ne." (Žena Moby Dicka)
"Uvidíme, až bude Andrej premiérem." (Mrtvá Kočka)

Úterý 1. března 2016
V noci v Česku propukla březnová zima.
*

"A co! Možná požádám Moniku o ruku a potom na ni převedu firmu." (Rozlícený Andrej Babiš se uklidnil a vtipkuje)
"Tenhle návrh nic neřeší a dělá z lidí jen blázny. Mám se chovat jako Jurečka (ministr zemědělství z KDU-ČSL), který pole převedl na manželku a tváří se, že mu nepatří?" (Andrej Babiš přechází do protiútoku)
"Mrzí mě ale, že koalice se přidala k opozici a vytvořila jednu frontu proti našemu hnutí. Doteď to nevadilo ani ČSSD, ani KDU-ČSL. Teď vystupují jako jedna strana. Nechci opustit koalici. Ale jsem v šoku, jak se naši koaliční partneři chovají." (Mrzutý Babiš nevtipkuje)
"Žeby už konečně?" (Žena Moby Dicka)
*

"Každý má právo na hodnotové soudy, musí ale existovat jejich pravdivostní základ." (Soudkyně Kateřina Sedláková, Praha 1) Paní soudkyně po velice krátkém jednání rozhodla, že se prezidentská kancelář musí omluvit za Mlhošovo tvrzení, že hrdina druhého a třetího odboje Ferdinand Peroutka napsal v Přítomnosti článek s titulkem "Hitler je gentleman". Omluvu požaduje Peroutkova vnučka Terezie Kaslová. Ta po soudu pravila:

"To víte, že by bylo hezčí, kdyby se pan prezident Zeman omluvil sám. Pro mě je samozřejmě satisfakce i to, že se omluví někdo za něj."

Stádní prezident na soud nedorazil, ačkoli se na něj před rokem těšil. Zeman se vlastně už dříve omluvil – že ten článek "nenašel"(!).
"Zeman není gentleman." (Moby Dick)

Ani věrný vovčáček ten článek nenašel, ačkoliv čuchal celý rok. Marně ho "hledal", protože archiv Přítomnosti ten text prostě neobsahuje, a to se v něm nacházejí i texty zabavené cenzurou, tedy nevydané… K tomu poznamenal právník Kaslové František Vyskočil:

"Doufám, že v dnešní době nikdo nemá pochybnost o tom, že tento článek neexistuje."

No ale, v ústeckém kraji si ještě Mlhoš vzpomněl (jak bylo u soudu videově předvedeno), že zmíněný článek vyšel v Přítomnosti "vlevo dole".
"Vole." (Mrtvá Kočka)

Umanutá prezidentská kancelář se bude točit na procedurálních otázkách:
"Celá věc bude pravděpodobně podrobena přezkumu soudů všech stupňů. Je důležité si uvědomit, že pan prezident se nemusí omlouvat, ale hradní kancelář. Takový případ zatím řešen nebyl a v argumentování budeme pokračovat." (Marek Nespala, právník zastupující Kancelář prezidenta republiky)

Ovšem nebyl by to věrný hradní vovčáček, jenž se již proslavil svou veřejně předváděnou tupostí, aby si nezaštěkal v ochranu svého křupanského
pána:
"Soudkyně se zcela vyhnula dějinnému kontextu, to bude předpokládám řešeno u dalších instancí." (Hradní vovčáček pro Lidovky.cz) Stále prý platí, co byl řekl vloni na apríle: "Půjde o soud nad českými dějinami."

"Pomozte už někdo tomu trpícímu zvířeti a vraťte ho do bulváru!" (Žena Moby Dicka)
"Odtamtud nikdy neodešel." (Mrtvá Kočka)

Středa 2. března 2016

V USA proběhlo "volební superúterý", tedy primárky ve třinácti státech. V demokratickém táboře získala další body exprvní dáma a exministryně zahraničí Hillary Clinton. U republikánů válcuje své soupeře miliardář Donald Trump. Ten hlavně svým těžkotonážním buranstvím.

"Inu, nastala doba buranů." (Žena Moby Dicka)
"To je ale přece vítězství demokracie." (Moby Dick)
"Ne, vítězství demagogie." (Mrtvá Kočka)
*

U Calais se začala vyklízet připrchlická Džungle. Provizorní kostely, mešity a školy zůstaly zachovány. Ti největší křiklouni a odpůrci tohoto "rasistického počínání" (přestěhování do hygienických kontejnerů) si na protest (pro chtivé kamery) prošili rty.
"Ale ty stehy nic moc, teda." (Žena Moby Dicka)
*

Čeští poslancové toho mají málo na práci. Proto dnes projednali a schválili (100 hlasy ze 170) novelu zákona o státních svátcích. Ta definuje nové "Významné dny". Slavit je budou moci senioři i Karel IV. Poslankyně Helena Válková (ANO, exministryně spravedlnosti) vsunula do novely i přejmenování státního svátku 17. listopadu. Už to nebude "Den boje za svobodu a demokracii" avšak "Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii". Válková tak chce připomenout i 17. listopad roku 1939. Avšak – i tehdy bojovali studenti, a nejen studenti za svobodu a demokracii. Právě proto byl název svátku takto vybrán, aby zabíral obě výročí, jak vystoupení českého lidu proti nacistům, tak i proti komunistům.

"A že to těm troubům trvalo přes deset let po sametovce, než to jako svátek prošlo." (Mrtvá Kočka)

Přejmenování jest zbytečno, neb mezinárodní svátek zvaný Mezinárodní den studentstva (neb Světový den studentstva) stále funguje – mezinárodně! A to již od r. 1941, kdy byl vyhlášen v Londýně při druhém výročí těchto událostí. Stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady. Jenže po roce 1948 se tohoto svátku, (stejně jako mezinárodního studentského hnutí) zmocnili komouši, kteří ze všech odbojářů udělali komouše a ze všech buržujů zrádné kolaboranty.

"A ze všech zavražděných československých Židů velkou díru v historii." (Žena Moby Dicka)

To celé vzala opozice jako kapric, proti němuž hlasitě protestovala.

"Komunistické struktury se dokázaly prohlasovat před listopad 1989, kdy v tehdejším Československu začal pád socialismu. Padá jeden symbol za druhým." (Miroslav Kalousek, konečněpředseda TOP 09)
"Nebyl to žádný komunistický svátek." (Komunista, přesněji předseda klubu KSČM Pavel Kováčik.)

Komunisti samozřejmě hlasovali pro přejmenování.
"Rýsuje se budoucí možná koalice." (Mrtvá Kočka)

Čtvrtek 3. března 2016

Na celém území Sýrie vypadla z neznámých důvodů veškerá síla elektrická. V bojových zónách byly mnohahodinové výpadky obvyklé, ale že by blackout zažil celý syrský stát, to je zatím novinka.
"První plod sjednocení země." (Mrtvá Kočka)

Jinak ze Sýrie přicházejí i příznivé zprávy. Zastavení palby se "celkem" dodržuje. Rusové nebombardují. Do měst, obležených vládními vojsky začala proudit humanitární pomoc, hlavně potraviny. Ukazuje se však, že se její proud jaksi zmenšuje. Syrští úředníci ji prý "odebírají".

"Što éto takóje »odebírají«?" (Žena Moby Dicka)
"Kradou." (Mrtvá Kočka)
*

Insolvenční správce německé společnosti Viktoriagruppe Mirko Möllen nedávno uvolil k uvolnění českých strategických zásob ropy v hodnotě 1,2 mld. Kč, jež jsme si chytře uložili mimo státní území. Státní správa hmotných rezerv na zkrachovalé firmě žádá 300 milionů korun, celní a daňové úřady chtějí dalších 300 melounů. Sečteno jde o 1,8 miliardy!

Ona vykutálená společnost se rozkutálela a pan správce původně usoudil, že český majetek prostě patří do majetku německé firmy. Současná jeho blahovůle má však své meze:

Mez č. 1: Ropu si můžeme odvézt, avšak pan Möllen si vyhradil právo "vznést požadavek na její vrácení".
"No tak vznášet požadavky může, ale když to budeme mít v drápech, tak to bude asi tak, jako když vznášíme požadavky dnes my." (Moby Dick)

Jenže! Jsou tu i další meze:
Mez č. 2: Ropu si můžeme odvézt, avšak musíme tak učiniti do konce dubna.
Mez č. 3: Ropu si můžeme odvézt, avšak dvoukilometrová železniční vlečka je rozfašírovaná.
Mez č. 3: Ropu si můžeme odvézt, avšak zařízení na tankování autocisteren nebyla od pořízení vůbec v provozu…

"Tak si tu ropu od nás kup, Německo, a převeď si ji do svých strategických zásob!" (Žena Moby Dicka)
"Tam už je." (Německo dle MnZ)
"Německo není důvěryhodný strategický partner." (Mrtvá Kočka)
"Česko je hospodářsky 17. spolkovým státem Bundesrepublik." (MnZ)
"Na ja, richtik." (Mirko Möllen dle MnZ)

Pátek 4. března2016

Sněmovna začala projednávat zákon o veřejných zakázkách. Ten by znemožnil, aby se o státní podporu ucházely firmy, které alespoň z 10 % vlastní člen vlády. Tak tedy, lidovci zůstávají příznivci, zatímco ČSSD zacouvala a změnu nepodpoří. Došlo tak na včerejší Kalouskův tvít:
"Dopadne to jako vždycky. ČSSD několik dní tvrdila, že to fakt udělá, že ten konflikt zájmů oddělá a dnes se podělá."
*
Ukrajinská vojenská pilotka Nadija Savčenková zveřejnila na sociálních sítích text své urážlivé závěrečné řeči, kterou nesměla včera u ruského soudu přednést. Jest obžalována z vraždy a z pokusu o vraždu* a z nezákonného překročení ruských hranic**. Ruská prokuratura pro ni žádá 23 let vězení. Nadija vinu popírá a na protest drží hladovku.

* Vraždy se prý dopustila na ruských novinářích, kteří nezákonně pobývali na ukrajinském území u ruských zelených mužiků, kteří zde nezákonně válčili. Způsob vraždy byl takový, že na skupinu ozbrojenců navedla palbu ukrajinských vojenských sil.
** Toto je obvyklá rekvizita ruských tajných sil: Unesou člověka přes hranici a pak ho obviní z jejího nezákonného překročení. Vloni za něco podobného vyfásl 15 let estonský policejní důstojník Eston Kohver. Ten prý ještě při tom "překročení" (odvlečení) nezákonně držel zbraň. Tedy tu pistol, co už mívají policajti u sebe.

"Z tohoto tedy Savčenkovou neobžalovali?" (Žena Moby Dicka)
"To letadlo bylo moc těžký." (Mrtvá Kočka)

Ještě k poznámce*: Jak vidno, jedná se o válečného zajatce, který je ale souzen jako soukromý civil. Podle podobného postupu by měli být za vraždy obžalováni například i ruští piloti, masivně bombardující civilní cíle v Sýrii.
"Ne, oni ne. Ale ten, kdo jim vydal rozkazy." (Žena Moby Dicka)
*

"Chňupuóoo frmkanšíooo humunkundun frrrk!!!" (Z prohlášení severokorejské televizní vykřikovatelky)

Kim III. nařídil pohotovost severokorejským jaderným zbraním. Mají být připraveny k použití "každou chvíli". KLDR rovněž pozmění svou vojenskou doktrínu tak, aby byly její ozbrojené síly připraveny zasazovat preventivní údery, a to "v souvislosti se současnou situací, která je pro zem velmi nebezpečná". Onou "situací" je míněna středeční jednomyslně přijatá rezoluce RB OSN o zpřísnění sankcí. "Jednomyslně" značí, že ji přijal i čínský komunistický protektor severokorejské odnože komunismu. A zpřísnění? Co dalšího se do KLDR nesmí dovážet, krom dřívějších položek typu kaviár, chlast a kuřivo?

"Třeba lehké střelné zbraně." (Žena Moby Dicka)
"Zatím se mohly do země dovážet střelné zbraně? To byly ty sankce tak tvrdé?" (Moby Dick)
"Tak" (Mrtvá Kočka)

Připomeňme, že armáda KLDR dostala povolení k jadernému útoku na USA už v dubnu roku 2013…

Světoví politici se opět předhánějí v odsuzování korejsKOKOmunistické rétoriky, jež opět "destabilizuje situaci na poloostrově".

"Nejen na poloostrově. V dostřelu je celý svět." (Žena Moby Dicka)
"Planetě hrozí jaderná zima." (Moby Dick)
"Severokorejský příspěvek k boji proti globálnímu oteplování." (Mrtvá Kočka)
*************************

Přátelům písání Moby Dicka doporučujeme i právě deset let starý zápis z jeho deníčku: Propuštěn z Českých Textáren.

Další perly můžete s desetiletým odstupem shlédnout v Hospůdce u hřbitova pod štítkem Moby Dick. (Tedy společně s čerstvými zápisky.)
A zde něco pro internetové archeology: Vůbec první Mobyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .
Pokud projevíte potřebu deníček komentovat, a jste registrovaní na Lidovky.cz, můžete tak učinit na Neviditelném psu.

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

Moby na konci března v ČTex končí. Ale ne sám!

Pondělí 6. března 2006

Zatímco já se snažil z Českých Textáren odejít už několik let (tedy odejít s odstupným), někteří odejít nechtějí (ani s tím odstupným, tedy s mnohem lepším odstupným). Ale noví majitelé už konečně hodlají převzít otěže. První, o kterém se ví, že jde z boardu, je čáp marabu.

Úterý 7. března 2006

Marabu je prý zbytečný. Jako managor stížností skončil. Nikdo si už nebude stěžovat. Poslední potížista (já) odchází.

Ale náš čapík je přece rovněž - a hlavně - nepřehlédnutelným maskotem a zároveň logem Českých Textáren! No právě. Noví majitelé nehodlají mít žádného maskota. A už si vybrali nové logo. Nikoli mrchožravé.

Středa 8. března 2006, významný den ČR

Tento den se každoročně z ředitelského patra ozývalo bujaré veselí. Dnes se dolů po schodech nese jen mrtvé ticho a pár poztrácených peříček.

Čáp marabu odchází definitivně k 31. březnu, stejně jako já. Ale zatímco já ještě pracuju, marabu začal trucovat. Na tu chvíli se ještě přestěhoval zpátky na svůj první post u Českých Textáren, totiž na vršek našeho umělohmotného továrního komínu.

Čtvrtek 9. března 2006

Už je vybrána druhá oběť dokončené privatizace. Z hlavního boardu vyšoupli plukovníka Havrana Vetřelého, velitele naší "jednotky rychlé reakce". Tato pracovní skupina byla původně určena k tomu, aby rychle reagovala na proměnlivé zájmy zákazníků. Po příchodu Vetřelého se změnila na naše podnikové gestapo, které se soustřeďovalo na ničení zaměstnanců. A protože odcházím...

Havran se urazil a odstěhoval za čápem marabu na komín

Pátek 10. března 2006

Třetího do mariáše dělá na komínu bývalý šéf "jednotky restrikce" Archanděl Gabriel*. Po mém nastávajícím odchodu už není koho "restringovat". Noví majitelé si zpovyhází starý manadement sami. Zdá se, že to považují za určitý benefit.

Sobota 11. března 2006

Možná, že trio na našem továrním komíně nevyházeli noví majitelé, jak jsem se domýšlel. Minulý týden totiž u nás přednášel VUML* ministr zemědělství Jan Mládek. (Už na to nechodím.) Proč v Textárnách? Má k nám vztah. Vždyť nás privatizoval ještě jako dlouholetý náměstek ministrů Dyby a Dlouhého! Celkem asi třikrát. Ale nikdy mu to nevyšlo. Naštěstí.

No a ten vykládal: "Na území České republiky již ptačí chřipka je, jenom nevíme dosud kde."
Žena si myslí, že Mládek ví, kde je. Marabu, havran a archanděl jsou na komíně v karanténě. Než je utratí.
********************************************************
* O některých lidech se říká "je to vůl, jak anděl." Bývalá kolegyně Irma Badavá mi před časem ozřejmila: "Gabriel není anděl, je to archanděl!" Tedy – vůl jak archanděl.

**VUML - Virtuální univerzita morálky a lidství
************************************

Perly Moby Dicka můžete s desetiletým odstupem shlédnout v Hospůdce u hřbitova pod štítkem Moby Dick. (Tedy společně s čerstvými zápisky.) Zde se nachází i vůbec první Mobbyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.
Kdo je kdo v Českých Textárnách – verze z dubna 2003

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

Česká média, slovenské ruce Boží, ekonomický argument pádu vlády, zatuchlé Hnízdo, společenství darebáků a padání hlav

Sobota 5. března 2016

"Dotace pro farmu Čapí hnízdo byla v minulosti opakovaně kontrolována úřady bez jakéhokoli nálezu." (Andrej Bureš Babiš pro Babišův deník Lidové noviny)

"Mělo by být zkráceno funkční období této vlády." (Andrej Bureš Babiš pro nezávislý deník Právo levicového zaměření s blízkostí k ČSSD v majetku exkomunisty a šéfredaktora Zdeňka Porybného)

Volby by měly být urychleny. Ne o moc – z podzimu 2017 na červen, jak bývalo zvykem.
"Do roku 2013. Než Zeman posunul až na samu mez ústavnosti předčasné volby, aby mohli vládnout jeho rusnočtí kamarádi Zemanovci." (Mrtvá Kočka)

Dřívější volby by umožnily nové vládě sestavit vlastní rozpočet na rok 2018, nemusela by tak přebírat připravený rozpočet předchozí vlády. A hlavně: Už by se Babiš nemusel hádat s koaličními partnery o svoje olbřímí střety zájmů.
"Hádal by se s jinými koaličními partnery." (Žena Moby Dicka)
"Ty si kúpim." (Andrej B. Babiš podle agentury Muška na Zdi)

Neděle 6. března 2016

Na Slovensku proběhly volby do jednokomorového parlamentu. Dostaly se do něj "neštandardné strany".
"Zobudili sme se ráno." (Nezachycený slovenský analytik)

Do Národní rady SR se nedostala katolická KDH. Slovenští lidovci tak už nemohou být přizváni do další koalice. Kresťanskodemokratické hnutie zde bude chybět poprvé od roku 1990, kdy vzniklo.
Jsme v rukou Božích." (Nezachycený slovenský politik z KDH)

No ale dosavadní vládní socdemácký Smer si udržel vedení s téměř 30 %. Kdo to má? Fico však bude nucen hledat koalici. Nějakou "smysluplnou".
*

V Korejské republice a okolních vodách začínají každoroční odstrašovací korejsko-americké vojenské manévry.
"Své zbraně zamíříme na provokatérské základny USA v Koreji. Zničíme je preventivním jaderným útokem ve jménu spravedlnosti" (Z prohlášení Nejvyššího velení armády severních kokomunistů)

"Ještěže je Korea tak daleko." (Moby Dick)
"Není." (Mrtvá Kočka)

Pondělí 7. března 2016
*TGM

"Já jsem blahopřál Robertu Ficovi k volebnímu vítězství, k těm 28,5 procentům. A aniž bych se vměšoval do slovenských vnitřních záležitostí, překvapil mě nástup strany, kterou pokládám za fašistickou, takže předpokládám, že pan Kotleba na mě podá trestní oznámení... Ale ano, je to nástupce Hlinkovy Lidové strany." (Prezident Mlhoš Zeman přijíždí na návštěvu Karlovarského kraje, který je nejdále od slovenských hranic...)

"Trestní oznámení podají – Hlinkovci." (Mrtvá Kočka)
*

"Proč porád píšou o stretu zájmů a reší Čapí hnízdo noviny v majetku pana Bakaly?" (Andrej B. Babiš míní Hospodářské noviny a další média společnosti Economia)
"A proč o tom kriticky nepíšou noviny v majetku pana Babiše?" (Žena Moby Dicka míní média společnosti Mafra)

"Setkání pana prezidenta s Andrejem Babišem se plánuje na 16. března, nelze vyloučit debatu na zmíněné téma." (Textovka hradního vovčáčka ohledně chystané schůzky Zeman-Babiš pro novináře Týdne. Tato nezávislá tiskovina je v majetku magnáta Jaromíra Soukupa, expodporovatele Strany zelených a Věcí veřejných, exboxera, exnáměstka a exmilence exministryně školství a sportu Dany Kuchty. Jeho reklamní agentura Médea se nakapsovala na rozkulačeném a rozkradeném lyžařském šampionátě v Liberci)
*

Ústavní soud zamítl stížnost, kterou podal gangsterKa. Káčko si tak v Česku odkroutí celkový trest 15 let.

"Až ho pustí z jihoafrického vězení, kde vyfasoval 35 let." (Moby Dick)
"Krejčíř má tak zajištěno bezstarostné stáří." (Mrtvá Kočka)
*

V Bruseli probíhá schůzka Anděly Merkel a Ahmeta Davutoğlu o ochraně vnějších hranic EU, maskovaná jako summýš EU - Turecko. Ostatní lídři evropských zemí se baví s britským premiérem Cameronem. Po červnovém referendu o grexitu nastane totiž možná rozpad EU.

