(Užít si Izrael)

Včera jsem obcházel severní ejlatské pláže od nejlepší Palm Beach až po ty nejkrásnější hotelové, ale dnes pojedeme na tu úplně opravdu nejlepší pláž, jak se na ni pamatuju z roku 2008. Náš první celistvý den v Ejlatu bude zasvěcený odpočinku. Celý ho chci strávit u moře. Jenže, když se napíše "celý", tak u něj samozřejmě nebudeme 24 hodin. Určitě k němu nevyrazíme v půl sedmé ráno, kdy mne vzbudilo Slunce, vylézající zpoza jordánských pahorků na severovýchodě. Snídaně je totiž až od osmi.


A když snídaně, tak snídaně: Konečně zase jednou klasicky izraelsky hotelová. Na začátek se zchladím džusem, oblibuji pomerančový. Pak si dám loužit čajový pytlík a vydám se na obhlídku. Na talíř si naberu jeden bílý rozmíchaný tvaroh ze čtyř (vynechávám barevné sladké varianty), k tomu přidám ze sýrové nabídky plátek sýra, pak kostičky tvrdého sýra normálního i uzeného, zaplácnu humusem, samozřejmě. Naložím salátek, rajčátka, plátky okurky a nasypu něco oliv. K tomu vajíčko natvrdo, to je vždycky košer. Jako sladký dezert dnes vybírám kompotované meruňky. Při druhém kole minu zeleninovou nabídku různě ostrých papriček, cibuli, mrkvičku, zelí, klíčky i bulgur. Zaměřím se na hvězdu izraelských snídaní, totiž kyselé rybičky! Kyselé rybičky, toť báseň, jen se rozplývají, až se z nich rozkoší motá hlava. Už nezbývá místo na teplou kuchyň, a tak si dávám za zítřejší úkol okusit plátky brambor v sýrové omáčce či hovězí v omáčce rajčatové. Z bohaté nabídky sladkých perníčků a koláčků a čokoládových mufinů si vezmu než jeden symbolický keksík. Už to totiž není kam dát, i když postupnému zasycování věnuju tři čtvrtě hodiny. Ano, ano, izraelské hotelové snídaně buďtež pochváleny!

Janinka chudinka jídává vždy pomálu, ale dnes je po včerejších nepříjemných zážitcích ještě opatrnější. Dá si tedy hlavně pečivo. A něco skladkostí. Drobně sýra. (Bez sýra by to nešlo, když je jejím totemovým zvířetem myš…) Její obava, zda bude k dispozici mátový čaj je odváta: krom pytlíku zde mají i čerstvé zelené mátové listy. Elektrický zlostroj dokonce vydává krom kafe i vařící vodu, což by možná mohl být o šabatu problém. Možná jinde, ale v Ejlatu ne! Dnes jsme se ani neseznámili s šabatovým výtahem – snídaně se podává na našem patře. A ani nesjíždíme výtahem k recepci. Se svými plážovými zavazadly se totiž taktéž z patra ubíráme rovnou dozadu k parkovišti.

Trvalo asi hodinu, než jsme po snídani provedli všechny nezbytné ranní úkony a zabalili věci k vodě, k čemuž jsme včera večer už neměli sil. Však máme dneska na koupání celý den. Třebaže panuje příjemných 27 stupňů, v noci bylo tak 23, klimatizaci jsme opět nezapínali. Člověk si na to suché teplíčko snadno zvykne! Když se v deset koukám z terasy, nejsem si tím koupáním tak jist. Severní obzor je bíle zamžený, jako když na Novou Louku v Jizerských horách stéká mlha ze severního hřebene Holubníku. Také tady fouká od severu silný vítr, avšak ten tady nepřináší mlhu, ale bílý písek z údolí Arawa. Nad západem naštěstí panuje modrojas, tak se to snad nějak pročistí. Jedenáctá rozhodne!, říkávali jsme v dětství doma v Liberci. (A taky – když je vidět Ještěd, bude pršet, když není vidět, pak prší.)

Mraky z písku nad terminálem. Z toho nezaprší. Asi…

Tady se rozhodujeme dříve. Pro dva ejlatské dny jsem vybral dva cíle, které jsem už v roce 2008 otestoval s mou milou ženou Ivanou (jejíž anděl snad společně s Janiným andělem Jarkem drží nad námi ochranou ruku, že jsme letos při našich izraelských dobrodružstvích nezahynuli): Delfíní útes a Oceanárium, aneb Mořskou observatoř. Pro tu si je potřeba skutečně vyčlenit jeden celý den. Prohlédnout všechny kontinenty mořského světa bude dost náročné, Janinka měla včera v Negevu obtížný den a dnes je vlastně v rekonvalescenci. Takže jedeme na Dolphin Reef. Přes kulaťák s rybičkami a modelem Mořské observatoře 1:10. Kolem vojenského přístavu. Míjíme přeceňovanou Palm Beach, kde jsou palmové listy jen na slunečnících. Vlevo nás doprovází mořské pobřeží, vpravo svahy vlastně už Sinajské pouště. Ty svahy jsou nově upraveny do teras, na kterých se nacházejí parkoviště. A na nich plantáže převážně bílých aut. Teprve pak se vlevo od silnice až ke břehu rozkládá lán zaparkovaných aut až k obchodnímu přístavu. Projíždíme kolem něj, je zcela zaplněn auty, stejně jako terasy vpravo. Odhadem podle map asi třicet hektarů… Auta se zde pěstují na reexport, v Izraeli jich zůstane tak jedno z deseti. Automobily přivezou lodě, lodě je zase odvezou. Teprve na konci přístavu se táhnou dva dlouhé sklady s červenými sedlovými střechami. Až tam se ukrývá skutečný izraelský produkt – hromady soli a dalších mrtvomořských surovin.

A teď pozor, nepřejet tuhle asi sto metrů širokou oázu. Ta ve svém nitru skrývá ono ždané koupaliště. Parkoviště před oázou bohužel přetéká, obsazena jsou i místa pro mrzáčky. Hledal jsem dopředu na mapách, kde bychom mohli jinde zaparkovat, ale nenašel. Až přímo na místě zjišťuji, že za oázou je kruhák ("Dolphines square"), ze kterého lze sjet na parkoviště na pobřeží, kousek od ropného terminálu. Docela rozsáhlé parkoviště – a poloprázdné, neboť zde město Ejlat vybírá parkovné. Místa pro invalidy tady nejsou vyznačena, takže strčím do strojku 25 šekelů, a parkovat zde můžeme celý den. Ono se to parkovné může zdát drahé, ale v poměru k příjmům je to skoro jako byste počítali v korunách krát dva (průměrná izraelská mzda přesáhla v roce 2015 10 tisíc šekelů). A navíc – vytištěný lísteček z jednoho parkoviště mi zaručuje celodenní parkování v celé ejlatské oblasti! (Od jedenácti večer do šesti ráno se parkuje zdarma.) Tohle parkoviště tady před devíti lety nebylo. Můžu srovnávat i dál.

Co se nezměnilo: I o šabatu je zde otevřeno, jak ukazují místní parkoviště. Zejména o šabatu, kdy Izraelci vyrážejí do lesů a na břehy jezer a moří. Bedekr lonely planet sice pro sobotu nenašel otvírací dobu, ale na internetu byla. Že prý do pěti. Uvidíme. Co se změnilo, to jsou ceny. Jedná se totiž o "soukromou pláž", takže za vstup se platí. 67 šekelů zapraví dospělí (bylo 58), 46 děti 3-15 let, stejně jako penzisti a studenti (bylo 40), hendikepovaní 35 (místo 30). Potápění s delfíny vyjde taky dráž: Pokud chcete šnorchlovat, stojí vás to 290 (bylo 255), přístrojové potápění vyjde na 339 (295). Avšak musíte se předem objednat! Vojáci to tu mívali zadarmo, teď tenhle údaj chybí. Platit se dá kartou, kdy zaplatíte spravedlivý převod někde kolem aktuální parity. (Asi 6,50, bývalo to 4,55 Kč, Česká národní banko! Pravda je, že i NIS/ILS šekel posílil.) Vytahuji svůj novinářský průkaz, a ptám se paní pokladní, jestli pro mne nemá nějakou slevu. Vida, má – můžu jít zadarmo! (Nezáviďte – odpracoval jsem si to už minule.) Janinka zase ukazuje svůj invalidní průkaz na parkování (který díky za zaplacení parkovného může mít s sebou) a dostává slevu. Průkaz je označen mezinárodně srozumitelným znakem plus Janinou fotkou, takže i zde funguje. Za parkování jsme dali 25 šekelů, na vstupném pro Janu tak ušetřili 10!

Vcházíme do areálu kolem jedenácté hodiny, a ukázalo se: Černé mraky se tlačí skoro až k vodní hladině. Nejen fotografování bude stát za houby. Nicméně vedu Janinku kolem podkovovité zátoky na největší místní atrakcí, tedy delfíny. Vlastně úplně první atrakcí, kterou potkáváme, je dřevěný chodníček, pohupující se na vlnách. Nesou ho plováky, je vybaven i několika altánky, a právě odtud se delfíni pozorují. Pěkně se houpá, a je plně obsazen, zejména dětmi, které sedí na podlážce a koupou si bosé nohy ve vodě. Snad doufají, že je nějaký delfín očuchá…

Nejdřív nejsou žádní delfíni vidět, ani u kruhového mola na plováku, kde na ně čeká jejich cvičitelka. Až po chvíli se rozstříkne voda. Tam skáče! Vidíš, Janinko? Snažím se je sejmout foťáčkem, ale jsou na něj moc rychlí v tomto téměř poledním téměř soumraku. A taky se vyskytují spíše sporadicky – oproti minule. Konečně se mi podaří sejmout alespoň několik použitelných fotek, když je slečna cvičitelka drbe na bříšku. Jenže oproti minule jsou nějak větší vlny, nebo jsem se více nasnídal, prostě jde na mne mořská nemoc. Nechávám tedy Janinku s delfíny a odplížím se na břeh. U vchodu na houpající se molo je fotogalerie delfíní posádky. A najednou mi dojde, proč jsem jich tak málo viděl: Je jich totiž míň! Před devíti lety se tu předváděl jeden samec se šesti samičkami, teď tu plavou jen čtyři kusy. Původně snad pocházeli ze zrušeného delfinária z Tel Avivu a jedná se tudíž o druh delfína skákavého, který prý zde v Rudém moři není doma. Mláďata zjevně neměli, asi budou muset majitelé téhle atrakce najmout už brzo novou posádku…

Než se Janinka sdostatek napokochá delfíny, hledám místo k našemu usalašení. Najdu ho skoro až na protější straně pláže. Samotná písčitá a oblázková pláž tvoří jakousi podkovou o průměru padesáti metrů. Ze strany od moře je uzavřena polokruhem sítí, pověšených na kabelech mezi plováky. Vně tohoto kruhového bazénu se ve vzdálenosti asi padesáti metrů nachází další síťová bariéra. A v tomto mezikruží je domov místních delfínů. Za vnějšími sítěmi se na delfíny jezdí dívat turisté na vyhlídkových lodích, plachetnicích a motorových člunech. Delfíni tu mají větší prostor než samotní plavci. No, plavci, je šabat, pláž je plná lidí na židličkách, ale do vody leze málokdo. Zamračená obloha k tomu ani neláká. Dokonce na mě začalo pršet. Zázrak, v pozdním dubnu zde nevídaný. V Ejlatu totiž trochu pršívá pouze v prosinci a lednu (kolem jednoho milimetru za měsíc), od června do září udávají Norové na yr.nodokonce záporné srážky. Inu – přijeli čeští turisté, tak musí pršet, statistiky, nestatistiky. Naštěstí jsme jen dva, a tak na mne spadly jen dvě (číslicemi 2) kapky. "Můžeš o tom vyprávět dětem," zapisuju si do notýsku – a vyprávím. Pravděpodobnost jevu je kolem 1 %…


On by člověk na téhle pláži ani moc nezmokl. Celou ji zakrývají trojúhelníkovité plachty, natažené na vztyčené stěžně – jako kosatky na nějaké lodi. Člověk se tak nespálí od sluníčka a díky odrazům od vln se přece jen může opálit. Slunce navíc opaluje i přes ty plachty, věděli jste to? Je třeba se tedy vždy mazati krémem s faktorem nejméně 30. Nyní se to zdá být zbytečno, neboť slunce je kdesi za mračny. Ale přijeli jsme se vykoupat, tak se vykoupáme! Konečně doráží Janinka a ujímá se role strážkyně batohů. (Po nepříjemném zážitku na barcelonské pláži, kde Janě ukradli kabelku s doklady a penězi si dáváme větší pozor – i když v Izraeli se nás nikdo ani nepokusil okrást!) Nejdříve jdu okusit vodu. Přeplavu zkušebně prostor, který je mi k dispozici, a připadá mi oproti minulejšku nějak menší. Skutečně jsem si myslel že má v průměru sto metrů, a teď je to jen padesát. A je ještě omezen u břehu, kde je ohraničen nebezpečný úsek se skalami. Ale koupe se dobře, a ani se nemusím s nikým strkat, většina z těch mála lidí, co vešli do vody, setrvává na mělčině.

Uprostřed bazénu se vznáší plováček s jakýmsi upozorněním. Už od minule vím, že se pod ním skrývá pilíř korálového útesu. Ale ten si prohlédnu až za nějakou dobu, až na mě přijde řada po Janině rozplavbě. Beru si ploutve, masku a šnorchl a konečně si zapotápím. Jenže zatímco jsem minule odhadoval hloubku až na čtyři metry, teď slevuju na tři (o něco víc má bazén v Suchdole, kde se trénuji s potápěči, takže mám srovnání). Vydávám se k tomu pilíři. Je to jakýsi suk o průměru asi dva až tři metry, a je téměř celý pokryt hnědou krustou. Ale přece jen z ní místy prokvétají modré a rudé květy živých korálů. Stejně jako minule je nejspíš příliv, takže mohu útesík přeplavat i po hladině – ale opatrně, o tvrdé a ostré korály je velice jednoduché se odřít či říznout. Odřel jsem se jen nepatrně, protože jsem zatáhl břicho a trochu se pozvedl do vzduchu – vody nad skalou bylo tentokrát jen pár centimetrů.

A plave tam snad někdo kromě Janinky?

Zase se s Janou vystřídáme. Potápěl jsem se asi půl hodiny a jsem z toho poněkud grogy. A hele – v jednu konečně vylézá sluníčko a začíná subtropicky hřát. Prozkoumávám nejbližší okolí a na pravém mysu, tedy naproti vchodu na delfíní chodníček, objevuji dva mládence, kteří u papírové cedulky s červenou Davidovou hvězdou a nápisem FIRST AID sledují cvrkot v laguně. A přitom, stejně jako minule, straší u vchodu výstražný nápis NO LIFEGARD ON THE BEACH. Tak ano, tohle je jenom První pomoc, nikoli plnohodnotní záchranáři, ale myslím, že by nás utopit nenechali. Jo, jistě, plavčíci to nejsou. Ti by jinak na mě museli řvát svým amplionem.

Při dalším střídání se znova potápím ke korálům. Ale prohlížím si i dno. Smutné je, že se na něm hromadí odpadky, a to i u ohraničující bariéry. Konzervy od piva, papírové obaly, úlomky plastu. Asi je sem snesla voda od břehu. Rybiček moc taky nevidím, neboť mám ještě v paměti jejich hejna u Korálové pláže, kde jsem byl s výpravou v roce 2014. Letos tam ale nejdeme, protože i když je tam potápění bezva, samostatné plavání nestojí za nic – není tam pro ně kvůli korálům skoro žádný prostor. Janinka se nepotápí, plave "jako paní radová" s hlavou vytrčenou nad hladinu, aby si příliš nenamočila vlasy. A hlavu strkat pod vodu je jí nepříjemné. Delfíní útes je prima pro nás oba – ona si zapave, a já si zapotápím. Letos jsem objevil i kameny poblíž onoho suku, které leží na dně, a na nichž také bují korálový život. Měním se v korálovou rybku a proplouvám jedno užší místo, které tvoří náznak tunýlku. Jo, zapotápěl jsem si.


Čas však zatím plyne, a žaludek již zpracoval svůj ranní příděl. Těším se, jak si dáme něco dobrého v místní samoobslužné jídelně. Bereme si peníze a karty a doklady. Vedu Janinku na to místo blahobytu – ale je už zavřené! Mají otevřeno jen do pěti – a ono je pět! Slunečního času jen čtyři, a to slunce teď pálí. Nicméně úřední den skončil. Podle lonely planet i provoz na pláži. Ale kdeže – stále ještě přicházejí další lidé a stále ještě platí vstupné a stále ještě – už moc nelezou do vody, spíše se věnují společenskému životu v plavkách. Inu, šabat je i pro bezvěrecké Židy (kterých je stále více než těch pravověrných nábožných) dnem odpočinku a setkávání. Ale co budeme jísti? Posadíme se v místní hospodě! Naplavaní a napotápění jsme do zásoby, tedy se osprchujeme, osušíme, převlečeme (právě takhle vpravo u našeho odpočivného místa je zrovna příhodná přírodně pojatá toaleta), načež si sedneme u pohostinného stolku. Po nějaké době zjistíme, že jídlo nám, ano, přinesoui pod nos, avšak objednat si ho musíme u pultu. Je to tam napsáno pro ty, kdo tomu rozumí. Nejdříve jsme nerozuměli. Pak nás zase šíbrujou k jinému stolu, ten náš odnášejí – žeby taky zavírali? Ale kdež, po půlhodině čekání nám je jídlo přineseno.


A byl chutný tento pozdní oběd, spíše odpolední večeře. Ani nevím, co jsme si dali, hlad jsem měl, fotit se mi nechtělo, aniž zapisovat. Plážičku tuto vřele doporučuju navštívit, zejména kvůli atmosféře, stromům na pobřeží, bohaté květeně a rozmanitému pobřeží. Akorát, že je třeba včas vyrazit za občerstvením, abyste neplatili moc a hlavně byli brzo odbyti. Nu, my si u svého stolu mohli alespoň odpočinout a sledovat živý šabatový ruch. K němu patřily i odvážné kavky a drzí šedí vrabci, ekologicky čistící písek od drobečků. Pěkně bylo. Do hotelu jsme dorazili unavení, už jsme nikam nešli. Jen jsme si večer sedli zase na terasu a sledovali přistávající letadla. A samozřejmě také temnějící obrysy města a moře a rozsvěcující se světla v dáli. Ještě jsem skromě povečeřel sýry a olivy a drobné pečivo, Janinka zobla jen něco oliv.

Červené golanské s nimi lépe chutná.

A zítra zajedeme do oceanária. Ale o tom až příště.

Prožito a užito v Ejlatu v sobotu 29. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 22. srpna 2017.

Foto © Jan Kovanic

Delfíní útes v roce 2008: Mír delfínů
***

A nashledanou!

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

V těchto dnech vzpomínáme na 25. výročí rozdělení Československa, přesněji státního útvaru, jehož finální název zněl "Česká a Slovenská Federativní Republika". Jeden aspekt, který vedl určitou slovenskou skupinu k podpoře vzniku samostatného slovenského státu nebyl v probíhajících diskusích zatím zmíněn. Myslím, že teď je příležitost, kdy bychom si ho mohli znovu připomenout. A vyslovit i to nekorektní, avšak přesné slovo "klerofašismus".



V listopadu 1989 nečekaně padla komunistická totalita. Sametově. A bylo to tak dobře. Těšili jsme se ze svobody, ale nikoli z absolutní beztrestnosti komunistických zločinců. A to jsem tehdy netušil, že nastává i doba beztrestnosti zločinců nacistických. Osvobození národů Československa zpod jha komunismu totiž probíhalo za souběhu zcela výjimečných okolností. Některé ty okolnosti byly příznivé, jiné méně. Zmíním se o těch nezmiňovaných nepříznivých.

Je smutnou historickou pravdou, že se spuštěním železné opony přestal v Německu proces denacifikace. Začaly vznikat "krajanské organizace", z nichž ta nejřvavější, Witikobund, byla založena esesáky, gestapáky, henleinovci a nacisty. Samozřejmě "bývalými". Podle hesla, že "nepřítel našeho nepřítele je naším přítelem", se stali nacističtí váleční zločinci opět bojovníky proti bolševismu v Evropě. Například Ladislav Nižňanský, velitel esesáckého komanda Edelweiss, který se osobně podílel na vraždění Slováků, Židů a účastníků Slovenského národního povstání (mimochodem i pozdější agent NKVD, StB a CIC ), se s těmito "zásluhami" stal plodným zaměstnancem rozhlasu Svobodná Evropa. Opět v boji proti bolševismu!

V roce 1968 pak německé krajanské organizace pomáhaly neziště československým uprchlíkům. Kteří tedy neznali konkrétní minulost konkrétních lidí. Odkud odjinud než ze Západu pak proudila morální a materiální pomoc našim disidentům? Nepřátelům nepřátel demokratického světa? Čímž je velice přirozeně vysvětlena náchylnost bývalých disidentů, nově instalovaných politiků, k západnímu, najmě německému světu. Ne, že by byli podplacení, ale přirozeně vděční. Pochopte mne, prosím. Netvrdím, že demokratický Západ byl rejdištěm nacistů. (Jejich stejným "rejdištěm" byl i komunistický Východ.) Ale byli tam, žili tam, a pracovali – proti komunismu.

Tato vděčnost měla po listopadu 1989 další pokračování – a to směrem k bývalým komunistům. V Chartě měli bohužel docela silné zastoupení obrodníci z roku 1968. A bohužel, rehabilitace probíhaly odzadu. Takže nejdříve přišli na řadu chartisté, pak osmašedesátníci, pak komunisté postižení v 50. letech, a až nakonec se "dostalo" na ty skutečné odpůrce komunismu. A tak třeba rodině bývalého živnostníka restituoval majetek stejný soudce, který jim ho v roce 1950 znárodňoval. A v roce 1968 obrozoval KSČ... Trošku to připomíná poválečnou německou situaci, že? Ale nečekaná vděčnost se objevila i vůči současným komunistům, což ukážu na osobě Mariána Čálfy.

Marián Čálfa, člen KSČ od roku 1964, přes dobu normalizace až po dobu perestrojky, ve které se stal v dubnu 1988 ministrem vlády ČSSR, kde předsedal (až do února 1990) Legislativní radě vlády ČSSR, byl nejdříve pravou rukou premiéra Ladislava Adamce. Adamec, tento žák Klementa Gottwalda (v KSČ od roku 1946) nemohl překousnout vývoj situace a rezignoval na účast v listopadovém dění. Načež si Čálfa přesedl na druhou stranu stolu, na stranu Občanského fóra a Verejnosti proti nasiliu. A vrátil se k rodné slovenštině – aby se (podle federativních pravidel) mohl jako Slovák stát premiérem společného státu, který povede český prezident (Havel). A tak se stal premiérem svobodného státu komunista. A ve vládě seděl vedle disidentů, z nichž jeden, Ján Čarnogurský, pocházel z klerofašistické rodiny. Slůvko je to nehezké, avšak výstižné. Dovolte perličku:

Jeho otec, Pavol Čarnogurský (poslanec za první Slovenské republiky), si 2. května 1990 požádal o restituci rodinného domu, kde ve čtyřicátých letech bydlel se svou rodinou, a který mu zlotřilí bolševici v roce 1950 odejmuli. Jako arizátorovi. Dům, kde se mladý Jano narodil a kde vyrůstal, patřil původně židovské rodině a v restituci – už v té "komunistické" roce 1950 – byl vrácen jedné dceři, která měla tolik drzosti, že přežila holocaust. (Dům rodině naštěstí "vrácen" nebyl, ale už to chucpe!)

A tak se nám to 10. prosince 1989 v nové Vládě národního porozumění hezky sešlo: Komunista (bývalý) jako předseda vlády, který z této funkce předsedal i Československé vládní komisi pro stíhání válečných zločinců. Disident z (bývalé) klerofašistické rodiny, který byl z funkce prvního místopředsedy vlády (spolu s Mariánem Čalfou a Valtrem Komárkem) pověřen společným řízením ministerstva vnitra. Dočasně, do 30.12. 1989. Takže se to muselo stihnout rychle. Možná už na prosincové schůzi čerstvé vlády padl návrh na zrušení oné komise. Čálfova vláda ho jednomyslným rozhodnutím přijala 26. března 1990. Ján Čarnogurský "nevylučuje", že tento návrh mohl přijít z "jeho úřadu". Nejspíš tedy ještě z toho "jeho" ministerstva vnitra. (Protože Čálfa měl jinou práci, a Waltr Komárek spíše mluvil o ekonomice.) Disidentům ve vládě se řeklo, že "tato komise je již přežitek studené války" a je "motivována příliš ideologicky ve smyslu komunistické ideologie". Řešily se důležitější problémy: Nový rozpočet, příprava demokratických voleb, přebírání úřadů, zahraničních  zastupitelstev, ekonomická reforma...

Pro uchlácholení se práce komise a její dokumenty převedly pod generální prokuraturu, kterou nejdříve vedl Čarnogurského přítel Pavol Sitár. Po jeho odstoupení kvůli pozitivní lustraci na jeho místo v roce 1991 zasedl další Čarnogurského přítel Tibor Böhm, celoživotní obájce neviny zvěčnělého prvního slovenského prezidenta, dobrotivého Dr. Jozefa Tisa. Mimochodem, právě Böhm na dotaz německého soudu poukázal v roce 2005 na určité peripetie okolo odsouzení Ladislava Nižňanského, k němuž došlo v nepřítomnosti v ("komunistickém") Československu v roce 1962. Böhmovo vyjádření vedlo německý soud v listopadu 2005 k prohlášení, že zmíněný nacistický kolaborant je nevinný. Ačkoliv se k soudu dostavilo 24 tehdy ještě žijících svědků, kteří vraždění jeho jednotky přežili.

Já neříkám, že nám vládnou komunisté, estébáci, nacisté a klerofašisti. Ale právě v samotném počátku vytváření nového česko-slovenského státu se to zauzlovalo na federální vládě tak, že tyto živly, za nechápavého přihlížení (či spíše přehlížení) chartistů, zlikvidovaly Československou vládní komisi pro stíhání válečných zločinců. Dokumenty k tomu nejsou, krom konstatování, že Komise byla zrušena a její činnost přebírá Generální prokuratura. Čarnogurský si nepamatuje. Čálfa odmítá jako právník a soukromá osoba mluvit. Ale jejich politická odpovědnost je nezpochybnitelná!

Václav Havel byl 29.12.1989 jednomyslně zvolen prezidentem. Patří mu neskonalý dík za práci pro vítězství pravdy a lásky. Později se premiér Marián Čálfa stal i jeho finančním poradcem a osobním přítelem. Ján Čarnogurský je zase Havlovým spolubojovníkem z disentu. Předpokládám, že toto je důvod, proč se v českých médiích (krom Haló novin) neobjevují zmínky o tomto ostudném případu. Všichni tři pánové, kteří byli nepřátelé našich nepřátel, se bohužel právě kvůli tomu stali – jejich přáteli a faktickými spolupracovníky. Alespoň co se likvidace zmiňované Komise týče.

A přispěli tak i k likvidaci federace – jež bylo v jednoznačném zájmu dědiců slovenských klerofašistů.

Tento text není investigativní dokument. Pouze úvaha. Byl psán bez nenávisti, jen s úmyslem, aby pravda, když už nevítězí, byla alespoň vyřčena.

Psáno v Praze dne 3. dubna 2011, poprvé vyšlo na blogu Šamanovo doupě  dne 4. dubna 2011, upraveno 25. srpna 2017. Na Neviditelném psu zatím nevyšlo.

(Užít si Izrael)

V neděli ráno míříme z našeho ejlatského hotelu na jih směrem k egyptským hranicím. Řídím já, Janinka se kochá. Jedeme kolem kruháku s modelem věže podmořské observatoře, obklopené plastikami barevných rybek, kolem plechových akvárií, vlastně plotů, na nichž jsou vyobrazeny podmořské krásy. Míjíme vojenské přístaviště, pláž Palm Beach, lány aut, čekající na svou reimportaci, obchodní přístav, oázu Delfíního útesu , opuštěná mola ropného terminálu, a pokračujeme dále. Kousínek pouště je vystřídán další hotelovou oázou, kde se do pobřeží zakusuje oblouček sportovního a rybářského přístavu. (Tady jsme v roce 2008 bydleli s mou milou ženou Ivanou v hotelu Prima Music.) Vlevo se objevuje plot kolem půl kilometru dlouhé pláže přírodní rezervace Korálový útes. To všechno se musí na izraelskou část Akabského/Ejlatského zálivu vtěsnat do sedmi kilometrů. Ujeli jsme je za deset minut, a teď se chystáme zaparkovat u našeho dnešního hlavního cíle.



Jsme u Marine Park, Mořského parku, jehož největší atrakcí jest Podmořská observatoř, aneb Oceanárium. Ale jsou tu i další atrakce, některé tu v roce 2008 ještě nebyly. Snažím se Janinku přesvědčit k návštěvě nejjižnějšího izraelského kruháku jen o dva kilometry dále, kde končí nejdelší severojižní izraelská magistrála číslo 90. Mohli bychom se odtamtud přes pohraniční přechod Taba alespoň zdálky podívat do Egypta, avšak Jana zarputile odmítá. Alespoň ušetříme čas, už bude půl jedenácté a v jedenáct se v novém velkém akváriu na břehu budou krmit žraloci.

Nejprve nás však čeká parkování. Rozsáhlé parkoviště pro osobní vozy je zatím poloprázdné a je zadarmo. Janin parkovací průkaz s logem pro invalidy tak můžeme použít při placení u pokladny. Takže Jana platí jen 84 NIS, já 104. (To je to "parkoviště zadarmo", přesněji "v ceně vstupenky".) Ale vím, že to bude stát za to! Poměrná drahota je vykoupena zjištěním, že lístky platí na tři dny, jenže toho nevyužijeme, neboť zítra se již vracíme na sever. Teď se však budeme věnovat krásám hlubin. U akvária ve tvaru krychle o straně asi dva metry zírám do plánku, co bychom mohli do žraločího krmení stihnout. Výpravu do korálových hlubin ve 4D kině vynecháme. Jednak bychom nestihli žraloky, jednak Janině astigmatismu nesvědčí už samo 3D a jednak čtvrtá dimenze, tedy pohybová, jí nesvědčí tuplem. Ano, jde o kino pohybové. Když před vámi na plátně skáče člun po mořských vlnách, skáčete s ním. Když se potápíte s akvalungem do hloubky, potápí se s vámi i vaše sedačka. Když kolem vás proplouvá obrovitý žralok, smýkne s vámi tlaková vlna. Tedy s plošinkou, na níž jsou umístěny lavice pro čtyři dvojice diváků. Jak jsem zažil před devíti lety. Ono drncání nesnáší Janin žaludek ani v autobuse, a navíc by mohlo pošramotit poněkud křehké kosti mé přítelkyně.

Co stihneme, je obrovité akvárium, zvané Red Sea Reef. Za asi šesti obrovitými okny se nachází jediný vodní prostor. Korálové ryby, proplétající se mezi koráli, jsou tu velice barevné. Všechno je tu pěkně barevné, i sami koráli, protože je to nasvíceno, což v reálném moři nebývá k vidění. Co jiného je tu k vidění jsou dva pánové, kteří vrtají poblíž okenních skel a vyměňují je. Vyměňují okna akvária, za nimiž jsou desítky tun mořské vody? Ono to tak vypadá, ale vyměňují se zde jen tenké plastické tabule, které chrání samotné sklo před ošaháváním, opatláváním i olizováním zejména dětských návštěvníků, kteří se k oknům tisknou jako štítonoši.

Krmení 1

 Po čtvrthodině spěcháme ven, a podle plánku míříme do jižní části parku k novému pavilonu, nazvanému Shark's World. Přicházíme deset minut před krmením zdejší podvodní fauny. Akorát včas, abychom zaujali místa vsedě před obrovskou, asi čtyři metry vysokou a deset metrů širokou modrou obrazovkou. Tedy plastickým sklem, za nímž se modrají vody, kterými se mezi korálovými útesy proplétají hejna rybek, ryb, rejnoků a různých druhů žraloků. Odspodu je vidět mírně zvlněná hladina, sahající ještě nad okno; odhaduji celkovou hloubku vody na asi šest metrů. Po chvíli se ujímá mikrofonu a slova mladý moderátor, který nám nejdříve hebrejsky a pak anglicky vysvětluje, co všechno vidíme a uvidíme.

 A viděli jsme a udivili jsme se.


Do hlubin tohoto akvárka s parametry malého rybníka sestupuje potápěč, který za sebou táhne přepravku. Tu ukládá na zem a jme se z ní vytahovat různé jedlé předměty. Nejdříve – salát. V tu ránu je obkroužen masou vegetariánských ryb, ve které téměř zmizí. Pak salátek schová a ze svého zázračného košíčku vytahuje tlusté tuby, z nichž uvolňuje jakýsi jemný prášek. "Plankton," vysvětluje moderátor. Potápěč se dává do pohybu, plankton za ním vlaje, i hejna ryb. Kdyby neplul, snad by ho ty rybí davy zavalily. Představení končí vyvrcholením – potápěč mi připomíná kouzelníka, který si taky nejlepší triky nechá na závěr. Z přepravky vytahuje kousky rybího masa, které vyhazuje do vody. Tentokrát si dají říci i žraloci.



Když jsem toho potápěče v neoprénu a s jednou lahví na zádech nejdříve viděl, říkal jsem si, že bych tuhle práci také rád dělal. Po jeho tanci mezi žraloky a rejnoky jsem usoudil, že bude lepší zůstat v roli diváka.

A divák se diví, i když hlavní šou už skončila. Má totiž možnost projít se tím akvárkem v tunelu. Teď vidíme divadelní scénu, kde se krmilo, z boku. Ale voda je i nad námi. Po oblém stropu tunelu se sunou svými plochými bílými břichy obrovití rejnoci; zdá se, že je to baví. Kdo je tady divák, a kdo pozorovaný?



Nějaké turistky se nechávají vyfotit s přátelským potápěčem, který se stále ještě zdržuje pod vodou. Má tu ještě nějakou práci, jak zjistím, když projdeme tunelem za vodní masu. Tady je místnost s různými naučnými panely. Využije se i dotyková obrazovka. Hlavní pozornost však poutá vycpaný žralok bílý, nebo snad jeho maketa. Je žralok predátor, nebo oběť? Věděli jste, že ročně zemře 2 miliony lidí kvůlí štípnutí komárem, 10 tisíc lidí po uštknutí hadem, 5 tisíc obětí má na svědomí štír, skoro 3 tisíce rozdupe hroch, 2 tisíce sežere krokodýl, 600 lidí padne v oběť rozzuřeným slonům, 200 lidí ubodají včely, 40 padlých mají na svědomí žahavé medúzy a jen pět (5!) lidí smrtelně zraní žralok? Věděli jste, že člověk každou hodinu zabije tisíc žraloků? Že v uplynulých 10 letech bylo vyhubeno 90 % žraločí populace? Tak teď to víte, a už vícekrát si neobjednávejte polévku se žraločími ploutvemi!

Žraloci jsou tedy chudáci, avšak do nádrže s nimi bych stejně nelezl. Tahle naučná místnost má také obrovité okno do akvária, tentokrát zezadu. Trochu menší než to přední, ale přesto dosti velké. I tady se pan potápěč činí. Baví děti, ale pak se dává do práce s kreditní kartou – se kterou odškrabává z průhledné stěny (normální sklo to asi nebude) něco nepatřičného. Přidržuje se přitom přísavkami, jako nějaký horolezec na skleněné stěně. Vlastně je to dololezec – horolezec by spadnul, kdežto potápěče nese voda vzhůru…


Nahoru odsud vedou nenápadné schody, po kterých nenápadně vyvedu Janu až na plochou střechu akvária. Vlastně je nad námi ještě jedna střecha, obrovitý plátěný stan, napnutý na půlkruhových kovových nosičích. Pod námi se vlní hladina akvária, nad níž visí svítící reflektory. Odtud by se dalo skočit! Ale to nezkoušíme a scházíme po vnějších schodech dolů. Je deset minut před dvanáctou, další atrakce, totiž krmení želv a rejnoků, začíná až v půl jedné. Jana si v dětském bazénku hladí japonské zlaté a rudé kapry koi, ale to nám na půlhodinu nevydá. Vedu ji tedy dál, k dalším akváriím. Maličkým, ale specializovaným na některé podivuhodnosti. A je to jako v pražské zoologické – ty nejpodivuhodnější podivnosti nejsou vůbec vidět, jak jsou maskovány či zalezly.

Kdo se neschovává jsou nepříjemně se tvářící piraně. Nad hrstmi droboučkých krokodýlků se však Janinka téměř rozněžňuje. Modré světlo v korálových akváriích navozuje pocit hlubiny, ale tady v tom růžovém akváriu jsou koráli nějak moc růžoví! Ach, nejsou to koráli, ale záplavy malých růžových balonků s ocásky – jacísi mořští pulci, vzbuzující ve mně dojem trilobitů… Korálů a rybek jsou zde v desítkách akvárií stovky druhů, možná tisíce, avšak už se blíží půl jedné, a tak táhnu Janinku k venkovním nádržím pro želvy.


Jsou to nejspíše karety, a měly by žrát maso. Ale nejdříve je jim nabídnut opět salátek, po kterém se vrhají! Teprve potom se jim hodí kusy rybího masa. A zdá se mi, že vegetariánkami jsou hlavně staré velké želvy, kdežto mládež má zájem hlavně o maso.


Když jsme si odbyli všechna plánovaná krmení, doprohlédli jsme si nejprve rozkoukaná akvária. Samozřejmě jsme obdivovali i pravé perly – v krámě, přes který se z akvárií prochází. Také perlové náhrdelníky a náušnice a podobně pěkné věci. Avšak už nás čekal hlavní cíl dnešní výpravy – věž podmořské observatoře. Dostaneme se k ní po šedesátimetrové lávce, která nás vyvede přes korálový útes až k jeho námořní hraně. Jenže podmořská observatoř má i nadmořskou část, o kterou nechceme přijít. Lezeme tedy těch 90 schodů; pokud má jeden obvyklých 17 cm, pak tedy do výšky 15 metrů a něco. Otevírá se odtud krásný pohled na samotný areál Mořského parku, na hornaté pobřeží, na jehož úbočí se tlačí řádky hotelových bungalowů a na výletní loď, plující pod námi kolem korálové stěny. Protější přes šest kilometrů vzdálené jordánské břehy jsou už v bílém, nejspíše prachopísečném závoji. Na stejném břehu téměř sedmnáct kilometrů jižněji je saúdskoarabská hranice, ale dnes je zcela neviditelná. Viditelná je však námořní hranice s Egyptem, přesněji další hlídková loď třídy Dabur asi o kilometr jižněji.

Rozhled je skvělý, avšak přišli jsme se sem hlavně ponořit. Šlapeme proto zase dolů, mineme nástupní horizont i s jeho občerstvovací a suvenýrovou halou, která dělá Oceanáriu jakousi sukýnku, a už jsme ve spodní části. Po chvíli mineme Sea Level. A už vcházíme do podvodního akvária, totiž spíše terária, protože pozorovanými exponáty jsme tu my. Ryby se na nás zvědavě dívají, my zase na ně. Modrá voda v hloubce 12 metrů pod hladinou Rudého moře maže barvy, ale přece jen se občas nějaké objeví. Jednou z těch barev je stříbrná, kterou se blýskají obrovská hejna droboučkých rybek, jaká v žádném akváriu neuvidíte. Také jsem v žádném z těch mnoha akvárií nenarazil na okrově žkutou, až načervenale zlatou rybu, posetou malými modrými kroužky. A taky až tady jsem uviděl dlouhé úzké ryby, jejichž tlamy jsou dlouhé snad do půlky těla, které mi připomínají píšťaly. A ještě zamáváme rybě papouščí. Konečně máme pohledů na závoje korálů, korálové stromy, mozkové korály a další krásy dost. V podmořské observatoři, která má dohromady dvě místnosti, jakési ponorné talíře, spojené krátkou chodbou, jsme nakonec pobyli půl hodiny!

