Quantcast
Channel: Šamanovo doupě
Viewing all 1336 articles
Browse latest View live

Evropští lumíci

$
0
0

Lumík norský
Před necelými dvěma týdny jsem napsal článeček o tom, jak jsme s přítelkyní Janou prožívali letošní velikonoční neděli v Tiberias. Byl to ten čtvrtek, co řidič nákladního auta na pláži v Nice vjel do davu oslavujících a zabil 84 lidí a desítky dalších těžce zranil. Musel jsem se o tom zmínit i v článku o Izraeli (právě v článku o Izraeli), ale napsal jsem přitom jednu nepřesnost. Podle prvních zpráv byl onen masový vrah "Francouz tuniského původu". Ale ne, byl to Tunisan. A: "U místní policie měl záznamy, všechny ale byly vedeny kvůli drobné kriminalitě."



Hm, no, to když dcerka Terka jela do USA na roční pobyt na high-school, tak jim koordinátor ještě v Praze jasně oznámil: Žádné levárny se netrpí! Ukradnete něco v samoobsluze – a jedete domů! Není to první ani poslední případ, kdy se zjistilo, že terorista nemá občanství, že terorista nezískal azyl, ale prostě si zůstal v Evropě, když už tu byl. A byl frustrovaný, že nemá občanství a nemá azyl. Načež se zradikalizoval, opatřil si zbraně a výbušniny a stal se z něho osamělý vlk. Logicky z toho vyplývá: proč vlastně dávat azyl? Proč tu nezůstanou všichni připrchlíci rovnou bez azylu? Protože, když jim ho nedáme, tak budou frustrovaní! A zvlčí…

V minulém vyprávění o Izraeli jsem se dostal až k datu 27. března, to byla ta letošní velikonoční neděle. Večer jsme si v hotelu otevřeli internet. Dělali jsme to každý den, zatím jsem se o tom nezmiňoval. Vyřizovali jsme maily (facebook se naštěstí zablokoval, protože jsme se přihlásili z cizího místa, takže po nás chtěl ověření podle fotografií tří přátel, kde se z těch přátel vyskytoval třeba jen nos, načež po mně chtěli ověření podle bydliště v dětství, což byla skutečnost, kterou jsem neudával...) Internet jsem hlavně používal kvůli aktuální předpovědi počasí, podle ní jsem pak operativně měnil naše plány. No a také jsme samozřejmě přehlédli nové zprávy, hlavně tedy titulky. Jak už jsem psal, do Izraele jsme odlétali v úterý 22. března, kdy proběhly teroristické útoky v Bruselu. Na letišti Zaventem padlo 14 civilistů, v metru pak dalších 20. Ještě v neděli byl internet plný zpráv k události. I osobních příběhů obětí.

Jednou ze zavražděných byla sedmadvacetiletá Lauraine Visartová. Sociálně uvědomělá mladá žena, která chtěla vybudovat nový svět, tolerantnější, otevřenější. Dcera Michela Visarta, ekonomického novináře z veřejnoprávní belgické stanice RTBF. Ten o ní vyprávěl (jak jsem si v tu neděli přečetl na Lidovkách): "Lauraine vyznávala silné hodnoty, které se se stejnou silou a vztekem obhajovala, jako poctivost, spravedlnost, toleranci, rovnost mezi pohlavími… Nejsem naivní, vím, že v dnešní době je bezpečnost nezbytná. Ale myslím si, že pokud budeme stavět zdi, abychom některé lidi vyloučili, pokud budeme pěstovat nenávist, ocitneme se za tou zdí my."

Troubo! Samozřejmě, že nenechám otevřené dveře bytu, když kolem brousí zloději! Samozřejmě, že nebudu tolerantní k někomu, kdo není tolerantní ke mně!! A možná budeme muset začít stavět i ty zdi!!! Nejen právní, ale někde asi opravdu ty betonové. Když Izrael postavil zeď, kterou ohradil palestinská území, poklesl počet teroristických útoků na 5 %. Když to jinak nepůjde, bude muset Evropa začít stavět zdi kolem svých muslimských čtvrtí. Těch čtvrtí, kam policie raději ani nepáchne, kolem těch čtvrtí, kde v Evropě vládne s mlčenlivým požehnáním politických hlavounů právo šaríja. No, nakonec – nejen mlčenlivým. Arcibiskup canterburský nedávno v rozhovoru v britské televizi pravil, že "přijetí islámských zákonů ve Velké Británii je nejenom nevyhnutelné, ale i záhodné". Zatím tedy alespoň v muslimských společenstvích.

Evropa si pod sebou skutečně uřezává větev. Není to tak dlouho, kdy byl aktuální boj proti somálským pirátům. Pokud je zajala nizozemská loď, tak dostali před nizozemským soudem několik let vězení. A poté obdrželi politický azyl!!! Protože by jim po vyhoštění v jejich vlasti hrozil trest smrti... Tak tohle je jedno řešení, sociálně levičácké.

Když somálské piráty zajali Rusové, tak je připoutali k jejich lodi, pak odpluli, a poté na ně zahájili palbu. Loď začala hořet, načež se potopila i s těmi, kteří zatím nebyli postříleni nebo neuhořeli. Tak tohle je imperialistické, pravicové, přímo nacionálně breivikovské řešení.

Toto jsou dvě pily, které strom naší svobody řežou z obou sran. Strom, ze kterého visí opičáci!

Minulý týden jsem byl s Janinkou na dovolené v horách nad rodným Libercem. Za těch dvanáct dnů, kdy jsem nekomentoval aktuální dění, se téměř každý den odehrál nějaký teroristický čin. V neděli 17. 7. jsme odjeli do Jizerek. V pondělí osmnáctého napadl jakýsi šílený 17letý mladík cestující regionálního vlaku do bavorského Würzburgu. Pět lidí zranil, z toho čtyři těžce. Sekerou a nožem. Tedy stejným způsobem, který doporučuje soudruh Mahmúd Abbás, pseudoprezident Evropou tak oblíbené Palestiny pro útoky na izraelské "okupanty". Bylo nám hned jasné, co to bude za mladíka: Televizní zprávy se o tom zmínily až v závěru. Šlo o Afghánce. Muslima. Samozřejmě! (Jenže mu bylo 21 a byl to nejspíš Pákistánec, s čímž se některá média už nesvěřila.) "Cosi volal." Jak nám teď pomáhá čtení mezi řádky, kterému jsme se naučili za komunismu! Samozřejmě, že volal "Alláhu akbar!"! Před smrtí napsal dopis, ve kterém vyhrožoval  pomstou nevěřícím –  za utrpení muslimů. Asi za to, že se ho ujala německá rodina.

Nu, německá policie, když na ni šel s tou sekerou, učinila tu nejrozumnější věc: Zastřelila ho na místě, stejně jako by to udělaly izraelské bezpečnostní složky. Čekal jsem, kdo se ozve jako první, a němečtí Zelení nezklamali: Jestli se prý policie "neunáhlila"!!! Žádají vyšetření – policajtů.

V pátek dvacátého druhého zaútočil  před restaurací McDonald's v blízkosti nákupního centra Olympia v Mnichově osmnáctiletý střelec. Zabil 9 lidí, 27 zranil – včetně dětí. Vrahoun měl dvojí občanství – německé a íránské. Narodil se už v Mnichově. Tentokrát šlo o teror – proti imigrantům nebo cizincům. Proti těm, kteří mohli být úspěšnější než tento frustrovaný chudák. Proti lidem vlastní generace. Střílel na mladé lidi a na "černé": Mezi mrtvými jsou tři Turci, tři mladí kosovští Albánci, Řek a – patnáctiletý Maďar. Francouzský prezident François Hollande označil tyto vraždy za teroristický čin. Německý ministr vnitra pravil, že "nic nenasvědčuje, že útočník z Mnichova byl napojen na mezinárodní terorismus". Inu – vraždil samostatně, to neznamená, že nešlo o terorismus! Bavorský premiér Horst Seehofer je už dost naštvaný, a prohlásil: "Bez bezpečnosti není svoboda."

Český bezpečnostní analytik Jan Schneider varuje před ozbrojováním občanů. Kdyby někdo na toho střelce vytáhl zbraň, a likvidoval ho, když si v poklidu přecházel po otevřeném prostranství s pistolí v ruce, mohli by onoho zachránce považovat ostatní občané za teroristu a skolit ho svou zbraní. Vypukla by nekontrolovatelná přestřelka s ohromným množstvím mrtvých.

Jemináčku, jaktože tedy v Izraeli je v mnoha případech právě ozbrojený občan, který zastaví teroristu? No, protože ten občan pozná teroristu podle chování. Občan jest vycvičen v zacházení se zbraní a v boji s teroristy už nejspíš byl.. Má za sebou tři roky vojny – a občanka 22 měsíců. Vojny, která nebyla buzerací, ale učením zacházení se zbraněmi. Která byla vyplněna hlídkami na přechodech v Jeruzalémě, při hlídání plotu kolem Gazy – i u té betonové zdi u Západního břehu. Hnusné, ale účelné zdi.

Po jednom z loňských útoků se vyjádřil jeden z izraelských generálů, jak zvýšit bezpečnost v Evropě: Je třeba investovat do bezpečnosti. Zvýšit počet lidí – v ulicích, ne u kancelářského stolu! K tomu je třeba ještě poznamenat, že Izrael dává na armádu a bepečnost 9 % z rozpočtu. Izrael totiž , že je v nebezpečí.

V neděli 25. zabíjel nožem v Bádensku-Württembersku jednadvacetiletý chlápek. Vyřídil si to s těhotnou ženou, se kterou pravděpodobně čekal dítě. Domácí zabijačka. Žádný terorismus. Muž "už byl policii známý"– již dříve se zúčastnil rvačky, při které bylo zraněno několik lidí, kradl a "dopustil se drogových deliktů." Syřan, který žádal o azyl!  A nevyhostili ho. Proč??? Po incidentu při útěku před policií zranil další čtyři lidi. Škodaže ho nezastřelili na fleku! Clapec měl prý "psychické problémy". No, ale neměl je mít třeba zase v Sýrii nebo v Turecku???

A stejný večer, pro změnu v bavorském Ansbachu se u vstupu na místní hudební festival odpálil sebevražedný útočník. Dvanáct lidí bylo zraněno, z toho tři vážně. Alláhu sice akbar, avšak Bůh je mocný a policie šikovná. Podle izraelského vzoru nepustili bezpečáci chlapa s batohem dovnitř. A podle izraelského vzoru na to sami doplatili. Jenže – šlo o Syřana, kterému už před rokem odmítli dát azyl. Měl být deportován do první bezpečné země, jíž bylo Bulharsko. A on sám jaksi dobrovolně neodjel.

V úterý 27. se teror vrátil do Francie. Dva teroristé zařízli kněze v kostele u Rouenu. Jeden z vrahů se už dříve snažil dostat do Sýrie, aby se připojil k vojákům IS. V Turecku ho chytili a vrátili – a ve Francii mu vyšetřující soudce uložil domácí vězení. Chlápek musel nosit elektronický náramek – který býval několik hodin denně vypnutý… Shodou okolností se pak útok stal právě v době, kdy byl náramek deaktivovaný, prohlásil prokurátor. Lumíci!

Nezapomněl jsem na něco? Na Turecko, kde proběhl v noci z pátku 15. na sobotu 16. zbabraný vojenský pseudopřevrat. Na Turecko, které se už nechce dostat do Evropské unie – protože Turci v ní už jsou. Říkal jsem si, když jsem slyšel, že pučisté zaútočili letadly na turecký parlament, proč ho bombardují v noci, když tam nikdo není? Poté, co pan turecký musulmanský prezident Tayyip Erdogan provádí připravené čistky nejen v armádě, ale v celé společnosti, vzpomněl jsem si na skutečný nástup Hitlera k moci, který začal – nočním požárem Říšského sněmu. Ten už totiž fýrer dále nepotřeboval; až do konce řídil Německo svými dekrety, vlastně výnosy. Inu – Vůdce.

A když Vůdce zavelí, souhlasí s ním raději i opozice. A když Vůdce zavelí, vyjdou do ulic davy Turků, aby ho podpořily. V Turecku – i v Evropě. Podporují fýrera, mávají rudou vlajkou se srpem a kladivem – pardon měsícem a hvězdou – a volají nenávistná hesla proti Evropě. Tady je největší nebezpečí – ne u současných uprchlíků. Ti se prý za své krajany stydí. Teroristy jsou hlavně Francouzi, Němci, Evropané nějakého "arabského původu", tedy druhá a další generace těch, kteří přišli do Evropy pracovat. Průšvih je, že i současní azylanté budou mít "další generaci".A zdaleka ne všichni se "stydí". Mnoho jich i vyloženě fandí svým vraždícím soukmenovcům.

Ale hlavní průšvih je, že na současný stav si Evropa zadělává už desítky let. Teď už je pozdě na nějaké rozumné řešení. Jedině snad jet se poučit do Izraele, jaké to je, když je palestinským politickým cílem zahnat vás do moře. Jaké to je, když se mezi 20 % arabského obyvatelstva vyskytuje "jen několik procent" teroristů. Kteří jsou vyzbrojováni a podporováni nejen všemi okolními i vzdálenějšími muslimskými zeměmi – ale i Evropskou unií. A přesto Židé nevyhánějí své Araby. Musí s nimi nějak žít. I kdyby měli být odděleni zdí.

Jenže Evropa je plná opičáků, visících na stromě a lumíků, kteří hodlají skákat do hlubin…

Psáno v Praze na Lužinách ve středu 27. července 2016 z perspektivy Izraele, kde jsem 27. března 2016 večer četl na internetu to hloupé vyznání otce, kterému zabili dceru.

"...pokud budeme pěstovat nenávist..."??? Lumíci pitomí! To my jsme nenáviděni! Nenávist nepěstujeme. Zatím. Jenže vy pěstujete hloupost. Sebevražednou hloupost...

Kontinentální snídaně

$
0
0

(Tiberias na vlastní kůži)

G Hotel Tiberias stál na správném místě, byl za přijatelnou cenu a v pokoji bylo dost místa na to, aby si člověk mohl rozložit kufry a nemusel hned všechno vybalovat. Dokonce koupelna se skvěla bílými kachlíky – oproti módě, jakou jsem zažil před dvěma léty v Jeruzalému i v Londýně. Tam byly koupelny šedé či černé. Neodvažuji se pomyslet proč, ale byla v nich prostě tma. V géčkové koupelně bylo jasno, člověka jen trochu znervózňovali vrkající holubi ve světlíku přímo za zrcadlem…


Boty
Měli jsme dokonce i ledničku. Tak koupelny byly letos bílé – i později v jeruzalémském hotelu. Ale zaznamenal jsem jiný hotelový trend. Ledničky je zde obvyklé zavírat do skříněk, asi aby nehyzdily interiér. Takže lednička je za zavřenými dvířky, a za ledničkou je plná stěna skříně porušená jen otvorem pro zásuvku. Člověk ani nemusí mít odborné vzdělání (užití elektřiny - světlo a teplo, tak se jmenoval ten předmět v posledním ročníku na FEL ČVUT), aby nepocítil zradu vždy, když otevře dvířka oné skříňky a vyvalí se na něj vlna tepla. Ale nakonec – uvnitř ledničky, vlastně chladničky, byl skutečně chlad. Ocenil jsem varnou konvici, což je standardní doplněk hotelových pokojů, tedy spíše v zahraničí než u nás. Škodaže krom sáčků s kávou, ovocnými a zelenými čaji chyběl můj oblíbený černý čaj. (To však jen věštilo utrpení, které nás čekalo dole v jídelně.)

…boty,…
Boty,…
Standardem je i televize, kde jsem si naladil nějaký anglicky hovořící kanál, abych se dověděl, že na nedalekém Sinajském poloostrově Egypťani právě zabili 40 islámistů. Podle mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem tedy nemá na tomto území operovat egyptské vojenské jednotky, leč s povolením Izraele. Který toto povolení samozřejmě vydal, protože je ve společném egyptsko-izraelském zájmu střílet teroristy, zejména, když narušují Arabský plynovod, dopravující egyptský plyn do Jordánska – a do do izraelského Aškelonu.  (V arabském tisku si tohle nepřečtete. Nakonec – odbočka do Izraele ani není oficiální součástí projektu onoho plynovodu…) Dále jsem se dověděl, že v Bruselu panuje veliké překvapení, že teroristický útok na letiště a metro tentokrát nesměřoval – na židovské cíle! Zvykejte si, troubové. Konečně byste si měli uvědomit, že "židovské cíle" jsou také "evropské cíle"! Že útok na bruselské muzeum holokaustu byl útokem na Evropu, ne na Židy!!!

…boty,…
Jana se zdržela na toaletě, takže jsem si ještě naladil si na svém iPodu místní rádiové stanice. Kdybych měl více času,  poslouchal bych déle stanici Kinneret Country, na které hráli blues z 20. - 30. let, anebo bych mohl vydržet u ruského vysílače REKA, který předváděl americké hity 60. let.

Osvěženi, upraveni a čistě oblečeni jsme sjeli výtahem do jídelny, kde na nás čekala již "kontinentální snídaně". Něco takového si může objednat jenom Američan – anebo člověk, který hodlá tento typ stravování vydržet, protože mu více záleží na parkování "v objektu hotelu" (jehož se nám, Bohu žel,  nedostalo). Variantu toho, čemu se kontinentální snídaně říká, jsme pravidelně zažívali na rekreaci s dětmi v osmdesátých létech. Tvrdý trojúhelníček sýra, někdy sýr plátkový, salám, šunka, medík, marmeládička, máslo, rajče, pečivo… Tady to nemůže být horší! Leda omezenější – jsme v Izraeli, takže se u snídaně nesetkáme s uzeninami, ani s těmi košer drůbežími či hovězími. A protože jde o snídani kontinentální, nebudou ani rybičky nebo chumus. Ani zeleninové saláty nebo olivy či avokádo. Takže co bude? Mohly by být alespoň vajíčka na tvrdo, ty jsou jak kontinentální, tak košer. A krom toho je právě dnes velikonoční pondělí…

…boty,…

Bylo pečivo. Pečivo ve tvaru čtverečku, trojúhelníku, kolečka či válečku. Sladké pečivo. Mohli jsme si vzít rohlíky nebo opéci toasty a namazat si na ně něco z kapslí, jimiž přetékaly košíky: rostlinné máslo, marmeládičky, medík nebo nutelu. Do mističek se daly ze tří zásobníků nasypat  sladké čipsy nebo kakaové kuličky. A to bylo vše, drazí přátelé! Pro člověka, který má (naštěstí jen homeopatickou) cukrovku a drží se v chemické rovnováze díky práškům, to není vhodné stravování. Nakonec jsem si upekl toasty a namazal je tím rostlinným máslem…

…boty.
Jasně, že byl k pití džus. A káva. Kávovar sice dnes stávkoval, ale pan recepční byl tak hodný, že kafe navařil vedle v recepci na tamním kávovaru. No a já si uvařil čaj. Mohl jsem si vybrat – citronový (což nebyl čaj z čajovníku) anebo čaj zelený. Aha, nevzal jsem si (jak jinak v tuzemsku pro sichr dělávám už asi sto čtyřicet let) s sebou na rekreaci vlastní pytlíky. Zvolil jsem čaj zelený a v duchu proklínal svou hloupost. V inzerátu přece vyhrožovali snídaní kontinentální, bohužel nepravili jakého kontinentu.

Ptal jsem se obsluhy, zda nemají mléko, jogurty, tvaroh nebo sýry. Ne, bohužel nemají. A nebudou mít. Později jsem si uvědomil, že jsme nebyli v jídelně, ale v "lounge", čili salonku. V zadní části přízemní vstupní haly. Kuchyň zde nemají, není na ní místo. Jen stolky u stěny, kde se nacházejí zmíněné pokrutiny a pultík s kávovarem, vodovarem, mikrovlnkou, dřezem na umytí talířků a odkapávačem. (Nakonec zde není jiná obsluha než jen ten ochotný pan recepční.) Omezená nabídka zřejmě není průnikem množin náboženských příkazů a toho, co si v Géčku představují pod pojmem "kontinentální snídaně", ale tím, že pečivo ke snídani zakoupí ráno ve vedlejším pekařství, a marmeládičky a medík prostě nějakou dobu vydrží…

Američané byli zjevně spokojení. Ale já zuřil. Protože v Izraeli je obvykle snídaně rozmanitá a hojná, doslova bohatá – protože by vás měla nasytit na převážnou část dne. Nu dobrá, alespoň jsem i já měl důvod podívat se do izraelských krámů. Takže jsme po snídani vyrazili ven, najít nejdříve nějakou sámošku, ve které by měli černý čaj, nejraději tedy "šedý"čaj (Earl Grey). K tomu bylo potřeba se vhodně přiodít – bylo kolem 13°, v noci přešla fronta a mohutně lilo. Inu – když přijedou do Izraele Češi, tak prý prší. Ale ráno už byla nad horami, které obkružují  Kineret, modrá obloha, ověnčená fotogenickými mráčky.

Vyrazili jsme samozřejmě do centra, do podlouhlého bloku mezi dvěma jednosměrnými tahy silnice č. 90. Šli jsme kolem památníku s nějakým osvobozeneckým dělíčkem, které se nám stalo orientačním bodem při návratech k hotelu. Obchod s jídlem jsme však hledali poměrně dlouho. Jídlo na ulici se nabízelo, ovšem jakožto občerstvení – sladké, slané, ovocné, salátové. Já hledal nějakou samoobsluhu. Nejdříve jsme však potkali krámy s botami. Izraelci zjevně hodně chodí, asi stejně jako Drúzové, kteří si na obchody s botami taky potrpěli. A pak mne překvapilo velké množství obchodů s ošacením pro děti. Inu, Izrael je mladý, v roce 2013 tvořily děti ve věku do 14 let 28 % všech obyvatel země!

Dříve, než bychom si mohli koupit čaj (a mléko, samozřejmě, v tomto jsem Angličan), zabrousili jsme do obchodu s látkami. Tedy, zabrousila tam samozřejmě Janinka, já se po pár minutách samoty přidal. Mohli jsme si z Tiberiady přivézt ubrus, ale nakonec se mi podařilo Janu od těch lesklých štočků odtrhnout. Procházeli jsme obrovským barákem s různými krámy. V jednom z nich jsem nakonec i já úspěšně nakoupil. Chtěl jsem původně přivézt potomkům z Izraele nějaká trička, ale co, trička už ze tří minulých cest dostali, takže jsme jim koupil nakonec čepice. Kšiltovky. I sobě. Ta moje je bílá, je na ní vyšitá izraelská vlajka a aby nebylo mýlky tak i nápis "Israel"– a je vyrobená v Thajsku… Možná odtamtud pochází i to bílé triko s Davidovou hvězdou, které jsem při této příležitosti zakoupil sobecky opět pro sebe.



11:05
11:33
Z terasy nákupní budovy jsem zahlédl i starobylou mešitu s majákovitým minaretem, kterou jsem tady viděl už před deseti lety. Zdálo se mi, že nejhorší nálety křovin a stromků jsou z její kupole seškrábány, anebo odpadly vinou povětrnosti. Tiberias je město starobylé, používáním často i dosti obnošené, jak jsem si uvědomil, když jsme sestupovali po venkovním točitém schodišti na úroveň jihoseverní větve devadesátky. Na schodišti se rozlévaly kaluže; ono samo jevilo značnou míru opotřebovanosti, ačkoli nebylo starší než, no, čtyřicet let? Zato z něj byl nádherný výhled na mraky nad horami a optimisticky modrající nebe.

Už bylo po jedenácté hodině a stále jsme nenarazili na žádný obchod s potravinami. Dokonce jsme se museli zeptat, kdeže dostaneme mléko. Nebylo to daleko! Měli tam i jogurt, ba i onen "šedý"čaj. Rozmluvil jsem Janince nákup nanuka, na to bylo vskutku poněkud chladno. A větrno! Šli jsme dál a obdivovali další sortiment, vystavený přede dveřmi obchůdků. Jsme u jezera, takže nepřekvapuje, že zde vystavuje svou nabídku rybářství. Co trochu překvapuje je, že hned vedle Petrových i ne-Petrových ryb je krámek s luxusními hodinkami.



Prosperita
Zavříno
Scházeli jsme jednou z vedlejších uliček k jezeru, a tu se uprostřed zdí, pokrytých plechovými střechami, objevil kousek starého dobrého – možná že Irska. Hospoda s portálem, ozdobeným kouskem stříšky s červenými taškami. Z přednášky o izraelské architektuře vím, že červené tašky jsou v této většinou suché zemi, kde málokdy sněží, kde jsou obvyklé domky s plochou střechou, symbolem bohatství a vzdělání, symbolem, který ukazuje, že zde žije nějaký intelektuál z Evropy. Falešným symbolem. Tahle hospoda, není jen nějaký pub, ale přímo "Studio Pub". Zjevně však už dlouho nefunguje, na jejích zamčených dřevěných dveřích se odloupává lak taky už alespoň deset let. Zato naproti evidentně prosperuje Little Tiberias, hospoda podobného zjevu, jejíž kruhový vchod vypadá, jako by vedl do jednoho z domů v Hobitíně.

Začíná se ještě víc zvedat vítr a počíná pršet. Janě není její deštník moc platný. Proběhneme kolem místní policejní stanice, kde odivujeme loďku zaparkovanou na záhonku. Slouží jako obrovský květník, hezčí než ty betonové na Smíchově. Po známém obnošeném točitém schodišti (odspoda vypadá podstatně lépe!) spěcháme nahoru schovat se do nákupního baráku. Před půlhodinou už svítilo sluníčko, které slibovalo hezké počasí na výlet, a teď se spustila příšerná průtrž. Po minutě je však pryč, dříve, než si Jana rozmyslí přece jen si koupit tu látku na ubrus. Ale ne, ta se k tomu opravdu nehodila. Na to nakonec přišla samostatně i Jana. Naštěstí – kufry nejsou nafukovací! No ale nějaký kufr jsme koupit mohli. Měli tam pěkný výběr. A v každém krámu byly levnější! S tím Janiným kufrem jsem ještě v Praze přejel přes práh bytu, načež se mu zlomilo vysouvací držadlo. A musel jsem pak věnovat hodně umu, abych je ještě před odjezdem na letiště vyšťoural z konstrukce, protože ty jejich trosky vypadaly jako nějaká exotická bodná zbraň.

Vracíme se zpátky k hotelu kolem poznávacího dělíčka. Na obloze je už zase modro, hejno holubů prolétá nad ulicí, do města se vydávají kočky. Uložíme nákup, kvůli mléku se hodí, že máme funkční ledničku. Sbalíme se co nejrychleji, stejně je však už půl jedné, než se dostáváme k zaparkovanému autu. Alespoň definitivně dopršelo. Proplétáme se mezi kalužemi. Najdu našeho chevroletka a soukám se do něho. Tentokrát budu řídit já. Vycouvat z místa dá trochu práce, parkoviště (tedy blátivé polodivoké prostranství) je teď kolem poledne přeplněné. Chtěl jsem dnes jet až k severním hranicím, k prameništím Jordánu. Avšak norská předpověď pro Tel Dan slibuje – vlastně hrozí – celodenním mírným deštěm. Prohazuji denní cíle. Mířím ke Gamle. Tam pršet nemá.



A nepršelo. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 29. července 2016.
*

Vyprávění z roku 2006:
Mír v Tiberias

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Nečekaná vyhlídka

$
0
0

(Golany na vlastní kůži)

Vyrážíme z přeplněného olbřímího a kalužnatého parkoviště poblíž hotelu G Tiberias směrem na Gamlu. Gamla leží na sever od Tiberias, ale my jedeme nejdříve na jih. Včera večer jsem věnoval dost času problému, jak se dostat na ždaný směr silnice č. 90, a nechtělo se mi bloudit v jednosměrkách, kudy mne nejkratším směrem hnal navigátor v gůglích mapách. Měl jsem řídit, takže jsem nemohl navigovat. (Janinka je vybavena obvyklým dámským dezorientačním smyslem, a ví to o sobě; říkává, že má občas "náměstí obráceně"– netýká se vnitřku obchodních komplexů! Já si zase neumím zapnout košili, aby mi jeden knoflík nescházel, a zároveň nepřebýval…) Takže jsem si zvolil tu variantu, podle které je centrum Tiberias obřím kruhovým objezdem. Nejdříve jsem na dohled od poznávacího dělíčka zabočil vpravo. Načež jsme se trmáceli jednosměrnou ulicí ha-Galil po jedné větvi devadesátky až k jižním hradbám staré Tiberiady, kde jsem vykroužil oblouček zpět na druhou jednosměrnou větev devadesátky, kterou zde tvoří ulice ha-Banim.

Včera večer jsem si to tady obhlídl, jestli se tady skutečně dá otočit k severu, nebo nás budou značky hnát až někam k Jardenitu. (Moc ani nepřeháním – navigátor nám nabízel jako kruhák objet celé jezero Tiberias –  a zajeli bychom se jenom asi 20 minut...) Přískoky jsme se dostávali zvolna vpřed, kličkovali mezi autobusy, jejichž linky tu jezdí asi všechny. (Všechny tiberiadské, a některé nejspíš jedou i do Haify.) Po necelých deseti minutách jsem se dopracoval opět na dohled triangulačního dělíčka. Od vedlejší křižovatky, kde jsem stál před deseti minutami, mne dělí jednosměrných sto metrů. Po kterých drze přijíždějí auta v protisměru! Neboť je zde rozumně vyčleněn jeden pruh, po kterém se dá pohodlně projet mezi oběma větvemi devadesátky. Možná jsem neměl včera věnovat tolik času studiu map na internetu, a jít se podívat těch pár kroků, jak je to s těmi jízdními pruhy přímo v reálu…

Šineme si to k severu po devadesátce téměř pobřežní ulicí Gduda Baraka. Není pobřežní zcela, neb mezi ní a samotným jezerem se nalézají hotely s plážemi. Hotely dvakrát - třikrát dražší než ten, který jsme si vybrali. Nu, dnes bychom se v Kineretu asi stejně nekoupali, sice už neprší, ale nebude více než 14°. Vítr honí bílé mráčky po modré obloze, je čirý vzduch. Řídím, tedy ani si nezapisuji poznámky (tuto poznámku jsem si ještě učinil), ani nefotografuji. Přemluvil jsem Janu alespoň k tomu fotografování. Devadesátka mírně stoupá, a najednou končí na kruháku, z něhož vede naštěstí (zatím jenom jeden další) výjezd téměř v protisměru. Po krátkém stoupání jsme opět na kruháku, který je zde místo téčkové křižovatky, a zase se točíme do protisměru. Silnice č. 90 mi připomíná legendární Panamericanu, která je také různého charakteru, od dálnice po stezku deštným pralesem. Tahle pan-izraelica však variuje pouze mezi rychlostní silnicí, točitou okreskou a přecpaným městským bulvárem – a naštěstí není nikde přerušena.

