Tvůrčí způsob, vypouštění balonků, strach chvostoskoků a hlasité mlčení

Prezident Mlhoš Zeman ve čtvrtek 2.11. na TV Barrandov citoval "takovou krásnou" větu, která je v Ústavě ČR a týká se "jisté konkrétní situace, kdy by neprošel ani třetí pokus" o vyslovení důvěry vládě a zní:

"Prezident může rozpustit sněmovnu a vyhlásit předčasné volby. Pozor, může, nikoliv musí."

Dále se pochválil: "Já jsem člověk, který ústavu používá tvůrčím způsobem."

A postrašil: "Vláda bez důvěry může teoreticky vládnout až čtyři roky, právě proto, že ústava nestanoví žádný termín. Václav Klaus nechal Topolánkův kabinet také vládnout několik měsíců, než získal důvěru. Nechci strašit, věřím, že vše proběhne za daleko kratší období."



A skutečně se mu podařilo vystrašit úplně všechny. Nejdříve předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, kterého na Barrandově zmínil, neb se prý nezávisle na panu prezidentovi podobně vyjádřil v Hospodských novinách: "On (Rychetský) dokonce říká doslova, že v takovém případě, pokud by tedy prezident nerozpustil Sněmovnu, by vláda bez důvěry mohla vládnout celé své funkční období. Tak když to říká i předseda Ústavního soudu ve veřejně publikovaném rozhovoru, proč bych to neříkal i já jako právní laik."

Rychetský se skutečně vylekal a obratem upřesnil svoje citované technicistní vyjádření: "Není možné – bez jakéhokoli časového omezení nebo dokonce na čtyři roky – se smířit s existencí vlády bez důvěry, která podala demisi a která je jenom pověřená."

Nemá smysl citovat ošklivé větičky o ohýbání a zneužívání Ústavy, překračování hrany ústavnosti a podobně, které vypustili představitelé všech stran.
"Krom ANO." (Žena Moby Dicka)

Zajímavé byly prakticky shodné výroky, které vynesli
a) Milan Chovance (ČSSD), který pravil, že si prezident uvědomuje nereálnost takových kroků: "Zeman vypustil pouze balónek."
b) Radek Vondráček (za ANO nominovaný na předsedu Sněmovny): "Je to takové pošťouchnutí ze strany pana prezidenta…Určitě si to nikdo nepřeje a nestane se to."

Teď jde totiž o volbu předsedy sněmovny. Ten má jmenovat premiéra při třetím pokusu. Výsledkem pošťuchujícího balonku překvapivě je, že dvě partaje Vondráčka podpoří.

"Šovinistická SPD." (Žena Moby Dicka)
"A komunistická KSČM." (Mrtvá Kočka)

Jak to Piráti, kteří zatím jako jediní neagropartaj Vondráčka podporovali uslyšeli, hned otočili kormidlem: "My s nesystémovými stranami hlasovat nebudeme."
"A proč, když bude Vondráček nejspíš stejně zvolenej?" (Moby Dick)
"Abychom vypadali zásadoví." (Nejmenovaný Pirát pro agenturu MnZ)

Zajímavější byla reakce místopředsedy (právě!) SPD Radima Fialy: "Nechci pana Babiše vůbec obhajovat, uvědomuju si to riziko, ale může se stát, že klidně hned první vláda dostane v Poslanecké sněmovně důvěru."
"No vida! A ani jsem nemusela sedět na zdi." (Muška na Zdi)
"Proč se stále spekuluje o třech pokusech? Možná to uděláme na první pokus." (Ve středu se shodně ozvala i hlavní figura, Andrej B. Babiš v rozhovoru pro MfD, tiskovinu svěřenou do nezávislého rodinného fondu)

Podpora pro Vondráčka se může přetavit i v podporu pro Babiše. Takže nás čeká menšinová vláda Andreje B. Babiše s tichou podporou Tokia Omamury a Vojtěcha F. Filipa. Partaje si totiž nepřejí opakování voleb. Jednak na ně většina už nemá peníze, a jednak by se do Sněmovny minimálně tři chvostoskoci už ani nemuseli dostat. Proto se hlasitě mlčí, že se Sněmovna může 120 hlasy rozpustit sama.
*

Zatímco lodice ANOfertu jede pevně po zvolené linii Time Manadementu, začínají se vrkočit děje kol nastávající volby prezidenta republiky. Termín pro podání přihlášky kandidátů vypršel právě v úterý, ke stoletému výročí VŘSR (která nebyla ani Velká, ani Říjnová, zpočátku dokonce ani Socialistická, a už vůbec ne Revoluce). Mnozí kandidáti vyčkali do posledních chvil, spoléhajíce se na podpisy deseti senátorů či dvaceti poslanců. Takže krom tří kandidátů, kteří představili podpisové archy občanů (Jiří Drahoš se chlubí číslem přes 115.000, Mlhoš Zeman avizuje 113.038 kusů, Horáček přes 80.000) je tu i peleton dalších. Nakonec se zřejmě přihlásilo 18 uchazečů, z nichž avšak 11 nedisponovalo potřebným počtem hlasů ani ničím jiným, než kusem papíru, že hodlají býti jmenováni prezidenty ČR… Krom tří jmenovaných uchazečů se zbytek spokojil s několika podpisy senátorů či odcházejích a nových poslanců. (Přičemž u některých nových poslanců se ještě neví, jestli jsou vůbec poslanci.)

No ale volně dle Mlhošových slov: Má vůbec význam hlásit se o hlasy milionů voličů, když si nejste schopni schrastit alespoň 50 tisíc podpisů?

Nejposlednější z posledních se v pondělí nečekaně zapojil expremiér Mirek Topolánek (exODS). Také jsme si všimli té náhodné časové shody, ale nechme promluvit pana Mlhoše Zemana ve čtvrtečním Týdnu Barrandova s prezidentem, kde na dotaz ředitele moderátora ke kandidatuře této "jedné z velmi kontroverzních postav politiky posledních dejme tomu patnácti let" odvětil:

"Zcela bez souvislosti s touto kandidaturou konstatuji, že před několika málo dny nastoupil do vězení Marek Dalík, stačí?" (Mlhoš Zeman)
"No, on nastoupil právě to pondělí." (Muška na Zdi)

Kdo by nevěděl: Marek byl osobním přítelem Mirka a zařizoval pro něj různé špinavé i svinské záležitosti.
"Ovšemže pouze ze svého osobního popudu." (Marek Dalík pro agenturu Muška na Zdi)

Dokonce mu i domluvil pěkný byt v pěkném místě. Byli vlastně sousedé.
"Bydleli na stejném patře." (Žena MOby Dicka)
"Možná ještě budou." (Mrtvá Kočka)
*

Zcela bez souvislosti s kandidaturou prezidenta Zemana konstatujeme, že trestní stíhání pánů Babiše a Faltýnka (ANOfert) bylo přerušeno kvůli obnovení jejich poslanecké imunity, nežeby se vyvrátila temná podezření o odklonění evropských dotací pro malé podniky do Babišova impéria.