Krmení 3

Krmení 2

Jdeme zpátky na břeh. Všímám si nápisu, upevněného na zábradlí: "Vaše jídlo není pro nás stravitelné, prosíme, nekrmte nás. Děkujeme. Mořští obyvatelé Ejlatského zálivu." Uvědomuji si, že jsme už dvě krmení zažili, ale jedno jsme zmeškali: To svoje! Ještě se poprocházíme kolem venkovních bazénků. Ještě zamíříme k pokladně, na místě je totiž možno za pouhých 35 šekelů na osobu zakoupit si projížďku ve žluté lodi se skleněným dnem. Že jsme ji dosud neviděli? Neviděli, je totiž zrovna na 3 dny odstavená kvůli revizím. A to na žádném webu nebylo zmíněno. Vzpomínám si, že před devíti lety taky nejezdila! Asiže přijeli čeští turisté… Do samoobslužné jídelny zamíříme až v půl třetí. Však už nám (hlavně mně) kručelo v břiše. Dal jsem si steak s rýží, Janinka jen nějaký salát.

Po jídle se ještě jednou projdeme po areálu. Odcházíme až ve čtvrt na čtyři (přičemž už ve čtyři odpoledne se zavírá). Čtvrt na čtyři letního času, dle pánaboha teprve něco po druhé hodině! Teplota vzduchu už vylezla na příjemných 29 stupňů, pojedeme se ještě někam vykoupat.

Ale o tom až příště.

Prožito a užito v Ejlatu v neděli 30. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 29. srpna 2017.

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

Marine Park v roce 2008: Mír hlubin
***


Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Prezident Magoro, jaderný Kačer, Putinova propaganda, Mlhošův tankista, blbec Jean-Claude Juncker a podvodník Babiš

Moby a jeho menažerie už nějakou dobu konají jisté neodkladné práce, ale nedá jim to, aby nepřičinili několik poznámek k minulému trimestru i aktuálnímu týdnu, kdy se začaly vrbit věci, které sledujeme již drahně let.



Po celou dobu naší odmlky pokračovala válka, ve které původně nejmenované osoby útočily v Evropě na civilisty i členy bezpečnostních sborů. Zbraněmi byly většinou automobily a nože. Většinou při tom ony osoby "něco křičely". Společným znakem těchto útoků původně bylo, že policie zpočátku "vylučovala terorismus", což se už naštěstí přestává krákat. Co se ještě někdy zakráká je, že šlo o "osoby s duševní poruchou".

Dalším společným znakem bylo, že ony osoby byly nejdříve představeny jako Angličané, Francouzi, Belgičané, Němci, než se začalo mluvit o jejich afghánském, syrském či marockém "původu". Pokud jde o ten "původ", pak někdy to skutečně byli potomci přistěhovalců, kteří se už jako Evropané narodili. Avšak často šlo o migranty, kteří získali občanství či asyl. Anebo nezískali. V těchto případech je pozoruhodné, že nebyli vyhoštěni, přičemž byli "policii známi". A neježe "známi"– šlo třeba o usvědčené dealery drog, znásilňovače anebo hlasatele nenávisti. A Evropa je neuměla vrátit do země jejich původu. Protože tam by jim třeba "hrozilo nebezpečí" uvěznění či popravy. (Z těchto humanitárních důvodů dostanou například somálští piráti po odpykání trestů v Nizozemsku státní občanství.)

Všechny tyto teroristy spojuje nejspíš skutečně jakýsi druh duševní poruchy.

"My jsme se se ženou při těch prvních zprávách vždycky ptali, jestli ten útočník náhodou něco nekřičel. A víteže většinou křičel? A víte co?" (Moby Dick)
"Alláhu Akbar!" (Mrtvá Kočka)
"Tak proč ho zmenšujete?" (Žena Moby Dicka)

Připomínáme, že vraždící Prorokovi vyznavači si útoky auty, a později i noži, nacvičili nejdříve v Izraeli. (To je ta země, ve které si ubozí okupovaní Palestinci přejí žít nejvíce, pokud by si mohli vybrat ze všech blízkovýchodních států.) Zprávy o těchto incidentech měly vždy titulek ve stylu "Izraelská hlídka zastřelila Palestince", a teprve v textu jste se dověděli, že se tak stalo poté, co ona "oběť" zaútočila nožem. Případně – pokud při teroristickém útoku nožem na seniory, těhotné ženy či mimina nebyl zabit žádný ubohý Paleoarab – pak se ona zpráva vůbec v europejských novinách neobjevila.

No a teď to tady máme, u nás, doma, v Evropě.
"V Praze, ani v Podolí ještě ne." (Mrtvá Kočka)
"Ale stejně je to v prdeli." (Slušná žena Moby Dicka)

Povzbudivé je, že si už evropští policajti a vojáci vzali příklad z Izraele, a pokud je to potřebné, zastřelí vraždící maniaky na místě jako psy.

Venezuela 2017

Naposledy jsme o této zemi referovali shodou okolností v našem zatím posledním týdeníčku:

Sobota 8. dubna 2017

Ve Venezuele vrcholí týden demonstrací "opozice" proti bolíprezidentovi Mikuláši Magorovi. Policie proti ní nasadila obrněné vozy a slzný plyn.
"Proč ty uvozovky?" (Žena Moby Dicka)

Protože "opozice" před více než rokem vyhrála volby a má většinu v parlamentu. Tu opozice většinou nemívá. Magoro však jmenoval takový Nejvyšší soud, který parlament před 14 dny postavil pod správu vládních úřadů.

Opozice také obvykle nemá guvernéra distriktu hlavního města. Vůdce této "opozice", guvernér Henrique Capriles, hodlal kandidovat v blížících se prezidentských volbách. Ovšem vláda mu prý zakázala ucházet se 15 let o veřejné funkce, včetně funkce prezidentské. Capriles totiž "podněcuje násilnosti", tedy protivládní demonstrace.

Jo, ve Venezuele jmenuje vládu prezident bez ohledu na parlament.
"Nejen ve Venezuele, že, Mlhošu?" (Mrtvá Kočka)

Pondělí 10 dubna 2017

Hladový venezuelský lid vychází do ulic. Už ne pouze inteligence a střední stav, ale i chudí. Ti, kteří dříve děkovali Chávezovi, později Magorovi za to, že dostali drobky z toho, co socialismus ukradl  a rozkradl. Už není z čeho krást. A miliardové dolarové půjčky od Ruské federace venezuelští soudruzi použili na nákup zbraní z Ruské federace…
"A teď se jim hodí." (Mrtvá Kočka)

Čtvrtek 13. dubna 2017

Venezuelané nemají mnohdy ani chleba. Jeho cena je totiž socialistickým státem regulovaná, stejně jako příděl mouky pro pekárny. Zatímco cena se nesmí zvyšovat, stát přestává dodávat pekárnám mouku, pekaři pak nemají z čeho péct.

"Před pekárnami se už netvoří fronty, protože chleba prostě není." (Hladový obyvatel Caracasu pro list ABC)

A kdo za to může?

"Pekaři a jiní buržoazní opozičníci v žoldu amerických imperialistů." (Mikuláš Magoro, venezuelský bolíprezident)

Strana a vláda se však stará. Ustanovila celkem 15.000 místních Výborů pro zásobování a produkci (Clap), které rozdělují subvencované potravinové balíčky.

"Těch, co žijí sami, nebo těch, co nejsou v partaji, se to netýká." (Vyjádření venezuelských bolíúřadů, )

Podnělí 28. srpna 2017

Nového ve Venezuele je to, že bolívarský prezident jmenuje nový parlament bez ohledu na dosavadní ústavu.

Nového také je, že když se prezident dopustí korupce, tak se zavře prokurátor, který na to upozorňuje. Nebo zavraždí. Pokud včas neuprchne do jiné země.

"V případu brazilské firmy Odebrecht figuruje mnoho zkorumpovaných venezuelských funkcionářů. Jen prezident Nicolás Maduro vyvedl ze státní pokladny osm až deset milionů dolarů, které převedl na jistou firmu." (Luisa Ortegová, venezuelská generální prokurátorka, bývalá)

"Proč bývalá?" (Žena Moby Dicka)
"Protože ji začátkem srpna odvolal prezident." (Moby Dick)
"To ve Venezuele jde?" (Žena Moby Dicka)
"Jde. Když si najmenuješ Nejvyšší soud." (Moby Dick)
"Ono to půjde i v České republice." (Mrtvá Kočka)

Luisa i se svým manželem poslancem Germánem Ferrerem tento měsíc utekla do Kolumbie, protože jim ve Venezuele hrozilo zatčení. Právě dnes předala v Kostarice Meziamerickému soudu pro lidská práva důkazy o (nejen) Madurových kšeftech. Při tom sdělila, že bolíprezident na ni a jejího manžela dokonce poslal nájemné vrahy. A povzdechla si:

"Země s tolika přírodními zdroji jako Venezuela... a její obyvatelé jedí z popelnic."

Jeden hydrogeolog, který žil ve Venezuele asi 15 let se na ČRo Plus divil, kam se taková, na jihoamerické poměry bohatá a demokratická země dostala, a nemohl najít důvod.

"Socialismus, milý pane." (Mrtvá Kočka)
Také se k němu vracíme." (Žena Moby Dicka)

Jsou už také ustanoveny Lidové milice. Tedy ve Venezuele. Právě příslušníci těchto vládou vyzbrojených civilních "colectivos" mají na svědomí většinu ze 130 lidí, kteří byli zavražděni během demonstrací.

A víte vy co? V únoru 1948 dostaly komunistické milice do svých flint ostré náboje – a policajti ne! A stříleli. V roce 1969, při potlačování demonstrací k výročí 21. srpna, dostali LM také náboje – a vraždili. A v listopadu 1989 směřovala do Prahy také neústavně vyzbrojená stranická armáda…
"Ale to jsme byli v prdeli i s Lidovejma milicema." (Dobový výrok soudruha Antonína Kapka)
*

Skutečně, kdo se ve škole neučil o sovětských hladomorech po násilné kolektivizaci ve 20. letech minulého století, kdo nepamatuje reálný socialismus z doby československé normalizace, kdo se bojí zavítat do Severní Koreje, nechť se zajede podívat do Zimbabwe, jak to tam vypadá za vlády Zimbabwské africké národní unie - Vlastenecké fronty. Vůdce partaje Robert Gabriel Mugabe dovedl stát po třiceti letech své vlády k hladomoru. Zimbabwe je tak cugrunt, že po gigantické inflaci přestala platit vlastní měna a v zemi se jako oficiální platidlo používá americký dolar.

"A možná si ho i tisknou." (Mrtvá Kočka)
"To je útok na původní africké obyvatelstvo!" (Baronka Ashton von Upholland, bývalá "vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku" podle agentury Muška na Zdi)
"To je útok na zimbabwské lidožroutské fýrery." (Moby Dick)
"To nejsou černoši. Ale rudoši." (Mrtvá Kočka)

I další vykopávka z dubna zůstává aktuální:

Úterý 11 dubna 2017
"Severní Korea si koleduje o nepříjemnosti. Bude skvělé, jestli se Čína rozhodne pomoci. Jestli ne, tak my vyřešíme problém bez nich!" (Tvít US prezidenta Kačera Donalda Trumpa)
"Prezidenti by neměli tvítovat." (Žena Moby Dicka)
"Ani jejich mluvčí." (Mrtvá Kočka)
*

Nového je, že přes varování Moby Dicka pokračuje Kačer ve tvítování k Severní Koreji, což nakrátko vyeskalovalo mezinárodní situaci až na úroveň průšvihu Karibské krize (1962).
"Preventivně zničíme jakoukoli zemi, která by ohrozila svrchovanost režimu... a to za použití všech prostředků, včetně nukleárních."
KLDR bude čelit "zuřivé výhni, jakou svět ještě nespatřil."
Atd.

"To nebyla eskalace. To bylo namířeno rovnou mezi parohy." (Moby Dick)

Hezké je, že od té doby už dvakrát přeletěly americké bombardéry přes KLDR.
"A nesestřelili je." (Mrtvá Kočka)

No, ony ani nebombardovaly. Před samotným bombardováním by snad mohl Kačer nařídit ještě jeden mezitah: Když v sedmdesátých letech Egypťané a Syřané jásali nad dalšími a dalšími slavnými vítězstvími nad zlodušskými Židy, jak jim je předkládala státní média, provedlo izraelské letectvo hezký příklad mediální protiofenzivy: Jeho letadla "položila sonický třesk" nad Káhirou a Damaškem.

Ačkoliv se pana prezidenta Trumpa jindy zastáváme proti útokům amerických nepoctivých levičáckých médií, musíme konstatovat, že je opravdu vůl, když nejtěžší trumfy vytahuje hned na začátku. Možná mu měl někdo říci, že pokud vysloví výhrůžku, tak musí být připraven ji uskutečnit. Jinak ztrácí věrohodnost. Kennedy ve dvaašedesátém připraven byl. A Chruščov mu uvěřil, že je. Takže tehdy k jaderné válce nedošlo.

"Zatím je to jaderná válka slov." (Žena Moby Dicka)
"A Kačer se dostal na úroveň Kima." Mrtvá Kočka)

Úterý 29. srpna 2017

Z dnešních zpráv státní ruské webové agentury Sputnik na českém jazyce:

Ministr zahraničí Německa Sigmar Gabriel podpořil návrh vůdce Sociálnědemokratické strany Martina Schulze o stažení z Německa amerických jaderných bojových hlavic.
*

Další zpráva z těchto útrob ruské post-sovětské a pre-carské propagandy:

Postoj americké vlády vůči statutu Krymu je pokrytecký a nezajímá obyvatele poloostrova, prohlásil předseda výboru krymské vlády pro mezinárodní vztahy Zaur Smirnov. Vůdce německé Svobodné demokratické strany Christian Lindner navrhl předtím Evropě, aby si nevšímala změny statutu Krymu, a místo posílení nátlaku na Rusko zahájila "budování vztahů." Na nynější situaci s Krymem je, podle Lindnera, "třeba pohlížet jako na dočasné rozhodnutí na neurčitou dobu".

"Dočasné rozhodnutí na nejméně 20 let." (Moby Dick)

"Postoj USA v krymské otázce, který odpovídá jejich geopolitickým zájmům, je pokrytecký, poněvadž odporuje mezinárodnímu právu, v souladu s kterým ztělesnili obyvatelé republiky v referendu 2014 své právo na sebeurčení", řekl Smirnov RIA Novosti. Zdůraznil, že ignorování faktu znovusjednocení Krymu s Ruskem na základě projevu dobré vůle je příkladem politiky dvojích norem.

Tento postoj americké vlády, řekl Smirnov, nezajímá obyvatele Krymu. "Díky sjednocení s Ruskem vládne na Krymu mír a národnostní shoda," zdůraznil politik.

"Stejně jako mezi Sudeťáky po záboru českého pohraničí Německem na podzim 1938." (Žena Moby Dicka)
"Jen ti proradní Tataři selanku poněkud narušují." (Mrtvá Kočka)

Středa 30. srpna 2017

Z dnešních zpráv sovětské webové agentury Sputnik:

Pražský hrad bude muset objednat dodatečné třetí letadlo pro podnikatele, kteří chtějí doprovodit prezidenta na jeho listopadové návštěvě Moskvy. Miloš Zeman to oznámil na mezinárodním agrosalonu Země živitelka v Českých Budějovicích. A varoval, že podnikatele, kteří chtějí obchodovat s Ruskem, tisk znova označí za "agenty Vladimira Putina". "Já si na tuto nálepku nebudu zvykat, nálepky lepí ti, kteří nic nevyrábí a pouze jazykem žvaní,"řekl Sputniku ředitel konsorcia českých podniků energetického sektoru CZET Zdeněk Zbytek.

"Jo, do Ruska se dobře vyváží." (Stádní prezident Mlhoš Zeman)
"Přes embargo." (Mrtvá Kočka)
"Rusové jsou velkým odběratelem." (Zdeněk Zbytek)
"Akorátže nechtějí platit." (Žena Moby Dicka)
"Však to zaplatí EGAP!" (Zdeněk Zbytek to vzal z tlamy Mrtvé Kočky)

Zdeněk Zbytek: Před rokem 1989 velitel tankové divize československé armády ve Slaném. Proslulým se stal jeho projev z 1.12.1989 na sjezdu rolníků. "I když Zbytek explicitně neřekl, že tanky vytáhnou na Prahu, tak v tom projevu jasně naznačoval, že je ochoten zasáhnout," uvedl později bývalý ministr obrany a velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský. Exkomunista Zbytek je velkopodnikatelem a zakládajícím členem Strany práv občanů ZEMANOVCI (nyní SPO), avšak Mlhošovým přítelem zjevně zůstal.

"A taky přítelem sovětských podnikatelů." (Žena Moby Dicka)
"Chtěla si říci kolaborantem s okupační mocností." (Mrtvá Kočka)
*

Mandátový a imunitní výbor doporučil Sněmovně vydat předsedu hnutí ANO Andreje Babiše a šéfa sněmovního klubu hnutí Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Předsedkyně výboru Miroslava Němcová (ODS) novinářům po čtyřhodinovém jednání výboru pravila, že zasedání bylo neveřejné, proto nebude informovat o počtu hlasů pro a proti.

"Devět bylo pro." (Žena Moby Dicka)
"Zástupci ANOfertu byli proti." (Muška na Zdi)

Více jiní jinde. Zde jen podotkněme, že pokud (až) Sněmovna "vydá" (odejme jim poslaneckou imunitu) oba pány poslance, pak se stanou trestně stíhatelní i v jiných případech, třeba při zneužití Finanční správy ze strany pana exministra financí proti (ex)konkurentovi z firmy FAU. Možnáže se jazyk rozváže i zaměstnancům Finanční správy, kteří v hospodě po pátém pivu špitají, že měli od vedení úřadu přísný zákaz prověřovat aktivity Agrofertu a přísný rozkaz odpouštět mu daně v řádu stomilionů Kč.

"Těch padesát milionů je prkotina!" (Andrej pro Agenturu Muška na Zdi)
"Watergate byla taky nejdřív jen prkotina." (Žena Moby Dicka)

Připomeňme, že nelegální "instalatéři" byli v centru Demokratické strany přistiženi v dubnu 1972. Republikán Richard Nixon přesto obhájil své prezidentsví ve volbách na podzim 1972, kdy "drtivě vyhrál". Abdikoval až v srpnu 1974.

Také nás napadlo, že by náš pan prezident mohl dát panu Babišovi milost, případně poskytnout abolici, čímž by se (v tomto případě) ukončilo trestní stíhání. Mlhoš to zatím vyloučil, ale když dal milost zlořinci Kájínkovi (není on už také v SPO?), proč by ji nemohl dát podvodníkovi? Podvodníkovi – protože v případě Babišova Hnízda šlo nepochybně o dotační podvod.

"Který v té době nebyl v našem zákoníku obsažen." (Aston)

"Postup pana prezidenta záleží na tom, jak pan prezident vyhodnotí náladu veřejnosti." (Mlhošův věrný vovčáček podle Mušky na Zdi)
"Protože Mlhoš chce zůstat prezidentem i po prezidentských volbách." (Žena Moby Dicka)

Kdyby Mlhoš svoje prezidentské volby prohrál, může i tak nějakou hromadnou amnestií omilostnit i svého oblíbence Alexeje. (Jako to při svém odchodu udělal Mlhošův oposmluvní partner prezident Klaus.)

Mlhoš toho může učinit hodně. Třeba po volbách jmenovat Babiše předsedou vlády, i když tomu se nepodaří sestavit koalici a získat důvěru. Ale prezidentská vláda může dost dlouho fungovat i bez důvěry. Nový ministr vnitra a starý ministr spravedlnosti pak mohou s nepohodlnými policajty, státními zástupci a soudci v tichosti zamést. A také s veřejnoprávními médii!

"Co se pak stane s Českou republikou?" (Moby Dick)
"Nic. Zůstane, kde je." (Žena Moby Dicka)
"Na půl cesty mezi Polskem a Maďarskem." (Mrtvá Kočka)

K dokumenty doložené spolupráci agenta Bureše s komunistickou StB vydává menažerie Moby Dicka toto stanovisko:

Je jedno, jestli Andrej Babiš byl nebo nebyl agentem. Důležité je, že dnes se jako estébák chová.

Čtvrtek 31. října 2017

A na závěr něco veselého: Ode dneška se nesmějí v EU vyrábět vysavače s výkonem větším než 900 W. Důvod: Ochrana životního prostředí, která spočívá v tom, že pořádné vysavače mají vysoký "elektrický výkon". Snad poprvé se Evropská komis neohání "účinností".

Debilita takového zdůvodnění je patrna každému, kdo někdy počítal elementární příklady z fyziky. S menším výkonem se bude muset vysávat déle, takže elektrická práce (příkon krát čas) zůstane stejná. V optimálním případě, protože menší vysavače mají i nižší účinnost. Ani poukázání na vysoký výkon neobstojí, protože "soudobost" použití vysavačů je velmi nízká, takže nehrozí, že při obvyklém domácím využívání vysavače (asi půl hodina týdně) by se všechny spustily stejně.

Mimochodem: Užití "ekodesignu" hrozí třeba i rychlovarným konvicím, o kterých se tvrdí, že jsou "neúsporné". Nejsou neúsporné, vy troubové. Jsou vysoce výkonné! A při přímém přenosu z odporového tělesa rovnou do vody, také vysoce účinné. Nejúčinější ze všech druhů ohřívání vody. (Asi tak stejně, jako u desetkrát dražších indukčních ohřevů, na které musíte mít drahé speciální nádobí.) Výkonné konvice uvaří vodu rychle, to znamená i s menšími ztrátami.

"Jean-Claude Juncker je blbec." (Slušná úklido- a čajomilná žena Moby Dicka)
"Jean-Claude Juncker je chytrák." (Domněnka Mrtvé Kočky)
"Jean-Claude Juncker je agent výrobců elektrotechniky." (Muška na Zdi)

Poslední mínění asi převažuje. Takže teď si odbojní spotřebitelé krom "vyvíječů tepla" ve formě žárovky budou kupovat i dovolené "průmyslové"či "tyčové" vysavače…

Pátek 1. září 2017

A na úplný závěr přecejen ještě něco veselého: Po pěti letech si provozovatelé reklamních poutačů u dálnic a silnic první třídy vzpomněli, že novela zákona o pozemních komunikacích je "neústavní".

Senátor Václav Chaloupek sehnal dalších 16 dobromyslných senátorských volů, a s jejich podpisy se už mohl obrátit na Ústavní soud. Plošný zákaz "billboardů" je podle nich v rozporu s právem "vlastnit majetek a podnikat".
"Na jaře se na mě obrátili provozovatelé billboardů. Za začátku se mi do toho nechtělo. Většině lidí jdou billboardy často na nervy. Nicméně nejde jen o billboardy. Když jsem se radil s právníky, opravdu mám pocit, že jde o porušení Listiny základních práv a svobod." (Václav Chaloupek, senátor za hnutí Občané patrioti (OPAT)).

Původní znění zákona z roku 1997 bylo rozšířeno o to, že "jedná-li se o reklamní zařízení viditelné z pozemní komunikace v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy, lze jeho zřízení a provozování povolit pouze tehdy, slouží-li k označení provozovny, která se nachází v silničním ochranném pásmu ve vzdálenosti do 200 metrů od reklamního zařízení". A hlavně o to, že jednou vydané povolení již není "nekonečné", ale vydává se na dobu 5 let.

Řidič má přitom ze zákona věnovat pozornost řízení, a je pochopitelné, že reklama se soustřeďuje na to, aby pozornost člověka, v jehož zorném poli se nachází, upoutala.
"Ona ho neupoutá!" (Václav Chaloupek pro Mušku na Zdi)
"A proč se dává na »poutače«?" (Žena Moby Dicka)

Všem otrokářům ilegálních migrantů, dealerům drog a bílého masa doporučujeme, aby se obrátili na senátora Chaloupku. Protože přece také mají "právo vlastnit majetek a podnikat", ne?

"Ne."Žena Moby Dicka

Někteří dealeři s reklamní propagandou vylepili na své poutače českou vlajku.
"Tím jsme jednostranně dle právního výkladu, který máme k dispozici, změnili charakter ploch, které již nadále nejsou reklamním zařízením, jak je definuje zákon. A navíc se jedná o státní symbol." (Předseda svazu provozovatelů venkovní reklamy Marek Pavlas a jeho vyfikundovaní právníci)

Jenže pokud bylo k "zvláštnímu užívání komunikace" schváleno zařízení jako "reklamní", zůstává jeho charakter, a nelze ho označit třeba jako "audiovizuální tvorbu". Státní symbol byl zřejmě použit proto, že by se při odstraňování poutače fyzická osoba dopustila přestupku tím, že "úmyslně poškodí státní symbol České republiky". Stejný paragraf však mluví i "zneužití nebo hrubému znevážení" státního symbolu, k němuž se vyfikundanci zjevně uchýlili. Právnická nebo podnikající fyzická osoba se však zde nedopustila správního deliktu, protože nevyvěsila "vlajku", ale plakáty s jejím vyobrazením. Je faktem, že podle zákona u užívání státních symbolů mohou "fyzické a právnické osoby a organizační složky státu užít státní vlajku vhodným a důstojným způsobem kdykoliv", ale toto není "vhodný způsob"!
*

A ještě jedna legrační aktualita: Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) dnes vypovídal před Obvodním soudem pro Prahu 2 jako svědek při projednávání privatizace OKD. Mnozí mu kladou za osobní vinu, že prodal OKD moc levně. Nu, a Slávek – se neohání tím, že se jedná o "cílenou předvolební kampaň", ačkoliv jeho volební soupeři (hlavně pan Babiš, ale i jistý Miroslav Kalousek z konkurenčních partají) tím mávají jako klackem.

"Slávek už má tu milou jistotu, že premiérem nebude." (Mrtvá Kočka)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. A také ani pravidelně. Avšak snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem. Bohužel teď nemají moc času, ale někdy to prostě vyvře!
"Vyřve." (Mrtvá Kočka)

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .
Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Ejlat)

Ano, užili jsme si ejlatského Mořského parku, a je stále časné odpoledne. Zopakuji, že teplota vzduchu už vylezla na příjemných 29 stupňů, takže se pojedeme ještě někam vykoupat. A vím kam pojedeme, protože jsem si to předem naplánoval. Nebo spíše popojedeme. Kolem kilometr dlouhé rezervace Korálový útes (kde se dobře potápí, ale není kde si kloudně zaplavat), a pak hned za jejím plotem odbočuju na parkoviště. Našel jsem místečko na neplaceném stání. Vystoupili jsme, vzali si koupací bágly a jali se hledat cestu k moři. Zaparkoval jsem moc brzo, a tak jsme se k němu propracovali asi až za pět minut, jen co jsme obešli restaurační areál. A už se před námi přes zástupy rákosových slunečníků rozevírá pohled na moře. Pod slunečníky se sluní žlutá lehátka a na nich opalující se turisté. (Ano, tady to opaluje i pod slunečníky  – odrazem od moře.) Kamínková pláž, široká zde gigantických 50 metrů se zove Sports Beach, přímo na ni pak navazuje stometrová nekonečná pláž Coral Beach s plátěnými slunečníky. Dalších třicet metrů je pláž holá, bez slunečníků. A bez plavců – tenhle kousek je vyhrazen jako vlez do vody pro surfaře. Koupání zakázáno. Další kousek pláže je vlastně restaurační předzahrádka, sahající až k vodě. Pak už je přístaviště rybářských a výletních lodí. Našli jsme si asi nejlepší místní koupací příležitost.



Znám to tu, protože jsem tady hledal v roce 2008 koupání pro sebe a ženu Ivanku. Nakonec jsme se přímo tady, kousek od hotelu Prima Music nekoupali, protože ty dvě jižní pláže byly označeny varovnou cedulkou, že se na nich nenachází plavčík. Čehož jsem se zalekl, protože jsem byl ještě mladý turista. Plavčí mistři se totiž nenacházejí na žádné ejlatské pláži, toliko u hotelových bazénů. (Ale s Ivankou, která mi pak o pět let později umřela, jsme tehdy nakonec strávili báječný koupací den na Delfíním útesu. Moc se jí tam líbilo – jenom jedno jí, plavkyni z dob, kdy jsme za vlnami mohli jen na Slapskou přehradu, nebylo jasné: "Kde je ten velký parník, který tu dělá vlny?":)

V báglu mám skvělou deku na pláž – nahoře příjemná bavlnoidní látka, dole pevný alobal, krytý igelitem. Deka ochraňuje dekujícího před vlhkem i chladem. Nechrání však před kamínky. Naštěstí nás ihned oslovil příslušný hlídací pán, spočívající v plavkách na lehátku. Nebyl to turista, na jakého vypadal. Nabídl nám lehátko, jedno za 12 šekelů. (Právě jsme se s Janinkou vrátili z Korfu, kde po nás za dvě lehátka a slunečník chtěli třeba taky 8 €, pročež jsme odešli na sousední pláž, kde bylo totéž za 5 €, které se daly zaplatit konzumací dvou piv, anebo snědením oběda, což jsme obé několikrát s chutí učinili. V tomto je Ejlat o něco levnější.) Lehátka byla skvělá, nakonec jsme si ale půjčili než jedno. Po neblahých zkušenostech z Barcelony, kde Janince na pláži ukradli kabelku s doklady a penězi, jsme se totiž v koupání střídali.


A koupání bylo skvělé, moře mělo snesitelných 20°, na sluníčku to hřálo přes třicet. Prostě Slapy v létě, i s těmi velkými parníky, tedy příjemně houpavými vlnami. Kousek před vstupem do vody byly kamínky vystřídány přírodním betonem, alespoň takovým dojmem ta plochá, místy rozlámaná skála, působila. Já si nejdříve zkusmo zaplaval, teprve ve druhém kole jsem se vybavil potápěčským ABC –  maskou, šnorchlem a ploutvemi. Dohlednost pod vodou byla skvělá, na hloubce ovšem žádný život. Přesto jsem si s chutí zapotápěl až na ploché pusté dno, ale jenom asi tak do pěti metrů. U kamenů, které sestupovaly od břehu, bylo veseleji. Kmitaly se tu rybky, potvory vždy přesně mimo dosah mých paží. Napotápěl jsem se až do únavy, Janinka se zase vyplavala. Po dvou hodinách jsme toho už měli dost oba. Už bychom se ani nemohli patřičně vyhřát, protože bylo před půl šestou, a na břeh sestoupil stín západních kopců. A tak jsme se vydali rovnou zpátky do hotelu.

Shlomo Stream Trail

Avšak nikoli přímou cestou. Vzal jsem to mírnou oklikou. Nechtělo se mi už pošesté jít či jet stejnou trasou. Proto jsem si na mapě vynašel, že když se tady, kousek za hotelem Prima Music, na úrovni ropného terminálu, hned za zkrachovalým westernovým městečkem odbočí vlevo do vnitrozemí k velbloudí farmě, takže pak jsou to asi tři kilometry k silnici, vedoucí do Ejlatu souběžně s pobřežím. Prohlédneme si novou výstavbu, pokocháme se vyhlídkou na moře z úbočí hor a přijedeme k hotelu novou cestou. Tak jsem si to maloval.

Protože jsem řídil, musel jsem si mapu dobře zapamatovat. A zapamatoval. Takhle na úrovni ropného terminálu, hned za westernovým městečkem, jsme narazili na kruhák, na němž jsem odbočil vlevo k velbloudí farmě. Silnička Shlomo Stream Trail vedla údolím po kraji čerstvě vymletého koryta na dně už suchého vádí. Nejdříve se tvářila asfaltově, ale velice brzy přešla do kvality silnice číslo 316 u arabské vesnice Hura. Pak se však zlepšila – protože děravý asfalt skončil a nastoupila poctivá ujetá pouštní kamenitá cesta. Trail. Spíše stezka než silnice. (Ale navigace vám ji dovolí.) To už jsme za sebou měli skoro polovičku odbočky. Dokonce proti nám jelo z vnitrozemí nějaké osobní auto, žádný offroad, ale poctivý otřískaný osobák.

Instantní štěrk

"Otoč to," poprosila mne Janinka zrovna ve stejné chvíli, kdy jsem svůj původní záměr opustil i já. Alespoň jsem vystoupil a u dvoumetrového kolmého tarasu, který vyrvala nedávná záplava ze dna vádí, trochu svlažil poušť. (Pláž byla prima, ale byl poněkud problém najít v přilehlé restauraci toaletu; ta, co tam byla, se tvářila, že patří potápečům a zavřeli ji za námi po první návštěvě.) A taky jsem si vyfotil pár pohledů. Jenže už bylo šero, takže přiložené fotky pocházejí ponejvíce z Janina chytrouše, jehož foťáček má nečekaně dobrou světelnost. Janinka nerada vytahuje mobil ku focení, ale nečekaná krása pustiny ji k tomu přiměla. Nikoli já – tentokrát snímala dobrovolně! Rozhlédli jsme se kolem a obdivovali tu krásu. Tu osamělá akácie, přikrčená u strmého svahu, tu stará pneumatika hozená do koryta. Ještě jsem předvedl Janince, co jsem při psaní své knížky mínil souslovím "instantní štěrk". Když se na skalnatá úbočí místních hor podíváte zblízka, nevidíte rovnou skálu, ale skládku kamenů, přiléhajících k sobě. Nedá se říci "pevně", protože se dají rozebrat jednou rukou. Není vhodné po takových skalách lozit mimo cesty! Důsledek mrazového zvětrávání – ve dne na povrchu plus padesát, v noci mírný mráz.

K návštěvě velbloudí farmy jsme už neměli moc chuti, ačkoliv byla patrna hned za křižovatkou, kde se trail to Eilat větvil na Hura silnici a pěšinu po plochém dně vádí. Vrátili jsme se ke kruháku, jehož existence věští lepší civilizační budoucí okolní pouště. Do hotelu jsme dojeli obvyklou cestou, tou nejkratší, nejjednodušší, prostě po pobřežní devadesátce na sever. Avšak den ještě neskončil. Po nezbytné restauraci našich zevnějšků i vnitřků jsme vyšli znovu ven. Už ne užít si večerního Ejlatu, ale když už jsme tady, podívat se, co je nového v místním centrálním parku, kde jsem byl naposledy ve zmiňovaném roce 2008. Janinka se tedy chtěla nejdříve podívat do krámků u hotelu, ale přemluvil jsem ji, že tam se zastavíme až na zpáteční cestě. Bylo už před šestou, a světla k focení valem ubývalo. Nu, a tak jsme tam došli.

Park se nachází hned za velkým kruhákem, který je poblíž konce Ejlatského zálivu. Pobřeží se tu zatáčí v pravém úhlu k východu a směřuje k Akabě. Ve vstupní části tohoto parku zlatě září pískovcové schodiště, na němž se vyjímají krásně barevně vymalované plastiky ryb. (Jako bývaly svého času v pražských ulicích k vidění krávy.) Mezi rybami zde trůní kovové torzo horní části stěžně nákladní lodi, která v poslední fázi svého života nesla jméno Karine - A. Zmíněnou loď zajalo v rámci operace "Noemova archa" 3. ledna 2002 izraelské námořní komando v Rudém moři, 500 km od území Izraele, tedy v mezinárodních vodách. Lodice totiž převážela z Jemenu do Pásma Gazy 50 tun íránských zbraní. Toto písání zřejmě nečtou žádní odpůrci Izraele (krom těch, kteří tak činí z povinnosti), a tak nemusím vysvětlovat, že nešlo o žádný pirátský čin, ale o akt národní sebeobrany, provedený v průběhu nepřetržité války s Paleoaraby. Kapitánem lodi byl plukovník Omar Akawi, člen Fatahu od roku 1976 (bývalý člen Palestinské samosprávy). Loď zakoupila Palestinská samospráva. Zbraně pořídil jistý Adel Mughrabi (vulgo Adel Salameh), dřívější člen Arafatova štábu, jenž od roku 2000 projednával kontrakty mezi Íránskou islámskou republikou a teroristy z Hizballáhu. Loď řídil výlučně personál Palestinské samosprávy.  Zbraně měly být předány Palestinské námořní policii v blízkosti pobřeží Gazy, konkrétně přímo jejímu veliteli jménem Džuma'a Ghali. Za 15 milionů dolarů z humanitární pomoci, jež  poskytují ubohým Palestincům mezinárodní organizace, bylo pořízeno toto zboží:

   

122mm rakety typu Kaťuša (hmotnost 30 kg, dolet 20 až 33 km)
    107mm rakety typu Kaťuša (hmotnost 19 kg, dolet 7,8 až 10 km
    80mm minometné granáty
    120mm minometné granáty
    protitankové střely
    protitankové miny
    odstřelovačské pušky
    samopaly Kalašnikov
    příslušná munice
    dvě a půl tuny výbušnin
a gumové čluny a potápěčská výzbroj, pro útoky z Gazy, vedené z moře na pobřežní města…

Jak jsem si teď dohledal na Wikipedii (odkud je i převzato i volné ilustrační foto). Nu, tak taková to byla loď. Takový teroristický stát uznalo zblblé UNESCO a darebácké státy na Valném shromáždění OSN.

Sculptures for Peace

Jdeme dále a výše. Kousek za kořistným artefaktem obdivujeme plastiku dedikovanou "Míru". Místní muzeum je už zavřené, a tak jen přes sklo zíráme na starobylý autobus, jenž zřejmě zajišťoval přepravu z centra Izraele na jeho Dálný Jih. Venku vystavená žlutá kotva se nevíže k žádné chrabré historce, je jenom "jednou z prvních" kotev, které se zabořily do dna Ejlatského obchodního přístavu. Samotný park příliš neoplývá květinami, spíše jde o travnatou plochu, sklánějící se travnatými terasami k ústřednímu jevišti. Když k němu přijdeme, vidíme, že nejde o jeviště, avšak o fontánu. Ta však netryská. Je to tady nějaké celé chcíplé. Zatímce dole na nábřeží to vře turistickým ruchem, zde místňáci pouze venčí psy.

Před devíti lety jsem si zapsal: "Procházka parkem je pěkná. Balvany umělého koryta potůčku nás vedlou výše, až do horní, skutečně zelené a květnaté části s dětským hřištěm. Celý park je však nápadně opuštěný. Až když v jeho úplném vrchním konci docházíme k plotu, spíše stavební ohradě, se to vysvětlí. Kvůli výstavbě domů je tento park neprůchozí. Avšak jako staří veteráni panelové výstavby se nehodláme vracet a cestičku stavbou si najdeme…"

Opuštěnost zůstala, nové domy za parkem, takhle nahoře vpravo, jsou už postaveny. A provizorní plot nahrazen trvalým, přes který bychom už nelezli. No, tak že se tudy nedá jít přímo kolem těch domů k autobusovému nádraží, prosím, zřejmě jest chráněno soukromí v nich umístěných bytů a kanclů. Ale že soukromí bytů a kanclů je takto odděleno od veřejného parku, to mi už připadá poněkud hloupé.Zdá se, že za celou tu dobu městské zastupiteldstvo s parkem neudělalo nic. Možná si myslí, že už je to takto dokonalé? Anebo pochopili že jde o marnou investici? Ale zelená tráva marná není. Chtělo by to dotáhnout, aby park fungoval jako park – když už ne centrální… Úplně pusto zde však není, dvě dívčiny si zkracují cestu k moři po pěšině, prošlapané kolem navezeného zemního svahu. A, ano, na okrajích trávníku rostou vzrostlé palmy (evidentně z dřívějška), a tu se dokonce zavlažuje záhonek s květinami. Pustota zdejšího Central Parku je tedy nejspíš úmyslná, byl tak "dyzajnován". Ejlatští pejskaři vám děkují!


Vracíme se zpátky kolem růžové přízemní budovy, jejíž zdi jsou prolomeny lomenými oblouky. Jeden oblouk je prosklený a za ním – prázdná místnost. Mohlo by tu být informační centrum – kdyby už skutečné centrum nebylo dole u moře, jen pár set metrů daleko. Pocit marnosti zvyšuje přilehlá modrá pyramida, kde bývalo "jediné 3D kino v Izraeli". Poznalo se to podle nápisů "IMAX" na jeho bocích. Teď už se to nepozná. Nápisy zmizely, stejně jako diváci.