Projíždíme pod strmými svahy, autíčko pěkně uhání. U Tabghy zase minu odbočku na silnici č. 87, tentokrát z druhé strany. Trapně se za ní otáčím, naštěstí je tu autobusová zastávka, která mi k tomu dává prostor. Takže se nemusím znovu prokousávat strmými zatáčkami až někam k Hoře Blahoslavení, která na nás blahosklonně zírá z výšky. Míjíme františkánský i pravoslavný areál v Kafarnaum. Opět přejíždíme potok Jordán, neviditelný za betonovým zábradlím. A jsme na Golanských výšinách, které jsou zde  zatím ještě bažinami. Tady bývala hranice mezi Izraelem a Sýrií – vlastně země nikoho mezi dvěma liniemi příměří z roku 1949, vzdálenými zde od sebe půl kilometru. A ještě před tím tudy vedla hranice mezi Velkou Británií a Francií. Přesněji: hranice mezi britskou Palestinou (jež zahrnovala také celé dnešní Jordánsko) a francouzskou Palestinou (tu společně se Sýrií tvořil ještě celý současný Libanon). Vlastně až teď, kdy toto píšu, si uvědomuji, že jediným spojením kibucu Ejn Gev na východním (ještě izraelském) břehu Kineretu s "Velkou zemí" byl přívoz přes jezero…


Na konci rovinky se sedmaosmdesátka chystá už stoupat do vršků, ale my musíme ještě před tím na téčkové křižovatce znovu odbočit k jihu na dvaadevadesátku. Stejně jako jsme jeli včera. Hodlám totiž poskytnout Janince nezvyklý pohled na cíl naší cesty, jak jsem ho zaznamenal z okénka autobusu před deseti lety, když jsme od té Gamly odjížděli. Je pěkné vracet se jinou cestou, než jsme přijeli, proto jedeme nejdříve touhle nepohodlnou, očíslovanou zeleně jako Regional Road No. 869. Odbočujeme na ni ze silnice č. 92 doleva, do kopců, do oněch Výšin Golanských. Jedu pomalu, co mi dvojka do strmého svahu dovolí.

Gamla ze zatáčky
Ale abych nepomlouval chevroletka – vyhlížím onen výhled, abych včas řekl Janince, kdy má zmáčknout virtuální tlačítko na displeji svého přechytralého mobilu. Tak tady to je! Ale kousek dál bude ve stoupání zatáčka do protisměru, a tam je ten pohled nejkrásnější. Jenže můj miláček nedrží v ruce foťák, avšak telefon. Cinkne esemeska, Janin synek Jirka se ptá, jak se máme. A ona mu promptně odpovídá, že dobře. Místo, aby fotila! Přiznám se, že jsem na Janičku zvýšil hlas. Asi poprvé po těch třech letech, co spolu chodíme. A musím říci, že se jí to nelíbilo. Vyrobila obrázek, načež mi svoji nelibost slušně, avšak nekompromisně sdělila. (Od té doby si dávám větší pozor, viď, má věrná čtenářko?)

V odměnu za mé pokání se nám nedaleko zjevilo škvárové parkovišťátko a krásná vyhlídka. Tedy ne jen vyhlídka na krajinu, ale přímo vhodně umístěná drobná stavba, či spíše parková úprava. Jsme na místě zvaném Bethsaida Vista Point. Vista jako "vyhlídka", nikoli software. Ale proč "Bethsaida", když se díváme na vesničku Maale Gamla, schovanou mezi stromy, ze kterých prosvítají jen podélné střechy jakýchsi skladišť? Která byla podle wiki založena až někdy roku 1975 a má jen asi 400 obyvatel – a mateřskou školku? No, někde tam dole na levém břehu Jordánu by měl být pahorek, na kterém to novozákonní město stálo. Jeho trosky byly objeveny až v roce 1987. A to jméno Betsaida (Bet sajedá) značí v hebrejštině sousloví "Dům rybáře", a bylo tedy někde u jezera. Ale tím jménem ho prý nazval tetrarcha Herodes Filip (synáček Heroda Velkého) roku minus 3, kdy obec povýšil na město. A to na počest dámy jménem Betsaida Julias, která byla dcerkou císaře Augusta. Herodes junior si zde pořídil sídelní hrad, kde bydlel až do roku plus 34. Poté začal využívat svou výstavnou královskou hrobku. (To si tak někdo žije!)
Úplně vlevo na horizontu Tábor, dole vpravo vtok Jordánu do Kineretu a vykopávky Betsaidy


Hebrejsko - anglická tabulka nám krom názvu vyhlídky sděluje ještě to, že toto místo bylo upraveno na paměť Danny Kestena (1938 - 2003), který byl svého času předsedou vládní turistické společnosti. Kromě Klubu izraelských turistů šéfoval i Basketbalové asociaci Izraele. Vyhlídka byla postavena s podporou ministerstva turismu, regionální rady Golan i těch izraelských turistů. Tak je to v Izraeli obvyklé: kromě sponzora (u nás třeba EU nebo Kraj Vysočina) je uvedeno i na paměť koho se ta která stavba pořídila.

Stavba by to nakonec mohla být, protože několik schůdků schází mezi mohutné nízké zdi, tvořené velkými balvany, vysokými asi do úrovně ramen. Zdi však nemají střechu, ohraničují klikatící se cestičku, která nás vyplivne na půlkruhovou vyhlídkovou plošinu. V noci a ještě přes den skutečně vydatně pršelo, takže kameny plošiny jsou zaplaveny velkou louží. Odráží se v ní stejné nebe jako v jezeře, které je o nějakých 450 metrů níže. A nad kaluží a jezerem se vznášejí rychle ubíhající mraky, je totiž dosti větrno. Vítr ohýbá vysoké pinie i nízké olivy. Stíny mraků běží po strakaté krajině a dělají ji ještě strakatější. Strakatý je ten pohled, protože zabírá značnou část izraelské země. Takže vidíme blankytné jezero s tmavě modrými skvrnami v místech, kde vítr hladinu více zčeřil. Sytě zelené svažité pastviny, poházené bílými kameny, střídají ovocné sady, u pobřeží se jeví již zoraná pole. Světlezelené pláně jsou porostlé jednotlivými listnáči, v dáli se jeví linie modrých lesů. Nad tím vším hornatý horizont.

Na jihozápadě se nad šelfovým srázem, který jako dvě stě metrů vysoká obruba obkružuje Kineret, ukazuje oblina hory Tábor (575 m n.m.), vzdálená asi 40 km . Na severovýchodě tuším pod hradbou bělostných mraků město Safed (700 m n. m., vzdálen jen 10 km). Nejdále je asi to pohoří na severu, které mi připomíná Ještědský hřeben viděný od Kozákova – pohoří Antilibanon s horou Hermon, Har Chermon (2.814 m). Ta je odtud vzdálená 60 km, a leží na hranici mezi Sýrií a Libanonem. To je skutečná špička Golanských výšin, které začínají u hladiny Galilejského moře, aneb jezera Kineret v hloubce 211 m p. m. Jižní svahy pohoří ovládá dnes Izrael (podle zákona o Golanských výšinách z r. 1981) a jde o jeho nejvyšší místo – 2.250 m. Izraelské obranné síly tu mají o deset kilometrů jižněji na kótě 2.222, jen pár desítek metrů od čáry zastavení palby z roku 1974 farmu radarů a dalších zařízení, kterými sledují syrské a libanonské vojenské vrkočení. A o kilometr dále směrem do vnitrozemí je na úrovni 2.000 m konečná několika vleků jediného izraelského horského lyžařského střediska. No ale sníh tam teď už vidět není.

Na severu nikoli Ještěd, ale Hermon. A ano: fouká.
Možná bych mohl nějaké jeho zbytky spatřit, kdybych měl takové fotografické dělo jako kolega, který si na snímkování se zoomem pořídil i bytelný stativ. Ten je nutný kvůli poryvům větru. Vítr a chlad, který na nás dorážel, když slunce mizelo za mraky, tahle dvojice nás už po čtvrthodině zahnala zpátky do auta. Měli jsme původně v úmyslu zde poobědvat. Ráno jsme si ještě před odjezdem pořídili v pekárně vedle hotelu nějaké chutné pečivo. Bylo už půl druhé, a tu by se slušelo pojíst. A popít. Drobná potíž: Jsou zde sice hezké stolky i lavice, na kterých by se dalo piknikovat, ale chybí podstatná věc. Nejde skutečně o stavbu, pouze o úpravu terénu. Takže tu nejsou záchodky. Tuto potíž vyřešil jiný kolega turista, který svou velkou potřebu vykonal v zákoutích přístupové cesty mezi oněmi bytelnými zdmi. (Turistu jsem nepřistihl, jen jeho artefakt.) Raději už vyrazíme do nedalekého národním parku Gamla, tam určitě toalety budou!

A byly. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 3. srpna 2016.
*

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Gamla shora

$
0
0

(Golany na vlastní kůži)

Odrážíme od vyhlídky na Betsaidu a jedeme deset kilásků na západ až na téčkovou křižovatku, kde lichá silnice č. 869 končí. Odbočujeme vlevo k severu na sudou osmsetosmičku. Krásná rovná silnice překonávající na náhorní planině jen mírné úvaly, svádí ke šlápnutí na plyn, avšak já jsem poctivý řidič a jedu teď s devadesátkou na tachometru, maximálně 95 (což by mělo být reálných devadesát). Vím, že izraelští dopraváci hlídají vpodstatě jen rychlost. Automobilové nehody totiž připraví v Izraeli o život více lidí než teroristické útoky. Proto jsou místní policajti na vyšší překročení rychlosti dosti hákliví. Řídím a nechci platit pokutu a dělat ostudu.


808
Jako si ji udělal ten soudce Nejvyššího soudu, který na severojižní izraelské magistrále č. 90 někde v poušti, "kde to přeci nikomu nemůže vadit" jel nepředstavitelných 135 km/hod. (Na devadesátce je samozřejmě povolena jen devadesátka.) Policajti ho zastavili, zjistili, a předali věc do správního řízení. Pan soudce přišel o řidičák na výchovné dva měsíce a musel zaplatit 1.800 šekelů. Obvyklá taxa je nejméně 600 šekelů, ale vysoká (ba téměř nejvyšší!) funkce je v této zemi přitěžující okolností! Zajímalo by mě, kolik platil onen řidič, o kterém mi psal v komentáři čtenář T. Vodvářka:

"Cesta do Eilatu přes Negevskou poušť je krásná, rovná, přehledná a s omezením rychlosti na 90 km/hod. Den předem mi chlapík na recepci v hotelu poradil, ať tu 90 dodržuji. Po hodině cesty po nádherné a rovné silnici jsem se cítil jako slimák, žádný provoz a můj vůz jel rychlostí popelářské Kuky. Už jsem chtěl zahodit opatrnost a vymáčknout z Fiata více, když mne předjelo luxusní auto (nejspíše maserati) zhruba 150 km/hod. V okamžiku, kdy jsem se mu chtěl přidat jsem uviděl ono maserati stát u takové skály spolu s vozem policie, která mu nejspíše hodně ulehčila od zbytečné hotovosti. Od toho dne jsem jezdil přesně podle předpisů."

Takže jedu přiměřeně slušně, spíše ještě pomaleji, než je dovoleno, neb nechci přejet odbočku do Gamly. A pak taky nehodlám vypůjčeným vozem skolit divokou zvěř, či spíše vypůjčený vůz zničit nárazem do vysoké zvěře. Varovný trojúhelník nás informuje černou siluetou: "Pozor na gazely!" Bylo by jich škoda. Jsou to ty gazely, o kterých se zpívá v písni Šalamounově: "Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium. Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter." Beter – to je prý zde, i když nejde o hory nahoru, ale hory dolů – totiž strmé svahy místních údolí.

Dolmen
Už po dvou kilometrech zatáčím zase vlevo k východu po neočíslované "Local Road". Silnička je rovná, ale úzká – tak akorát na dvě auta, anebo na auto a autobus. Jedu pomalu, Jana má čas sejmout svým chytroušem řadu dolmenů vpravo. (Však si jich ještě užijeme.) Po dalších dvou kiláscích dorazíme k budce výběrčí vstupného, u které nás zastaví závora. Vytahuji naše připravené zelené karty (Green Pass), a nechám si je proštípnout  už potřetí. Paní výběrčí zvedá závoru, avšak varuje nás: "Zavíráme v pět hodin!" Pak se obě závory  – ta u příjezdu i ta u odjezdu spouští a zamykají, a kdo by zmeškal, může odejít leda pěšky, protože autem neodjede. Říkám si, že snad paní "celnice" přehání s tím varováním: vždyť je teprve něco po půl druhé. V hlavě mám stále ten svůj plán, podle kterého jsem si na Gamlu vyčlenil celý den. Proto jsme se mohli ráno zdržet s nákupy a v poledne na Bethsaida Vista Point. I když čas pokročil, máme ještě více než tři hodiny na prohlídku.


Můžeme se tedy trochu zdržet. Nejdříve na záchodě (bohužel neteče pitná voda, bohudík máme vlastní zásoby), a potom při hledání betonové budky, ze které je nádherná vyhlídka do údolí Gamly. Budka však slouží hlavně jako pozorovatelna téměř bájných griffonů vultures, aneb supů bělohlavých. Vedu Janu zkratkou po červené značce. Má přítelkyně je nadšená z barevné květeny. Dokonce tu nacházíme i bujné kopřivy. Jedny mají na listech bílé kresby, a velmi tak připomínají plevel, rostoucí mezi normálními kopřivami v okolí trojské botanické zahrady. Podle naší kamarádky Dáši jde o rostlinu s názvem "pitulník postříbřený" a není to vůbec kopřiva. A může se dávat do salátů. Buďto je to bujnější jedinec, anebo úplně jiná rostlina. Hned vedle se totiž další "kopřiva" honosí plody ve tvaru chmelových šištic – no, neochutnali jsme.

Přicházíme k rozcestí, kde nám rozcestník prozrazuje: Vpravo se jde k vodopádům Gamly. Vlevo na vyhlídku k "vulturům". A pak ke starobylé Gamle, což je můj primární cíl. Takže se budeme muset vracet. Byl jsem tak po zásluze potrestán za pýchu na svůj orientační smysl! Avšak tato chyba se nám vyplatila.

Nečekaně jsme se dostali k rozvalinám osady Deir Qeruh (na mapě Googlu "Deir Karok"či "Deir Karukh", v české wiki "Dir Karuch"). Z dvojjazyčné vysvětlovací tabulky se dovídám, že tu ve 4. a 5. století stála křesťanská vesnice. V 6. století si zdejší obyvatelé postavili kostel a po něm i klášter (monastery, monastýr, arabsky "Deir"). Arabsky se to místo jmenuje kvůli tomu, že bylo zničeno v 7. století při arabské "konkvistě" (conquest), tedy při dobytí vesnice. 20. srpna 636 n. l. byla totiž Byzantská říše poražena muslimskými Araby v bitvě u potoka Jarmúk, což znamenalo konec její vlády v celé blízkovýchodní oblasti. Tehdy, teprve roku 14 muslimského kalendáře, začala skutečná expanze islámu. Místo bylo osídleno znovu ve 13. a 14. století, načež bylo opět opuštěno. Až ve 20. století tu byla znovu postavena vesnice, tentokrát syrská. Po izraelské šestidenní válce, tedy po roce 1967, bylo místo znovu opuštěno. A teď zde už nikdo bydlet nebude, protože jsme v národní rezervaci a provádějí se tu vykopávky.

Tak tomu je v izraelských národních parcích vždy: Krom chráněné živé i neživé přírody se v nich vždy nacházejí i archeologické skvosty. Tady mi připadá pozoruhodné, že i když bylo po původních křesťanech toto sídlo znovu dvakrát obnoveno, že si nikdo nerozebral kameny kostela na stavbu nových domů! Ale třeba v tom kostele noví obyvatelé bydleli – anebo vidíme jen stěny, které se zachovaly pod úrovní země… Krom zbytků kostela se našel i olivový lis, v němž byzantští křesťané lisovali olej z místních oliv. (Totiž ne křesťané, ale jejich oslík, jak dnes ukazuje jeho plechová atrapa.)

Nu, jsem velmi potěšen, že jsme sem zabloudili! Těch deset minut zdržení jistě nebude vadit. Ale už je potřeba jít na onu vyhlídku. Když je pěkné počasí a slunce se opírá do sklanatých svahů Nachal Gamla, stoupá z údolí teplý vzduch, v němž plachtí oni supi. Před deseti lety nám jako letka bojových letadel (rozpětí křídel 240 – 280 cm) prosvištěli několik metrů nad hlavou, což se mi tehdy nepodařilo zachytit. Dnes je však opravdu zima a vane silný vítr, který ohýbá vysoký blahovičník (eukalypt) nad vykopávkami. Vinou větru je pocitová teplota někde pod 10° Celsia. Navíc dopolední slunko někam zmizelo za šedou vrstvou běžících mraků.

Najdeme onu vyhlídku, ukazuji z ní Janě bílou skvrnu na protějším svahu. Ten je daleko asi 200 metrů, takže nevidíme supíky, kteří tam bydlí, jen pozůstatky po jejich hodování – bílý trus. Supy nevidím ani kukátkem, které se tváří jako triedr (ale zato je lehké!). V onom betonovém altánku jsou však vycpané hned dva exempláře – matka se svým mládětem na hnízdě. A nad krajinu se hodlá vznést ještě jeden sup – v tomto případě se nevznese, neb je kovový a velice umělecký.

2016

Vyhlížím i do severního závěru údolí, ve kterém se ukazuje stříbrná stužka vodopádu. Má přes padesát metrů a je prý nejvyšší v Izraeli. Pokud nám zbude čas, podíváme se k němu. Do hlubokého kaňonu je odtud odshora pěkný pohled, ale nebudeme do něj sestupovat. K vodopádu vede pohodlná cesta po rovince; na mapy.cz jsem naměřil, že je vzdálený jen 2 km. Na údolím v dálce vidím známý hájek blahovičníků. Tentokrát se u něj nevyskytuje stádo strakatých krav. Fotím po deseti letech znovu ten pohled k hoře Hermon, která se zdvíhá v dáli za vodopádem. Onen báječný výhled snímá i Janinka se svým strojem, který má o něco lepší světelnost. Avšak výsledky jsou tak mizerné, že sem raději dám fotografii deset let starou. Tehdy svítilo světlo. A v dáli se Hermon bělal sněhem. A já měl jen omezené místo na kartě, takže jsem domů po mnohém přemazávání mohl přivézt jen 400 fotek a pár videíček. Tehdy jsem vážil, kdy co sejmu, a ještě jsem dělal "multifotografie"– aby na nich byla vidět květena, zvířena, hluboká strž i vysoké  pohoří… No ale teď, když se dívám na ty dva snímky, pořízené s rozdílem deseti let, tak pozoruji, že onen "Ještěd",  který jsem viděl z vyhlídky nad Betsaidou, není to vlastní pohoří. Jde jen o jeho sopečné "předhoří", své tři vrcholky skrývá hora Hermon za padesáti kilometry kouřma. Takže možná, že tam sníh ještě je! Jen ho nevidíme. Nebo to jsou ty bílé mraky… …

2016
Na displeji mám…
Po hraně údolí přicházíme na vyhlídku nad vlastní starověkou Gamlou, za kterou probleskuje hladina Kineretu, zalitá slunečním jasem. Jsme tedy nad jejími zříceninami, které tu zůstaly poté, co onu pevnost dobyli Římané v První válce židovské. Ta začala roku 66 v Jeruzalémě, když tam vypuklo židovské povstání. Zdejší opevněné město, postavené na soutoku (či spíše "sousuchu") potoků Gamla a Daliot (Daliyot Stream), podlehlo po urputné obraně roku 68 římské Desáté legii (Legio X Fretensis). A už tu pak nikdo nebydlel, takže toto špatně přístupné místo nebylo nikdy přestavováno. Izraelští archeologové zde mají žně. (Oblast naštěstí nezajímala ani syrské, ani francouzské ani jiné archeology.) Aby se nemuseli turisté plahočit dolů po pěšině tři sta metrů dlouhé a sto metrů hluboké na plošinku před vstupem do archeologického areálu, je zde nahoře vystaven model katapultu. Už dávno před husity uměli Římané účinně užívat obléhací mechanismy. Tenhle vynález vlastně převzali od Řeků (jako většinu své civilizace). Šlo vlastně o jakousi obří kuš, která vyvrhovala těžké šípy. Jejím cílem byla "živá síla", tedy obrnění bojovníci, chránění štíty, které byly obyčejnými šípy neprorazitelné. Každá legie byla vyzbrojena 56 katapulty (jeden připadal na sto legionářů). Musel to být masakr. Gamla drží rekord – zde byly tyto válečné stroje užity Římany nejvíce ze všech bitev, které kdy vedli.

…Gamlu v zaměřovači.
Minule jsem tu byl s výpravou, jejíž věkový průměr byl přes 70 let, takže jsme se drželi jen na horních vyhlídkách. Teď hodlám dolů sestoupit s mou milou Janinkou, která je kvůli své mizerné nemoci v plně invalidním důchodu, a jejíž zbývající krvinka není nic moc. Nu, vyzkoušíme tu krvinku při cestě dolů – a pak hlavně nahoru. Kdyby bylo nejhůře, sjedu pro Janu dolů autem po přístupové silničce, která je jinak vyhražena toliko pro potřeby správců parku a archeologů.

A tak jsme tu Janinu krvinku vyzkoušeli. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 3. srpna 2016.
*
 Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle

Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Na schodech Gamly

$
0
0

(Golany na vlastní kůži)

Vstupní areál národního parku Gamla, včetně parkoviště a záchodků, se nachází na náhorní planině ve výši asi 400 metrů nad mořem. Zde jsou i rozvaliny původně byzantské vesnice Deir Qeruh. Z hran planiny je dobrý výhled do obou údolí, do severní Gamly a na jižní Daliyot, které ho ohraničují do tvaru trojúhelníku. Z jeho západní strany pak vybíhá nižší výběžek, jakýsi mys, na němž bylo postaveno antické město Gamla. Celý areál tak tvoří jakési písmeno Ypsilon. Pláň se mírně sklání k západu, takže vyhlídka na nožičku Ypsilonu, tedy gamelskou pevnost, leží na kótě 362 m. Odtud schází 300 metrů dlouhá starověká cesta do sedla před pevností na úroveň 280 m n. m. Mapy.cz spočítaly, že když se jde z kopce, tak by tahle cesta měla trvat jen čtyři minuty. Jenže na tuto informaci se nelze vůbec spoléhat. "Ancient path" v tomto případě neznačí žádnou "cestu", jako spíše stezku, která povětšinou vede po kamenitých schodech. A ty schody jsou dvojího typu.

Schody, schody...
Jednak to jsou schody pro pěšáky, a pak geologické schody pro obry. Schodů pro lidi je spousta, těch obřích jen pár, doslova, tedy dva. Hned pod hranou vyhlídkového místa je obnaženo deset metrů svislé skály jako první schod, kousek pod ním je pak mezistupeň asi pět metrů vysoký. Stezka dále klesá po svahu k dalšímu geologickému stupni, který je v hloubce asi 50 m pod horním stupněm. Tento schod je místy až 30 metrů vysoký, lidské schodiště se mazaně stáčí k místu, kde je nutno překonat jen asi desetimetrový rozdíl. Sestup v takovýchto podmínkách, kdy po nočním dešti je třeba dávat pozor, abyste neuklouzli na schodech ani na bahýnku, případně si nepromáčeli boty v loužích, je poměrně náročný.

Pohled do údolí potoka Daliyot,
Nejdříve mě navíc zdržovalo čtení mnohých textů, vyvedených v angličtině na keramických deskách, které jsou umístěny na kamenech u cesty, ale po dvou deskách jsem s tím přestal. Jsou zde citovány přílušné pasáže z druhého dílu knihy Válka židovská římského exžidovského historika Flavia Iosepha. Jenže pro samou četbu bychom se ke skutečné Gamle ani nedostali. Další zdržení nastávalo při fotografování veskrze zajímavého okolí. Všude bují zelená i barevná květena, rozmanitá geologie a také proměnlivá meteorologie. Šedý příkrov oblaků, který drtil světločivost mého canonku, pominul, a nad krajinou v rychlém tempu ubíhají bílé kudrnaté mraky. Takže údolí potoka Daliyot, do něhož vlastně sestupujeme, je nutno snímat stále znovu a znovu, protože stíny na něm se neustále střídají. Focení kamenné krásy tak spíše připomíná "akční fotografii" (jak bájí dcerka Terka o fotografování v severním Skotsku).

Krom květeny na nás čeká i zvířena. Každou chvíli se mohou nad námi objevit supi nebo housenky. O supech bělohlavých jsem už psal minule, na housenky nás upozorňovala cedule už při příjezdu:

Vidíte ty svině fialový, chlupatý?
Pozor!!! Varování před housenkami na pistáciových stromech! Mohou při kontaktu způsobit vážné poškození kůže. Nedotýkat se, nesedat si pod pistácie! Při zranění neprodleně kontaktujte zaměstnance rezervace!

Naštěstí na sestupové pěšině roste jen jeden "řečík pistáciový" (Pistacia vera), a naštěstí je taková zima a vítr, že jsme pro dnešek zvolili celotělové ošacení. Janinka si na klobouk ještě narazila kapuci, aby jí ho vítr neodnesl. Já si vzal kolem krku lehkou šálu a na hlavě mám tradiční kšiltovku, abych si nespálil plešku. (A samozřejmě, že nehladíme ty hnusně fialové housenky, a ony na nás ani nějak neskákají. Spokojují se s listy stromů, na oříšky nelezou.) A tak se již po pouhých dvaceti minutách dostáváme na plošinku v předpolí pevnosti. Nachází se tu otočka silničky pro správce parku, rezavějící bouda, kohoutek s nepitnou vodou – a lavička. A také vhodné závětří. Takže jsme se posadili a pustili se do chutného pečiva, nakoupeného ráno v Tiberias. Je půl třetí, nejvyšší čas poobědvat!

Po obědě se chystáme sestoupit k díře v hradbách, kterou vykutala římská beranidla, nejdříve však obdivujeme další obléhací stroj, totiž ballistu, chráněnou před dotěrnými turisty bytelnou ochrádkou ze svařených armovacích drátů. Podobně vyvedená drátěná krychle skrývá hromádku kamenných koulí. Zatímco ballista (katapult na koule) s dřevěnou a kovovou kostrou je zjevně rekonstrukcí , koule budou originál. Který si žádný návštěvník odtud neodnese jako suvenýr. Koule měly hmotnost od 800 gramů (zřejmě předvedená rekonstrukce) po "tucty kilogramů" a byly vrhány až do vzdálenosti 400 metrů. Tedy z tohoto konkrétního místa prakticky po celém území města Gamly.

Synagoga u hradeb
Sestupujeme k oné díře v hradbách. Před ní je v terénu odhalena (pravděpodobně původní) dlažba. Tudy se vstupovalo do města. Římští obléhatelé tuto umetenou cestičku využili pro rozběh s beranidly. Tak dlouho s nimi mlátili do stěn města, až v nich vymlátili díru. A už se mohli hrnout dovnitř s vítězným pokřikem. My se hrnuli taky, ale potichu. A místo, abychom přelézali rozbité zdi, šli jsme po sedmi pohodlných kovových schůdcích. Hned za hradbami se rozprostírají rozsáhlé trosky různých budov. Byly zde kamenné dvoupatrové rezidence. Nad nimi synagoga, postavená v prvním století našeho letopočtu, při zničení Gamly (+67) tedy zcela moderní – přitom dnes patří mezi ty nejstarobylejší v Izraeli. Při synagoze stála velká studovna. U tohoto náboženského a společenského centra nemohla chybět ani rituální lázeň – mikve. Protože jsme jen nějakých deset kilometrů od břehů jezera Kineret, a to právě v místech, mnohokrát zmiňovaných v Novém zákoně, (Kafarnau, Betsaida), lze předpokládat, že tato synagoga, tyto její konkrétní zdi, mohly zažít působení historického Ježíše. I ty kameny v mikve. (Ježíš – dle kralického překladu – zde v Galileji kázal ve "shromážděních", aneb, dle novějších překladů právě v synagogách. Kde jinde?) Tahle synagoga měla smůlu, že stála hned u hradeb.




Římani se tady však nezastavili, ani my ne. Jdeme po vrstevnici cestičkou ve svahu asi sto metrů, dokud nenarazíme na schody, které stoupají vpravo nahoru kolem dalších zřícenin. My však míříme dále. Když už jsme tady, volím k procházce po místních vykopávkách "long trail". Máme v ruce mapku, či spíš plán, namalovaný jako pohled do krajiny, který jsme dostali u vstupu do rezervace, na kterém jsou všechny cestičky pečlivě zaneseny. Jenže tahle stezka, jakkoli je do plánku zanesena, vypadá poněkud divoce, až neturisticky. Prochází buřinou, snad tu nemají klíšťata. Okolní příroda vyrobila z turistické trasy pěšinku, takže když po dalších dvou stech metrech dorazíme k dalším schodům, vedoucím až k nejvyššímu bodu města Gamly, s vděčností na ně vstoupíme. Dál už nepůjdeme. Stezka by nás zavedla ke schodům dolů, do centra "Západní čtvrti", kde se představuje rekonstruovaný olivový lis. Lisů jsme už viděli mnoho, a se schody začínáme pomalu šetřit. Teď vystoupáme hezky nahoru, a zpátky k hradbám půjdeme po bezeschodné pěšině, která vede přímo po hřebenu Gamly.