"Rozpad po rozkladu." (Moby Dick)
"Rozklad po nefunkčnosti." (Žena Moby Dicka)
"Německo-turecké rozhovory budou pokračovat." (Anděla Merkel dle MnZ)
"Možná už nebude pokračovat Anděla." (Mrtvá Kočka)
*

Egyptské ministerstvo vnitra označilo viníky loňského atentátu na prokurátora Hišáma Barakáta:
"Akce se uskutečnila z rozkazu těch vůdců Muslimského bratrstva, kteří uprchli do Turecka. Spolupracovalo na něm ozbrojené křídlo Muslimských bratrů v Gaze, což je organizace Hamás." (Ministr vnitra Magdí Abd al-Ghaffár)

Paleoarabský Hamás se zejména podílel na výcviku atentátníků. Tedy – jeho ozbrojená složka, financovaná Sýrií a Íránem. Kdežto jeho politická složka získává prašule od OSN.
"Společenství darebáků." (Žena Moby Dicka)
*

"Jistěže bereme podobné hrozby vážně." (Mluvicí vovčáček US ministerstva zahraničí John Kirby k jadernému vyhrožování KLDR)
"Kdybyste je brali opravdu vážně, bombardovali byste Nejvyšší velení armády KLDR a jeho provokatérské základny." (Mrtvá Kočka)

Úterý 8. března 2016
Výročí největší hromadné vraždy českých občanů v jeden den, v jednu noc (3792 obětí, 1944, Auschwitz II-Birkenau)

Česko se připravuje na "humanitární přijímání" připrchlíků cvičením bezpečnostních složek "Vlna".
"Humanitární nebude v žádném případě humánní. Rozmyslete si to!" (Nejmenovaný zdroj přímo z pražského Hradu podle MnZ)

Policajti se chystají na příjem většího počtu připrchlíků.
"Až několik desítek." (Mrtvá Kočka)

"Při příjmu s nimi budou naši příslušníci schopni komunikovat anglicky a německy." (Nezachycený policejní vovčáček pro ČT24)
"A proč ne česky?" (Syrská Želva)
*

Po Rakousku uzavírají své hranice i Slovinsko a Srbsko. Nebudou přijímat migranty bez platných pasů a víz.
Maďarsko se chystá zaplotovat hranice s Rumunskem. Tedy – "v případě potřeby".
Po Slovinsku uzavřela své hranice i Makedonie. Na řecko-makedonské hranici se začínají shromažďovat připrchlíci. Jsou velmi udiveni – tolik peněz dali, aby se dostali do Schengenu – a teď tohle???

"Tak proč jste nás sem zvali?" (Logický dotaz nezachyceného připrchlíka na mámu Merkel)

Macecha Anděla mezitím dojednává financování detenčních lágrů v Řecku.
*

Ožralé prase Janoušek zůstává na svobodě dalších 30 dní. Má přerušený trest už na 60 dní.
"Které tráví kvůli svým zdravotním problémům ne ve vězeňské nemocnici, ale ve vězení nemocnice." (Moby Dick)
"Člověku je prasete až líto." (Žena Moby Dicka)
"Zvířeti taky." (Mrtvá Kočka)

Středa 9. března 2016

"Já ten ekonomický argument chápu, to znamená přípravu rozpočtu. Na druhé straně je potřeba si uvědomit, že aby se zkrátilo funkční období Poslanecké sněmovny, musí dát souhlas Poslanecká sněmovna sama." (Prezident Mlhoš Zeman na tiskovce v Karlovarském kraji)
"Já se bavím. Už se těším, jak budu jmenovat další svou přechodnou vládu." (Prezident Mlhoš Zeman podle MnZ)
*

V Česku pokračuje březnová zima. Mlha namrzá na asfalt. U Panenského Týnce se překlopil autobus se školní výpravou, všech 47 cestujících zraněno, včetně 43 dětí, jedno těžce. Stalo se tak na místě, kde se už stalo mnoho smrtelných nehod, protože se zde sjíždějí dva pruhy chomutovské skorodálnice.
"A kde řidiči nedbají přikázané šedesátky." (Mrtvá Kočka)
*

Nový zákon o Ústavním soudu, který prosadila nová jednobarevná polská vláda sociálně konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) svou převahou v Sejmu i Senátu, je neústavní. Rozhodl o tom – polský Ústavní soud.
"Ten dosavadní." (Moby Dick)

"Što éto takóje »sociálně konzervativní«?" (Žena Moby Dicka)
"Státně nacionalistický a rigidně katolický." (Mrtvá Kočka)

"Ach, to máme sousedy! Na severu katolická šaríja, na východě fašisti, na jihovýchodě ultranacionalisti…" (Moby Dick)
"A na západě blbci." (Žena Moby Dicka)
"Kdežto u nás vládne Zemitý lid prostřednictvím oligarchické Babišky…" (Mrtvá Kočka)
*

Severokokorejská armáda zkušebně odpálila z ramp na pobřeží do moře další dvě rakety s doletem 500 km.
"To daleko nedoletí." (Moby Dick)
*

Íránské revoluční gardy, povzbuzené impotencí amerického prezidenta a světového připosraného společenství, odpálily další dvě zkušební rakety (vyrobené beztak společně s koko soudruhy) na cíle vzdálené 1.400 km.
"Z Íránu ne, ale z Gazy to je do Athén jen 1.200 km." (Mrtvá Kočka)

Přitom presumptivně jaderný Írán má rakety s doletem 2.000 km.
"Z Gazy je to dva tisíce kiláků do Neapole. Nebo Bělehradu." (Mrtvá Kočka)

Machometánští gardisté mají však zatím jiné cíle:
"Důvodem, proč jsme vyrobili rakety s doletem dvou tisíc kilometrů, je, abychom byli schopni zasáhnout našeho nepřítele – sionistický režim – z bezpečné vzdálenosti." (Íránský generál Amír Alí Hadžízázeh)

"Když napadnete Eretz Izrael, pak nejste nikde v bezpečné vzdálenosti." (Hořící Keř)

Čtvrtek 10. března 2016

"Čapí hnízdo. Babišova farma má problémy." (Titulek v zdarmých novinách Metro)

Píšou. Babišova média o tom píšou! (Citují server Neovlivní.cz, financovaný z grantů, dotací, vlastních zdrojů a z činnosti vydavatelství Dead Media. Šéfredaktorkou Neovlivni.cz je Sabina Slonková, kterou stíhala r. 2000 policie, když nechtěla sdělit informátora k článku MfD o pomlouvačné estébácké kampani poradců premiéra Mlhoše Zemana proti ministryni Petře Buzkové (oba ČSSD). V roce 2002 měla být zavražděna na objednávku pracovníka ministerstva zahraničí Karla Srby. (Srba kryl dle MnZ aféru ministra Jana Kavana, kdy MZV superlevně pronajalo Český dům v Moskvě.) Po odchodu z MfD se uchytila v HN, kde pak působila jako "šéfreportérka" portálu Aktuálně.cz. R. 2009 zaplatila pokutu 20 tisíc Kč, kterou jí udělil soud v rozporu s dobrými mravy, když odmítla prozradit zdroj informací k tajné schůzce kancléře prezidenta Klause Jiřího Weigla s poradcem Mlhoše Zemana, jenž v té době objímal stromy na Vysočině a stal se předsedou Zemanovců. Šlouf tehdy otevřel v Praze kancelář Zemanovců a prohlásil, že jeho cílem je, aby se Zeman stal prezidentem republiky – dojednané nástupnictví tedy klaplo. V lednu 2014, po zakoupení Mafry Babišem, se Sabina vrátila do MfD jako šéfredaktorka, aby odtud po půl roce utekla, neb "nelze vést nezávislé noviny, pokud je vlastní politik"...)

"Nelze vést nezávislé noviny, pokud je vlastní Babiš." (Mrtvá Kočka)
"Jo, protáčely se nám panenky, když tenkrát v lednu Andrej nakráčel do newsroomu a prohlásil, že teď jsme jeho firma v holdingu a budeme psát, jak si to jeho zájmy vyžadují." (Nejmenovaný zdroj pro MnZ)
*

P/řipravuje se nová změna ve zdravotnických zákonech, která zpřístupní osobní data pacientů širé lékařské veřejnosti. Jedním z benefitů by mělo být, že bude ministerstvo zdraví dopředu vědět, kde všude budou například chybět zubaři...

"Všude. Už chybí." (Žena Moby Dicka)
"Dětští lékaři taky." (Moby Dick)
"Ty chce zase pro sichr ministerstvo zrušit." (Mrtvá Kočka)
"A pak nebudou chybět." (Mrtvá kočka spisovatele Karla Michala)
*

Jsou známa jména a další údaje o 22.000 bojovnících Islámského státu, včetně složky sebevražedných atentátníků. Jde o informace – z přijímacích pohovorů! Nejčerstvější info je z roku 2013. Data pocházejí patrně od nějakého zhrzeného personalisty z IS...
"Potvrzuje se, že Islámský stát je vskutku stát." (Žena Moby Dicka)
"Byrokratický stát." (Mrtvá Kočka)

"U odpovědných osob IS budou nepochybně padat hlavy." (Analytik Jan Schneider pro ČT24)
"Tentokrát to není metafora." (Žena Moby Dicka)

Pátek 11. března2016

Německo spustilo web pro sexuální výchovu připrchlých machometánů.
"Leváci mohou i levačkou." (Syrská Želva)
*************************

Přátelům písání Moby Dicka doporučujeme i právě deset let starý zápis z jeho deníčku: Managoři Českých Textáren přes palubu.

Další perly můžete s desetiletým odstupem shlédnout v Hospůdce u hřbitova pod štítkem Moby Dick. (Tedy společně s čerstvými zápisky.)
A zde něco pro internetové archeology: Vůbec první Mobyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .
Pokud projevíte potřebu deníček komentovat, a jste registrovaní na Lidovky.cz, můžete tak učinit na Neviditelném psu.

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

Nikdy snad v české historii nebylo ještě tolik dobrodinců, kteří se starají o jiné lidi. A kteří pomohou i vám tím, že vám pomohou pomoci potřebným. Anebo vám poskytnou "potřebný přesah". Poprvé jsem se s jedním takovým dobrodincem setkal ještě za totáče před výlohou Čapkova knihkupectví v Jugoslávské ulici. Prohlížel jsem si tu pastvu, kterou nám pan knihkupec Petr Koháček (škodaže šel po sametovce dělat poslance) předkládal našim očím, když tu mne oslovil stín, který se před nějakou dobou zhmotnil za mými zády.

"Vidím, že se zajímáte o knihy. Víte, ale je jedna KNIHA..."

Ano skutečně, vyslovil to majuskulemi, takže bylo okamžitě jasné, že má na mysli Bibli.

"Já vím. Jednu mám také doma," odvětil jsem, a tím jsem překazil slibně se rozjíždějící náborový pohovor svědka Jehovova.

Po listopadovém převratu vylezli jehovisté z ilegality, postávají veřejně na rozích a v podchodech metra, spolu ovšem s další kalou i nekalou konkurencí. Když člověk vidí všechny ty dobrotivé lidi, málem by se rozdal. Skutečně. Ale zatvrdil jsem se poté, co jsem si jednou prošel trasu ze Staromáku na Můstek, a doma jsem zjistil, že po absolvování této krátké trasy mi chybí pár set korun v rozpočtu, rozdaných po desetikorunových částkách ubohým žebrákům.

Tedy doslovným žebrákům. Nemíním prodejce různých zbytečností, odznáčků, květinek, pejsánků, kteří vybírají dary na potřebné slepce, seniory, nemocné rakovinou, opuštěné kočičky či děti. Tady jsem se poněkud zatvrdil ještě v devadesátých letech po rozhovoru s jedním vedoucím skautů. Ten se svými svěřenci provozoval obchod s podobnými špendlíky. Chtěli za ně od okolojdoucí veřejnosti pouhou desetikačku. Tři koruny šly pak potřebným, a sedm kaček výrobci onoho špendlíku (výrobní cena odhadem 1 Kč). Skauti svou misi prováděli s nejlepšími úmysly – a zadarmo. Když se jejich zmiňovaný vedoucí dověděl, že jsou vlastně zneužíváni ke kšeftu, nesmírně se rozzuřil a na pana výrobce si došlápl. Výsledkem jeho zásahu byla změna poměru – výrobci najednou postačily pouhé tři koruny z deseti...

Vlastně podoná situace nastala i když se později zaváděly dárcovské esemesky. Začalo se s nimi u nás v roce 2004, a z celkové ceny DMS, jež páčila 35,70 Kč tvořil dar humanitární organizaci 27 Kč. Operátoři velmi dobře zdůvodňovali tento poměr. Když však udeřila před koncem toho roku cunami v zemích okolo Indického oceánu a vyšlo najevo, jak vlna zájmu o tuto formu pomoci přispěla zisku operátorů, zvedla se další vlna, tentokrát nevole. I díky tomu, a také díky tomu, že se už z těchto darů od r. 2006 neplatí DPH, ustálil se dnešní poměr třicetikorunové DMS na 1,50:28,50 ve prospěch příjemců darů. A je to celkem bezbolestá příležitost, jak se sám stát dobrodincem.

Žebráky se snažím už nevidět. Ale když mi čistý a střízlivý chudák bezďák řekne, že nemá příjem a nemá co jíst, věnuji mu stravenku. Za níž nelze (?) koupit alkohol, jídlo ano. Nakonec jsem taky dobrodinec, ale bez prostředníků. A nejde to odečíst ze základu daně...

Zvláštní sortou dobrodinců pak jsou lidé, kteří zazvoní u vašich dveří, a velice levně vám prodají nějaké šmejdy. Jednou jsme se ženou Ivanou koupili podobný šmejd (se slevou!) v mezidveřním prostoru Makra, a jen díky duchaplnosti našich dětí jsme pak získali zpátky skoro celé tři tisíce (ta cena se slevou z původních deseti tisíc se nám při ataku prodejců zdála původně neodmítnutelná). Tak, skoro, šmejdi si za opotřebování koženky (po dvoudenním používání) nechali asi sedm stovek. (To, co si prodejce vyhrazuje malejma písmenkama.) Nu, bylo to poučné školení. Dověděl jsem se díky tomu, např. i to, že smlouvu, takto uzavřenou, můžete zrušit do 14 dnů – avšak nikoli, pokud jste si věc koupili v místě, registrovaném jako "prodejní". Což je velké svinstvo zejména co se různých zdravotně se tvářících poživatin či masážních polštářů týče. Ty se totiž zhusta prodávají v nemocnicích, kterážto místa si dobrodinci jakožto "prodejní" na živnosťáku zaregistrují. Svinstvo je v tom, že když si ty užitečné předměty za přemrštěnou cenu kupujete v prostorách nemocnice, tak jim to dodává punc jisté důvěryhodnosti. Proč ty nemocnice ony šmejdy nechávají prodávat ve svých prostorách? Kvůli nájmům, samozřejmě. Ostatně – to se týká i převážné většiny "potravinových doplňků", které můžete za nehorázné peníze koupit v jakékoli lékárně…

A pozor! Pokud vpustíte dobrodince dobrovolně dovnitř (proces "dododo"), pak jste si ho "pozvali", a potom je ta smlouva nevypověditelná. Několik let se rozmáhá podobný podomní prodej energií. Čistě a slušně oblečený mladík vám zazvoní u dveří a radostně vám oznámí, že vám sníží cenu dodávané elektřiny či plynu. Oni energetici se pak vyznačují tím, že se tváří jako zástupci vašich dodavatelů, pročež poněkud nelogicky od vás požadují zapůjčení faktur za odběry. Minulý týden zrovna přišel takový mladíček, předložil průkaz "certifikovaný pracovník", pravil, že je "pod distibucí PRE", a že mi chce překontrolovat faktury od PRE. Jestli se mi tam už promítla sleva Comfort energy. Jenže – proč by pak chtěl vidět faktury??? No, ofotil jsem si jeho průkazku (měl smůlu, že už byl třetí v pořadí energetických dobrodinců). Optal jsem se ho, proč chce ty faktury vidět, protože když je "pod PRE" anebo "dělá pro PRE", tak by ty faktury měl mít. Tlačil jsem na něj, až z něj vypadlo, že - je zástupcem přeprodávající firmy. Tak jsem mu řekl, že já mám například alternativního telekomunikačního operátora, který je podobně "od O2", ale netvrdí o sobě že jest onen operátor. (To by si ostatně moc nepomohl:) Měli jsme pak spolu pár minut povídání, po nichž byl velmi ukřivděný. Mnoho lidí prý již okusilo těch báječných slev, všichni ušetřili a já jsem první, kdo odmítá. (Nu, možná i proto jsem odmítl, že jsem asi čtvrt století sjednával elektrickou energii pro svého zaměstnavatele za asi 25 milionů Kč ročně a svůj domácí tarif jsem si pak vybral velice pečlivě.) Mladíkovi jsem oznámil, že jeho jednání vykazuje znaky podvodu. Odcházel velmi popuzen a hlasitě litoval, že si nechal ofotit ten průkaz.

Tak to bylo po dlouhé době setkání s dobrodincem, které mne zahřálo na duši. To ale úplně poslední mě trochu zamrzelo. Totiž – když jsem pracoval v centru Prahy, vystupoval jsem na stanici metra Karlovo náměstí (a to skutečně na Karlák, a ne na Palačák). A tam byl snad nejzadobrodinečtější podchod. Slušný bezdomovec prodává časopis (polovina je jeho, občas koupím), mladé slečny sbírají peníze na opuštěné pejsky (nikdy nekoupím), dealer Člověka v tísni se také vnucuje. (Tedy zrovna Člověk v tísni je u nás – společně s katolickou Charitou – ověřeně nejefektivnější pomocnou organizací. Ale ti snad mají konto, ne?) Člověk si pak musel ještě prorazit cestu houštím průzkumníků veřejného mínění. (Do jejichž statistik se tak neproláknou názory sveřepých odmítačů dobrodiní nechat se okrádat o čas a o duši – stupiditou některých otázek.) Ještě mě čekal roh s jehovisty, a pak výstup do parku. U něhož číhaly lepé dívky, jež zdarma měřily váš tuk. (Zdarma změří tuk, ukážou vám jak je to děsný - vždycky je to děsný, snad i u anorektiků – a nabídnou levný přípravek k odtučnění.)

Já vím, ti lidi si tím vydělávají na své živobytí. Takže jsem si osvojil jistou slušnou odmítací taktiku. Když už zdálky vidím, jak se na mne začne nějaká slečna s blokem v ruce uculovat, zakývám odmítavě vztyčeným ukazovákem. Naučil jsem se to, abych tak šetřil čas svůj i její. Ten pak může věnovat jiné oběti. A nemusí ani zbytečně plýtvat svým hlasovým fondem. (Prodávával jsem na tržnici knížky a také jsem oslovovával kolemjdoucí.) Myslím, že to je vhodnější a slušnější způsob, než nereagovat na úsměv, nebo strkat do chudáků dobrodinců, či snad na ně dokonce řvát. Jenže včera...

Včera jsem byl unavenej. Procházel jsem obchodním centrem u domovského metra Lužiny, proplétal jsem se mezi nabídkovými stojany, které blokují přímou cestu, vyhýbal se zahrádce místní restaurace, která se také rozložila do trajektorie přímé cesty – podobně jako výhodně nabízené auto se dveřmi vhodně otevřenými k tomu, aby je procházející urazil – a prostě jsem si nevšiml. Nevšim sem se, jak by pravil dědeček. Nevšim sem se dobrodince, jenž si ale všiml mne. A jenž na mne zvolal, do téměř již zad:

"To je ale milý člověk!"

Neotočil jsem se, nereagoval. Nejsem milý. Nejsem milý! Jděte mi z cesty, nebo vás srazím!

No, ale za měsíc mám společně s dalšími kolegy psavci jedno charitativní čtení pro těžce nemocného Honzíka. Shání se hromada peněz po malých částkách, aby se mohla koupit naděje na uzdravení. Zatím nejvíce sebrali příbuzní. (O čtení viz událost na facebooku, o sbírce na léčení Honzíka, který trpí Duchennovou svalovou dystrofií, jež se experimentálně léčí jedině v Izraeli viz web Honzík). Už z jiných dobročinných a dobrovolnických akcí vím, že stejně jako vybraný peníz je důležitá ona morální podpora skutečným nešťastníkům. A v budoucnu to pomůže dalším Honzíkům…

MMCH: Když už jsem zmínil Člověka v tísni – už jste koupili kozu?

Psáno v Praze na Lužinách dne 15. března 2016

Je to právě deset let, kdy virtuální Moby Dick odešel od virtuálních Českých Textáren. Skutečný autor prchl z podobné firmy o něco dříve. Jména bytostí a jejich funkcí si trochu poupravil – ale jinak popsal pouze fádní realitu! (Včetně doslovných citací z korporátních médií:)

Houfování managorů (před odletem?) trvá. Ke korporátnímu ptactu se připojili i naši mluvkové. Včetně vedoucího Útvaru vedoucího Kanceláře tiskového mluvčího Tiskového odboru.

Pondělí 13. března 2006

Vypadá to, že noví majitelé vylepšili náš umělohmotný komín. Na jeho vršek nechali přidělat skákací prkno. Čáp marabu, Havran Vetřelý a Archanděl Gabriel sedí na komíně a tisknou se k sobě. To je dobře, aspoň tam bude víc místa.

Úterý 14. března 2006

Pomocná mluvčí Krasopráva Cintálová měla v posledním čísle Zpráv moc pěkný článek.

"Naše společnost se rozhodla nastolit vstřícnou a pružnou komunikaci s veřejností, což osobně považuji za neodmyslitelnou součást jakýchkoliv aktivit naší společnosti a za důležitý faktor budování její dobré pověsti. Proto klademe důraz především na schopnost koncepčního myšlení a taktické reakce, kreativnost a profesionalitu našeho týmu, v neposlední řade pak samozřejmě na flexibilní přístup a umění podívat se na problémy z nadhledu."

Už si toho nadhledu užívá. Dnes byla transferována na vršek komína do ptakochřipkové karantény.

Středa 15. března 2006

Vedoucí Útvaru vedoucího Kanceláře tiskového mluvčího Tiskového odboru Jambor má už svá slavná léta v Československé televizi dávno za sebou, ale přece jen se zmohl na promluvu do závodního rozhlasu.*

"Tak jako ostatní i já si vyhodnocuji a přijímám závěry z usnesení 15. sjezdu, é, nového vlastníka Českých Textáren. A ty, po přečtení programu zdokonalování řízení firmy na pětiletku 2006 - 2010 jsou v naprostém souladu s tím, co bychom měli udělat pro lidi v této zemi. Spojme proto společně své síly a napřeme je vpřed."

Načež vyběhl na komín.