Už se opravdu stmívá, je po sedmé hodině. Vracíme se přilehlým hospodským a nákupním střediskem. Hospody jsou ale opuštěné, krámy zaroletované, i šatní krám, který jsme si chtěli (někteří z nás) prohlédnout, zavřel. Otevřené jsou krámky s potravinami. Jdeme ale zase k tomu svému známému šopu u hotelu, kde si kupujeme nějakou večeři a víno. Sedáme si na terasu u pokoje, pojídáme, popíjíme a kocháme se rozsvěcujícími se světly na zemi, na moři i na nebi. V osm hodin večer zazní na minutu siréna. Po vyjití tří hvězd totiž už začal další den, 5. ijar, kdy se nikoli slaví, avšak připomíná Jom ha-zikaron, Den Paměti. Izraelci si připomínají vojáky, kteří položili životy za svobodu vlasti. A to jak ve všech arabsko–izraelských válkách, tak ještě dávno před rokem 1948, kdy neexistoval ani stát Izrael, ani pravidelná armáda. A také se vzpomíná na všechny oběti teroristických útoků. V synagogách i školách, na hřbitovech a v armádních objektech, v domácnostech i na veřejných místech, při náboženských obřadech i na občanských vzpomínkových akcích. Oni si totiž Židé pamatují. Pamatují si, protože si neúnavně připomínají. Jejich náboženské svátky jsou vlastně všechny nějakou historickou připomínkou. Jom ha-zikaron není náboženským svátkem, ale možná za čas bude.

Postavíme se k zábradlí a vzdáváme poctu vojákům i civilistům, padlým při obraně Izraele ve válce, která začala na konci 19. století. A stále pokračuje.

(Prožito a užito v Ejlatu v neděli 30. dubna 2017 a v pondělí 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách v úterý 12. září 2017. V den, kdy  izraelská Všeobecná bezpečnostní služba Šin Bet oznámila, že od začátku roku zabránila 200 teroristickým útokům)

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic a https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2099022
Fotogalerie z ejlatského Central Parku z roku 2008 ZDE
***


Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Kontaktní kampaň, neviditelná hranice, evropský protektorát, vinárna U obuvníka a fotbalové želvy

Neděle 10. září 2017

Naplno začala předvolební kampaň. Zatímco při volbách komunálních se nabízelo řešení celostátních záležitostí, nyní chtějí budoucí poslanci řešit komunální věci, jako třeba "zákaz kamionů v Praze"…

Všechny partaje se soustřeďují na "kontaktní kampaň".

"Z toho mám obavu." (Moby Dick)
"Proč?"" (Žena Moby Dicka)
"Abych při tom kontaktu nedal někomu po čuni." (Moby Dick)



Podnělí 11. září 2017

Nejméně dva chytráci opakovaně kradli střelné zbraně v přísně střeženém prostoru ve Vrběticích.
"V přísně nestřeženém prostoru." (Mrtvá Kočka)
*

Byla zveřejněna statistika, podle které letos do konce srpna vzaly humanitární organizace na paluby svých lodí asi 40 tisíc připrchlíků, což je 40 % z celkového množství letošních ilegálů.
"No, to je krása! Oni ty ubohé lidi vytáhli z moře a zachránili!" (Žena Moby Dicka)
"Ne, to oni je vytáhli na moře a uvedli v nebezpečí." (Moby Dick)
"Ve spolupráci s pašeráky lidí." (Muška na Zdi)
"Ale nic si za to nevzali." (Syrská Želva)
"Jenom granty na svou činnost." (Mrtvá Kočka)

Úterý 12. září 2017

Ředitelství silnic a dál nic má kompletní soubor všech poutačů, které jejich majitelé neodstanili z ochranného pásma dálnic a silnic 1. třídy. Celkem musí zmizet 3 tisíce billboardů.

"Z 25 tisíc."  (Muška na Zdi)

Tak proč kolem toho bylo tolik řevu? Ostatně – nejvíce vadí blikající, oslňující a pohybující se reklama na obřích televizních poutačích ve městech.
"Ta je podle zákona." (Žena Moby Dicka)
"Blbého." (Mrtvá Kočka)
*

Frankfurter Allgemeine Zeitung zveřejnily plány na "kompromis", jimiž se teď osmadvacítka (či spíše pětka) zabývá: Dublinský systém se pro případ nouzové situace "doplní" o "mechanismus" na přerozdělení 200.000 připrchlíků. Každá země, která se takového nadlimitního připrchlíka ujme, dostane na ruku 60.000 €. Avšak! Pokud by některý stát přijal méně než polovinu určené kvóty, pak by se mu oněch 60 tisíc zase odečítalo.

Anděla Merkel, presumptivní vítězka německých voleb, odmítla stanovit strop pro přijímání připrchlíků.

"A máme jim je zaplatit my." (Žena Moby Dicka)

Připomeňme, že to nejsou východňárské státy Evropy, které porušují "dohodnutá pravidla hry".

"Dohodnutá mimo pravidla hry." (Mrtvá Kočka)

Takzvaný "dublinský systém" spočívá v tom, že každý připrchlík je registrován a vyřizován v první zemi EU, na kterou při své pouti za svobodou, prosperitou, penězi a sny narazí. Zejména paní Merkel tato pravidla bezostyšně porušuje! A pak žvástá, že se "pravidla mají dodržovat".

"No já jsem v Česku, protože mě prohnali Chorvatskem, Slovinskem a Rakouskem." (Syrská želva)
"Prosímtě, radši si zalez do kapsy." (Žena Moby Dicka)
"Než tě vyžene Tokio Omamura." (Mrtvá Kočka)

Středa 13. září 2017

Mezi Irskou republikou a (Spojeným království Velké Británie a) Severním Irskem nebude po odchodu Británie z EU žádná viditelná hranice. Bude prosta "fyzické hraniční infrastruktury" a "hraničních stanovisk". Tvrdí dokument britské vlády.

"To říkal Václav Klaus před pětadvaceti lety taky. A pak jsme se divili." (Moby Dick)
"A je tam se Slovenskem nějaká viditelná hranice? (Žena Moby Dicka)
"No teď ne!" (Moby Dick)

"Ta hranice bude neviditelná." (Premiérka Tereza Májová)
"Ale bude to hranice!" (Britské bezpečnostní složky)
*

Přednosta Evropské komise Jean-Claude Juncker přednesl na zasedání Evropskéhop parlamentu projev o stavu Evropské unie. Z obsáhlého projevu vyjímáme:

EK prý do konce září vymyslí, jak docílit vracení těch, kdo nemají v Evropské unii právo na azyl (asi 70 % připrchlíků).
"Po čtvrt století od balkánských válek." (Mrtvá Kočka)

Rumunsko a Bulharsko by se měly zapojit do schengenského prostoru volného pohybu.
"Aby se z Podněstří a Moldavska ulehčil přístup do EU pro tamnější pašerácké gangy zbraní, drog a bílého masa." (Syrská želva)

Euro by měly přijmout všechny země. Jeden ze členů Evropské komise by se měl stát ministrem financí či hospodářství eurozóny. Avšak nesestavoval by společný rozpočet EU.
"Vlastní měna je důležitou součástí samostatnosti a suverenity. Nesmíme se jí vzdát, jinak skončíme jako protektorát." (Václav Klaus mladší pro Reflex)

Více jiní jinde.

Čtvrtek 14. října 2017

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.
"Tak pár dětí si vzpomnělo, pane Seiferte." (Žena Moby Dicka)
*

Stádní prezident Mlhoš Zeman přijal na Pražském hradě na jeho žádost předsedu hnutí ANO Andreje Babiše. (Zpráva z Hradu)
"Přijal ho na svou žádost." (Muška na Zdi)

Oba nejoblíbenější politici spolu přátelsky podebatovali o předmětech společného zájmu.
"Jak vyvážit povolební spolupráci mezi sovětskými přáteli a čínskými soudruhy." (Mrtvá Kočka)
*

Západní odboráři prosazují, aby byly platy v různých zemích EU srovnány.

"Žebych měl místo svých průměrných 350 tisíc Kč ročně hnedle 930 tisíc?" (Moby Dick)
"A ti dobrosráči taky, místo svého milionu a dvě stě tisíc???" (Slušná žena Moby Dicka)
"Všichni můžou mít třeba dva miliony. My to natisknem." (Evropská banka)
"Budete mít všichni hovno, buržousti!" (Karl Marx, Kim III., Mikuláš Magoro, Robert Gabriel Mugabe a Vojtěch Filip)
*

Před slovenským Ústavním soudem se řeší podání Ústavu paměti národa, který se odvolává proti postupu soudů v případě agenta Bureše. O tom slovenské soudy na základě svědectví jeho řídících orgánů pravomocně rozhodly, že s StB vědomě nespolupracoval.

"Spolupracoval nevědomě?" (Žena Moby Dicka)

Slovenský ÚS se rozhodl, že případ projedná 12. října, týden před českými parlamentními volbami.

Zvláštní je, že i Slováci vedou proti našemu nejoblíbenějšímu politikovi "cílenou předvolební kampaň".

"Je to zase načasováno." (Andrej B. Babiš pro agenturu MnZ)
"Už od 11. 11. 1982, kdy jsi vo vinárni U obuvníka podepsal spolupráci, Bureš." (Mrtvá Kočka)

"Viazací akt vykonal npor. Ing. ŠUMAN Július, starší referent 1. oddelenia, 3. odboru za účasti kpt. JUDr. MÁTRAYa Rastislava, vedúceho staršieho referenta špecialistu 1.oddělenia 3. odboru XII. správy ZNB." (Z dokumentů slovenského ÚPN)

"Tady halt nemá někdo paměť." (Moby Dick)
"Děti a národy." (Mrtvá Kočka)
"Už se na vás nemůžu dívat!!! (TGM)

Pan presumptivní premiér se hájí tím, že spolupracoval s bezpečnostními složkami státu na zabránění hospodářské trestné činnosti, které by poškodily naše ekonomické zájmy. Jenže, protože už byl kandidátem, byl "ďalej vyťažený k ohlasom na úmrtie s. BREŽNEVA". Načež "kandidát záväzok po prečítání podpísal bez ďalších otázok a súhlasil, aby bolo i naďalej používane krycie meno BUREŠ".

Burešovi advokáti se točí na tom, že neexistuje onen podepsaný zavazovací dokument. Ne, neexistuje. Jenom existuje dokument o jeho zničení a citovaná "Správa o získání k spolupráci"…

Pátek 15. září 2017

Na závěr něco smutného ze sportu: Česká fotbalová reprezentace se v mezinárodním hodnocení propadla i za africké Burkina Faso.
"Ale se západoevropskými apanážemi." (Mrtvá Kočka)
"S námi remizovali." (Nejmenovaný člen týmu Syrských želv)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. A také ani pravidelně. Avšak snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem. Bohužel teď nemají moc času, ale někdy to prostě vyvře!
"Vyřve." (Mrtvá Kočka)

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .
Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Timnu)

Vítejte v Jordánsku! Tato esemeska vystřídala včerejší výhrůžku mobilního telefonu, který nás vítal v Saudské Arábii. Tou jsme byli obšťastněni včera na pouštní silničce Shlomo Stream Trail nad Ejlatem. Ale ne, jsme stále v Izraeli a míříme po silnici číslo 90 na sever, na dotek jordánské hranice. (Na dotek – pokud bychom měli kilometr a půl dlouhou ruku.) Jedeme k našemu dnešnímu cíli, od hostelu HI-Eilat k hostelu HI-Ein Gedi. Ejlatský hostel byl velmi přívětivý. Náš pokoj byl dimenzován na šest obyvatel (manželská postel + dvě přistýlky, nad kterými bylo možno od zdi odloupnout ještě dvě palandy), takže ve dvou nám tam bylo přímo přepychově. Také jsme poprvé mohli okusiti pravé izraelské hotelové snídaně (včetně humusu a kyselých rybiček). Počasí jsme měli rovněž výborné. Ráno v osm ukazoval teploměr na klimatizaci příjemných 29,2 stupňů, ale věřte, že to bylo na noc právě natolik přiměřené, že jsme si klimatizaci nemuseli pouštět.


Pokoj jsme měli opustit do jedenácté, což jsme stihli naknop. A po třiceti kilometrech a pětadvaceti minutách nás už čeká odbočka do Timna parku. Pozná se tak, že vlevo se u silnice zjevují poutače ve tvaru přerostlých egyptských postav, tedy postav, vytvořených podle egyptských nástěnných kreseb. (Nemám je vyfoceny, neb řídím já a Janinka, když nemusí, tak nefotí:) Jedeme na západ údolím Timna. Popíšu ho opisem z mé knížky Mír v Izraeli:

"Nu – tak údolí. Prý má „podkovovitý tvar”. Když se však na něj podíváme pohledem kosmických sond, pak vidíme, že se do kry náhorní planiny, která zde dosahuje výšky asi 600 m.n.m., zakously jakési obrovské zuby, které z ní vyrvaly sousto ve tvaru půlelipsy. V jejím středu pak vyčnívá až do výšky 425 tmavý masiv hory Timna. Tmavý, protože vyvřelý. A mezi oběma těmito geologickými útvary se nachází ploché dno vádí, které stoupá od 100 m na východě do výšky asi 200 metrů na západě, kde obkrouží středovou pahorkatinu, načež se stáčí zpátky k východu a opět mírně klesá. Údolí? Kráter o průměru asi 9 km! Který byl někdy před půlmiliardou let zaplaven mořem, jež po sobě zanechalo pískovcové vrstvy. Voda a vítr v nich pak vykutaly zajímavé útvary, které si jedeme prohlédnout."

Nejdříve jedeme po celkem uspokojivé asfaltce, která však po půl kilometru odbočuje vpravo ke zprivatizovanému kibucu Elifaz (121 obyvatel v roce 2014). Přímo pokračuje panelová cesta, která je vlevo rozšířena dalším pruhem zpevněného štěrku a vpravo pruhem ujetého písku. Oba boční pruhy slouží hlavně jako široká krajnice, díky nimž se nám minule vyhnula karavana protijedoucích turistických autobusů. Jenže letos se žádné autobusy nekonají. Ani auta. Mám trochu obavu, zda nás vůbec do Timna parku pustí – je  Jom ha-zikaron, den vzpomínání na padlé vojáky a oběti palestinského teroru. A v tento den jsou všechny zábavní podniky zavřeny. Teď jde o to, jestli Židovský národní fond, jemuž zdejší pozemky patří, uzná Timnu za věc poučení či zábavy. Obavy se stupňují, když přijíždíme k akáciovému hájku, u něhož je skryt přízemní vstupní areál. Když jsme jeli s autobusem, tak jsme pokračovali normálně rovně po silničce. Kdosi nám po krátkém zastavení a zapravení společného vstupného průvodkyní Daliou zvedl závoru, a my jeli dál. Tentokrát tu není nikdo, kdo by tak učinil, a tak po bloudění na kruháku odbočujeme vlevo a zaparkujeme na autoprázdném parkovišti. Janinka odchází umýt si ruce (a když  už tam bude taky se vyčůrat), já zkoumám způsob, jak se dostat dál.

Cesta z parkoviště se na rovnou silničku připojuje za jakousi celní budkou se závorou. Před závorou stojí plechová krabice, a na ní je hebrejsky a anglicky uvedeno Ticket Station. Stanice lístku? Musím mít asi lístek a něco s ním udělat, nejspíše vyťukat číslo na připojené číselné klávesnici. Před krabicí je na vozovce retardér, označený rudým praporkem, asi aby nějaký retarda nenajel do zavřené závory. Celé to působí neprůjezdně. Při návratu k pustému areálu ale vidím, že po té silničce k rudému praporku jede nějaké černé auto. Pan řidič zastaví, cosi učiní, závora se otevře, a on jede dál. Sláva, není zavříno! Asi. U parkoviště jsem si všiml kontejneru, ve kterém tiše vrčí diesel, pohánějící generátor. Něco tady spotřebovává elektrickou energii, tak snad budou mít otevříno i na svátek.

S Janinkou se sejdeme v prodejně suvenýrů, bagetového občerstvení, automatizované kávy – a lístků. Nachází se ve velké hale s lavicemi a stolky, kde mají tři obsluhující osoby proti nám jasnou převahu. Koupíme si lístky, vlastně lístek, a podaří se nám nějak přesvědčit vstupní automat, aby nás pustil. Ani jsme nemuseli mačkat číslo, jen jsme mu ukázali lístek. U prodejního pultu jsme si předtím vyzvedli mapku. Je dosti "vydyzajnovaná", to značí, že grafika vítězí nad srozumitelností. Naštěstí mám jinou mapku, dva roky starou, která vypadá vskutku jako mapa (včetně vrstevnic). A naštěstí mám tři roky starou zkušenost, doplněnou o domácí přípravu na internetových mapách. Domácí příprava velí zastavit ve 12:00 na kraji silnice, kde kousek dál stojí jiné auto. Vylezeme z auta a postavíme se. A skutečně, kdesi v dáli zakvílí na minutu osamocená siréna. Je poledne Jom ha-zikaron.


A když už jsme venku z auta, vyfotíme si okolní poušť. Je skutečně krásně barevná – oproti šedomodrému nebi s řasami mraků, které nám pro dnešek poskytne jen špatné světlo. Janinka dokonce fotí dobrovolně (takže k mým čtyřem stovkám snímků z Timny přičiní dalších 130, budu mít těžký výběr! Nakonec ho vyřeším pomocí fotogalerie). Příhodně jsme zastavili nedaleko Spiral Hill. Tentokrát si ho mohu sejmout rovnou, a ne zpoza skla jedoucího autobusu. Minule ale vyšel kvůli lepšímu světlu stejně líp. Stejně však i na tomto snímku je vidět, že jmenovaná geologická pamětihodnost má tvar přerostlého psího hovínka. (Nakonec jsem stejně použil Janina snímku:)

Minule je minule, tentokrát hodlám z nabízených krás (dříve než dorazíme k pouštní Houbě) nejdříve zastavit u Půlhouby. Totiž, na papírových mapách jest vypsáno, že se tam nachází vyhlídkové místo na údolí. Což nachází. A navíc je na internetových mapách poblíž označena přírodní památka "A Mushroom and a Half", kterou jsme minule minuli. Páteřní komunikace, po které jedeme, se od směru na západ už sklonila k jihozápadu. Vlevo se zdvíhá svah, pokrytý štěrkem k horám, které se ještě ve štěrk nerozpadly, vpravo se táhne ploché dno hlavního údolí, po kterém se za zimních dešťů valí voda.

Jedeme vlastně po něm v místech, kde se terén lomí směrem vzhůru k centrální hoře Timna (nově vyrostla na oficiální výšku 447 m n. m.). Po kilometru jízdy od spirálního hovínka odbočujeme z této Měděné stezky (The Copper Road) vpravo podle šipky k The Mushroom. Rychlost omezena na 60 km, i když je silnička nečekaně dobře vyasfaltovaná, avšak úzká a místy klikatá. Značka varuje před gazelami na silnici. Po dalším kilometříku zastavujeme na malém kamenitém parkovišti, které je vpravo od silnice vyrubáno do mírného svahu. Vyšplháme pár metrů na jeho vrchol a rozevírá se nám nádherný pohled do bočního vádí, k jehož světlému povrchu se sklání náš mírný načervenalý svah jen asi dvacet metrů vysoký. Po tři sta metrech plochého dna začínají stoupat rudé skály do relativní výšky 50 metrů. Za nimi je jako obrovitá rudá opona rozprostřen stupňovitý svah dříve popisovaného kráteru, ozdobený dole krajkami bílých písečných svahů, jenž prudce, téměř kolmo, stoupá až do výšky 600 m n. m., což je 350 metrů nade dnem vádí.

Vpravo pak, na našem svahu údolí, se nacházejí po dvou stech metrech dva geologické objekty: Houba, vysoká asi pět metrů a nízká dvoumetrová "půlka", která z téhle strany vypadá jako oltář. Přijdeme k nim a strávíme tam čtvrt hodiny fotografických i dotykových hodů. Houba má tvar mladé plodnice a barvu muchomůrky červené, to kvůli obsahu železa. Našel jsem si, že se jedná o pískovec, zpevněný železem.

 Štěrk ve svahu nad námi je zase modrý, to kvůli obsahu mědi. "Půlka" je ze strany štíhlá, působí, jako jakási loď. Do údolí se od obou skal sklání průrva miniaturnícho marťanského údolí Valles Marineris, do které pohodlně zapluju až do výšky ramen. Toto koryto ukazuje jistou endemitu zdejších skalních útvarů: zatímco v jiných pouštích podobné útvary vznikají působením zrnek písku, hnaných deštěm, zdejší abrazi způsobila voda. Kocháme se také voštinami na bocích skalnatých objektů, dokud nedorazí posádky dalších čtyř automobilů. Poskytnou nám alespoň na snímcích nedobrovolné měřítko.

Další zastávkou na naší cestě je po dalším kilometru houba celá, již úplně vyvinutá plodnice. Díváme se na ni z plošinky nad dalším údolíčkem, kde se nachází i zastřešený objekt s turistickými vysvětlivkami, obrázky, popisky i artefakty. Zde zastavují turistické autobusy, mají na to prostor – jenž se u Půlhouby nevyskytuje (a proto nejspíš bývají masové výpravy o onu atrakci ochuzeny). Předvádí se nám tu, jak se vyrábělo železo. Jsou tu koše, upletené z proutí, a v nich surová ruda, vlastně kameny z okolní krajiny. Jedná se o repliky košů, které jsou dnes kovové a přivařené k podstavci. (Co není přivařené, mohlo by asi zmizet. Kameny tedy přivařené nejsou, ale těch jsou v okolí čtvereční kilometry.) Jsou tu hmoždíře, ve kterých se kameny roztloukaly na písek. Je tu model pícky 1:1 se čtyřmi koženými měchy. A nakonec polotovar, jenž odtud odcházel: Železné bochníky, polštářky anebo "pruty"– podle forem, do kterých se rozžhavený kov lil z tyglíku. Dělo se tak v ranné době železné, tedy  v 11. až 9. století před naším letopočtem.


Ale ještě před tím se tu těžila a zpracovávala měděná ruda, a to v době bronzové, tedy před sedmi tisíci lety! Nejvíce se v tom angažovali Egypťané, kteří zde vládli v dobách od 14. do 12. století př. n. l. Po Egypťanech zde měděnou rudu těžili Edomité, Izraelité, Nabatejci, Římané, Midiánci… Jenom po

ovládnutí oblasti Araby v 7. století n. l. se zde měď netěžila. Ve 20. století s tím opět začali Židé (mimo národní park, samozřejmě), ale pro nízkou výtěžnost s tím skončili. Cena mědi pak vzrostla, takže s tím opět v tomto tisíciletí začali, jak je to dneska, nevím... Scházíme dolů, podívat se na zbytky reálných miniželezáren, které se ukrývají za plůtky, aby je turistické výpravy nezplanýrovaly. Bývaly zde tisíce těchto pícek! Po archeologických lahůdkách a sbírání panoramatických výhledů se konečně dostáváme i k vlastní Houbě na kraji údolí, která je od silničky vzdálená asi 100 m. Houba je od skalní stěnky oddělena zcela jasně, a je vysoká stejně – asi pět metrů, jak svědčí i dobrovolné měřítko. Obdivujeme i zde voštiny, ale jedna z nich není geologická, avšak biologická. V miskovité prohlubni si zde vystavěl své pueblo nějaký pouštní hmyz. Voština ve voštině…


Tato poušť by se mohla klidně nacházet na povrchu Marsu, nebýt v ní tolik života. V korytě potůčku, který možná někde pod povrchem ještě teče, roste žlutá pouštní tráva, vzpínají se neolistěné stromy neakáciového vzhledu a zcela prosperují keře cicimku huňatokvětého, který znám z loňska jakožto trnoplodník Kristův. A na červeném písku, poházeném modrými a bílými kamínky se vyhřívá bílá ještěrka, ozdobená cihlovými pruhy s modrými skvrnami…

Na tomto místě jsem před třemi lety byl, ale na dalším zase ne. Opět jsem si ho našel při domácí přípravě nad mapou Timna parku: The Arches, Oblouky, podle obrázku na mapě jde o jakási skalní okna. To musíme navštívit! Pokračujeme dále po silničce směrem od páteřní komunikace. Sjíždíme na dno vyschlého vádí, jen asi deset metrů široké. Násep zde není, aby ho zimní vody neodnesly. Za korytem se silnička pokrývá prachem a kamínky, asfalt pod nimi vypadá skoro jako přirodně rozteklý. Po dvou kilometrech dorazíme na konec komunikace vhodné pro auta (avšak v poslední popisované fázi už ne pro autobusy). Místní parkoviště je už oživeno několika automobily, jejich posádky lozí po okolních skalách. Vydáváme se po červené turistické značce. Nejdříve po schodech, jež nás zavádějí na šikmý svah, který se tváří jako odkryté skalnaté dno dávného moře.



Míjíme bílý balvan, který se do okolní červeně moc nehodí. (Vápenec, nezpevněný železem?) Ocitáme se na samotném kraji dna "kráteru Timna". Mohli bychom jít nejdříve vpravo po modré, kam by nás zavedly strmě stoupající schody do nějaké pamětihodné jeskyňky. Tomu však Janinku nechci vystavovat, její krvinka by mohla protestovat, a ještě více léčením zesláblé stehenní svaly. Ani já tam nechci lézt. Soustřeďuji se na další postupový bod, jimiž jsou ona Okna. Ani sem však není výstup jednoduchý. Strmá stezička tak pro jednu nohu se mění na výstup po skále pomocí  zaspuštěných skob. Ale když jsme vylezli v Jizerkách na Pytlácké kameny, vylezeme i sem! Kamenné stěny kolem nás pískovcově zlátnou, ale modré kamínky, zapuštěné do kamenů pod nohama prozrazují, že měď je i zde. Ještě pár kamenných schodů, podepřených kovovými stupy, a jsme v jednom z oken. Rozhlížíme se, fotografujeme, a už na druhé straně skalní stěny sestupujeme po kovovém žebříku do úzké trhliny, která nás vyvede zase ven ze skal. Maně si vzpomínám na Sloní kameny u Jítravy v Lužických horách – avšak tam bylo přece jen více zeleně. Tedy alespoň nějaká, protože na tomto vyvýšeném místě, pod stěnou místní kaldery, je zcela sucho.

Mohli bychom se už vrátit k autu, ale jsou zde ještě zbytky po dávných hornících, které nechci minout. Zatáčíme tedy vpravo ke zbytkům dolů. Po horolezecké zkušenosti si zopáknu i něco z jeskyňářství: V červené stěnce se otevírá vodorovná bílá nora. Odkládám čepici i lahev v pouzdře přes rameno, abych se vešel. Lezu dovnitř po kolenou, ale už asi po deseti metreh zužující se chodbičky je konec. Otáčím se a lezu zpátky. Než se vydrápu ven, vychutná si mne Janinka fotograficky. Tu do díry nedostanu, alespoň ne do téhle. A protože  jsem měl krátké kalhoty, mám teď kolena krásně zamoučněná bílým prachem.

Do jiné nory snad Janinku dostanu. Jdeme k ní po modré značce. V pískovcové stěně u cesty obdivujeme úzký vodorovný pás valounků, jež se sem uložily asi v době, kdy dno moře na chvíli vystřídalo dno říčky. Vyšplháme na náhorní planinku, na které se objevují zábradlíčka kolem děr, směřujících dolů. Do jedné z nich zalezeme opět po kovovém žebříku. Ze dna díry, jakési studny, hluboké asi tři metry, pokračuje vodorovná chodba. Pokud se jí dalo jít v předklonu, pak mne Janinka následovala. Až na dno další studny. Cesta pro turisty, kteří se nebojí ušpinění, pokračovala dál, ale to by se muselo už po kolenou, a to Jana odmítla. Vrátila se zpátky zcela bezpečnou cestou sama, já pokračoval kolenačky. Tohle byly jedny z filmových jeskyň, kde je dobře vidět. A to díky dírám, proraženým do povrchové krusty, jimiž dovnitř proudí denní světlo. Pěkně se to lezlo hebkým písečkem, dokud jsem nenarazil na ony zmiňované kamínky. Zde netvořily úzký pásek, ale hrbolaté dno nízké jeskyně. A protože jsem měl kraťasy, tak jsem si poškrábal kolena…

Bylo to však báječné a bezpečné dobrodružství, jehož bych si jako člen masové výpravy jistě neužil. Protože žádný průvodce netouží po tom, aby mu svěřená osoba sklouzla ze žebříku anebo byla kvůli svým rozměrům utemována v dolu… Na konci tunelu mne zase čekala studna s kovovým žebřem. Než jsem vylezl nahoru, mohl jsem si vyslechnout i přednášku v angličtině, kterou vedl jakýsi průvodce pro své dva svěřené (asi) Nory. (Do dolu neslézali.) Protože jsem s sebou neměl zápisníček, a protože zase tolik anglicky nevládnu, nemohu sloužit jeho vyprávěním. Ale po návratu k parkovišti (a návštěvě budky se suchým záchodem) jsem se podíval k místnímu informačnímu domečku, kde bylo něco z havířských praktik namalováno a vymodelováno. Šachty nebyly před třemi tisíci lety vybaveny žádnými žebříky. Horníci si vytesali do protilehlých stěn stupy, po nichž vyručkovali a vynožkovali nahoru.

Poslední pohled na zlaté skály, oblouky v nich, údolíčka, protékaná pískem, na modré kamínky (nejspíš malachit) pod nohama, a vzhůru na poslední atrakci, tu nejhlavnější, totiž Šalamounovy sloupy. Atrakcí je v této kaldeře jistě víc. Naplánoval jsem původně také návštěvu The Chariots. Dvou skal, na nichž jsou vyryty dvoukolé válečné vozy a další scénky ze života Egypťanů, které sem naškrábali umělci ve 14. až 12. století před naším letopočtem. Kresby jistě úctyhodné, ale znamenalo by to odbočit ze zpáteční cesty dva a půl kilometru na sever, a pak se zase ty pouhé dva a půl kilometry vrátit. Nevěděl jsem však, jak daleko, vysoko a jak dostupně se ony (zřejmě nezřetelné) kresby nacházejí. A hlavně – po dvou hodinách vylejzání, prolejzání a fotografování jsme toho měli oba dost. A ještě jsem chtěl dneska stihnout cestou do Ejn Gedi také Masadu. A je už čtvrt na tři. A tak vzhůru k Šalamounovým sloupům!

Vracíme se na hlavní komunikaci, na křižovatce odbočíme vpravo. Po dalším kilometru z ní sjíždíme vlevo na úzkou asfaltku. Ještěže jsem tu už byl a ještěže mám domácí přípravu, cedulka zde totiž chyběla. Na konci silničky je pusté parkoviště, jsme zde jediní turisté. Před námi se rozevírá pohled na místní Skalák. Před třemi lety jsem si zapsal a zde zopakuji:


"Asi padesát metrů vysoký rudý pískovcový blok, čnící nad plochým terénem, je tu rozčleněn svislými trhlinami, které oddělují jednotlivé skalní věže. Jsem zvyklý na skály Českého ráje a Křivoklátska, přesto na mne zdejší skály působí skutečně monumentálně. I když se Šalamounem nemají moc společného. Jako „Šalamounovy sloupy” zdejší velkolepý geologický útvar označil až v roce 1930 americký archeolog Nelson Glueck. Faktem je, že se tu v okolí těžila měděná ruda i v době, kdy onen proslulý král vládl (v minus desátém století)…"

Měď, nikoli zlato! Přesmyčkou to pak mnozí považovali za archeology objevené proslulé "Šalamounovy doly". Tato hypotéza nebyla podpořena žádnými důkazy a nebyla archeology přijata. Nicméně kontroverzní tvrzení mělo pozitivní dopad: Přivedlo k tomuto místu pozornost, která pak vedla k podpoře dalších archeologických průzkumů. Ty od roku 1959 vedl izraelský profesor Beno Rothenberg (1914-2012), kterého k „archeo-metalurgii” přivedla jeho vášeň pro dokumentární fotografii…

Dojdeme až k oněm sloupům, avšak po schodech k další rytině, tedy rytině bohyně Hathor už nelezeme. Janinka má toho opravdu dost. Na stoprocentního invalidu se dnes držela statečně, už ji nehodlám  přetěžovat. Skály s rytinami si prohlédneme jen odspodu, odkud tedy rytiny nevidno. Stejně jsou nezřetelné, a daly by se zaměnit s voštinami, které i zde tvoří jakési kartuše, stejně jako v Českém ráji. Navštívíme alespoň zbytky dávné svatyně, nacházející se hned u skalní stěny:


"Beno Rothenberg zde u úpatí Šalamounových skal odkryl egyptský chrám, zasvěcený hodné a ochraňující bohyni Hathor. Spíše příruční chrámek, protože měl rozměry pouze 15 na 15 metrů. Byl postaven už na konci 14. st. př. n. l. za vlády faraona Setiho. Pro starověké horníky bylo zřejmě praktické se zde zastavit cestou do práce a z práce.Jedná se o ústřední kultovní místo údolí. Obvodové zdi byly z bílého pískovce, který pochází z místa několik kilometrů vzdáleného, ale oltář byl vyřezán přímo do skalního podloží. Do skalní stěny byl pak vytesán výklenek, kde spočívala socha bohyně Hathor. Archeologové tu nalezli tisíce artefaktů jak po Egypťanech, tak po Midiáncích. Krom opracovaných kamenů i keramické předměty a měděné šperky. Šlo o ekumenickou svatyni, kde se v jeden čas na stejném místě odehrávaly jak egyptské, tak místní midiánské obřady. Přímo „bok po boku”. Poté, co Egypťané v plovině 12. st. př. n. l. odešli, Midiánci stavbu rozebrali a upravili podle svého. Nad tímto stánkem vztyčili stanová plátna, odstranili sochy, a rytiny oškrábali až na skálu, aby působily jako dílo přírody. Midiánské obrazoborectví (i když nikoli fundamentální, když mohli vyrobit šperk ve tvaru hada či sošku kozorožce) bylo nejspíš způsobeno tím, že se jednalo o Abrahamovy děti. Jejich praotec Madian byl jedním ze šesti synů Cetury/ Ketury, již za svou manželku pojal Abraham po smrti Sáry."


Zalezu ještě do vedlejší pukliny a fotím skály. Skalní stěny i samostatné skální bloky, spadlé z vršku skal. I bílou skálu kubického charakteru. Když přijdu blíže zjistím, že se jedná o zamaskovanou rozvodnu elektrického proudu, jímž se zde v noci osvětlují skály. Elektřina je nejspíše využita i k občasným koncertům pod širým nebem. K tomu je ovšem potřeba přivézt si na místo nezbytný dieselagregát.

Než dorazíme na parkoviště, přijede na něj ještě jedno auto. Autobusy jsme celý den neviděli. Možná je to i proto, že o svátcích je tento pouštní "park" (na mapách Googlu snad proto označen zelenou plochou) otevřen toliko do třetí hodiny odpolední. A je tři čtvrtě na tři, když opouštíme Šalamounovy sloupy. A minutu po třetí, když vyjíždíme z Timna parku. A nyní vzhůru k Masadě a do Ejn Gedi!

Ale o tom až příště.

(Prožito a užito v Timně v pondělí 1. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 18. a úterý 19. září 2017. Zítra, ve středu, začíná po východu tří hvězd nový rok 5778. Tak šťastný a sladký!:)

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic


Vyprávění o Timně z roku 2014: Mír pouštních hub
Fotogalerie z Timny z roku 2014: ZDE
Fotogalerie z Timny z roku 2017: ZDE
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Naši šmejdi, hluboce filozofický projev, energetický kancléř a počem banky touží

Neděle 17. září 2017


"Na světě jsou lidé, kteří mě považují za Stalina Karibského regionu, jsem mu podobný. Prohlédněte si profil, já koukám do zrcadla a zdá se mi, že jsem podobný Stalinovi." (Vychloubání venezuelského bolí-prezidenta Mikuláše Magora na kanálu VTV)



Pondělí 18. září 2017

"Šmejdi" přešli na telefonní nabídky (nejen) důchodcům. Ptají se vás po telefonu, zda chcete zaslat zboží ZDARMA (ano), podobné otázky pak opakují, až se vaše "ano" zautomatizuje. Načež se zeptají: "Přejete si zboží zasílat opakovaně?"Řeknete-li "ano", tak vám začnou posílat drahé zbytečnosti, a když je nezaplatíte, hrozí vám soud a exekuce. Vést soud vás něco stojí, a stejně ho prohrajete, protože "šmejdi" mají vaši konverzaci nahranou, vy nikoli. Je zajímavé, že u nás má právní vymahatelnost souhlas, učiněný jen verbálně v telefonu. Přičemž telefonista se zjevně dopouští podvodu! (Uvede tázaného v omyl, aby se na něm obohatil.)

Při podpisování papírových dohod se vyskytl další fígl – předem zaškrnuté položky ve smlouvě, které jsou snadno přehlédnutelné! Již se ozvali politici, kteří kvůli tomu chtějí vyrobit nový trestný čin. Jako se vyrobil trestný čin "přetáčení tachometrů". Bez něj totiž na autobazarové šmejdy zákon nemohl.

"Prej." (Moby Dick)

Jako by už dávno neexistoval trestný čin podvodu! Ale existuje, a dokonce existuje i zpřísněný spotřebitelský zákon. Na jeho základě je obžalován jistý Jan Morár, s nímž se ovšem dnes před Krajským soudem v Ostravě nepodařilo zahájit proces, neb se hodil marod. (V případě odsouzení mu hrozí trest 5 až 10 let vězení.) Morárovi dealeři (taky nejspíš chudáci, kteří si jinak nemohou vydělat svůj krvavý peníz) nabízeli především důchodcům neidentifikovatelný krém za 1 Kč. Senioři měli jen podepsat "doklad o převzetí". Čímž se nevědomky stali členy exkluzivního bezplatného klubu. Jenom se tam musí zaplatit vstupní poplatek 4.500 Kč. Toto už soud uznal za podvod, jemuž za oběť padlo skoro 1.300 lidí.

"Tohle je skutečný šmejd bez uvozovek." (Mrtvá Kočka)

Obhájce u soudu pravil, že mu pan Morár (26) ráno zatelefonoval, že jest nemocen. Nejspíš tak těžce, že nebyl zatím schopen předložit nemocenský lístek. Soudkyně se naštvala: Pokud nebude mít obžalovaný v nejbližší době potvrzení od lékaře, tak na něj vydá zatykač a rozhodne o vazbě.

"Asi má taky maminku." (Žena Moby Dicka)
*

Začíná zasedání Valného shromáždění. Bílý dům označil nadcházející Trumpův projev na jeho půdě za "hluboce filozofický".

Úterý 19. září 2017

Kyrgyzstán zrušil smlouvu o výstavbě elektráren s českou firmou Liglass Trading CZ. Firma se měla podílet na výstavbě přehrad Akbulun a Naryn 1 a výstavbě deseti menších jednotek pro výrobu elektřiny z vodních zdrojů. Ligglas měl zaplatit asi 37 milionů dolarů (téměř 850 milionů Kč) na koupi podílu ruské firmy RusGidro ve společnosti ZAO Verchně-narynskije GES. Celkové náklady na výstavbu elektráren se původně odhadovaly na 400 až 700 milionů dolarů (zhruba devět až 16 miliard Kč).

Reference firmy Liglass Trading CZ:

a) Firma není v Česku v oboru známá. Její předmět podnikání:
pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor;
výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona

b) Česká exportní banka ani pojišťovna EGAP nedostaly žádost o úvěr.

c) "My jsme v tomto aktivní nebyli, pokud mám správné informace." (Ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček (ČSSD))

d) "Přes nás ten obchod nešel." (Petr Jurčík z kazašské kanceláře CzechTrade pro Hospodářské noviny)

e) K projektu se nehlásí ani ministerstvo zahraničí.

d) Neví o tom ani starosta Líšného, kde firma sídlí v chátrajícím objektu uzavřené továrny.

e) Firmu Liglass Trading CZ zato podpořila samotná Kancelář prezidenta republiky, a to v osobě kancléře Vratislava Mynáře ("nemám bezpečnostní prověrku a nevadí to"), který kyrgyzské prezidentské kanceláři poslal přímluvný dopis: "Chtěl bych vyjádřit podporu spolupráci s českou společností Liglass Trading CZ, která úspěšně dokončila projekt výstavby solárních a vodních elektráren spolu s vaší agenturou pod ministerstvem hospodářství Kyrgyzské republiky. Česká společnost je osvědčenou firmou nejen na českém, ale i evropském trhu (???). Doufáme, že budete silným a dlouhodobým partnerem."