Sluníčko zase svítí, supi konečně opustili svá hnízda. Bohužel nám plachtí vysoko nad hlavami, teď být na těch vyhlídkách, měli bychom je rovnou nad sebou. Snažím se je sejmout, bohužel jejich siluety mi při zvětšení vycházejí příliš rozostřené. Více nás uchvacuje výhled po okolí. Vystoupali jsme až na hřeben, ještě nás čeká pár metrů k západu. Hřeben Gamly je tu vlastně na úrovni druhého geologického schodu. Má dvouhrbý tvar, asi jako velbloud. Jsme u jeho západního, vyššího hrbu. Jsou tu dost neschůdná skaliska, hlavně pro invalidy. Posledních pár metrů na nejvyšší kótu 330 m n.m. (a 540 m n. Galilejským m.) absolvuji tedy sám. Jsem poslušen Janinky, která mne nabádá, abych dál už nechodil. Inu dál – to už je jen dosti dolů. Vracím se raději kousek zpátky, abych mohl zaujmout polohu stabilně stojícího fotografa. Snímám tu krásu kolem. Dívám se k západu, kde se zelené údolí Daliyotu, jen místy porostlé keřovými stromy, dere do hloubky k modrému a stříbrnému Kineretu. Hory nad ním se ztrácejí v dálce. Nad scenérií se vznášejí barokní mraky a mezi nimi – asi v mé úrovni – plachtí orel! Vlastně orlosup, no tak tedy sup. Sup bělohlavý.


Čárka uprostřed je plachtící sup bělohlavý
  Vracíme se zpátky. Hledám hřebenovou stezku, vyznačenou na plánku, ale nemohu ji najít. Snad jsme ji přešli. Vracím se tedy zpátky na hřeben, ale kdepak! Po deseti letech vydala správa místních národních parků a rezervací nové plánky a mapky. Srovnáním zjišťuju, že krom figurky disneyovsky (ne)sympatického 3D kozlíka, se nic jiného nezměnilo. Jenom stezičky zarostly – pokud tato zde někdy byla! Někdy v historické době po prvním století… No, je pečlivě zanesena, ale nic pro maminky, ani výletníky bez mačety. Budeme tedy muset potupně slézat schody dolům a vracet se k "short trail". Alespoň jsem si při hledání neexistující cesty našel krásný výhled na gamelský vodopád. A na dva supy, ty tečky, vznášející se mezi mraky támhle vlevo…



Beware of the caterpillars!!!
Sešli jsme po schodech, vraceli se po "long trail" a pak vyšli schody nahoru na "short trail". Prošli jsme se vykopávkami, které jsem chtěl původně pohodlně pozorovat shora. Vyhýbáme se větvím pistácií, které jsou ožrané housenkami až do sucha. Přicházíme na druhý, východní hrb velblouda. Čekají nás další schody na válcovou věž, která zde vystupuje z hradeb. Hlídala severní údolí Gamly, ale hlavně přístup od východního sedla. Chránila i celé předpolí východních hradeb. Je odtud nádherný výhled, zejména na ty schody, které nás zase čekají směrem nahoru. Bohu žel, židovští obránci tady jednoho osudového dne před svítáním nezaznamenali trojici římských legionářů, která se v tichosti připlížila a onu zeď podminovala. Po nastalém výbuchu se věž zřítila, a to byla další rána obraně.

Western quarter odshora
Je čtvrt na čtyři, jestli chceme ještě stihnout vodopády, měli bychom se pomalu vracet. Sestupujeme kolem hradeb k horní díře v hradbách. Tentokrát si prohlížíme synagogu odshora. Dorážíme k planince v sedle, odkud nás čeká výstup po zlořečených schodech. Všímám si velkých světlých umělohmotných vaků se zelenými uchy, které jsou zaplněny spoustou kamenů. Nejspíš je pilní sběrači naplnili kameny, co popadaly na cestu. Do schodů nastupujeme pět minut před půl čtvrtou. Nahoře jsem za čtvrthodinu. Možná i proto, že si na cestu bujaře vyřvávám vlastenecké písně typu "Spějme dál, jenom dál, za sokolským praporem". (Nu, za 3 minuty, které si spočítaly mapy.cz, to nebylo.) Jana se trochu opožďuje. Jednak ji brzdí slabá krvinka, jednak se snaží být poněkud z doslechu a tvářit se, že ke mně nepatří…

Obří schody nad Gamlou
Podle popisku na plánku byla trasa, kterou jsme urazili, dlouhá kilometr, a přibližná doba, kterou jsme na ní měli strávit, páčila dvě hodiny. Ve skutečnosti jsme ušli dva kilometry do dálky a zhruba milion schodů dolů a nahoru. I s přestávkou na oběd, s mnoha fotografickými zastaveními a málo krvinkami jsme to zvládli za hodinu a tři čtvrtě. Když přicházíme k parkovišti, je už tři čtvrti na čtyři. V pět se zavírá. Podle popisku v plánku je procházka k vodopádu a zpět dlouhá jeden kilometr a podle místní horské služby se dá absolvovat za dvě hodiny. Podle domácí přípravy je cesta dlouhá 2 km. Tam. Tam a zpátky čtyři kilometry. Když přicházíme k parkovišti, je tři čtvrti na čtyři. V pět se spouští a zamyká závora. Stihneme to? Máš ještě sílu ujít čtyři kilometry, Janinko?

"Jo. Jdeme."

A tak jsme šli. Ale jestli jsme to stihli? To se dovíte až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 9. srpna 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Aktuální PS: V sobotu 6. srpna zaútočil mačetou na dvě policistky, hlídkující na kontrolním stanovišti před policejní stanicí, jistý muslim. Jednu policistku vážně zranil v obličeji, druhou jen lehce. Další příslušník policie ho postřelil. Útočník byl převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. Euroamerická média tentokrát nezlořečí izraelským bezpečnostním složkám, Palestinci nerozdávají sladkosti řidičům v Gaze, nepějí hymny za teroristu u Damašské brány v Jeruzalémě, ba ani nepořádají oslavné pochody v Betlémě. K útoku totiž došlo v belgickém městě Charleroi.

Až směšné jsou prvotní informace, které hovořily o tom, že útočníkem byl "muž tmavé pleti", který "cosi křičel". Byl to Alžířan, muslim, a křičel Alláhu akbar! Pozoru hodný je už jistý pravidelný rys těchto útoků: Terorista pobýval v zemi od roku 2012, samozřejmě ilegálně. Policie sice "v minulosti neměla žádné informace o možných vazbách útočníka na teroristická uskupení", avšak: "Byl zadržen s hašišem a s dalšími drogami a dostal pokutu, protože jezdil autobusem na jízdenku svého bratra."Úřady mu nařídily opustit zemi, a to dokonce dvakrát. Neposlechl ani jednou. Zdá se to už být pravidlem: Proti zločincům, kteří jsou nelegálně na území evropské země, neumíme nijak zasáhnout. A nic jim vlastně nehrozí – jen až zastřelení, pokud se pokusí o teroristický čin…

A na závěr perličku k události ze dva měsíce starého článku na iDNES.cz. Samotný článek o palestinském teroru je zcela pravdivý. Poslední větu článku však považuji za šéfredaktorský zásah, antisemitskou propagandu, neboť obrací smysl celého textu. Posuďte sami:

"V Izraeli během osmi měsíců zemřelo při palestinských útocích na 30 lidí. Za stejnou dobu zabili Izraelci asi 200 Palestinců, které většinou označili za původce útoků."
***
A zase nahoru…

Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle
Minulý příspěvek: Gamla shora

Všechny minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Vzdálený vodopád

$
0
0
(Golany na vlastní kůži)

Máme hodinu a čtvrt, abychom na přehledné rovince náhorní planiny urazili dva kilometry, pokochali se vzdáleným vodopádem Gamly, a pak se zase dva kilometry vrátili. Jsme sice uondaní z předcházejícího zdolávání  schodů Gamly, ale ne zase natolik, abychom se stali neekologickým krmivem pro místní supy bělohlavé, kteří plachtí ve výšce nad námi v téměř nefotografovatelných sférách.



Tentokrát se držíme červené značky. Jdeme po betonovém chodníčku, jdeme po asfaltovém chodníčku, jdeme po kamenném chodníčku, jdeme… Ouha! U nízkého hájku se nám do cesty staví elektrický ohradník s bočním průchodem, kudy krávy neprojdou. Málem neprojdeme ani my, neboť se tu po hliněném chodníčku rozlévá široká kaluž. V noci značně pršelo, přeháňky se tu proháněly i ráno. Avšak máme trénink z jizerskohorských rašelinišť, takže projdeme po okolních drnech. Cesta dál se tváří velmi přívětivě. Mezi travinami, ovísky a žlutými květy se vine přiměřeně široká sépiově hnědá pěšina. Vypadá, jako by měla povrch ze ztvrdlého bahna. Jako pěšina na vrchu Muchraka, kde se šlo docela dobře. Jenže to nepršelo. 
Povrch zdejšího chodníčku je přesto skutečně tvořen ztvrdlým bahnem. Asi do hloubky jednoho centimetru. Pod touto krustou se nachází bahýnko, které dychtivě lne k našim botám. Nejdříve se jde dobře, asi tak dva kroky. Pak se na podrážky nalepuje nátěr měkčí zeminy. Na ten další nátěr. Po několika krocích už jdeme jako na chůdách pět centimetrů vysokých. Máme na botách bakule, jako bychom si špatně namazali běžky na mokrý sníh! Vytahujeme nohy kolmo nahoru a našlapujeme zvysoka, jako na těch běžkách, ale nestačí to – stejně jako na těch běžkách.. Každou chvíli se musíme zastavovat, abychom si otřeli lepkavé bahno na ostrých okrajích kamenů.

Těch je tu naštěstí spousta. Na okraji cesty, avšak v její bezprostřední blízkosti se nacházejí se i mnohem větší balvany. Uspořádané balvany. Podlouhlé kameny, položené na dvou dalších kamenech, jakési kamenné stoly. Nikdy však nesloužily jako stoly. Ve skutečnosti jde o domečky pro mrtvé. Dolmeny. Však také jdeme "cestou dolmenů". Tyto megalitické stavby se nacházejí po celém světě, v Evropě zejména na západě, hodně na západě, nejvíce snad v Bretani. Proto se jmenují bretonsky: Dol (stůl) a men (kámen). Každá ta hrobka byla původně obkroužena malými neopracovanými kameny. (Aktuálně jsme se s Janou vrátili z Krkonoš, kde jsme na Labské Louce pod Kotlem šli kolem Růženčiny zahrádky, což je kus svahu, ohraničený záhadným kruhovým valem z kamení z blíže neurčené doby. Třeba tam byl uvnitř taky nějaký dolmen, který byl exploatován třeba při stavbě Vrbatovy boudy!) Dnešní dolmeny bývaly pokryty mohylou z kamení a hlíny, která časem erodovala. Stejné dolmeny se v oblasti nacházejí i v Sýrii a Libanonu a ví se přesně, ze které doby pocházejí: Buďto ze střední doby bronzové (2200 až 2000 před naším letopočtem) anebo z neolitu (od devátého do pátého tisíciletí př. n. l.). Přesnějšímu datování by dopomohly kosterní pozůstatky, jenže o ty se zjevně už dávno postarali šakali – a supi bělohlaví.

Vytahujeme nohy kolmo nahoru a našlapujeme zvysoka
Fotíme, a to nás zdržuje stejně jako bahno. Dolmeny po necelém kilometru mizí, bahno nás však doprovází dál. Nacházíme paralelní pěšiny, vyšlapané v trávě, kudy to jde snadněji, i když kostrbatěji. Vítr povívá travinami, mezi nimiž se táhnou dlouhé řady kamenných zídek (pole byzantinců?, bronz??, neolit???), po modré obloze běží bílé letní mraky. Vpravo na východě se zvedá mírný pahrbek, před námi na severu vystupuje sopečné předhůří hory Hermon. Panuje tu mír. Dopadová plocha střel z tankových děl (Firing zone), která se rozprostírá na severovýchodě bezprostředně za kaňonem, není dnes v provozu. A už pozoruji terénní zářez, v němž se sklání říčka Gamla ke svému vodopádu. Jenže jak je ta planina rovná, tak zkresluje vzdálenosti. Ještě chvíli trvá, než překonáme nízký hřebínek. Přicházíme k mírnému úvalu, stáčíme se zpátky a scházíme směrem ke kaňonu. Pod dřevěným můstkem vidíme mezi trsy trav víry ve hnědé, bystře tekoucí vodě potůčku. Jsme tady. Je 16:20, máme dobrý čas. Už slyšíme hukot vody. Slyšíme, ale nevidíme.

Abychom uviděli, musíme ještě vystoupit na protější svah úvalu a po jeho okraji dojít až nad kaňon, abychom z druhé strany mohli obdivovat onen proslulý gamelský vodopád. Od říčky je tato vyhlídka vzdálena ještě 350 metrů. Jsme tady – ale ne tam. Po domluvě opouštím Janinku a běžím na vyhlídku. Tak tady vpravo od cesty je onen eukalyptový lesík, kde jsem před deseti lety z dálky viděl strakaté krávy. Dnes je vidím zblízka (tedy asi jiná zvířata, ale stejného stáda). Nejen vidím. Jedna kráva s odrostlým teletem míří po cestě taky na vyhlídku, naštěstí se vrátí ke stádu dříve, než se zastavím. Stačí jim jen říci "Huš!". No ale – hnědý povrch cesty zde neobsahuje už jen pouhé bláto. Obcházím nástrahy, a konečně jsem na vyhlídce. Je 16:25, za půlhodinu se zavírá dva kilometry vzdálená závora rezervace. Mám pět minut na focení a rozhlížení.



V 16:28 doráží Janinka, které jsem z cesty naštěstí odehnal dobytek, mírumilovný dobytek, ale velký dobytek. Říkám: "Máš dvě minuty na focení." Na focení a dívání. A tak fotíme a díváme se. Nejvíce obdivujeme náš cíl, kvůli kterému jsme se sem vláčeli, totiž onen bájný vodopád. Zvláštní věc: Ačkoli pozitivně vím, že voda v něm padající, je hnědá (viděl jsem to u mostku), samotný vodopád je ve slunečním světle stříbrný. A v bystrém větru vytváří vlající záclonu, kvůli které je celé okolí vodopádu postříkáno vodou. A jsou to vlastně dva vodopády, nejdříve menší vodopádek, padající přes asi 5 m vysoký mezistupeň, a pak teprve dští hlavní vodopád, padající z prvního schodu do údolí.


Od vodopádu klouže můj pohled vpravo. Na druhé straně kaňonu vidím na pláni nízký hájek, u kterého jsme prošli eletrickým ohradníkem. Ještě dále, přímo na hraně kaňonu, stojí betonový domeček, pozorovatelna supího hnízda. Odtamtud se linie okraje údolí sklání dolů ke starověké Gamle, dvouhrbému velbloudímu pahrbku, kde jsme ještě před pouhou hodinou byli. Ta supí pozorovatelna je tak blízko! Ale i vzdušnou čarou (podle Angličanů "letem vran"– tady spíš "letem supů") je to kilometr. Čas běží, a my musíme zpátky překonat kilometry dva. Lepícím se blátem. Ještě obdivujeme obří geologické schody Gamly, které krásně vystupují na protějším svahu. Zde jsou rozdrobeny spoustou dalších mezistupňů, dál v údolí jsou patrny i suťové svahy. Něco mám pod nosem, ale nevidím to.

Je 16:29, Jana poslušně schovává svůj chytrý foticí mobil. Já už taky nefotím, rozhlížíme se. Fotografujeme očima. Jsme tady, jsme tady, povedlo se! Přesně v půl páté odrážíme od dřevěného zábradlí vyhlídky. Stálo těch pár (u Jany doslova pár) minut za tu námahu? Zcela určitě! Doporučuju každému. (Jenom si na cestu vyčleňte trochu víc času, ta doporučovaná hodina a půl by mohla stačit.) Pouze z této vyhlídky je ten slavný vodopád Gamly – nejvyšší v Izraeli, zvící 51 metrů – viditelný! Uvědomil jsem si to až při přípravě snímků pro toto psaní. A co jsem měl pod nosem? Další schod Gamly. Ten je o 300 metrů níže a padá z něj krásný stříbrný vodpád, který jsme viděli od supí vyhlídky i z nejvyššího hrbu zřícenin města Gamly. A je to třetí vodopád, který je vysoký jen 21 metrů. Když jsem ho před deseti lety a znovu před hodinou snímal, myslel jsem si, že je to ten padesátimetrový. Jenže třetí vodopád padá ze druhého schodu. Všechny fotky zdálky mohou zachytit jen třetí vodopád (pokud nepoužijete vrtulník nebo dron), protože osa údolí se tady stáčí a hlavní vodopád se tak ocitá za rohem. Ale tady, na vzdálené vyhlídce jsem měl přímo pod svým nosem druhý schod, a za ním třetí vodopád, který jsem tak nezaznamenal. Nakonec jsme ale viděli oba, oba jsou krásné. Avšak ten vzdálený víc, protože je těžší se k němu dostat!

Janinka křepce pádí
No a jestli jsme to stihli, ty dva kilometry do pěti hodin, jestli nás na Gamle nezavřeli? Snažili jsme se. Na zpáteční cestě Jana už vůbec nefotografovala, já, protože mám víc krvinek a jsem vytrénovaný turista, jsem si ještě dovolil občasné fotky. Ale vždy, když jsem zvedl hlavu od displeje, jsem viděl, jak Janinka křepce pádí daleko přede mnou. Schoval jsem tedy canonek a jal se pádit ještě křepčeji. Kolem krav, přes mostek, vzhůru úvalem, rozevlátou loukou, prozářenou žlutými květy. Po okrajích cesty, pokud možno mimo zrádné bláto. Vedle dolmenů, lemujících pěšinu. Nakonec jsem svou neregistrovanou partnerku předběhl, abych dorazil včas a držel padající závoru vlastním tělem. Po prolezení elektrickým ohradníkerm jsem zjistil, že přímo k parkovišti vede zkratka mimo červenou turistickou cestu. Po červené by to bylo 300 metrů, zkratkou k okraji parkoviště pouhých 100 metrů. Kam jsem se dopravil dokonce deset minut před pátou! Důležité bylo, že jsem byl viděn hlídačem, který uklízel odpadky po nepořádných turistech. Oni by nás tam nezavřeli, nejspíš. Když viděli posledního sirotka auto na parkovišti. Co kdyby nebozí turisté spadli z nějakého srázu, nebo uklouzli na bahýnku a zlomili si nohu? Anebo zalezli do minového pole, které tu je ještě po Syřanech? (Patřičně označené na jih od příjezdové komunikace.) Nevím, jestli by místní horská služba zasahovala, ani jestli bychom museli platit použitý vrtulník. Naštěstí jsme zmeškali příležitost vyzkoušet si to.

Měl jsem tedy čas vyčistit si ještě boty, či spíš umýt. Konečně jsem pochopil, proč že je u parkoviště kohoutek s vodou, kovovou mřížkou a kartáčem, jenž je připevněn řetízkem, aby ho někdo omylem neodnesl. Očistil jsem si tedy podrážky (o moc víc toho očistit u sandálů nelze), a mohl jsem uvolnit čisticí místo právě dorazivší Janě. Načež jsem postoupil ke svému autu – od něhož jsem byl panem hlídačem odehnán, neb to byl jeho vůz. Inu, zrada vypůjčeného auta. To stálo na druhém parkovišťátku. Chtěl jsem co nejdříve otevřít okénka, aby čerstvý vzdoušek (16°) poněkud ochladil vnitřek vozítka, rozpáleného slunkem, ale zjistil jsem, že nemám klíče! Ty nemohly být daleko, vytáhl jsem si je totiž z batohu, když jsem přicházel po zkratce k parkovišti – abych ušetřil čas a případně vyvezl vůz za závoru. Můj báječný batoh má jedenáct kapes a kapsiček, ale jednu mám vyčleněnou na klíče. Proto mám klíče ve spešl kapsičce v batohu, abych je nehledal ve své báječné vestě. Která má jedenáct kapes a kapsiček. A do některé z nich jsem si bezděky a nevědomky ony připravené klíče strčil! Nejspíš. (Jen jedny klíče se půjčují k jednomu autu.) Hledání klíčů mi zabralo nekonečných pět minut. Už jsem myslel, že jsem si je snad spláchl při mytí bot do kanálu. Naštěstí jsem je nakonec přecejen našel. V jedné z osmi kapes mých báječných kapsáčů.

Odjeli jsme právě v pět hodin, avšak zlověstná závora za námi filmově těsně se skřípěním nezapadla. On tam ten pán ještě měl co dělat…

A za chvíli jsme byli u dalšího nečekaného vodopádu. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 17. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle
Minulý příspěvek: Na schodech Gamly

Všechny minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz

Blízký vodopád

$
0
0

(Golany na vlastní kůži)

Úspěšně jsme vyklouzli z přírodní rezervace / národního parku Gamla, kde jsme toho spoustu prosmejčili. Sice smejčili, leč neprosmějčili zcela. Kreslená mapka, vydaná nám u vchodu, nabízí totiž ještě vyhlídkovou cestu "Daliyot Path", vinoucí se nad hranou fotogenického jižního údolí Daliyot. Kdybychom měli ještě čtvrthodinku času, mohli jsme po ní zaskočit k další vyhlídce na starověkou Gamlu. Z jiného úhlu bychom tak mohli obdivovat pohled na izraelské město, které se bránilo útočníkům do posledního dechu. Na tomto místě je symbolicky umístěn památník novodobých obránců Izraele. Bronzová tabulka na neopracovaném kameni sděluje, že je věnován obětem teroru a padlým vojákům.


Giv'at Bazaq za ohradníkem
Kdybychom měli ještě více času, podle legendy dvě hodiny, mohli bychom dojít až k vyhlídce na vodopády Bazelet, vedlejšího přítoku říčky Daliyot. Byli bychom právě v půlce cesty k dalšímu parkovišti u silnice 861. (Na mapě to tak drasticky nevypadá, avšak cesta se dost drasticky točí nad Daliyot Stream.) A tady bychom mohli nastoupit na autobus, který by sem přejel od parkoviště u vchodu do rezervace. Pokud bychom byli klienty nějaké turistické cestovky. Jinak by nám bylo jíti nazpět k zaparkovanému vozu. Podle legendy bychom se tak prošli 3,5 km celkem, podle mapy.cz 4,5 km – jedním směrem. I v tomto případě absolutně neplatí udávaná délka poutě, avšak absolutně platí čas, udávaný na její zdolání. (Zdá se, že délka byla původně v mílích, a jen pro jeden směr. Na plánku ji nelze naměřit ani odhadnout, jest malován v perspektivě leteckého pohledu…)

Míjíme odbočku vpravo, kudy do hlubin Gamly míří silnička pro "reserve vehicle only". Silnička končí otočkou u repliky římského katapultu. Tudy jsem chtěl v případě Janiny vyčerpanosti pro ni sjet, což by nejspíš vyvolalo určitý logistický problém: Cestu totiž zahrazuje závora, zajištěná bytelným visacím zámkem. Klíče od něj má zřejmě místní horská (zde spíše "dolská") služba; nějak bychom se museli domluvit.

Giv'at Bazaq za dolmeny
 Za obslužnou komunikací se směrem k jihu táhne minové pole, na severu vystupuje několik desítek metrů vysoký pahrbek, zvaný Giv'at Bazaq (Givat Bazac, 497 m n. m.). Kolem něj se po obou stranách silnice rozkládá 3,5 čtverečních kilometrů velká oblast, kde se nalézá více než 200 dolmenů. Tak jednak jsme už dosti nadolmenovaní, jednak na úzké silničce není kde zaparkovat, a jednak jsem si informace k tomuto nalezišti dohledal až teď, při svém písání. Podle nich archeologové bedlivě prozkoumali devět zdejších dolmenů, až v desátém našli kostru, ovšem bez hlavy a jedné nohy. Jestliže jsem minule psal, že přesnějšímu datování vzniku dolmenů by dopomohly kosterní pozůstatky, pak tyto pozůstatky datování nepomohou – pocházejí z pozdějšího období než samotný dolmen. A teprve nyní si uvědomuji, že jsem onen fotogenický pahrbek vlastně snímali dolmení cestou ke vzdálenému vodopádu, takže sem mohu dát jeho obrázky. Onen pahrbek je nejspíš přírodního původu, avšak jeho tvar mi neodbytně vnucuje asociaci na mnohem mladší (a mnohem kupovitější) tely, které vznikly nahromaděním mnoha archeologických vrstev… 

Po několika minutách přijíždíme k téčkové křižovatce se severojižní spojkou č. 808. Přijeli jsme od jihu, teď zatáčím na sever, abychom nejeli po stejné trase. Tak jsem si to naplánoval, jenže v tom plánu jsem ještě počítal s návštěvou obce Kacrin (Katzrin, Qazrin), hlavního městečka (7.000 obyvatel) Golan. Místní vinerii jsem navštívil už před deseti lety, teď jsem chtěl obhlédnout vykopávky starověkého Kisrinu. Ale pro dnešek toho máme už oba (já, i Janina krvinka) dost, pojedeme rovnou domů,do Tiberias. 

Značka "Pozor, tanky přes silnici" mě přinutí zpomalit. Přes silnici tanky sice aktuálně nejedou, ale táhnou se přes ni blátivé stopy po strojích, které ji nedávno přejely. A když už tak pomalu jedeme, všímám si vlevo od cesty parkovací plošiny s jedním autobusem a jakýmsi obeliskem. Že by tady byl avizovaný památník 7. tankové brigády? Ta zde v jomkipurské válce (říjen 1973)  úspěšně vzdorovala desetinásobné převaze spojených arabských vojsk. (O něco severněji působící brigáda Barak s 57 tanky zastavila 600 syrských tanků.) Na pomoc přišly tehdy Syřanům ještě irácká tanková divize plus jordánská tanková brigáda plus marocká obrněná brigáda. Plus dvě palestinské speciální jednotky Al Fatah. Arabové zde v největší tankové bitvě po druhé světové tehdy přišli o téměř 1.500 strojů. Izraelci měli na Golanech celkem 250 tanků. Prakticky všechny byly zasaženy – a 150 se jich podařilo (často pod palbou) opravit. Teď se nacházíme asi sedm kilometrů od linie zastavení palby z roku 1974, přesněji, od linie UNDOF Alpha. A letos se blíž už nedostaneme. Linie Bravo, druhá linie zdejších mírových sil OSN, za níž už je změtí občanských, národnostních a náboženských válek zmítaná Sýrie, je ještě o kilometr dále. Na Golanech je dnes mír, na tankodromu se popásají krávy, a my se zastavili u jiného památníčku.

Dva podlouhlé kameny svírají několik kolmo postavených šestistěnných stél – v blízkosti nejspíš tuhla láva. Jsme u vyhlídky na vodopád říčky Ayit. Zatímco k vodopádu Gamly jsme se museli trmácet dva kilásky tam a o něco méně zpátky, tady je hučící vodopád jen několik kroků od parkoviště. A hučí skvostně, však v noci pršelo. Je sice vysoký jen asi deset metrů, ale můžeme si na něj skoro sáhnout. Také si do něj sahám, lépe řečeno do vody, než se zřítí do hloubky. Přes potok totiž vede bytelně se tvářící dřevěná lávka s kovovým zábradlím. Cesta, kolem které rostou pestré květy, mne vede přes lávku k druhému výhledu. Tady není vidět samotný vodopád, ale to, co provedl potok Ayit: Prokousal se přírodní, zřejmě čedičovou, klenbou, jejíž zbytky působí velmi architektonickým dojmem. Mohla tu být pod zemí dutina, přírodní chrám, tak to na mne působí.



Abych si mohl sáhnout do té vody, a abych také mohl sejmout co nejlepší obrázek, sešplhal jsem pod onu lávku. Pohled na pěnící se vodu, ozářenou v protisvětle klesajícím sluncem, které bylo skryto za tunelem zelených keřů, byl nádherný. Méně nádherný byl pohled na kovové podpěry, jež měly zpevňovat mostek. Od kamenného podkladu totiž byly odtrženy a z lávky vlastně visely dolů. Ještěže jsme tak málo obědvali, a ještěže tudy nejezdí tanky…

Času na prohlídku této kamenné a vodní krásy máme dost, žádná závora tady nespadne. Samozřejmě krom závory slunce. Je už půl šesté, a do Tiberias to máme přes čtyřicet kilometrů. Naštěstí už platí letní čas, takže slunko zapadá až kolem sedmé, na rovince, u moře. V proláklině Kineretu tedy už v půl sedmé. Je nejvyšší čas odjet, pokud se chceme do hotelu vrátit za světla. Dnes nás ještě čeká balení, a pak bychom se chtěli někde venku pěkně navečeřet.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 19. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Aktuální PS: Správa Pražského hradu zavedla tento týden "bezpečnostní opatření" k ochraně vzácné památky. Hmmm, nu, nakonec, když jdete na Hrad ráno nebo večer, a když to vezmete od Klárova po Starých zámeckých schodech, tak ani nemusíte čekat. A když půjdete tudy, tak polední dvě stě metrů dlouhou frontu absolvujete za deset minut. Strážci pořádku jsou vybaveni skenery. Čučí do batohů, ale jsou dost otrávení. Kdyby někdo chtěl pronést na Hrad bombu, tak by ji asi pronesl. Ale proč by to dělal, když ji může odpálit u té uměle vyrobené fronty, že? Typická ukázka evropské zabedněnosti. V Izraeli jsem si užil spousty bezpečnostních kontrol. I při vstupu k Západní zdi, nejsvětějšímu místu židovského náboženství. Nejdéle jsem čekal snad pět minut, když nás přijelo čtyřicet turistů autobusem. Jinak jsou brány velice průchozí. A velice bezpečné. Krom skenerů tu fungují i bezpečnostní rámy, případně rentgenové tunýlky, jako na letišti. A také fungují bystré oči vskutku vytrénovaných bezpečáků s dlouhou a bohatou praxí. Ti se hlavně dívají po lidech, jak se chovají, a to je důležitější než to, jestli si v batohu nesete švýcarský zavírací nůž!