Čtvrtek 16. března 2006

Internetový server ŽivMě pořádal chatovou besedu s posledním mluvčím Českých Textáren Zlato Vrhem. Na otázku "Představte si, že jste jen a pouze obyčejným uživatelem internetu "sedícím" na telefonní lince. Nakolik byste ohodnotil pravděpodobnost, že se u Vás vyvine hluboká nenávist ke spolecnosti ČTex a chuťvyvraždit značnou část jejího vrcholného vedení?"

Zlato vrhnul jednu ze svých nejlepších odpovědí ve své funkci:

"Jako velmi nízkou. Jsem natolik normální, aby u měe problémy s jakoukoliv firmou nevyvolávaly nenávist nebo dokonce chut vraždit. Pravidelně ovšem sám zkouším nejrůznější služby a způsoby kontaktu s ČESKÝMI TEXTÁRNAMI. Vím proto, že pravděpodobnost nespokojenosti s nějakou naší činností je ještě stále vyšší, než bych si přál. Na druhou stranu je to však den ode dne lepší."

Nízká pravděpodobnost vyvraždění a připuštění vyšší pravděpodobnosti nespokojenosti s našimi službami způsobily Z.Vrhovi rodinné problémy. Ráno byl na ŽivMě - a večer už na komíně.

Pátek 17. března 2006

Po dvou letech se k přímému řízení tiskové konference snížila samotná vedoucí managoryně Divize komunikace společnosti Linda Živá. (Nikdo jinej jí už nezbyl.) Houfování managorů na komíně totiž neušlo očím médií. Na otázku redaktora Libových novin, jestli nový vlastník ČTex plánuje pro dlouholeté managory převzaté firmy "procházku po prkně" (s následným skokem do hlubin) odvětila Živá rezolutně:

"Ve skutečnosti nejde o prkno, ale o výložník kladky, která bude využita pro dovoz potravin ze závodní kantýny mistra Mlhy. Je možno tudy i dopravovat osoby se sníženou, tedy s jinou kvalitou pohybu na vršek komína."

Aby L.Živá dokázala, že mluví pravdu, nechala se tou kladkou vytáhnout nahoru.

A už ji tam nechali.

* L.Živá bývala nejdříve prostou mluvčí firmy. Pak vznikl tiskový odbor, jehož se stala vedoucí managorkou. Ten odbor si pořídil tiskového mluvčího. Tiskový mluvčí si pořídil kancelář. Kancelář měla vedoucího. Vedoucí si pořídil svůj útvar.. Celé se to vešlo do jediné divize, jež v době svého rozkvětu čítala několik desítek zaměstnanců… Parkinson jen krčí rameny. >>:))
********************************************************

Komentáře 2006:

Už nepiš,je to nuda,nuda,šeď,šeď.
Autor: Už nepiš Datum: 19.03.2006 16:50

Naopak, pište, je to dobrý, dobrý, zajímavý, zajímavý
Autor: Taraszátaras Datum: 19.03.2006 17:37
a proti začátkům má skoro každý odstavec pointu. Samozřejmě skákací prkno na komíně není úplný hepyend. Například ale mě, s vytáčeným připojením o rychlost pár kB za sec. za tisícovku měsíčně (a bylo ještě nedávno hůř) připadá jako docela přiměřené zakončení kariéry. Po odskoku z prkna však budou důležité padáky.

Co se stalo v Českých Textárnách v roce 2006
minulý týden: Managoři Českých Textáren přes palubu
předminulý týden: Propuštěn z Českých Textáren

*******************************************************
Perly Moby Dicka můžete s desetiletým odstupem shlédnout i v Hospůdce u hřbitova pod štítkem Moby Dick. (Tedy společně s čerstvými zápisky.) Zde se nachází i vůbec první Mobbyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.
Kdo je kdo v Českých Textárnách – verze z dubna 2003

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

Je to právě deset let, kdy virtuální Moby Dick odešel od virtuálních Českých Textáren. Skutečný autor prchl z podobné firmy o něco dříve. Jména bytostí a jejich funkcí si trochu poupravil – ale jinak popsal pouze fádní realitu! Včetně plechových štítků s inventárními čísly, které jsme si měli přibít na diskety s programy!!!

Jestli sháníte firmu, ze které je slast se nechat vyhodit, pak jednoznačně doporučuju ČESKÉ TEXTÁRNY!

Pondělí 20. března 2006

Zatímco se managoři hromadí na vršku našeho umělohmotného komína, já si postupně vyřizuji odchod z Českých Textáren. Není to tak složité.

Úterý 21. března 2006

Byl jsem u naší závodní lékařky na výstupní zdravotní kontrole. Zrovna nestávkovala. Poblahopřála mi k odchodu z firmy. Prý jsem víc pro své zdraví nemohl udělat! Tak proč mi dřív nenapsala recept, na který bych si vyzvedl jed pro managory?

No nic. Na rozloučenou mi věnovala pytel pelyňkového čaje, který jí ještě zůstal z benefitů pro zaměstnance.

A pak odešla na komín.

Středa 22. března 2006

Požádal jsem Duto Hlava o pracovní posudek. Neměl čas, ať prý si ho napíšu sám. Stačilo jen vytáhnout si ho ze šuplíku, kde ho mám už dva roky připravený. Pak jsem se šel rozloučit do Lidských a nelidských zdrojů. Uslzená Mladá Doga mi předala papír s potvrzením na důchod, novou brožuru pro delimitované zaměstnance Českých Textáren "Začínáme žít" a šek na sedm tisíc na odborně-vzdělávací kurs podle vlastního výběru.

Načež vyběhla na komín.

Čtvrtek 23. března 2006

Chtěl jsem vrátit knížky do technické knihovny, abych dostal razítko na propouštěcí degret. Není potřeba, již dávno jsme technickou knihovnu zrušili jako totalitní bolševický přežitek.

Tak jsem aspoň zašel za Lenkou Pilnou, hlavní managoryní Kompetenčního centra pro procesy zřizování a zajišťování čisticích služeb, abych jí vrátil tričko s nápisem ČESKÉ TEXTÁRNY PÍŠÍ PRO SVĚT, které jsem získal na jakési akci, kde se utužovala sounáležitost. Existoval kdysi předpis, podle kterého odcházející zaměstnanci byli povinni před transferem vrátit veškeré ošacení s korporátními názvy. Předpis možná ještě existuje, ale už ho nemá kdo kontrolovat.

Nakonec jsem od šéfové uklízeček a pradlen na rozloučenou dostal celý balík s tričky, protože se stejně očekává, že noví majitelé co nejdříve naši firmu přejmenují.

Pilná se na mne nakonec smutně usmála, a pak zamířila ke komínu.

Pátek 24. března 2006

Dnes fakticky v Českých Textárnách končím. Musím si totiž dobrat dovolenou. Vrátil jsem Duto Hlavovi klíče od textárny (klíčenku/flešku jsem si nechal), plechové štítky s inventárními čísly, které jsem před pěti lety dostal na diskety (ale nikdy je tam nepřitloukl hřebíčky ba ani nepřilepil), manuál na Fortran a přistrčil mu papír, že firmě už nic nedlužím. Vstupní průkazku po mě nechtěl.

Na rozloučenou jsem obdržel jen čtvrthodinové kázání, pět bílých pracovních plášťů, pár párů luxusních sandálů s izolačními podrážkami, dvacet toaletních mýdel, krabici s papírovými ručníky, balík papírů do tiskárny, propisku – a krabičku sponek!

Načež Dutohlav pohlédl na komín a – ale ne, Duto Hlavové na svých místech zůstávají navěky. Jim nevadí žádný režim ani výměna managorů. Ti jsou věční. A nakonec – co by si bez nich managoři počali!
********************************************************

Co se stalo v Českých Textárnách v roce 2006
minulý týden: Prkno na komíně Českých Textáren
předminulý týden: Managoři Českých Textáren přes palubu
*******************************************************
Perly Moby Dicka můžete s desetiletým odstupem shlédnout i v Hospůdce u hřbitova pod štítkem Moby Dick. (Tedy společně s čerstvými zápisky.) Zde se nachází i vůbec první Mobbyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.
Kdo je kdo v Českých Textárnách – verze z dubna 2003

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

Je to právě deset let, kdy virtuální Moby Dick odešel od virtuálních Českých Textáren. Skutečný autor prchl z podobné firmy o něco dříve. Jména bytostí a jejich funkcí si trochu poupravil – ale jinak popsal pouze fádní realitu!

Textárenská blbost se neomezuje pouze na nějakou konkrétní firmu. Zachvátila celé Česko, Evropu, Zeměkouli a přilehlý VESMÍR a.s.

Pondělí 27. března 2006

Dobírám si zbytek dovolené, ale chodím se bavit do naší podnikové kantýny k mistru Mlhovi. Popíjím pelyňkový čaj, a z okna, ze kterého je výhled na náš umělohmotný komín, sleduji procesí managorů, které k němu směřuje. Kdysi nechal ředitel Běsný Kokot pořídit umělý komín jako stanoviště pro čápa, který se měl stát sympatickým logem Českých Textáren. Bílé čápy v ZOO neměli, jen mrchožravce. Naším mazlíčkem se tedy stal marabu...

Úterý 28. března 2006

To je ale průvod! V čele managorů kráčí ke komínu Fotr Bambas, který se vede za ruku s Dur Durakem. Dále následuje Tluč Huba i se svou upovídanou ženou. Je tu i spousta neznámých tváří, to jsem ani netušil co měly České Textárny vedoucích zaměstnanců! V davu poznávám ještě nadějného superexperta Holu Mátohu a posledního člena a šéfa odborové organizace výbojného Milivoje Plachého. Ale nikde nevidím ředitele Běsného Kokota!

Komín se prohýbá pod náporem managorů na jeho vršku. Jen aby se nezřítil.

Středa 29. března 2006

V kantýně se nápadně uvolnilo. Mistr Mlha se dává do řeči se mnou, protože nemá nikoho jiného. A tak se dovídám, že Běsný Kokot se na komín nejspíš nedostaví. Zabarikádoval se na ředitelském patře. Nikdo se za ním neodváží, protože po každém hned střílí ze své oblíbené pistolky, kterou dříve přesvědčoval zvlášť zpupné nižší managorstvo k dobrovolné spolupráci.

Policie nezasahuje. Kokot se podle ní jenom brání proti ohrožení na životě. Kdo ho ohrožuje? Prý si z něj dělají srandu někde na internetu – a to ho vždycky rozčílí, což ho ohrožuje na zdraví a tím pádem i na životě, a musí se z toho vystřílet do růžova...

Čtvrtek 30. března 2006
Dnes k nahnutému komínu přijela taktickoraketová pojízdná rampa Spoon, aby ho podepřela. Kdysi jsem ji omylem objednal v Počítačově Automatizovaném Systému PAS3 jako"podavač spon SDI". (A ony to byly evropské přebytky z amerického programu Strategické obranné iniciativy.) Pak jsme ji půjčili Tvrdíkovi do armády jako odstrašující sílu proti teroristům. Vzal si ji z armády k ČSA, a teď už ji prý nepotřebuje.

Pátek 31. března 2006

Ke komínu přicházejí noví majitelé z Texe Móniky. Na dálku je moc nerozeznám. Jen slyším reproduktory, které oznamují, že se ČESKÉ TEXTÁRNY přejmenovávají na stručnější a výstižnější TEXE MÓNIKA, CZECH REPUBLIK.

Jednoho člověka u paty komínu poznávám. Je to hlavní managor divize Bezpečnosti Mazanec. Letos slaví pětaosmdesátku. Celou svou pracovní kariéru věnoval Českým Textárnám a jejich právním předchůdcům. Já si ho ještě pamatuji jako bezpečnostního koordinátora, kterého šel dělat po tom, co mu zrušili místo vrchního vrátného. Bezpečnost byla vždy jeho koníčkem, ještě dříve, než se stal poradcem NBÚ. Nikdy nebyl spolupracovníkem StB, pouze jejím kádrovým příslušníkem. Tam se dostal za své zásluhy v Lidových milicích, které v naší firmě zakládal v roce 1948, po bohatých zkušenostech, které získal jako člen Revolučních gard, kam přestoupil rovnou z Hitlerjugend. (Proslýchá se, že se i ve svém věku hodlá účastnit jako cvičenec letošního Všesokolského sletu.) Bude dobře sloužit i Texe Mónice. Je nesmrtelný!

Majitelé domluvili, Mazanec tiskne jakousi páčku a ze základů umělohmotného komína tryská raketový plamen. Komín majestátně stoupá do výšky, stále zrychluje, a už je z něj jen bílá čárka na obloze. Pak se rozprskne - a z oblohy se po celé planetě snášejí managoři na svých zlatých padácích...

Sobota 1. apríle 2006

Před šesti lety přišla do Českých Textáren banda magorů, která se stala manažery. Nyní už většina z nich sedí na jiných managorských místech. Před šesti lety si začal Moby Dick vést ze zoufalství svůj deníček.

Moby Dick dnes opouští České Textárny. Ale nehodlá opustit své čtenáře. Přechází jen na volnou nohu. A píše si svůj deníček dál. Textárenská blbost se totiž neomezuje pouze na nějakou konkrétní firmu. Zachvátila celé Česko, Evropu, Zeměkouli a přilehlý vesmír.

Takže - za týden nashledanou!

Poznámky 2016:

á) V roce 2003 vyšla knížka Moby Dick: Deníček, která shrnovala první tři roky psaní Mobyho Dicka. Ten se tak vypisoval ze skutečného mobbingu (proto Moby, snad to měl být Mobby, ale jak jednou začnete, měnit nemožno) a bossingu. Kniha vyšla u nakladatelství Konvoj, kde je snad dosud k mání. K opakování zápisků z dalších tří let v hospůdce U Hřbitova jsem přistoupil proto, aby měl případný zajemce kompletní přehled o dění ve fiktivních Českých Textárnách od začátku až do jejich literárního konce.

bé) Reálný Moby Dick po měsíční nezaměstnanosti nastoupil u Českých Síťáren – jako auditor! Generální ředitel Síťáren totiž obdržel zmiňovanou knihu a pravděpodobně si myslel, že se jedná o zdařilý audit Českých Textáren (kterými sám předtím také prošel:).

cé) Moby Dick tam pak byl různě posunován, až nakonec zakotvil jako – vydavatel ROZŘEĎů (ROZhodnutí ŘEĎitele), podílel se i na Syříku (Systému řízení kvality), kteréžto aktivity dříve vysmíval a pro jejich přebujelost tepal. Prostě – pytlák se stal hajným! K jeho omluvě budiž podotknuto, že se snažil svou činností chudákům zaměstnancům co nejvíce usnadnit pravidelnou konzumaci nezbytných (i zbytných) dokumentů.

dé) Jakožto zapisovatel se pak několik let podílel na pravidelných týdenních pracovních poradách vedení firmy. Sice mu pak následný zápis trval celý den (aby zkrátil čtyři hodiny na čtyři stránky), ale zato si hrdě cení následné recenze svého díla od samotného pana generálního, jenž pravil o jednom zápisu z porady, kde nebyl přítomen: "Konečně aspoň vím, o čem se tam jednalo!"

é) V této pozici pak byl Moby po tři roky přítomen mnohým veselým příhodám, zaslechl nesmrtelné výroky, dověděl se neuvěřitelné věci, jejichž humorným popisem by se jistě bavil nejen on. Jenže – to prostě nešlo psát do dalšího Deníčku! Jednak by nebylo správné vynášet ven důvěrnosti – zapisovatel managorských šplechtů je vlastně něco jako lékař, advokát anebo zpovědník – a hlavně: Moby Dick byl v té době vlastně taky v postavení managora (naštěstí bez podřízených)! Takže ani dnes se nic o této Mobyho epizodě nedovíte.

ef) To byl důvod, proč se Moby přesunul do referování o sféře samostatně soukromého podnikání, posléze i do komentování událostí českých, evropských, ba všehomírných. On celý ten vesmír se vlastně skládá z různě velkých a různě hloupých Textáren!

Komentáře 2006:

To jsem tedy zvedav:
Autor: R

jak bude M.B. pokracovat na volné noze. Nejméne posledního pul roku už varil z jedné vody porád dokola.
*

Re: To jsem tedy zvedav:
Autor: honza

Půl roku vařit z jedné vody? Tak to je hardcore, protože mě stačila tato ukázka... slova a slova seřazená do vět. Ale číst se to nedá, protože to nemá hlavu a patu a nějak mi uniká, o čem to je, k čemu se autor vyjadřuje. Takové sebestředné psaní si.
*

... kdo tam jednou byl chápe ....:
Autor: TexMen...

Naopak si myslím, že se jednalo o nejvýstižnější popis absurdního divadla, které se odehrávalo v Českých Textárnách, odehrává a jistě i nadále odehrávat bude (když se podíváte do managorských struktur TexeMoniky v domovském království, pak uvidíte zcela nový rozměr a to rozměr rodinného podniku, kde se několik málo příjmení opakuje na různých pozicích napříč celým manadementem). Ješte bude veselo.
*

Re: ... kdo tam jednou byl chápe ....:
Autor: 123
Byl jsem jinde, ale zazil jsem totez. Ted jsem zas jinde a opet Deja Vu. Autora i styl chapu (alespon si myslim) dokonale, absurdni styl zdaleka nedosahuje absurditu reality. Magorismus totality krizeny s magorismem globalizace zplodil neco co se neda jinak popsat. Vyrojily se mraky ceskych wanna-be-manageru naplnujicich definici o dokonale imitaci formy bez jakehokoliv pochopeni obsahu. Postupne infiltruji firmu, odvedou lidi od realne prace a tesne pred krachem se vypari i s odstupnym. Popsane veci jsou zakonite jen mnoha lidem unika, ze tomu tak je, nebot jeste veri ve zdravy rozum. Vstoupili jsme do Století Powerpointu.
*

Tak jsem se těšil:
Autor: jonáš

že je to doopravdy konec, ale von tam vyhrožuje pokračováním. Co na to ombudsman?
*

MOBY DICKu, těším se!:
Autor: Jana H

Nenechte se odradit a pište dál, moc se s manželem na další pokracování Vašeho deníčku těšíme (knižně vydaný deník samozřemě máme!)... Oba jsme takové absurdistány "v bleděmodrém" zažili v jiných totalitních podnicích, státní nevyjímaje a v těch nynějších se, bohužel, v "bleděrůžovém" děje to samé také... Jediná šance, jak to si zachovat duševní rovnováhu, je dělat si z toho srandu a Vám to jde bezvadně. Tak za týden!
*

Tak za týden! Za přízeň dík,
>>:)) Moby Dick
***************************************

Co se stalo v Českých Textárnách minulý týden: Odchod z Ceských Textáren
předminulý týden: Prkno na komíně Českých Textáren

*******************************************************
Zde se nachází i vůbec první Mobbyho zápisky z apríle 2000.

Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.
Kdo je kdo v Českých Textárnách – verze z dubna 2003

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz .

Předem dík!
>>:)) Moby Dick

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Když nám na konci ledna řekl na hematologii na Karláku pan doktor Pohlreich, že hladina paraproteinu při kontrolním odběru povylezla Janě nahoru, ačkoliv (už třetí) chemoterapie ještě dobíhala, podívali jsme se s Janou na sebe a řekli si: Pojedeme do Izraele. Než přijde na řadu čtvrtá chemoška.

Já byl v Izraeli už třikrát, kdo pravidelně navštěvujete Neviditelného psa, mohli jste si o tom počíst v celkem 122 článcích. Nakonec se mi je podařilo vydat i jako knihu Mír v Izraeli. Dvakrát jsem tam byl v té zázračné zemi se svou milou ženou Ivankou, v letech 2006 a 2008, potřetí, když mi umřela na rakovinu prsu (nic jsme nezanedbali...) v roce 2014, abych dokončil rozdělanou práci, která se jí moc líbila. Práce na knize mi pomohla vyrovnat se s tou ztrátou.

Ale nejvíce mi pomohlo, když jsem mohl pomáhat kamarádce Janě, která ve stejném týdnu kdy já ovdověl, přišla zase o svého Jarka. Naši andělé nás přistrčili k sobě a začali jsme spolu chodit. Takže jsme partneři, i když neregistrovaní. Začali jsme si spolu plánovat, kam se ještě všude podíváme, a Izrael byl jedním z cílů. Nakonec se ukázalo, že právě teď nastal ten pravý čas na Izrael. Chtěl jsem ho ukázat Janě, jak ho znám já. Místa, která znám, ale o kterých jsem si až doma zjistil, co jsem v chvatu hromadné turistické výpravy neměl šanci shlédnout. A místa, kolem kterých jsme jeli, a chtěl bych je vidět poprvé. A aby to nebyl takový chvat, naplánoval jsem naši cestu předběžně na dva týdny, ačkoliv Janinka chtěla nejdřív jen týden jeden. Jenže Izrael je veliký! Totiž, rozlohou je malý, avšak je hodně…, hodně koncentrovaný. A protože je tak velice koncentrovaný, předběžně jsem za náš cíl vybral severní část země, Galileu a Golany, pak tedy Tel Aviv, a samozřejmě na závěr Jeruzalém

Nejdříve jsme si zašli na radnici pořídit si nové pasy. Fotky jsme k tomu nepotřebovali, vyfotila si nás sama paní úřednice, a my si dokonce mohli vybrat z několika záběrů, který se nám líbil nejvíce. No, nelíbily se nám ty portréty (zákaz úsměvu!!!), ale vybrali jsme si. Za měsíc se máme zastavit, vlastně za čtyři týdny, ještě nám přijde na mail vyrozumění. (Vyrozumění nepřišlo, po čtyřech týdnech však pasy byly.) Protože jsme se chtěli pohybovat samostatně, tedy ve vypůjčeném autě, pořídili jsme si rovněž mezinárodní řidičáky. Ty byly na počkání, skutečně jsme v tom magistrátním baráku na Pankráci čekali jen pár minut. Jenže jsme si zase museli pořídit vlastní foto. Focební budka na Florenci nás taky nechala vybrat mezi variantami, no, ale znáte to, jak se na těch dokumetech asi tváříme.