Mimochodem, rovněž je zajímavé, jak ohledně trestního stíhání imperialisty Babiše a jeho dalšího "vydání" všechny partaje velice hlasitě mlčí.

Může se stát, že všelidový pan prezident ještě před prezidentskou volbou udělí svému oblíbenému panu premiérovi abolici. Prezident republiky je totiž oprávněnou osobou. Z toho titulu může nařídit, aby se trestní stíhání pro určitý trestný čin nezahajovalo, a pokud již zahájeno bylo, ale nebylo doposud pravomocně skončeno, aby bylo zastaveno.

"Jenže jde o evropský prachy a EU to tak nenechá." (Moby Dick)
"Nenechá. Ale nebude se soudit s nejmenovaným premiérem, jenom si stáhne vyplacené peníze zpátky." (Žena Moby Dicka)
"Případně ještě vysolí pokutu." (Mrtvá Kočka)

Povolební resumé: Menažerie Moby Dicka se děsí, že hlasitých mlčení bude za chvíli už tolik, že si jich přestaneme všímat.
"Dokud do toho nešlápneme." (Žena Moby Dicka)
"Anebo do toho hovna nespadneme po čuni." (Mrtvá Kočka)
*

Na závěr něco veselého:
Je možné, že soud zruší Topolánkovu kandidaturu. A to proto, že někteří senátoři podepisovali různé kandidátky, liberální Štětina prý tři. Dříve se to podle příslušného zákona a ministerstva vnitra smělo, dnes se to podle stejného zákona, avšak jiného ministerstva vnitra nesmí.

Pokud bude Mirkova kandidatura uznána, čeká ho jiný zádrhel: Protože ho nejmenovaní zlobbisté přemluvili na poslední chvíli, nemá, a technicky ani ještě nějakou dobu nemůže mít "transparentní účet". Takže by mohl platit pokutu 500 tisíc Kč.
"Půl mega. To je jedno kolo od Panduru." (Nejmenovaný zlobbista v péči nenápravného zařízení pro MnZ)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Jeruzalém)

Večer na Jaffa Road

Na užití Jeruzaléma máme vlastně víc než čtyři dny. Třeba hned dnes večer si ho můžeme užívat. Vlastně musíme, když se chceme najíst. A najíst se chceme, dnes jsme pořádně neobědvali. Takže se po příjezdu z Ejn Kerem nejdříve ve svém hostýlku upravíme. Trvá nám to hodinu, zdržuju hlavně já, když se chci zbavit nevítaného suvenýru z Rudého moře, totiž ulomeného ostnu v koleni. Nějaký mořský ježek se mi pomstil za to, že jsem se o něj opřel či otřel. Nerad. Naštěstí má s sebou Janinka pinzetu. Je poněkud lepší než moje, ocelová, značka Solingen. Stávala za sociku tři stovky, a moje milá paní doktorka si ji pořídila za studia při chirurgické praxi. Jo, to se hodí, mít na cestách s sebou doktora!



Je šest hodin večer letního času, když vylézáme na Jaffskou třídu hned u Kikar Zion. Ještě svítí slunce a pěkně osvětluje stánky, rozestavěné podél tramvajové trati a na blízkém plácku. "Jerusalem Night Market," hlásají plachty, na nich umístěné. Vlastně i vloni jsme byli oblaženi podobným trhem. Nabízejí se zde opět roztodivné šperky, náhrdelníky, tepané měděné konvice… Až když přicházím ke stánku s kipami, kde si můžete vybrat tu, která propaguje váš fotbalový klub, uvědomuju si, že tohle je zboží z nedaleké ulice Ben Jehudy. Tyhlety jarmulky jsem si nekupoval a tuhle mi Janinka koupila. Benjehudští obchodníci vylezli ze své nákupní zóny, kde asi museli zavřít, nebo ponechat prodej na někom z rodiny, a vysunuli se až sem. Toto marketingové přejinačení normálních krámů mi připadá dost zoufalé a poněkud marné. Davy se na tomto tržišťátku nekonají, avšak večer ještě nezačal.

Máme jiné plány na utácení peněz. Hodláme povečeřet. Jdeme směrem ke Starému městu a máme problém. Takhle vlevo jsou hlavně kavárny a slaďárny, kde se nesežene vhodná večeře ani pro tak homeopatického cukrovkáře, jako jsem já. Obracíme se vpravo a odmítneme nabízející se picárnu. Jsme v Jeruzalémě, ne v Itálii, Řecku nebo Katalánsku, přece. Chceme něco echt místního. Najdeme to v samoobslužné jídelně hned vedle. Pozorujeme, jak to dělají jiní, a pak se chopíme talířů. Nakládáme si na ně různé nabízející se dobrůtky. Bulgur, nudle, opečené papriky, jakési masínko, zaléváme omáčkou. Co si dáš, to si dáš, kolik se ti vejde a nepřeteče. A pak už jen zaplatíš jednotnou cenu 44 šekelů. Nějaké drahé, ale tady je snad všechno pro Čechy nějaké drahé, když nechce žít jen na falafelu a pečivu. No ano, skvělý chlebík k tomu dostaneme, se zapečenými asi datlemi. Sedáme si ven na zahrádku, ještě je docela teplo, a pouštíme se do jídla.

Což neznamená, že bychom nesledovali okolní cvrkot. Zejména, když až ke stolkům zajíždí dvojice policajtů na mohutných černých koních. Koukáme, jak do sebe láduje obrovskou pizzu rodinka na vedlejší zahrádce, a teprve teď si všímám, kam jsme to vlezli my. Do vegetariánské jídelny! Takže to masínko bylo zjevně sojové, avšak skvělé. Nejsme vegetariáni, avšak zeleninu nezavrhujeme, naopak po ní lačníme. Když si dáme třeba hummus, tak ten je samozřejmě hlavně z cizrny, takže jíme luštěninu. Avšak nerozdělujeme jídla na "vegetariánská" a "nevegetariánská", jíme, co nám chutná. A tohle nám chutnalo.

Dneska už toho máme dost a tak se hned po jídle vracíme do hostelu. Jdeme zase kolem  nočního marketu. Tentokrát ho ozvučuje pouliční umělec. Na kytaru dobře hraje, avšak zpívá tuze falešně. Tak, že poprvé necítím dojetí při neoficiální jeruzalémské hymně Jerušalajim šel zahav…

Doma se oblečeme trochu tepleji a jdeme si uvařit čaj. Jak už jsem psal, hostelík jest vybaven střešní "společnou kuchyní". A v kuchyni je vskutku společnost, jež si vaří večeři. To, že je kuchyně "společná" znamená, že je toho, kdo si ji obsadí jako první. Jediný dřez je okupován třemi rybami, které radostně zbavuje vnitřností matka místního klubu. Když mamina dočistí ryby, jme se je vařit, a zatímco je sporák obsazen rybami, začne se umývat nádobí. Koukám na ústí kohoutku nad umyvadlem, je od šupin. Raději seběhnu pro vodu o patro níž do naší malinké (85 x 180 cm) záchodové koupelničky. Naštěstí je varná konvice volná. Místní osazenstvo preferuje zjevně zdarmou kávu z kávovaru. Ech! Jaří američtí senioři na nás působí dojmem komuny zastydlých hipíků. Anebo esesmáků (SSM) na letní aktivitě. Kolektivismu jsme si užili ve svém životě už dost, tak se od nich vzdalujeme na terasu, která je volná.