Protože v Izraeli se primárně nechrání vzácné památky, ale mnohem vzácnější lidi!
***

Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle
Minulý příspěvek: Vzdálený vodopád

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Mír tiberiadského večera

$
0
0

(Kdy je méně více)

Sjíždíme z Golan na jihovýchod ke Kineretu po silnici č. 87. Pěkně to odsejpá, následujících patnáct kilometrů padáme ze sedmisetmerového převýšení. Silnice je vcelku rovná, přehledná, vozovka taky patří k tomu lepšímu z povrchů, po nichž jsme dneska jeli. Klesání není extrémní, stabilně kolem 5 procent, ale trvalé. A dlouhé. Brzdím motorem a rychlost držím kolem 85 km/hod. Projíždíme kolem odbočky na Kacrin i s jeho "továrnou na víno". Před deseti lety jsem psal, že zdejší bezlesý horizont a zelené svahy, zbrázděné roklemi, připomínají ženě Ivaně kalifornské kopce. A skutečně, totéž si říkal jeden dobrovolník z Kalifornie, který tu pracoval začátkem osmdesátých let minulého století. Jako vinohradník rozpoznal, že tu jsou výborné podmínky pro pěstování vína. Jižní svahy, zem vulkanického původu, provzdušněná, v zimě tu občas sněží i mrzne, vláhy je dostatek. Sto let po tom, co baron Edmond de Rotschild začal pěstovat vinnou révu na svazích pohoří Karmel, v roce 1982, byly založeny vinohrady i na Golanech. Od té doby získávají místní vína značek Yarden, Golan či Gamla ceny na světových výstavách. Zejména červené suché víno je výtečné, jak můžeme potvrdit. Po deseti letech mohu potvrdit i to, že Izraelci se rovněž naučili dělat i skvělé bílé víno!


Jedeme přímo proti slunci, které si obvykle odcloňuji kšiltem čepice. Tentokrát mi ho cloní mrak přímo hradební. Z jeho okrajů vyrážejí paprsky světla, ale do nebeského prostoru tryskají i paprsky tmy (tzv. "Tyndallův jev"). Poprosím Janinku, aby se uvolila fotografovat tento téměř biblický mrak, a ani ji nemusím moc přemlouvat. Přibrzďuji, protože jednak si chci tu krásu prohlédnout, a jednak se blíží serpentiny, které ukončí naše klesání. Pokud bych totiž vjel do zatáček poněkud rychleji a vyrobil přitom mírně nepohodlné stranové přetížení, ozvalo by se z místa spolujezdce úpěnlivé pištění…

Opět jsme přejeli neviditelný Jordán. Obdivujeme strmé svahy hory Arbel, spadající ostrým sklonem do údolí. Blížíme se už k Tiberias. Město se rozrůstá zejména na svazích, kde musí být z desetipatrových paneláků nádherný pohled. Novostavby se dosud vyhřívají na slunečním světle, do údolí už klesá stín.

Devadesátka nás dovedla ke známému kruháku s rozložitou olivou, kde odbočujeme vpravo. Míjíme kotevní poznávací bod – památeční dělíčko na podstavci. Šťastně zaparkuji na téměř opuštěném parkovišti zrovna, když slunce zalézá za okraj vršků. Je čtvrt na sedm, půjdeme se někam navečeřet. Nejdřív však zamíříme do hotelu, abychom se vysprchovali a převlékli. Pouštím si televizi, CNN stále přináší novinky z Bruselu, kde před pěti dny došlo k teroristickému útoku. Dnes nějaký chlápek z Tennessee vytáhl ve Washingtonu při návštěvě Kapitolu pistoli. V tom baráku sídlí obě komory Kongresu USA – Sněmovna reprezentantů i Senát. A je to pěkná neoklacisistní budova, kterou postavili v letech 1793 - 1823. Prostě americká antika. Je tu rovněž návštěvnické centrum, do kterého se lze dostat jedině přes bezpečnostní kontrolu. Ta je vybavena i bezpečnostím rámem, který zde byl instalován až potom co na tomto místě v roce 1998 zastřelil nějaký terorista dva policisty. Ten týpek dnes vytáhl pistoli a namířil ji na policistu. Načež na něj policista vystřelil a těžce ho zranil. Další policista byl při přestřelce zraněn, i jedna návštěvnice. Není jasné, jak kdy kdo střílel, protože ten trouba vytáhl podle pozdějších zpráv "předmět podobající se zbrani". Nešlo o teroristický útok, ale jen o "kriminální čin". Hm, podle mě ten, kdo střílí nebo se chystá střílet na policajta je prostě terorista, ať je to v Paříži, Bruselu, Washibgtonu nebo tel Avivu…

Minule jsem psal, že dneska musíme zabalit. Tak to jsem se spletl. Spletl jsem se, protože dnešní den, kdy jsme se věnovali "jen" Gamle, byl prostě bohatý na zážitky. Jako za dva dny! V Tiberias přespíme ještě zítra. A ten zítřek, věnovaný nejsevernějšímu severu země, musím přeplánovat, protože všechny původně vybrané cíle nestihneme prohlédnout, to je mi po dnešku už jasné. Tak, Janinko, vybral jsem, že se podíváme na Tel Dan, prameny Banias a hrad Nimrod. Co vypustíme? Jana je již dosti nahradovaná z Čech i Moravy, takže padá Nimrod. Mohli bychom alespoň kolem něj projet, a vracet se zpátky silnicí č. 98 kolem syrských hranic. Je tam takové pěkné vyhlídkové místo na syrskou Kunejtru, opuštěnou po šestidenní válce a zanechanou poté, co se ocitla uprostřed demilitarizovaného pásma, napospas přírodě. Není to tam teď nebezpečné? Nu, kdyby to bylo nebezpečné, tak by nás tam izraelské bezpečnostní síly nepustily. Zjistíme na místě. Vlastně nezjistíme, protože jak padl hrad, padá i cesta zpátky kolem hranic. Všechno bychom nestihli. Někdy je méně více.

Umyto, převlečeno, naplánováno. Ještě není povečeřeno, ale to se dá lehce napravit. Vrháme se do víru nočního života. Je osm hodin a tma přímo egyptská. Tma, prozářená světly, které z ní vykrajují všeliké kouzelné nákupní možnosti. (Zejména boty…) Nejsme jediní turisté, kteří vnikli do centra. Odoláváme nabídce chutných zmrzlin, zmrzlí jsme pro dnešek až dost. Zarazím Janu hned v první "pitárně", na kterou na třídě ha-Galil narazíme. A dáme si pitu!

Tedy nikoli jen tu chlebovou placku. Pan pitař ji rozřízne a dovnitř naňahňá všechno, co si poručíme. Kuřecí maso, abychom získali nějaké bílkoviny. Různé saláty zeleninové. Rajčata, samozřejmě. Abychom měli vitamíny.  Tahinu, aneb sezamovou pastu. Když jsme na blízkostředním Východě. A tohle a tamto, a na to ještě různobarevné zálivky, aby to bylo pěkné a aby to mělo chuť. Sedíme na předzahrádce na chodníku, a zatímco nám náš pitař vyrábí večeři, sháním se po něčem na zapití. Pivo by nebylo? Nebylo. Ale kolega vedle má. A skutečně, sousední pitárna je pivem vybavena. V chladničce se tam krom jiného pití vyskytuje i to pivo. V plechovce, samozřejmě. Holandské, samozřejmě… Pita byla asi za dvacet šekelíků, pivo za deset. (Večeře asi desetkrát levnější než včera, včera nám ale ti pstruzi u jezera s lahvinkou vína sedli! Dnes nám sedla pita a pivo. Inu, někdy je méně více...) Docela mne udivilo, že nás náš hostinský poslal ke konkurenci, a že jsme u jeho stolku mohli pít pivo odvedle. Inu, spokojený zákazník se možná nejspíš vrátí. Anebo nevrátí, hlavně, že je spokojený! (A možná ten vedlejší pitař byl brácha…)

Příjemně nasyceni se vydáváme k jezeru. Cestou narazíme na již dříve zmiňovanou mešitu. Z jedné strany vypadá malá, jedna kopule a nad ní minaret. Ale když přejdeme za roh, zjeví se nám celá její šířka. Masivní zeď je prolomena několika okny; před budovou, která je kryta kopulí, vidíme ještě další kopulku. Za dalším rohem se otvírá třídílná lodžie. Tedy – je zavřena za mříží. Avšak otevřená pro pohledy. A je vidět, že tu mříž i někdo přelezl a pak za ní hodoval. Jak svědčí pohozené umělohmotné talířky, kelímky, láhve a prázdné krabičky od cigaret. Sama mešita je ještě obklopena podloubím, kdysi, za vlády muslimů, zde byl nejspíš nějaký menší karavanseraj. Dnes se tu schovávají krámky, teď večer nepochopitelně zavřené.

V roce 1936 propuklo v Tiberias povstání. Při násilnostech místní Arabové zabili několik Židů. Když pak bylo během války za nezávislost v roce 1948 město zabráno izraelskými ozbrojenými silami, byli místní sudeťáci, ehm, Arabové, odsunuti. Mešita dodnes stojí; když jí kopule příliš zaroste mechem a stromy, pak je očištěna. Není tak veliká, ale na mapě je nazývána "The Great". (Patrně se k ní počítá i to okolostojící podloubí.) A byla prý postavena podle beduínské Šejk Dahr al Omar v roce 1743. Jsou odborníci, kteří tvrdí, že ji postavili dle modelu mešity Hagia Sophia v Istanbulu. (Silně pochybuji.) Vyberte si! Je to jeden z mála objektů, který přežil ničivé zemětřesení z roku 1837, jež se zemí srovnalo většinu budov. Přežil i všechny války a existuje dál. I když se v něm už nikdo nemodlí…


Konečně jsme došli k jezeru. Ve světlech hospod na pobřeží se mi zdá poněkud zamračené. Zato parta opilých mladíků je v dobrém rozmaru. Dva veselí hoši se spouštějí z asi tři metry vysoké navigace a dostávají se tak na dotek hladiny Kineretu – což nám se dosud nepodařilo. S rozběhem pak vybíhají po téměř kolmé opěrné zdi zpátky na pobřežní promenádu. Je na ní živo. Krom místňáků se tu pohybuje i nějaká mládežnická turistická výprava, davem se proplétají motocykly. Uvědomuji si, že jsem v Tiberias dosud neviděl policajta! (Jenom policejní stanici.) To paradoxně svědčí o tom, jak je tu bezpečno.

Přicházíme znovu k modelu jezera Kineret, vlastně k díře v kolmo vztyčené oceli, která má tvar jezera. Vlevo uprostřed na něm rudě plá displej s dnešní výškou hladiny. Tak v noci i dopoledne hojně pršelo, kolik toho do jezera přiteklo? Aktuální výška hladiny páčí 212,450 metrů. Ouha, včera to bylo 212 metrů a 480 milimetrů. Hladina klesla? O celé tři cenťáčky?

Ale ne. Ta čárka před číslovkou značí minus! A když je záporné číslo menší, pak jeho hodnota je větší. Hladina o 3 cm stoupla! Tak tohle je ta nepravdivější ukázka toho, kdy méně je skutečně více!

Je třeba se už dopravit do postýlek. Zítra nás zase čeká náročný den. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 24. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Povídání o Kacrinu a izraelském víně z roku 2006: Mír v dešti
Minulý příspěvek: Blízký vodopád

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Překročit Jordán

$
0
0

(Golany na vlastní kůži)

Kontinentální snídaně má jenom tu výhodu, že se na ni musí vstát včas. Aby byl člověk u stolu nejpozději v půl desáté, když se v deset končí. Když se vstane včas, pak stihneme navštívíti více pamětihodností. A tak jsme vstali včas, už v půl osmé, nastavil jsem si na to na svém hloupém telefonu budíka. A to bylo dobře, protože jsem spal tvrdě. Už jsem si zvykl na další nedostatek místního hotelu G, a totiž, že bydlíme ve druhém patře. Na úrovni protější střechy, na které nepřetržitě vrní  baterie soukromých klimatizací. (Janince to nevadilo od začátku.) Nad tou střechou se zvedá nádherný pohled k horám, vlastně k odhalenému podvodnímu svahu. Tento svah končí až někde na kótě nula, a je postupně zastavován sídlišti s těsně k sobě přitištěnými domisky. Každý byt má terasu, a na každou terasu už svítí Slunce, vykouknuvší za protějšími golanskými srázy, zatímco svah pod sídlištěm je ještě ve stínu. Anebo je to stín mraku? Po modré obloze totiž bílé obláčky běží, mezi nimi přímo na západě ukazuje Měsíc svou téměř poslední čtvrtinu.


Po ranní toaletě si pouštím televizi, abych věděl, co je nového. Zaujme mne nabídka televize yes.News. Hlasatelé tu komentují osm souběžně běžících zpravodajských kanálů (izraelské kanály, ale i např. CNN či Al Jazeeru), ale než si vyberu, na který z nabízených programů přepnu, ukončí Janička svou část přípravy na snídani. Dnes jsem nalezl mezi bohatou nabídkou všelijakých cukrů, zamaskovaných jako různé druhy pečiva, alespoň jeden druh pečiva slaného, a to šátečky, plněné blíže neidentifikovanou zelenou hmotou. Tato slast byla doplněna tím, že dnes už byl samoobslužný kávovar opravený a dokonce vařil i vodu. Takže jsem si mohl spařit včera nakoupený pytlík mého oblíbeného "šedého"čaje.

Bylo deset hodin, když jsme se konečně vybaveni drobnými zásobami (pečivem ze sousedního pekařství, jablkem ještě od Drúzů, několika pet láhvemi s vodou z kohoutku) dostavili ke svému autu. Parkoviště bylo už zcela plné. Nedaleko od našeho vozu parkoval pick-up s valníkem. Nu a tento valník někomu (možná i majiteli auta) posloužil jako odpadkový koš pro vypité pet lahve a nápojové plechovky. Žádný obal od alkoholu jsem nepostřehl, neznámí pijáci si zjevně vystačili s kofeinem, cukrem a dalšími povolenými drogami.

Vyjíždíme z už přeplněného parkoviště. Tentokrát neobjíždíme centrum, ale míříme přímo kolem orientačního dělíčka ke kruháku s prastarou olivou. A hurá na sever! Na východě nad jezerem Kineret prosvítají mezi mraky modrá plátýnka , zato na severu se to nad horami dost chmuří. Snad nebude pršet. Podle Norů má být v horní Galileji jasno s teplotami mezi 14 až 16 stupni.

Od Kineretu vedou ke zdrojnicím Jordánu, kam se chceme dnes dostat, vpodstatě tři trasy. Nejpohodlněji se jede v západní části Chulského údolí po (místy téměř) dálniční devadesátce až do Kirjat Šmony, a pak kousek na východ. Tato trasa je dlouhá necelých 70 km a měli bychom ji projet asi za hodinu. Dobrodružná trasa vede převážně po silnici č. 98, točí se na východě Golanskými výšinami místy na dohled k syrským hranicím, je dlouhá asi 90 km a měli bychom ji překonat za hodinu a půl. Tuhle trasu jsme včera zavrhli, ale mohli bychom se po ní vracet, když nám vybyde čas. A třeba vybyde čas i na tu Kunejtru, to budeš, Janinko, koukat! Nakonec vybírám trasu střední, která vede v ose Chulského údolí proti toku Jordánu. Je to tudy o pět kilometrů a pět minut dále, ale nepojedeme tam a zpátky stejnou cestou. A konečně udělám to, co mám v plánu už dlouho! Ukážu Janě Jordán, který se nám vždy dokázal schovat za neprůhledné betonové zábradlí.

Jordán přitéká
Jedu proto po severním břehu Kineretu pomalu, vyhlížím to správné rákosí, které skrývá ten správný most přes biblickou řeku. A, už jsme tu, zastavuji na rozšířené krajnici. Že jsme na správném místě jsme poznali podle cedule v hebrejštině, která nám význam místa osvětluje šedě na zeleném. (Bohu žel, nábytek číst neumím.) Vystupujeme, a přecházíme na druhou stranu vozovky, ovšemže s patřičným respektem k projíždějícím autům. A už to z chodníčku, ohraničeném nízkými svodily a vysokým zábradlím vidíme: Od severu se k nám vine vodnatý potok, světlý odrazem nebe a hnědý vodou po nedávných deštích. Konečně! Naše nadšení však není takové, abychom sestupovali k samotnému břehu, dnes nás ještě čeká bohatý program, nesmíme se zbytečně zdržovat. Nadšení je však dostačující k tomu, abychom se ještě na druhé straně šli podívat, jak Jordán odplouvá. Ne, jezero odtud nevidíme, jeho břeh se schovává za bažinami přes kilometr odtud. Tudy se Izraelité do země zaslíbené netrmáceli, ti Jordán přecházeli dole u Jericha.

Mimochodem. Když onu vodoteč Jana poprvé uviděla, zeptala se s údivem (jako mnozí, kdo ji vidí poprvé): "Tohle, je ten Jordán???"

Ano, Janinko, ano. Rozvodněný...

První vedlejší cíl dne splněn, míříme k druhému. Abychom se k němu dostali, odbočujeme po přejetí Jordánu ze sedmaosmdesátky vlevo na severojižní spojku mezi silnicemi č. 87 a 91. Vybraná silnička se honosí číslem 888. Nevede přímo kolem Jordánu, i na mapě je vidět, že obě tyto linie jsou od sebe vzdáleny asi jeden kilometr, ale nevede ani hlubokým údolím zde peřejnaté říčky. Popravdě řečeno, Jordán teče po dně Velké příkopové propadliny, která začíná šest tisíc kilometrů odtud ve Východní Africe, a končí až v severní Sýrii, několik set kilometrů odsud. Na jižním konci je tanzanská Olduvajská rokle, a na severním libanonský Baalbek... Zatímco se Jordán prořezává náhorní planinou, my vyjedeme po 888 na úroveň asi o dvě stě metrů vyšší. Jsme zase na horách, dolinách, vlastně znovu na golanských výšinách. Projíždíme jedinou obcí na této spojce. Jmenuje se Chad Nes (Had Nes) a má, jako všechny izraelské obce, zajímavou historii, i když velmi novověkou historii.

Jordán odtéká
V roce 1982 byly rušeny a vystěhovávány izraelské osady na Sinajském poloostrově, který Izrael na základě mírových smluv vrátil Egyptu. Tehdy vznikla myšlenka přestěhovat vysídlence do jediné nové obce, jejíž název by byl složen z názvů rušených vesnic: Cholit, Dikla a Naot Sinaj. Název je tedy akronym ChD NS. A zároveň se jedná o výraz z básně Vladimíra Žabotinského, kterého si za svého ideového otce vybrala lotyšská mládežnická organizace Bejtar v roce 1923. Znamená to něco jako "prosté heslo", a to heslo znělo: Co nejvíce židů do Palestiny!  Samotný název organizace "Bejtar" je pak akronymem z výrazu Brit Josef Trumpeldor, to jest Svaz Josefa Trumpeldora. O Trumpeldorově osudu jsem se zmínil už před deseti lety v článku Mír pod hřebenem (a později i ve svém cestopise Mír v Izraeli). Ovšem bývalý carský důstojník Trumpeldor padl už v roce 1920 při obraně kibucu nedoleko dnešní Kirjat Šmony. Takže organizaci s jeho jménem, zaštiťující se jménem zakladatele "revizionistického sionismu", jímž byl Vladimír Jevgeňjevič Žabotinskij (Ze'ev Jabotinsky, Vladimír Ze'ev Žabotinský), založil samozřejmě jistý  Aron Propes…

Chad Nes! No a takhle podobně vykládají kněží a rabíni bibli…

A aby to bylo dokonalé, tak nakonec v té osadě, která byla osídlena až roku 1989, a kde dnes žije skoro tisíc obyvatel, nikdo ze sinajských vystěhovalců nebydlí.

Cesta po osm set osmaosmdesátce byla dlouhá jen 13 km – víc totiž tato spojka nemá – a zvládli jsme ji  za čtvrthodinku. Zavedla nás na silnici č. 91, která spojuje Golany se západnější devadesátkou. Kdybychom se vydali vpravo, tak bychom už po pěti kilometrech dojeli do Kacrinu. Ale ten letos vynecháme. My se dáme vlevo, po úbočí Golan zeserpentinujeme až na začátek Chulského údolí, a znovu přejedeme Jordán. Ten odtud odtéká zmíněnou Propadlinou, přitéká však plochým údolím, které je vlastně dnem dávného biblického jezera Meróm. Jezero a okolní bažiny byly vysušeny v 50. letech minulého století kvůli zemědělskému rozvoji. Nu a dnes je opět částečně zaplaveno – kvůli zachování ekologické rovnováhy…

Dříve, než sjedeme k Jordánu, zastavíme se ještě v půlce svahu na vyhlídce na osadu Gadot. Jenže ona to není jen tak nějaká vyhlídka. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 25. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Mír tiberiadského večera

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Poklidná vyhlídka

$
0
0

(Golany na vlastní kůži)

Sjíždíme z úbočí Golan po klikaté jednadevadesátce k Jordánu. Cik vpravo, cak vlevo, a před dalším cikem je odbočka vpravo na parkoviště. Informační tabule nás vítá na Gadot Lookout. Jsme 150 výškových metrů nad Jordánem. Samotná říčka odtud vidět není, jen údolí, které se vlevo zavrtává do spádu ke Kineretu. Zde na jaře, když hodně prší, bouří neviditelné peřeje, na jejichž splutí na raftech lákají místní cestovky. Vpravo se rozkládá ploché a žírné údolí Chule. Nad ním se na západním obzoru od jihu k severu klene hradba pohoří Naftali – libanonská hranice. Přímo před námi se v hájku listnatých stromů skrývá osada Gadot. A když píšu, že skrývá, znamená to, že není vidět. Což mělo svůj důvod. Vyhlídka je totiž umístěna na místě, kde kdysi stávala celnice. Pocaď to bývala Francie, a vocaď Británie.



Když z mandátní Palestiny odešli Britové i Francouzi, stala se tato linie mezinárodně uznávanou hranicí mezi Sýrií (1946) a Izraelem. (Což neznamená, že by přes tuto hranici nelétalo ze Sýrie mezinárodně ignorované střelivo.) 14. května 1948 opustil britskou část Palestiny poslední britský voják. Stejný den (5.ijaru 1948) vyhlásil Stát Izrael svou nezávislost. O půlnoci pak překročila vojska sedmi arabských zemí tyto hranice a propukla "První arabsko-izraelská válka", aneb Válka za nezávislost (která mezi Araby a Židy probíhala za přihlížení Britů de facto už od roku 1945). Syřané v červnu 1948 sestoupili z Golan a přešli Jordán. Při této příležitosti zničili židovskou vesničku Mišmar ha-Jarden. Ta stála na místě farmy Šošanat ha-Jarden (Jordánská růže), kterou si už někdy po roce 1880 pořídil americký Žid Mordechaj Lovovski. Pozemek si koupil od tureckých majitelů (tedy "neukradl ho"), zvelebil, ale už roku 1890 ho prodal dál. Novým majitelem se stal jiný sionista, Moše David Šuv, tentokrát přišedší z Rumunska, který zde založil "mošavu". (Mošava byla vesnice, kterou obývali "soukromě hospodařící zemědělci".)

Tradičním útokům Beduínů se vesničané ubránili, ale když v oblasti probíhaly během první světové války těžké boje mezi Brity a Turky, museli Mišmar ha-Jarden opustit. Vrátit se mohli až v roce 1923, kdy už tu bylo bezpečněji. Ale bezpečno tu nebylo úplně nikdy. Určitě ne v onom roce 1948, kdy měla vesnice 150 obyvatel (včetně žen, dětí a starých lidí). Bezpečněji tu mohlo být snad hned po květnu 1948, kdy jednotky Palmachu obsadily sousední arabskou vesnici Kirad al-Bakkara. Jejich asi 400 obyvatelů pak bylo vysídleno a vesnice byla zničena. Jenže 6. června 1948 začal proti Mišmar ha-Jarden syrský útok dvou pěchotních praporů (asi tisíc vojáků) s dělostřeleckou podporou. Těch 150 vesničanů (včetně žen, dětí a starých lidí) syrský útok odrazilo. (Naštěstí už nemuseli čelit sousedním sudetským Arabům.) 10. června se jim to už nepodařilo. Syřané totiž proti nim poslali tentokrát rovnou dvě brigády (asi 4.000 vojáků!) a osm tanků. Takové přesile obránci podlehli. Útočníci zajali dvacet posledních žijících Židů a velmi pak svůj úspěch oslavovali. Šlo totiž o jejich "nejvýraznější úspěch" při této kampani. Na západním břehu Jordánu se jim tak podařilo vytvořit malé, ale důležité předmostí. Vlastně předpolí, protože místní most Bnot Ja'akov zničili židovští teroristé/partyzáni z Palmachu předvídavě už roku 1946 během "noci mostů".

Bnot Ja'akov přitom není jen nějaký takový most. Psal jsem minule:"Tudy se Izraelité do země zaslíbené netrmáceli, ti Jordán přecházeli dole u Jericha." Tak izraelský národ ne, ale trmácel se tudy jeho praotec Jákob, a to někdy v první polovině 2. tisíciletí př.n.l. na tradiční cestě z Mezopotámie do Egypta. Tehdy na tomto jednom z nejdůležitějších přechodů Jordánu ještě most nestával, Jákobovi pomáhla při brodění hůl. Kamenný most tu na své Via Maris postavili až Římané. Stál tu dlouho, ale až do doby křižáckých válek nevydržel. Křižáci si roku 1178 asi půl kilometru jižněji začali stavět pevnost Chastelet du Gué de Jacob (aneb Malou pevnost na Jákobově brodu). Využili k tomu tel, který zde stával od doby bronzové (3.300 př. n. l.) až do 7. století našeho letopočtu, kdy ho obývali prvotní Arabové. Křižácký král Balduin IV. tou výstavbou porušil smlouvu se Saladinem, podle které měl být brod přístupný všem stranám. Saladin chtěl problém nejdříve řešit smírně, a nabízel tučné odstupné, aby Balduin přestal. Balduin z neznámých důvodů nepřestal, a tak Saladin nedokončenou pevnost v roce 1179 dobyl a zničil. Padlo zde 800 obránců, 700 jich bylo zabito. (Židovští vesničané z roku 1948 tedy mělo lepší skóre!) V dalších stoletích patrně někdo zase nějaký most postavil, protože v roce 1799 po něm přešla Napoleonova vojska. Ani tento most nevydržel, roku 1918 bylo jedno jeho pole strženo v průběhu britského tažení proti Osmanské říši. Britové ho opravili. Aby mohl skončit v tom roce 1946…

Tady zmíním podiv několika kamarádů po zveřejnění snímku Jordánu v minulé kapitole. "Tahle, s prominutím, strouha je TEN Jordán?", psala Dáša. A Ríša: "Hele, popletl jsi fotky a místo Jordánu jsi tam dal omylem snímek potoka." Tak opravdu, je to strouha, je to potok. Ale teče skutečně přímo po zlomové linii Velké příkopové propadliny. A ona se stále mírně propadá. Takže břehy Jordánu jsou v okolí tohoto místa ve tvaru písmene "V". Nepříjemné pro přechod! Na jih odtud je hluboké údolí, na sever zase bylo jezero Meróm, a hlavně bažiny kolem něj. Mezopotámci, Egypťané, křižáci a další cestovatelé věděli, kudy mají přejít. I když to bylo obtížné. Některému mamutu, který se tudy procházel po jednadevadesátce, se to v době kamenné nepodařilo. Jak o tom svědčí jeho fosilizované kosti, jež našli ve 30. letech minulého století britští kavaleristé, kteří zde strážili  již dříve zmiňovanou britsko-francouzskou hranici.

Jordán z příhradového mostu z r. 1967 (foto 2006)
Izraelským ženistům se to roku 1967 v šestidenní válce podařilo. A to díky dvěma souběžným přenosným příhradovým mostům, instalovaným současně ze západního i východního břehu. Jeden byl pro směr "tam", a druhý pro směr "zpátky". Šlo o tzv. ""Bailey bridges", které zkonstruovali Britové během druhé světové války. I díky tomu mohly být dobyty Golanské výšiny. V roce 1973, v době jomkipurské války, chtěli Izraelci zase jednou pro změnu tento most vyhodit do povětří. A to ve strachu před případným postupem syrských tanků. Kdyby se těm totiž podařilo prorazit řídkou izraelskou tankovou rojnici, pak by syrským kolonám už nic nebránilo postupu do vnitrozemí. Dál už nestála žádná vojska! Většina izraelských bojových sil byla totiž vázána na Sinaji. Nastal by "pád Třetího chrámu", jak pesimisticky prorokoval tejdejší ministr obrany Moše Dajan. (Avšak on nejen prorokoval, ale i přijal patřičná rozhodnutí.) Jenže – jak zase dostat posily na Golany, že? Nakonec most zůstal stát. Ještě jsme po něm roku 2006 přejeli svým turistickým autobusem. Fotil jsem z něj Jordán skrz ty "příhrady", most sám na snímku vidět není, protože most se z mostu špatně fotí. V roce 2007 byl o něco jižněji postaven betonový most, jeden z těch dvou příhradových nechali demontážníci stát na svém původním místě, protože je – krásný… No a po tom betonovém mostu jsme jeli letos, jenže to jsem zbylý Baileyho most zase nevyfotil – neboť jsem řídil.

Ale předtím jsme se ještě zastavili přece na oné inzerované vyhlídce na kibuc Gadot! Kibuc značí "hospodaření v kolektivním vlastnictví". A Gadot značí "břehy". Původně ležel na břehu Jordánu, v místě zničené mošavy Mišmar ha-Jarden. Vznikl roku 1949, po vyhrané válce za nezávislost. A založila ho skupinka mládežníků ze strany Nahal a těch, kterým se podařilo přežít druhou světovou válku. Tedy holokaust, neboli šoa. Nejdříve sídlili skutečně na břehu v bývalé britské policejní stanici. (Ale to se kibuc ještě jmenoval ha-Govrim, až do roku 1955. Znamená to aramejsky "Dům mužů". Asi tam ti kluci neměli nejdříve žádné holky.) Už další rok se přesunuli poněkud výše, částečně na katastr bývalé arabské obce Kirad al-Bakkara. Kibucníkům se nejdříve nedařilo, v roce 1953 zde žilo jen 27 obyvatel. Svůj podíl na tom měli vpodstatě nacističtí syrští sousedé, kteří je pravidelně ostřelovali z Golanských výšin, právě z téhle vyhlídky, odkud je tak nádherný rozhled až k libanonským hranicím. Kibuc byl dvakrát střelbou zničen, a vždy znovu obnoven. Však kuráž kibucníků ocenil i nejmenovaný brigádní generál, který je po vítězné Šestidenní válce navštívil: "Z mého pohledu vypadáte sedmkrát větší."