Paní na Pankráci se mě ptala, jestli ten řidičák chci mít podle vídeňské úmluvy nebo podle ženevské úmluvy. A já se zase dotázal – jakejže je v tom rozdíl? V poplatku za pořízení? V poplatku ne, je to oboje za padesát korun, ale podle Vídně je to na tři roky a podle Ženevy jen na rok. Pravil jsem, že chci tedy Vídeň – a obratem jsem dostal papírový přeložený dokument s platností na dva roky a osm měsíců…

Tak jsme měli pasy a řidičáky, ty se vždycky hodí, a čekali další měsíc na další výsledky. Mezitím jsme si na týden odskočili na Vysočinu zaběhat si na běžkách na ledové kře, která se vytvořila v areálu Zlaté lyže v Novém Městě na Moravě, abychom poněkud pozvedli kondici zbývající Janiny krvinky. Hm, na té Vysočině jsem ztratil Janin průkaz zdravotního poškozence, co v jejím autě slouží místo dálniční známky. Vrátili jsme se na konci února (po staré kolínské cestě, ale šlo to rychle...), Jana šla na odběry, a že prý dobrý. Krvinka sice není jako u zdravého člověka, ale kondici má dostačující. Můžeme jet, třeba i do Izraele. Odběry před další chemoškou by měly být na začátku dubna. Takže v pondělí 4. dubna. Tím byl dán termín návratu. A kdy odletíme? Vybral jsem středu 23., abychom měli alespoň deset celých dní. A já, abych měl alespoň dva týdny na vybrání a zamluvení hotelů a auta z půjčovny. A letenek.

Tak samozřejmě hurá zkoumat nabídky na internetu. A že jsou skvělé! Z Prahy do Tel Avivu zpáteční letenka jen za necelých šest tisíc. S Ukrajinci. Ale proč to trvá deset hodin??? Protože se v Kyjevě čeká na přestup… Podobně bychom mohli letět s tureckými aeroliniemi přes Turecko, anebo s Aeroflotem přes Sevastopol na okupovaném Krymu... Tak to ne, poletíme pěkně s izraelskými EL-AL!

Mezitím jsem se dověděl, že do Česka na deset dní přilétají naši přátelé Mayerovi z Haify. Po opatrných dotazovacích mailech jsem od paní Hany zvěděl, že předběžná pozvánka do "penzionu Mayer" trvá. A že se domů do Izraele vracejí v úterý 22. března. Takže naše první základna v Izraeli byla jasná: Haifa! A nejlepší by bylo rovnou letět stejným letadlem, že. Přece jen při předletovém zkoumání bezpečnostní službou (je vhodné být na letišti tři hodiny před odletem do Izraele, když přijdete jen hodinu a půl před odletem, už vás neodbaví) tak pak je na možnou otázku "kde tam budete bydlet?" možno pyšně ukázat na Danielovu postavu a hrdě pravit: "Támhle u toho rabína!" No, nakonec to bylo jinak. Všechno ne, ale něco někde bylo nakonec úplně jinak.

Jinak, tedy jinak správně, hlavně, když jsme dělali nevědomé chyby…

Nejdříve ovšem bylo zapotřebí sehnat ty letenky. Definitivní domluva s našimi hostiteli proběhla v neděli 6. března. Mayerovic letadlo odlétalo za šestnáct dní – a byly v něm už pouhá čtyři místa! Málem jsem zavařil elektronické komunikace, abych z nich získal polovinu. Totiž, ano,dvě letenky stojí jen něco přes dvanáct tisíc (pro konkrétní let, nemohli jsme si vybírat), ale je to bez zavazadel, jen s palubním zavazadlem ráže osm kg. V podpalubí může být další kufr o hmotnosti až 23 kg, to vím, ale pak už ty letenky stojí 44 tisíc.

???

Takže jsem zavolal svou dcerku Terku, takto zkušenou cestovatelku, jež mi vysvětlila, že lepší je koupit si variantu bez podpalubních "zavazadel", a k tomu si ta zavazadla - dokoupit. Za dva asi tisíce. pro každého. Vedla mě krok za krokem ze svého Houstonu na Rajské zahradě na svém paralelním připojení, jako Apollo 13 k Zemi. Bylo to velice důležité, protože specializované termíny na těchhle webech nejsou často srozumitelné ani v češtině, natož v angličtině. Nu, Jana je sice zkušená překladatelka z angličtiny, přeložila snad desítky knih, jenže takováhle slova se prostě ve slušné sci-fi ani fantasy nevyskytují. Finální objednávka však byla na mně.

Jo, dobrý, máme zabukované lístky. A teď zaplaťte. By PayPal. No tohle nemáme! Kvůli cestě do Izraele jsme si pořídili kreditní karty, protože zkušení cestovatelé nám řekli, že v zahraničí chtějí hotely a půjčovny aut pouze kreditky – a teď takováhle zrada! Letenky přes Pay Pal. My ho nemáme, naštěstí ho má jiný zkušený cestovatel – Janin synek Jiřík. Zaplatil za nás. A pak ještě znova, když jsme si vybírali místa dopředu a k okýnku a – hlavně, abychom byli spolu! Abychom se mohli držet za ruce, až budeme padat k zemi či do moře…

Penzion v Haifě dobrej, ale Golany jsou pár desítek kilometrů dál. Vybral jsem si tedy hotýlek v centru Tiberias. Podle toho, že nabízel "parkování auta v areálu hotelu". Poslední naší základnou bude samozřejmě Jeruzalém. Krásně vypadal hotel ve staré budově hned vedle Jaffské brány, přímo ve Starém městě jeruzalémském, jenže – jenže ten měl svou nabídku vyvedenou toliko v angličtině a arabštině. V ivrit, hovorové variantě hebrejštiny, tedy ani písmeno. Ani jeden kus "nábytku", jak se o hebrejském písmu vyjádřil Arnošt Lustig! Nakonec jsem našel jiný hotýlek, ekumenický, hebrejský i arabský (a anglicky mluvící, samozřejmě) poblíž Siónského náměstí na Jaffské třídě. Tam už to znám, vím, kde je sámoška 24/7 (i o šabatu otevřeno!).

Hotely jsem mohl zamluvit až když jsem měl v (elektronické) kapse letenky. Následovala půjčovna aut – Terka nám našla Sixt. Ale víte co? Abychom si ho zamluvili, musel jsem udat číslo – své debetní karty! (Tak proč jsem si pořizoval kreditku?) Auto si půjčíme v Haifě, kamž se z letiště Ben Guriona dostaneme vlakem. Vrátíme ho v Jeruzalémě. Čtyři dny se budeme po Jeruzalémě pohybovat pěšmo, když tak si chytneme taxíka. Nu a odvoz na letiště je, dle hotelové nabídky "zajištěn", však jsme si ten hotel taky podle toho vybrali.

S těmi hotelovými nabídkami to taky bylo nakonec jinak… Poslyšte, ty cestovky, ty si svůj vejvar zaslouží!!!

Tak máme všechno, teď ještě valuty. Hotové peníze. Proč peníze? Divil se synek Janek. Všude platí kartou. Pamatoval jsem si, že i v Izraeli jsme platili oběd kartou třeba v drúzské vesničce pod horou Chermon. Ale oběd v drúzské vesničce na Karmelu jsem musel platit v hotovosti. V dolarech, a natáhli mě, protože jsem si nestihl vynměnit šekely. A na tržišti nebo v súcích Jeruzaléma na platební karty zapomeňte! Nakonec jsem koupil čtyři sta dolarů. Šekely ne, šekely se v Praze dle internetových nabídek vůbec nenabízely. V Izraeli si vyměníme dolary za šekely. Ale! Taková náhoda.

Jednu neděli jsme takhle jeli autem z kostela (Janinka je totiž československá husitka, kdežto já jsem se vloudil do Židovské liberální unie, dosti liberální unie – prostě k sobě dokonale pásnem), a Jana prohlásila, že potřebuje zajet do Tesco hypermarketu v Letňanech koupit si v nějaké tamní parfumerii zásobník na voňavku, nutnou to součást cestovního vybavení. Přivítal jsem to, neb jsem s sebou měl neplánovaně i hrst slevových kuponů do Teska. Tak jsem je uplatnil. A Janinka si koupila zásobník – a kabátek, který se do očekávaného galilejského chladu perfektně hodil. A u výstupu z hypermarketu jsem zkusmo nahlédl do tamní směnárny, a ano, šekely zázrakem měli! Koupil jsem jich všech sedmdesát, i když za zlodějský kurs 7,50. (Střed se v té době pohyboval kolem 6,3 ILS za 1 Kč.) Abychom měli alespoň na ten vlak do Haify. (Jenže – pak to bylo stejně jinak. Jinak správně.)

Krteňský kostelík

Tak máme všechno? Máme. Akorát ještě jakožto autor, který se tak ze zákona stal samostatně výdělečnou osobou, jsem musel vyplnit a odevzdat a) daňové přiznání (ztrátové), b) oznámení České správě sociálního zabezpečení o svých nulách, a ještě ty nuly poslat do zdravotní pojišťovny. Tam to bylo nejjednodušší – přes internetový dotazník. Nebylo nutnio chodit do ouřadovny, nebylo nutno bojovat se zamčeným pédéefkem, nebylo nutno pořizovat si nový Adobe Reader, který mi internet odmítl poskytnout, neb mám "zastaralý hardware"(?), prostě pohoda. Akorát mi den před odletem zavolala milá paní, že jsem napsal, že jsem byl činný (prodej vlastních knih) jen sedm měsíců v roce; ano, to jsem uvedl, ale oni potřebují vědět kteréže měsíce to byly. Proč jsem to neuvedl v onom dotazníku? Nebyla tam na to kolonka!

Hrdí horalé

Do toho takové drobnosti, jako výměna měřidel vody, technická prohlídka auta, změna pojistky na byt a auto, a ano – předletové správky zubů. Jana si sháněla náhradní kartu poškozence... Vždycky, když si člověk myslel, že už to má pod kontrolou, přišla nějaká taková další věc. Dosti komunální kritiky, nastal poslední víkend před odletem. A já začal ladit naše trasy mezi zamýšlenými cíly. Kombinace byly mnohé, plánoval jsem, až se mi zavařila hlava, pak jsem šel spát, a ještě v posteli místo spaní jsem přeplánovával. Ráno se budil brzo a už neusnul. Ostatně – podle Jany jsem měl hlavu zavařenou ještě v Izraeli. Poslyšte – ty cestovky si svoje peníze zaslouží!

Jana, Jan a Daniel

Nakonec nastal kýžený den odletu. Letadlo mělo odletět v rozumných 12:25, to znamená příjez na letiště Václava Havla v 9:25, to znamená pro sichr odvoz v 8:45, což značí – vstávání v nekřesťanskou a nežidovskou dobu 6:45! Odvoz byl vykonán rodinnou fabií, řízenou hodným synkem Jankem, jenž se dostavil přesně na čas. Než jsme se naskládali do vozu, bylo pět před devátou. Jeli jsme po okruhu, na cestu nám zamával krteňský kostelík. Za deset minut jsme z mého lužinského bytu byli na letišti. Ještě jsme čekali, než se otevřou přepážky. Protože jsme tam byli brzy, dostali jsme se hned na řadu. Předstartovní příprava se vyplatila, za chvíli jsme už byli za pasovou kontrolou. Ještě jsme měli čas na prohlížení předražených cetek "duty free". Nalezli jsme správnou gate, správné, ještě zavřené místo pro check-in. Seděli jsme, obdivovali svalnaté nohy skotských horalů, vyčuhující zpod kiltů i jejich barety s hrdými pery – asi přijeli nějací sportovní fanoušci, hádal jsem. Tady jsme se poprvé setkali i s Mayerovými. Všechen stres ze mě spadl, už jsem věřil, že se naše cesta vyvede.

V duši mi zavládl klid a pohoda. Bylo úterý 22. března 2016, půl jedenácté dopoledne. Před dvěma a půl hodinami vybuchly na bruselském letišti Zaventem první nálože.

Tu zprávu o útocích v Bruselu mi telefonovala dcerka Terka na ruzyňské letiště v 9:42, jak si pamatuje telefonek. Jana si ještě prohlížela cetky v bezcelních pastech na turisty. Byli jsme tedy už v bezpečné zóně, za všemi prohlídkami. Ta zpráva mi ozřejmila nezvyklé šmejdění bezpečáků, kteří už v odletové hale pečlivě pročmuchali každý zastrčený kout. Vysvětlila i kolování dvojic černě oděných policajtů a policajtek se samopaly v prackách. Jako v Izraeli.

Cítil jsem se stejně bezpečně jako v tom Izraeli. Sdělil jsem tu neblahou novinu Janě a naladil si na svém iPodu rozhlasové zprávy, abych se dověděl podrobnosti. Bylo to šílené. Co mě překvapilo bylo, že od samého počátku začala belgická prokuratura ony zločiny stíhat jako "teroristický čin". Slyšme, slyšme! Skutečně, překvapilo mě to, protože když v květnu 2014 došlo v Bruselu k jinému atentátu, trvalo dva dny, než případ převzala federální prokuratura jako teroristický čin. Nepadlo tehdy v evropských médiích ani slovo o tom, že útočníkem byl muslim. Vyrobila se takováhle slovní konstrukce: "Útočník na záběrech kamer pálil z automatické pušky kalašnikov, kterou ve světě často používají islámští radikálové." Ba nepadlo ani slovo o tom, že to byl útok, zacílený proti Židům! Jen to, že šlo o "střelbu v židovském muzeu". A to, že ze tří obětí byli dva Izraelci a jedna Francouzka. A že "čtvrtá osoba belgické národnosti je těžce zraněná a leží v nemocnici v kritickém stavu".

Nakonec se zjistilo, že vrahem byl "islámistický extrémista", násilný recidivista, "Francouz arabského původu", který v roce 2013 bojoval po boku islamistů v Sýrii. Čili terorista, jenž se vrátil se do své muslimské Marseille, aniž byl obtěžovám francouzskými úřady!

Ona Francouzka pracovala v muzeu jako dobrovolnice. Takže byla také židovským cílem. Postižená "čtvrtá osoba", čtyřiadvacetiletý "Belgičan", který byl v muzeu také "zaměstnaný", zemřel po týdnu. Mluvčí bruselské prokuratury po tomto útoku prohlásil: "Pokud jde o motiv, máme málo informací. Všechno je možné. Víme, že místo, tedy židovské muzeum v Bruselu, svádí k myšlence, že s jedná o antisemitský útok, ale nemáme dostatek informací, které by potvrdily, že se jedná o tento případ." Média k tomu dodala, že šlo o osamoceného střelce, který v židovském muzeu pálil po "náhodně potkaných osobách"… No, on šel do židovského muzea záměrně zastřílet si do Židů, koho asi čekal, že tam jinak náhodně najde???

Arabský muslimský terorista zabil čtyři Židy. Z toho, jak o tom informovala připosraná euroamerická média je mi dodnes na zvracení.

Izraelský ministr zahraničí Avigdor Liberman to tehdy řekl jasně: "Je to důsledek protiizraelského a antisemitského podněcování vyzývajícího k bojkotu Izraele, různých akcí proti Izraeli, mezinárodních fór, bojkotu izraelských výrobků a automatické jednostranné protizraelské pozice. V historii je mnoho různých forem antisemitismu, ale základ zůstává stále stejný – nenávist k Židům, jen proto, že jsou Židé, všude tam, kde jsou, bez ohledu na to, zda žijí v Jeruzalémě, Tel Avivu, Arielu, Hebronu, Bruselu nebo na Marsu."

Tak, a teď to máte natvrdo, Evropané, myslel jsem si na tom letišti. Bylo mi nesmírně líto obětí – ale nejednalo se o nic, co by už v Izraeli neznali desítky, ba tisíce let. Svítala ve mně malá naděje: Třeba už nebude Izrael tak peskován za to, že chrání své občany před vyvražděním. Třeba začne Evropa více spolupracovat s Izraelem – a nejen v bezpečnostních otázkách, vždyť ta malá zemička kvete i uprostřed pouště, zatímco Evropa stále pláče nad vzrůstajícím suchem a přívalovými povodněmi. Které zatím řeší – dotacemi zemědělcům. Ne dotacemi na zavlažovací systémy a umělé nádrže, zachycující dešťovou vodu, ne! To by bylo popřením dotační politiky EU. Ty dotace mají nahradit finanční ztráty…

Zpátky na letiště. Jel jsem letos do Izraele ukázat tuto zemi Janě, a abych si jí užil. Bez povinnosti zapisovat si každý zážitek. Jeli jsme sami, prožít Izrael na vlastní kůži, bez cestovky a bez průvodců. Takže jsem nemohl ani nemusel zapisovat si jejich výklady. Ano, napíšu pár článků do Psa, ale nic tak vyčerpávajícího, jako posledně, sliboval jsem si ještě, když jsme vstupovali do místnosti, kde jsme měli čekat na nalodění. Jenže u vchodu se mě při ověření pasu a letenky optal takový sympatický mladý kontrolor:

"Napíšete o tom novou knihu?"

Zapýřil jsem se. A dmul, přiznávám. Ale novou knihu nenapíšu. Možná napíšu, ale musel by ji někdo vydat...Takže budou jen nějaké články. Víc, než jsem měl v úmyslu. Je to i moje povinnost, když už jsem tu svou knihu o Izraeli napsal a vydal. Protože v tom Izraeli je to jinak! Ne všechno úplně jinak, ale něco je jinak. A něco se změnilo. Jako vždycky.

Tentokrát byl boarding o 20 minut opožděn, protože jedné paní se z držadla podpalubního kufru odlouply kontrolní lepicí papírové proužky, a ona nebyla schopna své zavazadlo podle fotky rozpoznat. Takže jí ho přivezli ukázat in natura. (To je také důvod, proč mít na kufru připevněnou svou jmenovku, a uvnitř kufru ještě další!) Odlet byl plánován na 12:25, avšak první pohyb jsem zaznamenal až 12:45. A pojížděli jsme další čtvrthodinu.

A zatímco jsme popojížděli po manipulačních drahách, souběžně s námi, v asi stometrové vzdálenosti, popojíždělo u letištních hal i policejní auto. Zjevně nikoli proto, aby bránilo rozmyslevšímu se milenci rozběhnout se na poslední okamžik za svou odlétající dívkou (na tyhle filmové scénky už zapomeňte!), ale aby zabránilo nějakému jinému vozu najet proti našemu letadlu. Tak tohle na letišti Ben Gurion nemají! Ani nepotřebují, to letiště je jako pevnost…

Krátce po jedné hodině odpoledne jsme se konečně rozjeli. Janu jsem pustil k okénku, aby si užila výhledu, takže jakožto řidička mohla ocenit tu rychlost, kterou nabíráme. Ve čtyřicáté vteřině tahu se odlepujeme od ranveje. Po dalších patnácti vteřinách pronese Jana znepokojeně: "Stoupáme nějak hodně rychle." Ale to je normální, boeing není stařičký iljušin, neboj. Načež zaberou motory na plný výkon, možná až přeplněný.

"Á,"řekne k tomu Janinka tence, asi jako když autem rychle vybírám zatáčku. Za dvě minuty už pícháme mraky a na chvíli mizí vše pod námi. A mám to natočený, protože se přes Janu stále nakláním, chudinku. Mraky se z nadhledu tváří onde jako Říp, támhle na obzoru zase jako Krkonoše. Oblačnost se trhá, vidíme chladicí věže nějaké elektrárny. Stále ještě stoupáme, ale křivka našeho vzestupu se láme více k horizontu. Jest si možno odepnouti bezpečnostní pásy. Jsme dost vepředu, takže již brzo přichází hodný pan stevard a nabízí nám zdarma vodu ve zdarma kelímku. Za chvíli pak už připopojíždí známý občerstvovací vozík. Nu, nebude to už taková košer lahoda, jako při mém prvním letu do Izraele před deseti lety. Tak snad dostaneme alespoň obložený chléb v sáčku a čaj, jako před lety dvěma.

Ale houbeles! Ve víru příprav, jak jsem bloumal na těch odkazech EL-AL a přiobjednával bagáž a místa a vyráběl na papíře elektronickou letenku (ne, nemám aplikaci na telefonu, nechci mít aplikaci na telefonu, telefon mám na telefonování, a ano, Jana má s sebou malý noťas, jenže litera scripta manet jenom na papíře...), tak jsem si neuvědomil, že ta písmenka "UP", co se všude v těch elektronických papírech objevovala, neznamená, že poletíme "nahoru", ale že letíme s izraelskou nízkonákladovkou, která lítá pro EL-AL. Osekávání nákladů se projevilo i zde. Paní stevardka sice lidem nějaké bagetky rozdává, ale zapisuje si výdej poživatin pečlivě do svého e-notýsku. A pročpak? Aby jím pak mohla protáhnout platební kartu! Tak až tady mi to docvaklo, že když je nejen na rezervaci a e-ticketu a boarding passu a na křídle letadla a na jeho sedadlech napsáno "UP", tak letíme se společností UP.

Zubaté pláže Tel Avivu

Avšak Čech je vycvičen. Doma jsem z chutných zbytků, které mi zbyly v lednici, vyrobil několik toastů, které teď sníme. Koukáme se přitom na mraky, ze kterých se se stala místo hor krupicová kaše. Ale po nějaké době se zase pod námi objeví země. Pole, řeky, města. Vysoké zasněžené hory. Podivná krajina, tvářící se jako lávové výlevy ze sopky. Pak – moře. A už se z reproduktorů ozývá nabádavý hlas, rozsvítí se světýlko, upoutáváme se a začínáme se zvolna snášet. Je den, dole pod mraky dokonce jasný den. Vítá nás linie pobřeží se zubatou pláží Tel Avivu.

Jsme poněkud vysoko a poněkud stranou na jih. Ano, míjíme letiště Ben Guriona z pravé strany, budeme přistávat odzadu, z vnitrozemí. Pilot sklápí letoun v ostrém úhlu, pod námi promenuje údolí u Latrúnu. Klesáme stále v prudké protisměrné zatáčce, hřbitůvek na vršku pod námi, který nám nahlíží do okénka je v hloubce asi sto metrů. Reliéf krajiny klesá, my s ním. Protisvětlo zneprůhledňuje kouřmo, fotky budou rozmazané.