K večeru se totiž zvedá obvyklý západní vítr, v Jaffa Road spíše hutný průvan. Tady nad touto tepnou vítr tolik zatím neduje. Slunce už zapadlo, západní obzor je stále ještě zlatý, modř nad zlatem přechází k východu až k noční černi. Povětřím poletuje ještě spousta vlaštovek a my se za cinkání tramvají vracíme do svého pokojíku. Naštěstí je vybavena skvělou postelí, na které se nám dobře spalo. Ale ještě neusínáme, prohlížíme si mé "denní práce", totiž fotky, jež jsem dnes učinil. Každý večer si je překopíruju do Janina noťasu, abych o ně při ztrátě foťáčku nepřišel. A když už mám otevřený počítač, tak si ty snímky společně prohlížíme. Pojídáme čerstvé datle a jejich pecky házíme zdálky do koše. Jen pětkrát jsme se netrefili! Uklízečce tím práci nepřiděláváme, za celých šest dní nepřišla ani jednou. Aniž by kdo vynesl odpadkový koš či vyměnil ručníky. Jestli se ptáte, proč jsme si vybrali toto horrorového zařízení, pak je odpověď nasnadě: Za šest dnů jsme ušetřili sedm tisíc oproti tomu hotelu, kde jsme byli vloni, a jenž už nemá zaváděcí ceny. Nicméně i teto hostel má své přednosti: Balkónek přímo nad rohem Kikar Zion, pěknou terasu – a co je důležité, ony skvělé postele. Ale stejně, příště si asi raději připlatíme…


Jdeme spát brzo. Po náročném dni usnu bez potíží, i když bych měl cítit obavu, jak se mi zítra podaří vrátit auto. Ale to bude až zítra, a teď dobrou noc!


Jak jsme vraceli auto

Složitě a jednoduše. Složitě doma v Praze, když jsem dělal domácí přípravu. Podle informací, co nám poslala půjčovna Hertz, jsme měli vrátit auto kdesi ve čtvrti Romema, čili asi tři kilometry od Starého města. Vzdálenost zde znamená novost, a čtvrť opravdu nová je. Začala se stavět až v roce 1921 v místech, kde se v roce vzdali Turci Edmundovi Allenbymu. První problém byl, jak se tam z centra vypohybovat. Dalším problémem mohlo být, že na uvedené adrese v ulici 40, Yirmiahu byl jen přední vchod. Vjet se muselo zezadu ze zastrčené uličky Hiram, což jsem si samostatně vynalezl. Avšak nebyl jsem si jist, zda správně trefím. A třeba bych i trefil, kdybych jel rovnou. Jenže třetí problém zněl, že v téhle části města se nevyskytují benzinové pumpy, kde jsem měl doplnit nádrž až po hrdlo. Hrozilo zajet až k výjezdu z města do spletence výjezdových cest směrem na Tel Aviv, anebo zamířit do bludiště nákupních středisk. Nakonec jsem si našel pumpu cestou, ale na Jaffa Road, což mohl být další problém. Čtvrtý problém pak bylo, jak se dostat zpátky. Už jsem naplánoval cestu k tržišti Machane Jehuda, kde jsme se mohli naobědvat, když tu se všechna moje domácí příprava stala zbytečnou.

Paní půjčovatelka aut na letišti Ben Guriona nás totiž upozornila, že otevřeli novou pobočku na ulici Krále Davida. Jen dva kilometry od místa našeho ložírování. A pak už to bylo velice jednoduché pro někoho, kdo má mapy v malíčku, tedy v mobilu. Bylo velice jednoduché si je nastudovat, takže tentokrát řídím zase já. Nasedli jsme do auta, které na nás přes noc věrně čekalo před policejní stanicí, vyjeli na Tak Nevím, po ní vpravo ke kolejím "lehkého vlaku", po nich zase vpravo kolem těch kolejí, které se zde táhnou pod hradbami Starého města až ke staré radnici, a tam, kde tramvaje odbočují na Jafskou třídu doprava, tak tam rovně a dolů, a na téhle světelné křižovatce v srdci Mamilly si chvilku postojíme, (stupeň dopravy číslo 3) abychom viděli šipičku s názvem "King David Street", a pak už jen pořád rovně, až se ukáže to správné logo s nápisem "Hertz". Za deset minut a jednu rozvitou větu tam jsme. Ještě se hneme pár metrů ke křižovatce, na které na nás čeká příhodně položená benzinová pumpa, kde dotankujeme na plnou nádrž, jak je při vracení auta nutno. Poměrně dost jsme toho za těch deset dní najezdili přes negevskou poušť a kolem Mrtvého moře, ale tankujeme teprve podruhé. Shodou okolností i nyní platíme 200 šekelů; protože tak lze činiti kartou na pokladně u obsluhy, tak je to opět jednoduché. Zatímco Jana platí, běžím se ještě podívat ke vchodu do půjčovny, kam mám vlastně auto postavit, když jsou všechna parkovací místa na chodníku obsazená (vlastně obstavená) a na ulici se parkovat nesmí.

A zase je to velice jednoduché, hned za budovou, kde sídlí hned několik půjčoven aut, je úzká komunikace vpravo, která klesá do dvora za podjezdem, na němž se jeví žlutá cedule s černým nápisem. Přitáhnu si ji zoomem foťáčku a opravdu, je to Hertz! Takže se vracím k autě a Janince a užiju si těch posledních pár metrů zápůjčky. Vjezd do dvorka je sice za závorou a budkou, ale hlídač nám ji po spatření loga půjčovny na autě samozřejmě otevře. Velice jednoduše najdu místo na parkování, velice jednoduše vracíme u přepážky klíčky – a to je téměř všechno. Ještě zaplatíme ne úplně zanedbatelnou sumu za pojíždění po placené dálnici číslo šest, a to i za moje bloudění. Je to levnější než časová dálniční známka. Levnější pro řidiče, a levnější i pro majitele dálnice (kterým je dnes možná stát Izrael). Tomu jde i o levný výběr. Takže žádné elektronické krabičky, žádné družicové systémy, žádný tisk zfalšovatelných kuponů. Při vjezdu na placený úsek je vaše auto vyfoceno, hlavně tedy poznávací značka. A pak vám to strhnou z účtu. Jak přesně je to zorganizováno u samotných Izraelců nevím, ale u půjčoven to funguje bezchybně.