Nu ano. Začátkem roku 1967 začali (po předchozích peripetiích) Syřané systematicky ostřelovat všechny "příhraniční" izraelské vesnice. Uvozovky jsou zde proto, že izraelské osady, ležící zde v severní Galileli v tak zvaném "Galilejském prstu" přímo na Jordánu, tedy na bývalých syrských hranicích, jsou od libanonských hranic a vládně-teroristického Hizballáhu vzdáleny asi jen 10 km, takže jsou pohraniční z obou stran… Říkali si o to Syřané sami, aby jim bylo území, sloužící teroristickému ostřelování, odňato. A pokud by nějaký izraelský politik chtěl vracet Golany Syřanům, konkrétně Bašáru Asadovi, za jeho "mírové úsilí", byl by idiot. (Přesto existují neužiteční euroameričtí a ruští idioti, nejen politici, kteří to Izraeli doporučují. I izraelští idioti se najdou…)


Dnes tu na vyhlídce panuje mír. Ale všude kolem jsou roztroušeny připomínky války. Zbytky syrských zákopů. Protitankové ježky. Velitelský bunkr, do něhož jsem si vlezl, abych viděl, jaký měli Syřané výhled. Krom vyhlídky je tu i památník ve tvaru vysokého betonového křídla. Na symbolickém kovovém náhrobku je položena deska s vyrytými jmény padlých izraelských bojovníků, zasypaná kamínky od návštěvníků. Někteří ti mrtví ani nebyli bojovníci, jen zorali, zasili, a když začali sklízet, počali do nich pálit syrští soudruzi ze Socialistické strany arabské obrody (BAAS). V areálu se pohybují skupinky mládeže, kterým jejich učitelé vykládají význam tohoto místa. Aby věděli, co bylo, a aby věděli, co může být. Ale ty děti to vědí, s arabskou nenávistí se setkávají každý den…

Nad troskami zničených syrských pevnůstek a zákopů dodnes rostou blahovičníky (aneb eukalypty). Zde ocituji svůj deset let starý článek:

"A tady přivedl bohatý libanonský obchodník Kamál Amín Tábis, který se po letech vrátil z emigrace v Argentině, Syřany na dobrou myšlenku. "Podívejte se na ty Židy, jak jsou chytří, co si tam zasadili stromů, a my se tady pečeme na sluníčku,"řekl syrským generálům, kteří mu sem přišli ukázat nepřítele pod kopcem. Na dalším hřebeni už je spojenecký Libanon. Stačí jen hodit pár granátů... Jen kdyby ti Židi nebyli tak, tak dobře ozbrojení a tak vztekle se bránící!

Kamál byl mezi baasistickými špičkami tuze oblíben, kamarádil s šéfem syrské tajné služby a pro své schopnosti se o něm dokonce uvažovalo jako o budoucím ministru obrany. "Vysázejme si tady taky stromy, nějaké, co rychle rostou. Eukalypty. Ty mají hluboké kořeny, tahají vodu ze země, nebude tu pak tolik komárů." Syřani jak uslyšeli, tak učinili. Ve skutečnosti byl však Kamál egyptským Židem a izraelským vyzvědačem Eli Cohenem. Když na něj Syřani přišli, tak si na něm smlsli - odsoudili ho k smrti a 18. května 1965 v centru Damašku veřejně oběsili za tisícové účasti rozjásané veřejnosti.

Eli se však pomstil: v roce 1967 izraelské dělové náboje, rakety a bomby padaly na Golanech přesně tam, kde rostly evidentně uměle vysazené eukalypty - a kde pod nimi byly stále rozmístěny syrské obranné pozice.

Syřani dodnes tělo Eli Cohena nevrátili jeho rodině."


A když se dobře podíváte, tak na obou stranách této výšiny, na dalších výšinkách i na stráních, se objevují blahovičníkové hájky. A pod nimi historický beton a kov bývalých syrských palpostů. Krom historické připomínky je tu však i jedna válečná aktualita. Celé místo je totiž obkoleseno zrezavělým drátěným plotem. Na jeho tyčkách  se skví žluté obdélníky. Na těch nejstarších už sluníčko vyšisovalo rudý trojúhelník, proto jsou rudé trojúhelníky leckde vystaveny samotny. Danger mines! Historická syrská minová pole. Myslím, že Izraelci byli v roce 1973 rádi, že je tu ponechali…

Ještě jedno nebezpečí zde hrozí: Areál totiž není vybaven záchodky! Můžete ale zajít naproti přes silnici do kempu, kde jsou volně přístupny. Jen si dejte pozor, aby vás na Via 91 nepřeválcoval nějaký mamut z Mezopotámie…


My si pozor dali. Sjíždím klikaticí k Jordánu, přejedu nově ošklivý betonový most (však za sto let taky bude krásný), vyjedu klikaticí na protější svah, a už jsme u téčkové křižovatky. Odbočujeme vpravo na sever. Čekají nás zdrojnice Jordánu. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 31. srpna 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***


Minulý příspěvek: Překročit Jordán
Povídání o této vyhlídce a památníku Eli Cohena z roku 2006: Mír na Golanech
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Pistáciová hora a rybník Wading

$
0
0

(Tel Dan na vlastní kůži)

Jedeme na sever po zelené "Regional Road"číslo 918. Placatým Chulským údolím míříme k prvnímu hlavnímu cíly své cesty, k Tel Dan. Bude to jednoduché, tahle silnice nás vyvede na červenou devětadevadesátku, tam zabočíme k východu, a za chvilku tam už jsme. Znovu přejíždíme Jordán, tentokrát ze západu na východ, a opět se srovnáváme k severu. Tok Jordánu mizí za lány bažin, vpravo se zvedají stráňky nejnižšího patra Golanských výšin. Za kibucem Lehavot ha-Bašan se silnice stáčí vlevo. A my jedeme po ní, vlevo rovně, ačkoliv jsme měli, abychom jeli skutečně rovně po devět set osmnáctce, odbočit vpravo. Přejeli jsme. Přejel jsem , no, protože řídím. Ale třeba jsem nepřejel, a cesta se zase stočí k severu? Přejíždíme jakousi strouhu (Jordán, což nevím), a skutečně, silnice se stáčí zase k severu, ale ne dost. V aleji blahovičníků zastavuji na úzké krajnici. Poprvé a snad naposled během našeho cestování po Izraeli vytahuji busolu. Střelka ukazuje, že míříme přímo k severu. Sláva, nezabloudili jsme! Nemusíme se otáčet, což by ta této poměrně úzké a poměrně živé komunikaci nebylo jednoduché.

Směřujeme tedy neochvějně dále, když v tom mi červíček v hlavě praví: Pověz mi, Honzíku, jak to, že jedeš na sever, když přímo před sebou vidíš Kirjat Šmonu? Která je na východ od Tel Dan? Je to prosté, milý červíčku. Nejedeme na sever, ale na severovýchod. Tam, kam ukazovala střelka. Střelka busoly uvnitř auta, auta s kovovou karosérií, jež je Faradayovou klecí a deformuje rovněž magnetické pole Země. Vracet se ale nebudeme. K severu se propracujeme prostřednictvím dvou čtyřčíslých "Local Roads". Díky tomu je nám konečně dopřáno projet přímo vesnicí. Zdejší osady jsou velice sevřené, jak jsem už psal. Je tomu tak kvůli úspoře půdy, ale hlavně kvůli většímu bezpečí a jednodušší obraně obydleného okrsku. V této zahuštěné zástavbě není místo na průjezdní silnici. Což je rozdíl oproti Evropě, kde vznikaly vesnice kolem komunikací. V Izraeli byly silnice stavěny mnohem dříve než novodobé kibucy a mošavy, takže se vesnice stavěly kousek od silnice, a nebývá tudíž potřeba stavět obchvaty. Na místě obchvatu je celá vesnice, a silnice vede přímo. Mošav Beit Hillel, jenž byl založen r. 1940 jako jedno z pevnostních sídel na linii tzv. Usiškinových pevností, je v tom to výjimka, a proč, to nevím. Možná proto, že tu jeden čas bydlela jen jedna rodina, možná proto, že východně od mošavu se do roku 1948 na břehu říčky Hasbani (aneb potoku Snir) rozkládala arabská vesnice Lazzaza, a Beit Hillel měl působit jako linie, zabezpečující oblast, obydlenou Židy.

A konečně jsme na křížovatce s devětadevadesátkou, odbočujeme vpravo na východ a přejíždíme onen Snir, jenž je jednou ze tří zdrojnic Jordánu. Pramení asi šedesát kilometrů odsud na sever, pod hranicem Libanonu a Sýrie. K tomuhle prameni tedy nezamíříme. (Kdybychom tam chtěli jet po silnici, byla by cesta dlouhá asi 350 km. S Libanonem neexistuje přejezd, museli bychom sjet někam pod Kineret k nejbližšímu ze dvou přechodů do Jordánska, projet Sýrií, ehm, a teprve pak se vynořit v Libanonu… Tolik o vztazích mezi Izraelem a sousedy.) Mnohem blíže to máme k pramenům jiné zdrojnice Jordánu, totiž řeky Dan, které se nacházejí v národním parku Tel Dan. Jen přejet odbočku do vesnice Dan a nepřejet za ní odbočku vlevo! Podařilo se, a za chvíli už přistáváme na parkovišti před vstupním areálem. Od památníku Eli Cohena, jsme odráželi před čtyřiceti minutami, podle plánu měla cesta trvat půl hodiny. Máme zdržení jen deset minut, co to je!

U parkoviště na nás číhá rozlehlá stavba místní občerstvovny. Využijeme pouze jejích toalet; ještě není ani půl jedné, je brzo na oběd. U pokladny nemusíme platit, jen podáme své zelené karty, a je nám na nich  zcela zdarma proštípnuto už čtvrté políčko. Tel Dan! Byl jsem tu sice už před deseti lety, ale až po návratu, když jsem si prohlížel mapku rezervace, jsem zjistil, co všechno jsme tu vynechali. V roce 2006 jsme si šli prohlédnout hlavně historické zříceniny biblického hradu Tel Dan (řeknu málo – kanaánské období v letech minus 2700 až minus 2400). Tohle nechci ovšemže zmeškat, a ty vykopávky chci své přítelkyni ukázat, bažím však hlavně po tom, co se prozrazuje už  u vstupu do rezervace svým hukotem, totiž po vodě. Těším se na zdejší potoky a toky, které celý areál protkávají. V Jizerkách jsme chodili s Janinkou bosky po kluzkých kamenech Kamenice nebo se brouzdali pískem, ležícím na rašelinném dně Blatného potoka, a ušli jsme tak i kilometry. To zde nepůjde – jednak jsme v rezervaci a musíme se držet vyznačených cestiček, a jednak by nás ta voda odnesla.

Hned na prvním mostě, pod nímž teče zde regulovaný tok Danu, to vidíme. Voda hučí, žene se, jiskří ve slunci. Tady jde o jediný tok, ale výš se v nízkém hrbatém pralese skrývá celá síť potoků, potůčků a pramenů. A také různé pamětihodnosti. Chtěl bych je tentokrát navštívit úplně všechny! Mapka oblasti vypadá jako plán nějaké stolní hry. Jsou v ní vyznačeny body, které chci všechny projít, a je nakresleno bludiště bílých cest, které překrývá bludiště modrých vodotečí. To bude bojovka! Předem jsem si přichystal strategii, takže nepůjdeme po "předpřipravených" trasách.

Hnědé šipky by nás zavedly labyrintem pramenů Danu po krátké trase k jezírku zvanému Wading a zpět. Deklarovaná délka jedna hodina – ale nic bychom neviděli, jen to jezírko, které ale stejně chci znovu vidět.

Zelené šipky dlouhé trasy by nás během jedné a půl hodiny nechaly projít dokonce Zahradou Eden. Tam se chci taky dostat, ale je to málo.

Měla by mne uspokojit dvouhodinová cesta po trase žluté (světlehnědé), která prochází téměř všechno: Jezírko Wading, vykopávky tisíciletých hradeb, prohlídku "The High Place" (akropole) a dokonce i vyhlídku velitelského stanoviště nad novodobými zákopy (1948-1967). Zpátky bychom to vzali kolem pramenů, navštívili Atlantickou vyhlídku s pistácií a kolem jezírka zase zpátky. Ale to bychom nešli kolem nejbouřlivější části Danu, a vynechali bychom i Zahradu Eden.

Anebo lze zvolit kombinovanou dvouhodinovou žluto/zelenou trasu, kde bychom popatřili i na památný mlýn. Ale zase bychom vynechali Atlantickou vyhlídku a opět zahradu Eden. Ale já jsem si předsevzal navštívit všechno! Včetně stromu medvídka Pú.

Prvních pět minut je jasných. Jdeme po sdružené trase proti proudu hučícího Danu, který je skryt za stromy a křovisky a travinami. (Cesta je vhodná i pro vozíčkáře a vede vlevo od bystřiny, tedy po jeho pravém břehu.) Stromy jsou povýtce blahovičníky, ale nacházejí se tu i podivuhodná stromiska s kmeny nečekaných patvarů. Křoví je křoví, dokážu v něm rozeznat jedině mladé fíkovníky. Travinou jest několik metrů vysoký papyrus. A už jsme u druhého mostu, přecházíme na levý břeh. U zábradlí se zastavím, vida, je tu stejný fíkovník jako před deseti lety, a stejně jako tehdy se na jeho větvi choulí malá zelená bambulka – nezralý fík.

Na druhém břehu je rozcestí cest i dvou přítoků Danu. Takže tu na most přes Dan navazuje kolmý můstek přes oba přítoky. Vpravo i vlevo pokračuje visutá dřevěná mostní cesta. Vpravo mohou zeleným tunelem, prorvaným bujnou vegetací i vozíčkáři. Já však vleču Janu vlevo kolem hučící vody. Po asi padesáti metrech narazíme na další křižovatku. Nejdříve nahlédneme za ni směrem dlouhé trati, protože zde vede pod hustými stromy hať až k samotnému toku. U něho je již cesta vydlážděná velkými kameny. Je ohrazena dřevěným zábradlím, aby snad někdo neuklouzl a nepadl do rychle běžící vody. Pěkné místo na fotografování!

Vracíme se ke křižovatce a míříme do vnitrozemí. Kamenisky dlážděnou cestu sleduje drobný potůček. Voda je vlastně všude, vlevo od cesty prýští přímo ze skály pramínky. Neodolám, k jednomu pokleknu a napiju se z dlaně, jako někde doma v Jizerkách. (A přežil jsem to také bez následků.) Po chvíli přicházíme k další křižovatce a u něj k prvnímu cíly naší bojovky. Jsme u mlýna. Jana ho přehlédne a jde dál. Musím ji zastavit. Není divu, že ho přehlédla, však, pokud bych nebyl připraven, přehlédl bych tu betonovou kostku, s velkými kameny na fasádě taky. Mlýn je starý 150 let a až do roku 1948 se v něm mlelo dvěma mlýnskými kameny. Dnes je zarostlý džunglí, a dovnitř jsem nelezl ani já. Hm, a to je všechno? Všechno.

Důležité je tohle místo hlavně proto, že v propletenci cest je orientačním bodem trasy na proslulou "Atlantickou vyhlídku". Na křižovatce u mlýna zabočím vlevo, jdeme proti směru doporučených šipek. Mírně stoupáme až k další křižovatce. Vlevo je ona Zahrada Eden, ale my jdeme přímo. Do cesty se nám staví kamenné schodiště. Tentokrát nás nečeká nic tak náročného jako včera na schodech Gamly. Lidumilným schodištěm vystoupáme až na plochý vršek pahorku, který se klene jen asi do výšky 20 metrů nad proudem Danu. Kruhové prostranství, obkroužené nízkou kamennou zídkou, a uprostřed stojí pistácie. Strom asi deset metrů vysoký, vlastně přerostlý keř, z jehož pně se hned u země rozbíhá vějíř mohutných větví. Ty stíní nádhernou vyhlídku na jih do chulského údolí, sevřeného mezi libanonské pohoří Naftali a kdysi syrské Golany. Žádný Atlantik odsud samozřejmě neuvidíme. Vyhlídka se zove "Atlantic pistachio lookout", protože tu roste "řečík", aneb pistácie druhu Pistacia Atlantica. Tady na ní nehodují housenky. Ani oříšky ještě nezrají, země pod tímto stromokeřem je zato pokryta opadanými květy.



Chvíli tu setrváme, sežmouláme něco placiček, a už sestupujeme po schodech druhou stranou. To je jediná nevýhoda mnou vybrané trasy – že když už jednou těch dvacet metrů vyšplháme, že je musíme zase sešplhat. Než budeme zase šplhat nahoru.

Kolem schodů rostou další všelijaké botanicky zajímavé rostliny, včetně trnoplodníku Kristova, našeho dobrého známého z Kafarnaum. Ale i jiné mnohé trnoplodníky tu rostou, a dokonce i duby, které zde mají trny na koncích oválných listů. Přicházíme k jedné neavizované pamětihodnosti – ke zbytkům zákopů druhé obranné linie izraelského státu před Sýrií a Libanonem. Dnes se ještě dostaneme do první linie, ale po tomhle sestupu nás nejdříve čeká jeden pěkný rybníček. Od atlantické pistácie jsme sešli na cestu, která v přízemí rezervace kopíruje silnici, jež je na druhé straně plotu. Místo abychom se vydali vlevo k vykopávkách, zamířím nejdřív vpravo, zase zpět k východu. U cesty tu stojí další pistácie. Tahle ale měla smůlu. Když jí bylo šest metrů, zapálil ji nepozorný návštěvník. Ačkoliv je tu zakázáno rozdělávat ohně, ba ani kouřit se tu nesmí!

Tunelem, proraženým návštěvníky v uschlém papyru (skutečně tu nekuřte!) docházíme asi po sto metrech k "jezírku Wading". "Vejding půl" je prostě – brouzdaliště! (Jak čtenáři, znalí angličtiny, již jistě dávno vědí.) To jsem nečekal! A přitom jsme se na tomto místě před deseti lety stavovali. (Naštěstí jsem tehdy, obklopen spoluúčastníky zájezdu, netušil, že se tu lze brodit, takže jsem své milé ženě Ivance nedělal ostudu…) Skutečně, pro vodumilné návštěvníky je zde přichystáno místečko, kde si mohou smočit nožky, a přitom nebýt odplaveni někam do bažin. Do jezírka se nesmí se skákat (nejvíc je hluboké 65 cm, ale většinou sahá hladina jen po kolena). A dítě do deseti let do něj smí vkročit pouze v doprovodu dospělého.

Dítě ve mně si hned sundalo sandály a sestoupilo po nízké betonové rampě do vody. Muselo dávat pozor, neb ploché dno nádrže je vydlážděno kameny, ve vodě kluzkými. (Alespoň zde nebylo bahno.) Trénink z Jizerek se vyplatil! Včetně tréninku pobytu v ledové vodě. Ještěže tu uprostřed jezírka o průměru asi 20 metrů čeká na promrzlé děcko ostrůvek, na němž roste strom (očíslovaný), kde se dá na chvilku posedět a ohřát si nožky. A poslechnout si zpěv asi patnácti nábožných – zřejmě amerických – poutníků, doprovázený na kytaru.

Dobrodilo jsem se zpátky k Janičce, která si tento zážitek odpustila. Zato se s kolegyní turistkou dohadovaly, jestli uklouznu a zcáchám se, takže měla o zábavu postaráno. Inu, uklouzl jsem – avšak včas vyrovnal! Jana měla ze mě srandu. Tak tady jsem si doslova prožil Izrael "na vlastní kůži"!

Zatímco jsem si utíral čisté, bahnaprosté nohy (nátělníkem, nezapomeňte si na cestu, při které se můžete namočit, vzít na tělo nátělník!), sundali si Američani botky, vyhrnuli nohavice, a za předčítání příslušných pasáží ze čtečky, sestoupili do vody. Ze čtečky jim četla čtečka, tedy dáma, která si nehodlala sundávat punčocháče ani vyhrnovat sukni… A četla nejspíš o křtu v řece Jordánu. Že nejsme v řece Jordánu? A nejsme na tom pravém křtěcím místě u Jardenitu? Tak zaprvé: Jardenit není pravé křtěcí místo. Za druhé: Jsme přece ve vodách Jordánu! Protože tahle voda do něj poteče. Homeopaticky vzato – v každé kapce vody může být nějaká molekula, která už Jordánem prošla. Nebo Kamenicí.



Leč je potřeba hnouti se dále. Hodina je už skoro pryč, a my jsme teprve v polovině cesty směrem tam, tedy na nejvzdálenější bod našeho kličkování, kde nás čekají kanaánské, izraelitské a izraelské obranné linie za akropolí. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 2. září 2016.

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Poklidná vyhlídka
Povídání o rezervaci Tel Dan z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Na hradbách Tel Danu

$
0
0

(Izrael na vlastní kůži)

Jdeme od osvěžujícího brouzdaliště zpátky po světlehnědé (žluté?) šipce po "Ancient Dan trail". Tunelem ve schnoucím přerostlém papyru se zase dostáváme ke schodům, které sestupují od pistáciové vyhlídky. Směřujeme však přízemím rezervace neochvějně dále k Izraelitské bráně. Také ke Kanaánské bráně. Případně tady někde bude i brána z doby železné. Doba železná zde nastala někdy ve 12. století př. n. l. kdežto v zaostalé střední Evropě až o 400 let později. No, ona zde nejspíše byla také nějaká brána či vstup do osady pozdní doby kamenné, poněvadž tady, u pramenů vod, stálo lidské sídlo už před šesti a půl tisíci lety. Později bylo toto místo na tisíc let opuštěno. Protože se však zde nacházela křižovatka důležitých cest mezi Damaškem, Egyptem a Anatolií, postavili tu Kanaánci opevněné město, někdy před 4 tisíci lety, a nazvali ho Lajiš či Lešem (dle jistého Jozueho). Město prosperovalo až do té doby, než bylo na konci 13. století př. n. l.dobyto izraelitským kmenem Dan. Takže nové město, jež zde za prastarými zdmi povstalo asi před třemi tisíci třemi sty lety, bylo pojmenováno Dan, a bylo to nejsevernější místo Izraelského království.

Foto 2006. Moc se toho nezměnilo. Na zdi.
Než však dorazíme k nějaké bráně, je nám jíti kolem tisíciletých hradeb, které zde vykopali izraelští archeologové v letech 1966 – 1993. Našeho letopočtu. Ty hradby jsem snímal už před deseti lety  a tahle fotka se dostala i do mé knížky Mír v Izraeli. Zvláštní: Když člověk u těch hradeb stojí, tak mu připadají obrovité. Ale když se podívá na foto, pak mu zas nějak mohutné nepřipadají. Až po deseti letech jsem zjistil důvod. Hradby jsou totiž postaveny z velkých kamenů. Člověk má za to, že to jsou prostě menší kameny, a mozek  mu pak dopoví, že hradba je nízká. Proto jsem letos vyrobil fotku s měřítkem. Teď už vytrénovaným a svolným měřítkem. (Výška 165 cm. Bez klobouku.)





Prošli jsme kolem hradeb, a pak se naše cesty rozdělily. Janinka za hradbami pokračovala vlevo po mírně se zvyšující planince, vydlážděné nepravidelnými kameny k bráně Izraelitské, já směřoval k bráně Kanaánské. Teprve teď jsem si všiml zaobleného kopce v dáli, na němž trčí hrad zvaný Nimrod. Vlastně se vznáší jako obláček nad korunami blízkých stromů. Minule jsem si toho nevšiml, a netušil jsem, že je tak blízko. Inu, gůglí čarou pouhých 5 kilometrů. Až tam jsem však nedorazil, ani k té Kanaánské bráně, skryté pod betonovou stříškou. Zastavil jsem se u brány záchodků. (Ani zde není k dispozici pitná voda.) Posléze jsem chtěl dohnat Janu, proto jsem se chtěl pustit zkratkou nad vykopávkami. Přestože plánek národního parku tuto cestu obsahuje, v reálu je před vstupem na ni varovná cedule: Průchod zakázán! Poslušní turisté tudy nechodí a cestička zarostla hložím a trnoplodníkem Kristovým. Nevěřte plánkům! Totiž důvěřujte, avšak prověřujte. Prověřeno: tudy ne.

  Vracím se k hradbám a šinu se po oné dlážděné nakloněné plošině. Informační tabulka mi prozrazuje, že toto je náměstíčko, jež sloužilo jako parkoviště pro válečné dvoukolé vozy. Zatáčím vlevo a znovu přicházím ke kamennému sedátku u vysoké stěny, zakončující síň, jež tady kdysi stávala. Archeologicky je doloženo, že se jedná o trůn, kdysi krytý baldachýnem, na němž sedával král. Král – či spíš soudce, který šalamounsky řešil sváry občanů danských. Však "Dan" značí toho, jenž soudí.


Vycházím na planinku nad hradbami. Jana na mne čeká na další, o něco vyšší planince, já se však z téhle strany hrabu na hradby, abych z výšky okusil jejich pravou mohutnost. Zdi jsou zde široké přes dva metry – ani se mi nevejdou do objektivu. Dole pod hradbami se v hloubce asi pěti metrů vine betonová cestička, po níž přicházejí turisté. Kdysi tudy přicházeli poutníci i nepřátelé – to ovšem ještě tato cesta nebyla betonová. (Beton vynalezli až Římané 200 let před naším letopočtem.) Poutníci byli vpuštěni, na nepřátele byly vypuštěny šípy a válečné vozy. Slézám z hradeb (dovnitř) a kochám se rozhledem po Chulském údolí.

Donutím Janinku, aby se sem vrátila, abych jí mohl odrecitovat svůj deset let starý dojem: "Ze zbytků hradeb se dodnes rozvinuje pohled do osy Chulského údolí. Jeho protáhlá niva, sevřená ze dvou stran horskými hřebeny, je vlastně pokračováním geologického zlomu, který začíná ve střední Africe, kde před nějakými dvěma miliony lety vznikli první hominidi, pokračuje Akabským zálivem, vyplňuje ji Mrtvé Moře, klikatí se v ní Jordán, dostává se až k tomuto místu, kde stojíte na skoro čtyři tisíce let staré zdi, prochází vám páteří a končí ve vašem podvěsku mozkovém..."

 Ale i letos jsem ten pohled přežil. Otočil jsem se k němu zády a vydal se s Janou cestičkou k severu. Vpravo se v lesním podrostu ztrácí další vykopávky, vlevo narážíme na kohoutek s pitnou vodou! Tak na záchodě opravdu nepijte, a kdybyste to nemohli vydržet ke krámkům u vstupu, osvěžte se tady.


Po chvíli dorážíme k dalším vykopávkám. Vnější zídka obklopuje vnitřní čtvercovou zeď, kde stával místní chrám, vybavený, jak jinak, oltářem. A protože jsme v Izraeli, tak i vodní nádrží… Za ním stoupají schody na nejvyšší místo Tel Dan, k základům dávného hradu, či spíš obranné věže. Zdejší hradby jsou od těch jižních vzdáleny asi 350 metrů. A bývala to nejsevernější hranice biblického Izraelského království. A také hranice, na které si po mnoha tisíciletích rozdělily mandátní Palestinu Británie a Francie. Jejich diplomaté ji rozparcelovali nejdříve na mapě, do které onu hranici nadrásali olověnou tužkou. Ona tlustá čára na mapě představovala v terénu šířku 130 metrů! Na jih od jejího středu se ocitly i prameny Danu, jednoho z nejvydatnějších vodních zdrojů na Blízkém Východě. Ono to tenkrát bylo jedno. Čárka tam, čárka sem. Britské a francouzské impérium se kamarádily. V roce 1948 vznikl stát Izrael, a jeho severní hranice se Sýrií, přesněji řečeno, linie příměří, byla vedena ve středu oné tlusté čáry, logicky na biblických hranicích Izraele.

Tady byla francouzská Palestina
Jenže roku 1964 přišli vyčůraní Syřané s jiným výkladem. Dávná tlustá čára, namalovaná olůvkem, se pro ně stala základem pro uplatňování nároků na prameny řeky Dan. Aby svým domnělým právům dodala Sýrie na váze, vybudovala ve vesnici Nohila, jen 400 metrů od linie příměří, tankové palposty. Načež izraelské obrněné síly začaly posílat pěší hlídky na cestičku, vyšlapanou vedle symbolického drátěného plůtku, který dodnes vede po dávné linii příměří. A nad tou stezkou, prakticky v linii tisíciletých hradeb, vybudovali Izraelci obrannou zákopovou linii, aby Syřanům zablokovali vstup k vodě. A tak začala snad první moderní válka o vodní zdroje. "Tužková válka." Konflikt se postupně rozhoříval, až zde denně docházelo k přestřelkám. Nejhorší incident se stal 13. listopadu 1964. Syrské dělostřelecké granáty začaly dopadat na blízký kibuc Dan. Izraelská armáda rozhodně odpověděla. Nasadila tanky, dělostřelectvo i letectvo, které umlčely syrské dělostřelectvo i zakopané tanky. Tak Izrael odstranil hrozbu, kterou pro něj znamenaly přípravné syrské práce na odklonění toku řeky Dan. A pohraničníci začali chodit o něco níže, několik metrů severněji od své původní, dnes už zarůstající strážní cesty. 