Srovnáváme křídla s horizontem, drnc, a jsme v Izraeli. Na hodinkách si přidáváme hodinu na 17:28. Jsme skoro doma, zdá se mi, když už počtvrté vidím mozaiku v přístupové hale. Společně s Janou přistupujeme k budce pohraniční kontroly. Úředník se nás na něco ptá, Jana nerozumí a ptá se zase jeho. Úředník odvětí, že otázky zde dává on. Říkal jsem předem Janě, že s úředníky na letišti se nevtipkuje, ale tuto úředníkovu sentenci bere jako vtip zase ona... No ale, pokolikáté tady jsem, tomu jsem rozumněl. Já počtvrté. Moje přítelkyně poprvé. Jsme vpuštěni. Ano, jsme cizinci. Pečlivě si schovávám modrý papírek pohraniční kontroly, co nám slouží jak vízum. Vlepuju si ho pod jednu nálepku, co mám v pase ještě z pražské kontroly. Za budkou se potkáváme znovu s Mayerovými, ani nám nemuseli přispěchat na pomoc.

Mluvíme spolu o jedné věci, které si Daniel všiml, když jsme ve vyšší úrovni míjeli prostory určené pro odlet: Přímo v prostorech před vstupem do letadel bylo až na hlídače úplně prázdno, v odletové hale (kde už nepadá z centální díry ve střeše vodopád do fontány) bylo jen pár cestujících. Vypadalo to, jako by byly odlety z Izraele pro dnešek zastaveny...

Jsme vedeni přímo k vlaku. "Na vlastní kůži" se po Izraeli budeme pohybovat až zítra. Zatím jsme v rodinné péči. Takže jsme dovedeni správnou cestou. Od chodníku před terminálem, kde se nás chtějí zmocnit taxikáři takhle vlevo, a pak dolů po jezdicích schodech (nebo nahoru?), před budku s paní vlakovou pokladní. Vlaky na sever až do Naharije jezdí každou půlhodinu. Ten v 17:35 jsme samozřejmě nestihli, ani ten v 18:05, ten uprchl před chvílí. Do odjezdu dalšího vlaku máme přes dvacet minut, času dost, jenže prostorově naddimenzovaná paní pokladní se zvedá a jde si někam cosi ulevit. Tak, mohli bychom k automatům na lístky, ale tam už je fronta lidí z našeho letadla. Mayerovi mají pochopitelně místní lítačku, jde o to, koupit lístky pro nás. Naštěstí se paní pokladní vrací, a naštěstí můžeme platit kartou. Protože jeden lístek do Haify stojí 38 šekelů, dva 76, a my jsme v Praze sehnali jen nouzových 70 šekelíků za zlodějský přepočet 7,5. (Minule jsem psal, že kurz byl 6,3 NIS/ Kč, avšak spletl jsem se. Aktuální kurz činil 6,82...) Takže jsme nemuseli zkoušet, jestli zde berou dolary - a v jakém přepočtu. (Ofiš křížový kurz zněl 3,85 šekelů za dolar, ale na tržišti jsme museli akceptovat převod 3,5. Nu a v jednom obchodě jsme neakceptovali převod 3,2...) Kde jsou zlaté časy dolaru za sedmnáct a šekelu za pět pade!

Než jsme se propracovali na nástupiště, byla už tma téměř egyptská. Nad palmou svítil vysoký úplněk s Jupiterem téměř v konjunkci. Doma jsem se těšil na panoramatické výhledy z oken vlaku, jenž se posléze i dostavil, ale ve tmě jsme viděli z Tel Avivu jen osvětlené budovy, kolem nichž jsme projížděli po severojižní magistrále podél kanálu říčky Jarkon. Na venkově prozrazovala světla polohu lidských sídel. A tam, co nic nesvítí, je moře… Vlak je zajímavý, musíme se jím někdy projet za denního světla. A bez těch našich lodních, vlastně leteckých kufrů, které jsme pod sedadla umísťovali jen těžko. Přesně jako v našich vagonech. Jako doma!

Hodina a půl ve vlaku uběhla docela rychle při vzájemném tlachání, při kterém jsem nechal zápisníček v kapse a jen relaxoval. Těch několik snímků je velice atmosférických... A už je tu Haifa, vystupujeme na předměstí. Jdeme na konečnou autobusů a čekáme, až přijede ten náš. Vysoko nad tmavou strání svítí osamělé červené světýlko. Vím – je to signální světlo na Stella Maris, že ano? Ano! Od paní Hany sklízím obdivný pohled. Už ale přijíždí náš autobus, který nás veze spletí pobřežních ulic, než začne stoupat do jedné z klikatic na úbočí nosu pohoří Karmel. Zírám do rozzářené tmy a snažím se zachytit nějaké orientační body, podle nichž bych se měl orientovat, až se budeme vracet ze svých výletů po širém okolí. Až se budeme vracet – vypůjčeným autem. A už teď vidím, že orientace nebude snadná.

Nebyla snadná. Avšak nakonec jsme vždy dorazili. Ale o tom až příště.

Je středa 12. dubna 1961. Klene se nad celou planetou, i nad naším krásným Libercem. Ale stejně sedím na pelesti a klátím nohama, občas zkontroluji očima budík. Času je dost! Času je vždycky dost. Sedm minut po sedmé mě najednou něco kopne do zad. Konečně je to tady!
(Na dnešek připadá 55. první výročí vstupu člověka do vesmíru. Vkládám sem ukázku z připravované knihy "Paměť kamenů", která zpracovává některé reálně fantaskní příběhy z Liberce a přilehlého vesmíru z dávného 20. století.)

Zatímco američtí imperialisté si přejí pomocí kosmických lodí dobýt světovlády, sovětský lid, vedený komunistickou stranou a jejím prvním tajemníkem Nikitou Sergejevičem Chruščovem, dychtí po odpovědi na mnohé vědecké otázky: Jak vznikl vesmír? Jak vznikl život? Je také na cizích planetách? A třeba i rozumný život? Jak kromě velkého myslitele daleké minulosti Giordana Bruna propagoval i velký ruský vědec Michajlo Lomonosov? Na četných planetách mají myslící bytosti za sebou nejspíš mnohem delší dobu vývoje než u nás, a možná už žijí v nejvyšším myslitelném vývojovém stupni dějin, tedy v komunismu.

Takové myšlenky podnítily titánský sovětský kosmický průzkum, zatímco Američané hodlají zotročit jiné země a národy, dokonce se svým nezastřeným zuřivým fašismem touží po světovládě.

Takové myšlenky mi krouží hlavou, zatímco sedím na pelesti a komíhám bosýma nohama. Už brzo mi bude deset let a vím, že mám před sebou celý krásný a šťastný život. Psali to v Rudém právu a hlásili v rádiu. Jenže nejdříve na mě čeká ta blbá škola.

Ráno mě maminka probudila ve tři čtvrtě na sedm, jako vždycky. A pak běžela do práce. Jenže já neběžím do školy. Sedím na pelesti, komíhám nohama a koukám a myslím na ty své blbiny (jak říká dědeček), což maminku tuze zlobí, když to vidí. Ale teď to nevidí. Měl bych se běžet vyčůrat, umýt si hezky oči studenou vodou a vyčistit si zuby teplou. A kartáčkem a pastou. Pěkně se obléknout a nasnídat. Zkontrolovat si věci ve školní brašně. Vyjít z bytu v půl osmé, pečlivě za sebou zamknout a po deseti minutách dorazit před školu. A pak tam jak blbec čekat pět minut do tři čtvrtě, než soudruh školník otevře školu. Jak říká Míša Lukáč.

Nakonec to vždycky dopadne tak, že všechno prostě nestihnu. Vyčůrám se, to ano. Ale na oči vodou jen šplíchnu. A pusu si vypláchnu, ráno si zuby vůbec nečistím. Jak to říkali v rádiu: „Večer pro zdraví, ráno pro krásu.” Večer si zuby pod maminčiným dohledem vždy čistím pečlivě. Abych je měl zdravé. Krásné je mít nemusím.

Z bytu obvykle vybíhám ve tři čtvrtě na osm, s nedopnutými knoflíky a leckdy s nezavázanými tkaničkami, krajíc s máslem a marmeládou v jedné ruce, nezkontrolovanou brašnu v druhé. Brašna na zádech – to je dobré tak pro holky. Většinu času po probuzení sedím na pelesti a koukám do blba (jak říká maminka). Koukám do blba, a je mi celkem dobře. Jako teď.

„Jedeme!” volám radostně do začínajícího rachoru motorů. Mám dobrou náladu, přímo povznesenou. Propukám v radostný smích. Celá postel se rozechvívá, a zvolna, velmi zvolna, se odpoutává od rampy. Musím si zase lehnout, do hloubky matrace mě zatlačuje nepřekonatelná síla přetížení. Stěží mohu pohnout rukou. Už se nesměju.

„Sedmdesát vteřin, a pokračujeme. Jak se vede?” má starost řídící středisko.

Přetížení stále narůstá, péra v posteli sténají, ale hrdinně odpovídám:

„Slyším. Sedmdesát. Vede se mi skvěle. A jak u vás dole?”

„Tady je všechno v pořádku,” odpovídá poněkud překvapeně spojař. Ten vedle něj mlčí. Mlčí, a ošklivým chlupatým prstem bubnuje na ovládací panel poblíž velkého červeného tlačítka.

Vyleká mě nečekaná rána. Ale to se jen odpálil aerodynamický kryt. V okénkách se rozsvítí modř a zeleň. Letím nad zeleným mořem tajgy, kterou protíná širokánský modrý pruh. Řeka s ostře ohraničenými kapkami ostrůvků. Asi Ob.

„To je krása!!” unikne mi. Avšak přetížení stále vzrůstá. Péra se propadají až na doraz. Ozývají se rány, jak odlétají pomocné stupně. Pak motory zmlknou. Ozve se mnohem silnější rána, celá postel se otřese. Cítím se najednou volně, jako balon na obloze. Beztížný stav! Hned se však rozeřvou další motory, opět mě tiskne přetížení. Před chvílí odpadl první stupeň, teď se ženu nahoru na chvostu ohně z motorů druhého stupně. Celý stroj pracuje bezchybně, jako kremelský orloj. A to celých osm minut, nejdelších osm minut v mém životě. Ale dokonalý stroj pracuje dále, i když by se už měl vypnout! Takhle doletím snad až na Měsíc, napadá mě hloupě. Samozřejmě, že to nejde. Palivo druhého stupně se nakonec vyčerpá 8 minut a 36 vteřin po startu. Nosná raketa se odpojuje s dalším nárazem – a najednou jsem volný, lehoučký, bez tíže a starostí. Jsem v beztížném stavu, na oběžné dráze, jen na poněkud vyšší, než byla plánovaná. První kosmonaut v mire! Vznáším se ke stropu, vůbec necítím svoje tělo, jako bych to ani nebyl já. Zazvoní telefon, přistávám na podlahu.

„Jeníčku, už jsi vstal?” To mě kontroluje maminka.

„Vstal, vstal, mami, však už jsem umytý.”

Ještě vloni jsme byli bez telefonu. Měli jsme o něj jenom na poště požádáno. Asi pět let. Nebylo ho možné zavést, z technických důvodů. Ale jak se maminka stala tou sekretářkou u SNB v Pastýřské, tak jsme ho dostali ajn, cvaj, technické důvody, netechnické důvody.

Pustím si k snídani rádio, to ale o žádném kosmickém letu neinformuje. Asi se mi jenom něco zdálo. Nakonec jdu do školy dříve než obvykle, cestou si v hlavě znovu přehrávám svůj start. Proběhl jen s drobnými odchylkami podle předem připraveného plánu. Teď jenom ještě aby se povedlo i přistání. Snad se kosmický koráb ponoří do hustších vrtev atmosféry na správném místě, aby dopadl v cílové oblasti, anebo alespoň někde na území Sovětského svazu. Nebo jeho přátel.

Stále nemohu zapomenout na ten chlupatý prst, který by mohl stisknout ošklivé rudé tlačítko.

Avšak nakonec vše šťastně dopadne. Ulicemi zní zprávy z rádia, všichni hltáme každou drobnost. Rozhlas vysílá i kosmonautovo hlášení po přistání: „Prosím, aby bylo oznámeno straně a vládě a osobně Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi, že jsem přistál normálně, cítím se dobře, zraněn ani pohmožděn nejsem.”

Pilot kosmické lodi se jmenuje Major Jurij Alexejevič Gagarin, sovětský člověk a komunista. Je starý – je mu už 27 let. I když Gustav Brom pak zpívá „…a svět je mladý podle vás”. Kosmická loď dostala jméno „Vostok”, to je rusky „východ”. Přistála po 108 minutách letu, Zemi oběhla jen jednou. Takže ji na obloze neuvidíme.

Ale to jsem ještě netušil, že už za pouhé dva týdny a dva dny uvidím samotného Gagarina!

Když se něco dělá už popáté, jde o tradici. Tak je tomu i u akce s podivně znějícím názvem "Mažif". Spíše nežli o název jde o akronym ze slůvek "Malý židovský festival". Festival, jenž české veřejnosti představuje židovskou kulturu jako svébytnou, živou a nezkrotnou součást existence židovského národa. Mažif číslo 5 probíhá letos opět v už tradičním dubnovém termínu a tradičně opět v průběhu tří dnů.

A startuje už příští pondělí, tedy 18. dubna 2015. V 19:30 hodin začíná koncert – tradičně v Jeruzalémské synagoze (Praha 1, Jeruzalémská ulice č. 7).

A startuje už příští pondělí, tedy 18. dubna 2015. V 19:30 hodin začíná koncert – tradičně v Jeruzalémské synagoze (Praha 1, Jeruzalémská ulice č. 7). Z programu opíšu, že nejprve vystoupí Zuzana Wirthová a Václav Břenek. Zuzanu Wirthovou znám ještě z dua Menorah. V repertoáru má duchovní a lidovou hudbu židovského národa v diaspoře, hudbu aškenážských a sefardských Židů, moderní izraelské písně i svoje skladby. Václav Břenek zatím studuje na Pražské konzervatoři skladbu, uvidíme, jak se vyvrbí.

Poté vystoupí kanadsko-české Lenka Lichtenberg trio. Čechokanaďandka Lenka (exsemaforské dítě) přijede z Toronta, aby zahrála na klávesy a zazpívala, Kanaďan Edward Powell ji doprovodí na perskou loutnu oud, ragmakamtar a kytaru, a třetí do tria bude Čech Tomáš Reindl, jenž předvede, jak to umí na perkuse a didjeridu. Měla by zaznít původní hudba, která čerpá z židovskych tradic Středního Východu, vychodni Evropy a Indie.

Z Maďarska se dostaví dvojice Adam Patrick (kytara) a Balázs Egon (violoncello), kteří tvoří skupinu Klezmer Chaverim. Ze Slovenska dorazí pět "nezkrotných a nepotlačitelných" hochů z Di Salamon Kapelye, z Plzně šestičlená klezmerová skupina Tabasker. Jako host je bude doprovázet Daveed Smadar z Izraele. Daveed bude skutečným zlatým hřebíkem celého koncertu. Je zakladatelem a zpěvákem proslulé izraelské hudební skupiny Hava Nagilla (jejíž jeden člen je Čech). Jsem zvědav, jak skloubí svůj zpěv tradičních hebrejských písně v moderním stylu "jewish electric folk" s klezmerem. Možná jsem ho mohl nedávno slyšet v Tiberias – kdybych byl býval věděl, že občas křižuje Galilejské moře na některé ze svých vlastnoručně postavených lodí...

Druhý den na sebe nenechá dlouho čekat. Nastane už ve středu 20. dubna rovněž v 19:30, a to v synagoze Španělské (Vězeňská č. 1 na pražském Josefově, hned vedle Židovského muzea). Tomuto koncertu se jinak říká "dětský", protože v něm vystupují mladé talenty. Začíná se divadelním představením Fejgele, které společně předvedou izraelské a české děti. Poté vystoupí soubor Sharbilach II (v překladu "střípek pro štěstí). Tyto děti se odvážně pouštějí do mixu vážné, populární a etnické hudby. Na začátek přednesou prolog symfonické svity Shalom Winton svého zakladatele Jaromíra Vogela, vystoupení pak zakončí tradicionalem Jeruzalém ze zlata. Uslyšíme čtyři housle, flétnu, violoncello a klavír v podání sedmi mladistvých umělců (rok narození 2002 - 2008) a dospělou harfu a klavír.

Dále vystoupí české Sborůvky ze ZUŠ Jana Hanuše, které svůj zpěv obohatí o instrumentální mezihry. Koncert zakončí Quartetto con flauto II, které během školního roku působí jakožto oficiální soubor ZUŠ Brandýs nad Labem, ale jinak v něm najdeme stejná jména jako ve Sborůvkách. Však taky oba soubory umělecky vedou Václav a Ada Slivanských.

Na třetí koncert si pak trochu počkáme. V pátek 22. dubna večer nejdříve nastane Pesach. (To je ten den židovského kalendáře, kdy se na první sederové večeři vzpomíná vyvedení židů z egyptského otroctví. V křesťanské tradici pak den, kdy jistý rabi Joshua na takové večeři naposledy jedl beránka, lámal chléb a rozléval víno...) Účastníci i neúčastníci večeře mohou přijít na závěrečný den letošního Mažifu hned následující pondělí 25. dubna do Betlémské kaple (Praha 1, Betlémské náměstí číslo 4, kdybyste ji přehlédli). Na programu bude světová premiéra symfonické svity Jaromíra Vogela Duchifat, což v hebrejštině značí ptáčka jménem dudek. Ten je zmiňován v legendách o králi Šalomounovi a královně ze Sáby. Vyskytuje se prý po celém Izraeli, ale letos jsem ho tam zase neviděl – asi jsem nevěděl, kam se správně podívat.

Hrát bude rozšířený symfonický Akademický orchestr ČVUT s dirigentem Janem Šrámkem, vystoupí i dříve zmiňovaný Quartetto con flauto II. a vyznění skladby podpoří i dětský sbor Coro Piccolo Praha. Tenhle sbor sestává z talentovaných dětí kolem osmi let; krom samostatných koncertů natáčí pro televizi i rozhlas, sólisté účinkují i v pražských muzikálech. Umělecky je vede Jana Galíková.

Celý festival tedy není až tak malý. Je "malý" trváním, ale hodně rozmanitý. A podpořila ho spousta institucí i osobností v čele s prezidentem Milošem Zemanem. Finančně se podílejí mnohé instituce, přispěl zejména Státní fond kultury České republiky – a dalších asi 20 organizací (úplný výčet podporovatelů a přispěvatelů lze nalézt na webových stránkách 5. Mažif.

Partnery jsou jak ČVUT, tak Židovské muzeum v Praze, v jejichž objektech Mažif číslo 5 probíhá. (Letos ze spolupořadatelství vypadla Městská knihovna.) Přesto oproti loňsku nastala jedna malá změna: Na koncerty v Jeruzalémské synagoze a v Betlémské kapli se prodávají vstupenky za drobný peníz ve výši 200,- Kč (junioři, senioři a invalidé polovic). Do Španělské synagogy na spontánní děti je vstupné dobrovolné.

Nu, a kdybyste chtěli ještě více utrácet, budou v předsálí Jeruzalémské synagogy a Betlémské kaple k mání tématická cédéčka a literatura: tedy moje knížka Mír v Izraeli.

Přijďte si poslechnout a trošku prožít to, že židovství nepřináší jen útrpný úděl, ale i veselý život.
(Více o programu zde)

"Penzion Mayer" je velice klidný. Ale stejně se budím už před sedmou hodinou místního času. Následkem večerního kecání a rozbalování a ukládání jsme do postele lezli půlhodinu po půlnoci, doma v Praze bylo teprve půl dvanácté. Zatímco večer plála za okny světla Haify jako nějaké Las Vegas, teď obdivuji azurové moře, nahlížející do oken přes střechy, posázené slunečními kolektory na teplou vodu. Od o něco světlejšího nebe odděluje moře šedá vrstva kouřma. Výhled je zamžený, nejspíše jde o městský smog. Aglomerace Haify má kolem 300 tisíc lidí, později dostávám pocit, že nejspíše i tolik aut.

Je 23. března, chvíli po rovnodennosti, a jsme kousek pod 33. rovnoběžkou. Musíme si zvyknout, že slunce bude vycházet v šest ráno a zapadat v šest večer. Na nějaké šírání nebo soumrak je v těchto zeměpisných šířkách a v této době třeba zapomenout. Přechod mezi dnem a nocí trvá jen asi deset minut, pokud budeme chtít být doma za světla, musíme to stihnout do šesti. Tedy je nutno vrátit se autem do šesti, protože nehodlám po Haifě bloudit v noci!

Dnes je náš velký den – v jedenáct si máme v půjčovně na předměstí vyfasovat auto. Slušnost velí, abychom se od smluvené doby neodchýlili o více než hodinu. Jsem v Izraeli počtvrté, ale tohle bude pro mě novinka, zatím jsem si vozil zadek jenom v turistickém autobuse. Proto jsem nervózní, proto přes kritický spánkový dluh nemohu dospat. Protože Jana zatím v poklidu spí, připravím si dnešní itinerář. Budu totiž navigátorem, dokonce jsem si na to vzal i busolu! Řídit bude zkušená řidička Jana. Jež je ovšem, co se orientace tejče, jaksi dyslektická. No a já se zase pyšním svým dokonalým orientačním smyslem, vycvičeným v rodných Jizerkách. Poznám kde jsme díky tvářnosti krajiny a vím kde je sever – i bez busoly. Pokud svítí slunce, což v Izraeli většinou svítí. A už jsem Izraelem párkrát projížděl. V autobuse. A později prstem po mapě – když jsem psal knížku o svých cestách a teď nedávno, když jsem dával dohromady plány naší letošní cesty.