Trošku jsem měl obavy, jak bude vyhodnocen šrám na bílém laku, který se táhne přes pravý bok auta. Všiml jsem si ho druhý den po půjčení, kdy jsme málem zahynuli na Nitzanské pláži. Vypadalo to, jako by auto někdo obešel drátem za trest, že jsme přijeli už pozdě, kdy se za vjezd do rekreačního areálu neplatí. Ale možná tam byl ten šrám už od počátku. Ale při vracení se nic neřešilo – nejspíš i díky tomu, že jsme věnovali 2.500 Kč na pojištění spoluúčasti (což u půjčeného auta jinak činí 10.000). Nic se neřešilo a za pět minut jsme byli venku! No teda! Když to srovnám s loňský rokem…

Jsme venku a jsme tam, kam bych asi sám nezašel, protože toto místo je tak trochu stranou hlavních turistických tras. Tedy hlavních tras, když máte na Jeruzalém jenom tři dny. A když zrovna nebydlíte v desetihvězdičkovém hotelu (přes 10 tisíc Kč za osobonoc) King David. Té charakteristické věže jsem si všiml už při tankování. Jsme před budovou YMCA, postavenou v letech 1926-1933.



Nečekaná vyhlídka


Když už tady jsme, tak by bylo chybou se nestavit, zejména když bedekr zmiňuje architekta tohoto baráku: je jím Arthur Loomis Harmon, autor plánů jistého Empire State Building. Takže máme šanci nahlédnout do eklektických interiérů New Yorku někdy ve třicátých letech. Do Ymcy jdeme nejdříve po bílém schodišti. Prostoru dominuje vysokánská věž ("zvonice") s historizujícími okny, odhaduju oblíbenou neorenesanci a neorománství. Věž je tak vysoká, že se mi málem ani nevejde do záběru. A natolik pohlcuje turistovu pozornost, že si ani nevšimne dvou rozsáhlých hotelových křídel budovy. Z téhle věže se chceme podívat se na město z výšky. Zejména, když se nahoru můžeme svézt výtahem. Ptám se na to nejdříve u eklektické recepce, jež však patří k místnímu hotelu YMCA Three Arches (listopadové ceny od 2.800 Kč se vší tou nádherou, o tom se už dá uvažovat). Slečna recepční nás pošle na roh do recepce samotné budovy. Tato recepce vypadá velice neeklekticky, až sektorově socialisticky. I v tom, že recepční na místě není. Tady si prý můžeme koupit lístky na věž. Není od koho, jmeme se tedy prohlížet interiéry.


Je to tu opravdu velice působivé. Mozaiky na podlaze, barevné vitráže v oknech a vznášející se lustry ve stylu art deco působí při vší své různorodosti jednotícím dojmem. Různorodost je dána tím, že se američtí tvůrci a uživatelé snažili ekumenicky spojit tři náboženství Knihy. Hned na čelní stěně věže je vyveden pětimetrový reliéf jednoho z šestikřídlých serafínů, o nichž vypráví Izaiáš. Místní koncertní síň má v kopuli dvanáct oken, kterážto dvanáctka má symbolizovat dvanáct kmenů izraelských, dvanáct učedníků Krista a dvanáct následníků Mohameda. Kříž, půlměsíc a Davidovu hvězdu je zde možno vidět v různých symbolických propletencích. Návrh výzdoby má vyjadřovat toleranci mezi různými vírami. A nejde jen o výzdobu. Místní hotel je jediný v Jeruzalémě (a asi nejen v Jeruzalémě), který má židovské, křesťanské a muslimské vedení. Což je dáno podle mne hlavně tím, že jde o majetek YMCA, křesťanského sdružení mladých lidí. Jedná se o největší mládežnickou organizací na světě. A nejstarší mládežníky. Ale hlavně – YMCA je založena na křesťanských principech, což jí umožňuje otevřenost všem mladým lidem "bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženské vyznání, sociální postavení, fyzické i duševní schopnosti". A vpodstatě i bez ohledu na věk.


Recepční  zatím nedošel, tak se vydáme za exteriéry. Vycházíme za budovu, kde se rozkládá milý park. Vlevo i vpravo je vrouben promenádami, před námi se rozbíhá asi čtyřicet metrů dlouhá známá vodní linka. Začíná vodopádkem u protějšího obytného komplexu, končí u Ymcy malou modernistickou fontánkou. Obě půlky parčíku jsou vyzdobeny drobnými uměleckými artefakty a vydlážděny mozaikami, nad nimiž se vznáší baldachýny stromů.


Vracíme se zpátky, recepce stále neobsazena. Jdeme ke vchodu za ostrahou, která nám potvrdí, že do otevřeného výtahu můžeme jenom s lístkem, a po schodech to nejde. Ostražný pán kamsi volá a po chvíli se skutečně objevuje recepční pán, který nám ony ždané lístky prodá po 20 šekelech. Slevy se nedomůžeme, natolik křesťanské to tu není. Takže zpátky k výtahu, naše zavazadla jsou před vstupem do tohoto dopravního zařízení pročmuchána průzkumnými palcáty a můžeme jet. Výtah měl sice otevřené dveře, avšak rozjede se až po odemčení zámku na ovládacím panelu. Vyjedeme až skoro nahoru, poslední patro zdoláme po točitých schodech. A nahoře nás čeká nečekaný rozhled!


Nečekaný hlavně proto, že ačkoliv máme dobrý výhled na jih do údolí biblické Gehenny, na všechny ostatní strany na moderní výstavbu, pak výhled na východ směrem ke Starému městu zahrazuje budova hotelu King David. Nad střechami je tedy vidět hřeben od hory Scopus až k Olivové hoře, nad klimatizačními jednotkami hotelu jsou patrny kupole Chrámové hory od Skalního dómu po Al Aksá, ano, vlevo rozeznáme zvonici luteránského kostela kousek od Božího hrobu a vpravo stavby na hoře Sion, ale přímo na Staré město prostě výhled není. Možná by byl ten výhled alespoň o něco lepší, kdyby nebyl tento hotel ze 30. let cílem útoku židovské teroristicko-osvobozenecké organizace Irgun. Akci nařídil provést šéf Irgunu Menachem Begin, pozdější premiér Izraele, na 22. červenec 1946. V té době sídlil v King David štáb britských okupačních ozbrojených sil, takže z hlediska Irgunu šlo o legální vojenský cíl. Protože však byl zároveň cílem civilním, vydal Irgun 25 minut před výbuchem telefonické varování, které se avšak k Britům neproláklo. Výsledkem bylo přes 90 mrtvých (hlavně Britové, ale i Arabové a Židé a 5 dalších národností). Tato událost byla jednou z kapek do poháru britské trpělivosti. Po tomto atentátu si Britové řekli, že už něčeho podobného nemají zapotřebí a problémy mandátní Palestiny hodili na hrb OSN.