Zákopy, zarůstající pohraniční cesta, a nová bílá cesta. Výhled přes Exsýrii a Libanon na izraelskou Metullu




Šestidenní válka zde posunula v roce 1967 hranice Sýrie o dva a půl kilometru a zabezpečila tak zdroj vody pro Izrael ještě lépe. Ty dva a půl kilometry zvedající se planiny, zarostlé vysokou travou, nás na severu a východě oddělují od Libanonu – přesněji řečeno od jeho vládně teroristické organizace Hizballáh. Dnes už na hradbách a zákopech Danu nestráží Izraelité ani Izraelci. Těmi zákopy vede prohlídková trasa, kterou ale probíhají pouze čilé děti. Hlína zapracovala, a žbrdlení zákopů se hroutí dovnitř, takže turisté s klenutým hrudníkem se tam už nevejdou. A do zabahněného podzemí betonové pevnůstky se mi opravdu nechce…

Od "Command-post lookout" scházíme zpátky kolem vraku ženijního tanku zase ke starobylé svatyni. Na jejích schodech skromě pojíme výletnický oběd, sestávající zase z nákupu u tiberiadského pekaře. Nejvíce mi chutná pizzoid se zapečeným sýrem a olivami. Však už bylo na čase něco pojísti, jsou dvě hodiny odpoledne.

Už jsme toho v Tel Dan tolik viděli. A ještě uvidíme. Jsme na nejvzdálenějším místě od vchodu, budeme vracet. Cestou se ještě projdeme Zahradou Eden. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 6. září 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Ještě jedno video od pramenů Danu:


***

Minulý příspěvek: Pistáciová hora a rybník Wading
Povídání o rezervaci Tel Dan z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Barcelonské střepy

$
0
0
Barcelona je město s jedním a půl milionem obyvatel a pěti a půl miliony turistů. Šli jsme v jedné z úzkých uliček starého města s přítelkyní Janou proti takovému proudu turistů, až to vypadalo, že je tam pěší jednosměrka. Ohlédl jsem se - a další jednosměrka šla naším směrem.´


Barcelona je hlavním městem Katalánska, jednoho ze 17 autonomních společenství Španělska. Katalánci by přitom chtěli být ještě autonomější a mít v EU svoji vlastní sesličku. Přesněji - mít svůj vlastní stát.

Katalánsko má se Španělskem mnoho nevyřízených, či spíše neuzavřených dluhů. Jedním z nich je dodnes bolestná vzpomínka na občanskou válku, ve které Katalánci prohráli na dlouhá léta svoje svobody. Včetně svobody používat vlastní jazyk. Generál Franco („Madrid“) nepotřeboval žádnou opozici, ani politickou, ani národnostní. Dnes mluví katalánštinou polovina lidí, 75 procent ji ovládá, a pokud chcete dostat v Barceloně opravdu dobré zaměstnání, jest nezbytností. (Neovládám ani španělštinu, ani katalánštninu, a tak názvy kostelů, památek a ulic píšu, jak jsem je posbíral po mapách a wikipediích, takže se omlouvám Kataláncům, pokud někde uvedu španělský název.)

Barcelona má svůj FC. Nejsem fotbalový fanoušek, avšak FCB je pojem. Když hraje s Realem Madrid, tak je to pro místňáky stejné, jako když my jsme hráli po osmašedesátém hokej s „Rusákama“.

Barcelona má svůj Petřín. Je jím vrch Montjuïc, na který vede podobná pozemní lanovka, jako na ten Petřín. Tedy spíše většinou podzemní lanovka (rovněž v systému místní MHD). 

Vlastně - vedou na ni tři lanovky. Ta po(d)zemní od stanice metra Para-lel (Funicular de Montjuïc). Na její konečné se dá přejít ke kabinkové lanovce Teleféric. Ta vás vyveze až na samotný vršek „Židovské hory“ (173 m). Zajímavostí této lanovky je pravoúhlé zatočení v prostředku cesty na místním Nebozízku. A pak samozřejmě panoramatické výhledy.

Červená tečka uprostřed je kabina lanovky 100 metrů vysoko
Třetí lanovka, Transbordardor Aeri, je asi nejdramatičtější. Její lana jsou natažena zdánlivě vodorovně mezi dvěma věžemi (85 a 107 metrů) a úbočím Petřína (40 metrů nad mořem). Vede tak trochu odnikud nikam, a jezdí s ní dnes už jen výhradně odvážní turisté. A milovníci technických památek. Šílená lanovka aneb vzdušná tramvaj se dvěma červenými vozy byla dána do provozu roku 1931. My jsme toto dobrodružství nestihli.

Na Petříně jest postaven zdejší Špilberk, pevnost Castell de Montjuïc, odkud se naskýtá panoramatický pohled na nádherné město na planině mezi mořem  a horami. Pevnost měla chránit město od moře, jenže neuchránila město od pevnosti, když ji obsadil roku 1706 bourbonský král Filip V. Hradby byly sice zničeny, ale kopec zůstal stát, takže se odsud dala Barcelona pohodlně ostřelovat. A byla to válka o dědictví španělské, ve které se Katalánsko postavilo na rakouskou stranu. Roku 1706 byl nakonec Filip V. s pomocí spojenců odražen, ale vrátil se roku 1714. 11. září byla Barcelona dobyta, a od té doby si Katalánci toto výročí připomínají jako Národní den Katalánska, La Diada Nacional de Catalunya či prostě jen „Den“ (la Diada).

Byli jsme tam zrovna minulou neděli s Janou taky. My a stovky turistů na pláži, milion Katalánců v ulicích. V televizi to vypadalo mnohem důrazněji než na Václaváku v roce 1989. Ráno položili představitelé státu, tedy autonomie, kytice u sochy hrdiny protifilipovského odboje Rafaela Casanovy. Kolem stály řady vojáků v pěkných uniformách z 18. století, připadal jsem si trochu jako při sledování Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese. Načež začali hrát hymnu Katalánska. Má tři sloky a je to velice smutná písnička. A hrála se znova a znova při dalších kladeních na dalších místech. Večer vyšel do ulic milionový dav. No, před čtyřmi lety bylo v ulicích dva miliony lidí. Ne každý chce samostatnost, jak ukazovalo květinové plato s přeškrtnutými nůžkami, položené pod sochou vrchního velitele...

Santa Maria del Pi
Španělská televize pak o projevech místních představitelů přemítala celý další týden. Jeden z nezachycených centrálních politiků křičel něco o zrádcích a teroristech, z čehož si pak jeden nezachycený humorista dělal srandu. Další zase zdůrazňoval, že prezident Katalánska není žádný prezident, ale předseda vlády jednoho z mnoha španělských společenství. To by pak mohla chtít samostatnost třeba Valencia nebo Baskicko. Což chtějí...

Ještě více však televize přemítala o jisté Dianě Quer, která zmizela 22. srpna a už se neobjevila. Mladá dívka se zdá být hvězdou sociálních sítí, minimálně od doby, kdy zmizela. O její výchovu se hádali její rozvedení rodiče. Na každém kanálu jejímu případu věnovaly televizní stanice každý večer spoustu času.

Vůbec televize. Ta hotelová nabízela několik desítek programů ve španělštině, několik v katalánštině. (Nula anglickojazyčných či jinojazyčných programů.) Španělskojazyčná televize jde odlišit od televize katalánské docela snadno - přes prostředek obrazovky se táhne přepis do katalánštiny, což dosti kazí vizuální pohodu při sledování TV pořadů a filmů. (Možná je to i účelem.)

Santa Maria del Pi
V Barceloně je mnoho kostelů. Nedá se říci, že na každém rohu, protože někdy to ani roh není, prostě je zeď nějakého pěkného baráku, a pak hned pokračuje zeď nějakého památného kostela. Bydleli jsme v hotelu kousek od kostela Santa Maria del Pi. Je obklopen snad třemi náměstími, na každém z nich několik kaváren. Postaven byl ve 14. století během pouhých 70 let. Je jednolodní a vyveden jest v gotice katalánské. Byl poškozen požárem v roce 1936, možná během občanské války, ale je obnoven. Katalánská gotika se patrně vyznačuje mohutnými oblouky, mezi nimiž jsem si připadal jako v břiše velryby.

Katedrála sv. Eulálie
O několik uliček dál se vzpíná katedrála. Tu stavěli dvě stě let jak se na katedrálu patří. Vstup do ní hlídá bedlivý strážce. V kraťasech a s odhalenými rameny se sem nesmí! Ostatně jako do žádného místního kostela.  Přísný pán upozorní i na zapomenutou kšiltovku na hlavě. Samozřejmě, při vchodu do domu Páně se sluší smeknout. Nejdříve vstupujeme do ambitu, obklopujícího dvůr s kašnou, na níž stojí socha jednoho z patronů Barcelony, svatého Jiřího. 

Katedrála sv. Eulálie
Kolem kašny se volně potulují velké bílé husy. Má jich být třináct, ale nespočítal jsem je, neustále se přesunovaly, aby byly co nejdál od mého nového nikonku. Do bílé husy se prý převtělila svatá Eulálie, když byla za krutovládce Diokleciána umučena. Psal se rok 304 a křesťanské dívce Eulálii bylo teprve 12 let. Načež se stala další z patronek Barcelony. Kostel jí začali stavět ve 13. století. A dnes je v něm pochována.

Katedrála je tady, uprostřed čtvrti Barri Gòtic. Chrám Svaté rodiny, La Sagrada Familia, to je úplně jiná kapitola! Aha, vidím, že Barcelona si opravdu zaslouží více kapitol. A proč že jsem je pojmenoval „střepy“? Protože na „střípky“ jsou moc hrubé. Sbírám je z hromady dojmů trochu nazdařbůh, než vyvane vůně vzpomínek.

Psáno v Praze dne 16. září 2016

PS: Příští Doupě bude zase o Izraeli

Zurčící Zahrada Eden

$
0
0

(Izrael na vlastní kůži)

Od akropole hradu Dan se vracíme k vchodu do rezervace Tel Dan. Nikoli stejnou cestou, ale podle žluté šipky, jež nás má dovést k pramenům říčky Dan. Zdálo by se, že je tu docela předanováno, ale nic z toho není teď vidět. Vše, tisícileté zříceniny, desetileté zákopy i věčně proudící voda je na této stezce pokryto zelenou džunglí fíkovníků. Inu, vždyť směřujeme do rajské zahrady! Abychom se tam dostali, musíme na nejbližší křižovatce odbočit doleva. Podle plánku, který jsme dostali u vchodu, se připravuju na delší strmý sestup, něco jako ze Smetanovy vyhlídky na Ztracenku dolů k hladině Štěchovické přehrady u Kleteckého vodopádu. Ale ne, tahle cestička je jen asi sto metrů krátká a sejdeme jen deset metrů. A už je tu v zeleném přítmí ona odbočka.

Po dalších padesáti metrech se máme rozhodnout, jestli budeme pokračovat rovně ke stromu medvídka Pú (Pooh Bear's tree), anebo zabočíme vlevo do "Garden of Eden". Samozřejmě, že jdeme po zelené šipce do Edenu! Kráčíme proti proudu potoka, vlastně i částečně v proudu potoka, protože cesta je vydlážděna velkými kameny, mezi nimiž volně proudí voda. A, tuto jestiť jeden z pramenů Danu! Vlastně vývěr ponorné říčky, který tryská přímo ze skály. Bohu žel samotný výtrysk není vidět, protože ho zakrývají zelené listy fíkovníku. Avšak stejně mne napadne citace z žalmu 114: "On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod." Nahoře kameny a hnědá země, pár metrů pod nimi bujná zeleň, zahalující tryskající vodu. No, tady by to měl Mojžíš jednoduché: kdekoli by praštil holí do skály, vytryskl by pramen! A prameny tryskají a vytékají z neviditelné skály celou cestu, kterou procházíme zahradou Eden. Kamenitá stezka, prošívaná stuhami zurčící vody, se zatáčí do tvaru podkovy. Už jdeme zase po proudu. Prameny se spravedlivě rozdělují vlevo i vpravo, do tekoucí vody se zleva vlévají další stružky. Ve vodě mezi pochozími kameny se choulí hrstka zelených bobulek – utržené nezralé fíky, které urval včerejší déšť.

Rezervace je rezervace. I když je veliká jen 120 akrů, je zázemím pro tucty druhů rostlin a živočichů. Živočichy jsme nezahlédli. Ani Káhirskou myš bodlinatou, která se potuluje po celém území Velkého zlomu od Afriky až po Sýrii, ani její noční kolegyni myš širokozubou (?- "broadtoothed", Mastacomys fuscus), aniž další myšku, pojmenovanou dle svého objevitele "Tristram's jird" (Meriones tristrami). Žlutě flekatého mloka jsem kdysi přistihl na cestě ve Velké Fatře, tady ne. Ve vodě žijí různí klepítkatci, pavoukovci, endemičtí krabíci, levantinské pijavky. No, snad jsem žádnou nevypil – nabíral jsem si vodu do dlaně jen tam, kde tryskala ze skály. Po povrchu vody pobíhají vzácné vodoměrky, tedy pokud najdou kus klidné hladiny. A pod vodou se míhají ryby Damascus barbel aneb Capoeta damascina, jedny z mála, jež nemají český název. Tak ty jsme taky neviděli. Ptactvo jsme mezi listy rovněž nezahlédli, snad jsme jen zaslechli zpěv pěnice Cetti's Warbler, aneb Cettia cetti. Rostlinstvo, ano, to jsme viděli. Hlavně zelené. To tak snadno neuteče a neuletí. Občas jsme se lekli, že Adéla ještě nevečeřela – když jsme potkali přerostlý pitulník postříbřený, jenž avšak nejspíš pitulníkem není. (Viz měřítko 165 cm.)

Rezervace je rezervace. Stejně ale, když nějaký kmen přepadne přes turistickou stezku, anebo se vinou hniloby chystá zřítit, vezme správce rezervace motorovou pilu a jme se klučit. Pařezy si z toho nic nedělají a obrostou znova.

Cesta rájem byla dlouhá jen tři sta metrů, ale nezapomenutelná. Na další křižovatce neodbočíme vlevo, to bychom po dvaceti metrech dorazili na rozcestí mezi zpustlým mlýnem a pistáciovou vyhlídkou, tam už jsme byli. Půjdeme vpravo, sedmdesátimetrovou zkratkou, která přetíná rajskou podkovu. A uprostřed ní se nachází palouček s rozkotaným jasanem syrským (Syrian ash, Fraxinus syriaca). Jsme u stromu medvídka Pú. Možná z jeho kořenů kdysi vyrůstaly tři kmeny, dnes má jen dva, a vzniklé místo uprostřed je vskutku dosti velké na to, aby zde mohl bydlet nejen plyšový medvídek, ale i dosti vzrostlý medvěd (viz měřítko 175 cm).

Tohle teče rovnou ze skály. Plus jeden přítok zleva.
Vracíme se zpátky pod "sešup" od akropole. Nejdeme zpátky vpravo nahoru, ale jdeme rovně vpravo, abychom prošli skutečně všechny cestičky. Zatáčíme k prameni řeky Dan. No moment, a co byly všechny ty Rajské zahrady, vývěry, praménky, zurčící vodopádky? No, to byly pouze přítoky!!! Protože Dan tady někde uprostřed skal, zakrytých zelení, vyráží prudce a nekompromisně už rovnou jako dravá říčka. Kráčíme po jejím levém břehu po kamenech, skrze něž zleva přitékají nesčetné stružky. Jdeme po dřevěných mostcích, pod kterými přitéká asi osm potoků. Řeka tu nezurčí, přímo řve. Ano, přijeli čeští turisté, včera pršelo.


Prošli jsme skoro všechny cestičky, které těch 120 akrů rezervace Tel Dan skrývá. Za dvě a půl hodiny jsme urazili tři a půl kilometru, několik tisíc let a tři články. Doporučuji, až navštívíte Izrael, podívat se do Tel Dan. A když už tam budete, sjeďte si také k pramenům druhé, vlastně třetí zdrojnice Jordánu, k Banias. Je to odtud jen šest kilometrů. My se tam taky vydali. Nejdříve silničkou od parkoviště k devětadevadesátce. Pak vlevo, po dvou kiláscích dorážíme k rozcestí s děvět set děvětadevadesátkou a odbočujeme vpravo - stále po silnici č. 99. Po dalších dvou kilometrech přijdou dvě zatáčky vpravo, po nichž následuje odbočka vlevo. Nezabloudili jsme. Kolem vykopávek římského města Caesarea Philippi míříme k pramenům Banias. Máme dobrý čas, jsou teprve tři hodiny odpoledne. A zdejší přírodněarcheologická rezervace zavírá až za dvě hodiny. Jako všechny ostatní. To pohodlně stihneme.

Ale o tom až za týden.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve středu 21. září 2016.


Dnes, tedy 21. 9., se připomíná jeden z několika Světových dnů míru. (Tohle není ten římskokatolický, ten si připomínáme 1. ledna.) Před rokem jednomyslně všech 193 států OSN přijalo sedmnáct cílů, které mají vést k tomu, aby během dalších tří pětiletek, v roce 2030 (sranda!), bylo celoplanetárně skončeno s rasismem, xenofobií, chudobou, hladem a nedostatkem vody.  Dosažením udržitelného rozvoje odstraníme konflikty a zajistíme mír. (Bla, bla. Bla. Podívejte se na současnou Sýrii!) Utrácejí se stovky milionů dolarů a eur na zřizování příslušných komisí OSN a na celosvětové summity čelných státníků. Jediná země na světě však s rasismem, xenofobií, chudobou, hladem a nedostatkem vody bojuje reálně a bez keců. A dokáže si ubránit mír. Hádejte, která!

Taky máme mezinárodní den Alzheimerovy choroby. A tento den, kdy bylo roku 1920 založeno Rudé právo, jsme si také za bolševika připomínali jako "Den tisku, rozhlasu a televize". (Internet ještě nebyl.) Jo, to se hodí. OSN vybralo dobré datum!
*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Na hradbách Tel Danu
Předminulý příspěvek také ještě z Tel Dan: Pistáciová hora a rybník Wading
Povídání o rezervaci Tel Dan z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Barcelonské střepy: Kostely

$
0
0
V Barceloně je mnoho kostelů. Napsal jsem o dvou z nich minule, ale kdo si myslí, že tím se kostelní historie města odbyla, jest na omylu. Barcelona má asi stovku kostelů, ne do všech jsme se podívali. Asi nejstarší z těchto sakrálních staveb, kterou jsme s přítelkyní Janou navštívili, byl románský kostel a klášter Sant Pau del Camp ve čtvrti Raval.


Sant Pau, nikoli Sant Pablo, jak by snad mělo zníti ve španělštině, protože jsme přece v Katalánsku. Nejspíš tak se zde svatý Pavel už v 10. století jmenoval. Přesněji v roce 911, odkdy pochází náhrobní deska barcelonského vladaře Guifré II. Anebo v roce 977, odkdy pochází první písemná zmínka o kostelu. V onom století se klášter nacházel daleko za městskými hradbami, byl "del Camp", (nikoli "del Campo"), tedy "na venkově". Od venkovního nebezpečí ho chránilo vlastní opevnění, na jehož zbytcích je dnes miloučký park a dětské hřiště. Opevnění ho chránilo a uchránilo několikrát. Bohužel hned napoprvé ne. Klášter byl už roku 985 zničen muslimskými vojsky al-Mansura Ibn Abi Aamira, jenž byl znám spíše jako Almanzor, velkovezír a faktický vládce Kalifátu cordobského. Místo bylo obnoveno na konci jedenáctého století, stále ještě za panování románského slohu. Pozoruhodné je, že Sant Pau přežil nejen středověké šarvátky, ale i válku o španělské dědictví, občanskou válku, ba dokonce i developerské a modernizační snahy všech staletí. Místní Josefové Druzí ve španělské vládě sice v roce 1835 klášter zrušili, ale už roku 1879 byla stavba prohlášena národní kulturní památkou.

A je to echt románská stavba. Chladivá. Nezaplevelená turisty. Zastavili jsme se zde cestou na vrch Montjuïc, je nedaleko od nástupní stanice po(d)zemní lanovky na onen vršek, poblíž stanice zelené linky metra L3. Naštěstí jsme to stihli ještě před polední přestávkou (jež se koná od 13.30 do 16.00), a nebyla ani neděle, kdy je zavříno. Návštěva kostela je drobně zpoplatněna (dospělci 3 €, dospělci přes 65 2 €, ti to mají všude o něco levnější – doklady nejsou vyžadovány, je vám věřeno). Zapravili jsme vstupné, vstoupili a žasli. Kasa je ve zvlášť umístěném domě, který nejspíš sloužil za obydlí mnichů. Odtud se prochází se do čtvercového patia, obroubeného arkádami s dvojitými sloupy, které působí poněkud maursky. Tato část byla (stále ještě románsky) postavena ve 13. století. No a pak už jsme vnikli do jednolodního kostela. Navštívili jsme s Janou už několik románských staveb na českém území. Známe rotundu na Vyšehradě, vykopávky původního sv. Víta na Hradě, sešli jsme k základům kostela na Levém Hradci, poseděli v rotundě na Řípu, ale něco tak velikého a zachovalého a drsně románského jsme u nás neviděli. Ani ve Staré Boleslavi. (Pravda, ještě jsme nebyli ve sv. Jakubu v Jakubu.) 

Pěkný a hojně navštívovaný a neplacený je pak kostel Santa Maria del Mar uprostřed čtvrti la Ribera. Platí se výstup na střechu s báječnou vyhlídkou, avšak schody na ni jsme vlastně poslední den pobytu už nevystoupali. Jednak jsme byli unaveni, a jednak jsme už měli převyhlídkováno. Kostel má tedy rovněž polední přestávku (13.30-16.00), jíž je nutno se vyvarovat. Co nemá, je hlídač, takže do kostela vstupují i dámy značně krátkých šortek. (Nu, pánové taky, ale ti mají šortky delší a nezajímavější.) Nicméně ve vnitřním třílodním prostoru panuje klid a duchovno. Postaveno bylo 1329 až 1384, čili za pouhých pětapadesát let, a jde tedy o echtovní gotiku, katalánskou gotiku s vysokými štíhlými sloupy. Gotické oblouky a klenby doplňuje ještě v přístavbě barokní kaple. Než tu byla gotika a baroko stával zde románský chrám z 9. století. A kolem něj, nebo spíš pod ním, byl římský hřbitov. Na něm ležela i sv. Eulálie, než ji postavili katedrálu. Avšak tento kostel je věnován Panně Marii mořské, ochránkyni rybářů a námořníků, jak ozřejmuje i jedna socha světice, pevně stojící na malé loďce, omývané vlnami.

Vitrážemi v oknech proudí měkké světlo; některé z těch oken pamatují i 15. století. Jiné byly zničeny při požáru v době občanské války (1936). Na zdi je možno obdivovat i ohořelý zbytek dveří, jež byly sežehnuty během této války s generálem Frankem (Madrid), anebo při jiných válkách. Na severní straně, až za východním obloukem, který obkružuje kněžiště, je možno v okně spatřit moderní vitráž, od severu sem padá modré chladné světlo. Pod ním leží socha muže, dle odění nejspíše námořníka. V té přehršli svatých, různě ukřižovaných či probodených tento muž pouze klidně spí na lavici, smrtelně znaven svou prací. Nejoriginálnější svatý, pravý svatý. Jeho mučednictvím je těžká práce, trvalá námaha, nikoli jednorázová slavná smrt. A svou odměnu možná nalezne v nebi, avšak její část už má teď – svůj spánek… No, o stavbě kostela a životě ve středověké Barceloně existuje celý román. Zove se Katedrála moře, napsal ji Ildefonso Falcones, vyšla r. 2006 a už o dva roky později byla k mání i v češtině. (Dosud nečetl.)

Vstupní portál z jihozápadu je přístupný z malého náměstíčka, které je tak malé, že z něj nejde ani ten portál společně s věžemi vyfotografovat. (Dávám sem snímek ze šikmé ulice Argenteria, na kterém se jeví onen vstup i s věžemi.) Ono to náměstíčko nejprve asi nebylo tak malé. Ale nějaký bohatý měšťan si předsunul kus svého domu před frontu domů, a opatřil ho průchodem v bývalé linii náměstí. No a další příslušník městské šlechty pak v linii předsunutého domu rovnou postavil celý barák, za nímž je ulička, která byla původně okrajem náměstí. Takhle čtu tu hustou zástavbu já.

Kostel je vybaven rovněž čtyřmi vchody! Tím hlavním jihozápadním jsme vstoupili, a prošmejdili vnitřní prostory až k východu na severovýchodní straně (s krátkou chvílí na vstřebávání velebnosti místa). Vylezli jsme na bulváru Passeig del Born, zabočili vlevo a sombrérovou uličkou (Carrer dels Sombrerers) prošli kolem boční zdi kostela k jeho severozápadnímu vchodu. Překřížili jsme kostel k jihozápadu, kde jsme vypadli na náměstí Fossar de les Moreres, aneb Hřbitova morušovníků. Morušovníky zdobily náměstí, které patřilo bohatému měšťanu Bernatu Marcusovi. O darování pozemku ho někdy ve 12. století požádal místní farář, aby měl kde pohřbívat své farníky. Dle pověsti Marcus dlouho váhal, nakonec pozemek na tento účel věnoval – avšak s podmínkou, že do patnácti dnů by tam měl být někdo pohřben. Protože jinak, dle jeho mínky, farář pozemek k pohřbívání nepotřeboval. Patnáct dní uplynulo bez pohřbu, a Marcus kráčel do kostela, aby zrušil věnování svého daru. Když však došel pod ty morušovníky, srazil ho na místě infarkt, takže podmínka byla splněna, a on sám byl ten, kdo "otevřel" hřbitov. Mnohem později, v roce 1714, zde byli pohřbeni obránci Barcelony, kterou z francouzskou pomocí dobyl zlořečený (a minule zmiňovaný) Filip V. (Madrid). Dnes je místo upraveno jako památník "těm, jenž zemřeli při obraně práv a ústavy Katalánska při obléhání Barcelony 1713-1714", jak praví několikajazyčný nápis na moderní skulptuře, k níž se do mírné nálevky sklání celé náměstíčko. Skulptura je vysoká, štíhlá, rudá, a poněkud připomíná obrovitý srp, který se chystá proniknout do zdi kostela. Srp je nahoře ozdoben komínkem, ze kterého šlehá věčný plynový plamen. Na jeho úpatí se toho dne, nedlouho po "Dni" (národním katalánském) hromadily věnce, věnované katalánskými politiky.

Inu – Katalánci tři sta let (a dva roky) trpí, a nejméně polovina z nich (7,5 milionu obyvatel) pociťuje španělské království jako tyranii. Fakt je, že pokud už v Barceloně jste, a dobře se díváte a posloucháte, a trochu znáte i naše dějiny, že to lépe chápete, než když se na to jen díváte ve zpravodajství Čtyřiadvacítky. Nevím, jestli by mně, být Kataláncem stačila jen autonomie, ale tohle asi lépe chápou Slováci než Čechoslováci…




Kostelů má Barcelona mnoho, přemnoho. A dokonce má i synagogu! Jednu jedinou, proto Velkou. Sinagoga Major de Barcelona je schovaná uprostřed úzkých uliček barcelonské čtvrti Barri Gótic, nedaleko katedrály. Těžko jsme to našli. (Adresa: Carrer de Marlet', 5) Jde se po ní po schodech do sklepa. A je hodně malá. Jedná se o nejstarší synagogu v Evropě - asi ze 3. století. Tak dobře, o jednu z nejstarších. Ve Španělsku, pardon, Katalánii, je nejstarší určitě. Není jisté, zda už první stavební konstrukce (pod podlahou můžete vidět odkryté pozůstatky římských zdí) na tomto místě sloužila jako synagoga. Ale už v 6. století tak tomu bylo určitě. Pak zase pár set let ne, ale ve 13. století se dočkala náramného rozkvětu. Roku 1203 král Jaume I. (Jakub I.) osobně navštívil tuto Velkou synagogu a přesvědčil se, že je fakt malá. Bylo tomu tak vinou zákona, podle něhož nesměla být žádná synagoga větší než – nejmenší kostel města. Takže král dovolil a synagoga se dočkala dalšího patra. Jenže už 5. srpna 1391 si Barceloňané vyřešili židovskou otázku tradičním způsobem: Ten den došlo k rabování v židovské čtvrti. Ano - bývala tu židovská čtvrť, už není. 300 židů bylo zmasakrováno, zachránili se jen ti, kterým se podařilo utéci. Zbylí "dobrovolně" konvertovali ke křesťanství – pardon, na katolicismus. Co nebylo rozkradeno, tedy hlavně nemovitosti, to připadlo králi. Synagoga byla obnovena roku 2002, jenže už se zde nekonají žádné obřady, neschází se komunita, která neexistuje. Synagoga slouží hlavně jako muzeum a příležitostně pro nějakou akci typu svatba. Konkrétně: V roce 2003 zde byl obřadně sezdán kanadský pár, šlo o první židovskou svatbu v těchto místech po 600 letech. Synagoga je tedy vybavena základní potřebou, jíž jest 500 starý svitek Tóry, kterou daroval jistý newyorský právník v roce 2006.






Člověk by řekl, že v Barceloně nejspíš neexistuje antisemitismus, protože tu už pěkných pár set let neexistují židé. Dnes jich tu žije jen několik: Dva ortodoxní, dva reformní. Dva dle Halachy, dva konvertovaní. Dva Aškenázové a dva Sefardové. Celkem – čtyři… A stejně v lednu 2009 jeden pravicový vytlemenec baseballovou pálkou bušil nejdříve do fasády, a když mu zaměstnanec synagogy v tom chtěl zabránit, tak mlátil do něho. Zlomil mu ruku a způsobil otřes mozku, takže muž musel být hospitalizován. Hovado bylo zadrženo policií, o jeho dalším osudu jsem nenalezl zpráv.

Uzávěrka Psa se blíží, další Střepy budou za týden.

Psáno v  Praze dne 23. září 2016

PS: Příští Doupě bude zase o Izraeli

Panovy prameny

$
0
0

(Izrael na vlastní kůži)

Prameny Chermonu aneb Banias jsou už pátou přírodněkulturní izraelskou rezervací, kde nemusíme platit vstupné. Patří totiž do seznamu na zelené kartě, kterou jsme si koupili před dávnými časy, vlastně teprve před šesti dny v Megiddu. Zakoupili jsme si tam variantu s šesti návštěvami, teď budeme absolvovat pátou. Jsme na místě, kde pramení další zdrojnice Jordánu. Na svatém místě už od pohanských dob. Jak o tom svědčí samotný název lokality.