Což se nakonec nestalo. Mimo jiné i proto, že kyrgyzští investigativní novináři spustili poprask.

"Proč jste podpořil tuhle firmu?" (Agentura Muška na Zdi pro Vratislava Mynáře)
"Takové žádosti podporuju běžně, už je jich asi tak dvacet." (Vratislav Mynář)
"A proč jste si firmu předem neověřil?" (MnZ)
"Já si ji ověřil. Že její majitel nic nedluží." (Vratislav Mynář)
"Já nic nedlužím!" (Majitel firmy Michael Smelík)

Podle výzkumu Mušky na Zdi je to pravda. Nedluží Michael, protože dluhy nadělala úplně jiná firma, a to sklářská firma Liglass Trading, sídlící ve stejném chátrajícím objektu. Michael nedluží, dluží firma, jejímž byl jediným vlastníkem. Než ji  4. listopadu 2014 převedl na bratra Reného. Načež byl na firmu v roce 2015 podán návrh na insolvenční řízení. Takže pan Michael Smelík je čistý muž.

"A jeho brácha bílý kůň." (Mrtvá Kočka)
"A hradní kancléř vůl." (Moby Dick)
"Přinejmenším." (Muška na Zdi)

Celý projekt byl v Kyrgyzstánu stornován proto, že firma v termínu nezaplatila smluvený peníz. Místo toho příšla s výmluvami. A hrozbou mezinárodní arbitráže!

"A já porád, proč lezli bez podpory do takového projektu, když na to neměli?" (Žena Moby Dicka)
"Aby vyrazili výpalné." (Moby Dick)

V Kyrgyzstánu panují obavy z nepokojů v důsledku zvyšujících se cen energií.
"Ještě tam mají trest utopením ve vařícím velbloudím mléce?" (Mrtvá Kočka)
"Nikdy neměli." (Muška na Zdi)
"Ale my bychom ho potřebovali." (Normálně milosrdná žena Moby Dicka)
*

Před čtvrt stoletím se Česká a Slovenská Federativní Republika rozdělila na Českou a Slovenskou republiku. Přičemž se o tom nedávno hodně mudrovalo. Zejména pan Petr Pithart hořekoval, jak to Klaus (a Mečiar) nesprávně udělali. (Přičemž on jako předcházející český premiér to pomáhal zavařit.)

Připomeňme, že hned po volbách, konkrétně 17. července 1992, přijala čerstvě zvolená Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. ("V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie.") Pro bylo 113 poslanců ze 150 zvolených, proti 24 a 10 se zdrželo hlasování.

"Takže kdo rozdělil náš společný stát?" (Žena Moby Dicka)

Připomeňme, že  1. září 1992 v 22:26 hod. byla počtem 114 hlasů poslanců Slovenské národní rady přijata Ústava Slovenské republiky, účinná od 1. října 1992, tedy ještě v poslední kvartál existence společného státu, tedy v rozporu s platnou federální ústavou. ("My, národ slovenský, vychádzajúc z prirodzeného práva národov na sebaurčenie a pamätajúc na skúsenosti zo zápasov o národné bytie a vlastnú štátnosť, na dedičstvo svojich predkov, na cyrilo-metodské duchovné dedičstvo a na historický odkaz Veľkej Moravy, sa My, občania Slovenskej republiky, spoločne s príslušníkmi národnostných menšín a etnických skupín žijúcich na území Slovenskej republiky, usilujeme formou priamej demokracie - vlády ľudu, o trvalú mierovú spoluprácu s ostatnými štátmi a ľudmi tejto planéty, o záruky slobodného života, o rozvoj duchovnej kultúry a spoločenského blahobytu.") 1. září je dnes státním svátkem SR.

"Takže kdo rozdělil náš společný stát?" (Moby Dick)

Tyto historické události by menažerie nevytahovala, pokud by právě dnes Národní rada Slovenské republiky (jednokomorový parlament se 150 poslanci) nezavrhla návrh opoziční liberální strany Sloboda a solidarita (SaS), aby se 28. říjen ocitl  – jako památka na vznik Československé republiky – mezi slovenskými státními svátky. Pro návrh hlasovalo pouze 31 ze 130 přítomných poslanců.

"A komu to rozdělení dodneška nevadí???" (Mrtvá Kočka)
"Mně ne." (Syrská Želva kurdského původu)
*

Referenda o samostatnosti připravují Katalánci a íráčtí Kurdové. Inspirovali se "československou cestou".
"Akorátže Španělé a Íráčané nejsou Češi." (Syrská Želva)
*

Izraelská armáda sestřelila na Golanech americkým raketovým systémem Patriot bezpilotní letoun íránské výroby, který ze syrského Damašku vypustilo libanonské teroristické hnutí Hizbaláh, které má ministry v libanonské vládě.

"Kdo, s kým, o čem – a pro koho." (Moby Dick)
"Výraz dokonalé mezinárodní spolupráce." (Žena Moby Dicka)
"Chybí už jen jaderné komponenty od severokorejských soudruhů." (Mrtvá Kočka)
*

Prezident Zeman obdržel v New Yorku »Cenu za svobodu«. Informují např. iDNES, ECHO24 a další média, která bezmyšlenkovitě překopírovala zprávu od neznámé agentury. Pravda je, že Zeman dostal cenu Bojovník za pravdu – Warrior for Truth. Udělil mu ji Americký židovský fond. Nadace Gershona Jacobsona tak ocenila jeho dlouhodobou podporu Izraele a Židů. Galavečer, kde pan prezident vystoupil s projevem, ve kterém opětně vyval k přemístění ambasád do hlavního města Izraele, uspořádal časopis Algemeiner.

Menažerie je v tomto bodě na našeho Mlhoše pyšna.
*

Prezident USA Kačer Donald Trump dnes na VS OSN předesl svůj hluboce filozofický projev. Z jeho bodů vyjímáme:

"Nebyl jsem zvolen proto, abych získal moc, ale abych dal moc americkému národu, kterému patří. V zahraniční politice obnovujeme tyto základní principy suverenity. Jakožto americký prezident budu vždy stavět Ameriku na první místo, jako vy, jakožto lídři svých zemí, budete vždy a musíte vždy stavět svou zemi na první místo." (Potlesk, nikoli poslední)

"Teroristé a extrémisté posilují a rozšiřují se po všech regionech planety. Loupežnické režimy nejen podporují terorismus ve světě, ale ohrožují i jiné národy – a své národy – nejničivějšími zbraněmi, které lidstvo zná."

"Nikdo nás už nebude využívat kvůli jednostranným obchodům, kde USA na oplátku nic nezískají. Dokud vedu tuto kancelář, budu bránit především zájmy Ameriky."

"Musíme odvrátit hrozbu pro suverenitu od Ukrajiny po Jihočínské moře. Musíme podporovat respektování práva, respektování hranic a respektování kultury a mírovou interakci."

"Nikdo neukázal tolik opovržení k ostatním národům a k blahobytu vlastního lidu jako zvrácený severokorejský režim. Bezohledná snaha Severní Koreje získat jaderné zbraně a balistické střely ohrožuje celý svět neuvěřitelnými ztrátami životů. Je odporné, že některé země nejen obchodují s takovým režimem, ale dodávkami zbraní a financí podporují zemi, která ohrožuje svět jaderným konfliktem. Raketový muž je na své sebevražedné misi, zabít může celý národ."

"USA nemohou stát za dohodou, která je zástěrkou pro rozvoj íránského jaderného programu. Režim v Íránu je vražedný a destabilizuje svět." Jediným jeho vývozním artiklem je násilí.

"Venezuelský národ hladoví a jejich země se rozpadá, jejich demokratické instituty se ničí. Tato situace je zcela nepřijatelná a nemůžeme zůstávat stranou a pozorovat. Jako zodpovědná země a soused máme my a další země cíl: pomoci jim znovu získat svobodu, obnovit jejich demokracii. USA jsou připraveny podniknout další kroky, pokud bude venezuelská vláda zůstávat na své cestě a bude navazovat autoritářská pravidla." Socialismus je "diskreditovaná ideologie."

Mluvil tři čtvrtě hodiny, člověče! Jen jedno nezmínil: Otázky klimatu a boje proti němu.
"Zmínil přece: Socialismus je diskreditovaná ideologie!" (K.D. Trump)
*

V první sérii projevů vystoupil jako devátý i jistý český prezident. Promluvil hlavně na téma terorismu a migrační krize:

Musíme porazit anticivilizaci.
OSN ani po sedmdesáti letech nedokáže pojem terorismus definovat. To je i důvod, proč organizace zastřešuje 38 protiteroristických organizací nebo institucí.
"A několik teroristických." (Mrtvá Kočka)
"Dobrý bože!" (Mlhoš a žena Moby Dicka)

Migrace je úzce spojena s terorismem, protože džihádisté jsou ukryti uvnitř migračních vln. Masivní migrace z Afriky a Asie představuje odliv mozků, oslabení potenciálu těchto zemí.
"Každý, kdo vítá migranty v Evropě, souhlasí s tímto odlivem mozků a s trvalou zaostalostí těchto zemí." (Mlhoš Zeman)

*
Z kultury: Ruský ministr kultury Vladimir Medinskij odhalil v Moskvě sochu světově uznávanému uměleckému tvůrci, totiž konstruktérovi útočné pušky AK-47 Michailovi Kalašnikovi, jenž před 4 lety zemřel.

"Kalašnikov je opravdová, dá se říci kulturní firemní značka Ruska." (Vladimir Medlinskij)
"Toť vskutku značka ruské kultury!" (Mrtvá Kočka)

Středa 20. září 2017
Večer začal židovský Nový rok 5778.

"Staly se hrozné věci. Teror udeřil po celém světě a byli jsme svědky i nenávisti a rasismu. Když jsme se minulý rok setkávali s lídry z celého světa, opakovali jsme znovu a znovu, že Izrael bude bránit svoje občany bez ohledu na to, kde se zrovna nacházejí. Musíme společně bojovat proti terorismu, ale také proti nenávisti a rasismu musíme bojovat spolu. Je to běh na dlouhou trať, ale společně tento boj vyhrajeme… Také jsme spatřili opravdovou sílu přírody, kdy si živelné pohromy vyžádaly tolik obětí". (Izraelský prezident Reuven Ruvi Rivlin v novoročním projevu) Rivlin také vyjádřil svou hrdost nad tím, jakou štědrost a soudržnost židovské komunity projevily tváří v tvář těmto zkázám.

"A také pomoc bez ohledu na národnost či náboženství potřebných." (Muška na Zdi)
 V Izraeli byly od roku 2013 přijaty k ošetření asi tři tisíce raněných Syřanů. Byli to lidé, kteří se dopravili na Golanské výšiny sami. A zdaleka nešlo o "teroristy". Dnes zasahují izraelští záchranáři v zemětřesením postiženém katolickém Mexiku…
*

"Vystoupení amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo pozoruhodné." (Ruský ministr zahraničí Sergej Larvov)

"Agresivní proslov nového Adolfa Hitlera, mistra mezinárodní politiky Donalda Trumpa, který se považuje za vládce světa, byl namířen proti národu Venezuely, ale nikdo nám nebude vyhrožovat." (Venezuelský b-p Mikuláš Stalin Magoro)

"Donald Trump je štěkající pes. Jeho projev byl nepříčetný. Je to chuligán a gangster, který si hraje s ohněm." (Severokorejský krůtovládce Kim Čong-un)

Á propós oheň:""Na projev amerického prezidenta můžeme odpovědět nebývalou zkouškou vodíkové pumy v Pacifiku." (Ministr zahraničí KLDR Ri Yong-ho)

Čtvrtek 21. září 2017

"Zahraniční banky budou stát před jasnou volbou: buď budou obchodovat se Spojenými státy, nebo zprostředkují obchod se zločinným režimem v Severní Koreji. Tento režim už nadále nemůže počítat s ostatními ve svých obchodních a bankovních aktivitách." (US pan prez. KDT oznamuje sankce namířené proti osobám a firmám obchodujícím s KLDR a bankám financujícím a umožňujícím obchod se Severní Koreou.)  Ocenil, že i i čínská centrální banka zakáže bankám obchod s KLDR.

"Náš nový exekutivní příkaz odřízne Severní Koreu od finančních zdrojů, které jí umožňují vyvíjet ty nejsmrtonosnější zbraně, které lidstvo zná." (US p.p. KDT k novinářům před obědem s japonským premiérem Šinzó Abem a jihokorejskýmo prezidentem Mun Če-inem.)
*

"Hájili jsme vždy přísné plnění Stanov OSN, v nichž se mluví o naprostém nepřijetí jazyka síly a o nepřípustnosti zasahování do vnitřních záležitostí." (Sergej Larvov, ministr zahraničních věcí RF při rozhovoru s venezuelským ministrem zahraničí Jorgem Arreasem, jenž mu poděkoval, jak se na VS OSN hezky zastal Venezuely)
"Polsko, Maďarsko, Československo, Afghánistán, Krym, východní Ukrajina, Sýrie?" (Žena Moby Dicka)  
"Tam všude nás pozvali." (Sergej Larvov)
"A do Venezuely vás ještě nepozvali?" (Mrtvá Kočka)
"Tam už ruští instruktoři na dodávané zbraňové systémy jsou." (Muška na Zdi)

Kromě Venezuely vede Rusko od roku 2014 rozhovory o námořních a leteckých základnách (či  možnosti dotankovat vojenská letadla) i s Kubou, Nikaraguou, Vietnamem, Seychelskými ostrovy a Singapurem.
*

ČSSD nabídla dědicům zesnulého právníka Zdeňka Altnera 180 milionů korun. Zatím Nejvyšší soud rozhoduje, kdy se rozhodne, že bude ve věci rozhodovat. Pražský městský soud už loni 31. března přiznal tehdy ještě živému Altnerovi 18,5 milionu korun, které mu měla ČSSD zaplatit za vymožení Lidového domu, na který právně neměla nárok. (KSČ totiž převedla Lidový dům na ČSSD v roce 1990, tedy v době, kdy měl být komunistický majetek zestátněn.) Bez tohoto Domu, a hlavně okolních lukrativních pozemků, by ČSSD byla v pozici leda tak Národních socialistů. ČSSD nezaplatila, a tak soudem uznaná smluvní pokuta činí dalších 318 milionů Kč.

"Smluvní pokuta je nemravná!" (Temé mručení z Vnitra ČSSD)
"Nemravné je, že jste odvedenou práci nezaplatili včas, Sobotko, Paroubku, Špidlo a Zemane!!!" (Duch Zdeňka Altnera)

Pátek 22. září 2017

"Raiffeisen BANK
Banka, inspirovaná klienty

Vážený pane,
s potěšením bychom Vás chtěli informovat, že jsme speciálně pro Vás, našeho klienta, připravili půjčkou až do výše 500 000 Kč a úrokovou sazbou od 4,9 % p.a.. Sjednání je velice jednoduché a rychlé. Neodkládejte pořízení toho co potřebuje nebo počem toužíte." (Doslova opsáno z papírového dopisu nejlepší a klientsky nejpřívětivější banky 2016.)

Chyby v interpunkci zanedbejme.. Pokud to ovšem nejsou případné chyby v desetinných tečkách...

"O co nás chce banka připravit půjčkou." (Moby Dick)
"Neodkládejte pořízení toho, co potřebuje banka." (Žena Moby Dicka)
"Aneb »počem« banky touží." (Mrtvá Kočka)

***


Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. A také ani pravidelně. Avšak snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem. Bohužel teď nemají moc času, ale někdy to prostě vyvře!
"Vyřve." (Mrtvá Kočka)

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .
Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si cesty údolím Arava a kolem Mrtvého moře)

Je minuta po třetí, když vyjíždíme z Timna parku. A nyní vzhůru k Masadě a do Ejn Gedi! Pospíchám po nepříliš kvalitní avšak rovné silnici k severojižní magistrále číslo 90. Ty tři kilometry ke křižovatce, na které se s námi loučí poutací egyptské postavy zvládám za dvě minuty, ale už ve mně coci hlodá. Hlodá a říká, že není potřeba spěchat, protože Masadu dneska stejně už nestihneme. Jó, kdyby tak byla za rohem, ale spíše bude za několika rohy. Za kolika, to zjistím až o třináct kilometrů severněji v Jotvatě, kde jsme se znovu stavili na opožděném obědě.


Nejdříve nakrmíme autíčko, jak jsem měl v plánu. Jenže tak prosté to nebylo. Už když jsme jeli na jih, tak jsme se v Jotvatě zastavovali, a tehdy jsem si vynašel, jak se dostat k místní pumpě. Zdejší nákupní a občerstvovací středisko se musí objet zprava. A za ním jsou dva stojany u okružní silničky. Ale z které strany se má přijet? Nejlépe z takové, abyste přirazili hrdlem nádrže ke stojanu. No dobře, ale kde je tu nějaká obsluha? Je tu samoobsluha! A displej, na kterém vám v hebrejštině a pumpové angličtině vysvětlí, co a jak. Věděli jsme nic a nijak, bezmocni vůči chytrému stroji. Ale pustili jsme se do operace.

Benzin má číslo 95, k tomu patří příslušná výdejní pistole. To jsme rozpoznali. Platiti budeme Janinou kreditní kartou. To jsme chtěli. Jak ale přinutit výdejní pistoli, aby něco vydala? Naštěstí u vedlejšího stojanu přistálo auto, také z půjčovny. Pan řidič byl velice ochotný Američan, zvláště, když viděl krásku v nesnázích. Na klávesnici stojanu vykouzlil příslušné modlitby. Aby však nastalo čerpání, musela se vykonat ještě jedna oběť: Zadat číslo pasu! Stojan nejspíše zaregistroval plátce z ciziny a začal být podezřívavý. Po krátkém intenzivním hledání Janinka pas vytáhla, opsala příslušné numero, a sláva, pohybodárná kapalina začala prýštit! Zastavila se přesně po tom, co jsme utratili 200 šekelů (a deset agorot). Buďto nám těch 33 litrů a něco stačilo k doplnění nádrže na plnou (úplně nestačilo, ale byli jsme téměř plní), anebo nám nechtěli dát víc benzinu než za dvě stě. (Anebo takovou sumu nastavil hodný pan Američan.) Aktuální místní cena páčila 6,02 ILS/l, při přepočtu na ofiš kurz 6,5 Kč/ILS tedy asi 39 Kč/litr. Avšak při přepočtu na aktuální průměrnou mzdu 81.500/27.500 bychom to měli vydělit právě třemi, takže jako Izraelce by nás litr benzinu přišel jen na 13 korun. A to si libujeme, jakýže to máme porevoluční hospodářský zázrak!!!

V okolí řeky Zin

Cosi jsme si pak koupili k jídlu v místní výkrmně, pozornost však směřuju k Janině chytrouši a mapě na něm. Ta nám říká, že Masada je o dalších sto osmdesát kilometrů severněji, a když pojedeme slušně a nedostaneme se do kolony, pak tam budeme za dvě a čtvrt hodiny. Jenže to už bude dávno po zavírací době všedního dne. Vlastně ne, dneska je svátek a zároveň den před svátkem, takže tam nejspíš mají zavřeno od čtyř (poslední vstup ve tři). A teď jsou čtyři… O Masadu však nepřijdeme. Dnes už jen prostě dojedeme do svého přespávacího hotelu v Ejn Gedi, který je jen o šestnáct kilometru severněji, a zítra ráno se ten kousek vrátíme. Jen co navštívíme Davidovo údolí. A do Jeruzaléma pak pojedeme z Masady, no.

Jsme plni jídla i benzinu, vyrážíme po devadesátce na sever. Cesta to nebude úplně krátká. Už máme dneska za sebou obcházení skalních hub, šplhání do skalních oken, prolézání antikvárních dolů a obcházení skalních sloupů. Řídím tedy já. Protože se Janinka dlouhodobě prohlašuje za neschopnu navigovat, jedu podle domácí přípravy a dřívějších zkušeností. Bude to jednoduché – pořád po devadesátce. A konečné zatočení do kibucu a zaparkování před hotelem jsem se učil, jako bych tam měl letět s tajnou misí. Jediné, co mě trápí je, že nemohu fotografovat, to se při řízení moc nehodí. A přitom takové krásy a zajímavostí kolem nás!

Jedeme údolím Arava jež spojuje Ejlatský (Akabský) záliv s Mrtvým mořem, po rozsáhlé planině, plné naplaveného písku se zelenými skvrnkami akácií. U Jotvaty je dno Aravy široké asi jen 6 km. Na západě ho lemují svahy, sestupující z náhorní planiny Negevské pouště, jež leží ve výšce 400 m n. m. a jejíž okrajové vrcholky nad Aravou přesahují 500 metrů. Tyto svahy hrají sto padesáti odstíny hnědé barvy. Na východě stoupají jordánská pohoří až do výšek kolem 1.600 m n.m. Ty se chlubí povětšinou mnoha odstíny bílé, což je dáno hlavně atmosférickým kouřmem, jak se postupně vzdalují až do dvacetikilometrové vzdálenosti. Arava nejdříve vystupuje až do výšky 230 metrů nad mořem, pak mírně klesá až k jižnímu cípu Mrtvého moře. Jedeme vlastně po dně příkopové propadliny, jež k severu pokračuje přes Mrtvé moře, Jordánské údolí, jezero Kineret, Chulské údolí až končí v libanonském údolí Bekáa. No a na jih pak systém zlomů vede přes Akabský záliv až hluboko do Afriky k jezeru Tanganjika a Olduvajské rokli. Jde vlastně o součást Velké příkopové propadliny. Cestovat po jejím dně muselo být pro australopitheky poměrně jednoduché. Také nemohli zabloudit! A také nefotografovali.

V okolí řeky Zin

Nejdříve svádím Janinku k fotografování výkřiky úžasu. Nebe v tento odpolední čas již poněkud promodralo a slunce občas vykreslí i nějaký stín. Dobré světlo! Tentokrát Janě ukazuji to, čím jsem ji při přeletu pouště Negev na jih neobtěžoval. Silničářskou fintu, s níž se místní komunikace vyrovnávají se zimními a jarními záplavovými dešti. V těchto místech přívalové srážky vytvářejí rokliny a hluboká vádí jen místy. Většinou jde o vyschlé delty výše položených občasných toků. Proto zde silnice přechází přes plochá a široká dna, místy je to odhadem asi třetina krajiny. Silniční linie vede typicky kilometr po ploché vyvýšenině, načež se o dva-tři metry sklání k naplaveným strukturám, které jsou široké asi půl kilometru. Tak dlouhé estakády by značně prodražily stavbu silnice. Proto se v místech oněch delt silnice vzdává i jen pouhého náspu, který by přívaly vod stejně odnesly. Vede přímo v úrovni terénu, oddělená od planiny jen příkopem. Když vodní živel přijde, silnice je zaplavena pískem, když po několika hodinách vodní živel odejde, odhrnou silniční pluhy naplaveniny stranou. Asi jeden nebo dva dny bývá tak zatarasen tento přístup k Ejlatu (typicky v únoru, případně březnu). Musíte ho objet buďto silnicí číslo 60, vedoucí z Jeruzaléma kolem Hebronu ("Západní břeh", na dotek Area A+B, zakázáno pro auta z izraelské půjčovny), anebo čtyřicítkou, po jaké jsme přijeli z Tel Avivu my. Tyhle zaplavované kusy devadesátky jsou pak označeny trojúhelníkovou značkou s vlnkami a informačním nápisem "Nebezpečí, když je most zaplaven". Ale žádný anoncovaný "bridge" zde nehledejte, nanejvýš skruž pod silnicí…

Vádí Paran

Hodinu po odjezdu z Jotvaty, chvíli poté, co vpravo do hor odbočuje třináctka, chvíli předtím, než dojedeme na vrstevnici Nula, přejíždíme právě takový neexistující "bridge" přes dva kilometry širokou deltu vádí Paran. Poprosím Janinku, aby vytáhla svého chytrouše a sejmula ten obrázek: Protáhlý sépiově hnědý štěrkový hřeben, nad ním obláčky v modrém nebi, pod ním nezřetelné koryto se světlým pískem, zvýrazněné zelenými keři na dně a občasnou akácií. Právě díky těmto zaplavovaným místům může být až 10 % pouště pokryto rostlinstvem. Zejména tedy keři, a pak těmi občasnými akáciemi. V oblasti, kde je zhruba 50 mm srážek ročně, žádný jiný strom nevydrží. Akácie rostou hodně izolovaně: mají rozsáhlý kořenný systém, který vysaje vodu až do vzdálenosti několika desítek metrů, takže v jejich blízkosti žádný jiný strom růst nemůže. Ani akácie…

Jana snímek vyrobí, avšak s vyslovenou nechutí. A pak ještě asi pět. Načež přístroj schová. "Nebudu fotit!" Protože je opravdu unavená, jedu další hodinu bez požadavků na focení. Vím, že by Janinka fotila, ale vím, že by pak už neměla sílu tu krásu vstřebávat. A tak ani nemám zachycenu jistou novinku: Přecejen  se pracuje na splavnění, tedy zprůjezdění devadesátky i za dešťů. Nad místními plochými a 360 dnů v roce suchými deltami se nečekaně vztyčují dlouhé estakády. Některé jsou už používané, jiné jsou ve výstavbě. Za další půlhodinu, když přijíždíme na odbočku ke krokodýlí farmě za mošavem Chaceva, vytáhne Jana foťák sama, a chvíli se jme fotit dobrovolně. Když to vidím, přestanu se přemáhat a poprosím Janu ještě o sadu snímků. To když se k silnici zleva přimyká kaňon občasné řeky Zin (jejíž prameniště poblíž Sde Boker jsme nenavštívili). Na západ lze odsud proti klikatému proudu (v podzemí jistě něco teče) k jejím pramenům dorazit pěšky. A to po asi 70 kilometrů dlouhé turistické stezce. Avšak tohle dobrodružství ponecháme už jiným dorostencům.

Kolem řeky Zin

Po vysokém mostě přejíždíme koryto řeky Zin, další její přítok překonáváme po jeho dně. Da dostáváme se ke strategické křižovatce. Velký náklaďák s přívěsem, zcela obsazeném auty, který sem dorazil z Ejlatu, otáčí na téčkové křižovatce prudce vlevo, aby vyšplhal do hor a potom dovezl svůj náklad do Dimony. My odbočujeme vpravo, ale hned za autobusovou zastávkou zastavujeme, ačkoliv nejsme autobus. (No, a proto ani nemáme vestavěný záchod…) 132 kilometrů z Jotvaty nám zabralo slibovanou hodinu čtyřicet. (Když je maximum devadesát za hodinu, pak průměrná osmdesátka zobrazuje realitu. Konkrétně je tři čtvrti na šest letního času.) Vyrobím ještě několik fotek, a pak se vracím k autu. Čeká nás prudké klesání k Mrtvému moři. Jsme už dvě stě metrů pod hladinou moře, ale na poměrně krátkém úseku se musíme ponořit ještě o dalších dvě stě. Samotná hladina Mrtvého moře se dnes nachází 420 metrů pod hladinu světového oceánu. (V roce 2008 jsem psal 411 metrů, hladina umírajícího moře však stále klesá.)




Jedeme kolem jižní části Mrtvého moře, které zde již není mořem, jenom soustavou odsolovacích nádrží. A na jeho okraji nás veselými barvami  vítá kovová konstrukce, patřící jakési chemické továrně: Bílá, červená, zelená, modrá, žlutá, vyvedené tak, že továrna vypadá spíše jako obří skluzavka. Ukazuji Janince, jak zde z vysokých komínů jakýchsi pecí uniká pára. Ano, je to vodní pára. Pára, která ještě před chvílí byla vodou Mrtvého moře. Tak přirozený odpar tu je od doby, co geologické procesy uzavřely severní část Velké příkopové propadliny od moře. Jenže zdejší firmy (včetně kolegyň na jordánské straně) přidávají k odparu přirozenému ještě umělý. Těží bohatství Mrtvého moře tím, že odpařují jeho vodu, čímž za ohromného výdaje energie urychlují zánik této unikátní přírodní památky! Považuji to za zvrhlost. Stejně jako informaci, že tato továrna přečerpává vodu ze severní části (kde to ještě vypadá jako moře) do jižní, odsolovací části zcela ZDARMA! Na své vlastní náklady! V roce 2008 jsem měl vizuální dojem, že ze severu teče voda na jih přes jakýsi jízek se stavidly samospádem. Ale ne, teď už se musí přečetpávat. Vynikajícím důsledkem (z jedné reklamní kampaně na jihomrtvomořské hotely) je, že voda v jižní části zůstává na stejné úrovni. Ale voda ze severu mizí o to rychleji, troubové!

Demonstrace Lotových žen. Nebo sfing.

Tady někde se prý rozkládala dávná města Sodoma a Gomora. Jedna z místních skal vlevo na skalnatém břehu má být Lotovou ženou, upozorňuju Janinku. Jenže stejně jako mě už potřetí, tak ani jí se nepodaří paní Lotovou identifikovat. Je tu skutečně celá manifestace Lotových žen ze skal, které se rozpadají už málem pouhým pohledem. Inu – instantní štěrk. Vpravo míjíme hotelové městečko Neve Zohar, kde jsem se koupal v roce 2014. Za chvíli projíždíme kolem další hotelové oázy Ejn Bokek, kde jsem se koupal v roce 2008. (V těchto místech, za potokem Bokek/Boqeq, končí poušť Negev a začíná Judská poušť.) Nabízím Janě, jestli se nezastavíme a nesmočíme? Avšak Janinka má proti ponoření se do olejovitě slizké tekutiny jakési výhrady. Ne, v Mrtvém moři se koupat nechce, jak tvrdila už doma. Stačila ji loňská zkušenost z dezinfekcí drobných poranění…

Odsolovací pole, nikoli už moře

A tak jedeme, jedeme, co to dá, abychom už byli "doma". Kolem vodních lánů, rozčleněných mezemi hrází. Pak voda vpravo mizí, jedeme kolem přečerpávacího kanálu. Tady už Mrtvé moře umřelo. Ale ta jeho severní část je pořád ještě v nejhlubší části 380 metrů hluboká, stále je co přečerpávat. A snad se v dohledné době několika pětiletek dočkáme přečerpávání vody z jordánské Akaby. Voda z Rudého moře by sem měla být přiváděna potrubími na jordánské straně hranic (aby projekt mohl získat meziarabskou podporu). Elektrická energie, která bude potřeba na vyčerpání do zmiňované dvěstěmetrové výšky bude získávána nazpět v kaskádě elektráren při spádu do relativní hloubky 600 metrů – a ještě jí dost zbude k využití na obou stranách hranic. Obavy z nekompatibilního solného zamoření jsou zažehnány tím, že zdrojová rudomořská voda se bude částečně odsolovat. (Aby se přírodně zasolila, až připlyne do přesoleného Mrtvého moře.) A část jí bude Izrael odsolovat zcela, a poslouží pak potřebám jak Izraele, tak sousedního Jordánska.
 
Už ve své knížce jsem psal: "Místní kapalina má hustotu 35 %. Česká Wikipedie v roce 2014 udává 33,7 %. Americká to zase pro rok 2011 vidí na 34,2 %. Asi jak kde a jak kdy. Nicméně různé soli tvoří asi třetinu objemu zdejší kapaliny. Prakticky nasycený roztok. Pro samotnou sůl se udává, že při teplotě vody 20°C je třeba ve 100 mililitrech anebo gramech rozpustit 35,9 g soli, abychom dostali nasycený roztok."

Přečerpávací kanál

Cesta se zatáčí do vnitrozemí. V pohledu nad silnicí hledám Masadu. Je to jedna z místních stolových hor, ale zde je kromě stoliček i celý skalní úsměv. Masadu rozeznám, až když míjíme odbočku k ní. Vpravo se znovu objevuje vodní hladina, tentokrát volná. Mezi břehem a silnicí se lesknou zrádná jezírka bolanim. Už cítím seno v cílové stáji, jak kůň na konci dlouhé cesty. Správně a bez navigace zabočuji do prudké serpentiny ve svahu. Tam na vršíčku na nás čeká náš En Gedi Hotel, jak jsem si našel pomocí souřadnic. Jsem na sebe pyšný! Našel jsem náš cíl bez navigace, bez kufrování a na první pokus. A na čas, heč! Jo, aha, musíme zastavit před branou, podobně jako před Midreshet Ben Gurion, však mi Booking.com napsal, že jde o pobyt v destinaci Kibbutz Ein Gedi. A kibuc značí, že je tu brána, teď, v půl sedmé večer, už normálně zavřená. Nějakým pěším turistům zevnitř, kteří si vyšli na večerní procházku k moři, ji otevírá bezpečák v neprůstřelné vestě. Ukazuju mu naši rezervaci, ale on mne s úsměvem odmítá: "To není tady, musíte dolů, a pak vlevo a vlevo," rozumím.

V okolí řeky Zin

Dobře, otáčím, sjíždím dolů a pokračuju po devadesátce vlevo a hledám jinou odbočku do kibucu. Jana si už naladila chytrouše a chce mne navádět navigací. Jenže první křižovatka vlevo v reálu schází. Po kilometříku narazím na kruhák, na něm odbočuju vlevo. Vpravo je moře a rovně to nejde, protože tam se pod silnicí číslo 90 propadlo bolani. Totiž: Pod zemí se zde nalézají dutiny, vyplněné solí. ("Bolanim", jednotné číslo bolani.) Po ústupu vod Mrtvého moře jsou tyto dutiny vymývány dešťovou vodou i prameny. Sůl se v nich rozpustí a odteče. Do vzniklé kaverny pak můžete zapadnout. Vy, anebo, jako v tomto případě, benzinová pumpa. (Ještěže jsem tankoval v Jotvatě!) Pár set metrů do vnitrozemí, a je zde další odbočka vlevo – za svodidlem. Nezbývá, než odbočit zase doprava souběžně s pobřežím. Na další křižovatce zatáčím vlevo – a ocitám se před historickou synagogou. No dobře, tu si chceme také prohlédnout, ale na hotel nevypadá. Koukám do chytrouše, i v terénu nakonec najdu ještě jednu odbočku vlevo před touhle odbočkou. Dokonce na ni vjedu. Jedno auto se vejde pohodlně, asfalt však končí hned za nějakou místní výrobnou. Kozí stezkou, horší než "Hura-silnice", ale jet nechci. Zastavuji a čumím na displej. Na něm se vesele předvádějí komunikace, které s realitou nemají nic společného. Propad silnice a následné okolní úpravy udělaly z elektronických map paskvil. Stali jsme se obětí "Temporary Bypass".

V okolí řeky Zin

Vracíme se na devadesátku, vlastně na její objížďku a pokračujeme zase k severu. A už jsme až na konci osídleného areálu, na posledním kruháku. Za ním lze vpravo pokračovat po devadesátce na Jeruzalém, anebo zabočit vlevo na rozsáhlé parkoviště před vchodem do rezervace Ejn Gedi, konkrétně do údolí Nachal David. No ale tam přece žádnej hotel není! To vím, tam jsem už byl, a tam je jen vstup do tý blbý rezervace! Kampak nám ten hotel uletěl?

"Honzo, je to tady," upozorňuje mne mírně Jana, ale jak to může vědět, když se neumí orientovat? A já to tady přece znám! Měli jsme mít hotel v kibucu Ejn Gedi, a ten je za námi už pár kilometrů. Naštvu se a vracím se zpátky k tomu mizernému hlídači brány, abychom se ho vyptali, jak máme do toho kibucu zajet, když nesmíme zajet do kibucu? Když je tak chytrej??? Jsem už na kraji hysterického výbuchu. Je sedm hodin, slunce zapadá, tady, ve stínu hor je už šero. Za chvíli bude tma, a my budeme muset přespat někde v poušti v autu. Ale hotel zaplatit stejně musíme, už ho nejde zrušit. Sakra!

Před botanickou

Znovu auto šplhá do svahu, ale před zavřenou bránu nevjedu. Zastavím kousek před ní a zaparkuju před vchodem do místní vyhlášené botanické zahrady. Tu jsem chtěl původně navštívit taky ještě dneska, tak si ji prohlídneme zítra. Jdeme s Janou pěšky znovu k bezpečákovi a znovu se ho ptáme. Bohužel jsem někde zasel vytištěnou mapu. Janinka mu předkládá chytrouše, a on jí na něm ukazuje, kam máme dojet. A pak mne Jana naviguje. Zase dolů, pak zase vlevo, na kruháči zase vlevo, pod ancientní synagogou tentokrát rovně, na kruháči, kde jsme před půlhodinkou skončili nově vpravo na Jeruzalém – a za tímhle posledním kruháčem přijíždíme na další kruháč, kterého jsem si předtím nevšiml! Jsou zde hned dva za sebou, tvoří jakousi osmičku nebo sněhuláka.  A z toho druhého kruháku vede odbočka do svahu, kde se rozkládá náš hotel. Ale nikoli "En Gedi Hotel" (který je v kibucu), avšak "En Gedi Hostel" (který je kilometry za kibucem). A tenhle nápis viděla Janinka z předchozího kruháku svítit do počínajícího soumraku. A já vůl jí nevěřil. Ano, na mapy Jana není, ale když si všimne jisté konkrétnosti, tak se dovede v každém bludišti vyznat jako nejlépe trénovaná myš. Musím jí příště více věřit…

Vyjedu na parkoviště, je už skoro plné, stejně jako hotel. Inu – zítra je svátek! Vyšpháme po svahu asi dvě patra po schodech, než se dostaneme k recepci. Sláva, čekají nás tady, a rádi převezmou platbu kartou. (Kdybychom nepřijeli, tak by si ji strhli sami…) Fasujeme klíče, jdeme se ubytovat. V bludišti terasových apartmánů svůj pokoj najdeme snadno – je to zase ten poslední, nejlepší, s bočním výhledem na tmící se moře. Odložím batoh, záchranné to zavazadlo s nejdůležitějšími dokumenty, harddisky a záložními trenýrkami, a klekám na kolena, abych odprosil svou neregistrovanou ženu o odpuštění. Pobavím ji. Načež spěchám do auta pro zbytek nákladu. Cestou po schodech dolů to tu trochu prozkoumám. Mezi dvěma rameny dvoupodlažní stavby je plácek, na kterém (a také na schodištích, kterých je tu celé bludiště) skotačí děti. Místní, asi jeruzalémské obsazení, svědčí o tom, že jsme si vybrali správné ubytování. Pod tím pláckem se skrývá protiletecký kryt, který však dnes slouží spíše jako sušárna.

Zrušená silnice pod En Gedi Hostel

Drobně jsme se občerstvili, zjařili jsme pod sprchou. Načež jsme se vydali obhlídnout nejbližší okolí. Scházíme ke kruháku, u autobusové zastávky přelézáme svodidla. Na devadesátce nic nejede. Přelézáme druhá svodidla a dostáváme se nečekaně na další silnici! Lépe řečeno její opuštěné vydlážděné zvlněné zbytky, které odnáší nezbedná voda. Ve svitu mobilů jdeme opatrně směrem k moři. Strmí tu nad ním plošinka. Podle oblázků zde nejspíše bývala před časem pláž. Potvrzuje to i vybledlá a ve tmě skoro neviditelná značka s piktogramem ve vlnkách plavajícího panáčka. Na jordánském břehu se rozsvěcují světla, světla svítí i za námi. Nejdeme dále, nechceme, aby se pod námi rozevřelo nějaké bolani. Vpravo se otvírá jakási strž, vlastně koryto Davidova potoka. Vynořuje se z něj mladý cizozemský turista, který nás ubezpečuje, že cesta k moři je tudy schůdná.

Možná, že ano, avšak nikoli pro nás. Ne teď, v našich stavech, a ne v této tmě, jež brzo bude skoro egyptská. Rád bych se tam podíval zítra ráno. Zítřek je však náročný. Čeká nás naplánovaná návštěva Nachal David (to v první řadě, kvůli tomu jsme se zde ubytovali), pak odložená cesta na Masadu. Ještě bychom se mohli vrátit do Ejn Gedi zkouknout botanickou zahradu a vykopávky starověké synagogy, a pak už hurá na Jeruzalém!

Avšak o tom až příště.