 Výsledkem byl i pobořený hotel, který byl při rekonstrukci zvýšen. Nad původní střechu se dostavěla ještě dvě patra, a my teď z Ymcy pořádně nevidíme na starý Jeruzalém. Ale vidíme přece jen dost. Jsem spokojený, že se mi podařilo objevit další view point nad zlatým městem, a hlavně – že jsme na něj nemuseli šlapat po schodech. (Níže je fotogalerie z Ymcy i z věže.)


Tak jsem to hezky napsal, avšak když se dívám znovu na své fotky, zejména ty, které byly pořízeny zoomem, tak na nich dobře na severní straně King David rozeznám i báně chrámu Božího hrobu a staré jeruzalémské hradby. Problém, který by zůstal i po úplném zbourání King David je v tom, že nejsme přímo nad Starým městem, od jeho hradeb nás odděluje šest set metrů. Jen šest set metrů? Půjdeme se tam podívat.

Ale o tom až příště.

(Prožito v Jeruzalémě večer ve středu 3. května a ráno ve čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na
Lužinách v pondělí 13. a úterý 14. listopadu 2017.)

Fotogalerie z YMCA v Jeruzalémě je k mání ZDE

Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Nejde o nedůvěru vlastním tajným službám, vzpouru, únos, sledování, nabídku emigrace, převrat a Mezinárodní den studentstva



Sobota 11. listopadu 2017


100 španělských právních expertů, profesorů a učitelů trestního práva ze španělských univerzit, podepsalo manifest, který prohlašuje, že chování členů katalánské vlády a vedení  katalánského parlamentu, se dá právně posuzovat jako různé trestné činy, v žádném případě však nejde o "vzpouru". Katalánští politici neudělali nic, čím by vyvolali "bouřlivé povstání", jak je definováno v zákoně.

Sám autor příslušného článku o vzpouře ze španělského trestního zákoníku roku 1995 Diego López Garrido uvádí, že za vzpouru nelze považovat samotné vyhlášení nezávislosti, jaké svou deklarací přijal 27. října katalánský parlament. Garrido praví, co je zřejmé i ne-právníkovi:
"Za vzpouru se považuje čin, který je násilný a veřejný."

Menažerie je přesvědčena, že současná španělská vláda zneužila citovaného zákona, aby mohla hrozit sesazeným politikům třicetiletým trestem. A toto samo zneužití je trestným činem!

Aniž bychom zpochybňovali právo katalánského národa na nezávislost, míníme, že v rámci už tak dost uvolněné španělské konstituční monarchie mělo dost autonomních práv i centrální bezepečnostní ochrany. Což neznamená, že španělská vláda může zavírat organizátory demonstrací jako zločince. Což považujeme za porušení lidských práv.

"No jo, ale jak bychom jinak mohli ten náš španělský pytel blech udržet!" (Španělský premiér Mariano Rajoy podle agentury Blecha pod Podlahou)

K pokusu Katalánska o získání mezinárodního uznání ještě podotýkáme: Velice bylo odsouzeno europejskými organizacemi v Bruseli. Týmiž organizacemi, které po brexitu na své půdě bouřlivě vítaly zástupce skotského parlamentu a vlády, které poňoukali k odtržení od Spojeného království s tím, že se jich Evropa ujme!!!
*

Dalo to práci, ale soustředěné úsilí menažerie Moby Dicka odhalilo, že summýš Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC) se nekonal ani v Pekingu, ani v Hanoji, avšak v Danangu. Přes všechna veledůležitá jednání a hromady projevů vyniká jediný slogan US prezidenta Donalda Kačera Trumpa:

"Věřím Putinovi."

Přesně ono vyjádření znělo takto: "Pokaždé, když mě vidí, mi říká: ‚Neudělal jsem to.‘ A já věřím, opravdu věřím, že když mi tohle říká, myslí to upřímně."

A co Putin neudělal? Neovlivňoval americké volby.

"Ovlivňoval." (Americké tajné služby)
"Z toho, že dáváte přednost slovům plukovníka KGB před názorem amerických zpravodajských služeb, není vůbec cítit ‚Amerika především‘." (John McCain, předseda branného výboru Senátu, rep.)

Téměř zaniklo další Trumpovo přátelské prohlášení: "Na Rusko byly uvaleny velmi přísné sankce… Teď je čas začít zacelovat rány světa, který je otřesený a zničený… Mít Rusko jako přítele, a ne s ním pořád bojovat, by bylo přínosné." 

Neděle 12. listopadu 2017

Ohledně včerejšího danangského Kačerova sloganu se v USA rozpoutala ostrá debata, jež vyústila v Trumpovo "upřesnění":
"Věřím našim zpravodajským službám… Takhle – ať už jim věřím, nebo ne, stojím za nimi."

Připomeňme, že podobně "věřil" Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi jiný americký prezident, oblibovaný John Fitzgerald Kennedy v červnu 1961 na vídeňských jednáních. Výsledek této důvěry?

1. Postavení berlínské zdi už na konci léta 1961.
2. Karibská krize v roce 1962, jenž jen díky souhře šťastných okolností nevedla k vypuknutí poslední světové války.
3. Zastřelení JFK bývalým námořním odstřelovačem, americkým komunistou, emigrantem do Sovětského svazu, kde pobýval v letech 1959-1962…

"No ale on byl Oswald duševně vyšinutý." (Moby Dick)
"Jinak by neemigroval z USA do SSSR." (Žena Moby Dicka)
"Zdá se, že být komunistou, muslimem nebo vrahem je jistým druhem šílenství." (Mrtvá Kočka)
*

"V Saúdské Arábii mě v žádném případě nezadržují proti mé vůli. Kdybych chtěl odcestovat zítra, odcestoval bych." (Libanonský (ex?)premiér Saad Harírí pro svou vlastní televizi Future)

Otazník u toho "ex" je jasný: Státníci většinou nepodávají rezignace při státní návštěvě jiného státu, jako to učinil Saad v sobotu 4.11.: "Žijeme v době velmi podobné té, kdy byl zavražděn Rafík Harírí. Jsem si vědom spiknutí, které mě má připravit o život. Jelikož nechci zklamat libanonský lid, rozhodl jsem se po vzoru svého otce a v souladu s principy Cedrové revoluce opustit pozici ministerského předsedy."

Připomeňme: Rafík Harírí, Saadův otec, se stal v únoru 2005 cílem a jednou z obětí bombového atentátu, který zorganizovaly a v plodné spolupráci provedly libanonské a syrské tajné služby. Na syrské straně se uvádí jméno generála Ásifa Šaukata, švagra hodného pana předsedy syrské frakce Socialistické strany arabské obrody, masového vraha a válečného zločince syrského prezidenta Bašára Asada.

Pravda také je, že ex?premiér zůstal v Saúdské Arábii, kde dlouhodobě žije i jeho rodina. A že od 4. 11. dodnes mlčel.
"Jako hrob." (Mrtvá Kočka)

Nejvíce to udivilo zejména Libanonce. Muška na Zdi zachytila mnohé spekulace. Nejostřeji se vyjádřil vůdce arabského nacistického hnutí Hizballáh Hasan Nasral Alláh: "Je třeba mluvit narovinu: našeho premiéra drží v Saudské Arábii a do dnešního dne mu nedovolili vrátit se do Libanonu. Je evidentní, že Saudská Arábie vyhlásila válku Libanonu a Hizballáhu v Libanonu."