Tady je totiž Panovo. Ještě dávno před turisty tuto oblast dobyl jistý Alexander Veliký, jenž sem roku 332 před naším letopočtem zavedl řecké způsoby. Mezi něž patřilo i zbožštění pramenů, skal a jeskyň. A zde máme vodní strouhu, která sbírá podzemní vývěry, a nad ní v kolmé, asi dvacetimetrové vápencové stěně obrovskou jeskyni, uprostřed ní kámen, na němž se možná přinášely oběti už dávným božstvům. Řekové zabrali jeskyni i s kamenným oltářem a věnovali ho bohovi Panovi, pánovi pastvin, stád a pastýřů, lesů a lovců, kterému se klaněli i dřívější pohané. Před jeskyní pak vystavěli chrám, zvaný Panaenon. Od toho vznikl název místa "Paneas", aneb v arabské výslovnosti Banias.


Místo je poprvé zmíněno v díle historika a politika Zenona Rhodského, jenž píše o slavné bitvě, která zde proběhla roku 198 př. n. l. Velkokrál Antiochos III. z dynastie Seleukovců na těchto místech dosáhl rozhodujícího vítězství nad Ptolemaiovci a získal tak vládu nad Palestinou. No, Antiochos to pak o sedm let později tvrdě prohrál s Římany u Thermopyl a Římané se pak později zmocnili celé Malé Asie. V Banias začali stavět až v posledních desetiletích před začátkem našeho letopočtu. No, "Římané". Tehdy uzavřel prameny dalším chrámem kolaborantský král Herodes Veliký. A onen chrám po svém zvyku věnoval právě panujícímu římskému vladaři, jímž byl císař Augustus.


Za zády máme vykopávky města ze začátku našeho letopočtu, ale my se nejdříve jdeme podívat na prameny. A abychom je dobře viděli, kráčíme po jedné ze zídek, které překračují zhruba dvacet metrů široký tok, hluboký asi na dlaň. Dlaň souhlasí s místními popisky, které stanovují teplotu vody na 15° C v létě i v zimě. V zimě nezamrzá, v létě neohřeje. Ze dna k hladině i nad ní vyrůstají jakési vesele zelené listy, které se táhnou v dlouhých pruzích. Jak už jsem psal, v izraelských rezervacích se najdou vždy všechny aspekty, které jsou vzácné, a je potřeba je chránit. Tedy krom historických a geologických vzácností také živá příroda. Neslyšíme sice místní pěnice, nezaznamenali jsme hejna holubů skalních, ve vodě nezřeli rybku s podivným názvem haffaf (Capoeta damascina) a na břehu šneka Theodoxus jordani jordani, avšak stromy se před námi skrýt nemohou. Ano, vrby, jasany (syrské) a topoly.



A fíkovníky, samozřejmě. Na jednom z nich se pase něco, co vypadá jako přerostlé morče. Daman. Z dálky prý Féničanům damani připomínali dobře vykrmeného králíka (až 70 cm dlouhého a 5 kg těžkého králíka). Takže králíky žijící na Pyrenejském poloostrově považovali zase za damany, a zemi pojmenovali podle nich - Země damanů, aneb "`í šəpānîm". Z čehož vzniklo latinské "Hispánie"… A naopak staří překladatelé Bible často místo pojmu "daman" použili Evropanům známého králíka. Přičemž damani jsou nejbližší příbuzní slonů, jak o tom svědčí jejich horní řezáky, připomínající kly. Řezáky ani kly jsme nespatřili, jen spokojené stromové zvířátko mezi fíkovými listy. Byl jsem rád, že ho Janinka viděla naživo, tedy v jeho vlastním prostředí, jinak než v ZOO.




Od vody jsme po schodech vyšli několik metrů výše a ocitli jsme se na sklaní plošině, poseté troskami chrámů a fotografujícími turisty. Nahlédli jsme do Panovy jeskyně, onen kámen uprostřed ní ve strakatém stínu mírně zářil a vůbec se netvářil že by se na něm někdy mohly konat krvavé oběti, snad i lidské. Z chrámů zůstaly po tisíciletích jen trosky a vykopané základy, ve skalní stěně po nich pak výklenky. Jako u "dvora bohyně Nemesis", kteroužto stavbu zde umístili Římané roku 178 plus. Z Nemesidiny svatyně do dnešních časů přečkala i podlaha, tvořená šachovnicí bílých a načervenalých kamenů.

Roku 220 našeho letopočtu zde římský císař Heliogabalus aneb Elagabalus nechal vystavět chrám, v jehož hrobkách byly uloženy kosti posvátných kozlů. Inu, tento císař byl Syřan a vlastně i kněz boha Élá-gabála. Když se tohoto boha snažil prosadit jakožto hlavní římské božstvo, znamenalo to už poslední kapku pro senát i vojsko, a tak jeho kosti skončily na dně Tibery. Senát pak na jeho památku uvalil zatracení, takže o tomto jednom z mnoha šílených římských císařů (prosazoval v Římě syrské způsoby, vzal si mj. vestfálku a svého milence vozataje a propuštěnce Hierokléda hodlal jmenovat caesarem...), jsem se dověděl až u popisku antických trosek.

Dobrovolné měřítko
Jakýsi antický císař by mi i nadále mohl zůstat neznámý, avšak s tímto místem je spojeno mnohem známější jméno. Na tomto místě totiž, dle jistého Matouše, požehnal Ježíš dalšího apoštola, Petra, za to, že ho identifikoval jakožto Mesiáše. A pravil slavná slova: "I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí." Pravil u této hnědé vápencové skály. Zde také uzdravil ženu, jež byla už dvanáct let postižena krvotokem. Nevědomky tedy, ona se pouze dotkla jeho pláště. A mělo to účinek mnohem lepší než spousta peněz, jež dala na svou léčbu. No, Ježíš jí pak řekl další známá slova: ""Dcero, víra tvá tě uzdravila." Kdyby to vždy bylo tak jednoduché, že Janinko?

Nu, čas pokročil, bylo po půl čtvrté, i vydali jsme se podívat se na antické město. Znovu jdeme podle pramenů, tryskajících ze skály. Jak jsem citoval minule /a>jeden ze žalmů, jenž chválí Hospodina: "On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod." Tak tady nejspíš nějaký Mojžíš šel a svou hůl táhl podle paty skal.








Vyrazili jsme po levém břehu řeky Banias po jedné ze tří tras, a to po purpurové trase, která byla dle itineráře rozpočítána na 45 minut. Dorazili jsme k dřevěnému mostku, přešli ho, opustili zelené vody Banias a po chvíli došli k hnědě zbarvenému proudu potoka Guveta. Ten zjevně netryská ze skály, a zbarven byl kvůli včerejšímu dešti. Cesta se změnila na dřevěný most, který se táhl souběžně s potokem, abychom mohli projít nejdříve mod novodobým silničním mostem a o kousek dál pod mostem římským. Další antickou pamětihodností byla vodní elektrárna, která zjevně historicky nedávno zarostla místní vegetací.

Vyšli jsme od potoka Guveta a ocitli se poblíž rozcestí, kde purpurová a žlutá trasa odbočovala od červené trasy, která vede údolím řeky Banias až k jejím vodopádům. Tam se hodláme také podívat, avšak ty dva kilásky chceme přejet po silnici autem. (To je problém všech výprav, které nemají svého šoféra, jenž by je vyzvedl v cíli cesty a ony se nemusely vracet na původní parkoviště.) Na rozcestíčku nás vítá malá kaskáda úzkého toku, jehož zdrojem je pramen, tryskající ze skály. Tady se jí Mojžíš nejspíš jen dotkl. A pak tam ještě někdo vsunul kus kovové trubky. Uvítal nás tady rovněž uklízecí pán v uniformě posádky parku. Nesl odpadky v igelitovém pytli a bedlivě se nás zeptal:

"Kampak to dete?" 

"Deme po purpurové trase", odvětili jsme.

"Tak to dete dobře, protože k vodopádům byste to už nestihli."

Inu, zavírá se v pět, a kdo má pak turisty v parku shánět k jejich autům, že? Jest zakázáno nejen vstupovati, ale i pobývati v areálu mimo návštěvní hodiny! Rangerové a ostatní členové pracovního kolektivu budou skutečně šťastni, pokud budou moci odpovědět na vaše otázky. Nerozpakujte se je oslovit…



Po Filipově smrti celá jeho tetrarchie připadla do syrské provincie. A v roce 54 císař Nero dává toto a několik vedlejších území do správy jednomu z vnuků Heroda Velikého, Agrippovi II. Ten si zde zbudoval palác s lázněmi, a roku 61 ho z vděčnosti přejmenoval na "Neronias". Nero však roku 68 spáchal asistovanou sebevraždu a město se opět stalo Cesarejí. Zatímco po nástupu křesťanství, tedy během byzantinské vlády, byly chrámy Paneas opuštěny a rozpadaly se, samo město na důležité spojnici mezi Damaškem a pobřežím vzkvétalo i nadále. Roku 636 se tu zabydlelo byzantské vojsko, aby se konsolidovalo před bitvou s muslimskou armádou v bitvě u Jarmúku. Jenže křesťané tam osudně prohráli, a to byl konec prosperity. Místní obchodníci ztratili tradičních trhy, přesto zde nějakou dobu ještě někdo bydlel. Z města se stala vesnice, o které se ví ještě roku 780. Město bylo obnoveno pod jménem Banias až v 10. století, kdy ho osídlilo několik vln muslimských uprchlíků. Židé zde v té době také žili, alespoň dva:

Vnikli jsme do podzemní chodby, která vedla nad vodním kanálem, jímž protékal jeden z pramenů Banias. Před deseti lety jsem o tom napsal: "Římani, kteří tady měli vojenský tábor, to měli dobře vykoumané. Ledové prameny svedli pod podlahu obytných objektů, a tak měli i v nejparnějším létě příjemný chládek. Vynalezli si water-condition."
Až sem mířili i křižáci, kteří Banias brali jako důležitý bod na hranici mezi tehdejší Palestinou a Muslimskou říší se sídlem v Damašku. Jenže muslimové Banias opevnili a vystavěli i hrad Nimrod na vršku východně od města. Během křižácké výpravy roku 1099 se sem křižáci nedostali, města a hradu se zmocnili až roku 1129, a to díky vnitřním svárům mezi muslimy. Jenže to trvalo jen do roku 1132, kdy muslimové Banias opět dobyli. Po bitvě u Hattínu (v horách východně od Tiberias), kde Saladín roku 1187 rozprášil křižácká vojska Jeruzalémského království, ztratil Banias definitivně na své důležitosti. Mamlúci ještě město znovu opevnili, jenže to už bylo jen na cestě odnikum nikam. Mamlúci nakonec odešli, opevnění se rozpadala, pustnoucí domy obývali pouze diví beduíni. Další, kdo tudy po zapomenuté cestě na Damašek táhl, byly až roku 1967 tanky Izraelských obranných sil. Načež se začalo s vykopávkami – a dosud se neskončilo. Šli jsme se do nich podívat.
A to obec z Jeruzaléma a obec z Babylonie. Jako třetí tu sídlila sekta Karaitů, bylo to jejich důležité centrum. Někteří z nich obsadili bývalé královské lázně a učinili z nich synagogu.
Cesta nás zavádí k další křižovatce, necháme žlutou trasu, která obchází antické město po jeho vnějším čtvercovém obvodu jít rovně dál, a stoupáme po schodech k vykopávkám. Ano, bývalo zde město už v helénské době. Ve 3. století př. n. l. tu bylo kulturní středisko, jež vybudovali Ptolemaiovci poblíž "pobřežní cesty", o níž hovoří již Kniha Izaiáš. Kráčelo po ní ve starověku i novověku množství vojsk. Třeba zrovna zmiňovaný Alexander Veliký. Potomci mu jeho říši pěkně rozebrali. Po Ptolemaiovcích přišli Seleúkové. 20 let př.n.l. bylo toto území součástí království Heroda Velikého. Jeho potomci mu říši pěkně rozebrali. Její severní část připadla jednomu z Herodových synů, tetrarchovi Filipovi II. Město zde založil roku Tři plus. Nejdříve ho pojmenoval Paneas a učinil ho hlavním městem svého čtvrtinového královstvíčka. Roku 14 pak Filip po vzoru svého velikého tatíčka město přejmenoval na Caesareu. A to k poctě římského císaře Augusta (případně dalších císařů). Flavius Josephus místo popisuje jako Caesarea "Paneas", aby bylo odlišeno od přímořské Cesareje ("Maritima"), v Novém zákoně se hovoří o městě Caesarea Philippi. Předpokládám, že Filip onen název takto používal, jsa od centra moci v Římě poněkud dále než Flavius.

Nahoře hrad Nimrod
Podlezli jsme další most a vynořili se na jeho druhé straně. A koukám jak blázen: Antický most, který původně sloužil římským legiím, je dnes součástí silnice č. 99 a prohánějí se po něm auta!

Agripův palác, tedy jeho sklepení a oblouky a zdi a sloupy, byl přímo uchvacující. Nás však už trochu tlačil čas a také jiná potřeba. Pořádně jsme se rozhlédli v troskách římského paláce, a pak se vydali kolem rekonstruovaného domu, na němž byly výchovně použity všechny druhy původního zdění, zpátky k parkovišti. Jenom jsme prošli otáčivým turniketem, který nás vypustil přímo na silničku před tím parkovištěm. Na něj jsme vešli kolem vstupního domku vedle spuštěných závor, mávaje zelenými kartami. Byly už čtyři hodiny, vlastně teprve čtyři; deklarovaných 45 minut jsme zvládli za pouhou půlhodinu. A nic jsme nezmeškali.

Nastal čas navštívit toalety, z čehož se stala tak trochu bojovka. Přímo u vchodu se nalézá restaurační zařízení, které však v tuto dobu už spíše zelo. Jediným zákazníkem byla černobílá kočka, která chtěla nejdříve něco vydundat od Jany, ale ořechová tyčinka to nebyla. Na její zoufalé mňoukání jí něco přinesl jeden ze členů personálu. Přičemž ji oslovil:

"Co blázníš, proč sis neřekla dřív?"

Také jsme se tady dověděli, kudyma na hajzlíky. "To musíte támhle až k tomu plotu.""Támhle" bylo daleko asi čtvrt kilometru a střežila ho klasická hajzlbába, která před zavíračkou právě vytřela. Pod jejím bedlivým pohledem jsme si museli nejdříve očistit boty, než nás vpustila do svého království. Ve čtvrt na pět konečně nasedáme do chevroletku a včas opouštíme areál Panaeonu, Agrippova paláce i města Banias. Ještě se chci zastavit u vodopádů Banias, ale to už je pouze čistá příroda, myslel jsem si. Jenže…

O tom si ale povíme až příště.

Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 27. září 2016.


*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Zurčící zahrada Eden
Povídání o rezervaci Banias z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Barcelonské střepy 3: Parky

$
0
0

Barcelona má svou citadelu. V něčem se podobá jisté jihočeské řece. Jak povídá Svěrák svému svěřenci Koljovi: Máme tady v  Československu takovou řeku Vydru, ve které ale žádné vydry nežijí. A Kolja chápe: Rýby kapút. Výdry kapút. Tak v  Barceloně je zase Citadela, kde ale žádná citadela není. Avšak bývala zde citadela, kterou roku 1715, rok po onomu osudovém "Dni", ve kterém byli katalánští hrdinové poraženi, nechal postavit svorně nenáviděný španělský král Filip V. Měla krotit vzpurné Katalánce a sloužila rovněž jako žalář národa. Národu ležela dlouho v  žaludku, už od roku 1886 se ji snažil zbourat, až ji pod průhlednou záminkou pořádání Světové výstavy 1888 zboural. Pro jistotu už s desetiletým předstihem, tedy roku 1878 (významné to datum). Na místě citadely pak vznikl park. Parc de la Ciutadella. A park je to náramně veliký, neb ona citadela byla rovněž náramně veliká.

Park má rozlohu asi 30 hektarů, samotná citadela zas tak obrovská nebyla. Avšak její stavitelé kolem ní nechali mnohem větší prostranství, aby se k jejímu opevnění nemohl přiblížit žádný lstivý Katalánec. A
tak, ačkoliv byla pevnost postavena až za městem, byl ve starobylé čtvrti La Ribera (která je menší než onen park) vyklučen bezdomý perimetr až do hloubky 200 metrů. Dnes v něm stojí slavná tržnice Mercat del Born – která ale již není tržnicí, avšak kulturním centrem. Začínajícím kulturním centrem, takže všechny pobočné prostory nejsou ještě zdaleka obsazeny. Pod jeho střechou se na hlavní ploše nacházejí vykopávky bývalého města z 18. století, které nechal Filip V. zničit. Je to, jako by Habsburkové postavili kasárna Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky (no, postavili) a pak vymlátili Staré Město až na úroveň Rybné ulice. (No, vymlátili.) Ve spolupráci s pražským magistrátem. Dnes se v těchto místech nacházejí poklady architektury jako Obecní dům, Obchodní dům Kotva nebo Burzovní palác. Však jsme je také po 300 letech svrhli! (Habsburky, ne pražskou magistrátní bestii).

Světová výstava vybavila park mnoha stavbami, z nichž některé přetrvávají dodnes. Jsou v nich muzea: geologie, botaniky, zoologie. Muzeum zoologie vypadá jako krychlový hrad. Během světové výstavy zde byla restaurace Castells dels Tres Dragons. Škoda, že tu už není.  V jižní části parku se rovněž nachází zoologická zahradu, tu jsme však nenavštívili. Nebyl čas, a (dle dobrozdání synka) není ani tak vybavena jako pražská ZOO v Tróji. I po Citadele zde zůstalo několik staveb. Vcelku nenápadný neoklacisistní kostelík Capella Castrense z roku 1717-1728, a to tedy vojenský kostelík. Kostelík okupační armády. Takže má štěstí, že ho nezbourali. Místodržitelství z let 1716-1748 , které dnes slouží jako škola IES Verdaguer. Jak jinak by mohlo sloužit, když má ve štítě znak nenáviděných Bourbonů? Ať je rádo, že nebylo zbouráno. Nemohlo čekat, že v něm snad bude zasedat katalánský parlament! Ten sídlí ve třetí zachovalé stavbě z doby Citadely, totiž bývalém arsenálu. Zrovna včera (ve čtvrtek 29. září 2016) se na tomto místě hlasovalo o důvěře vládě. Vláda premiéra Carlese Puigdemonta ji získala, což pro ni nebylo obtížné, neb má v parlamentu prostou většinu. (Což o sobě žádná z posledních španělských vlád přes stále opakované volby říci nemůže.) Puigdemont už ve středu oznámil, že o novém referendu o samostatnosti Katalánska bude jednat s jakoukoli centrální vládou. Ať už jednání ale dopadne, jak chce, stejně to referendum příští rok v září vyhlásí. Ať se třeba utlačovatelský Madrid staví na hlavu. A když referendum (podle něj) dopadne dobře, hnedle vyhlásí samostatnost.

S tím referendem: Červencový průzkum veřejného mínění dopadl 48 (pro navrácení nezávislosti) : 42 (proti odštěpení). No, jenže k minulému referendu-nereferendu se dostavilo toliko 40 % voličů. 80 % z nich bylo pro samostatnost. Ti, co zůstali doma, byli samozřejmě masivně proti nezákonnému referendu, takže mávání "většinou" národa je pouze demagogie. Ovšem demagogie může nabýti značného vlivu, zejména když "Madrid" bude i nadále provokovat snahou odsoudit čelné katalánské představitele za minulý pokus o referendum. Otázka připrchlíků zde nebude hrát takovou roli jako v případě brexitu – na madridské radnici se skví transparent "Refugees welcome".

Nu, málokterý parlament má asi kolem sebe tak pěkný park. S širokými písčitými cestami, spoustou stromů, jezírkem, kašnou, altánky a tak. Odpočinek zde konzunují nejen všudypřítumní turisté se svými bágly, ale i místňáci. Projíždějí na kolech, procházejí se, posedávají na lavičkách, jezdí na loďkách po jezírku.

K písčitým cestám: Na mnoha místech byly rozbahněny, v noci vydatně pršelo. (Inu - přijeli čeští turisté!)

K odpočinku: Bylo těžko nalézti místo k posezení, když před většinou z laviček se rozkládalo písečné jezero. Avšak na trávě pod stromy bylo nejspíše sucho, když zde na dekách spočívala místní nikoli lesní školka, ale "parkové jesle". Tři dámy se zde staraly asi o deset batolat, přebalovaly je, krmili je a všelijak o ně pečovaly. (Předpokládám, že to nebyly maminy na mateřské!)

K jezírku: Ani v nejdelší diagonále nemá víc než sto metrů, avšak je značně členité. Na svém přítokové straně je vybaveno kruhovým umělým ostrůvkem s průměrem 20 metrů, kde se rovněž nalézá půjčovna loděk. Pak je tu ještě několik menších ostrůvků, na kterých rostou mohutné cizokrajné, vlastně domakrajné palmy, pod nimiž se popelí se bílé eulálijské husy. Navíc přímo z jezera vyrůstají asi dvě desítky podivuhodných jehličnanů Taxodium distichum, jak praví chytrý popisek. Našel jsem si český název i popis: Tisovec dvouřadý je opadavý jehličnan z čeledi cypřišovitých a pochází z floridských bažin. Inu, uprchlící vítejte!

Ke kašně: Je strašná. Strašně veliká. Strašně veliký je její dvoupatrový bazének, 50 metrů! Imperiálně ohyzdné jsou její chrlicí harpyje. Nezastihli jsme je chrlit, neb kašna jest v rekonstrukci. Již opravena je vítězná kvadriga, zcela pozlacena, ve výšce vznešeně zářící očekává vyhlášení nezávislosti či bratrovražedné boje. Jeden bedekr tvrdí, že tuto zrůdnost "nenavrhl nikdo jiný než samotný Gaudí". Tak Gaudí tuto obludu zcela jistě nenavrhl!  Pracoval na ní. Byl na ni nucen otročit zřejmě v rámci povinné praxe jako student. Sice už v roce  1874 Gaudí úspěšně složil všechny předepsané zkoušky – na přírodovědecké univerzitě. Teprve pak šel na Escola Provincial d'Arquitektura. Diplom architekta získal až 15. března 1878… Významné to datum!

Gaudí, no jo. Protože Barcelona má Antoniho Gaudího. A ten jí skutečně postavil vlastní park. Nu, postavil ho vlastně svému investorovi, mecenáši i příteli, průmyslníkovi (textil) a obchodníkovi s realitami (pozemky a stavby) Eusebiovi Güellovi. A tak je to Parc Güell. I když to původně neměl být žádný park, ale celé zahradní město. Nebo městečko s 60 vilami. Ano, Güell byl sice mecenáš, ale také obchodník. Na tomhle kšeftě však nevydělal. Nakonec Gaudí postavil jen tři vily – z toho jednu pro přítele Güella a pro jednu pro sebe, pochopitelně. Prosím všechny, kteří si chtějí koupit nějaký dům v nově zastavované lokalitě, aby si zjistili, zda by v podobné stavbě bydlel i pan realitní agent anebo dokonce sám architekt! (Zachycena je slavná odpověď architekta panelákového sídliště, jenž na tuto otázku zvolal zděšeně: "Nikdy!". Novodobí sestavovatelé hnusných krabiček do paneláků naležato v nich jistě rovněž nebydlí...)

Chtěli jsme s Janinkou onen slavný park navštíviti, ovšem netušili jsme, jak se tam nejlépe dobrat. Park leží na svahu pahorku Turó del Carmel, takže se k němu musí od metra vystoupat. (Pokud nemáte náladu najít si správný autobus, jenž vás sveze až k jednomu z vchodů.) Bydleli jsme vedle stanice Liceum, která leží na zelené lince L3. K výstupu se hodí hned dvě stanice – ta na náměstí Lesseps a pak Vallcarca. Na přístupu ze stanice Lesseps je prý eskalátor, aby to do vršku nebylo tak namáhavé. Po dlouhém studiu na internetu jsem zjistil, ano, vedou tam eskalátory. Ale odkud, to již napsáno nebylo. Nakonec jsem na jednom cizojazyčném webu našel jednoznačné vodítko: Eskalátory vedou ulicí Carrer de Sant Joseph. Nic takového v Barceloně přitom neexistuje! Nakonec jsem to našel: Ulice se jmenuje "del Santuari de Sant Josep de la Muntanya", není to "Carrer", avšak "Avinguda", a na mé papírové mapě jest označena úplně jasně: "Av. Santuari st. J. de la M.". (Příliš krátké ulice a příliš dlouhá jména…) Podíval jsem se očima kamery googlího vozítka, a v uvedených místech avšak žádný eskalátor nebyl, pouze cikcak nejezdící schody. Ptali jsme se pro jistotu i místní paní recepční, která onen park nejednou navštívila. Žádné eskalátory tam prý nejsou! A doporučila výstup na stanici Vallcarca. Když jsme na ní vystoupili, ukázalo se, že nezbloudíme. Kdyby nás snad do očí nepraštily cedulky, které vytrvale označují trasu do parku, pak by nás vedl dav turistů. Nejdříve zpátky po Avingudě de Vallcarca, pak nás šipka otočila vlevo do strmé Baixada de la Glória. (Turisty z našeho metra zatím zdržely krámky s cennými tretkami.) A tam se pod širým nebem vzhůru šinula celá kaskáda pojízdných schodů!

Nu, paní recepční tu dlouho nebyla, ale nakonec nás navedla dobře, do horní části zahrady, která je tedy stále volně přístupná. Alespoň u tohoto vchodu nečíhal nikdo, kdo by po nás chtěl lístek. (Nebo kdo by nám ho nabídl.) Když už jsme byli tak vysoko, vyšplhali jsme ještě výše, ba nejvýše, ke kamennému suku Tří křížů. Na něm byl takový nával, že z něj málem turisté padali. Nahoře jsou tři kříže, jako byly na Golgotě, ale žádné zábradlí. Kolem asi čtyři metry vysoké věže se vinulo schodiště vybavené zábradlím – na vnitřní straně. Nic pro člověka s křehkými kostmi, který by tam uklouzl! Ale dali jsme si pozor, vylezli nahoru a byli odměněni krásným výhledem.



Výhledy, ano, výhledy, těmi je Barcelona prostoupena, jako jistý cimrmanovský film kachnami. Místo "Kachy. Kachny. Kachny..." si tu můžete říkat "Výhled. Výhled. Výhled...". Ten k jihozápadu ukazuje střechy Barcelony, lesklé v protislunci, na severozápadě se zase můžeme pokochat výhledem na pohoří s místním Ještědem, totiž horou Tibidabo (výška 512 m. nad nedalekým mořem). Na jejím vršku stojí kostel Temple Expiatori del Sagrat Cor. Pod ním se rozkládá obří zábavní park se supertobogámem. Vlevo na hřebenu pak ční do výšky dalších 150 metrů televizní věž s vyhlídkovou plošinou ve 115 metrech. Tam jsme se však už nestihli podívat, snad příště. Podívali jsme se alespoň z dálky. Takhle: Barcelona vyhlídkami přímo kypí, ale i při jasném nebi je vzduch nad ní plný kouřma nejspíše přírodního původu. V teplotách kolem 28° C byla vlhkost vzduchu kolem 70 a více %, čili panovalo dusno. A kouřmo…

Tibidabo


Prošli jsme poctivě celý vršek parku Güell a obdivovali jeho nenápadnou dokonalost. On Gaudí své architektonické skvosty vytvářel formou jakési koláže. Slavnější dolní část zahrady je zdobena pestrou mozaikou ze skleněných střepů a zlomků keramiky. Na tu Gaudí použil odpadní materiál z okolních keramiček (technika "trencadís"). Ale stejně postupoval, i když vytvářel zábradlí anebo famózní dvojitou sestupující osmičku Viaduktu, kterým jsme sešli na dolní placku. Tady také používal zlomky. Avšak zlomky místního kamene, který se svou sienou nijak neodlišuje od okolí, a dokonce se neodlišuje moc ani strukturou! Ve které se dobře ukrývá holubům skalním… Na visuté části Viaduktu se tyčí sloupy, na nichž trůní agáve, sama cesta je nesena stejnými sloupy. Ty pod ní tvoří podloubí, které se náramně podobá vnitřku kostela, vyvedeného v kubistické gotice. Nádhera!

No ale chtěli jsme ještě sejít na vyhlídkovou plošinu Gran Placa, kde mělo mít původně plánované zahradní městou svou tržnici, mezi největší Gaudího skvosty. Ouha, osoby bezpečnostního vzezření hlídaly plůtek u vchodu, u nějž nás informační tabulka poučila, že příští prohlídka je až od 13:30 do 14:00. Opravdu, tady se kontroluje i odchod! No dobře, je teprve čtvrt na dvě, počkáme si. Ano, počkáme, ale ku vpuštění budeme potřebovat lístek. Kde se koupí? Na kraji parku. Jeden kraj i s patřičnou pokladnou byl nedaleko, i vypravil jsem se tam, že vstupenky koupím. Ano, mohu si je koupiti, avšak až na termín 16:30! To tady máme jako tři hodiny trčet? Nu, netrčeli jsme. Příště si koupíme lístky s předstihem v nějakém turistickém informačním centru…

Alespoň jsme tu krásu obešli ze všech stran, a zpátky se vydali k metrozastávce Lesseps. A odspoda z ulice Travessera de Dalt jsme mohli zaregistrovat, že rovněž ulicí Santuari st. J. de la M. vede nahoru eskalátor! To ale měla paní recepční radost, když jsme jí pro ni objevnou novinku sdělili! No a v 16:30 jsme už dávno byli u moře. Protože Barcelona má moře. Vzdouvající se bujné jiskřivé moře. A u něj kilometry písčitých pláží. A na nich zloděje.




Ale o tom až za týden.