Dnes už ne

(Prožito na silnici z Jotvaty do Ejn Gedi, kde jsem málem zahynul kvůli létajícímu ho(s)telu v pondělí 1. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 26. září 2017. )

Fotogalerie z cesty údolím Arava a kolem Mrtvého moře do Ejn Gedi: ZDE
Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic

***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Hromadná blbost, kurdské drápy, speciálně vybraní troubové, zlodějské umění a nepříliš dobré reference

Sobota 23. září 2017


"Moudří zpravidla běh událostí stejně nezvrátí; bývá jich málo a ostatní se jim vysmívají, což je velmi pohodlné a obyčejní lidé v tom nalézají potěšení. Než vyjde najevo pravda a oni se prohlásí za svedené a tudíž nevinné… Málokterý z vítězů má potom náladu trestat hromadnou blbost."
(Z fantasy románu Jany Rečkové Nezdejší. Ten byl právě dnes pokřtěn na Coniáši, který se konal v Městské knihovně Praha. Dnes román vyšel, napsán byl před dvaceti lety, ale klidně mohl být napsán před dvěma tisíci lety.)

"Nebo za čtyři týdny." (Mrtvá Kočka)

Neděle 24. září 2017

V německých parlamentních volbách vyhrála s 33 % nepřekvapivě Anděla Merkel, máma všech připrchlíků a jejich distribuce do jiných zemí (CDU/ a trochu i CSU).
Druhá SPD odešla se schlíplým ocasem a nejhorším poválečným výsledkem 20,5 %.
Třetí byla "rasistická" Alternativa pro Německo (AfD) s 12,6 %; v Sasku se přitom umístila první s 27 %.

"A se vztyčeným ocasem." (Mrtvá Kočka)

Socani odešli do opozice, Anděla nejspíše uklohní koalici se Svobodnými a Zelenými.

"Zelená je už teď." (Moby Dick)
"Když zavírá jaderné elektrárny." (Žena Moby Dicka)
"Je blbá. Jaderky jsou bezemisní zdroj." (Mrtvá Kočka)
"Vždyť říkám. Zelená." (Moby Dick)

Uvidíme, jak to teď bude s větrnými farmami v Severním moři a distribucí elektrické energie. Při zadutí větru ze severního Německa teče nyní na průmyslový jih převážně přes přetěžovanou českou rozvodnou soustavu. Jenže před týdnem zprovoznil ČEPS čtyři transformátory PST (phase-shifting transformers), které mohou ony přetoky zarazit.

"To pak asi Anděla opravdu zezelená." (Mrtvá Kočka)

Pondělí 25. září 2017

Ve včerejším nezávazném referendu se pro nezávislost Kurdistánu vyslovilo 92,73 % voličů, přičemž volební účast překročila 72 %.

"Pro nezávislost íráckého Kurdistánu." (Upřesňující žena Moby Dicka)

Írák se sousedními zeměmi s kurdskou menšinou, tedy s Tureckem, Sýrií, ale i jinak neoblibovaným Íránem připravují vojenské kroky.
"A proč ne taky společně s Islámským státem???" (Moby Dick)
"S Islámským státem taky." (Agentura Muška na Zdi)
(Syrská želva kurdského původu mlčí a brousí si drápy.)

Úterý 26. září 2017

Situace v oblasti lidských práv se na Krymu za tři roky okupace Ruskou federací výrazně zhoršila.
Je nepřípustné, že Rusko na Krymu zavedlo své zákony a snaží se území zabudovat do ruské politické, sociálně-ekonomické, vzdělávací, informační, kulturní a bezpečnostní sféry.
Výuka v ukrajinském jazyce téměř zmizela.
Ruské soudy na Krymu přehlížejí závažné překračování práva na život, svobodu a bezpečnost, zároveň často nedodržují presumpci neviny či právo na obhajobu.
Činitelé Ruské federace se od roku 2014 na Krymu dopustili mnohých porušení práv na fyzickou a duševní nedotknutelnost. (Mizení lidí, neoprávněné zadržování a kruté zacházení s vězni.)

(Ze zprávy Úřadu vysokého komisaře pro lidská práva OSN.)

"Monitorovací komise, která připravila tuhle zprávu, neměla přístup na poloostrov samotný, dotazovala se jen na ukrajinské straně. Já jsem ale viděl situaci na Krymu na vlastní oči." (Poslanec Jaroslav Holík pro ruský propagandistický státní web Sputnik)
"Možná proto, že Rusáci mezinárodní pozorovatele na Krym nepustili?" (Moby Dick)

"Co si myslíte o té zprávě OSN?" (Marek Kolman, Sputnik)
"Já si myslím, že se ptali jen speciálně vybraných lidí, kterým se daná situace nelíbí. Odpověděli asi následujícím způsobem: dokud byli pod Ukrajinou, každý si dělal, co chtěl, nikdo neodváděl daně. Po přechodu pod Rusko, ti, kteří šidili, si stěžují. Ti, kdo pracovali poctivě, jsou spokojeni." (Jaroslav Holík)

"Nejste speciálně vybraný trouba?" (Mrtvá Kočka)
"Není von ten Holík náhodou členem ANO?" (Moby Dick)
"Ne. Byl zvolen jako nestraník za hnutí Úsvit přímé demokracie Tokia Omamury" (Žena Moby Dicka)

Malej Jarda byl účasten parlamentní delegace, jejímiž členy byli poslancové ze Srbska (Srbská radikální strana), Černé Hory, Velké Británie, Brazílie a Kyrgyzstánu v březnu tohoto roku. Zájezd zorganizovala ruská parlamentní strana Spravedlivé Rusko.

"A kdo tam byl za Brity?" (Moby Dick)
"Nejspíš někdo od liberálů." (Žena Moby Dicka)

"Kremelská vláda na poloostrov dopravila hrstku zahraničních politiků se sníženým prahem politické hygieny, aby se zúčastnili 'oslavy' třetího výročí krádeže Krymu." (Z březnového prohlášení ukrajinské ambasády v Praze)

Středa 27. září 2017

Pražský městský soud potvrdil podmíněné tresty pro členy skupiny Ztohoven. Umělcové před dvěma lety vyvěsili nad Pražským hradem obří červené trenýrky místo prezidentské standarty. Za to však nebyli souzeni, jak někdy vyplývá z titulků. Před soud se dostali za krádež standarty, kteroužto rozstříhali na malé kousíčky a tyto kousky pak rozdávali kámošům. Nedostali peněžitý trest, jak žádal žalobce. Jen musí uhradit způsobenou škodu správě Pražského hradu. Ta páčí přes 55 tisíc korun, a to za poškozenou střechu a přestřižené lanko u stožáru. Za ukradenou standartu zaplatí jen 8.400 korun, ačkoli pořizovací cena je 33.000.

"Byla už nejspíš obnošená." (Žena Moby Dicka)

To neznamená, že nezaplatí její plnou cenu a dalších 300 tisíc za nemajetkovou újmu – v civilním řízení, pokud se k tomu správa Hradu odhodlá.

Advokát žalovaných dokazoval, že úmyslem nebylo obohacení, ale šlo o politický protest proti způsobu vykonávání funkce stádního prezidenta Mlhoše Zemana. Čtenáři tohoto týdeníčku vědí, že menažerie Mlhoše neoblibuje, ale tato argumentace je vpodstatě bolševická. Jako když se vám do baráku vláme mládež a prohlásí, že jde to "politický protest". Také posprejování fasád domů a vozů metra je vlastně uměleckým činem a politickým protestem. Rovněž krádež peněženky je vlastně protestem ubohých zbídačelých lidí na zbohatlících. Jde například o obvyklý protestní čin proti nezodpovědným epileptikům, kteří svým záchvatem obtěžují poctivě kradoucí lidi. A jen tak mimochodem – podobnou argumentací se obhajují všichni teroristé.

Umělcové měli být nejdříve potahováni pouze pro "přestupek", že přestřihli ten drát. Odvolací soud naštěstí toto tupé rozhodnutí zrušil s tím, že "právo na svobodu slova není možné řadit nad právo na majetek".

"Jsou to zloději." (Žena Moby Dicka)
"Já bych jim těch 100 hoven narval zpátky do zadnice." (Moby Dick)
"To by nebylo politicky hygienické. (Mrtvá Kočka)

Čtvrtek 28. září 2017, Den české státnosti
Dnes má státní svátek svatý Václav. Další z českých hrdinů, který měl tu smůlu, že ho zrovna na jeho svátek zabili.

Moby Dick ze ženou a Mrtvou Kočkou se byli podívat na Blaníku, jestli se tam něco neděje. Potkali tam tři rytíře: Českého, slovenského a moravského.

"Už je nejhůře?" (zeptal se jeden z nich).
"Ano, bude líp," (odvětila Mrtvá Kočka).
Načež oni rytířové ve zděšení prchli.

"Počkej, nebyli to skini?" (Žena Moby Dicka)
"Ne, holé hlavy měli určitě od přileb." (Moby Dick)

Mimochodem: Na jedné z mnohých naučných tabulí je vyveden i plánek předpokládaného úkrytu rytířů. Nejvýš v hoře se nachází osobní komora velitele Václava. Pod ní je kancelář. V samých základech pak ložírují tři vojska:

To z Moravského pole.
To od Lipan.
A to z Bílé Hory.

"To nejsou zrovna moc dobré reference!" (Vojska od Tachova, Zborova a Dukly)
"Rytíři, rači spěte!" (Mrtvá Kočka)

Pátek 29. září 2017

Tanečky kolem chystaného neústavního referenda v Katalánsku už přecházejí do flamenga: Generální prokurátor Španělska "nevyloučil" zatčení prezidenta Katalánska Carlese Puigdemonta ještě před nedělí, kdy má ono referendum proběhnout. Zatím jsou zatčeni pouze politici, kteří hlasování přímo technicky zabezpečovali, zabaveny vytištěné hlasovací lístky, zavřeny tiskárny a školy (ty aby nemohly sloužit jako volební místnosti). Velice silně je slyšet zastánce katalánské suverenity, mlčící většina mlčí.

"Mlčící polovina." (Muška na Zdi)
"No ale s kým by pak FC Barcelona hrála národní ligu?" (Moby Dick)
"Třeba s Basky". (Žena Moby Dicka)
*

Z kultury: Americký rapper B.o.B. zahájil crowdfingovou kampaň, aby získal $200.000 k projektu na jejímž základě se má zjistit, jakýže tvar má planeta Země. (Zatím za čtyři dny získal 700 dolarů.) Černý BoB se vloni přidal ke Společnosti ploché Země, která tvrdí, že naše planeta má tvar disku.

"A dokázat to chtějí – pomocí družic!" (I netechnická žena Moby Dicka chápe tu absurditu)
"Jenom aby jim ty družice nespadly na A'Tuin, Velkou." (Mrtvá Kočka)
"No dovol!" (Kurdská želva, malá)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. A také ani pravidelně. Avšak snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem. Bohužel teď nemají moc času, ale někdy to prostě vyvře!
"Vyřve." (Mrtvá Kočka)

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .
Všem dík!
>>:)) Moby Dick

Krvavá vnitřní záležitost, přiměřená síla, evropský dvojí metr, masky mrtvých a Nobelův mír

Neděle 1. října 2017


V Katalánsku probíhá referendum o vyhlášení nezávislosti.

"Referendum je neústavní!" (Španělská vláda)
"Referendum je ústavní!" (Katalánská vláda)



Ústřední vláda projevila velkou snahu referendum znemožnit. V rámci toho dovezla do regionu velkou spoustu španělských policajtů. Následující flamengo mělo na svědomí 900 zraněných.

"Střelba gumovými projektily je nezákonná!" (Katalánský parlament)
"Střelba gumovými projektily je účinná." (Mrtvá Kočka)

Byl to asi větší masakr než na Národní třídě  17. listopadu 1989.
"Jenom si nikdo nehrál na mrtvolu." (Žena Moby Dicka)
"Kromě Evropské unie. (Mrtvá Kočka)

Pondělí 2. října 2017

Ve včerejším závazném referendu se pro nezávislost Kurdistánu, pardon Katalánska, vyslovilo asi 90 % voličů.
"Působivá odpověď občanů. Legitimita a důstojnost." (Tvít Carlese Puigdemonta, katalánského premiéra)

Volební účast byla jen asi 42 %.
"Účast nebude rozhodující." (Carles Puigdemont, katalánský premiér)

Menažerie předpokládá, že z těch 58 % nehlasujících by bylo zase 90 % – proti odtržení Katalánska od Španělska.

Nejsou zatím známa čísla ze zahraničí.
"Třeba z Madridu." (Žena Moby Dicka)

Reakce ze strany evropských instutucí: "Jedná se o vnitřní záležitost členské země." (Antonio Tajani, předseda Evropského parlamentu)

Ale??? V případě Polska a Maďarska nejste tak odtažití, soudruzi z Brusele!!!
"Východní země totiž mají nedostatek v tradicích demokratismu." (Nejmenovaný evropský trumpeta podle agentury Muška na Zdi)

A co západní země? Konkrétně nejzápadnější stát Evropské unie?
"Spuštění článku 50 (»brexit«) povede k fundamentální změně. Tato změna by neměla být Skotům předepsaná. Skotové mají právo si vybrat." (Skotská premiérka Nicola Sturgeon ve skotském parlamentu dne 28. března 2017). Ze strany EU jsme pak neslyšeli žádné pokárání. Naopak!  Ještě si pamatujeme, jak europejští politici tančili po tomto vyhlášení kolem skotských politiků, přijímali je na půdě Evropského parlamentu a poňoukali je k odtržení od Velké Británie!
*

"Podle španělské ústavy bylo včerejší hlasování v Katalánsku nezákonné." (Margaritis Schinas, mluvicí vovčáček Evropské komise) EK důvěřuje vedení španělského premiéra v otázce řízení tohoto těžkého procesu a věří v dodržování španělské ústavy a základních lidských práv.
"Být střelen při hlasování gumovým projektilem." (Mrtvá Kočka)

Menažerie se směje snahám evropských institucí, které chtějí působit jako moderátor jednání mezi centrálními španělskými orgány a katalánskými odpadlíky. Teď! Když už 9. listopadu 2014 uspořádala katalánská vláda "nezávazné" (a "neústavní") referendum o nezávislosti. Účastnilo se 42 voličů a pro bylo asi 80 % hlasujících. A reakce Brusele?
"Nula bodov." (Duch režiséra Jána Roháče)

Úterý 3. října 2017

Evropská média a někteří politici si servítky neberou.

"Potvrdily se nejhorší obavy. Španělská vláda Mariana Rajoye referendum o nezávislosti Katalánska potlačila za použití policejního násilí. Nesčetně voličů bylo zmláceno nebo zraněno gumovými projektily. Takto s jinak smýšlejícími zacházejí diktátoři, ne demokraté. Barcelonská krvavá neděle je ostudou pro Evropu."(Neue Osnabrücker Zeitung. )  

"Nemůžeme být lhostejní ke způsobu, jakým španělské orgány (ať už jsou to vláda, policie nebo soudy) neberou ohled na právo katalánského národa, který se chce na základě tohoto práva svobodně rozhodnout o svém politickém postavení ." (Z prohlášení stovky portugalských osobností.)

"Některé scény na #Catalonia dnes ráno jsou celkem šokující a určitě zbytečné. Jen nechte lidi hlasovat." (Nicola Sturgeon, skotská premiérka)

"Odsuzuji násilí, které nahrazuje demokracii a dialog." (Carwyn Jones, waleský premiér)

"Aniž bychom se rozhodli o volbě, která se má učinit, věříme, že právo katalánských občanů určit jejich budoucnost musí být respektována. Odsuzujeme zatýkání lidí a zabavení volebního materiálu, což je nehodno moderního a demokratického státu." (Skupina švýcarských poslanců)

"Evropská unie je pokrytecká, když používá dvojí metr, který členské státy uplatňují vůči Kosovu a Katalánsku." (Aleksandar Vučić, srbský prezident)

"Přiznávám, že si o Španělsko děláme velké starosti, ale je to samozřejmě vnitřní záležitost španělské vlády. Doufám, že se podaří krizi překonat." (Vladimir V. Putin, prezident RF) 

Další jiní jinde.

Ano, uznáváme, že obavy EU o drobení členských zemí jsou oprávněné. Ale Španělsko není jediné, kdo má tyto problémy. Jen je první.

"Ne, první je Belgie a Brusel." (Mrtvá Kočka)

Středa 4. října 2017

"Budoucnost není v odtrhávání se, ale ve spolupráci na federalizované Evropské unii." (Guy VerHofstadt, předseda liberální poslanecké frakce EP)
"A evropskou federaci ti schválil kdo?" (Mrtvá Kočka)
"Německo a Francie." (Duch George Orwella)

"Někdy si situace přiměřené použití síly vyžaduje." (Frans Timmermans,  místopředseda EK v diskusi ke Katalánsku v Evropském parlamentu)
"Što éto takóje »přiměřené použití síly«?" (Žena Moby Dicka)
"500 zraněných a aspoň 59 mrtvých." (Duch lasvegaského střelce Stephena Paddoucha)

*
Tereza Májová, britská premiérka, při svém proslovu na konferenci konzervativců kašlala.
"Je oslabená." (Političtí analytici)

Tereza prohlásila, že občané Evropské unie, kteří (už) v Británii jsou, jsou vítáni. Rovněž tak doufá, že podobně nadšeně budou přijímáni i britští občané v EU. Avšak vláda imigraci bude kontrolovat  – i kdyby měla země ztratit přístup k jednotnému trhu. Po tomto vystoupení spadla libra o jedno procento.
"Což nahrává britským vývozcům a prospívá i Londýnské burze cenných papírů." (Burzovní analytici)

Čtvrtek 5. října 2017

Z kultury: Od neděle platí v Rakousku zákaz zahalování obličeje na veřejnosti. Zákaz byl namířen proti pokrývkám hlav muslimských žen, ačkoliv se tak netvářil.
"A Evropská komise mlčí." (Žena Moby Dicka)

Rakouské ministerstvo vnitra upřesnilo, že zákaz se netýká masek, které se nosí během oslav Halloweenu.
"Už víme, v čem půjdeme slavit svátek mrtvých!" (Muslimští teroristé)
*

V Lipecké oblasti v Rusku začalo společné letecké cvičení vzdušných sil Ruské federace a Republiky Srbsko.

Pátek 6. října 2017

Dnes vyhlásil norský Nobelův výbor nové nositele Nobelovy ceny za mír. Stali se jimi bojovníci za jaderné odzbrojení z Mezinárodní kampaně za zrušení jaderných zbraní (ICAN), což je spolek sestávající se z 468 nevládních spolků ze stovky zemí světa. ICAN upozorňuje na katastrofické humanitární důsledky jakéhokoli použití jaderných zbraní.

Papež Franta Jednička se tentokrát nedočkal.
"Ten si musí počkat na svatořečení." (Moby Dick)

Kancléřka Anděla Merkel taky ostrouhala.
"Ta by měla dostat cenu za budoucí evropskou občanskou válku." (Kurdská Želva)
*

Nobelovku za mír by podle mínění menažerie Moby Dicka měli dostat expremiéři Vladimír Mečiar a Václav Klaus za mírové rozdělení Československa. Připomínáme, že Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky byla přijata už 17. července 1992.
"Protiústavně." (Českoslovenští ústavní odborníci)
"Bolo to prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie." (Carles Puigdemont)

"Jo, jo. Akorát nevíme, k čemu vám ta vaše odbojná samostatnost na zbytku světa bude, kamarádi v Barceloně." (Žena Moby Dicka)
"Bude to hold Katalánsku!" (Duch George Orwella)
*

A na závěr něco veselého ze sportu: Brazilská policie zatkla Carlose Arthura Nuzmana, předsedu národního olympijského výboru. Klade mu za vinu ovlivňování volby pořadatele loňských letních olympijských her v Rio de Janeiru. Carlos se podílel na rozdělování úplatků ve výši $2 miliony.
"To dostaneme za rozcvičení!" (Nejmenovaný fotbalista podle agentury MnZ)

Však kdyby Brazílie získala zlatou ve fotbale, pak by ty úplatky asi nikomu nevadily…
"Žádnému Brazilci." (Mrtvá Kočka)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. A také ani pravidelně. Avšak snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem. Bohužel teď nemají moc času, ale někdy to prostě vyvře!
"Vyřve." (Mrtvá Kočka)

Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .
Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Starověká synagoga ve třetím)

Minule jsme vystoupali od moře k vodopádu a pak zase slezli zpět ke vstupu do rezervace Ejn Gedi. Spokojeně vycházíme z rezervace, kde jsme nezahynuli, jen se trochu unavili. Proto chci, aby na mne Janinka počkala na lavičce, zatímco já zaběhnu k hotelu pro auto. Za pět minut už odjíždím od Ejn Gedi Hostelu, kde jsme jen jednou přespali. Přes dvojici kruhových objezdů se probojovávám k parkovišti před rezervací. Naštěstí tu ty kruháky jsou, protože nával vozů od severu je náramný. Takhle ani nečekám a za další minutu projíždím kolem přeplněného parkoviště. Naštěstí na něm nemusím hledat místo. Jenom přirazím k chodníku, kde se sice stát nesmí, ani zastavit, ale já jenom přeruším jízdu, naberu Janu a jedeme dál.



Mám to dobře vymyšlené. Nebudeme se vracet tím návalem, pojedeme silničkou z parkoviště takhle vpravo pod hory, kde se lomí po vrstevnici vlevo. Po této "Scenic Route" dojedeme kolem palmových hájů ke starověké synagoze už asi potřetí, ale tentokrát odshora. Tak si to maluju, když zastavuju auto před obří turistický autobus, který zde také přerušil jízdu, aby vyložil náklad. Žádná Janinka avšak nepřiskakuje a nenasedá. Krátce zatroubím, tady se to vsákne, ale ani pak se Jana neobjeví. Vytáhnu tedy její invalidní kartu, zasunu ji za přední sklo, vyskakuju z auta a vydám se ji vyzvednout z lavičky. Přes ten velký autobus mne nemusela vidět. Ale mohla mne snad slyšet?

Kdyby tu byla.

Nešla ještě jednou na záchod? Volám do jeho útrob, ale neozývá se. Volám nad hlučné davy její jméno, někteří posměváčci mne napodobují. Žádná Janinka se neobjevuje. V tomhle rumraji jsem ji někde ztratil. Nejhorší okamžik celé naší letošní cesty do Izraele nadešel. Ztratila se mi žena. Snad ji někdo neunesl? Jak ji v tomhle mraveništi najdu? Zkouším jí volat mobilem, první pokus se nezdaří. Ona má Janinka takovou pěknou volací melodii, která v hluku skoro ale není slyšet. Třesou se mi ruce, když se snažím vyklepat esemesku. Vtom telefon zazvoní. Hovor z Ejn Gedi přes Česko do Ejn Gedi.

"Já jsem ti šla naproti," vysvětluje klidná Jana.

"A kde jsi?"

"No už skoro u hotelu na tom kruháku."

Desetikoruny z kreditu plynou, ještěže jsem si ho doma patřičně nabil. "Tak tam zůstaň, prosímtě, a nikam nechoď," volám v běhu k autu, které tady už dost překáží dalším autobusům. Strach se mísí s mírným vztekem. Šla mi naproti! Tím rumrajchem. Ačkoliv jsme byli domluveni, že na mě počká. Minuli jsme se, samozřejmě, dva pohybující se cíle. Teď jen, aby už nikam nechodila. Však nikam nešla, stála u toho kruháku, tak jsem ji naložil. Trochu se divila mé nerudnosti. Já se ale zase tak nezlobil, protože jsem jel na vlně úlevy, že jsem ji neztratil. Uf.

Kudy dále? K synagoze je to odtud rychleji po devadesátce, kudy jsme sem včera přijeli od Ejlatu. Ale naplánoval jsem si Scenic Route, bude Scenic Route! Silnička kolem přeplněného parkoviště byla plna ilegálně parkujících aut, ale hladce jsme projeli, užili si scénických výhledů i nečekaného klidu. Klid pokračoval i když jsme zastavili na parkovišťátku před synagogou. Stálo na něm jediné auto! Mají vůbec otevřeno? Měli, i když uvnitř oploceného areálu bylo pusto a prázdno. Řada stolů pod rákosovými slunečníky zela prázdnotou, málem jsme přehlédli i budku pokladny poblíž palmového hájku u zelených křovisek. (To auto na parkovišti nejspíše patřilo paní pokladní.) Teď ani nevím, ale myslím, že jsme sem vešli zadarmo. Buďto na mou novinářskou a Janinu mrzáčkovskou průkazku, anebo jsme platili, že jsme měli vstupenku do rezervace, jen sedm šekelů. (Plná cena 29 ILS, když se však prokážete vstupenkou z rezervace pak jen 15, poloviční za oněch 7.)

Byl jsem pořád ještě v jakémsi ambivalentním stavu: Po přetrpěném šoku rád, že se Janinka neztratila a zároveň trochu naštvaný na to, že se jakoby naschvál ztratila, a že stále nechápe, co mně na tom vadí a tváří se, že už tomu rozumí, ale asi nechápe. Avšak aspoň se tváří. Hlavně, že jsme se navzájem neztratili!

Opouštíme obvyklou ejngedijskou zeleň a kráčíme po kamenité placce k jakémusi cirkusovému stanu. Pustá pláň je tu zřejmě z důvodu archeologického, neb zde se kutalo, a i zdálky jsou patrny kamenité vykopávky. Stan je nad jejich centrem, nad místem, kde byly odkryty zbytky synagogy. Zůstala zachována přilehlá mikve i se strouhou pro přívod vody. Zůstaly zachovány stupně, na které si sedali věřící, zachován zůstal  aron ha-Kodeš, v němž bývaly ukryty svitky Tóry. Nezvykle je umístěn v severní části synagogy – inu, směrem k Jeruzalému, přece! A zůstaly zachovány nádherné podlahové mozaiky! Nejspíše proto, že i v době, kdy synagoga stála, byla podlaha zapuštěna pod úroveň terénu. Aby se mohlo zpívat (podle Žalmu 130,1) "Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“. Kvůli ochraně mozaik byl nejspíše vztyčen onen stan, aby na ně nepálilo přímé slunce.



Ústřední mozaika poněkud připomíná koberec. V jehož středu kráčí pštrosi a pávi, dvojice pávů  na kraji středového terče nesou hrozny vína. Paráda! Tak zachované a tak půvabné mozaiky jsem zatím v Izraeli ještě neviděl. (Možná proto, že byly odkryty poměrně nedávno, až po březnu 1949, kdy místo v rámci Operace Jicuv osvobodila izraelská armáda.) Přitom jsou staré dva a půl tisíce let. V minus pátém století se zde nacházelo původní starověké město Ejn Gedi. V antickém světě bylo známé, protože pouze zde se z květu afar semon vyráběl vzácný a drahý balzám. Římané ho obětovali bohům. Její výrobci a pěstitelé oné rostliny se zavazovali životem, že tajemství výroby nevyzradí. O tom balzámu či voňavce se zachoval jen jediný důkaz, že opravdu existovala – hebrejský a aramejský nápis na jedné z těchto mozaik, jenž varuje obyvatele před odhalením městského tajemství. Což město v 6. století našeho letopočtu neochránilo před zničením. Tehdy vládl byzantský císař Justinián I. Nejznámější je tím, že během jeho vlády vznikl přenádherný stavební skvost Hagia Sofia v Konstantinopoli. Méně se ví, že tento křesťanský vůdce ve své říši pronásledoval židy a v rámci krvavého potlačení vzpoury v Samarii vyvrátil i Ejn Gedi. A tak nejen Justinián, ale celý svět, přišel o jeden z dávných pokladů. Protože obyvatelé Ejn Gedi opravdu zemřeli, aniž vydali jeho tajemství, a my dodnes ani neznáme, jaká rostlina se skrývala pod oním názvem "afar semon"… Židé se do zdejší krajiny  vrátili až ve 13. století a od té doby zde vlastně sídlí přerušovaně až dodnes. I když ve dřívějších dobách tu měli za milé i nemilé sousedy beduíny.

Co mi dnes připadá podivné je, že zatímco nedaleké (600 metrů) Davidovo údolí přetéká v tento sváteční den vlnami chtivých turistů z domova i ciziny, tady je prakticky prázdno. Ve stanu jsme potkali jedinou osobu, a to hlídací paní, později v blízkých vykopávkách jedinou dvojici. To auto na parkovišti nejspíše patřilo paní pokladní…Až pojedete do Ejn Gedi, zastavte se zde, už jen kvůli těm mozaikám!

Čeká nás odložená cesta na Masadu. Vracíme se na jih asi jenom 20 kilometrů. Jedeme z Ejn Gedi přes Ejn Gedi a pod Ejn Gedi. Kolik vlastně těch Ejn Gedií je?

Bydleli jsme v ejngedském hostelu, nad kterým leží ještě místní "Field School"– něco jako letní akademická škola v přírodě. To je jedno Ejn Gedi, nejseverněji položené.

Druhé je samotná rezervace v Davidově údolí a v souběžném údolí Arugot. Arugor také asi není moc navštěvovaný, jak mohu soudit z prázdnoty silničky, která k němu vede vzhůru k horám právě od synagogy.


Třetí Ejn Gedi je to původní, první, spíše tedy jeho vykopávky se zmiňovanou synagogou.

Čtvrté Ejn Gedi, benzinová pumpa a přilehlé objekty na silnici číslo 90, se před několika lety propadlo do podzemního jezírka bolani.

A teď už jedeme pod pátým Ejn Gedi, pod novodobým (1956) kibucem, kam se možná ještě dneska podíváme do místní vyhlášené botanické zahrady.

Její kouzelný svět vlastně tvoří šesté Ejn Gedi.

To ale ještě není všechno, čtyři kilometry za odbočkou ke kibucu míjíme lázně Ejn Gedi, které se po ústupu vodní hladiny nacházejí až kilometr a půl od současné pláže.

Napočítal jsem celkem sedm Ejn Gedi! Až pojedete do Ejn Gedi, zjistěte si do kterého, ať nemusíte bloudit, jako my včera.

Během těchto úvah jsme se už dostali pod Masadu. Ale o tom až příště.

(Prožito v Ein Gedi a na Masadě v úterý 2. května 2017 aneb 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách v úterý 10. října 2017. )

Fotogalerie ze starověké synagogy v Ejn Gedi: ZDE
Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic
***

Vyprávění o Ejn Gedi z roku 2014: Mír kozorožců

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Masada není od Ejn Gedi daleko. Tak dvacet kilometrů od tamní synagogy směrem na jih. Po nich odbočíme vpravo  na vedlejší silničku, která po dně Vádí Masada mírně stoupá mezi solně zbarvenými písečnými vrstvami, tvarovanými jako ztuhlé vlny. Zdejší sedimenty na bývalém dně mořském jsou modelovány hlavně stružkami vody. Míříme k nástupní stanici lanovky, jež je jenom součástí stravovacího, nakupovacího a muzejního komplexu. Když jsme sem jeli turistickým autobusem, dostali jsme se až k němu, ale teď na planince pod svahem na nás číhá závora. Nic to, na kruháku se otočím a zarejduju na velké vyasfaltované parkoviště, stíněné palmami, kde zastavím mezi autobusy. Ještě se ujišťuji, že zde mohou stát i osobní auta, a pak už se s Janinkou vydáme vzhůru k lanovce. Vida, mohli jsme zastavit ještě před kruhákem vpravo, kde se také nachází parkoviště, menší, kamenité, kde už stojí nějaká osobní auta. I jeden autobus se sem uplacíroval. Měli bychom to odtud blíž. Avšak přeparkovávat už nebudu!



Stoupáme po kamenité cestičce, v poledním slunci se i přes suchý vzduch potíme. Bodejť by ne! Vždyť jsme na počátku Hadí stezky, která vede až na vrcholek Masady! Jak se dovídám z cedule u cesty. Až nahoru však nevystoupáme, jen ke stanici lanovky, ale po Hadí stezce jsme šli, i když jen čtvrt kilometru do dálky a dvacet metrů do výšky. Dost na to, abych to použil do štěpného titulku. Jenže cesta nás zavedla – do podzemního parkoviště, kam bychom asi mohli dojet, kdybychom si dole u závory vyzvedli z automatu lístek. Zdejší parkoviště je nejspíše placené, ale jestli sem ještě někdy pojedu, pak zajedu až sem, abych se nemusel hned na začátku prohlídky někam sápat – a abych parkoval ve stínu.

S podobně postiženými turisty chvíli hledáme, jak se dostat nahoru z parkoviště, nakonec vlezeme do výtahu. Ten nás vyveze až do vstupní haly. Zatímco Janinka si jde kamsi přepudrovat nosík, přistupuji k pokladně, abych předběhl čínskou autobusovou výpravu. Teprve potřetí, ale naposledy, si nechám procvaknout modrou kartu, vlastně dvě karty, moji a Janinu, abych získal mapy Masady a vstupenky. Ale než je dostanu, ptá se mne ona paní, zda to chci i s lanovkou. Samozřejmě, že s lanovkou. Přece se nepotáhneme po Hadí stezce! Takže se musí něco připlatit. Tady nejspíše
novinářská legitimace neznamená slevu, něco bychom ušetřili na Janině invalidním průkazu, ale ten je i se svou majitelkou někde na hajzlu. Nu což, už jsme dneska ušetřili, nemá smysl škudlit. Peníze nejsou potřeba, stačí má debetní karta. Ale nejspíš jsem nám slevy nakonec nějak vygestikuloval. Vstup máme zadarmo (v rámci zaplacení modré karty, jinak přijde na 29/15 ILS), avšak i když nakonec máme slevu na lanovku, tak mi to připadá nějak drahé. Zpáteční celá lanovková jízdenka vyjde normálně na 76 šekelů, "poloviční" je za 43 ILS, dvě tedy 86. A protože jsem nakonec zaplatil asi šest set korun (podle výpisu z mé banky), tak jsme platili právě tu sníženou sumu (při kursu asi 7 ILS/1 CZK). Za tříminutový let tři sta metrů do výšky a osm set metrů do dálky, a za panoramatické výhledy do dálav nad Mrtvé moře či na druhé straně do blížin na blízkou rozpraskanou skálu to stálo za to! Ale museli jsme si počkat, do první kabiny (o hltnosti 65 osob) jsme se nedostali, za pět minut jede další.


Jsem na Masadě už potřetí. Co o ní více vypravovat, než jak jsem učinil ve svých článcích z roku 2008 a z roku 2014? Navíc, když Janinka o Masadě četla v mé knize Mír v Izraeli? No ale přece jen jí ukazuju v reálu, o čem si zatím jen četla:


Jdeme po kovové lávce, zvenčí zachycené do skály, a ukazuju na nenápadná korýtka, po nichž stékala dešťová voda ze skály do důmyslného systému cisteren. Obhájci tak nikdy nebyli bez vody.


Když vejdeme vstupní branou, ke které se někteří odhodlaní nebo šetrní turisté dostali po (až) hodinovém výstupu Hadí stezkou, zamířím rovnou k nejvyššímu místu pevnosti, na němž stojí vyhlídková věž: I v Herodových dobách se odtud rozhlíželi obránci po celé pevnosti. Cestou míjíme lom, kde se bral kámen na všechna zdejší obydlí (krom mramoru v královském paláci, který byl arciže z římského dovozu!).

A když už tu jsme, podíváme se nejdříve do rekonstruované rezidence velitele posádky, kde se rovněž scházel jeho štáb. Rezidence je rekonstruovaná jen mírně do pravděpodobné kamenné podoby, jakou mívaly stavby v určené době. Aby bylo jasno, co je realita a co uměnovědná dostavba, je originální část stavby – tedy většinou pouze to, co zůstalo tisíce let skryto pod nánosy písku – od dostavby oddělena tlustou modrou linkou. Pan velitel měl zjevně dobrý výhled, neboť křivolaké okno z jeho pokoje bylo nad hradbami, takže se mohl dívat na Mrtvé moře, když ještě šplouchalo vysoko nad dnešní silnicí č. 90.

Procházková trasa nás pak neúprosně zavedla až na počátek severního opevněného systému. Kráčíme komplexem podlouhlých skladišť, ve kterých posádka uschovávala hromady obilí, luštěnin, datlí, ale i amfory s olejem a vínem.

A už jsme u trosek mohutné zdi, nejmohutnější v celé pevnosti. Ne, není to žádná z obvodových zdí. Oddělovala samotný Herodův palác od zbytku Masady. Opět se ocituji:

"Král Herodes byl vskutku paranoidní král, neboť se bál více vlastního vojska nežli nepřítele. Prý nechal postavit spoustu pevností jen z toho důvodu, aby nikdo nevěděl, na které z nich právě pobývá! Tady využil místa, které bylo osídleno už v roce minus 900 a doložitelně opevněno někdy ve druhém století před naším letopočtem. Herodes ho v letech minus 37 až minus 30 rozšířil a zušlechtil – ale právě proto, že měl tolik sídel, nikdy zde trvale nebydlel. Masada ho zachránila dříve, ještě v době, kdy nebyl judským králem, ani velikým stavitelem, někdy v roce čtyřicet před začátkem občanského letopočtu. Uchýlil se sem s rodinou před Parthy, kteří tenkrát vytlačili Římany z Izraele."

Lezeme s Janou po mírně šikmé skále až k samé té zdi a uvědomujeme si, že tady v těch místech, na tomhle kousku, žádné vykopávky nejsou. Nacházíme se na rostlé skále, která zřejmě v této podobě přetrvává už od biblických dob! Závažnost okamžiku poněkud zlehčují bobky místních myšek zlatých, které si zde u nejmohutnější zdi nejspíš našly vhodné závětří…



Došli jsme až na vyhlídkové místo nad Severním palácem. Patro pod námi jsou základy jedné z kruhových visutých teras. Dnes, stejně jako minule, se nacházejí v rekonstrukci, vstup na ně není možný. O další patro níže se nachází terasa s vlastním královským palácem, dnes tedy jeho zbytky. Minule jsem se tam byl podívat, ale letos to nemám v plánu – moc schodů dolů a pak zase nahoru, což i zdravého mladého člověka trochu unaví. Z fotek zpětně vidím, že i tam se letos rozbujela rekonstrukce…



Paláce tu už dávno nejsou, ale výhled do přírodního okolí stále ohromuje. Psal jsem už, že Masada je vlastně stolová hora, která od moře připomíná skutečně zub stoličku. Z ptačího pohledu (třeba na některý z kovových modelů) připomíná obrovskou loď, plující na sever. Dlouhá je šest set metrů a boky má široké tři sta metrů. A ty se z nejširšího prostředku zužují na obě strany. Jsme teď na severní přídi této lodi a díváme se do okolních strží. Náhorní planina vlevo mi teď připomíná vlnu, zvednutou před přídí. Jsou na ní dodnes patrny základy jednoho z osmi římských vojenských táborů, kde bylo umístěno deset římských legií, tedy asi deset až patnáct tisíc vojáků. Proti tisícovce zelótů a jejich žen a dětí, kteří čekali na hoře na definitivní útok.  


Zelóti dobyli Masadu, obsazenou Římany, blíže nedefinovaným úskokem roku plus 66. Ovšem nebyli to nějací náboženští estéti, poustevníci živící se vzduchem. Nenosil jim maso (jako Eliášovi) žádný krkavec, nenosil jim chléb nebeský (jako poustevníkovi Školastykovi) žádný cherubín. Vycházeli ze své pevnosti do okolní krajiny a brali si, co jim nenáleželo. Zrovna starověká Ejn Gedi (není to tak daleko…) byla Zéloty vyloupena, přičemž oni povstalci povraždili přes 700 obyvatel, včetně tak často zmiňovaných žen a dětí.

Budu se opět citovat: "V roce 70 se k těmto povstalcům připojili jejich kolegové, vyhnaní z Jeruzaléma jinými vlasteneckými Židy, ale poněkud jiného náboženského přesvědčení. Teprve pak v Jeruzalémě zbylé Židy porazili v roce 70 Římané. Koho nezabili, toho vyhnali. A přitom zničili Druhý Chrám. Možná, že kdyby nebyli bývali zelóti vyhnáni z Jeruzaléma, mohli zachránit před zničením alespoň ten Chrám… Po katastrofálním roce 70 zůstalo na nedobytné Masadě 967 svobodných mužů, žen i dětí. Málo na to, aby ohrozili panství Říma, ale dost na to, aby působili jako nepříjemný vřed na těle světovládce. Říká se, že jedním z důvodů, proč římský vojevůdce Lucius Flavius Silva dostal k dispozici deset legií bylo to, aby tyto legie nezlenivěly a nezludračily. Původně chtěli Římané obránce pevnosti vyhladovět. Ti jim však dle pověstí metali na hlavy pečené býky. Tato provokace ukázala potřebu zasáhnout silou.