"Válka proti Libanonu a válka proti Hizballáhu nemusí být stejná válka." (Nejmenovaný saúdský princ pro agenturu Muška na Zdi)

Pondělí 13. listopadu 2017

Jednání o ustavení nové vlády stále pokračují. Vítěz voleb opakovaně prohlašuje, že ji bude mít do Vánoc Avšak ačkoliv už od voleb uplynulo dosti času, stále se nerýsuje možná spolupráce politických stran, která by vedla k vyslovení důvěry. Nové volby si přitom žádná ze stran nepřeje. Proto se všichni snaží najít průnik programů. Dále však přetrvávají zásadní názorové rozdíly v řadě témat. Nedaří se nalézt shodu v otázce ochrany klimatu, slučování uprchlických rodin a ve financích.
"Má to Anděla Merkel těžké." (Žena Moby Dicka)

Některé z požadavků členů budoucí koalice jsou podivuhodné. Zatímco Anděla zavřela jaderné elektrárny, tak Zelení chtějí co nejrychleji zavřít 20 "špinavých uhelných elektráren" a zároveň do roku 2030 zrušit všechna auta se spalovacím pohonem. Merkel už přistoupila na ta auta – avšak bez závazného termínu.
"Na co budete jezdit, vy pitomci, když ani elektřinu nebudete mít?" (Moby Dick)
"Na velbloudí trus." (Mrtvá Kočka)
"Brzo ho budete mít dost." (Syrská Želva)

Úterý 14. listopadu 2017

Pokračuje soud s nejmenovanou milenkou a vrchní sekretářkou expremiéra Petra Nečase, jež je teď jeho ženou. Ta se svého času účastnila jednání hodnostářů tajné služby, které probíhalo na sekretariátu vlády, a kde se naplánovalo sledování (nyní již bývalé) milencovy ženy Radky.

"Nešlo o sledování, ale ochranné kontrasledování." (Obhajoba obžalovaných)
"Kdyby šlo o kontrasledování, musela by o něm chráněná osoba vědět." (Žena Moby Dicka)

Středa 15. listopadu 2017

"Nejde o státní převrat." (Mluvčí zimbabwské armády Sibusiso Moyo v národní televizi ZBC, kterou obsadila armáda)
Armáda rovněž obsadila klíčové úřady a zatkla vysoké úředníky včetně ministra financí a šéfa rozvědky.
Armáda "garantuje nezávislost soudů".
Armáda jedná "pro dobro země".
Jakákoliv provokace se setká s "adekvátní odezvou".
Lidé se pro sichr chovají tiše a po ulicích chodí se skloněnou hlavou.
Někteří nosí vojákům jídlo a pití.
Armáda se k civilnímu obyvatelstvu chová "zdvořile".
Před vládními budovami stojí tanky, avšak obchody, úřady a školy jsou otevřené.
Počty mrtvých zatím nejsou známy.
Nenažraný krutoprezident Robert Mugabe (93) se nachází v domácím vězení.  

"Tak o co jde?" (Muška na Zdi)
"Jde nám o zločince, kteří jsou okolo prezidenta. Páchají trestnou činnost a ekonomicky škodí této zemi. Jakmile dokončíme naši misi, očekáváme, že se situace vrátí do normálu." (Sibusiso Moyo)
"Okolo prezidenta je nejspíš i nějaké zrcadlo." (Mrtvá Kočka)

Pan prezident byl i přes svůj věk vhodným kandidátem vládní partaje Zimbabwská africká národní unie - Vlastenecká fronta do lednových prezidentských voleb. Jako vhodnou kandidátkou se jevila i jeho o čtyřicet let mladší žena.
"Některý zločinec v okolí stařičkého mocnáře." (Žena Moby Dicka)

Připomeňme, že Mugabe je nositelem mnoha významných ocenění. Drží indickou Cenu Džaváharlála Néhrúa, mezinárodní Cenu míru U Thanta, nikaragujský Řád Augusta Césara Sandina, kubánský Řád Josého Martího, angolský Řád Agostinha Neta, Řád Jamajky, má velkořetěz Řádu dobré naděje, velkokříž Řádu lázně…

A to vše má za to, že obilnici Afriky Rhodésii dovedl zu grunt, k hladomoru, žízni, hyperinflaci, kdy národní měnu musel nahradit US dolar (v roce 2009 v kurzu 100 miliard zimbabwských dolarů za 1 $) a k černému komunismu s apartheidem pro bílé.

Jakožto takový borec byl před několika týdny na zasedání Světové zdravotnické organizace (WHO) v Uruguayi navržen generálním ředitelem Tedrosem Ghebreyesusem za "Velvyslance dobré vůle". Více než 20 národních organizací to šokovalo, i mnoho světových politiků (Češi nemají světové politiky). Robert tedy velvyslancem dobré vůle nebude.

"Mohl by se stát velvyslancem špatné nevůle." (Mrtvá Kočka)

Překvapený ředitel WHO se bránil, že přece "Mugabe je významnou osobností regionu", který zavedl v zemi "všeobecnou dostupnost lékařské péče, pro jejíž politiku je zdravotnictví jedním z ústředních témat". Faktem je, že Mugabe v roce 2008 zrušil základní zdravotní péči a invazivní nemocniční zákroky, personál nemocnic nechal ručně vypráskat a prostředky určené na zdravotnictví ukradl. Za ně se jezdí léčit do zahraničí.

"Jestli ta přítulnost soudruha Tedrose není dána tím, že sám je Etiopan." (Moby Dick)
"Myslíš jako taky černý Afričan? (Žena Moby Dicka)
"Jako taky rudý komunista." (Mrtvá Kočka)

Ghebreyesuse totiž nejspíše na funci nominovala rodná strana Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (EPRDF).
"Zase darebácká strana, zase drbanský stát! (Moby Dick)
"Už jich moc nedarebáckých a nedrbanských není." (Mrtvá Kočka)
"Sláva!" (UNESCO)
*

"Nejde o nabídku exilu." (Francouzský prezident Emmanuel Macaron oznamuje, že do Francie pozval libanonského ex?premiéra – a jeho rodinu. Přijet může, kdy se mu chce.)
Emman minulý čtvrtek navštívil Saúdskou Arábii, kde domluvil korunnímu princi Muhammadu bin Salmánovi, aby neblbnul.
Harírí řekl, že demisi potvrdí, až se vrátí do Libanonu (a jeho rodina unikne ze Saúdské Arábie).