Dokonce jsem si je i vytiskl na papír. Ano, řeknete džípíes. Jenže krom další krabičky ve výbavě je rovněž potřeba vlastnit i příslušné mapy země, tedy si je zakoupiti. A pak stejně uvidíte jen malý čtvereček bez geografické souvztažnosti. Ano, řeknete, aplikace, když má Jana chytrouše. Jenže na něm se web v zahraničí dost draho platí. Ano, řeknete, mapy na internetu, když máme Janin netbook. Možná, pokud by byl zajištěn internet na celé trase. A pokud by vydržely baterky. A pokud by nepanovala obava, že ho někde upustím či ztratím. Jistě mi poradíte další možnosti, ale když já prostě potřebuju držet v ruce papír formátu alespoň A4, papír, kterému nedojdou baterky. Na displeji je krom toho v ostrém slunci často vidět…, tedy není vidět nic. A tak jsem si ty mapy vytiskl. Jenže…

České mapy.cz se už rozprostírají po celém světě, přesněji alespoň jejich základní a turistická část v rozumném rozlišení. Zabírají i Izrael. Drobná potíž: názvy měst a čtvrtí jsou krom hebrejského písma i v latince. Avšak názvy ulic ne. Obrátil jsem se tedy na mapy Google, kde jsou názvy ulic v anglické transkripci. Jenže tam to nakonec bylo jako s tím displejem v ostrém slunci. Hlavní komunikace se objevily v rozumné žluté a okrové, leč samy ulice ve městech a vedlejší komunikace se rýsovaly, či lépe řečeno nerýsovaly jako bílá ve světle šedé.Šedě byla přitom vyvedena i písmena velikosti jeden a něco milimetru... Výtvarníci si vskutku vyhráli s pastelovými odstíny barev natolik, až se stala mapa téměř nečitelnou. Při tisku. Na displeji se to zdálo být přitom mnohem výraznější. Města zůstala problémem, jinak jsem nakonec jako automapu použil mapu obdrženou před dvěma roky od Židovského národního fondu. Plachtu metr na osmdesát cenťáčků, jež zachycuje sever země v rozumném ještě měřítku 1:235.000. Je jasné, že problém bude ve městech. Míval jsem z dřívějších cest čitelné mapky měst na druhé straně přehledových map Izraele. Částečně jsem je ve svém archivním nepořádku zasel, částečně používáním roztrhal a částečně jsem zapomněl, že bych je vůbec mohl hledat či si u cestovky Alea pořídit nové. Nejedeme s cestovkou, jedeme samostatně. Mapy prostě nemám k dispozici. A ani mapa města by mi neporadila, kterým autobusem se dostat na výchozí bod naší trasy, na Hahistadrut St, číslo 48.

Avšak ještě před tím je nutné vyměnit naše dolary za šekely! A na trhu nakoupit drobné pečivo a ovoce na cestu. Naštěstí pan Daniel Mayer slíbil, že se nás ujme. Rodina vstává, snídáme, povídáme, čas běží. Už bude deset! Ale klid, je to tu všude v Haifě blízko. Nejdříve sjedeme kousek do města autobusem. (Daniel nám u řidiče vyřídí přestupný lístek.) Pak na místním trhu nakoupíme pár jablek (Daniel ke dvěma zeleným jablkům, co si vybrala Jana přidává třetí, aby toho bylo alespoň půl kila a neuráželi jsme trhovce.) Mimochodem, místní trh se mi zdá menší než pražské tržiště na Náplavce, těším se, až Janě ukážu echtovní izraelské tržiště, třeba Karmel v Tel Avivu. Na tom zdejším ukazuje nápis v azbuce "Remont obuvi"že i zde se nachází silná ruská menšina.

Pak nás Daniel dovede k nejlepší směnárně hned vedle trhu. Mění za nás z našich 400 dolarů tři stovky (možná, že budeme nějaké dolary přece jen potřebovat, třeba mna nákup šperků:). Dostáváme 1.140 šekelíků, tedy 3,8 za jeden dolar. Včera byl křížový kurz 3,85 ILS/$, takže jde o velice dobrý přepočet. A bez poplatků. Až budete v Haifě potřebovat měnit dolary nebo eura za místní měnu, navštivte taky tu směnárnu na Hertsel (Herzel, Герцль, הֵרצְל) St 63...

Čas běží, ale ten správný autobus správné linky přijíždí ke správné zastávce (kam nás zavede Daniel). Jedeme (s Danielem) po jednom z mostů přes boční údolí, oddělující centrum od předměstí. Vystupujeme na správném místě, abychom to neměli daleko. Ocitáme se v průmyslově komunikační krajině. Estakády stoupají do výše k visuté páteřní červené severojižní čtyřce (Major road), v dáli za ní je tušit rovněž severojižní taktéž visutá modrá dvaadvacítka (Motorway), před námi křižuje místní komunikaci rovněž visutá červená pětasedmdesátka. Už chápu, proč mi chytré mapy nedovolily nějak jednoduše vyjet na ty správné komunikace – nekříží se totiž v úrovni. Kolem se rozléhají sklady, nákupní centra, krabicoidní barabizny, nad hlavami mezi sloupy visí dráty vysokého napětí. Přece jen kousek přírody – vysoko nad nimi letí v nepořádném chumlu asi stočlenné hejno jakýchsi velikánských bílých ptáků. (Žeby pelikáni?) Nestačím je foťáčkem (Canon PowerShot A1100 IS, 12.1 Megapixels) pořádně zaostřit, už přicházíme k číslu 48. Paní u přepážky předávám papír s rezervací, který jsem si vytiskl doma. Opouštím tenhle problém a vypínám mozek, téměř. Věc vyřizuje Daniel (hebrejsky) a Jana (anglicky).

Za týden zaplatíme 180 dolarů půjčovného. Za osmý extra den $25,71 (což je prakticky stejná taxa za den). Zaplatíme si plnou nádrž – benzín zde v půjčovně je prý levný. Inu je. Akorátže máme auto vrátit rovněž s plnou nádrží, jak levým uchem zaslechnu,ale když jsem se pak ptal Daniela a Jany, tak to nezaslechli. Asi jsem špatně slyšel – vždyť když si teď platíme plnou, tak proč bychom měli vracet plnou? Krom toho dcerka podle svých skotských zkušeností doporučuje vracet auto vyždímané na doraz, že se tak ušetří.

Připlatíme si položku "additional driver" (další řidič). Auto je už z Prahy zapůjčené na mě, řidičkou má přitom být Jana – a samozřejmě plánujeme, že se budeme u volantu střídat. To jsou další tři dolary za den. Nic nebrání tomu, abyste se v řízení střídali. Jenom to, že pokud havaruje jiný řidič, než který je uveden v půjčovacích papírech, pak se nedá uplatnit pojištění, které je v ceně půjčovného. A to může dost bolet.

Potom nám nabízejí dodatečné pojištění. To základní počítá s jistou spoluúčastí, přičemž suma 500 dolarů (aktuálně něco přes 12 tisíc korun) je dosti vysoká. Opět dle instrukcí dcerky Terky nepřistupujeme na podstatné zdražení levného půjčovného, už jsme si pořídili samostatné pojištění na onu spoluúčast. Zaplatili jsme za to britské pojišťovně insurance4carhire.com necelých padesát (49,99) liber. Pro Evropu to dělají za (necelých) 40 liber, pro USA a Kanadu za 110 liber. Reálných necelých osmnáct stovek proti hrozícím dvanácti tisícům mi připadlo jako celkem rozumná investice. (A to jsem ještě nevěděl, že izraelští řidiči jezdí dosti, jak to napsat, abych etnicky nikoho neurazil – dosti středomořsky!) Zde v půjčovně by byla tahle dodatečná platba dosti mastná.

Snaží se z nás vyrazit další peníze a nabízejí navigaci. Navigaci, která na nás bude mluvit v angličtině (pokud ne v hebrejštině), a kam bychom měli zapsat cílový bod cesty. A jak? Třeba kdybychom chtěli do Safedu, pak bychom krom tohoto celkem normálního jména mohli uvést i S´fad, Tzfat, Zafed, Zefat – nebo jiné, nám neznámé. A pak, dobře, auto za den 25 dolarů – a navigace 10? To myslíte vážně? Takže jsme odmítli. Mám domácí přípravu a vytištěný itinerář na každý den, tak co.

Podepsal jsem asi pět papírů v angličtině, všechny které mi přisunuli k podpisu. A zaplatili jsme 229,71 USD. Nejdříve jsem se pokusil uplatnit svou debetní kartu, na kterou byla vystavena rezervace. Spokojil se až s Janinou kreditní kartou. Zkušenost z minulých let se potvrdila: Jedna karta nestačí! Takže auto jest půjčeno přesně v 10:59, vrátit je ho potřeba v Jeruzalémě za osm dní, tedy 31. 3. do 10:56.

Jsem zvědavý, jaké auto dostaneme. Objednali jsme si tu nejnižší kategorii, která je reprezentována vozem Suzuki Alto "or similar". Janinka doma jezdí v Suzuki, takže ovládání zná, to nám určitě bude stačit. Dcerka Terka nás sice varovala, že ono "podobné" může být dosti podddimenzované, a že se nám do kufru asi nevejdou všechny kufry. Ale s kufry jezdit nebudeme – jen při přejezdech do dalších hotelů. Jenže není Suzuki, jako Suzuki. Jana si kdysi s Jarkem pořizovala auto do obtížných zimních podmínek Žďárských vrchů, takže čtyřkolku SX4 s jeden a půl litrovým motorem a výkonem 73 kW. Nabízené Suzuki Alto má jen 50 kW, stejně jako moje Fabia, to by se vsáklo. Jenže zatímco můj vůz má 1,2 litru, nabízená třída má jen litr.

Nakonec jsme vyfasovali bílý Chevrolet Spark LS, který je vskutku v nabízené třídě (50 kW, 1 litr), alespoň podle toho, co jsem si o tom autíčku našel později. Ona recenze slibovala, že "autu sedí nelépe rychlost 120 km/h, kdy je stabilní." Ovšem maximální rychlost v Izraeli je na některých úsecích dálnic 110 km/hod. Takže "stabilního" chodu jsme si neužili. Dále: "Pokud litrový spark nejede zrovna do táhlého kopce, tempo drží." V Golanech jsou táhlé kopce. Někdy jsme se do nich plazili dvojkou a místy přeřazovali i na jedničku. Na jedničku jsme často řadili i v Haifě, která tedy nemá přespříliš táhlé kopce, ale dosti prudké kopce. Autíčko se tvářilo, že má maximálně 30 kW. Jezdil jsem nejdříve s půllitrovým trabantem, jenže ten neměl tunu, ale jen polovinu, a se svými 20 kW byl skutečně živější!

Nejdříve jsem – paralelně s technikem – ofotil aktuální stav vozu. A pak už jsme nasedli a jeli. Nejdříve je nutno zadat sedmimístné heslo na numerické klávesnici. A pak už jen otočit klíčkem, pustit plyn, zařadit – a, nu vot, pojéchali! Jenže...

Startovali jsme na rovině, avšak předtím jsme neuváženě spustili klimatizaci, která srážela výkon autíčka opravdu asi k těm třiceti. Jana byla zvyklá na opravdické auto (do Fabie jako řidička ještě nesedla), takže přidávala plyn, ale vůz se stále nerozjížděl, i když se otáčkoměr (digitální, ve slunci téměř neviditelný) podle sluchu přehoupl přes šest tisíc (těch maximálních 50 kilo má prý při otáčkách 6.400?) a motor řval víc než turbina letadla při vzletu. Chtělo to "jemnou spolupráci plynu a spojky" i při té blbé jedničce. Auto pak celkem jelo, jen s tím rozjížděním byl problém. A problémy byly i se zrychlením při pokusu o předjíždění nebo zařazení do rychlejšího pruhu. Příště si půjčíme Opel Corsa Manual. Or similar. Za (teď aktuálních) 41,49 USD per day (V jiných nabídkách za 50, inu – ceny se mění). Jenže když se dívám do té aktuální nabídky, pak onen půjčený chcípáček by dneska na den přišel skoro na stejně jako ta lepší třída! Tedy na 39,71...

Nakonec jsme se za zvuku klaksonů aut za námi seřazených vypohybovali ze dvora půjčovny, zamávali Danielovi a vydali se vstříc Armagedonu. Tedy do místa vzdáleného od půjčovny pouhých 30 km, na památnou horu ("Har") Megido, řecký Harmagedon, k místu závěrečného boje velikého dne Boha Všemohoucího (dle Zjevení), kde proběhne "válka, která ukončí všechny války". Ale nejdříve jsme se dostali do jiné války, tedy do války automobilové. Ta nebyla tak hrozná jako skutečný Armagedon, ale než jsme začali jezdit jako Izraelci, tak nám dala dost zabrat.

Řízení auta v Izraeli – to je kapitola sama pro sebe. A bude to ta příští kapitola.
*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 chvíli po jedenácté, a vyrážíme z půjčovny Sixt chcípáčkem chevroletkem k jihozápadu po červené "hlavní silnici" (Major road) číslo 75 směrem na Megido. Chtěl jsem původně zamířit na sever do Akka a dále k jeskyním Roš Ha-Nikra, a to po modré "dálnici" (Motorway) č. 22. Zde musím poopravit informaci, kterou jsem uvedl ve své knize Mír v Izraeli. Ve své kapitole č. 111 "Mír povolené rychlosti" jsem dle Wikipedie uváděl :

"V Izraeli jsou dva druhy dálnic – "národní silnice" (označená jednociferným číslem, třeba jednička mezi Tel Avivem a Jeruzalémem) a "meziměstská dálnice" (označená dvojciferně, třeba zrovna devadesátka)." Tak v Izraeli jsou již tři druhy dálnic, které se neodlišují počtem cifer v číselném označení, ale barevným kódem.

Zatím zde existuje jediná placená dálnice (Toll way) č. 6. Tato nová severojižní izraelská magistrála je označena fialově či purpurově, a místy se na ní smí jet i rychlostí 110 km/hod.

Výraz "národní dálnice" je snad přeložen z originálu v ivrit. V angličtině jde o klasickou "Motorway", tedy dálnici. Je označena modře, avšak vůbec nemusí být jednociferná, jak vidno dle uvedené dvaadvacítky. Obecně lze po ní jezdit devadesátkou. Ale když vám to dovolí značka, tak i 100 km či dokonce 110.

Červená "meziměstská dálnice" je do angličtiny přeložena jako "Major road", tedy "hlavní silnice", v češtině lze také najít výraz pro již neexistující kategorii "silnice pro motorová vozidla". A může být i jednociferná, jak jsem pochopil u čísla čtyři. Obecně lze na ní jet osmdesátkou. A vůbec to nemusí být žádná dálnice!!!

Pak tu (dle mapy od Židovského národního fondu) máme nižší kategorie komunikací: Zelené "regional road" (obecně trojciferné – ale, kdo ví?), hnědé "local road" (čtyřciferné, dejme tomu). Na mapách lze najít další druhy cest, už neoznačených číslem ani barvou, lišících se jen kvalitou povrchu: "Internal road" (asi místní spojky), "surfaced road" (nejspíš cesta, která má ještě vůbec nějaký celistvý povrch) a jako cesta osmé kategorie je uvedena "dirt road". Do češtiny se to převádí jako "polní cesta", ale protože jsou na mapě takhle vyznačeny některé komunikace v poušti, tak se jedná nejspíš o vyjeté koleje.

Čára je zeď

Platí obecné pravidlo, že na všech komunikacích mimo obce můžete jet rychlostí osmdesát nebo devadesát. Jak se pozná rozdíl? Pokud není na komunikaci bariéra, oddělující protisměrné pruhy, pak prý jen osmdesátkou. Pokud tam bariéra je, pak devadesátkou. Čuměl jsem na tu bariéru poněkud vyděšeně, když byla umístěna uprostřed normální okresky č. 75 s nepříliš kvalitním povrchem (Major??? road?). Vzpomínal jsem na svého kolegu, který při služebních cestách řídil služební vůz stylem "PPP" (přibližně podle pravidel), který mi vysvětloval: "Čára není zeď."

Tak tady "čára" zeď byla.

Avšak tuhle informaci jsem neměl, o té osmdesátce, a spolehl jsem se na svůj vlastní cestopis. Jel jsem tedy po devadesátce devadesátkou i tam, kde nebyla bariéra. Míjeli jsme tam policejní protirychlostní hlídku – a nic. Všichni tam jeli devadesát i víc. Jestiže jsem ve své knize chválil rychlostní disciplinu Izraelců, pak to jsem mohl činiti jen proto, že jsem byl cestujícím v turistickém autobuse, jehož řidič je nejen pod dohledem policie, ale prostřednictvím GPS i svého zaměstanavatele, a to offline i online. Protože jinak jezdí izraelští řidiči – jako u nás doma. I hůře. A hlavně rychleji.

V obcích či "zastavěných oblastech" se jezdí jen padesátkou. A jestliže jsem v oné 111. kapitole psal, že je v Izraeli velice jednoduché vědět, jakou rychlostí jet, protože "když přejedete křižovatku, tak vám řekne dopravní značka, jak rychle máte jet," tak to prostě není pravda. Nemusíte tedy provádět logické operace typu "jedu na rychlostní silnici uvnitř obce, nebo už jsem z obce venku?", ale musíte poznat, že jste v obci. Marně jsme vyhlíželi patřičnou informační ceduli. Ale přece jen se to dovíte. A to díky nenápadné kruhové značce (která avšak v ve wikipřehledu dopravního značení v Izraeli chybí, a chybí i v mé fotodokumentaci, protože je tak nenápadná, že jsem byl rád, když jsme si jí vůbec všimli), která má v bílém poli černě (občas šedě) namalován schematický domeček. A když vyjíždíte z obce, pak je ten domeček škrtnut. Název té obce není na jejím okraji na žádné ceduli uveden. Leda na té předcházející zelené, jež vám prozradí, že za pět kilometrů budete třeba v Megidu. Máte si pamatovat, kam jedete.

V Izraeli tedy musíte hlavně vědět, že v obci je padesátka a mimo obec (dejme tomu) devadesátka. A poznat, kde je ta obec (třeba podle chování jiných řidičů, anebo když je kolem už opravdu moc baráků). Na silnicích je rychlost obecně přikázána značkou jen v tom případě, že máte zpomalit (v obci to po vás většinou nechtějí, ale na venkovních silnicích to bývá sedmdesátka) anebo zrychlit (v obcích na šedesát, na "dálnicích" všech typů třeba i na 100 nebo neuvěřitelných 110!).

Když jsme si tak někde jeli po krásné rovné silnici, říkali jsme si, proč se tady může jet jen devadesát? Říkali jsme si to do doby, než jsme poprvé (na "dálnici") narazili na světelnou křižovatku. Její světla jsou vždy vidět do dáli, takže se dá zastavit včas, ale přece jen jsme byli rádi, že jsme jeli jen těch devadesát. Pravda je, že na novějších komunikacích vás značka vybídne před křižovatkou zpomalit na sedmdesát. Čtenář B. Michal si v komentáři k mému předchozímu článku také povšiml: "Co mě překvapilo, prakticky neexistují mimoúrovňové křižovatky (když pomineme provrtaný Karmel v Haifě). Dálnice a najednou semafory..."

Mimo-úroveň

Avšak zažili jsme i skutečnou izraelskou lahůdku: V Haifě přímo pod nosem Karmelu narazíte na mimoúrovňovou křižovatku, na jejíž horní úrovni je ještě křižovatka úrovňová. Skutečně mimo-úrovňové řešení! Takové – izraelské. Účelné, levnější, ale musíte být vždy připraveni na nečekané.

Jednu předkřižovatkovou specialitu jsme však ocenili. Že totiž před zpomalením je tu zvykem rozšířit vozovku, třeba ze dvou pruhů na šest! Tedy o dva pruhy odbočující vlevo a dva pruhy odbočující vpravo. Po přejetí křižovatky pak taky máte k dispozici širokou vozovku, která se postupně zužuje, tedy poznenáhlu jí ubývají pruhy. Opravdovou lahůdkou pak je, když přerušovaná čára uprostřed dvou pruhů náhle zmizí a během několika metrů máte pruh jen jeden.


Před křižovatkou skvělý

Čtenář a kolega blogger Tomáš Vodvářka při prvním setkání se zužujícími se pruhy konstatuje: "Jsa vychován evropským šarmem jsem se snažil využít znalostí zipování při sjíždění do jednoho pruhu. Když jsem stál cca pátou minutu v levém pruhu v domění, že mě snad někdo pustí přibržděním, mě zuřivý klakson několika dalších vozů za mnou donutil k prudkému záběru plynu a stejně prudkému dobrždění auta v pruhu pravém. Čekal jsem přinejmenším blikání a mávání rukou postiženého řidiče, nicméně nestalo se vůbec nic." K tomu podotknu, že jsme spíše nabyli přesvědčení, že prostě neexistuje něco jako "levý" a "pravý" pruh. Jedete v jednom ze čtyř pruhů, pak jsou tři, pak dva, a pak jeden. Slévají se! Bez nějaké přednosti. Lépe řečeno:

Přednost má ten, kdo je rychlejší.

Ony ty sjíždějící se pruhy nejsou ani nějak označeny. Když přijíždíte ke křižovatce, vidíte, že se pruhy násobí. Což je velice vhodné pro to, aby se doprava před vámi rozředila. Vy pohodlně zpomalíte – aniž zpomalí doprava, neb hustota aut v prostoru jest zachována. Mělo by vám dojít, že za křižovatkou se bude vozovka zužovat – a vy tedy musíte naopak zrychlovat! A nějak se tam prostě vejít.

Ostatně v Izraeli se vůbec neplýtvá dopravními značkami. Výjimka je u silnic ve stavbě (to se nepozná dle toho, že je tam příslušná značka, ale podle toho, že se na silnici skutečně pracuje), kde i ony pruhy jsou vyznačeny kontrastní oranžovou barvou – na vozovce i na značkách.