Psáno v  Praze ma Lužinách dne 30. září 2016

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

PS: Příští Doupě bude zase o Izraeli

Vodopády a jiné pády

$
0
0
(Izrael na vlastní kůži)

Plni vodních a archeologických zážitků se vracíme po devětadevadesátce směrem na Kirjat Šmonu. Pouhý kilometr od parkoviště v Banias odbočujeme vlevo k vesničce Snir a parkovišti nad vodopády Banias, kam dorazíme po dalším kilometříku. (Pozor! Pastviny vpravo od silničky jsou odminovány, pastviny vlevo od silničky zůstaly zaminovány syrskými minami. Které tak chrání neautorizovaný průnik k rokli, jíž bystře plyne říčka Banias.) Toto území se po válce za nezávislost ocitlo v území nikoho. Od roku 1949 až do Šestidenní války v roce 1967 leželo uvnitř linií zastavení palby mezi Sýrií a Izraelem. Ona vesnička se jmenuje Snir nejspíše proto, že říčka Snir je jedním ze tří zdrojů řeky Jordán. Tak tedy obec Snir leží nad říčkou Banias, avšak k říčce Snir musíte jet po silnici č. 99 ještě 8 kilometrů, přičemž přejedete další zdrojnici Jordánu, jíž je řeka Dan. Aktivisté z levicové mládežnické organizace Ha-Šomer ha-ca'ir, kteří zde v roce 1968, téměř v závěsu za jednotkami IDF postavili kibuc, nebyli nejspíš kovaní v místopisu. Anebo snad hodlali zajistit, aby všechny tři zdrojnice Jordánu (Snir alespoň jménem), ležely na území Izraele? Bůh ví.

Zaparkujeme svého půjčeného chevroletka mezi ostatní půjčené chevroletky a celí natěšení se pouštíme po modré značce směrem k sestupu do údolí, naštěstí jen asi patnáct metrů hlubokého. Postupujeme proti neúnavnému proudu neúnavně štěbetající školní mládeže s batohy na zádech a všímáme si žlutých edukačních nápisů na hnědých dřevěných tabulkách: Toto jest myrta, toto mandloň, toto dub táborský, a zde vidno carob, aneb rohovník aneb "svatojánský chlebovník".  Přicházíme k vyhlídce, odkud je krásný rozhled na Golanské hory, hrad Nimrod a zejména druhou stranu rokle, kde svítí protější vyhlídka se žlutým zábradlím, odkud je zajisté krásně vidět na vodopády Banias. Až tam nepolezeme, máme toho oba dost, i Janina krvinka. Stačí nám slézt nějakých patnáct metrů do údolí k samotným vodopádům.


Ale ouha! Nejdříve je nutno u celní chaloupky překročiti vstupní turniket do rezervace. Vstup u vstupní/výstupní branky hlídá dvojice přísných rangers. Nic to, máme sice lístek už štíplý, avšak máme ho štíplý dříve tohoto dne, tak snad nás tam pustí bez vstupného? I by pustili, avšak areál jest uzavřen. Je čtvrt na pět, vstup se uzavírá ve čtyři. To víme, jenže jsme netušili, že i zde je vstup. To je tedy náramný pád z natěšení na úspěšný konec tohoto náročného dne až k nevěřícné depresi. Přemýšlím, jak strážným andělům rezervace vysvětlit, že jsme sem přijeli až z přátelského Československa, že jsem novinář, který o jejich zemi napsal skvělou knížku s tak skvělým titulem, shodou okolností ji mám s sebou… Chci tímto výstupem pověřit překladatelku z angličtiny Janinku, ta se však mezitím zatváří svým nejzkroušenějším výrazem, na který strážcové slyší. Nebo, přesněji, vidí.


Tak dobře. Pustí nás Ale jen dolů k vodopádům. Avšak hned pak se musíme vrátit! Celí šťastní sestupujeme po schodech do rokle, silně připomínající Dalejské údolí pod Velkou Ohradou. Obdivujeme opět barevnou květenu, strašidelně křivolaké paže stromů a naléhavé hučení vody. Dojdeme na plošinku pod vodopády, nejsou tak vysoké jako v Gamle, jen asi čtyři metry, ale máme je téměř na dotek. (Jeden z bedekrů hovoří o 33 m vysokých vodopádech, myslí tím snad celou kaskádu, kterou spadá říčka od starého římského mostu. Tak abyste nebyli zklamaní, až uzříte takovou kolmější Mumlavu.) Voda spadá do pěnícího se kotle, v němž jest zakázáno koupání, samozřejmě. Ty, kdo tuto samozřejmost nechápou, varuje příslušný piktogram. Rovněž nelovte ryb! Poslední hlavní cíl dnešní mise splněn (poté, co jsme vynechali hrad Nimrod a vyhlídku na Kunejtru). Je pomalu čas začít se navracet do Tiberias. Údolí se vylidňuje, nejsme však poslední, již opouštějí rezervaci. Před tři čtvrti na pět se už hlásíme u rangers, aby neměli starosti.

Nimrod 2006
Ještě si užíváme výhledů na krajinu se sluncem za zády. Stíny mraků se míhají po úbočí Golan, dopadají na vršek s hradem Nimrod. Už jsem o něm psal před deseti lety. Tehdy jsem mylně uvedl informaci od našeho průvodce, že ho založili křižáci. Tak teď zopakuji to, co jsem psal minule: Postavili ho arabští muslimové (1228), křižáci ho pak jen dobyli. A posléze i opustili, tak jako celou Svatou zemi. Před těmi deseti lety mi připadal hrad Nimrod nějak nezvykle opuštěný, totiž stojící v pustině. Ale jen proto, že tehdy jsme s mou milou ženou Ivanou nenavštívili vykopávky Agrippova paláce ani města Banias. Město a dva kilometry vzdálený hrad čtyři sta výškových metrů nad ním – to už dává smysl. Zde ještě uvedu, že původně se hrad nazýval Subajba (arabsky "útes"), a jméno biblického lovce a Noemova pravnuka získal v romantickém 19. století až jako zřícenina a nic s oním králem nemá společného! Nicméně v roce 1982 vznikla nedaleko odtud izraelská osada stejného jména, tedy Nimrod.

Kirjat Šmona 2006
Do Tiberias se vracíme nejpohodlnější cestou. Nejdříve na západ po devětadevadesátce do Kirjat Šmony, a pak na jih po rychlé devadesátce. Cestou se hodláme navečeřet a případně nakoupit něco drobných potravin na zítřejší cestu do Jeruzaléma. V Tiberias se už nechceme zdržovat nákupy, čeká nás balení. Hodlám se zastavit v Roš Pině – jednak už deset let vím, že se tam dá najíst, a jednak chci Janince ukázat tuto "Mekku kabalistů" i základy jednoho z nejstaršího kibuců. (V Izraeli existuje asi 5 nejstarších kibuců z 19. století.) Průjezd Kirjat Šmonou proběhl bez problémů, i když jsem se krom řízení snažil zahlédnout dětské hřiště s barevnými tanky (i růžovým) jako prolézačkami. (Nezahlédl, dávám sem alespoň 10 let starý snímek. Za rozkvetlým šeříkem se skrývá tank žlutý. Vlastně jde o syrské samochodky, výrobek vyspělého průmyslu SSSR.)

Cestou do Roš Piny jsme minuli vyhlášenou ptačí rezervaci na jezeře vlevo (mimo systém zelených karet). Prý první přírodní rezervaci, založenou r. 1963. Stejně už měli zavřeno. Jak jsem už psal, bývalo tu biblické jezero Meróm, později zvané Chulské. Přilehlé bažiny byly židovskými osadníky vysušovány už od konce 19. století, a podařilo se tak vyhubit komáry a mouchy tse-tse, tedy i malárii a spavou nemoc. V 50. letech minulého století došlo k drastičtějšímu vysušování. V odtoku jezera Chule byla odpálena přírodní zátka z tvrdých čedičových hornin, a to byl i konec jezera. Získaná půda byla využita pro zemědělství, jenomže se zjistilo, že jaksi nepatřičně vysychá. Nakonec se začaly bažiny opětně zaplavovat a vznikla i menší jezera! Dodnes tam tak rostou lány papyru a pasou se na nich buvoli. No, a pak tam hnízdí, létají a nechají se pozorovat miliony ptáků…

Poš Pina 2016
Odbočení ze silnice č. 90 do Roš Piny jsem nalezl snadno, bohužel jsem odbočil moc brzo. Před obcí trochu vpravo a dál. Hlavní odbočka totiž vede na úrovni středu objížděného městečka kolmo vpravo – přímo do komplexu prodejních budov i jejich parkovišť, kam jsem směřoval. Nakonec jsem se na jedno z těch parkovišť přece jen dovypohyboval. Vylezli jsme ven a začali obcházet několikapatrové pavlače, ze kterých se otvíraly vchody do prodejen textilu a hraček, do zlatnictví a kadeřnictví, drogerií a galerií – ale kde tu, xakru, kde tu máte nějakou jídelnu chutných jídel? Nu, nalezli jsme cukrárenskou kavárnu, nabízející přehršle sacharidů, tuků a hlavně cukrů, ale my chtěli něčeho pojísti! Něčeho neslazeného. Zoufale jsem se vypotácel ven hladový a s perspektivou, že večer zase zakotvíme v nějaké pitárně v Tiberias. Když vtom Janinka ve vedlejší uličce postřehla onu občerstvovnu, kde jsem před deseti lety seděl se svou žínkou Ivankou a cpal se pitou, ze které padaly drobečky vrabcům noabským pod zobáčky…

Roš Pina 2006 i 2016
Tentokrát jsme neseděli venku na terásce, sluníčko zapadalo a valem se ochlazovalo z vkusných dvaceti plus něco na nevkusné dvacet minus něco. Obslužná osoba možná nebyla stejná, vrabci asi také ne, ale pita byla skvělá stejně. Vylezli jsme ven; zaznamenal jsem přitom, že i libanonské hory zůstaly na svých místech. Minule jsme však nenakupovali potraviny, byli jsme večeřově zaopatřeni v hostelu v Tel Chaj. A dnes čučím, že v celém moderním prodejním areálu není jediná prodejna potravin!!! Naštěstí nás pitař navedl. A tak jsme prošli opadanou uličkou, kolem zoufale ošuntělé benzinové pumpy k domku, který připomínal neudržovanou, i když památkově chráněnou socialistickou sámošku někde v Bohnicích, pronajatou pilnému Vietnamci. Nákupní košík nad průčelím nám prozradil, že jsme dobře – když už jsme nedovedli přečíst mnohé zvací nápisy v ivrit. I nakoupili jsme si mléka, jogurtů, sýrců a tak. Pečivo koupíme zítra čerstvé u "svého" tiberiadského pekaře.

Roš Pina 2006 i 1880
Donesli jsme nákup do auta, avšak nemínil jsem zamířit rovnou do Tiberias. Hodlal jsem Janince poskytnout prohlídku Roš Piny alespoň z okénka automobilu. Jel jsem uličkou nahoru do kopců, kolem starých zdí dávného kibucu (založeno 1880 za peníze barona Edmonda Jamese de Rothschild), avšak unavená Janinka odmítla vystoupit k důkladnější prohlídce. Jel jsem dolů, kolem bláznivě vyzdobených domků umělců, ale nastávající šero skrylo všechnu jejich bláznivost. I zamířil jsem ven z městečka a napojil se na devadesátku, jež se zde chová po způsobu dálnice. Způsob dálnice však po pěti minutách pokračoval směrem k Akku jako silnice č. 85, zatímco devadesátka odbočila vlevo dolů z kopce, silně se klikatíc ke Kineretu. Už jsme tudy jeli předevčírem cestou z Haify, a o téhle stezce okresního formátu jsem referoval:

"Vytáčíme serpentiny jako v Jizerkách, když se od České chalupy sjíždí do Harcova. Jenom v okolí není les, a tak ty serpentiny vyhlížejí dost strašidelně. Ale Janinka jede pozorně."

Serpentina předevčírem
Tehdy řídila Jana. Teď řídím já, serpentiny pod Horou blahoslavení vytáčím také pozorně a zcela bezpečně, nanejvýše čtyřicítkou, místy třicítkou. Avšak z místa spolujezdce se přesto ozývá úpěnlivé pištění. Piští Jana, skutečně, žádná myš. A přitom jedu tak pomalu! Přibrzďuji, ale stejně je to pro myš rychlé. Nezbývá mi, než se smát. A Janince nezbývá nic jiného, než pištět. Nedělá to schválně, jde o neovladatelný reflex pišticích svalů. Jenže nějakou dopřednou tychlost musíme mít, abychom se dopravili domů, ne? Jsem pyšen na své mistrovství v kroucení volantem. Konečně jsme v pobřežní krajině moře Galilejského. Haifa se rychle blíží, ale teď jsem potrestán za svou předcházející bezstarostnost. Z euforie padám do úzkosti.

Palubní deska mi začala hlásit neznámou závadu. Rozsvítila se oranžovožlutá ikonka. Vykřičník v jakési nádobce. Netuším, o co jde, ale zpomaluji. Doplazili jsme se k hotelu, našli místo na divokém parkovišti a zalezli do pokoje. Zatímco Jana balila, vyhledal jsem si na internetu smysl oné výhružné značky: Nízký tlak pneumatik! A zítra nás čeká nejdelší přesun do Jeruzaléma, kde máme (poškozené?) auto vrátit. S odbočkou k Mrtvému moři to bude přes 180 km. Po cestě mám naplánovány celkem čtyři zastávky. Takže to chci po devadesátce hnát, co to půjde, abychom do jeruzalémského hotelu dorazili včas, pokud možno před setměním. A jak to mám hnát s vypuštěnými pneumatikami? Ještěže je v Tiberias tolik pump, zítra ráno se zastavím u té nejbližší a pneumatiky dofouknu. A taky vezmu nějaký benzin.

Jenže to nebylo tak jednoduché. Ale o tom až příště.
 
Prožito v Izraeli v úterý 29. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 3. září 2016, aneb na židovský Nový rok 5777, dopsáno 4. září. Přejeme dobrý a sladký rok! Šana tova u-metuka!

*
PS: Příští čtvrtek, neboli 13. 10. 2016, držím v pobočce městské knihovny v Praze na Lužinách (stanice metra B, OC Lužiny, 3. patro) přednášku Mír v Izraeli: Voda severu.
Změna oproti jiným přednáškám je v tom, že půjde o první část cyklu přednášek! Ty mají probíhat každý druhý čtvrtek v měsíci. (Takže další bude už 10. listopadu a plánuji na ní povídat o jezeru Galilejském a jeho okolí.)
Tentokrát budu vyprávět právě o pramenné oblasti biblické řeky Jordán. O místech, která Izrael brání už tři tisíce tři sta let.
(Vstup volný)
Viz i pozvánka na stránkách Městské knihovny v Praze

*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Panovy prameny
Povídání o rezervacích Tel Dan a Banias z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Tehdy jsme jeli i na hrad Nimrod: Mír pod Hermonem:

Návštěva Roš Piny z téhož roku: Mír v dešti

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

MÍR V IZRAELI: Voda severu

$
0
0
Ve čtvrtek 13. října 2016 v 17:00 budu držet další besedu o Izraeli. A to v pobočce městské knihovny v Praze na Lužinách (stanice metra B, OC Lužiny, 3. patro).
Zatím jsem navštívil Izrael čtyřikrát. Své postřehy z prvních tří cest jsem vydal jako „fejetonový cestopis“ Mír v Izraeli.
Beseda bude doplněna promítáním fotografií (ať už publikovaných, nebo i těch, které se do knihy nevešly), zážitky ze čtvrté cesty, autorským čtením i případnou autogramiádou. (Titul bude na místě k dispozici.) Přednáška bude pojednávat o pramenné oblasti biblické řeky Jordán. O místech, která Izrael brání už přes 3000 let.
Tato přednáška je první částí cyklu. Další se plánují na každý druhý čtvrtek v měsíci.
(Vstup volný.)
Akce na stránkách Městské knihovny v Praze: https://www.mlp.cz/cz/akce/e18571-voda-severu/

Nízký tlak nad Kineretem

$
0
0

(Izrael na vlastní kůži)

Dnes začnu aktualitou, a to nízkým tlakem v hlavách zástupců UNESCO: "Absurdní představení v UNESCO pokračuje, dnes organizace přijala další smyšlené rozhodnutí, které říká, že Izraelci nemají žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků. Oznámit, že Izrael nemá žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků je jako říci, že Čína nemá žádnou vazbu na Velkou čínskou zeď a Egypt nemá žádnou vazbu na pyramidy." (Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, 13. 10. 2016.)



Jde o asi už třetí podobnou rezoluci kterou UNESCO schválilo. Když se podíváme na hlasování o této antisemitské absurditě, pak 24 zemí bylo pro: Alžírsko, Bangladéš, Brazílie, Čad, Čína, Dominikánská republika, Egypt, Írán, Jihoafrická republika, Libanon, Malajsie, Mauricius, Mexiko, Maroko, Mozambik, Nikaragua, Nigérie, Omán, Pákistán, Katar, Rusko, Senegal, Súdán a Vietnam. Proti bylo šest zemí: USA, Německo, Holandsko, Velká Británie, Estonsko a Litva. 26 zemí se zdrželo. Takový je dnes svět, dámy a pánové. Tudy vede hranice mezi zhovadilostí a slušností.

Součet hlasujících přitom dává 54 zemí, přičemž UNESCO má 195 členů. Jedná se tedy zřejmě o rozhodnutí nejvýznamnějšího orgánu UNESCO, totiž Výkonné rady (Executive Board), která má 58 členů. Jde zatím o návrh dokumentu, který se bude řešit příští týden na plenárním zasedání organizace. ČR není v současnosti ve Výkonné radě zastoupena. Teď je pravý čas, aby se naši politici, honosící se přátelstvím s Izraelem (a Palestinci a někteří i s Ruskem a Čínou, jako pan prezident Miloš Zeman a hlavouni z ČSSD) jasně vyslovili, jak má ČR na onom zasedání hlasovat! A aby jim naše veřejnost jasně řekla: S muslimy, Čínou, Ruskem a dalšími darebáckými státy ne, soudruzi!

Ještě poznámku: Toto je výsledkem slušnosti Izraele, že po dobytí Starého města jeruzalémského v roce 1967 nechal vládu nad okrskem Chrámové hory v rukách muslimů. Zatímco po dobytí Starého města v roce 1948 arabskými vojsky muslimové během týdnů zničili nejen všechny synagogy v Židovské čtvrti, ale prakticky všechny budovy v Židovské čtvrti. Toto je důvod, proč nebýt vůči islámu slušný. Toto je důvod, proč konečně vypovědět velvyslanectví neexistujícího státu palestinských teroristů z ČR!
******************************

Dnes odjíždíme z Tiberias. Vstáváme až po osmé, včera jsme až do půlnoci balili. Nad svahy panuje modrojas, venku bude podle čerstvé norské předpovědi asi 15°, inu, konec března 200 metrů pod hladinou moře na úrovni 33 rovnoběžky. Na cestu dobré, protože nebudeme muset trápit půjčeného chevroletka klimatizací.

Snídáme obvyklou půlhodinu. Představu místního G-hotelu o košer kontinentální snídani jsem popsal už dříve. Naštěstí už tomu bude brzy konec. Jeruzalém volá! Jenže než vyjedeme, bude potřeba někde dofouknout pneumatiku, aby zmizela výhružná oranžověžlutá ikonka na palubní desce vozítka. Zatímco venku panuje tlaková výše, v pneumatikách hrozí tlaková níže. A musím taky vzít nějaký benzín. Někde. Nejspíše na benzínové pumpě. Včera jsem šel spát později hlavně proto, že jsem si na internetích mapách hledal cestu k místním pumpám. Ale ono je to jednoduché, vždyť jednu benzínku máme hned za rohem – vlastně za dvěma rohy. Stačí odbočit vpravo a pak vlevo. Šli jsme kolem ní k jezeru hned první den. Stojí nedaleko autocentra pod křižáckým hrádkem. To bude jednoduché!

Nebylo. Hned za tím prvním rohem se totiž ukázalo, že zprava ústí jednosměrka, v protisměru, pochopitelně. Za dalším rovněž. Stoupám kolem Rambamovy hrobky, až najdu jednu uličku, která není jednosměrná. Jednosměrná a protisměrná je až ulice na další křižovatce. A ta zleva. Pokorně odbočuji jedinou možnou cestou vpravo, a mezi auty, zaparkovanými z obou stran, opět vyjíždím pod Rambamem. Ještěže máme malé auto! Tak znovu. Nahoru, tady neodbočím, až později. Později se protahuje, asi proto, že jedu pomalu. Přemýšlím, jestli takhle nedojedu až do Haify, když tu se mi staví do cesty šílený kruhák. Sláva, tady konečně mohu legálně zabočit doprava a po kilometru kličkování najet na ulici Al Hadif, která mě dovede ke kýžené pumpě. Tak ano, dostanu se k ní, avšak postavili ji naschvál na druhou stranu ulice. Odbočit přes plnou čáru nelze. Plná čára je pro sichr vyztužena nízkou zídkou.

Nejbližší křižovatka je ta s devadesátkou, a je tak složitého tvaru, a auta na zelenou proudí v protisměru tak urputně, že se neodvážím otočit na světlech. Necítím se na to dost izraelsky. Ale to nevadí, z domácí přípravy vím, že když vpluju do západního jednosměrného ramene devadesátky, ulici ha-Galil, že se dostanu k další pumpě. Ověřuju si to ještě letmým pohledem na papírovou mapu, položenou na sedadle spolujezdce (Janinka zatím dobaluje). Tu mapu, vlastně plánek Tiberias, jsem na vyžádání obdržel v hotelu. Mapka je to tuze pěkná, avšak vybavená toliko hebrejskými písmeny, která neovládám (poznám jenom "š", tedy "ש" - z "šalom"). Na patřičném místě odbočuji vpravo za autobusem, a na nejbližší křižovatce bezejmennou (408 Street) uličkou vlevo. Po chvíli na mne mává rozčilený občan. Z jeho důrazné gestikulace vyrozumím, že je něco špatně. Co by mohlo? Dveře jsou zavřené, od aut zaparkovaných na obou okrajích mám alespoň pěticentimetrovou mezeru, tak co mu vadí? No, ona auta jsou všechna zaparkovaná – v protisměru. Přesněji řečeno: V protisměru jedu já. Jaktože jsem si nevšiml značky se zákazem odbočení, a neodbočil až na správně jednosměrné 407 St.? Nejspíš mi značku zastínil onen městský bus. No ale, co teď? Tohle nevycouvám. Takže drze pokračuji v protisměru. Konečně se cítím jako Izraelec.

Vysvětlení jsem našel až při domácí přípravě k této kapitolce: Neměl jsem vůbec odbočovat za tím autobusem. Protože už tahle odbočka vedla do protisměru! Takže žádná značka, zakazující další odbočení zde prostě nebyla, nebyla potřeba. Autobusy MHD mají nejspíš výjimku. No ale musím říci, že po všech těch přetrpěných a poslušně dodržených zákazech, mne tahle moje nevědomá protizákonnost uvedla do mírné euforie. A že jsem ji potřeboval! Na této pumpě totiž kompresor nemají. Avšak ukázali mi na mapě, na které pumpě ho mají. Ukázali, a zakreslili. Protože ona mapa má ještě jednu nedokonalost: nejsou v ní vyznačeny jednosměrky!

Dojel jsem k oné pumpě šťastně a na první pokus. Až na to, že jsem u té pumpy chtěl nejdříve zakompresorovat, a protože jsem nevěděl, kam najet, zastavil jsem na vedlejším parkovišti. Bylo ve stejném přízemí stejného baráku, avšak patřilo k nějakému krámu, jehož majitel mne vykázal. Tak jsem zarejdoval ke stojanu na benzín. Pumpa byla bezobslužná, skoro. Naštěstí v budce na dozírání na bezobslužnost sídlila vlídná dívka, která z mé gestikulace a trochy angličtiny zvěděla, čeho potřebuji. I navedla mne ke kýženému stojanu. Ukázala mi dokonce, kde na prahu vozítka má být přilepen štítkem s údaji o tlaku. (Nebyl. Naštěstí jsem si krátce po půlnoci vygůgloval potřebný tlak podle typu pneumatiky a auta...) Načež zaplula do budky na dozírání. Další potíž: Nafukovací hadice nebyla vybavena čudlíkem k zašprajcování ventilku. Evidentně jeden člověk musel připouštět tlak a druhý držek hadici u ventilku. Šel jsem do dozírací budky a poprosil o pomoc. Mladá dívka vyplula a ukázala: Na stojanu se nejdříve nastaví ždaný tlak, ano, hadice se podrží u ventilku ručmo, a automat dočerpá na nastavenou hodnotu. Ó!

I učinil jsem tak a zjistil, že jsem měl podhuštěno asi tak - o pět procent...

Podobná potíž nastala u tankování. Měl jsem spočítáno, kolik litrů nabrat, abychom dojeli do 200 km vzdáleného Jeruzaléma. Jenže hadice benzínová odmítla vydat jedinou kapku. Opět jsem šel za už ne tak vlídnou dívkou, a ta mi to vysvětlila: Musím nejdříve zastrčit kreditku do příslušné díry, navolit příslušný počet šekelů, a za tuto sumu pak obdržím potřebné množství paliva. V hlavě jsem si nechal proběhnout tu trojčlenku a hrdě jsem namačkal 60 šekelů. Benzín pak stačil přesně do Jeruzaléma. (Nečerpal jsem dosud u bezobslužných stanic. Tahle izraelská zkušenost se mi však hodila nedávno v Poděbradech, kde nám natankovat pomohla vlídná tuzemačka.)

Uf. Toto vše zabralo nakonec jenom hodinu. Pro Janinku jsem se vrátil v půl jedenácté, půlhodinu před povinným opuštěním pokoje. Ještě jsem podstoupil drobnou mezihru s parkováním. Ulice před hotelem byla zastavena parkujícími auty, naše polodivoké parkoviště rovněž přetékalo. Ale podařilo se mi vrazit do právě uvolněné škvíry dříve než izraelský řidič, který na její uvolnění čekal. No – neviděl jsem ho, a už jsem pospíchal.

Takže jsme se nalodili a vyrazili z Tiberias po devadesátce rovnou na jih. Než se dostaneme do Jeruzaléma, mám naplánováno navštívit tři postupné body. A ještě jeden navíc, a to hned teď. Musím prostě ještě jednou zkusit Ježíšův trik s promenováním se po hladině Galilejského moře. Problém trošku je, dostat se vůbec na břeh. V samotné Tiberias jsou
a) pláže silně soukromé, to na severu
b) nejsou pláže, ale přístav a neslezitelná navigace, to v centru
c) jsou koupaliště, ale nyní mají ještě zavříno, to na jihu města. A kdyby měly otevříno, pak by se ke koupání nabízely jen miniaturní místečka odhadem tři na pět metrů, obkolesená bójemi.

Z minule však vím, že na jih od města jsou volně přístupné pláže, kam se chci nyní dostat. Devadesátka není zrovna moc vhodná k parkování, ale na kruhových objezdech tu je vždy nějaká odbočka k paralelním silničkám, které k oněm plážím vedou. Minuli jsme první pláž u hotelu Plaza Royal, kde jsem se koupal před deseti lety. Bez možnosti zaparkování. A na nejbližším kruháku jsem zjistil – že vjezd na příplážovou silničku je uzavřen závorou! Věděl jsem, že zanedlouho bude po plážích, a tak jsem zoufale vyhlížel místo na zaparkování. Útočiště jsme nakonec našli na odbočce silnice 7677, kudy jsme se před těmi deseti lety drásali ke kótě Nula a dál kolem hory Tábor do Haify. Už tu na částečně písečném a částečně asfaltovaném plácku stálo nějaké auto, jež nás správně navedlo. Plácek patří k zavlažovací stanici, která zde pod pustými kopci vodou zásobuje přilehlé palmové plantáže.

Opatrně jsme přebrodili devadesátku, přelezli svodidla, a pak už nás očekávalo solidní schodiště, vedoucí z navigace na travnatý břeh. Přímo od vody nás nevraživě sledoval rybář s prutem, takže jsme raději poodešli trochu dál. I v této předsezónní době pláž modře rozkvétá řadou stabilních slunečníků, jež se nabízejí zcela zdarma. Pláž kvete i trsy podivuhodných travin. A jak se blížíme břehu, tak ubývá trávy, přibývá kamení. Přímo u vody nastupuje blátíčko, kamínky a spousta bílých mušliček! Převlékám se do plavek, nemyslím, že bych se skutečně procházel po hladině. A ani by mě to nebavilo, chtěl jsem se přece v Kineretu vykoupat! Plavky a ručník jsem si chytře připravil v tašce mimo všechna naše zavazadla. Jsou v ní i Janiny plavky, ale ta odolá pokušení smočit se v až podezřele pěnivé vodě. Podle přesných Norů má být teď, to jest právě o jedenácté hodině , slibných 18°, což je pro hocha z Jizerek vhodná teplota. Pro dívku, která dokončuje tu nejhorší fázi klimatizační rýmy avšak nevhodná. Raději se jme sbírat své obvyklé mušličky, tentokrát sladkovodní.

Musím přejít valounky než se dostanu do plavební hloubky. Plavu směrem od pobřeží rovnou na druhý břeh, čekám, kdy Janinka začne zoufale křičet, ale ta už ví, že kilometr je moje obvyklá plavecká dráha. Nechá mě být, takže už asi dvě stě metrů od břehu mne to přestává bavit. Když plavu zpátky, všímám si kamenné stavby z valounů, které mi připadají jako ty, jež jsme potkali včera v hradební zdi biblického Tel Dan. Jakási stéla zde stojí pod pustými vršky, chci si ji určitě prohlédnout. Nejdříve se však musím utřít a nezablátit se při tom moc. Ve vodě jsem byl jen deset minut. Koupel byla osvěžující a dala základ zase mému nadcházejícímu nachlazení.

Opět vylezeme po schůdcích, přelezeme svodidla, přejdemedevadesátku a dorazíme nad křižovatku, kde parkujeme. Naproti našemu parkovacímu plácku je mnohem větší protiplácek, a na něm ona stavba, snad socha (možná dokážete přečíst vysvětlivky, foto na blogu lze rozkliknout na původní velikost). Sejmu si balvanitou sochu i s měřítkem a již chvátám zpátky do vozu. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Nejdříve se chceme zastavit na místě pravého Ježíšova křtu v řece Jordán. Pokud ho najdeme.

Ale o tom až příště.
 
Prožito v Izraeli ve středu 30. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v pátek 14. října 2016.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Minulý příspěvek: Vodopády a jiné pády.
Povídání o rezervacích Tel Dan a Banias z roku 2006 je obsaženo ve článku: Mír na severu
Tehdy jsme jeli i na hrad Nimrod: Mír pod Hermonem:

Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
Viewing all 1336 articles
Browse latest View live