Čtvrtek 16. října 2017

Harírí řekl, že se mu chce navštívit Paříž v sobotu. A možná ani nepotvrdí demisi – pokud se mu podaří udržet Libanon mimo blízkovýchodní války. Konkrétně mezi rýsující se syrsko-izraelský konflikt, vedený Hizballáhem z Libanonu.
"To se mu podaří těžko." (Hasan Nasral Alláh)
*

Rusko se dohodlo s Venezuelou na restrukturalizaci venezuelského dluhu ve výši 3,15 miliard.
"Rublů nebo bolívarů?" (Moby Dick)
"Dolarů." (Žena Moby Dicka)
"Zimbabwských?" (Mrtvá Kočka)
(Žena Moby Dicka velebně mlčí)

Bolívar je na tom ještě dobře, poměrně. Teď má hodnotu asi dvě koruny české.
"Ale to je »bolivar fuerte«" (Mrtvá Kočka)
"Što éto takóje »bolivar fuerte«?" (Žena Moby Dicka)
"Devizový bolívar, který si koupíš asi za deset bolívarů." (Mrtvá Kočka)
"Nekoupíš." (Nejmenovaný venezuelský vekslák)

"Restrukturalizace" značí, že šest let nebude Venezuela platit nic než poplatky za příslušný bankovní účet, a za dalších 4 roky svůj dluh splatí.
Venezuela si roku 2011 vzala od Ruské federace půjčku ve výši čtyř miliard dolarů. Tyto peníze šly podle ruského státního propagandistického webu Sputnik na financování dodávek ruské průmyslové produkce.

"Što éto takóje »dodávky ruské průmyslové produkce«?" (Žena Moby Dicka)
"Ruské zbraně." (Mrtvá Kočka)

Ropná velmoc se pod vedením národně-komunistických diktátorů propadla až k mezinárodnímu dluhu ve výši zhruba 150 miliard dolarů. Amerických. V přepočtu 3,3 bilionu korun českých. To není tak moc, jde o 110 tisíc korun na jednoho ze 30 milionů Venezuelanů. 
"To není tolik. Češi mají průměrný dluh asi 150 tisíc korun." (Mrtvá Kočka)
"Nicméně 110 tisíc z toho jde na hypotéky" (Žena Moby Dicka)

Jsme na tom přece jen o něco lépe než Venezuela.
Jejíž obyvatelé jsou na tom dnes už asi jako Zimbabwané před deseti lety.
Jejíž vláda má v bance jen posledních 10 miliard dolarů.
A nemá už co znárodnit.
Nové dluhopisy státní ropné společnosti PDVSA mají hodnotu 1,2 miliardy dolarů.
Staré nesplácené státní dluhopisy páčí 65 miliard dolarů.
Další podstatné dluhy má země vůči Číně a Rusku.

"Dluží tedy přátelům nejvěrnějším." (Moby Dick)

Podle menažerie to Venezuela svým druhům ve zbrani a antiamerikanismu splatí poskytnutím vojenských přístavů, letišť a raketových základen.

"Hele, mohl by tam letět Zeman s podnikatelama!" (Moby Dick)
"A čím by nám to spláceli?" (Žena Moby Dicka)
"Láskou sovětského lidu." (Mrtvá Kočka)
 
Pátek 17. listopadu 2017

Po celé vlasti se slaví státní svátek různými průvody, demoškami, projevy, kladením a zapalováním.

Státní svátek na dnešní den se naší menažerii a dalším příznivcům podařilo vyboxovat  až deset let po revoluci. Jenže od roku 2000 se tento svátek zdeouředně zove "Den boje za svobodu a demokracii". Soudruzi zákonodárci přitom škrtli jedno pro ně zřejmě nepodstatné slovo. Původní "významný den"ČSFR se totiž od roku 1990 nazýval "Den boje studentů za svobodu a demokracii. Tímto bohužel odhlasovali i zrušení "významného dne", tedy Mezinárodního dne studentstva.

"Nejspíše jako »reliktu komunismu«." (Syrská Želva)
"Jasněže komunisti tento svátek zneužili." (Moby Dick)
"Jako všechny svátky, včetně 1. máje." (Mrtvá Kočka)
"Jenže studenti tam 17. listopadu byli." (Žena Moby Dicka)
"V roce 1989 i 1939." (Muška na Zdi)

17. listopad byl vyhlášen Mezinárodním dnem studenstva právě 17. listopadu v roce 1941, a to na památku obětí nacistické represe, a to ve zcela nekomunistickém Londýně, který jako jediný v té době válčil proti nacismu a fašismu. Stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí.

"Vy modří bolševici." (Moby Dick)
"Kalousku, ty troubo." (Mrtvá Kočka)
"A býval to jediný den mezinárodního významu, který měl český původ." (Syrská Želva)
"Vy volové!" (Slušná žena Moby Dicka)

"Když se studenti odkazují na Mezinárodní den studentstva, neznamená to, že se odkazují ke komunismu. Odkazují se k památce roku 1939, který právě tento den, tento název symbolizuje. Proto jej chceme zpět v kalendáři." (Předseda Studentské komory Rady vysokých škol Michal Zima pro webmagazín Perpetuum)

Ostatně i my soudíme, že by se Mezinárodní den studentstva měl vrátit do českého (a slovenského) kalendáře. Když ve světovém zůstal…
*

"Hele, a o co teda de?" (Moby Dick)
"Jaká je adekvátní odpověď, když nejde o život?" (Žena Moby Dicka)
"Jde o život." (Mrtvá Kočka)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Jeruzalém)

Hroby Herodesovců

Jdeme od eklektické krásy Ymcy směrem k městským hradbám starého Jeruzaléma. V rohu mezi jižním obytným křídlem hotelu Three Arches a přilehlou synagogální stavbou, jež je součástí objektu, procházíme kolem velice hlasitého dětského hřiště. Přecházíme ulici Krále Davida a kolem jižní fasády hotelu Krále Davida pokračujeme uličkou, jež nás dovede k jinému králi. A to ke králi Herodesovi a jeho rodině. Vlastně k hrobkám této famílije, kde avšak samotný král Herodes pochován není. Ten se od svých příbuzných distancoval, jako obvykle, a byl pochován v sopkovitém hradu Herodion , který byl dle jeho vůle přeměněn v  soukromou hrobku, kde ho neobtěžovala žádná proradná mišpacha.



My vlastně ani nevíme, že jdeme k nějakým hrobkám. Prostě jdeme k těm hradbách, o nichž vím, že se nacházejí za milým údolím, oddělujícím západní hradby Jeruzaléma od dalších vršků, které až do 19. století byly pouhou pustinou. Jenže když v Jeruzalémě někde "jenom tak" jdete, tak vždycky někam dojdete. Takže my nejdříve došli k terasám, kde pod vysokými palmami a blahovičníky červeně a bíle kvetou bohaté keře růží. Nad těmito zahradními terasami vyrůstají terasy luxusních zjevně bytových apartmánů protože na žádné mapě není tento veledům označen jako hotel. Na boku jedné zahradní terasy je nějaký nápis, který by mohl objasnit, cože je to za objekt:

"Toto je hrobka a monument, který král Herod postavil pro svou rodinu"

Vytesaný citát se hlásí ke knize Josefa Flavia Válka židovská a evidentně se nevztahuje k tomuto baráku, avšak k něčemu, co se nachází poblíž. Poblíž se nachází šestiúhelníkový domeček hříbeček z hrubého betonu, který avšak nevypadá jako nějaký "monument", leč spíše jako vchod do podzemního bunkru. To nebude ono. Cestička, kterou přilehlý sloupek označuje jakožto "Israel bonds way" (Cesta izraelských tradic?) nás přes nízký travnatý val, porostlý vysokánskými borovicemi přivádí k dalšímu nápisu. Tentokrát trojjazyčnému a varovně červenobílému:

"Zavlažováno odpadovou vodou. Pití zakázáno."