Užitečná informace

K Tomášovým zkušenostem ještě: Izraelské silnice mají informační značky uvedeny nikoli dvojjazyčně, avšak trojjazyčně: Hebrejsky (to jsou ta písmena jako nábytek), arabsky (rozsypaný čaj pro největší izraelskou menšinu) a pro cizince i latinkou (arabským písmem). Avšak na Road No. 4 jsme byli informačními tabulemi nad silnicí informováni výlučně tím nábytkem. Ano, vysvětlivky k cestování jsou zhusta pouze v hebrejštině, zejména jízdní řády místních autobusů…

Faktem je, že v Izraeli se hojně využívá klaksonů a hodně využívá drzosti. Ale zase jsou ti místní řidiči natolik šikovní a ohleduplní (ke svému autu), že málokdy dojde k nějakému vzájemnému naboření. Skutečně – ani my se nenabořili, ba ani se nenechali nabořit. A to proto, že jsme se za velice krátkou dobu naučili řídit jako Izraelci. Já jsem se tak naučil řídit. Tedy nikoli "jako prase", to by nebylo košer vyjádření. Avšak osvojili jsme si nezbytnou míru chucpe, kterou Leo Rosten popisuje jako "zlost, otrlost, cynismus, nepochopitelnou kuráž, dovolenost spojenou s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyce nemůže plně vyjádřit"… Ono to jinak někdy nejde. Zde uvedu jen jednu ukázku.

Vyprávěl mi Jirka, spolumajitel cestovky Alea (se kterou jsem byl třikrát v Izraeli) při posledním potápění v suchdolském bazénu, tedy zcestovalý cestovatel po Svaté zemi, jak poprvé řídil auto ve městě. Zastavil na červenou poslušně pod semaforem, a najednou uslyšel z obou bočních stran náramné troubení. V Izraeli jsou totiž semafory umístěny – za křižovatkou, takže on zastavil sice na červenou, ale na křižovatce. Tohoto faux-pas jsem byl ušetřen tím, že jako první řídila v Izraeli spolehlivá řidička Jana, a ta pozorně zastavila před křižovatkou. Ani bych si nevšiml, že jsou světla za křižovatkou, kdyby se nad tím nepozastavila. Čeho jsem si jako navigátor všiml, když se při tom zeptala "no, a kam teď?" bylo, že na těch světlech nejsou vyznačeny směry. Žádná šipka vlevo, žádná šipka rovně či vpravo. Vyznačeno to jest na samostatné modré kruhové značce nad světlem. V noční Haifě jsem ocenil, že jsou tyto doplňkové značky podsvíceny, ale později jsem zjistil, že ani v Haifě nejsou podsvíceny zdaleka všechny. A teď k tomu mému chucpe:

V pátek vpodvečer jsme se vraceli do Haify, řídil jsem já, protože mi přišlo, že než abych na Janu zbytečně křičel "ne tudy, tudy!, ne, vlastně tamtudy jsme měli jet, promiň", bude lepší, když budu řídit já a točit volantem na poslední chvíli také já. Jak jsem dříve psal: ačkoliv jsem skvěle orientován v přírodě, ve městských klikaticích se občas ztrácím, zejména jako řidič. Pomalu se stmívalo, a chtěli jsme ke svým hostitelům dorazit ještě před začátkem šabatu. Měl jsem tedy itinerář v hlavě, i morfologii Haify, takže jsem mohl zjistit, že jsme jinde. Tušil jsem, kde asi, a tak když jsem přijel ke známé křižovatce ve tvaru ležatého písmene X (i když z druhé strany než obvykle), vesele jsem zabočil vlevo do ostrého úhlu. Přejel jsem přitom dva plné pruhy (kde nebyla zeď) a zabočil na známou ulici. Však jsem před sebou viděl zelená světla v obou pruzích! V tom přímém a v tom mírně zabočujícím vpravo. Nu, zde právě ony modré informační šipky nesvítily. A v protisměru auta stála. Až když jsme přejeli křižovatku, konstatovala Jana s téměř vědeckou dikcí:

"Jel jsi na červenou."

Aha, to nejlevější světlo bylo vskutku červené. A já měl v hlavě ta přímá a skoropřímá zelená. Ale co. Bylo to otrlé, kurážné, arogantní – a tak rychlé, že ti protistojící řidiči ani nestihli zatroubit. Proč by vlastně troubili – vždyť jsem jim nepřekážel.

Ještě k těm semaforům: Někdy začne blikat zelená chvíli před tím, než přestane svítit. Napsal jsem, že to by u nás nemohlo být zavedeno, protože to by naši řidiči místo přibrzdění šlápli na plyn. A víte co? Izraelští řidiči na ten plyn opravdu šlápnou! A jedou i na žlutou. Jako doma! Žlutá (či oranžová) je však trochu problém, protože pak se vám může stát, že se objeví červená, ještě když jste v křižovatce. A to nikoli za vámi (jako doma), ale před vámi. A vy to vidíte...

A, koukám, že kapitola nabyla již normované délky, a to jsem zdaleka nepopsal všechny zvláštnosti izraelského silničního a uličního provozu. Zejména v arabských čtvrtích a v Jeruzalému jsou místní specialitou neuvěřitelné zácpy. Neuvěřitelné svou mohutností, svým vznikem (jenž není chaotický, ale tím pravidelným chaosem zákonitý) a nakonec svým rozpuštěním. Úplný zázrak! (Popíšu to někdy příště v rámci příslušného zážitku v té zemi zaslíbené.)

Zázrakem bylo i to, že jsem tentokrát jako řidič ani moc neklel. Nikoli proto, že jsem jezdil po Svaté zemi, ale že jsem místo nadávek troubil. A jezdil tak – aby kleli jiní.

(Prožito v Izraeli ve dnech 22. března - 3. dubna 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 19. dubna, den poté, co v Jeruzalémě na křižovatce poblíž Ramat Rachel vybuchl po mnoha letech městský autobus. Při tomto teroristickém činu bylo zraněno 21 lidí, z toho dva jsou v kritickém stavu)

*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Vstupní cesta na ancient M.

(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 chvíli po jedenácté, a jedeme půjčeným chevroletkem údolím Jizreel po silnici č. 75 na jihovýchod k troskám starověkého města Meggido. Na jihovýchod, a ne na jihozápad, jak jsem mlnil minule. Stále si pletu levou a pravou stranu (čímž jsem uváděl v zoufalství paní autoučitelku), a když píšu, tak se mi ze stejného důvodu pletou pojmy východ a západ. Pojmy – nikoli směry! Jsem totiž skvělý navigátor.

Na vůz jsme si ještě nezvykli, a tak se divíme občasnému cinkání, po němž se vlevo nad palubní deskou objevuje obrázek autíčka a pod ním nějaké číslo. Někdy je autíčko červené, jindy zelené. Když je červené, cinká v krátkých intervalech, zelené cinkne jen jednou. Třeba když nás neurvale předjede nějaký Izraelec. Poněkud nás to znepokojuje, ale Jana se snaží udržet v chodu motorek, a já mám zase plné pracky map, obhlížím krajinu a snažím se navigovat. Teprve po nějaké době zjišťuji, že se jedná o radar! Který nám tím čísílkem sděluje, kolik vteřin jsme za předcházejícím vozem. Kombinuje tedy vzdálenost a rychlost, což jinak v autě dělávám sám, když si podle objektů u silnice v duchu počítám, kolik vteřin jsem za předcházejícím autem. Normálně se držíme 2 vteřiny daleko, což je dostatečná vzdálenost na to, aby se do té mezery verval nějaký neurvalec. A aby nám radar cinkl. Protože reaguje asi tak na ty dvě vteřiny. To je obrázek zelený. Pod 1,2 vteřiny už zčervená. Což se poprvé hodilo, když jsme zastavovali z rychlosti 90 km/hod kilometrů na křižovatce, na níž svítila červená.

Jedeme tedy po hlavní okresce č. 75. V klidu, tahle silnice nás dovede až přímo pod vykopávky památného města, které naše minulá turistická výprava už nestihla navštívit. Vpravo (na západě) se zvedají (východní) svahy pohoří Karmel, zprvu porostlé výškovými obytnými domy Haify, posléze kadeřavými stromy. Neodolám, vyndávám canonek a fotím z auta tu krásu.

Navigátorské flákání je přerušeno dotazem řidičky: "A teď kudy?" No přece – rovně! Rovně rovně, nebo rovně mírně vlevo? Pod číslicí 75 je totiž ještě číslo 70 a číslo 66. Pětasedmdesátka je naštěstí doprovozena šipkou s nápisem "Nazareth", kam dnes nemáme v plánu jet. A stojíme na semaforech, takže mám čas se zodpovědně rozhodnout. Rovně rovně, samozřejmě, po sedmdesátce a šestašedesátce.

Tam nahoře je Muchraka

Jedeme tedy dále paralelně s pohořím Karmel. A – tamhle se na vršíčku bělá klášter na vršku Muchraka, aneb Keren Karmel. Také se ho chystáme navštívit, ale až později. Snažím se vyfotit si ho z otevřeného okénka. Za chvíli se Jana ptá: "A teď kudy?" No přece – rovně! Rovně rovně, nebo rovně mírně vlevo? Pod číslicí 66 je číslo 70 a u toho ještě šipka k číslici 6. Tak jestli 66 nebo 6, potažmo 70? Ve fofru jsem zazmatkoval. Ocitli jsme se totiž nikoli před křižovatkou, ale před rozbočením, kde není semafor. Nejsem si jist kam jet, ale vím, kam nejet. V žádném případě ne na placenou šestku, která by nás nasměrovala k Tel Avivu! Takže pokračujeme rovně mírně vlevo na silnici 66. Ostrý nos svodidel nás rozděluje, chvíli ještě jedeme souběžně. A neměli jsme jet vpravo rovně? Co když nás ten vedlejší pruh podjede? Nikoli, podjíždí nás protiběžná komunikace. Teprve teď se objevuje semafor. Jsme na mimo plus úrovňové křižovatce. Ještě máme šanci uhnout doprava. To už si nalistuju v itineráři. Tak kam? Rovně rovně, po 66.

Znovu obdivuji svahy Karmelu, stromečky, domečky, záchytné dešťové rybníčky. Jenže Jana je stále zvědavá. "Nemáme tady odbočit?" Otázka je to příhodná – na šipce vpravo je totiž zcela zjevně nápis Meggido. A tak odbočujeme a dostáváme se na silničku, která je z obou stran obklopena vysokým lesem. Borovice, pínie, blahovičníky, trnité keře, a támhle na pasece úly! Silnice se zařezává do svahu, nad námi ční vysoké bílé svahy. Značku "pozor, zatáčka" komentuje po projetí Jana "tohle je zatáčka?". Nebyla totiž nijak pozoruhodně zatočená. Jsme sice na silnici čtvrté třídy (později si najdu, že 6953), ale povrch je skvělý. Stejný povrch má i krajnice, oddělená žlutým pruhem.

Těžký život cyklisty 1 (u Kineretu)

Ona to vlastně není krajnice, ale samostatný pruh pro cyklisty. A ten se vyskytuje nejen na silnicích nižší třídy, ale i na dálnicích! Je pravdou, že letos jsme potkali toliko jednoho cyklistu, avšak je vidět, že se zde dbá o jejich bezpečnost, když se jim stavějí samostatné pruhy! No, ony to vlastně nejsou jen pruhy pro cyklisty. Slouží i jako krajnice, ovšem tyto krajice mají stejnou kvalitu jako jízdní pruh. Na dálnici má šířku asi dva metry a může mít funkci odstavného pruhu, či "poloodstavného pruhu". Takže ty dálnice mají rozumnou šířku, a jsou při výstavbě o něco levnější. A mohou po nich jezdit i cyklisté. Teprve teď při tomto psaní mne napadá, že možná ani nejde o "pruh pro cyklisty", ale o krajnici, která je uzpůsobena k jízdě cyklistů.

Těžký život cyklisty 2 (uprostřed v pozadí Gamla)

A na ty číhají různé nástrahy. Ve svém pruhu se mohou cítit bezpečně – pokud tam nějaký pruh je. Když jsme vyjížděli od jezera Kineret ke Gamle, pak tam byl také žlutý pruh, to ano, ale v některých místech jen symbolický, deset cenťáčků široký. Nu, a tady na té silničce, jak vidno, používají tento pruh zřejmě i osli, jak je patrno z jejich trusu…

Těžký život cyklisty 3 (Tam na severu je Muchraka)

Klasický kruhák - zde s olivou a tulipány.

Takže silnice na Meggido je krásná, jedniná potíž je, že už jedeme dost dlouho – a Meggido nikde! Šipka prozrazuje, že se blížíme do Ramat HaShofet. I bez busoly poznám, že jedeme špatně na sever. Vysoko před námi svítí opět karmelitánský klášter na Muchrace. Nechám tedy Janu odbočit k této obci, do které je vjezd chráněn branou. Zeptáme se u vrátného. Silnička přechází do páté kategorie, z vyasfaltovaného pruhu pro osly a cyklisty se stává písečná krajnice. Zastavujeme na ní a kráčíme k bráně. Avšak žádný vrátný se nekoná, jen automatický. Optáme se tedy přívětivé Izraelky, v autě, které přibrzdilo před branou. Její angličtina je horší než ta naše. Hledáme Meggido. Nejdříve nechápe o čem je řeč, avšak když dodáme "ancient Meggido", tak nám ochotně a nesrozumitelně poradí. Nemáme na konverzaci moc času, protože se okamžitě začíná tvořit malá kolona. Poděkujeme tedy, vrátíme se ke křižovatičce, popojedeme kousek dál, a pak už skutečně uzříme šipku "Meggido". Radostně odbočujeme vpravo a s úlevou zaparkujeme na parkovišti, stíněném stromy, jež je obklopeno zelenými keři a bujnou květenou.

To je ve vyprahlém Izraeli specialita, o níž jsem se zmiňoval už ve své knize: V obcích jsou parkoviště, dělící pruhy a hlavně kruhové objezdy vždy dobrou příležitostí, aby se zde vyřádili zahradníci. Je to velice příjemné na pohled a je to velice vhodné ke zvýšení bezpečnosti provozu.

Radostně kráčíme k objektu, který se tváří velice vstupně. Jediný problém je, že nad touto recepcí se nevznáší trojjediný nápis, ale jen nábytkové písmo. Které, jak jsme posléze zjistili, neznačí "Meggido", avšak "Meggido Regional Council". Není zde žádná obec, jen regionální správa oblasti Meggido. Proto jsme žádné Meggido nemohli najít! (To "Regional Council jsem v letu nějak přehlédl. Však hlavně, že tam bylo Meggido!, myslel jsem si hloupě.) A když se paní recepční ptáme, kdeže je to "enšnt Meggido", tak se zdá, že to slyší poprvé. Naštěstí jde kolem nějaký pan radní, jenž nám věnuje mapku regionu. Ukáže nám, kde jsme a ukáže nám, kam máme jet.

Jasně, musíme se vrátit. Dopustil jsem se v této hře chyby, která nám ukázala zasunuté krásy oblasti, získali jsme mapku a na příští návštěvu také tipy na mnohé výlety v nedalekém okolí Haify. Třeba do Jeskyně Palmachu, Velbloudí jeskyně anebo na procházku kolem potoka HaShofet...

Vracíme se sedm kilásků ke křižovatce s šestašedesátkou, přičemž odoláme možnosti bezprostředně před ní zabočit do vesnice Mishmar HaEmek, aneb Stráž Údolí. Tady byl kibuc založen už roku 1926 skupinou židů z Haliče, a už r. 1929 se stal terčem útoku 200 Arabů. Tehdy kibuc zachránila britská policie. Další arabské povstání v r. 1936 bylo už odraženo kibucníky díky obrannému systému. Nešlo však uchránit okolní pozemky. Arabskému útoku tak v té době padlo za oběť několik set stromů. Útočníci v tom roce vypálili sady okolo vesnice celkem třikrát. V roce 1942 zde školili první komanda Palmachu ještě Britové, a to v očekávání německého vpádu. Což skončilo už o rok později, kdy britští protektoři svým dosavadním studentům sebrali všechny zbraně. Takže pak si Palmach v Haifě ty zbraně zpátky ukradl. Hodily se mu v roce 1948, ještě několik týdnů před vyhlášením nezávislosti. V zemi ještě formálně vládli Britové, avšak jako židovští protektoři se absolutně neosvědčili. V okolí vesnice Mishmar HaEmek propukla válka, kdy se arabským oddílům o síle tisíce mužů bránila vesnice sama. V dubnu 1948 museli její bojovníci čelit i dělostřelecké palbě. (Několik děl věnovala útočníkům také Sýrie.) Vydrželi do doby, než jim na pomoc přišli vojáci Hagany z brigády Golani. Největší zásluhu na udržení vesnice (a následně celé oblasti údolí Jizreel) však měl místní Palmach. Padlo přitom 26 kibucníků – z celkového počtu 550...

Tel Meggido

My však směřovali po šestašedesátce k jinému místu mnohem profláklejších bitev. Po dalších sedmi kilometrech jsme zahlédli vpravo, kousek nad silnicí pahorek (Tel) Meggido. Hned za odbočením vpravo nás vede hnědá šipka vlevo. Projedeme nehlídaným vstupem do mírně stoupajícího příjezdu, stíněného vysokými piniemi. Zaparkujeme a jsme tady. V místě, kde jednou vypukne Armaggedon.

Ale o tom až příště

(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 22. dubna, den, ve který večer začíná Pesach.)

PS: Ale, prosímvás, vůbec není problém řídit v Izraeli. Půjčte si auto a skočte do vody, totiž do provozu!

*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

(Izrael na vlastní kůži)

Je 23. března 2016 po půl jedné. Protože jsme se z parkoviště haifské půjčovny vymotali ne "chvíli po jedenácté", jak jsem tvrdil minule (a teď si to opravil podle zaznamenaného času fotky), pak jsme těch třicet kilásků plus patnáctikilometrovou zajížďku k návštěvě ouřadovny "Megiddo Regional Council" zvládli za hodinu. Jsme na prvním místě, které jsem naplánoval, na počátku našeho poznávacího zájezdu. Sice trochu se zpožděním, ale jsme tu. Na Hoře Megido, Har Megido, aneb v místě Armagedon.

Než nám však bude umožněno vyšplhat se na ten pahorek, budeme si muset v přízemní budově, nad níž vlaje vlajka Izraele a zelená vlajka národních přírodních parků se schematickým obrázkem kozorožce, koupit vstupenky. Senioři mají slevu, avšak pouze izraelští senioři. Rovněž novináři slevu nemají, a Jana neuspěje ani se svou českou kartou invalidy s anglickým vysvětlením ošetřujícího pana doktora. Ale přece jen získáme slevu – jako každý, kdo chce navštívit více národních parků. Kolikže jich bude? Zpaměti odříkávám naplánované cíle, počítám na prstech, a slečna pokladní nám nabídne zelenou kartu zvící asi formátu Á pětky. Na ní jsou vytištěny kolonky s názvy kolem pětašedesáti lokalit, jež spravuje "Israeli nature and parks authority". Kupujeme si možnost navštíviti šest z nich. Za to celé dáme dvakrát 110 šekelů. Což se při ceně zhruba 40 šekelů za jeden vstup vyplatí už po návštěvě tří pamětihodností.

Kolonka "Tel Megiddo" je proštípnuta. (A teprve teď si všímám, že dříve mnou užívaná transkripce "Meggido" má zde zdvojené jiné souhlásky. Takže budu napříště používat tvar bez zdvojování v transkripci české. A máte to!) Nejdříve jdeme do kina shlédnout krátký filmek o zdejší historii. (Je v angličtině s ruskými titulky.) Dávná Via Maris, jak teď vidím, nepřicházela ze severu po hornatém libanonském pobřeží, ale k jihu scházela pohodlně Chulským údolím podle potoka Jordán. Obešla jezero Kineret, za úrovní hory Tábor odbočila k severozápadu do údolí Jizreel. A na těchto místech se zalamovala k jihozápadu. Vstupovala zde do průsmyku, který odděluje Karmel od vysočiny Ramat Menaše. Tudy táhla helénská a římská vojska na jih, egyptské armády na sever a pak na východ do Mezopotámie. Féničtí obchodníci pak využívali všech směrů.

Nevykopané podhradí

Vesnička zde byla už v době měděné (před 6 tisíci lety). Tisíc let poté, v době bronzové tady už stálo město. V půlce 2. tisíciletí před naším letopočtem z něj ovládali okolí Egypťané. Pak ho dobyli Kanáánci, zpustošili Pelištejci, ovládli Egypťané a v 9. století př. n. l. obnovili vládci Izraelského království. Přesně 734 př. n. l. město dobyli Asyřané a udělali z něj středisko své provincie na zabraném izraelském území. Roku přesně 609 př. n. l. proběhla další slavná bitva u Megida. Vedli ji egyptský faraon a judský král Jóšijáš. Jóšijáš zahynul a to byl konec kdysi slavného pevnostního města.

Nikoli však místa se strategickým významem. Širé pláně údolí Jizreel umožňovaly vždy rozvinout válečné vozy, jízdní oddíly či obrněná auta. Alexandr Veliký tudy táhnul ve 4. století př. n. l., za ním přišli i nějací osídlenci, ale ti si zřídili bydlisko kousek vedle. Kdo tudy netáhl, byl r. 1799 našeho letopočtu Napoleon, který si to šinul po pobřeží přes Haifu až k Akku, kde jeho postup zařízl osmanský pohlavár Ahmed paša vulgo Džazzár (Řezník). Osmany porazil se svým Egyptským expedičním sborem až na konci první světové britský generál Edmund Allenby, a právě v poslední známé bitvě u Megida. Díky svému velkolepému vítězství získal po válce i hodnost polního maršála a dědičný titul vikomt z Allenby. (Avšak každý ho znal jako "vikomta z Megida".) O jedné z neznámých bitev ve válce za nezávislost v roce 1948, ve které se izraelští kibucníci z nedaleké osady Mishmar HaEmek ubránili svým arabským sousedům, jež později zahnala Hagana, jsem psal posledně.