Po dvou letech obléhání začali Římané stavět násep ze západní strany, kde je skalisko „jen” asi sto metrů vysoké. Tedy – stejně jako Herodes nestavěl paláce vlastníma rukama, nestavěli násep ani Římané. Měli k tomu tisícovky otroků. Když v Judei, pak samozřejmě židovských otroků. Možná i pohled na tyto ubožáky přiměl obránce Masady k onomu známému aktu. Když římské beranidlo prorazilo vnější zeď, když se ukázaly pokusy o obranu marné, pronesl velitel pevnosti ohnivý projev. Nesmíme se vzdát, abychom nevydali své ženy znásilnění a smrti a své děti otroctví. A tak je raději zabili sami. Muži nejdříve své děti a pak manželku, deset vylosovaných mužů ostatní muže, jeden z nich pak těch zbylých devět – a ten poslední nalehl na meč sám. Dvě ženy s dětmi se před takovým milosrdenstvím ze strany svých mužů uchránily. Schovaly se a pak je Římané našli. A proto o celém tom masakru máme tolik zpráv – jejich svědectví zachytil historik Josephus Flavius, sám „bývalý” Žid…"

My se teď ale konečně vypravíme k oné vyhlídkové věži. Ukrývá se za vykopávkami administrativních budov. Než tam dojdeme, zavede nás prohlídková trasy do lázeňského domu "římského typu". To znamená do parní lázně, na stěnách barevné grafiti, za omítkou keramické průduchy s horkým vzduchem, na podlaze mozaiková výzdoba, pod podlahou topení, do ohňů přikládají otroci za zdí. A pro židovské návštěvníky vedou bokem schody do mikve.

Tak kde je ta vyhlídková věž? Tamhle. Za místem, kde archeologové našli deset "ostracas", keramických úlomků s hebrejskými nápisy, o nichž se soudí, že to byly ty losy, které si vytáhli nešťastí sebevražední asistenti.

Stékající laviny stínů.

 
Když už jsme tady, tak se nejdříve podíváme k Vodní bráně, odkud je dobře vidět do strmé, dvě stě metrů hluboké strže na předním levoboku. Vodní je brána proto, že jí byla přinášena voda. Ano, voda stékala samospádem do obrovitých cisteren, ale z těch ji musel někdo nahoru vynést, aby ji mohl rozlít do horních nádrží. Otroci, samozřejmě. Přivádím Janinku ke kovovému modelu zdejšího vodního hospodářství. Model je proveden ve stylu Škola hrou: Do jeho strmých svahů jsou vyryty rýhy, představující dávné vodní kanály. Jsem tu už potřetí, ale poprvé v roli průvodce, takže mohu udělat to, co činili dosud jenom Šajke nebo Dalia: Natočím vodu do plechové nádobky (chytře přichycené řetízkem) a naleju ji na kovový svah. A ony kanálky zachycují její čůrky a usměrňují je do minicisteren.



No ale – kde už je, sakra, onen vrchol, kam mířím od začátku? Aha, támhle nahoře. Vyšplháme na něj, a máme nádherný rozhled. Nezvyklý pro mne je tím, že samotná pevnost i okolní krajina je poházená černými stíny bělostných mraků. Zase je to jiné než minule, a tak fotím a fotím. (Přesvědčit se můžete na fotogalerii, jejíž adresa je přiložena pod textem článku.)






A na levoboku Masady, tedy na její západní straně, řádku různých místností, přimknutých zevnitř k samé pevnostní hradbě. Něco, jako na našem pražském Hradě Zlatá ulička. Ale tahle ulička je skutečně zlatá, tedy ze zlatého kamene.


Vedu Janinku kolem nádrží k další starověké synagoze.

K holubí věži, kde v místním holubníku chovali obránci holuby. Ne pouze kvůli holubím závodům, jak jsem tvrdil v knížce, ale hlavně pro maso a pro vajíčka. Dalších kolumbárií je totiž na Masadě mnoho.

A tak jsme se cestou na jih propracovali až k místu, kde se Římané probili dovnitř. 

"Definitivní útok římských legií přišel po asi devadesát metrů vysoké, uměle navršené rampě od západu. Vrchol rampy končil pod hradbami. Tam postavili útočníci padesátimetrovou dřevěnou věž, jejíž nejvyšší patro převyšovalo i obrannou věž masadského opevnění. Můj bedekr praví, že když římské beranidlo prorazilo vnější zeď, postavili obránci narychlo vnitřní pomocnou zeď. Nu ale vypadá to, že Masada byla v té době už komplet obklopena dvojitou zdí. Ta vnitřní nebyla kamenná, ale pouze z hlíny a ze dřeva. Zatímco kamenná zeď pod beranidlem pukla, hliněná jím byla naopak udusávána a zpevňována…

Po dobytí hory se sem nastěhovaly římské legie, ale ty zde pobývaly jen 40 let. Dlouho pak zde nebylo nic, jen náhorní pláň, kde se ve 4. století usídlili byzantští mniši. Po katastrofální porážce křesťanů muslimy v bitvě u Jarmúku (636 n.l.) a kapitulaci Jeruzaléma (638) byl vítěznými Araby zničen i zdejší kostel, což znamenalo konec místní starověké historie. A upadnutí lokality do zapomnění…"


I dnes lze vylézt po oné rampě na Masadu. Šlo by i slézt dolů, a pak nahoru. Na to už nemáme sil. Taky bychom mohli dojet na západní parkoviště autem: Dvacet kilometrů od místa kde teď parkujeme směrem na jih, pak zabočit k západu na Arad dalších 20 km, tam se otočit a klikatou pouštní silničkou čtvrté třídy číslo 3199 dalších dvacet kilometrů zpátky. Šedesát kilometrů, abychom se na tři sta metrů širokou plošinu mohli dostat druhou stranou. Okolí je vskutku značně přírodně rozkotané!

Jana už vůčihledně vadne. Jsme na Masadě skoro dvě hodiny, a za sebou máme i prohlídku ejngediské synagogy a náročnou procházku k Davidovu vodopádu. Tak už se budeme vracet k lanovce. Avšak nesmíme si nechat ujít Západní palác, jehož trosky jsou příhodně kryty rákosovou stříškou. Zdi, mikve, schody, mozaiky. Nad jednou podlahovou mozaikou, kam není přístup, jen se na ni můžeme dívat z ochozu, je ve výšce našich očí nabádací nápis ve smyslu: "Lití vody na mozaikovou podlahu ji poškozuje! Pomozte nám ji chránit a udržujte ji v suchu. Děkujeme." Lití vody na mozaiky je ovšem osvěžuje, aby zářily na fotografii, a tak zrovna tuhle podlahu někdo pomočil zřejmě vodou z lahve. Jako by ti lidé neuměli anglicky! Nebo hebrejsky…

Vylézáme ven na cestičku, která nás povede na pravobok k východní vstupní/výstupní bráně a lanovce. Vtom Janinka povídá: "A co je tam dole vpravo?" Dole vpravo je, Janinko, pokračování Masadské pláně. Za drobným, ale významným zlomem, který přetíná stolovou horu od západu k východu, se sklání pláň k zádi lodi, tedy k jihu. Už tam není nic význačného, hustota památek je mnohem nižší než v severní části; turistické výpravy sem už pro úsporu času nechodí.


"Já to chci vidět!"

Ale když půjdeme dolů, budeme pak zase muset stoupat!

"Já to chci vidět!"

Aha, a pak, kdo je tu unavený. Já! Ale jsem Janince vděčný, že nás tam zatáhla. Vidím tak poprvé to, co jsem zde podvakráte nenavštívil. Například veřejný bazén, kam se chodili smočit prostí obyvatelé, tedy nikoli vládcové, vojevůdcové, velitelé a důstojníci. Ale zase – ti vládcové zajitili i plebsu patřičné osvěžení!  Dojdeme skoro až k jižní vyhlídce, ale tu si raději jenom přitáhnu zoomem, šetřím kroky. Je tam nějaký stavební ruch, od západu sem vede lanovka pro dopravu materiálu. Přes pustou pláň traverzujeme k pravoboku. Míjíme základy další, tentokrát válcové holubí věže. A najednou jsme u jihovýchodních hradeb. Před ponurou budovou identifikujeme další mikve. Kamenná brána nás vede do nečekaných kasemat, podezřelé schody nás vyvedou do patra. Čekají nás nečekané výhledy na svahy jižních strží, po nichž stékají laviny stínů.





Je to přenádherné, už toho mám plný kecky. Ani nejsem tak unaven tělesně, ale mozek odmítá brát další vjemy.


No dobře, další cisterna, pak už půjdeme rovnou k lanovce.

"Co je to tamhle?"

Tak nepůjdeme, zase odbočuju z cesty a mířím vlevo k propadlině v zemi. Býval tady prý taky lom, později zde bydleli Byzantinci ve vykutaných jeskyních. Jo, jasně, na onom západovýchodním zlomu se proti obloze rýsuje zřícenina byzantského kostela s románsky klenutým oknem. Jenom si ho z dálky vyfotím, tam už nepůjdu, tam už jsem byl. Už jsem všude byl a už chci pryč!

A tak jdeme k východu, přejdeme k lanovce, sláva, zpáteční lístky jsem neztratil! Lanovka by už asi jela, avšak je skoro prázdná. Pan lanovkový vůdce ještě počká na dvě další dvojice. Když nejsou turisté, jede lanovka jednou za čtvrt hodiny. Je tři čtvrtě na tři, za hodinu a čtvrt se zavírá, turistů tedy valem ubylo. Když se konečně rozjedeme, jsme dole hned. Jsem tak vyšťavený, že se mi už  ani moc nechce fotit. Foťák má toho taky dost a jeho baterie dochcípávají. Nesnažím se narvat do něj náhradní, raději sleduju slétání z Masady naživo. (Kdo by se chtěl podívat, mám z roku 2014 připravené právě tříminutové videíčko, raději si ho nedávejte na celou obrazovku, není tak kvalitní.)



Dole se snažíme koupit si ještě nějaký oběd. Jídelna má otevřeno do čtyř a je samoobslužná. Nicméně nějakou obsluhu potřebujeme, když chceme platit. Anebo když chci polévku, která je k menu "zadarmo". Když tedy je. Teď není a ochotný chlapec ji jde ohřát. Bude za deset minut! Byla za minut dvacet, ale skvělá, "lentilková". Mezitím jsem si dal hlavní chod, dokonce i Janinka něco pojedla. Bylo to tu pěkné nakonec, i když náročné. Masadu jsme navštívili právě na Den nezávislosti. Když jsme sem jeli, trochu jsem se obával, zda bude přístupná. Zdali zde dnes, v tento sváteční den, nebudou probíhat nějaké oslavné akce, případně vojenské přísahy. Ale ne, nejbližší taková sláva se nejspíše odehrála v Jeruzalémě. Kam teď pojedeme. Nejdříve se ale vrátíme do jedné z mnoha Ejn Gedi, navštívit proslulou botanickou zahradu.

Ale o tom až příště.

(Prožito v Ein Gedi a na Masadě v úterý 2. května 2017 aneb 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 9. a úterý 10. října 2017. )

Fotogalerie z letošní (2017) Masady: ZDE

Článek z Masady z roku 2014: Mír černých ptáků
Příslušná fotogalerie: Masada 2014-0319

Článek z Masady z roku 2008: Mír stolové hory
Příslušná fotogalerie: Mír stolové hory

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic


Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Toto není volební kampaň, ale pokud by to někoho zajímalo: Zadavatelem je Moby Dick a zhotovitelem je taky Moby Dick

Ona je to vlastně protivolební kampaň. Tak koho nehodlá Moby Dick volit (a jistě tím pohněvá většinu voličstva):

1) Moby Dick nebude volit stranu, která jako svou pražskou lídřici nominovala kovanou starostalinistku.
"Koho máš na mysli?" (Žena Moby Dicka)
"Ono už není moc stran, kde by mohl kariéru udělat echtovní stalinista." (Mrtvá Kočka)

2) Moby Dick nebude volit stranu, v jejímž čele stojí bývalý agent StB. Hlavně proto, že se i dnes chová jako estébák.

"Aha! Takže říkáš, že nebudeš volit KSČM." (Žena Moby Dicka)
"ANO." (Moby Dick)


3) Moby nebude volit stranu, která hájí zájmy cizí mocnosti.

"Takže říkáš, že nebudeš volit KSČM." (Žena Moby Dicka)
"Nebo KDU-ČSL." (Moby Dick)
"Proč KDU-ČSL?" (Žena Moby Dicka)
"Katolická strana, která hájí zájmy Vatikánu." (Moby Dick)

"Nebo TOP 09." (Mrtvá Kočka)
"Proč TOP 09?" (Žena Moby Dicka)
Protože Karel Schwarzenberg hájí zájmy Habsburků." (Mrtvá Kočka)
"Tak proto jde Topka do voleb s podporou Koruny České/ Monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska!" (Žena Moby Dicka)
"A proč stáli i o podporu Liberálně ekologické strany?" (Moby Dick)
"To zní hrozně!" (Mrtvá Kočka)
"Bereme vše, abychom se udrželi." (Miroslav Kalousek)

5) Moby nebude volit velezrádce, kteří chtějí náš odchod z NATO, aby nás mohli Rusové pohodlněji sežrat.
"Takže říkáš, že nebudeš volit KSČM." (Žena Moby Dicka)
"Nebo Svobodu a přímou demokracii – Tokio Omamura (SPD)." (Moby Dick)
"Tokio není velezrádce, nýbrž trouba. " (Žena Moby Dicka)
"Veletrouba." (Mrtvá Kočka)

"A co Vandas? Který nás chce také odvést z NATO?" (Žena Moby Dicka)
Vyjádření menažerie: Tomáš Vandas je důstojným předsedou Dělnické strany sociální spravedlnosti, přímé to nástupkyně nedůstojné Dělnické strany, přímé to dědičky tezí všech národněsocialistických dělnických stran.

6) Moby nebude volit strany a politická hnutí, která se ohánějí přímou demokracií a referenděním o každé kravině.
"Takže říkáš, že nebudeš volit SPD." (Žena Moby Dicka)
"A Piráty. Kteří chtějí jednokolové přímé volby a odvolatelnost politiků nejen do úrovně ministra, ale až k jejich náměstkům!" (Moby Dick)
"No ono to už někde bylo zavedený, ale nevím kde." (Žena Moby Dicka)
"V Libyi. A říkalo se tomu lidová socialistická džamáhíríje." (Syrská Želva)

"Ale nějaký rozdíl mezi Ivanem Bartošem a Muammarem Kaddáfím snad bude, ne?" (Žena Moby Dicka)
"V rychlosti. Teď by to šlo přes internet." (Mrtvá Kočka)

7) Moby nebude volit populisty, kteří chtějí zvednout minimální mzdu na 15 tisíc Kč.
"Myslíš komunisty?" (Žena Moby Dicka)
"Těsně vedle. Stranu zelených." (Moby Dick)
"No jo. Jsou to pořád melouni." (Mrtvá Kočka)

"Moderní evropská středolevice, která odmítá pokusy o návrat nadvlády bílého muže, prosazuje zelenou politiku, sociální liberalismus, environmentalismus a pro-evropanismus." (Matěj Stropnický)
"Kdo to všechno správně vysloví, dostane od Matěje korunu českou." (Mrtvá Kočka)
"Já to shrnu do jednoho slova: Neomarxismus." (Žena Moby Dicka)
 "Včetně téměř neskrývaného antisemitismu." (Syrská Želva)

8) Moby nebude volit stranu, která slibuje vyšší důchody bez důchodové reformy.
"Takže říkáš, že nebudeš volit KSČM." (Žena Moby Dicka)
"A ČSSD." (Moby Dick)
"No prosímtě, ale socialisti přece nejsou komunisti!" (Žena Moby Dicka)
"Rozdíl je v tom, že socani, když shodili důchodovou reformu, byli u vlády – a nic neudělali." (Moby Dick)

9) Moby nebude volit blbce, kteří vyrobili vzoreček odchodu do důchodu a nezastropovali ho, čímž podřízli podporu důchodové reformě.
"Takže říkáš, že nebudeš volit ODS, TOP 09 a Věci veřejné." (Žena Moby Dicka)
"Veverky letos nekandidují." (Moby Dick)
"Ale jejich bývalí členové ano." (Mrtvá Kočka)

10) Moby Dick nebude volit blbce, kteří teď kritizují to, co – když vládli – sami nezvládli vyřešit.
"Myslíš minulou vládní koalici." (Žena Moby Dicka)
"Myslím." (Moby Dick)

11) Moby Dick nebude volit blbce, kteří zařízli trapnou třicetikorunu za návštěvu u lékaře a teď chybí v systému zdravotnictví miliardy.
"Myslíš současnou dovládající koalici." (Žena Moby Dicka)
"Myslím." (Moby Dick)

12) Moby Dick nebude volit demagogy, kteří už vládnou čtyři roky, a teď se tváří jako nepolitická opozice.
"Myslím ANO a jejich majitele Andreje Babiše." (Moby Dick)
"Ale to je vedle prezidenta Mlhoše Zemana nejoblíbenější politik!" (Žena Moby Dicka)
"To byl svého času v Itálii Silvio Berlusconi taky." (Mrtvá Kočka)

Západní média občas používají místo Andrejova pravého jména výraz "Babisconi". K této podobnosti je možná vhodné podotknout, že ačkoliv stál Silvio před soudem dvacetkrát, nakonec byl odsouzen pouze k ročnímu trestu veřejných prací – vlastně prakticky jen k 52 dnům. Pomáhá totiž v domově pro seniory nedaleko Milána pouze jednou týdně…

Je potřeba podotknout, že dalším trestům se vyhnul zejména proto, že jako premiér prosadil zákony, které znemožnily stíhat premiéra…

Je zajímavé, že i v době svého trestu zůstal vůdcem partaje Forza Italia, která sdružuje bývalé socialisty, křesťanské demokraty, liberály, radikály, stoupence "nové levice", konzervativní komunisty a neofašisty…

13) Moby Dick nebude volit populisty, kteří chtějí zachránit náš národ před islamizací jen proto, aby ho mohli ovládnout sami. A proto volají i po větších pravomocech policie. Nebude volit ty, kteří ochraňují křesťanské hodnoty a přitom do kostela na mši nepáchnou.
"To by se divili!" (Mrtvá Kočka)

14) Moby Dick nebude volit…

"No jo, ale koho budeš volit?" (Žena Moby Dicka)

Moby Dick: Někoho, kdo nebyl definován ve výšeuvedených bodech. Někoho, který, i když se podle předvolebních průzkumů agentur pro vytváření veřejného mínění nedostane do Sněmovny, avšak získá aspoň 1,5 %, tak mu stovka za voličský hlas pomůže splatit volební náklady. Někoho, který alespoň za 3 % obdrží státní příspěvek 6 milionů korun ročně (plus dalších 200.000 za každou desetinku procenta) na svou činnost, aby do příštích voleb neuhynul.

"Ale vždyť ty hlasy propadnou!" (Žena Moby Dicka)
"Nepropadnou. Přerozdělí se asi jen 13 % hlasů." (Moby Dick)

"Takže koho budeš volit?" (Žena Moby Dicka)
"To už by byla volební kampaň!" (Moby Dick)

(Užít si Izrael)

Masada není od Jeruzaléma, kde chceme dneska večer skončit, tak daleko. Jen asi sto kilometrů. Ještě není ani tři čtvrtě na čtyři, když nasedáme do auta. A sešli jsme z ní skutečně po Hadí stezce (stejně, jako jsme i vystoupali). Ne tedy nahoru hodinu a dolů půlhodinu (jak jsem falešně naznačoval štěpným titulkem minule), ale teď jenom od obchodně turistického komplexu, kde se skrývá i dolní zastávka lanovky, dolů ke svému bílému autu. Ne, nikdo nám ho neodtáhl, ale je pěkně rozpálené. Pouštím klimatizaci naplno, a stejně naplno šlápnu na plyn, abychom se mohli vrátit do jedné ze sedmi Ejn Gedi. Na sever je to stále pouhých dvacet kilometrů po silnici č. 90. Proletěl jsem je povolenou devadesátkou, takže jsme na parkovišťátku u vrat do proslulé ejngedské botanické zahrady zastavili asi pět minut před čtvrtou. Před zavřenými vraty a před zamčenými vrátky ke kukani pokladny.

Hadí stezkou, aspoň kousek

 
Podle bedekru mají mít otevřeno do čtyř (v pátek do dvou), chtěli jsme alespoň nahlédnout. Tiše jsem doufal, že je 4 p.m. je poslední čas pro vstup (rezervace mají otevřeno do pěti, v pátek do čtyř, a poslední vstup je právě hodinu před zavřením). Jenže žádný návštěvník ani nevycházel. Botanická dnes nejspíš nebyla otevřena vůbec – možná proto, že je Jom ha-acmaut, Den nezávislosti. Ale ne, v nedaleké rezervace i na Masadě bylo přece otevřeno. Vypadá to, jako by zde měli nějakou dobu zavříno úplně. Za vchodem je ve svahu vyrubána plošina s popraskaným betonem, za párem palem se krčí žlutý přízemní baráček, vedle něj kůlna z rezavého plechu. Tohle je vstup do botanické zahrady? No asi ano – protože před tou kůlnou roste rozložitý strom s baňatým kmenem i větvemi. Baobab! Teď už je to jisté. Poznávám ho z naučných pořadů z Afriky. Jeho malí, jen asi metr a půl vysocí bratříčci, rostou jako pozvánka do botanické ještě před plotem u parkoviště.

Teprve teď uvěřím tomu, co jsem si říkal před lety v Ejlatu, když jsem na ty podivné kmínky zíral v Izraeli poprvé. Letos v Tel Avivu jsem už byl přesvědčen, že jdu stromořadím baobabů, ale až tady dole u Mrtvého moře jsem uviděl skutečně vzrostlý exemplář. Nejspíš byl zasazen už v tom roce 1949, kdy území Ejn Gedi v rámci Operace Jicuv osvobodila izraelská armáda. Vlastně to muselo být po roce 1953, protože až tehdy byl zde založen kibuc. V každém případě, když chcete uvidět přírodně rostoucí baobab a nemáte cestu do Afriky nebo na Madagaskar, stavte se v Izraeli – třeba na něj narazíte i tom Tel Avivu. Komu stačí vidět čtyřmetrový exemplář ve skleníku, ten ať navštíví skleník Fata morgána v pražské botanické zahradě v Troji. No, díky pohledu přes plot na skutečný baobab jsem si té místní botanické zahrady alespoň trochu užil. Nevím jestli ještě někdy budu mít příležitost vidět dalších 999 druhů rostlin, které zde kibucníci zasadili hned na počátku existence své vesnice. Chtěli si původně vyzkoušet, které rostliny a plodiny by mohly v izraelské podnebí volně růst a prosperovat…

Takže teď už jen pojedeme volnou cestou do svého jeruzalémského hotelu. Poslední osmdesátikilometrový úsek. A tak opět projíždíme "dočasným obchvatem" kolem trosek benzinky, vymotáme se ze všech ejngedských kruháků, a pouštíme se směrem na sever. Ach, těch nádherných výhledů na Mrtvé moře vpravo, kde se občas nad jeho pobřežím zalesknou oka zrádných bolanim, těch nádherných výhledů na strmá skalnatá úbočí vlevo! Bohužel, já řídím, a Janinka má dnes za sebou už dva náročné výlety, takže nefotí. Zkouším ji nenápadně poňouknout: "Kdybys chtěla fotit, tak můžeš." Ani neodpoví… Takže sem dám několik snímků z roku 2014, kdy jsem tudy jel autobusem jako účastník zájezdu.

Jedeme, jedeme, a tu je nám projeti checkpointem. Pravda, tady severně od Ejn Gedi vlastně začíná "West Bank", přijíždíme (podle OSN) do "státu Palestina". Jsme na území, které mezinárodní společenství označuje jako "okupované", ve skutečnosti však bylo během Šestidenní války osvobozeno od jordánské okupace, která trvala předcházejících 19 let – za okázalého nezájmu mezinárodního společenství… Technicky vzato tak nemůže jít o "okupované palestinské území", protože arabští obyvatelé britského mandátního území Palestina v roce 1948 svůj stát nevyhlásili. Historie je historie, OSN je dnes pod vlivem darebáckých států, ale Izrael je stále samostatný stát. Takže do Jeruzaléma pojedeme po území "Area C", obývané židovským obyvatelstvem, které je plně pod izraelskou správou. Ale přece jen si nejsem zcela jist. Půjčovna Hertz, ve které jsme si na letišti Ben Guriona půjčovali bílého hyundajíka, měla v podmínkách, že s ním nesmíme vjeti na palestinské území, a pakli vjedeme a přihodí se nám dopravní příhoda, pak neplatí naše pojištění. Pro sichr jsem se zeptal, jestli můžeme jet do Jericha, to prý nemůžeme.

No dobře. Četl jsem a slyšel, jak je to v Jerichu bezvadné. Chtěl jsem zajet k místní lanovce a nechati nás vyvézt až na Horu pokušení (Džebel Karantal) a dojít se tam podívat k pravoslavnému kláštěru Karantal (Sarandarion). Parkoviště u dolní lanovky je prý zcela bezpečné, nedaleko jsou i prohlídkyhodné vykopávky. Tak plánoval jsem původně zastavit se tu na trase z  Ejn Gedi do Jeruzaléma, případně se sem další den vrátit z jeruzaléma, ale kvůli tomu zákazu nehodlám nakonec návštěvu riskovat. Takže Jericho, nacházející se v "Area A" (plná odpovědnost palestinské samosprávy – včetně policie) zrušeno. Zkusmo jsem se ještě při zapůjčování optal na  Herodion, protože ten je za checkpoitem, ale on sám i cesta k němu (a do izraelských osad v Judei) je "Area C". Neměl jsem se ptát, protože paní za okénkem pravila, že tam taky nesmím s jejich autem vjeti. Takže jsem se raději neptal, jetli mohu jet po devadesátce z Ejn Gedi do Jeruzaléma, protože kdybych nemohl, tak bych musel objet celou palestinskou Judeu, která by "právně" měla být "Judenfrei". A to bych si zajel pár set kilometrů. Do háje! Kdybych měl korektně dodržovat smlouvu, pak se z letiště ani nedostal do Jeruzaléma, protože i D1 vede přes "západní břeh", nemluvě o "kontroverzní" silnici 443.

 No prostě, neriskoval jsem žádný zbytečný problém, a tak jsme jeli a jeli bez zastavování. Tady vlevo je Kumrán, tam už jsme vloni byli, já potřetí, tam nezastavíme. Tadyhle vpravo je poslední mrtvomořská pláž, nechceš se Janinko přecejen vykoupat? (Janě jsem se se svými obavami nad hypotetickými problémy raději nesvěřoval.) Nechce. Taky jsem si říkal, jestli nepojedeme dále až k Jerichu (po devadesátce, která se areám A a B pečlivě vyhýbá – až asi na kilometrový úsek u Jericha), a tam neodbočíme vpravo k Jordánsku, přes "Židovský palác" až k potoku Jordán. Nechceš se tam jet podívat k místu pravého Ježíšova křtu, jak jsme byli vloni? (A jestli ne Ježíšova, tak stovek místních židů určitě, protože tady křtil historicky doložený Jan Křtitel.) Ne, nechce. To je dobře, alespoň dorazíme do Jeruzaléma sichr za světla.


Dojedeme ke křižovatce se silnicí číslo 1 a poslušně zamíříme vlevo na západ. Opět míjíme místní vietnamskou, pardon, arabskou tržnici, která místo trpaslíků (jak je tomu u česko-německé hranice) vystavuje oslíky a nosičky vody z kameniny, pestře barevné plastové ovoce, růžové slony, zelené želvy a bílé kachničky. Ale taky se tu rozložilo zahradnictví, nabízející keříky a stromky v květináčích i květináče samotné. Nic nekupujeme, jedeme.

Judská poušť 2014

Tohle je kozorožec. (Ejn Gedi 2014)

Už jsme tudy vloni mířili na Jeruzalém, takže snad se letos opětně trefím jako minule, kdy jsme neměli v Janině chytrouši stažené mapy Izraele. Dupu autu trochu na krk, do kopce bychom neměli zpomalovat, motor není z nejsilnějších, a ještě máme puštěnou klimatizaci. Míjíme kótu Nula, projíždíme mezi žlutými pahrbky Judské pouště. Kdybych mohl fotit, tak by mi nádherná panoramata znešvařovaly linie kabelů a drátů, táhnoucích se paralelně se silnicí. Ve vedlejších vádích vidíme osady beduínů, které poněkud připomínají cikánské osady na Slovensku. Stoupáme, stoupáme, až se ocitneme na vršku, z něhož už vidíme věže na linii Olivového pohoří. Jednička je tady už zcela zdálnicovaná, tedy s mimoúrovňovým křížením, nebylo by vhodné vyjet ze správné trasy, protože návrat by mohl být obtížný. Ale zatím jedeme dobře, možná i proto, že není kam odbočit. Vlevo nad námi se tyčí předměstské sídliště Ma´Ale–Adumin ("židovská osada na Západním břehu"). Zpomalujeme před checkpointem. V asfaltu je tu vyfrézovaná síť rýh. Jedeme krokem, projedeme v pohodě, nikdo nás nezastavil, že jedeme vypůjčeným autem z "West Banku".

Tohle je daman. (Ejn Gedi 2014)

Teď se jen neztratit. Vím, že nás čeká křižovatka, na které musíme jet rovně, abychom se dostali do tunelu, který nás již dovede do centra Jeruzaléma. A tak jedu rovně, ačkoliv mne Janinka nabádá, abych odbočil doprava. Jo, a pak se budu motat v nějaké arabské čtvrti? Jenže má milá viděla šipku s nápisem "Jeruzalém", kterou jsem já neviděl. Už vím, že jedu špatně, ale nedá se nic dělat, přes dva pruhy se doprava neprorvu. Takže jedeme rovně, to jest vlevo, tedy špatně po silnici 417 do Arab al-Jahalin. Zastavím na vhodném místě na krajnici a vypůjčím si Janin mobil. Zítám do něj a nejdříve se děsím, protože to vypadá, že se na jedničku už nikdy nevrátím. Nakonec najdu cestu tímto dopravním hřištěm. Na nejbližším kruháku (sláva jim!) se otočím, vracím se kilometr a půl, podjedu dálniční most, hned za ním odbočím doprava, abych se zase nevracel k Mrtvému moři. Otočkou o 270 stupňů se vracím zpátky na jedničku. Rovně se má jet až na další křižovatce, přece!

Jana i přes svou nechuť k navigování drží chytrouše v ruce, a sleduje modrou tečku GPS, kudy se pohybujeme. Dobře, hned tady za tunelem je kruhák, kde odbočíme vpravo, a vrátíme se směrem na východ až na vršek hory Scopus. Tam si uděláme přestávku, shlédneme pahorky Judské pouště, které dorážejí až k samotnému Jeruzalému, ale hlavně se vyměníme u volantu a navigace.

"Za jakým tunelem?" ptá se Janinka, která nemá domácí přípravu a neví, že tenhle podpovrchový tunel, pravoúhle vystavěný z betonových panelů, není vlastně na navigační mapě patrný. Nakonec je tak mělký, že se ani neztratí signál GPS.

"Kde je ten kruhák?" ptám se po výjezdu z tunelu. Tady je normální křižovatka. Jedeme tedy dále, ale na žádný další kruhák s odbočkou jsem nenarazil. Až později jsem po podrobném prozkoumání map zjistil, že kruhák byla ta křižovatka hned za neviditelným tunelem –pouze graficky a jen pro chodce!!!

Na další křižovatce vím, že mám odbočit doleva na ulici Haim Barlev a pak jet dál podle tramvajové trati na jih. Abych nezakufroval jako vloni. Drobný problém je, že se tady nedá zabočit doleva. (Už vím že tramvajovou trať neuvidím, neb jest schována ve výšinách estakády.) Odbočím tedy při nejbližší příležitosti. A zastavím u chodníku, abych se zorientoval, kdeže vlastně jsme. Zjišťuju, že jsem zabočil vlevo moc brzy. Ale nakonec ukážu Janince na displeji trasu, kudy mám jet dál, a tak se s její pomocí prokličkuju na ulici Shmuel ha-Navi, která se od severozápadu vrací směrem k Haim Barlev a tramvajové trati. Sláva, klesající slunce je na správné, pravé straně, takže jsme se neztratili! Na samotnou Haim Barlev nemám v plánu zajet, jenom se odrazíme od její linie směrem na jihozápad.

Když k ní přijedeme, zjišťuju, že je dobře, že jsem se na Haim Barlev nedostal, protože výjezd na ni je z našeho směru znemožněn betonovými zábranami, stejně jako výjezd z ní. Což se do navigací zatím nějak neproláklo. (Ale za pár týdnů to zase může být jinak!) Teď už jedu popaměti, protože místní jednosměrky naprosto neodpovídají představám tvůrců navigačních map. Na křižovatce s ulicí Tak Nevím (ha-Neviim) se po ní vydám vpravo. Jak jsem na Tak Nevím, tak už vím! (Nakonec – jsem tu už popáté.) Doleva rovnou k ruské pravoslavné katedrále, těsně před ní vpravo na velké parkoviště před policejní stanicí. Místečka pro invalidy jsou volná. Zastavím tam, co před rokem. Je půl šesté.

A jsme doma!

 Musíme jenom ujít několik drobných set metrů k hotelu, který je na Jaffské třídě. Ta je dnes pěší zónou, kam nezajíždějí ani taxíky, jen tramvaje. Hotel jsem doma u počítače vlastně vybíral podle známého parkoviště, na kterém jsem věděl, že budu moci půjčený vůz v bezpečí ponechat. Napětí ze mne spadlo, jsem celý rozradostněný. Fotím si římský či snad byzantský sloup, ležící v podlouhlé jámě před policejní stanicí. Já skoro poskakuju radostí, ale Janinka je již poněkud unavená, čili nevrlá.

"Tak kde je ten hotel?"

Kousek, pojď za mnou. Beru náš společný kufr na kolečkách, tedy "zapsané zavazadlo" (do 21 kg), na záda si hodím batoh ("palubní zavazadlo" do 8 kg, kteroužto hmotnost má jen proto, že jsem do něj schoval Janin noťas). Janě zůstává "maminčina kabelka" (kam se podle skřítků muminů vejde úplně všechno potřebné) a palubní kufřík na kolečkách, který si vloni koupila na cestu do Barcelony. Má přesně ty správné rozměry, co vyžadují letecké společnosti. A prázdný váží 2,5 kg (do Barcelony povoleno 5 kg). No, při nákupu jsme si ho nezvážili…

Jaffa Road

Takže tudyma dolů na Jaffskou třídu. Je to jen padesát metrů. A jsme tady! Když ne v pupku Jeruzaléma, tak alespoň v jeho pupeční šňůře, která vede z východu od tramvajového mostu, jenž je novou branou do města, až k Jaffské bráně, kterou se vstupuje do Starého města. A zrovna tudy projíždí tramvaj (ve zdejší terminologii "lehký vlak"). Neudržím se a fotím. Už jsem měl fotografický absťák! Janinka na mne čeká dole na křižovatce a tváří se. Neboj, už je to jen kousek. Půjdeme takhle vpravo, kolem kolejí nahoru. A zase se neudržím a fotím, ačkoliv fotky jsou k ničemu, protože slunce právě zalézá za jižní střechy a na Jaffa Road padá stín, který v kombinaci s jasným azurovým nebem činí snímky neupotřebitelnými. A focení nás pouze zdržuje.

Ale vždyť už jsme blízko! Ubytování nás očekává na rohu Sionského náměstí (Kikar Zion, Tsion Square), ani ne dvě stě metrů odtud. Fotím jednou rukou, druhou táhnu kufr. Stejně se však dostávám do vedení. Janinka se totiž musela zastavit, aby ji podvečerní vítr, který klasicky s postupujícím dnem sílí, neodvál klobouček pod kola tichoučké tramvaje, která se k ní blíží zezadu. Sama tramvaj je tichá, ale na nepozorné chodce cinká. Zní to jako klasický zvonek staré pražské tramvaje, ale jde samozřejmě o nahrávku. Stejně je tomu zřejmě s klaksonem, kterým zatroubí, když je chodec, tatínek s kočárkem, cyklista či jezdec na čemkoli pohyblivém nepozorný.

Kikar Zion

A jsme u našeho hotelu. Teď jen zajít na recepci. Ta je o dva domy aneb bloky dál, je to už jen padesát metrů. Jana si pro sebe tiše nadává, ale jdeme, zazvoníme a jsme vpuštěni do recepce. Ano, už nás očekávají. Janinka platí, dostáváme důležité pokyny a na lístejčku heslo na wifinu a PIN na vstup do domu. Slečna recepční je zřejmě Američanka, protože říká "Džafa Srýt". (Jaffa se hebrejsky vyslovuje Jafo, arabsky taky, případně Jafá, pro přepis do angličtiny se proto používá zápis Yafo, aby se vyslovovalo Jafo…) Vracíme se těch hloupých padesát metrů, na číselníku vyklepene čtyřmístný PIN a vnoříme se do našeho hotelu. Janinka je proti němu odzačátku zaujatá. Jako by jí vadilo vyšlapat ta dvě patra vysokých schodů. Ale přece jsme věděli, že tady nemají výtah, Jani. Tváří se. Jak ta se tváří! A vrčí: "Horrible!" Ještě je v modu anglickojazyčného přihlašujícího se turisty.

V prvním patře bývala zřejmě recepce, jak svědčí tmavě hnědý dřevěný pult. Za ním se nacházejí zelené dveře, za nimiž se ozývá jakýsi hudební hluk. Později jsme usoudili, že tam buď probíhalo nějaké tiché disko, anebo tam někdo zkoušel na divadelní představení. Ozýval se odtamtud vždy nějaký zvuk, ale nikdy jsme těmi dveřmi neviděli nikoho procházet. Zkusil jsem to: Byly zamčené.

"Jak jsem říkala," cedí Janinka mezi zuby. "Hrůzostrašný hostel! Napíšu o tom horor."

Minidemoška

Ale vždyť ještě nemůžeš vědět! Nevěděla – jen cítila. Ve druhém patře jsme se propletli labyrintem chodbiček a odemkli si dveře našeho pokoje. Nu, bydleli jsme už v menším, tady to půjde. Běžím ke dveřím na balkónek, otvírám je, a okouzleně na něj vstupuju. Visí na zkoseném rohu. Židlička, stoleček a ten nejlepší výhled z hotelu, přímo na Kikar Zion. Když jsme už podvakráte zastavili s autobusem tam dole, abychom se ubytovali v nepříjemném mrakodrapovém hotelu naproti (který má být po rekonstrukci o dost lepší), tak jsem si závistivě říkal: Jaké by to asi bylo bydlet v těch příjemných kamenných hranolovitých dvoupatrových domech naproti, co mají u pokojů balkony a na střeše terasu. No a teď jsme tady. Přenádherný výhled! Jsme na správném místě. Pode mnou projíždí tramvaje, za chvíli projde směrem ke Starému městu malá řvavá a hlučná demoška o ráži dvaceti aktivistů, kteří mávají izraelskými a jeruzalémskými vlajkami. Ano, ještě je stále Den nezávislosti, tito hoši avšak nejspíše neslaví, leč demonstrují. Za chvíli je Jaffská třída spolkne. Zde skutečně můžeme sledovat tep dějin.

"Nemají tu žádný ramínka," konstatuje Janinka, která za mnou rozbaluje kufr. No, nějaká ramínka si, jakožto zběhlí cestovatelé vezeme s sebou, ale…

"Ale to nevadí, protože tu nemají žádné skříně."

Naštěstí máme dost místa na podlaze, abychom si z kufrů mohli udělat vodorovné skříně, jako většinou. Zkoumám vybavení pokoje. Klimatizace zde není, byli jsme na to upozorněni už v nabídce, ale to nevadí, v sedm set a více metrů vysokém Jeruzalémě je teď začátkem května přes den kolem pětadvaceti stupňů. Možná bychom spíše využili infrazářič. (Také na něj někdy na chvíli dojde.) Místo klimatizace máme nad postelí starobyle vyhlížející ventilátor. Visí z něj dvě šňůrky. Jana na ně nedosáhne, ale já ano. Když stojím na té posteli. Jedním se rozsvěcí světlo v jeho středu, druhým se spouští ventilátor. Světlo budeme potřebovat, ofukování zatím ne. Světlo zhasnu druhým zatažením za první šňůrku, ventilátor se druhým zatažením za druhou šňůrku nezastaví. Asi setrvačnost. Slezu z postele, ale když setrvačnost trvá, vylezu zase nahoru a zatáhnu za druhou šňůrku potřetí. Teď už vidím, že se každým zatažením za šňůrku ventilátor roztáčí stále rychleji. Zatáhnu počtvrté, a vrtule se roztočí tak, že se až bojím, že uletí. Začíná se povážlivě kymácet, určitě neuletí, to spíš spadne. Zatáhnu popáté a vyčkám. Ne, nezdá se mi to, vrtule se zastavuje.

Drobný problém je, že když chci jenom rozsvítit a ne hned ventilovat, tak zatáhnu vždy nejdříve omylem za ventilační šňůrku, ne na tu rozsvěcecí a zhasínací. Problém s identifikací šňůrek se večer vyřeší sám: Lampa reaguje i na jeden z vypínačů na zdi. Ale to musí být nejdříve rozsvícena šňůrkou…

Záchod je zcela evropský a nestředomořský jako všude v izraelském Izraeli (bez odkládání zašpiněných papírů do koše, jako v Řecku třeba, nebo zde na "palestinských územích"), hned naproti je v úzké nice sprchový koutek. Když si chcete umýt ruce nebo si vyčistit zuby, musíte nechat otevřené dveře, protože jinak byste se k umyvadlu nevešli.

Zdá se, že Jana při setkávání se se záludy našeho hotelu získává stále lepší náladu. Jak se potvrzuje, že už od pohledu měla pravdu. Inu, je vidět, že je médium, které už při vstupu do domu větří jeho záhady. Však je také spisovatelkou nejen fantasy a sci-fi, ale i hororů. Tak ale dost hororů, půjdu se průzkumně podívat nahoru na střešní terasu, kde se mají podávat snídaně. Bíle natřené kovové židličky s bílou kovovou krajkou opěradla u kovového stolu zalité působí velice přítulně. Rozložité koženkové sedací soupravy zase poněkud nepatřičně – pod širým nebem. Vracím se do kuchyňky, je společná, avšak vybavena všemi kuchyňskými přístroji, od mikrovlnky přes kávovar, plotnu až po chladničku. Vyberu si varnou konvici, abych nám uvařil odpolední čaj. Zmáčknu spinač.

A vyhodím pojistky. Chladnička přestane vrčet, já začnu. Sejdu patro, sdělím Janě problém. Nepřekvapím ji. Sejdu patro k bývalé recepci, kde je telefon, kterým bych se mohl dovolat k recepční o dva domy dál, ale raději seběhnu další patro, přeběhnu těch padesát metrů, zazvoním na recepci a pak u pultu předestřu problém. V telefonu by nebyla vidět moje gestikulace. (Ta se ostatně hodí, i když umíte ivrit; možná, že při užívání této moderní hebrejštiny ještě víc.) "Někoho tam pošlu," slíbí slečna recepční. Vracím se zpátky, naštěstí jsem si zapsal vstupní PIN. Už když lezu ta tři patra ke kuchyňce na střechu, míhá se po schodech pan údržbář. A dokonce už nahodil jističe. Ukazuju mu v kuchyňce zkratovanou konvici, zkusmo ji zapne a vyhodí si jističe sám. Zapne jističe, sebere konvici a zmizí.

No a jak si uvaříme vodu na čaj? Naštěstí je tu ještě kávovar, který umí i horkou vodu, ale jak je přes den nepoužívaný, tak je ta voda jen vlažná. Naštěstí je tu plotna sporáku a normální nevarná konvice, v níž potřebnou vodu uvařím. A použiju i místní čaj, který je volně k dispozici, společně s kávou. Občerstvíme se, drobně nasvačíme, k čemuž použijeme nádherný balkonek, na jehož kovovém zábradlí visí  truhlíky s pelargoniemi, do kterých jsou nataženy nenápadné hadičky kapénkové závlahy. Slunce zalézá, ale ještě k nám svítí svým reflektorem. Je sedm hodin večer. Jsme osprchováni, převlečeni, mírně nasyceni, takže vyrážíme na večerní procházku. Chci konečně Janince ukázat pěší zónu na ulici Ben Jehudy v plném večerním lesku. Vloni nám v tom bránily pouliční koncerty.

 Na ulici se hraje i dnes, ale hrají jen jednotliví hudebníci. Zdá se, že mají pořadník, protože se střídají asi po hodině. Jaffská třída je nečekaně pustá, projíždí jí tiché tramvaje, a jakoby smutné, protože nemají na koho cinkat. Naštěstí na Ben Jehuda to dnes žije. Na křižovatce s příčnou ulicí se shromažďují hloučky adolescentních hochů a děvčat, ale předzahrádky restaurací jsou poloprázdné. Se západem sluncem přišel studený vítr, který sráží teplotu k 15 stupňům. O to víc je živo v rozmařile rozsvícených krámcích. Jana dlouho stála před červeně strakatým koberečkem, pošitém cetkami, ale nakonec odolala. Nekoupili jsme tašku z velbloudí kůže, ani šófar z kozorožčích umělých rohů, ani mezuzu, ani Miriaminu ručku, ani Davidovu harfu, ani chanukiji, ani menoru, ani žádnou stříbrnou starožitnost…

Až jsme se ocitli v krámku, který se specializoval na prodej jarmulek, aneb kip. Jsou jich tu haldy, visí ve svazcích, leží na pultě. A nejsou drahé – za pět šekelů. Mělo by jít o předměty sakrální povahy, tomu ovšem příliš neodpovídají náměty na nich použité. Dobře, podle velikosti může jí o pokrývky na hlavy pro děti. Ale spíše o suvenýrový brak. Do synagogy bych s tím nešel. Tyhle nebereme. Pak je tam hromádka menší, která vypadá, že obsahuje pokrývky patřičně nábožné povahy. Tady už stojí kus dvacku. Pan majitel krámku nás samozřejmě při prohlížení svého zboží doprovází a pochvalně kýve.

"Ty levné jsou šunt, dovoz z Číny. Tyhle jsou dělané u nás v Izraeli."

Maně si říkám, proč tedy prodává šunt. Inu prodává, aby měl kšeft. Podle zájmu amerických turistů jde o vysokoobrátkový sortiment. Jana mi zkouší kipu za kipou, není spokojená, ani já nejsem. Nechtějí mi držet na hlavě! Jako mi drží ta moje pražská, co mi koupila Ivanka u starého židovského hřbitova u Maiselovky. Divili se kamarádi, že mi na hlavě drží. Viděl jsem, jak si jarmulku přidržují na hlavě "opravdoví"židé pomocí sponek připnutou k vlasům. Já vlasy nemám, tak jsem kamarádům řekl, že si správní židé přidržují kipu na hlavě zatlučeným hřebíčkem. To mi nevěřili. Tak jsem jim tvrdil: "My, židé, máme takový tvar hlavy, že nám na ní jarmulka prostě drží." A tomu věřili! Takové kravině. Pravda je, že když je čepička pletená, tak se natáhne na lebku a udrží se tam – právě když nemáte vlasy!

Tentokrát nás pan majitel pochválil tuplovaně. Skutečně mi Janinka vybrala tu nejkrásnější placatou čepičku s modrozelenými pruhy, ručně pletenou židovskými ženami. Za 28 šekelů…

Ukojeni nákupně i kulturně jsme si hledali nějaké místo k chutnému povečeření. No a nakonec jsme zase skončili ve falafárně s nesmírně přívětivým panem falafářem (to jsou tady všichni). Nasyceni jsme se vraceli přes kikar Zion, kde stojí věžák, který je dole bankou a nahoře čerstvě rekonstruovaným hotelem. Vloni na něm ve výši viselo hrdé prohlášení, že se zde "vbrzku otevře Herbert Samuel hotel". Tak brzek již uplynul, a hotel otevřen jest. Celý dům září do noci nádherou modrých světýlek na fasádě. Už v něm asi bude lepší bydlení, než jsme měli my za sto dolarů. Když se pyšní pěti hvězdičkami a bazénem v podkroví, odkud je krásný rozhled na město. Bydlí se tam od pěti do deseti tisíc korun za noc, tak aby nebyl skvělý!

My zatím míříme ke svému neskvělému hostelu, který mi ale vyhovuje – hlavně tím balkonkem. Jakže se jmenuje? No, zamlouvali jsme si "Jerusalem Guest House", na mapy.cz je barák s recepcí označen jako "Jerusalem Hostel", na gůglích mapách "Jerusalem Hostel & Guest House" a mail, co nám přišel od managera Dana byl podepsán "Jerusalem Little Hotel"… My šli do svého Guest House a těšíce se již na své postýlky jsme naťukali přístupový PIN. A dveře se neotevřely. Zkoušeli jsme to několikrát, a prostě to nešlo. Docela mi zatrnulo, protože jsem si pamatoval, že recepce není otevřena celou noc. Jo, a bylo už po deváté! Takže jsem vystartoval směrem k Jerusalem Hostelu, tam naštěstí recepční ještě byla, sama, protože hosté, co měli přijet, se už dávno ubytovali. Zamkla pokladnu, zamkla barák a šla se mnou těch padesát metrů dolů, kde stála Janinka. Myslel jsem si, že si chudinka představuje jak se schoulíme někde na karimatce poblíž místních bezdomovců, ale čekala klidně s důvěrou, že to zařídím.

Mně se tam líbilo.

Slečna recepční vyťukala přístupové heslo – a Sezam se otevřel. Ještě jsme kontrolně vyťukali stejný PIN my – a Sezam zůstal zavřený. Ani napodruhé se neotevřel. Té holce ano.

"To musíte FASTER!" poučila nás. No jo, je to třeba vyťukat rychleji. Jsme pomalí. Jak bychom nebyli! Máme za sebou tak náročný den, že jeho popis zase vydal na čtyři pokračování! Nevím, na kolik pokračování vydá zítřek.

Ale to zjistíme až příště.

(Prožito cestou z Masady do Jeruzaléma a v Jeruzalémě v úterý 2. května 2017 aneb 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 19. a pátek 20. října 2017. )

Foto © Jan Kovanic
***

Závist roku 2008

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

(Užít si Izrael)

Náš hostel na Jaffské třídě slibuje "kontinentální snídani", což sice po našich loňských zkušenostech v Tiberias zní zlověstně, naštěstí podle fotek návětěvníků na booking.com jsme zjistili, že to vůbec nebude tak drsné. Když ráno vystoupáme do střešní kuchyňky, nalezneme tam obslužnou asi dvacetiletou dívku v dredech, která přičinlivě krájí salát  z různých chutných zelenin. U boku se jí přitom klátí kabelčička. Snad vhodný módní doplněk, ale při krájení zeleninového salátu jí zbytečně leze do dráhy nože. Spisovatelská fantazie díky té kabelčičce vidí, že jde o americkou brigádnici, která už je připravena vyrazit do víru dopoledního Jeruzaléma, jen co se jí podaří splnit si každodenní ranní úkol. Stejná fantazie spekuluje, že právě pobyt v srdci Izraele bylo právě to, co ji zlákalo k této práci, náročnější než čekala. Spíše než (předpokládaný) bídný plat – a bez dýšek! (Fantazie je podpořena realitou zjevně stabilního inzerátu, že hostel hledá další brigádníky.) Ale dívčina se činí, hromady salátu narůstají. K dispozici je chumus i další pomazánky, prostě spíše izraelská, nežli "kontinentální" snídaně. K plusům musím přidat i to, že k dispozici je i nová varná konvice, která nevyhazuje pojistky. To bychom si totiž nemohli topinkovat topinky! K hotelové snídani snad budu mít příležitost se ještě vrátit, však jich zde budeme mít celkem šest. Zde jenom zopakuji, že snídaně v ceně má tu přednost, že nutí turistu vstát v nějaký rozumně ranní čas. Zde se dokonce inzeruje snídaně už od sedmi hodin!



I díky tomu jsme už v deset hodin na parkovišti před ruskou katedrálou. Dnes míříme k jedné jeskyni, schované v kopcích nedaleko Latrúnu. Řídit bude Janinka, zatímco já na sebe vzal roli navigátora, či spíše sledovatele modré tečky džípíesky na displeji Janina chytrouše, abych věděl, kde jsme. Máme dvě navigace a dvě mapy, z nichž každá navrhuje jinou trasu. Inu – když se sejdou čtyři navigace, tak platí pátá trasa. Proto nemá smyslu spouštět na mobilu navigaci. Ještě v Praze jsem podstoupil důkladnou domácí přípravu, taky to tu trochu znám, ale spíše jako chodec než jako řidič. Vím, že vymotat se z ulic Jeruzaléma na silnici číslo jedna, kudy vede mnou vybraná trasa, nebude jednoduché. Nicméně jsem zorientován – alespoň zpočátku. Nejdříve se vrátíme na ulici Tak Nevím (ha-Neviim), dokonce v protisměru, přesněji ve virtuálním protisměru, se kterým nesouhlasí pouze jedna navigace. Na Tak Nevím se Janince podaří bez škrábnutí na karoserii narvat se do kolony, která v ulici stojí zprava. Už po pěti minutách (a tři sta metrech) se dostaneme na světelnou křižovatku s třídou Krále Jiřího (Pátého). Tady dle mého plánu na ni odbočíme doleva… Odbočili bychom, kdyby nám značky nepřikazovaly přímý směr! To nevadí, mapu okolí mám nastudovanou. Doleva odbočíme na první další křižovatce, na náměstí Davidky. Davidka Square obklopuje jeden ze dvou zázračných minometů, které pomohly ve válce za nezávislost zachránit Izrael. (Další je v Safedu.  "Davidka" značí rusky "Davídek", a tak je symbol toho jména každému zdánlivě jasný. Ve skutečnosti se jmenuje po svém konstruktérovi Davidu Leibowitchovi, který ji v zimě roku 1947 navrhl a sestrojil v dílnách zemědělské školy Mikve Jisra'el ve městě Cholon. Šli jsme kolem ní vloni, k tržišti Machane Jehuda, pamatuješ, Janinko?

Janinka nemá náladu na vzpomínání. Jen se neustále ptá, kam má jet. Ono to ve zdejším provozu není jednoduché. Přejíždíme tramvajovou trať na Jaffské třídě, jejíž vyjmutí z automobilové a autobusové dopravy zahustilo dopravu v okolí. Navigace poté navrhuje zabočit doprava po Agripas. Tovíšžejo! K hektarové tržnici, tam bychom stáli ještě do zejtřka. Raději odbočíme vlevo, což znamená transfer mezi pruhy. Pomocí modrého bodu se vymanévrujeme na třídu Bezalel, souběžnou s Jaffa Road o několik bloků dál. A popojíždíme ve zdejší koloně. K nové vstupní bráně do Jeruzaléma, totiž k tramvajovému mostu, který se hadovitě vine nad naší cestou, se dostáváme po pouhých dalších deseti minutách. Dlouhých deseti minutách pojíždění v koloně plech na plech. Neškrábnuti podjíždíme pod mostem, který na fotkách není moc vidět. Mnohem výraznější je totiž síť bílých lan, které drží most z jediného složitě prohnutého pylonu. Most navrhl a roku 2008 realizoval španělský architekt Santiago Calatrava. Našel jsem si, že ten pylon je proveden z korozivzdorné oceli, vysoký je 118 m a visí z něj pouhých 66 lan. Most váží 4,5 tisíce tun, je 360 m dlouhý a téměř 15 m široký. Přišel na 73 milionů dolarů, což se původně zdálo moc. Nakonec se jeho kritikové se stavbou smířili, zejména, když ho obdivuje jak místní obyvatelstvo, tak i zahraniční turisté. Jde vlastně o jakousi plastiku, která znázorňuje Davidovu harfu, a dnes se stala novým jeruzalémským symbolem.


A hlavně užitečným orientačním bodem. Vstupní brána je i branou výstupní. Vyjedeme na ulici Ben Guriona, která vlastně není ulicí, ale radiálou, která se vine nad údolím vpravo. "Nashledanou v Jeruzalémě!" stojí velkými hebrejskými písmeny na skále před námi, nad námi vlevo se bělá rozsáhlý terasovitý židovský hřbitov. Radiála nás dovede bezproblémově na silnici číslo 1. Teď nás čeká luxusních 16 kilometrů, na kterých nemusím navigovat a mohu se kochat ujíždějící krajinou s bílými městečky a zeleným lesem i latrúnským údolím. Janinka se nekochá, řídí, nevidí pamětihodnosti, které jí ukazuju. Ani hřbitov stromů, který zůstal po zapálení arabským teroristou. Ani trosky obrněných autobusů, které zdejším Prokopákem vozily Židům jídlo do Araby obleženého Jeruzaléma začátkem roku 1948 (tedy ještě za laskavého nezájmu britských protektorů), které zde rozstříleli paleoarabští teroristé. Ani vodárnu, kterou tehdy vyhodili do vzduchu – hádejte kdo? Jen mi věří, že ty na první pohled nezřetelné (a bedekry nezmiňované) památky tam asi jsou. Občas projedeme tunelem, občas podjedeme mostem pro medvědy, občas nás zdržují kamiony a stavební stroje, které se předjíždějí. Jako doma na D1. Rozdíl ke zdejší jedničce je však patrný – jedeme po třech pruzích. Janinka se však drží ponejvíce v pravém, ví, že někde musí z místní dálnice vyjet. Tady? Ne, tady ne, Janinko. Tak tady? Tady taky… Tady ano! Nějak jsem se zakochal. Vyjedeme na silnici číslo 38 a dáme se po ní vlevo na jih směrem na Bejt Šemeš (Bet Shemesh, Dům Slunce). K prvnímu cíli naší dnešní cesty, největší krápníkové jeskyni v Izraeli.

V Izraeli jsou krápníkové jeskyně? V Izraeli je všechno, proč by tam neměly být krápníkové jeskyně? Je tady toho tolik, že se informace o tomto podzemním zázraku nedostaly do bedekrů, které mám k dispozici. O našem dnešním cíli jsem se dověděl jen díky zelené kartě pro šest vstupů do izraelských národních rezervací, kterou uchovávám ve svém skladišti papírových suvenýrů. Hledal jsem totiž cíle v okolí Jeruzaléma a na mapce, která je na rubu oné karty jsem našel pod číslem 49 jakousi "Stalactite Cave". Hledal jsem ji pak na internetových mapách s větším měřítkem, což byl trochu problém, neb žádná s příhodných jeskyní se tak nejmenovala. Nicméně jsem nějakou našel, našel jsem si i cestu k ní, načež jsem zjistil – že nemá krápníky. Nakonec se mi tu hledanou jeskyni podařilo "ztotožnit" s jeskyní Sorek (Soreq). Jeden z důvodů, proč Jana dnes řídí, je, že nás mám navést spletí vedlejších cest až k té jeskyni. Mám z toho obavy, ale ono je to nakonec velice jednoduché! Na odbočce z jedničky na osmatřicítku, na odbočce před Bejt Šemeš na silnici 3855, na odbočce na silnici 3866 i na poslední neočíslované odbočce k samotné jeskyni byla totiž vždy příslušná informační šipka! Odbočuje se vždy doleva, a víte teď na jakém místě. Musím zde poznamenat, že i na té silnici páté kategorie byl slušný asfalt, bez děr, jen místy popraskaný. A silnice byla vždy pomalována středovou čarou i žlutou čarou, oddělující širokou krajnici ve stejné kvalitě (aby po ní mohli jezdit cyklisté)! Nikoli jako doma…

Zužující se silniční spirála nás dovedla až na parkoviště před jeskyní. Vlastně nad jeskyní. Jsme nad údolím, nad kterým na nás z protější skalní stěny zívá obrovitá jeskyně. Nad údolím, ve kterém panuje čilý ruch ve vápencovém lomu. Sestupujeme po schodech k nižšímu a většímu parkovišti pro autobusy. Zatímco nahoře jsme byli teprve druhé auto, dole stojí zatím jeden autobus. Pusto je i v budce, kde sídlí pokladna. Trochu mě to znervózňuje, čas letí a do jeskyní chodí výpravy vždy v intervalech, nechci zmeškat ten nejbližší. Po chvíli přece jen doráží i pan pokladní. Vstup pro dospělce páčí 28 šekelů (ve výpravě jen 23), poloviční sumu zapraví děti (5-18 let) a senioři, ovšem pouze izraelští občané. Vytasíme se se svými průkazkami. Janě je uznán český parkovací invalidní průkaz a platí polovinu. Mně zase český novinářský a jdu zadarmo.

Odbočka: Syndikát novinářů je jediná organizace v České republice, která může vydávat mezinárodní průkaz novináře, protože je členem Mezinárodní novinářské federace (IFJ). Ale jak jsem už mnohokrát psal, v cizině mi většinou stačí český průkaz – na němž je uveden také text v angličtině – s žádostí, aby mi byly "všechny osoby a organizace v mé činnosti nápomocny". Čehož využívám i při sbírání informací a zážitků pro psaní svých osobních a "fejetonových" reportáží, jako je třeba tato…

Pokud jsme si mysleli, že teď už vlezeme do jeskyně, pak jsme se mýlili. Je nám jíti cik cak po dalších schodech dolů. Spouštíme se řídkým borovým lesíkem, kde roste i spousta keřů. Vápenité podloží dává šanci i trávě. Uvědomuji si, že tohle je právě takový lesík, který se může (arci pod dohledem místních lesníků) samostatně obnovovat – což mi například v Českém lese v Jatiru poněkud chybělo…

Slezeme o třicet metrů níže. Cestou se nám otevírají nádherné pohledy do blízkého lomu. Velice to tu připomíná lom Čertovy schody u Koněprus, jak jsem ho viděl z letadla, kterým jsme do Izraele před týdnem přiletěli. Jasně, musíme se příště podívat i do Koněpruských jeskyní! (A byli jsme pak tam, a byl to nečekaný dárek z Izraele:) Ale nejdříve nás čeká Sorek, aneb "Avšalomova jeskyně". Na placce před ní se setkáváme nejdříve se školní výpravou, která posedává ve stínu kamenných záchodků. Naštěstí mají už po prohlídce. Ještě pár schodů kolem pítek a vcházíme do klimatizované recepce jeskyně, či jak to nazvat. Ano, je tu recepční stůl, u něho paní recepční, která nám slíbí dodat průvodkyni. Jsme dva, to už je výprava. Než paní průvodkyně dorazí, můžeme shlédnout panely s informacemi i barevnými fotografiemi z jeskyní.


Dozvěděl jsem se, že jeskyně je 83 metrů dlouhá, 60 metrů široká a 15 metrů vysoká.
V poslední době ledové (-10 tisíc let) nebyla tato oblast přikryta ledovcem, a tak mohly místní krápníky nepřetržitě růst. (Nejstarší mají až 300 tisíc let a jsou 4 metry dlouhé)

Stalaktity a stalagmity a všechny jejich formy jsou národním pokladem, a jako takové jsou chráněny.
V Izraeli je několik dalších krápníkových jeskyní, avšak pouze tato je přístupná veřejnosti.
Když byla jeskyně v květnu 1968 objevena, panovala uvnitř vlhkost 95-100 %, po jejím otevření klesla na 90-95 %.
Hladina kyslíku v jeskyni je 16-18 %, což je pouze nepatrně méně než v okolním vzduchu (21 %).
Stalaktická jeskyně je rovněž zvána Sorek podle blízkého potoka a také Avšalomova na paměť Avšaloma Šoama, který padl v "Opotřebovací válce" (říjen 1967 - březen 1969), která následovala bezprostředně po válce Šestidenní. Padl tedy někdy v době objevu jeskyně.
Zvířata ani jídlo s sebou neberte, abyste nenarušili tisíciletý harmonický rozvoj.
Vývoj usazenin v jeskyni je nesmírně pomalý, za 50 let od jejího objevení došlo pouze k malým změnám.


Kdo ji objevil ukazuje zvláštní samostatný panel. Byl to Alex Shenberg (1930 - 2008). Alex byl manažerem firmy Hartuv Quarry, která zde těžila kameny pro stavbu nákladního přístavu v Ašdodu. Alex jako technik dohlížel na denní práce v lomu. Jednoho dne se po odklízení odstřelených kamenů před buldozerem otevřela díra o rozměru 60 x 60 centimetrů. Alex se jí protáhl dovnitř a spatřil onu stalaktitckou nádheru. (Jde prý o jednu z nejstalaktitovatějších jeskyň!) Alex byl na jedné straně loajálním zaměstnancem své firmy, avšak na druhé straně cítil potřebu ochránit toto "místo stvoření". Přesvědčil tedy vedení firmy, že se toto místo nesmí vytěžit. Stála za ním i velká praxe v dolech v Timně, v izraelském chemickém průmyslu, byl poradcem zahraničních firem i Izraelských ozbrojených sil. Díky jemu byla Izraeli i světu zachována tato unikátní stalaktitová jeskyně, patřící mezi nejkrásnější na světě.

Než jsme to všechno přečetli, přišla si pro nás naše průvodkyně. Po planince nade dnem bývalého lomu nás zavedla až ke dveřím, které připomínaly vstup do protiatomového krytu. Usadila nás v sálku pro o něco více diváků. Počkali jsme na další čtyři turistické opozdilce, a tak jsme se už nemuseli cítiti nepatřičně vipácky. V sálku jsme shlédli krátký filmek, který nás seznámil vpodstatě s tím, co jsme si už přečetli dříve. Dověděli jsme se také, že objev jeskyně byl několik let držen v utajení, aby se sem nenahrnuli samozvaní speleologové, kteří by ji mohli poničit. Jeskyně byla pro veřejnost otevřena až 16. března 1975.

Poté jsme se mohli dotknout několika ulomených krápníků, které ležely v jakémsi betonovém sarkofágu typu "květníky pro Smíchov". A jsou to jediné krápníky, jichž se smí turista dotknout! Prošli jsme jakousi přechodovou komorou, ve které mi pára zarosila brýle, a ocitli jsme se konečně v oné jeskyni. Velká změna oproti jeskyním evropským – tato je uměle zvlhčována! Říkali nám to, ale něco jiného je to (anglicky) slyšet, a něco jiného zažít doslova na vlastní kůži. Speciální klimatizační jednotka vhání dovnitř páru, a díky tomu se udržela i ona dřívě zmiňovaná vlhkost. A oproti českým a moravským jeskyním je tu teplo, tepleji než je venkovních pětadvacet stupňů. Byli jsme patřičně teple oděni do jeskynního průzkumu, a tahle nečekaná drobnost nás poněkud zaskočila.

Co ještě překvapilo bylo barevné osvětlení. Modré, zelené, žluté, růžové, rudé, fialové… Ty fotografie, co jsem venku viděl, nešly přes nějaké filtry nebo fotošopy, věrně zobrazují místní různobarevnost. Další překvapení pro mne bylo v tom, že se ve zdejší jeskyni u žádného z mnoha stovek reflektorů nevyskytuje zelený jeskynní mor. Snad je to tím, že mají malý tepelný výkon, protože se jedná o fotodiody (ledky).

A prošli jsme si to všechno. Nejdříve dolů po schodech, a pak po jiných schodech nahoru. Až na zpáteční cestě jsem si uvědomil, že se jedná skutečně o jedinou rozsáhlou jeskyni, podepřenou uprostřed mohutným sloupem, puklinu, jakousi čočku volného prostoru uprostřed vápencové skály.


Protože nás už bylo více, odehrával se proslov průvodkyně nejdříve v hebrejštině, až pak v angličtině, ale více jsem měl z přímého dojmu. Stalaktity visí ze stropu, proti nim odspoda rostou stalagmity, někde se spojují ve stalagnáty. Obdivovali jsme štíhlý téměř stalagmit, kterému ke srůstu zbývaly už jen milimetry. Prohlíželi jsme si svícny, okapané pseudovoskem. Řada stalagnátů vytváří celou stěnu, která je náramně podobná umělé krápníkové stěně v pražské barokní Valdštejnově zahradě. Jinde zase sloup, tvořený mnoha spuštěnými stalaktity připomínal gotiku.


Z puklin ve stropě visí krápníkové závěsy, dole pod návštěvnickým chodníkem se místy blýskne sintrové jezírko, skoro zamrzlé vápencovou krou. Jedna partie je vyhrazena "brokolici". Jinde se předvádí nizoučký stalagmit, vysoký jen centimetr. Uprostřed žlutý, na okraji bílý – úplné smažené vejce! V dosahu jsou brčka, na jejichž konci vidíme visící kapku vody. Stále to tu roste. Nádhera!

"Ale javoříčský jeskyně to nejsou!" vece olomoucká patriotka Janinka. No nejsou, protože to jsou "jeskyně" v množném čísle, takže mají víc prostoru, kdežto zde je to jeskyně jediná. Avšak zcela zakrápníkovaná! A krásně nasvícená. A opravdu nádherná. Jana zde ani nefotila – nikoliv snad  kvůli závisti, ale kvůli extrémě podsvětlenému prostředí. Musím přiznat, že se stejným strojkem Nikon jsem v Javoříčských jeskyních učinil snad více upotřebitelných záběrů. Jo, ale tam byla náramná zima, kolem 8 stupňů. A tady je to opravdu – fantastické. Fantasticky prodané. A fantasticky udržované. (Promiň, Jani…)

Poznámka: Zatímco Javoříčské jeskyně jsou podfinancované, a jejich dalšímu průzkumu brání, že na něj nejsou peníze, neb jsou dotovány z rozpočtu Ministerstva kultury, jeskyně Sorek nese izraelskému hospodářství příliv peněz, jsa spravována Ministerstvem turistiky!

Po pouhé půlhodině už lezeme ven, ale krásy bylo tam dole na tejden. Skončili jsme právě včas. Venku se už shromažďují davy školních dětí. Jedna výprava jde nahoru, dvě dolů, některé sedí v lesíku a odpočívají a pojídají. Ukazuje se, že je rozumné, když děti z rlůzných škol jdou na podobnou výpravu navlečeny ve výrazných jednobarevných tričkách, to se pánům učitelům a paním učitelkám neztratí mezi dalšími školními davy.

Nahoru lezeme zase po schodech. Autobusové parkoviště je zcela zaplněno. Docela jsme stihli správný čas, kdy nebylo v jeskyni Sorek štěbetáno.

Jsme docela unaveni. Ale hlavní dnešní atrakci už máme za sebou. Teď se vrátíme do Jeruzaléma, jinou silnicí, kratší, ale hodně klikatou. Cestou se stavíme ve vesnici Ejn Kerem, v místě narození Jana Křtitele. Ještě předtím si prohlédneme úchvatný cyklus dvanácti vitráží Marca Chagalla, který tento "ruský" (bělorusko-francouzský) židovský umělec stvořil pro synagogu v nemocnici Hadasa. Takový je plán.

Ale o tom až příště.

(Prožito v Avšalomově jeskyni ve středu 3. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 24. října 2017. )


Fotogalerie z Avšalomovy jeskyně: ZDE
Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Vůle lidu, ctění vítěze, smysluplná demokracie a další vulgarity



I. Drobné poznámky k průběhu voleb:

1. Prezident Mlhoš Zeman se dopustil nepovolené agitace ve volební místnosti, když všem reportérům nezodpovědně odpověděl na nevyslovený dotaz: "Volil jsem Čecha."

"No, on je nezodpovědný. To má z ústavy." (Mrtvá Kočka)
"Nejdřív jsem si myslel, že říká, že nevolil ANO Slováka Babiše nebo SPD Japonce Okamury." (Moby Dick)
"Ale ti mají české občanství." (Závistivá Syrská Kurdská Želva)
"Ale ne, řekl, že volil svou partaj, Stranu Práv Občanů, exZEMANOVCE a jejího pražského i celostátního vůdce Františka Ringa." (Žena Moby Dicka)

"Pan prezident nedefinoval, kterého konkrétního kandidáta z které strany volil. Pouze svým vtipem odlehčil napjatou volební atmosféru." (Věrný mluvicí vovčáček podle agentury Muška na Zdi)
"Pouze osoba s inteligenčním deficitem nedokáže pochopit řečené. Vy debilové." (Mlhoš podle MnZ)

2. Moby a jeho Žena mají pochybné potěšení bydlet ve stejné ulici jako prezident.
"Manžel tady má pouze trvalé bydliště." (Ivana Zemanová)
"Nebýt Lán a tvrze na Vysočině tak je Mlhoš bezdomovec." (Mrtvá Kočka)

Takže volíme ve stejné škole a občas se tam i náhodně potkáme. Letos jsme zaznamenali, že po volebním aktu se prezidentský pár rozloučil, pan prezident nasedl do čtyř černých Superbů, které na něho čekaly před školou, a odjel za svými povinnostmi.
"V Superbu se vždycky praštím do hlavy." (Mlhoš Zeman při návštěvě v závodě Škody Auto ve Vrchlabí)
"To mnohé vysvětluje." (Mrtvá Kočka)

Mlhoš samozřejmě nasedl jenom do jednoho z těch vozů, do toho, na jehož kapotě vlála prezidentská standarta. Zbytek tvořila ochranka a doprovod. Ooblekovaná parta dalších pětatřicátníků a čtyřicátníků se společně hrnula do dalších aut. Jedině věrný mluvicí vovčáček šel sám s ublíženě bezmocným výrazem v tlamičce. A nikdo se k němu nedružil!

"Chudák, málem kňučel." (Žena Moby Dicka)
"Že nejel v koloně s Mlhošem?" (Moby Dick)
"Moc se lísá." (Mlhoš podle MnZ)
*

II. Shrnutí volebních výsledků a prvních reakcí:

1. Strana/hnutí (podle volebního zákona je to totéž) ANO uštědřila/o výprask všem ostatním. Má 78 poslanců, což je více než třikrát u druhé ODS (25 kusů).

2. Stádní prezident Mlhoš Zeman potvrdil, že sestavením vlády pověří předsedu vítězné strany Andreje Babiše. A co trestní stíhání kvůli dotačnímu podvodu?

"Je to policejní provokace." (Mlhoš)
"Člen ruské páté kolony si notuje s agentem StB." (Mrtvá Kočka)

3. Mnozí se shodují v tom, že demokracie zvítězila. Jeden velikán míní, že máme "respektovat vůli lidí a demokraticky se podrobit výsledkům voleb".

"Demokraticky se podrobit vůli troubů." (Žena Moby Dicka)
"To ale neznamená stát se sami trouby!" (Moby Dick)

Milý velikáne, i když třicetiprocentní "vůle lidu" přidělila Andrejovi krásných 78 poslanců, tak aby vládnul demokraticky, potřebuje se domluvit ještě s někým. A už se domlouvá. Někteří chtějí, jiní chtějí s ANO, ale ne s Burešem. Výsledkem může být, že Mlhoš jmenuje Andreje premiérem menšinové vlády ANO. (Psáno v pondělí.) I když ta vláda nezíská důvěru, pak může Andrej jmenovat ministra vnitra, který mu v posuzování jeho kauzy půjde na ruku stejně jako současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO). A pak třeba dojde na slova prezidenta Mlhoše i dalších populistů, že se budou trestat vyšetřovatelé, kterým se nepodaří u soudu dosáhnout potrestání obviněného.

"A odměňovat soudci, kteří tomu zabrání." (Mrtvá Kočka)

A to bude "demokratické"???

Jiný rozumprd zase míní, že "sněmovna má vůči vládě příliš velké pravomoci". Nejlépe by se vládě vládlo, kdyby se jí do toho nemontovali poslancové. Logicky poslancové opoziční. To by prý teprve byla "smysluplná demokracie".
"Smysluplně lidová demokracie." (Mrtvá Kočka)

4. Do vlády s ANO nechce třeba ODS. A ta za to chce pro svého lídra post předsedy Sněmovny.
"Jsme druzí!" (Petr Fiala)
"Druzí jste tři." (Muška na Zdi)

25 mandátů ODS není tak daleko od čísla 22, což získali Piráti i SPD.  Fakt je, že ti druzí druzí nespytlíkují s ANO většinovou vládu.

5. Jediný, kdo do vlády chce, a to velice hlasitě, je Tokio Omamura.
"Jenom ve vládě můžeme plnit svůj volební program." (Tokio) Nejlepší by pro jeho partaj byla nejspíše ministerstva zahraničí.a vnitra. Ještě v jednom se shodnou:

"Zrušíme Senát." (A.B.B. a T.O.)
"Stejně je to jenom demokratická žvanírna." (A. H.)

V čem se Tokio s Andrejem také shodne, je pořádání referend. Pak teprve zavládne pravá demokracie.
"Demokratická džamáhíríja." (Mrtvá Kočka)

Ale Andrej chce zůstat v EU (a zůstat tak i příjemcem jejích dotací), kdežto Tokio chce referendum o vystoupení. Tokio si také hodlá "posvítit" na Českou televizi a Český rozhlas. Nejlepší by bylo je zestátnit.

6. Jediný, komu nevadí Andrej Babiš v čele vlády, je KSČM. Vojtěch Filip ale vyloučil, že by jeho partaj do vlády šla nebo ji podporovala:

"Jsme levicovou stranou, nebylo by vhodné, abychom se podíleli na vládě pravicové strany." (Vojtěch F. Filip)
"Nečekaný realismus." (Moby Dick)
"Vynucený realismus."  (Žena Moby Dicka)
"KSČM byli vypráskaní." (Mrtvá Kočka)
"Omamnou můrou Tokia." (Muška na Zdi)

7. Jen jeden je první, tři jsou druzí. Ale někteří hanebně prohráli.

a) Komunisti si lížou rány. Experiment postavit v Praze jako vůdkyni provařenou stalinistku Semelovou se neukázal být přínosným. (Je to jedna ze světlých stránek těchto voleb: Semelová vypadla ze Sněmovny!)  Zatímco se z bolševiků stali menševici (místo 43 křesel jen 15), jiní dopadli mnohem hůře.

b) ČSSD je na tom asi nejhůře. Sice má taky 15 křesel, jako komunisti, ale spadli z prvního na nehezké páté místo. Možná proto, že sociální demokracie přestala být před volbami – sociální!

c) KDU-ČSL je na tom taky nejhůře. Ztratila sice jenom 4 křesla, ale zůstala jí jen desítka, což je ztráta skoro 30 % sněmovní váhy. Nejvíc jí asi ublížila srabárna, se kterou vycouvala z koalice ze starosty.

d) TOP 09 je na tom úplně nejhůř. Paradoxně, ačkoliv jí z 26 zůstalo jen 7 křesel, tak se její zástupci ve volebním štábu bláznivě radovali – že prolezli do Sněmovny s odřenýma ušima.

8. Krom ANO zvítězila jediná další strana, totiž Starostové a nezávislí. Ti mají sice nejmenší možný počet poslanců, šest, ale zato do Sněmovny vkráčeli s hrdě vztyčenýma ušima.
"Taky odřenýma." (Mrtvá Kočka)

Poznámka: Nezachycený hodnostář z ANO míní, že se nikomu nechce do vlády, kterou by řídil premiér Babiš, protože ten je prý "náročný".

"To není náročnost, to je bossing." (Moby Dick)
"Što éto takóje »bossing«?" (Žena Moby Dicka)
"Šikana." (Mrtvá Kočka)

A na závěr této kapitoly něco veselého:

V rámci povolebního vyjednávání se Ing. Babišovi něco nelíbilo na neformální komunikaci s předsedou České pirátské strany PhDr. Ivanem Bartošem, Ph.D.
"Měli by se naučit slušnému chování." (Andrej B. Babiš)

To je vskutku dobrá rada od někoho, kdo byl na jednáních vlády tak vulgární, že Muška musela často opustit Zeď zasedačky, ve které Bureš vyučoval své koaliční druhy, aby se vyzvracela pod oknem.