Vyšli jsme z promítací místnosti, a kolem prodejny s upomínkovými šperky vnikli do malého muzea s modely bývalého města, jež ve své vrcholné době zabíralo 6 hektarů a bylo obklopeno mohutnými, až 6 metrů vysokými a 3,5 metru silnými zdmi. Vrčavý modýlek, který měl zasouvat a podsouvat různé své části podle toho, jak se Megido měnilo v průběhu věků, jsme nerozvrčeli. I tak byl zajímavý. Vydali jsme se tedy do terénu.

Terén nás překvapil šťavnatou zelení, rozložitými stromy, kvetoucími keři, množstvím odpadkových košů, pítek a koček. Zvedající se stupňovitá cesta nás vedla kolem vodního rezervoáru ke schodům a dál ke Kanaanské bráně. Vlastně soubrání, které bránilo cestu ke vlastním hradbám. A ty hradby byly "kasematovité", totiž duté – při té šířce fungovaly i jako kasárna. Mnohem pohodlnější a rozměrnější pak bývaly (podle základů) stáje, ve kterých bylo chováno asi pět set koní.

No, procházeli jsme se v krajině uspořádaného kamení, po vyznačené trase, na které na nás čekalo celkem dvacet zastavení. Obdivovali jsme základy paláců, trosky chrámů, všelijaká božiště... Němec Gottlieb Schumacher zde provedl první vykopávky až počátkem 20. století. Tenkrát bývalo zvykem, že se páni archeologové nikterak neomezovali a na začátek seznámení s terénem prováděli nekompromisní hluboké průkopy. Dnes jsou tyto brutální zvyky potlačeny, ale myslí,, že každý ze současných průzkumníků je svým způsobem těm pionýrům vděčen…

Hora Říp, vlastně Tábor v dálce vlevo

Co se z průvodců a internetu člověk nedozví: Jak skutečně velké to město bylo pochopíte, až když stojíte uprostřed jeho trosek. A jak vysoké, když se podíváte ze základů jeho hradeb. Tato "hora" je prý vysoká jen 20 metrů, dnes, bez stojících hradeb. Ale i z jejich zbytků lze snadno přehlédnout pláň údolí Jizreel až po horu Tábor, vzdálenou 30 km, která se však dnes poněkud rozplizává v kouřmu. Ve vzduchu se ozývá zvuk nízkoletícího jednomotorového letadélka, možná práškař, protože je žlutý. Na kamenech se vyhřívají ještěrky, vypadající jako malí draci. Po nedávno rozmočené a znovu uschlé zemi lezou místo žížal jakési černé mnohonožky. Na okrajích vykopávek bují krásné bodláky a kopřivy s bílými vzory na zelených listech. Palmy zde vypadají naprosto přirozeně a naprosto přirozeně poskytují i potřebný stín.

A stín je potřeba, i když síla slunce je odfiltrovaná bílými cáry na obloze. Ráno bylo chladno, nejvyšší teploty pro dnešek mají být dle předpovědi jen 24°, avšak nemáme zatím na sluníčko trénink. Proto si mažeme nosy, tváře a uši krémem o faktoru 50, ruce pak pětadvacítkou. Plešku a oči si chráním kšiltovkou. Janinka objevila starý způsob použití šály, jaké nosily naše babičky; ovinula si ji přes vlasy a vypadá jako nějaká arabská žena. No a já si kol krku proti spálení a nachlazení zavázal – v Izraeli již vyzkoušený – šátek s vojenskou turistickou mapou Jiz(ra)elských hor... (Se zadostiučiněním jsem pak na místě sledoval čerstvě dočervena připečeného turistu, který si se zálibou loupal kůži na pažích...)

Silo směrem dolů

Co v bedekru a v popiscích u pamětihodností najdeme: Díra na nejvyšším místě není studna, i když tak vypadá. Jde o silo, které dokázalo pojmout 450 kubíků obilí. Stejně jako "Šalamounovy stáje" ho nechal postavit král Achab. Za krále Achaba (875 - 853 př. n. l.) se vykutala i mnohem hlubší díra, trychtýř, dosahující až pod úroveň terénu okolní krajiny. Na závěr prohlídky jsme do něj sešli po schodech do hloubky 25 metrů. A pak se před námi objevil ve skále vytesaný tunel, dlouhý 80 m. Prošli jsme jím po dřevěné podlaze, pod níž jsme tušili vodu, až nakonec, kde se v něm ukrývala vyhloubená studánka s pramenem. Skutečně ukrývala, protože se nacházela a nachází mimo obvod hradeb. Nepřítel o ní nevěděl, protože byla zamaskovaná zdí. Vylezli jsme po schodech zase na světlo Boží, a ocitli se za hradbami, samozřejmě. Ale rovná cesta, vykopaná ve svahu nás vyvedla přes otáčecí turniket až za novodobý plot na silničku, vedoucí od kibucu Megido. Je tu i malé parkoviště pro znavené turisty, pro něž si přijede autobus či taxík. My ale šli pěšky po chodníčku pod svahem té velkolepé hory kilometr, než jsme mohli zabočit opět ke stoupající příjezdové komunikaci a parkovišti.

A bylo už po půl třetí, doba, kdy je tedy nanejvýš vhodné sníst něco podstatnějšího než jablko a nějaký ten kousek pečiva, kterými jsme se za prohlídky občerstvovali. I zamířili jsme do místní samoobslužné restaurace, která byla v tu dobu prázdná, a dívali se na nabídku na jídelíčkové tabuli. Připadala nám hned takhle napoprvé nezvykle drahá. A tak jsme se rozhodli nepřepočítávat. Když naše váhání viděl bodrý muž za pultem, začal nás hned lákat. Když si koupíte hlavní chod, zaplatíte 13 dolarů. 13 dolarů, ano?, sledujte. Polévka je za pět, salát je za pět. Ale když si koupíte celé menu, zaplatíte dolarů jen 15! Tedy za jedno jídlo. No, nekupte to! A tak jsme koupili, jedno jídlo. Váhali jsme, zda platit našimi dolary, ale nakonec zvítězila předběžná opatrnost. Třeba nám pak hotovost bude scházet. Platili jsme tedy kreditkou, a ký div, na účtu se skvěla číslice 60 – ale v šekelech! Přitom na jídelníčku byly ceny s velkou samozřejmostí uvedeny toliko v dolarech. Dolar za čtyři šekely je špatný kurz, kdybyhom platili hotově, ušetřili bychom... "Ušetřili" bychom asi 80 centů.

Stejně jsme ušetřili. Návštěva restaurací s Janou bývá cenově výhodná, protože si většinou poručíme jednu porci a dva talíře (pokud nenabízejí dětské porce). Janinka jí totiž jen jako myška. A polévek, zejména cibulových, neoblibuje. Takže jsem měl celou polévku a téměř celé obalované rybí filé jen pro sebe. Dal jsem si k ní rýži (a pár zrnek ponechal myšce). Měl jsem i skoro celou pitu, tedy obě půlky toho kulatého, uvnitř rozpůleného chleba, a valnou část zeleninového salátu.

Něco leze, něco se zabalí

Jana byla s jídlem hotova hned. Zatímco jsem se sytil, prohlédla si místní nabídku upomínkových delfínků, rybiček Nemo, lvíčků, medvídků a orlosupů (roztomilé!), taktéž bižuterii v sousedním zlatnictví. Až jsem ji pak málem nenašel! Ale nakonec našel. Ještě jsme z okraje parkoviště pohlédli do širé bitevní pláně údolí Jizreel. Nasedli jsme do autíčka, Jana zkusila nastartovat bez hesla. Ne, musí se zadat, nestačí jen jednou na začátku zápůjčky. Heslo je dáno, palubní deska dvakrát přehraje krátkou vítací melodii. Je čtvrt na čtyři, dnes nás ještě čeká Cesarea, vzdálená jen asi čtyřicet kilásků. Tentokrát jistě nebudu bloudit, byl jsem tam už dvakrát.

A skutečně jsme nezabloudili. Na parkovišti u antického divadla jsme zaparkovali dvě minuty po čtvrté.

Nevykopaná rozvalina

Ale o tom, jak se nám tam vedlo s prohlídkou až příště.

(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 26. dubna. A ještě jsem se neoloupal!:)

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.


Bez odpadkových košů to nelze sejmout

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Je 23. března 2016, hodinky ukazují čtvrt na čtyři, a míříme z Megida do antické Cesareje. Překonat těch čtyřicet kilásků by neměl být problém. U volantu chevroletka je zkušená řidička Jana, a já, jakožto navigátor, budu mít lehkou práci. Nejdříve pokračujeme na jihovýchod po silnici č. 66 údolím Jizreel. Protože toto údolí má na webu mapy.cz (dle její turistické varianty) nadmořskou výšku asi 100 metrů, a nejvyšší planina Tel Megida je podle stejné mapy ve výši 150 m, nachází se tato kóta trosek biblického Megida 50 metrů nad okolím, a ne 20 metrů, jak jsem podle turistického průvodce uváděl minule. Inu, v Izraeli je to tak, že ne všem uváděným údajům je radno věřit. Ono je to tak vlastně všude. A problém pak je, pokud získáte k nějakému místu hodně údajů. Kdyby byl jen jeden údaj, určitě by byl špatně. Avšak byl by špatně všude stejně, takže by nedocházelo k jiným mýlkám než k těm původním. Proto se na mne, prosím, nezlobte, jestli v tomto psaní bude i nadále občas docházet k omylům, způsobeným nejen čerpáním z mnoha pramenů, ale zejména subjektivnímu vnímání pisatele…

Umm el Fahm

Zpátky na šestašedesátku. Už po dvou kilometrech dorážíme na úrovňové křížení s pětašedesátkou. Semafor před námi platí jen pro přímý směr, zabočujeme vpravo na jihozápad. Ze zoufalého jednoho pruhu, ohraničeného proti přejetí do protisměru nevlídně se tvářící stěnou z betonových zábran, se před námi rozevírají dva báječné pruhy, které jsou povětšinou ohraničeny vlídnějšími svodidly. Dva pruhy však také znamenají možnost předjíždění – zejména pro jiné účastníky silničního provozu. Což se nám moc nedaří, protože autíčko se zalyká ve stoupání až na výšku 250 m.n.m. Projíždíme po trase dávné Via Maris, která zde vedla průsmykem v systému pobřežních pohoří. Vlevo se u silnice objevují domky, posléze souvislé osídlení patrně arabského charakteru. Domy jsou chumlovitě rozesety bez zjevného urbanistického záměru. Ano, mešita. Míjíme sídlo, zvané Umm el Fahm. Po válce za nezávislost zdejší arabské obyvatelstvo už v roce 1949 slíbilo "přísahu věrnosti" izraelskému státu. Nejspíš je zde i dosti Drúzů, jsme na okraji pohoří Karmel. Nicméně r. 2003 byl zdejší starosta obviněn ze předávání milionů dolarů do rukou teroristické organizace Hammás a dva roky strávil ve vězení.

Překonáme sedlo a sjíždíme vádím Ara k pobřežní rovině. Podjíždíme novou severojižní dálnici číslo šest. (Před ní musíme jet rovně rovně, ne rovně mírně pravo, Janinko, to bychom jeli do Tel Avivu, a ten máme v plánu až na zítra.) Krajina se začíná tvářit průmyslově. U silnice se objevují stožáry vysokého napětí, vedou nás ke komínům elektrárny v Chadeře. Z tohoto směru však posléze zatáčíme širokým obloukem k severozápadu. V uctivé vzdálenosti míjíme souměstí Pardes Chana-Karkur, od něhož nás odděluje kibuc Gan Šmu'el. Tak se jmenoval citrusový sad, který zde už roku 1895 vysadili Židé z blízké Chadery. Lidé tu bydlí od roku 1913, místní kibuc vznikl až roku 1920. Osídlili ho evropští Židé, před druhou světovou i imigranti z Československa, po r. 1948 i z Argentiny. (Kam za vlády fašizoidního prezidenta Juana D. Peróna zamířila spousta německých nacistů s rodinami, včetně válečných zločinců.) Na okraji vesnice se objevují trosky domků, podle palmy, která vyrůstá oknem jednoho z nich ven, by mohlo jít o pozůstatky osídlení kolem roku 1948. Ale my máme před sebou jiné trosky.

Tady na té křižovatce vpravo, a jsme na čtyřce, a hned na další vlevo, a jsme na místní komunikaci, která nás protáhne pod další dálnicí číslo dvě na katastr obce Sdot Jam ("Mořská pole"). Tady odkládám mapy a vedu řidičku podle hnědých informačních šipek přes soustavu kruhových objezdů až na písčité parkoviště. Za plotem je antické divadlo dávného klenotu Středozemního moře, města Cesarea, jež bylo vystavěno Herodem Velikým. Protože v době svého vzniku se tak nazývala všechna města, věnovaná Juliu Caesarovi, pak zde se na upřesnění udává přívlastek "Maritima". No, tohle město bylo také pojmenováno po císaři Augustovi. Alespoň tak to tvrdil král Herodes, když byl předvolán před Augusta, aby se zpovídal ze své kolaborace s Augustovým předchůdcem a politickým protivníkem Juliem. Tehdy Herodes obstál tvrzením, že byl, je a zůstane kolaborantem – Říma. A pak tou lichotkou, která u Augusta zjevně zabrala. Inu, Herodes byl král nejen Veliký a Ukrutný, ale i Mazaný.

Zaparkovali jsme tu dvě minuty po čtvrté. Bez bloudění a bez zpoždění. Jsem pyšnej na své navigátorské umění. Přicházíme k vstupní budce, ukázat své zelené karty návštěvníka Národních parků, avšak nikdo nám je neproštípne. Nikdo tu není! Jen cedule, oznamující v hebrejštině, že něco v 16:00 a něco v 17:00. Protože mají zavříno, překládám si to (špatně), že normálně zavírají v pět, ale protože večer začíná Purim, tak dnes zavírají už ve čtyři. Nejdříve mám trochu vztek na správu zdejšího Národního parku, pak na Janu, že jsme se opozdili o pitomé dvě minuty, možná jejím hledáním nejlepšího místa na parkování. Pak si uvědomím, že alespoň půlhodinu jsme promarnili v poledne hledáním toho pravého Megida – za což mohl nejistý navigátor... Jenže, je to chyba, která vede k jiné výhře.


Kočka, vyrušená z výšky 4 m

Napadá mne, co podnikneme: Nejdříve si přes plot prohlédneme zbytky Herodova paláce, které se rýsují na pozadí ocelově šedého moře, které se v místech pod sluncem, prosvítajícím záclonou mraků, mění ve stříbro. Pluje po něm nákladní loď s uhlím pro věčně hladovou elektrárnu v Chadeře. Přes plot je vidět i křižácká citadela, vylézající do moře poněkud severněji. A pak teprve dostanu ten pravý nápad: Poradím se ještě s připravenou mapou, abych si osvěžil domácí přípravu, a sedám si na místo řidiče. Musím si přece vyzkoušet řízení, a kde lépe se tomu naučit, než na obrovském prázdném pískovém parkovišti, jehož prázdnota je mi jasná až teď. Jana mi diktuje číselné heslo ke zprovoznění autíčka, avšak po jeho zadání se obvyklá dvojnásobná přijímací melodie neozve. Že bych se byl spletl? Ani napodruhé nejsem úspěšný. Propadám beznaději. Slunce se pomalu kloní k obzoru, zapadne za dvě hodiny, a pak už bude tma. Jsme u téměř liduprázdných trosek, žádná šikovná osoba v dohledu. Než však začnu hledat telefon půjčovny, aby nás odtáhli do Haify, zkusím otočit klíčem i bez zadání hesla. A hle – motor reaguje! A tak jsme se naučili, že Centrální mozek auta si to heslo pamatuje ještě několik minut po vypnutí motoru!

Uf...

Sedí se tu dobře.

Takže jsem se za nesmírného burácení motoru rozjel pomalu kolem onoho plotu a nabádal Janinku, aby si prohlížela ty vykopávky, co byly viditelné. Nejviditelnější byly hradby křižáckého města, ke kterým jsme zvolna dojeli z jihu. Nu a pak jsem se vydal k náhradnímu cíli. Na sever kolem hradeb k bráně, ze které nejméně už tisíc let vychází místní komunikace číslo 6511. Na nejbližším kruháku vlevo, na dalším zase vlevo. (Zrada – na mapách není označen jako kruhák!) Mírně se klikatící silničkou přijíždíme k další budce, která není obsazena obslužnou osobou. Ale závora je zdvižena, jen nás trochu děsí nápis, který nám sděluje cosi jako "pozor, hřebíky!". Projedu opatrně kolem, nic. Zaparkuji na téměř prázdném parkovišti. A jsme tu: U akvaduktu, který jsem navštívil už při své první výpravě, ale kde jsme mohli pobýt jen asi půlhodinu. Půlhodinu poblíž autobusu, aby nám náhodou neujel. Do mé knížky Mír v Izraeli jsem vsunul jednu z fotografií onoho zázraku antické techniky, ale zmínku jsem o něm neučinil (tlačila mne už uzávěrka Neviditelného psa).

To žluté jsou hrabičky na písek...

Tak tedy alespoň krátce: Akvadukt byl původně dlouhý 10 km a vedl sem vodu z jižních svahů pohoří Karmel. U města jsou jeho oblouky vysoké čtyři až pět metrů, přičemž koryto na vršku nebylo přikryto. Postaven byl ještě za krále Heroda asi roku minus dvacet, tedy 25 let po založení města Cesarea. Do té doby postačovaly studny. Za císaře Hadriána (2. st. n.l.) ho legie rozšířily a prodloužily. U Cesareje je tedy tento akvadukt dvojitý (jako snad jediný na světě). Šestikilometrové prodloužení je jednoduché, zato se vyznačuje jinou neobvyklostí: U dnešní arabské vesnice Jisr e-Zarka procházel akvadukt tunelem, vyhloubeným ve zkamenělé písečné duně. (Ten tunel je tam dodnes.) Tak byla přivedena voda až z nádrže v Nachal Tanninim aneb z Krokodýlího údolí. (Ti krokodýli tam už nejsou, poslední byl spatřen roku 1912.) Tento akvadukt je znám také jako "vyšší" (higher level), protože asi sto metrů do vnitrozemí se nachází ještě paralelní nižší (lower level) akvadukt. Ten postavili Byzantinci, aby zvýšili přísun vody do města. Byl zaklenutý a nacházel se v úrovni terénu. Tuhle pamětihodnost jsme nenavštívili.


Dvojitý akvadukt, ten starší vlevo.

Zato jsme si užili vyššího levlu. Nejdříve jsme vystoupili z auta a Jana koukala. Taky jsem koukal, ale Jana víc, protože u moře byla naposledy jako studentka. A to moře bylo skrz oblouky akvaduktu nádherně vidět. Sešli jsme kolem zříceného konce vodovodu na pláž mezi mořem a akvaduktem. Kousek dál na sever sahala duna až na vršek stavby, takže jsme se po ní vyšplhali a kousek prošli - jako po vysuté lávce. Nebyli jsme sami, po vrcholové linii totiž vede turistická značka, červená. Vypadá to, že za těch dva tisíce let musel někdy až sem zasáhnout příliv. Ale dnes tu bylo klidno, na písku pod akvaduktem se vyhřívala kočka, opuštěné dětské nářadí dávalo vědět, že si na toto ohromné písoviště chodí hrát děti.


Pláž z akvaduktové duny.

Moje!

Pod oblouky posedává mládež, rodinky sedí na dekách u moře, děti se šplíchají ve vodě nebo sbírají mušličky. Moře a mušličky! Oba jsme seběhli z duny, zahrnující jako velká písečná vlna kus akvaduktu, až k pobřeží. Já proto, abych se po dvou letech opět symbolicky položil do vln Středozemního moře, Jana, aby nasbírala co nejvíce mušliček. Možná jsem to ještě neříkal, ale má přítelkyně je do mušlí prostě blázen. Asi jako já do ponořování do vody. To ponořování bylo pěkné, bohužel moře nemělo optimální teplotu, a jestli podvečerní vzduch obnášel alespoň 20°, pak to bylo moc. A šlo spíše o ponořování než plavání, protože u břehu byla dost daleko mělčina tak do pasu, a dál už byly skály. Na ty se dalo vystoupit a pozorovat scenérii a bylo snadné se o ně odřít. No, užili jsme si oba. Ale bylo už pět, za hodinu zapadne slunce. Je nejvyšší čas vrátit se domů.

Jejich

Když jsme přišli k autu, bylo už parkoviště plné aut. A nikde žádný autobus. Uvědomil jsem si až tady, že ta mládež, děti, rodiny, běžci... že ti lidé, užívající si podvečerního mořského pobřeží a vodovodní duny jsou místní, stejně jako ty kočky. Nás však ještě čekala cesta do 40 km vzdálené Haify. A nejen do Haify, ale i do bytu našich hostitelů. Po šesté začíná Purim!

(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 29. dubna, dva dny po zaokrouhlených Janiných narozeninách. Oslaví je v kruhu rodinném zítra. Tak – vše nejlepší, Janinko!)

*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

MOBY DICK: Pomalý konec

Sámoška

MOBY DICK 2006: Propuštěn z Českých Textáren

Pamatuj

MOBY DICK: Doba buranů

MOBY DICK 2006: Managoři Českých Textáren přes palubu

Bezpečná vzdálenost

Jak se vyhnout dobrodincům

MOBY DICK 2006: Prkno na komíně Českých Textáren

MOBY DICK 2006: Odchod z Českých Textáren

MOBY DICK 2006: KONEC ČESKÝCH TEXTÁREN

Izrael na vlastní kůži

Přes Brusel do Haify

Naše cesta do vesmíru

Malý velký festival

Izrael na vlastní kůži: Or similar

Řidičem ve Svaté zemi

Kudy ku Meggidu

Hora eM

Voda cézarů