Mimochodem: "Demokracie je politickou organizací společnosti na mravním humanitním základě." (TGM, Nová Evropa, 1917)

A ta mravnost i po sto letech v současné "demokracii" chybí – nejen u vítěze voleb!
*

III. Rozuzlení:

1. Andrej B. Babiš ve středu oznámil, že ANO nebude stavět do prezidentských voleb svého kandidáta:

"Je to nesmysl, někoho »stavět«. To by si to musel odpracovat, jako já teď." (Andrej B. Babiš)
"To je tichá podpora Zemanovi, ti se hledali." (Moby Dick)
"Taky je to dobře skrývaný odpor vůči možné konkurenci ve firmě ANOfert." (Žena Moby Dicka)
"Ne ke konkurenci, ale k faktickému šéfovi." (Mrtvá Kočka)
"A kdo je tady šéf?" (Moby Dick)
"Kdo koho jmenuje – premiér prezidenta, nebo prezident premiéra? Aha!" (Muška na Zdi)
"Já si myslim, že prezidenta by měl správně menovat – já." (Andrej Babiš Mušce na Zdi)

A prakticky se tak stalo.

"Do Vánoc chci mít vládu s důvěrou." (Andrej B. Babiš)
"S tichou podporou SPD a KSČM." (Muška na Zdi)

2. Ve čtvrtek prohásil stádní prezident Mlhoš Zeman na TV Barrandov doslova: "Předpokládám, že Andrej Babiš bude váhat mezi dvěma variantami, variantou menšinové vlády a variantou koaliční vlády. Já mohu garantovat pouze to, že ho v obou těchto variantách podpořím, a to z toho prostého důvodu, že je vítězem voleb a vítěze je třeba ctít a nezávidět mu."

Přeloženo: Zeman nebude chtít po vítězi voleb, aby mu předkládal dojednanou "stojedničku". Jmenuje i jednobarevnou vládu ANO bez podpory ve Sněmovně. (Co jsme říkali v pondělí?) Mlhoš variantu dalších voleb poraženým nedoporučuje, protože prognosticky věští, že by některé slabé kusy do Sněmovny znovu neprolezly, ANO by získalo ještě více hlasů. A nakonec – na nové volby jiné strany než ANO (a možná ještě ODS) nemají finance!

"Bod 2. by měl začínat: »V reakci na  Babišovo prohlášení, že ANO nebude stavět prezidentského kandidáta…« (Muška na Zdi)

3. No dobře: V reakci na to, že Mlhoš prohlásil, že jmenuje Babišovu vládu, i kdyby měla být menšinová, prohlásil Andrej B., že sestaví menšinovou vládu. Samozřejmě s "nezávislými odborníky", což je v české kotlině a v moravských úvalech bráno vždy jako velice skvělá věc. S takovou vládou může vládnout bez důvěry třeba až…
"Až do prezidentských voleb nejmíň."(Žena Moby Dicka)


Politologové se diví, proč to Babiš prohlásil, když ještě nedoběhlo druhé kolečko jednání s parlamentními stranami, a nemá od nich domluvenou podporu.

"Protože už je vymalováno." (Andrej B. Babiš)

A stačilo na to necelých 30 % voličských hlasů.

"To i Hitler a Gottwald měli trochu víc." (Muška na Zdi)
"V posledních demokratických volbách." (Mrtvá Kočka)
------------------------------------------------------------------

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Izrael)

Máme za sebou prohlídku krápníkové Avšalomovy jeskyně a před sebou návrat do Jeruzaléma. Tentokrát pojedeme kratší, avšak mnohem klikatější cestou, než jsme přijeli. A cestou se zastavíme v "malebné vesnici" (výraz z bedekru) Ejn Kerem, což značí "vinohradnický pramen". Malebná vesnice je dnes předměstím Jeruzaléma, kam vás pohodlně dopraví městské autobusy. Třeba i do jeruzalémské nemocnice Hadasa. My do ní míříme autem z druhé strany.



Anonymní silničkou páté třídy se vracíme k odbočce na silnici 3866, a tady už tradičně (dnes už asi pošesté za sebou) zatáčíme doleva. Za pár minut se dostaneme ke křižovatce se silnicí 386, a tady zatáčíme opět tradičně. Vpravo by to bylo do Jeruzaléma o kilometřík kratší a doma bychom byli už za půl hodiny. Ale to bychom museli přejíždět "Západní břeh", na který nemáme pojištění, a hlavně bychom vynechali další důležité památky. Takže vlevo!


Silnice se klikatí po úbočích pahorků nad údolím potoka Sorek. V některých zatáčkách se otevírají pohledy na zelené svahy jiných kopců, pokropené bílými stavbami. Pak se zase noříme do údolí. Silnice se zařezává do strmých úbočí, projíždíme zelenými lesy, které tu raší na skalinách. Zatímco v Českém ráji raší přirozeně, zde každý ten stromek musel být vysazen. Protože neřídím, ale naviguji, mohu se kochat. Protože nenaviguji, neboť není kam odbočit, činím i něco fotografické dokumentace. Na poslední křižovatce se před nás vecpal zelený autobus příměstské dopravy, ale Janinka ho nehodlá předjíždět. Jednak docela čile vytáčí zatáčky (zná to tu), jednak ani není moc kde. Silnice je sevřena mezi svodidla nad roklí a skálu, krajnice za žlutou okrajovou čarou má jen pár čísel, hned za ní je už vyhlouben kamenitý příkop, nic moc pro cyklisty. (Však jsme tu také žádného takového kaskadéra nepotkali. Cyklisté zde mají vlastní stezku rozumně dole u potoka.) Povrch cesty kryje vysoce kvalitní asfalt; kdybych to byl býval věděl, tak bych se téhle trasy neobával. Devadesátkou zde avšak jeti nelze, na rovinkách se Jana nepouští přes sedmdesát, jenže rovinek tu moc není.

Jak jsme zahynuli na Hadase

Po čtvrthodině kochání zahlédnu na kopečku před námi podivně známou mohutnou bílomodrou budovu s neklamným talířem heliportu na jedné z nižších střech. Ne, není to velký bílý slon v Motole, ale už zdálky hlásá, že jde o nemocnici. Nemocnice Hadasa původně vznikla jako součást Hebrejské univerzity, která roku 1925 vyrostla na hoře Scopus, nejsevernějším výběžku "Olivového pohoří", tedy na opačné, východní straně Jeruzaléma. Nikdo se nezmiňuje, proč i zde jde o nemocnici Hadasa – pravděpodobně ji postavili jako rozšíření univerzitní nemocnice, pro jejíž další rozmach už nebylo na hoře Scopus, mezinárodně uznané židovské enklávě ve Východním Jeruzalému, dost místa. Takže v Jeruzalémě jsou dvě nemocnice Hadasa, a v té v katastru obce Ejn Kerem, kam jedeme, je ukryt náš další dnešní cíl. Jak jsem se zmiňoval minule, hodláme shlédnout úchvatný cyklus dvanácti vitráží Marca Chagalla v nemocniční synagoze.


Jsem náramně spokojen sám se sebou. Správně jsem si rozvrhl dnešní den! Odpolední návštěvní hodiny v synagoze jsou do půl čtvrté, a teď je teprve půl druhé. Jenže pro samé kochání a focení jsem málem zapomněl navigovat. Díky domácí přípravě jsem však věděl, že na první křižovatce, která se nám naskytla, musíme zabočit netradičně doprava. Téměř protiběžně a strmě nahoru. Ano, nad námi se tyčí ono monstrum, které teď připomíná křížence Motola s nemocnicí Na Homolce, je velké už odsud, kde k němu máme ještě nejméně kilometr. Proto mě překvapuje že už po chvíli se na kraji silnice hromadí parkující auta na místech, volajících po pokutě. Opravdu – jako u Homolky. Ale co, máme přece Janinu parkovací invalidní kartu, snad se chytíme někde dále a výš. Avšak najednou jsme nějak moc daleko a moc vysoko, a kolem se parkovat nedá. Zastavujeme u chodníku, odchytnu jednoho mladíka. Prý musíme ještě dále a ještě výše, a tam je vlevo vjezd do areálu nemocnice. Ano, jistě, na kruháku. Jenže najednou se nám postaví do cesty závora, couvnout již nelze. Musím vystoupit a vydojit z automatu lístek, Janinka na něj z okénka nedosáhne.

Jana ostatně už nějakou dobu vrčí, abychom zdejší atrakci vynechali; nemocnice obecně se jí nelíbí, čím větší, tím více. Ale já jsem taky tvrdohlavý. Chtěl jsem Chagalla, budeme mít Chagalla, však jsi ho taky chtěla vidět. Už je to jen kousek! Vjíždíme dovnitř, ale všechna parkoviště jsou obsazená. Podařilo se nám najít jedno speciální pro invalidy, do něhož jsem Janince doporučil vjet. Hloupá rada – všech pětadvacet parkovacích míst bylo obsazeno, a z plného parkoviště se couvalo velice špatně. Janinka to raději přenechala na mně. Úplné dopravní hřiště, ovšem přeplněné cizími plechy tak hustě, že jsem z toho dostával klaustrofobii. Příště sem pojedeme autobusem! Jeho zastávka je přímo v nemocnici, každou chvíli sem nějaký přijede a vyteče z něj hromada pacientů, jejich příbuzných – a obdivovatelů Chagallova díla.


Už i já mám v tomto okamžiku Chagalla, neviditelné synagogy i obrovité nemocnice plné zuby. Je opravdu hrozně veliká, takhle zblízka to vypadá, jako by si Homolka sedla na Motol. A je tu prostě přespříliš natláskáno, nic pro duševní usebrání. Spíše pro zahynutí. Naštěstí nás výstupní automatická závora vypustí ven na onen vstupní lístek (nalezen až po chvíli hysterického šacování v poslední kapse). A bez placení, protože kdybychom měli platit, tak bychom nevěděli, jak.

A tak jsme na Hadase nezahynuli.

Pramen vinohradní

Klesáme zpátky na silnici 386. Po další minutě stoupání na vedlejší kopec jsme v centru vesnice Ejn Kerem (což značí "vinohradnický pramen"). Podaří se mi zaparkovat slušně na místní návsi. Naším dalším cílem je františkánský kostel sv. Jana Křtitele, který se zde dle tradice narodil. Nejdříve se ale k němu musíme dostat. Je totiž společně s klášterem obehnanán masivní kamennou zdí. Jdeme asi dva metry širokou uličkou mezi onou zdí a protějšími domy. První plechové dveře vlevo jsou zamčené. Zato vpravo se otevírají dveře do dvorka za jinou zdí, kde bychom si mohli pořídit nějaké nádherné keramické kachlíčky. Studio otevřeno! Naštěstí nás ulička dovede k rohu, a za ním vlevo se už pohostinně otevírá hlavní vstup, nad nímž je do kamenného překladu vytesán františkánský kříž, vlastně čtyři kříže, rozdělené křížem pátým, jehož ramena jsou ukončena břevny. Za dveřmi se zvedá štíhlá věž kostela, ale přišli jsme moc brzo, otevírá se až  14:30, a teď jsou teprve dvě. Tak jak to, že tu mají otevříno?

Kostel je zatím zavřený. Otevřen jest františkánský bufet s nabídkou kávy, snacků a drinků, jak praví reklamní tabule na zdi. Nad dalšími mřížovými dveřmi dokonce další nápis upřesňuje, že se jedná o zařízení zvané italsky "Mensa del pellegrino", aneb Cafe & Restaurant pro poutníky. Míříme k němu přes dvorek, který je zaplněn květinovými záhony. Až po chvíli mi dojde, že v záhonech mniši nepěstují kytky, ale bylinky. Kytky jsou tu ovšem také, je jich spousta. Kdybych se narodil v Izraeli, byl by ze mne nejspíš botanik, ale takhle jen hledím na tu krásu.

Přišli jsme ke klášteru, vstupujeme do jeho hodovní síně. Jak jinak nazvat jídelnu, kde pod klenutým stropem sedí u stolků hromada lidí  a cpe se obědem (vlastně docpává). Protože jde o původní jídelnu mnichů, pak si se spíše hodil název "refektář". Rozhlížím se po nějakém volném stolku, marně hledám nějaký jídelní lístek. Že by tu byla samoobsluha? Nezdá se. V jedné vedlejší místnosti zahlédnu jeptišky, jak myjí nádobí a docvakává mi, že restaurant je to nejspíš jen pro tu poutnickou výpravu, která si jednotný oběd objednala předem. Zdá se, že pro samostatné pellegriny je tu k dispozici pouze pultík s těmi snacky. Kafe nechceme, vodu máme svou a "snacky" (ořechové placičky a housky od snídaně) vlastně taky. Ale možná jsme se spletli a mohli jsme tu klasicky poobědvat. Nicméně v tom okolním ruchu si nás nevšímá žádná obslužná osoba a tak opět vycházíme ven, do slunka a mezi květy.

Sežvýkáme si své skromné zásoby. Máme dost času k tomu, abychom se porozhlédli na prostranství před kostelem. Vnitřní strana obvodové zdi je obložena keramickými cedulemi s patřičným biblickým textem, vážícím se k místu. Texty v mnoha řečech jsou vroubeny krásnými motivy. Podle vročení sem byly instalovány v devadesátých letech minulého a prvních letech tohoto století. Zdá se, že protější kachlíčkové studio přes uličku mělo dobré kšefty!

Baskicky ani španělsky neumím, ale česky a slovensky ano. Avšak více než biblický text z Lukášova evangelia (1:5-25, 57-80 "…a ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu…") mne zaujal rozdíl mezi českou a slovenskou prezentací. Tedy nikoli rozdíl v textu mezi pojmy "dítě" a "chlapček", avšak podpis donátorů. Zatímco českou keramiku věnovali "v pokoře a lásce čeští a moravští věřící" (což mohli být klidně i českoslovenští husité – anebo i někdo za ně), pak slovenskou "slovenskí katolíci s vďakou najvyššiemu za znovuzískanú náboženskú slobodu"… Pokud by mělo zůstat jen u tohoto srovnání, pak mi Češi připadají pokornější, více ekumeničtí – a jako by svou osobní náboženskou svobodu odvozovali spíše od Boha než od režimu.



Máme ještě spoustu času, než se otevře kostel, a tak prozkoumáváme jeho předpolí. Na jeho zdi si na tmavé kovové desce čteme anglicky a polsky připomínku, že se zde v letech 1942 - 1947 modlily děti z polské školy, děkujíce tím Bohu za vysvobození z vyhnanství v sovětském Rusku. Takhle vlevo se zvedá schodiště k soukromým místnostem a pod ním stará zeď s vysvětlujícím nápisem: "Na tomto místě bývaly ruiny rozsáhlé románské budovy, sídla a/nebo svatého pohanského místa". Když vystoupíme po zužujícím se schodišti až do věžovité předsíně kostela, najdeme v ní kruhový plůtek, který chrání zamřížovanou díru v podlaze. Tato studna je prokopána až k podlaze původní byzantské kaple, kde má být zachována mozaika s nápisem "pozdraveni buďte mučedníci Boží". Zdejší křesťanská tradice totiž pochází až ze 6. století. Koukáme se do díry, v šeru patříme jen na naházené dolary, eura, někomu tam upadl zavírací nožík, jiní tam upustili dopisy v obálkách…

Po Byzantincích přišli Arabové, Turci a posléze křižáci, kteří toto tradiční místo obnovili. Jenže muslimové se vrátili a z křižáckého kostela zůstaly zase jen vzpomínky, snad ani trosky ne. Až v 17. století místo vykoupila španělská královská rodina a zbudovala zde nový svatostánek, jak dokazuje i královský erb nad vchodem. Kostel byl dokončen roku 1674, což poněkud vysvětluje pozdně renesanční štíhlost věže, která z dálky působí spíše luteránsky než španělsky katolicky. Ani vevnitř nepůsobí kostel nějak napapaně barokně, spíše moderně, jako by byl vyzdoben ve 20. století.




Dovnitř jsme se dostali úderem půl třetí společně se skupinou polských katolíků, které jsme už viděli, jak se sytí v refektáři. Věřící si nejdříve hezky zapěli. Tak hezky, že jsem jejich asi minutový zpěv zachytil jako video na foťáček. (Je na něm patrna i prokachlíčkovanost kostela.) Následovala mše, kterou sloužil duchovní, kterého si s sebou přivezli. My s Janou jsme se potichu plížili kolem stěn a obdivovali nečekanou krásu interiéru. Celý kostel je totiž vevnitř přenádherně modrobíle vykachlíčkován. Že je španělský se pozná podle  obrazů, které jsou dle bedekru dílem "španělských umělců". Bylo málo světla, bleskem jsem nechtěl znesvěcovat chod mše, ale stejně jsem učinil alespoň dokumentární foto. Protože jsem se málem zapotácel – ale ne, neobjevil jsem dílo El Greca, jak jsem se původně domníval. Jeho Klanění králů jsem viděl vloni v olomouckém Arcidiecézním muzeum, ale tohle byl poněkud pozdější a poněkud méně kubistický obraz. Jenom mne spletlo to dítě a ten vůl. Ale ti se vyskytují u každého biblického narození…
Ještě jsem se podíval do levé lodi až na konec, kde se schází po schodech do přírodní jeskyně, kde se narodil Jan Křtitel. Důkazem je mramorový kruh pod oltářem, na němž je vytesáno: HIC PRAECURSOR DOMINI NATUS EST (zde předchůdce Páně narozen jest). Faktem je, že se tato historická postava narodila někde v Ejn Kerem. Faktem je, že není důvod, aby to bylo ausgerechnet v jeskyni. Jeskyně jsou oblíbené pro uctívání, neb ty často zůstávají jakožto přírodní objekty zachovány, zatímco budovy bývají rozbourány a jejich kamenivo poslouží výhodně k rekonstrukci rodinného sídla. Jenže to je jako nosit jeskyně do Izraele. Zrovna poměrně nedávno, v srpnu 2004, jásal archeolog Shimon Gibson:


"Našel jsem jeskyni Jana Křtitele!" Objevil totiž poblíž Ejn Kerem jeskyni 24 metrů dlouhou a tři a půl metru širokou. Tedy ne jeskyni, ale uměle vytesaný (či rozšířený) podzemní prostor, kde se nacházely reliéfy ze 4. a 5. století, které dle svého objevitele připomínají život a smrt Jana Křtitele. A také se zde nalezlo čtvrt milionu úlomků nádob, jež "mohly sloužit ke křtům". Anebo šlo o hrnčířskou dílnu…

Někde tady to bylo, kde se Jan Křtitel narodil. Nebo kousek vedle. Ve vesnici totiž bydleli jeho rodiče, Zachariáš a Alžběta. A právě Alžbětu (nejspíše svou tetu), jež byla těhotná s Jeníčkem, zde podle tradice navštívila i Marie, těhotná s Ježíškem. A taky se přesně ví, kde to bylo. Samozřejmě taky v jeskyni, v jiné. Té, nad kterou dnes stojí kostel Navštívení Panny Marie.

Ale ten navštívíme až příště.


(Prožito v Ejn Kerem ve středu 3. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 31. října 2017. Právě 500 let poté, co jistý Martin Luther zveřejnil ve Wittenbergu 95 tezí, z nichž nejznámější jsou ty, které kritizovaly odpustky. A právě sto let poté, co britské jednotky osvobodily Beer Ševu od Turků.)

Fotogalerie z kostela sv. Jana Křtitele v Ejn Kerem a jeho okolí: ZDE

Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

(Užít si Ejn Kerem)

Máme za sebou dneska už dvě jeskyně, chystáme se navštívit třetí. No, jeskyni. Skutečnou jeskyní byla krápníková jeskyně Sorek, zasvěcená vojákovi jménem Avšalom. Ta druhá, zasvěcená Janu Křtiteli, se schovává v Ejn Kerem uvnitř františkánského kostela, a je to spíše jeskyňka než jeskyně. Starý Ejn Kerem je poměrně malá obec, avšak docela zasvatyňovaná obec. A zajeskyňovaná. Máme v úmyslu navštívit další místní františkánský kostel Navštívení Panny Marie, jak jsem psal minule. Tedy místo, kde těhotná Panna Marie navštívila svou těhotnou tetu Alžbětu. A poněkud nemluvného strýčka Zachariáše. (To měl z toho, že rovnou neuvěřil zjevení archanděla Gabriela, jenž mu oznámil narození syna. Zachariášovo oněmění bylo vyžádaným znamením a trvalo až do Jeníčkovy obřízky. Jako kněz byl celou tu dobu docela diskvalifikován.) Abychom se ke svému dnešnímu konečnému cíli dostali co nejblíže, vracíme se 200 metrů na sever zpátky k autu a popojíždíme půl kilometru na jih. Řídí Janinka, abych mohl navigovat podle jejího chytrouše, ale nakonec musím navigovat podle okolí. Samozřejmě, že původní mnou naplánovaná přímá cesta uličkou, která vede k onomu kostelu je neprůjezdná, a tak se na ní musíme vypohybovat kolem kruhového autobusového parkoviště, které připomíná konečnou zastávku u trojské ZOO. Stejně jako tam, je i zde narváno.

Autem raději ne

Prokličkujeme na původní směr, ale musíme jet jenom krokem, abychom neporáželi dav polských poutníků, které jsme slyšeli zpívat už v Kostele sv. Jana Křtitele. Po chvilce jsme už na křižovatce u mešity, která značí konec naší cesty autem. Ne, že bychom dále nesměli jet, ale v tom rovném přímém směru, kam se chystáme, se silnička zužuje na nějaké tři metry. Těžko by se nám mezi davy poutníků na ní obracelo, těžko couvalo, a těžko by se nám na ní parkovalo! (Později zjistím, že tam jsou před domy přes uličku parkovací místečka, vystrčená nad rokli. Tam by se mi také nechtělo couvat…) S velkým štěstím zaparkujeme na parkovišťátku u restaurace aneb Brasserie, na posledním místě, kde to jde. (Ale raději to zde sami nezkoušejte, pokud nemáte invalidní parkovací průkaz.) Vylezeme ven a hodláme se vydat rovně podle šipek k "Visitation Church", avšak šipka vlevo vzhůru nám ukazuje na další místní skvělé místo, totiž "Russian Gorney Monastery". Jeho zlaté báně na věžích jsme viděli už ze středu vesnice, chtěl bych si je vyfotit zblízka a nahlédnout dovnitř kláštera a přilehlých kostelů.

Ejn Kerem z Jad Vašem

Čeká nás prudké stoupání, a tak se ptám Janinky, jestli se nemám vrátit pro auto, abychom se nemuseli trmácet. Ale Janinka se chce trmácet, když už s tím jednou začala. Však to nebude daleko. Už po chvilce, kdy se ulička obklopí zdmi z kostrbatých kamenů, které ji svírají do asi čtyřmetrové šířky, si blahopřeju, že tudy jdeme pěšky. Zejména když se pak prudce lomí vpravo. Nepřívětivost pro použití vypůjčeného auta netlumí ani zrcadlo nad zatáčkou. Lezeme nahoru. Vpravo kolem luxusních hotelů v arabském stylu – kamenná jednopatrová budova, opečovávané palmy stíní parkoviště s pečlivě vydlážděným parkovištěm. Vlevo klesá údolí s terasami, na nichž rostou olivy. Během cesty vyprávím Janě zkazku o zdejším ruském klášteru, kterou jsem zachytil už ve své knize v kapitole Mír údolí pospolitostí. Byli jsme tehdy na svahu památníku Jad Vašem v místě, odkud je na Ejn Kerem asi nejlépe vidět (viz přiložené foto z roku 2014). Kdosi nám tam tehdy vyprávěl, že onen pravoslavný klášter byl rozestavěn ještě v době carského Ruska, ale jeho věže byly dostavěny až za sovětské éry. A ty jeptišky, které sem do britského mandátního území Palestina z Moskvy po VŘSR přijely, nebyly už příslušnicemi "Bílé církve", avšak "Rudé církve". Tak jeptišky to byly všechny – ale zároveň i agentky KGB…

Po sedmi minutách přicházíme k odbočce, které by nás měla dovést vpravo k monastýru. Vlevo je pod olivami parkoviště (vida!) jednoho z Youth Hostelů. Nad ním se mi rozevírá pohled jako z nějaké ruské pohádky: Na uschlém stromě tam sedí velký černý havran, v rozsoše stromu se jeví malý bílý Měsíc v první čtvrti. Vpravo bychom už měli vidět zlaté báně, avšak zakrývají je stromy a vysoké zdi. Pokračujeme pár metrů po odbočce, než nás zastaví nevlídná plechová zelená vrata, jejichž pochmurnost nezlepší ani plechový zelený pravoslavný kříž, jimiž jsou ve výšce zakončena, ani mramorový schematický reliéf Bohorodičky a Janorodičky na kamenném oblouku nad vraty. Vlevo na zdi se skví mramorová deska s podrobějším reliéfem onoho setkání s černým ruským a hebrejským nápisem, který příchozím zvěstuje (nebylo přeloženo z hebrejštiny):



Z desky prýští vlídnost Boží, ze zdi nad ní na nás shlížejí ostré skleněné střepy a žiletkový drát. A když se tak díváme na tu nevlídnou kasárenskou zelenou bránu a tyhle ostřepené zdi, napadá nás s Janinkou zároveň: Zavřené to tu není kvůli tomu, aby se nezvaní hosté nedostali dovnitř, ale aby se jeptišky nedostaly ven! A dost dobře je možné, že je to tu dodnes nejen ruské, ale i kágébácké…

Ještě vylézáme kousek výše. Tady nás vpravo zastaví další zelená vrata, popsaná bílými hebrejskými znaky a kresbou bílé holubice, stoupající k bílému obláčku. Tváří se poněkud vlídněji než vchod do nižšího monastýru. "Bet Avinu" je napsáno na keramické desce; později si najdu, že jde o synagogu místních "mesianistů", aneb židovských křesťanů. A třeba by nás tam pustili, kdybychom zazvonili. Jenže nezvoníme, neměli bychom už čas na navštívení Navštívení. Ta zelená barva na vratech je tu možná proto, že jeptiškám nějaká zbyla. Anebo je natírala stejná firma…

Lákavé!

Scházíme zpátky ke křižovatkové mešitě. Janinka by se k ní chtěla spustit procházkou údolím mezi olivovými háji. Dokonce už tam kousek nakročíme, ale včas se zarazím. Podle pohledu to vypadá, že zvolená pěšina by na druhé straně z údolí zase vylézala. Kdybychom se chtěli spustit osou údolí, museli bychom seskakovat z metrových teras, a kdoví, do jakého křoviska bychom zapadli. Nejspíš by nás zastavily zdi a ploty. Nic takového! Janinka nakonec s povzdechcem uzná mé důvody a pokorně se vrací na silničku. Už když jsme se drásali nahoru, tak jsem si v duchu nadával, kam svou družku táhnu. Ono je to totiž takhle vždycky. Snažím se šetřit Janiny síly. Zkrátím maximalistický program na polovinu. Jenže když už si člověk myslí, jak dobře rozpočítal energii a čas, tak se vždycky ještě pustí někam dál. Zejména proto, že Janinka je zvědavá a chce se jí nahlédnout za tu polovinu, no a já ji mám vlastně připravenou, vetšinou (tohle údolí ne), tak proč bychom tam nešli, když se mé milé chce. Na to plánuju rezervy, ale rezervy na rezervy už neplánuju. Už teď jsou rezervy vyčerpány šplhem k monastýru. Tady v tom překrásném údolí bychom nejspíše bídně zahynuli. Pravidelně se totiž stává, že v tom místě, které je nejvzdálenější od našeho auta, případně pomoci hodných lidí či jiné záchrany, mi Janinka samozřejmě sdělí: "Já už nemůžu." Ať už je to v Jizerkách nebo v Izraeli. Ale zatím vždycky musela moci a zatím vždycky nakonec mohla. Takže leckdy ještě překročíme původní maximalistický plán…

Takže jsme k mešitě sešli v pohodě a ještě s nějakými silami. Jdeme tedy původním směrem, silničku vlevo vroubí opěrná zeď se spadajícími rudými květy a vyhřívající se kočkou, vpravo klesá prudce rokle, za níž se ukazují pěkné terasovité domky. Další ubytovací kapacity. Šikmo vlevo nahoru stoupají ze silničky celkem schůdné schody, mířící k našemu cíli. Jsou ovšem až za zamčenou mříží! Chci se už vrátit, naštěstí rovně ještě proudí davy. Tak tam bude asi něco zajímavého. Jdeme dále, a objevují se další pozvolné schody šikmo vzhůru. Sláva, jdeme správně! Před prvním odpočivadlem mě téměř sklátí kašel. Číhá zde totiž "Rosary Sisters Gift Shop" se svatými obrázky, růženci a jinými místními suvenýry, a před ním ve výšce mého nosu kadí jakési posvátné smradidlo. František! Sem se hodí.

Jad Vašem z Ejn Kerem

A už jsme na vršku schodiště. Vpravo se otevírá pohled přes kostel sv. Jana na Jad Vašem, vlevo se otevírá brána ke kostelu Navštívení. Ten se pne do výše úzkou věží a širokým štítem, jemuž dominuje rozsáhlá mozaika, zobrazující exkurzi Marie z Nazareta na tato místa. Panna sedí na oslíku, doprovázejí ji andělé, ve stínu hor (a věže) na ni čeká tetinka. Kostel je to moderní, dokončen byl podle plánů italského architekta Antonia Barluzziho v roce 1955. Barluzzi (1884-1960) je osvědčený místní architekt, s jeho stavbami jsme se tu už mockrát setkali. Postavil kapli Dominus Flevit na svazích Olivové hory, Kostel všech národů v Getsemanech, kapli Bičování na začátku Via Dolorosy, Kostel Blahoslavení nad mořem Galilejským nebo Chám proměnění na hoře Tábor, ale také Italskou nemocnici v Jeruzalémě. Ve Svaté zemi postavil a zrekonstruoval celkem 24 kostelů, špitálů a škol. Měl na to dost času – od roku 1912 až právě do roku 1955. Jeho návštěva Jeruzaléma v roce 1918 nebyla čistě architektonická, byl tu jako seržant italské armády, která se spolupodílela na osvobození Jeruzaléma od otomanské nadvlády…

Na dvorku před kostelem je na zdech umístěn patřičný citát z Lukáše (Mariina motlitba "Velebí má duše Pána a zajásal můj duch v Bohu…") v celkem 42 jazycích, přičemž keramická deska, kterou jsem si byl schopen přečíst, je vyvedena v jazyce "Bohemice". Citát musí pocházet od Lukáše – ostatní evangelisté se o této historce nezmiňují (krom apokryfního Jakuba). Co ještě Lukáš i apokryfníci zmínili jen tak mimochodem bylo, že ona "návštěva" se protáhla na tři měsíce.

Vcházíme podloubím nečekaně nikoli do hlavní lodi kostela, ale do jeho suterénu, kaple, z níž znějí nábožné zpěvy polských poutníků, s nimiž se dnes setkáváme už od kostela sv. Jana. Kaple je vyzdobena lunetami, které zobrazují nejen setkání svatých těhulek, ale i vraždění Neviňátek. Hodný bílý anděl odvádí vyděšenou Alžbětu s malým Jeníkem do ochrany jeskyně, zatímco za zády mu Herodesova soldateska probodává dětičky v náručí matek. Člověka přitom napadají kacířské myšlenky, jako že proč andělé neochránili i jiných dítek. Ale tak je to vždycky. I Hospodin za času panování nevěrného krále Achaba ze všech svých kněží zachránil jedině Eliáše…


Protože jsem měl pohled upřený vzhůru a sluch zaměstnaný zpěvem, možná jsem si ani nevšiml té pravé přírodní jeskyně. Všiml jsem si výklenku, k němuž vedla chodbička, na jejíž podlaze jsem obdivoval keramický panel s mořskými rybami a jinými potvorami. Chodba končila apsidou se symbolickou studní. Tak nevím, ale "přírodní" to moc nebylo. Jenom jeskynní. Jeskyňkovité…


Kostel je dle bedekru "dvoupodlažní", ovšem ze suterénu se do přízemí vchází venkem. Tedy po točitém schodišti příjemnou zelenou a barevnou zahradou. Přicházíme k boční zdi kostela, jehož vysoká okna jsou rozčleněna kovovými rostlinnými motivy palem a vinných hroznů. Vevnitř nás vítá jednolodní prostor, který je bohatě zdoben téměř hyperrealistickými biblickými výjevy. To se dalo čekat. Nečekané bylo, jak se severní, tedy vstupní, stěna kostela, která jediná je prolomená okny, jeví zevnitř. Nikoli nějaké vitráže, právě ony zmiňované přírodní motivy vytvářejí s venkovním světlem černobílou krajku, která tvoří nečekaně skromný protipól barevnému hyperrealismu na jižní zdi.


Strop – on to vlastně není strop. Pohled končí až u samé stanové střechy s dřevěnými kazetami, viděné nad červenomodrobílými krovy. Nádhera! Prostota kombinovaná s přepychem. K přepychu patří i mozaiková podlaha, zase řešená v kazetách, nyní ne v dřevěných, ale v mramorových rámech, v nichž plují kachničky nebo želvy. Mozaiky do stavební historie Izraele nepochybně patří. Skvělá stavba, skvělý interiér, teprve zde jsem si začal pana architekta Barluzziho skutečně vážit.



Jestli jsme byli na tom skutečném místě Janova narození? No, mělo to být jedno judské město "v horách". Takže se jako další možné místo uvádí Hebron či město Juta poblíž Hebronu. Když ony jsou tady hory všude, a v nich jeskyně. Prostě bylo to někde tady – nebo kousek vedle. Pro Ejn Kerem svědčí společně přijímaná tradice západních, východních i orientálních církví. Místní tradice je poprvé písemně doložena až v polovině 9. století, a že se prý nachází i dříve v některých koptských a arabských rukopisech evangelií. Nicméně už křižáci zde postavili první kostel. Stávaly zde římské domy, pak arabské, historie je bourala, ze starých kamenů se stavěly nové domy. Zůstala tu jen skála, kolem které jsme se vraceli a kde se Janince zlíbilo se jí dotknout. Neboť to bylo jedno z těch míst, kde to je. Anebo by mohlo být.

Jedno z takovýchh míst se bezpochyby nachází i v oné mešitě na křižovatce, kolem které se vracíme. Kdybych byl býval věděl, že skrývá "Mariin pramen", čili onen původní "pramen vinohradní", po němž má vesnice jméno, tak bychom se tam asi byli bývali na něj podívali. Takhle jsem si mešitu jen zběžně vyfotil. A pak už jsme zalezli do auta a vydali se zpátky ke svému hostelu na rohu Kikar Zion.
*

Jak jsme zahynuli při návratu do Jeruzaléma

Mešita s Mariiným pramenem

Řídila Janinka, já navigoval, abychom nezabloudili. A tak jsme zabloudili. Protože jsme měli na Janině chytrouši dvě mapy a dvě navigace, tak jsem si vybral jednu ze dvou navigací. Že to nebude tak jednoduché se ukázalo hned na nedalekém kruhovém autobusovém obratišti a parkovišti, kterým jsme z hlavní silnice sjížděli k pramenité mešitě. Navigace po mně z nějakého důvodu žádala, abychom to parkoviště objeli. Možná proto, abychom vytvořili magický znak Omega, já nevím. Tady mne Janinka neposlechla a jela podle značek. Vrátili jsme se tedy na silnici 386 a pustili se po ní zase vpravo k východu, což nás po pár minutách dovedlo až ke konečné lehkého tramvajového vlaku linky L1 na Hoře Herzl nad Jad Vašem. Přesněji, dovedlo nás to do kolony před křižovatkou.

A stáli jsme, postávali, popojížděli. A na křižovatce Janinko ne teď doleva, to bychom byli v protisměru, ne teď doleva, to bychom vjeli na koleje, teď doleva, ale do pravého pruhu přece! Divím se, že mě nezabila, jen začínala pod povrchem bublat. Ale šlo to dobře, kombinoval jsem navrženou trasu s vlastními zkušenostmi. Takže teď vpravo na ulici Šmuel Bajt, mimoúrovňově přejedeme magistrálu Menachema Begina, na Herzogovi vlevo, přes čtvrť Kirjat Šmuel rovně, a už zastavujeme u vjezdu na Pařížské náměstí(čko), což je vlastně křižovatka s třídou Krále Jiřího (V.). Až padne zelená, pojedeme po Jiřím hezky vlevo, přes Jaffskou třídu až k ulici Tak Nevím, a tam už vím.

Padla zelená, vjeli jsme doleva na Paris Square, zařadili se do pravého pruhu (oba levé jsou toliko pro taxíky a autobusy) a po třídě Krále Jiřího – jsme pohodlně nemohli, neboť nejen značka, ale i kovová zábrana nás z ní svedly vpravo, kam jsem ale vůbec nechtěl! Přitom ještě vloni jsem pohodlně Jiřího Krále třídou Pátého jel přes Jaffa Road až k ha-Neviim. Buďto se to za rok změnilo, anebo jsem vloni porušil přikázaný směr. Rovně to nejde, vem to vpravo Jano, ale jedeme někam, kde to nemám naplánovaný. V časovém tlaku jsem pak učinil něco, co by žádný navigátor neměl udělat: Podlehl jsem vábení navigace, navedl Janinku na další křižovatce vlevo mezi Park nezávislosti a rybník Mamilla. Skončili jsme u křižovatky s tramvajovou tratí na Jafské třídě; hned naproti je ta ulička Hesvan, kde normálně parkujeme před policejní stanicí a ruskou katedrálou svaté Trinity. Tam za tou pěší zónou. Tam za těmi elektronicky zasouvatelnými sloupky, které umožňují policajtům vjet rovnou sem, a které jsou teď – elektronicky vysunuté… Což obě navigace už asi šest let ignorují, ale já bych to vědět měl, protože kolem těch sloupků jsme se šli včera ubytovat, přece.

"Kam mám ksakru jet?!" vybublala Janička. Máme to mezi sebou tak hezky rozložené – když jsem (občas) hysterický já, je Janinka v klidu, když (velice zřídka) jde záchvat na Janu, tak jsem zase já profesionálně klidný. Takže jsme se jednosměrkami (které měly mapy i navigace obráceně) vypohybovali ke staré radnici, a pak až k té ruské katedrále. Těsně před katedrálou a zaparkováním jsem už Janu ale docela rozzuřil nevinnou poznámkou "a tady za tím kruhákem doleva".

"Za jakým kruhákem???" táže se zle Jana a jede přes něj rovnou doleva. Neviděla ho. (Tak jako já si nevšiml jiného kruháku loni v Haifě.) Avšak jsme na místě, Jana zaparkuje, lezeme ven. Těch asi deset kilometrů z Ejn Kerem jsme zvládli za čtyřicet minut, se ztrátou květinky, několika – no, lánu květinek. Už tady padá rozhodnutí: Zítra nikam autem nepojedeme! Padá tak můj plán shlédnout trapistický Latrúnský klášter (možné biblické Emauzy), blízký MiniIzrael i sousední lesní výsadbu u Nachšonu. (To všechno jsem původně naplánoval i s dnešním programem na jeden den, než jsem začal půlit svůj maximalismus.) Ráno vrátíme auto… No ale auto jsme si půjčovali na deset dní, přesněji na 10 x 24 hodin, takže bychom ho mohli vrátit až zítra kolem půl šesté večer. Pokud bychom to stihli přes večerní zácpy z Nachšonu. Avšak řízení a navigování přes Jeruzalém máme už oba plné zuby. Konec s maximalismem a turistickým údernictvím! Naštěstí jsme dneska při návratu tak úplně zcela nezahynuli, neměli bychom chtít zahynout ani zítra. Snad se nám to nepodaří na posledních třech kilometrech k půjčovně Hertz. A pak si v klidu užijeme Jeruzaléma. Máme na to celé čtyři dny!

Ale o tom až příště.

(Prožito v Ejn Kerem a cestou do Jeruzaléma ve středu 3. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 7. listopadu 2017. V den, kdy svého času chodívali Češi slavit v lampionových průvodech a s mnoha praporci své vítězství na Bílé hoře.)


Kdo chce vidět více, pak fotogalerie z kostela sv. Navštívení Panny Marie v Ejn Kerem a jeho okolí je k mání: ZDE
 Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v Neoluxoru). Změna: Neoluxor ho už v e-shopu nemá, jen na vybraných prodejnách v Chomutově a Liberci. Na e-shopu ho ale nabízí třeba  Kosmas. Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)