Jasně, asi 80 % odpadových vod je po přečištění užíváno k závlahám. (Izrael v recyklaci vod drží světové prvenství, druzí jsou Španělé s 18 %, jen středoevropské Česko krásné, Česko mé trpí suchem...) Zavlažován je i tento parčík, kde se mezi nízkou zelenou travičkou otevírá kamenný kráter jakéhosi lomu. Avšak není to lom, leč odkrytý vchod do oné hrobky. A když se do něj podívám, vidím, že se nachází v ohnisku oné luxusní stavby, jejíž stavitelé nejspíše přispěli i ke zvelebení tohoto místa. A onen předpokládaný vchod do bunkru nejspíš uzavírá vstup k podzemním vykopávkám.

 Ale takhle vlevo dole se ve stěně lomu otevírá další vchod, spíše vchůdek, za nímž se našly hroby králových příbuzných. Po hrubých schodech, vysekaných do rostlé skály, můžeme nečekaně vstoupit až k asi metr vysokému portálu, zakončenému půlkruhovou klenbou. Za krátkou chodbičkou se mi otevírá pohled na zavřené dřevěné dveře. Jejich pata je zasypaná kameny a štěrkem; už dlouho těmito dvířky nikdo neprošel, to už spíš oním domečkem hříbečkem.


Tak tedy hrobka královské rodiny! Nevěděl jsem, že na ni narazím, i když z dřívějška jsem měl ponětí, že se nachází tady někde na svahu (či spíše na vršku) tohoto údolí. Jsou však věci, na které vás žádný bedekr nepřipraví: Mezi kamenným románským portálem a samotnými novějšími dřevěnými dveřmi je asi patnácticentimetrová mezera, z níž vykukuje oblík lamene. Kruhového kamene. Nikoli mlýnského kamene, leč náhrobního kamene, jak ho známe z biblických výjevů! Tedy kamene uzavírajícího hrob, který se zvenčí přivalí před jeskynní hrobku, aby se nedalo projít. Tedy, aby se nedalo projít z vnitřku zpátky na Boží svět. No teda…
 
Kousek na jih od této hrobky se otevírá další lůmek s prostornou jeskyní ráže betlémských jesliček. Mohlo by to být jeviště malého amfiteátru. Tentokrát je přístup na jeho kamenné stupně uzavřen symbolickým řetězem, který by nějaký zběsilý turista mohl překročit, ovšemže nikoli v přítomnosti osoby dbalé zákonů, zvyků a slušnosti, jakou je Janinka (a bývala i má milá žena Ivanka). Někdo zde však byl přesto natolik neslušným, že na kamennou zeď poblíž jeskyně napsal černým fixem nebo ohořelým klackem jméno "Jesus".

Když se k tomuto jeskynnímu lomovému amfiteátru obrátíme zády, máme před sebou panoráma hory Sion, která na jihu vybíhá z hradeb města, korunovaná chrámem Zesnutí Panny Marie (Dormition) a jeho zvonicí. Odtud se k němu mírně sklání zelená louka, zakončená jezerem červených střech. Jsme nad čtvrtí Jemin Moše. A z protější zvonice se k nám nese jasný zvuk poledního zvonu.




Jemin Moše

Ze všech prvních čtvrtí, které uprchly z hradeb Starého města, je tato nejstarší a nejprvnější. Nechal ji postavit už roku 1860 židovský filantrop sir Moses Montefiore. Jak vidno poddaný britského krále, který propagoval vznik samostatného židovského státu již v roce 1839, tedy téměř 60 let před rakousko-uherským občanem Theodorem Herzlem. Montefiore navštívil Svatou zemi mezi lety 1827-1875 celkem sedmkrát. V roce 1854, tedy v době Krymské války mezi carským Ruskem a osmanským Tureckem (které podporovali Francouzi a Britové) ho napadlo postavit pro jeruzalémské židy nová obydlí. V té době obecný východoevropský a speciální ruský antisemitismus a masivní pogromy vyháněly stále více židů, a osmanská Palestina se stala přirozeným cílem sílícího přílivu imigrantů. Jeruzalém přetékal a bylo nutno umožnit jeho obyvatelům sídlit i mimo jeho hradby. Montefiore proto roku 1855 koupil pozemky na svahu naproti západním jeruzalémským hradbám. V roce 1860 zde už byla vystavěna kolonie Miškenot Ša'ananim, a to na třetině pozemku. Další třetinu zabral větrný mlýn, který měl přispět k soběstačnosti kolonie.
 
Nejdříve přicházíme k onomu mlýnu, jehož silueta tvoří nedílnou součást pohledu z jeruzalémských hradeb směrem k západu. Je moc krásný a fotogenický, škodaže v této lokalitě vítr moc nefouká! "Pumprdentlich", pravil by tatínek českého spisovatele Oty Pavla. Ale mlýn je opravdu pěkný. Zasloužil si proto zrestaurování, kterému se mu dostalo od jeruzalémské radnice až po Šestidenní válce v roce 1967. Jenže v roce 1986 bohužel shořel do mrtě. Rekonstruoval ho s použitím zachovalých původních fragmentů roku 1990 architekt Itamar Newman, a to díky Jeruzalémské nadaci. Přesněji díky daru Guilforda a Diany Glezerových z Los Angeles. Vlastně jenom díky penězům amerického filantropa jménem Judah Touro z New Orleans bylo zdejší sídlišťátko v polovině 19. století vůbec vystavěno. (Ještěže bylo a stále je tolik filantropů mezi Američany, Brity a Francouzi! A škoda, že mezi Východoevropany a Rusy je stále tolik antisemitismu…)


Ale stejně se sem lidem z Jeruzaléma moc nechtělo, ačkoliv byly byty v komplexu Miškenot Ša'ananim  nejdříve "pronajímány"– zadarmo. Hradby Jeruzaléma měly svůj smysl, v jeho okolí ještě v té době řádily lupičské bandy a nájezdní beduíni. A protože šlo o strategické místo, stalo se cílem nájezdníklů i ve 20. století. Čtvrť trpěla za arabského povstání v letech 1936-39. V dubnu 1948, ještě v době britského mandátu, na ni zaútočily arabské bandy od Jaffské brány. Tehdy je odrazily jednotky židovské Hagany, nezájem projevily Britové v blízkém hotelu King David. Místo Hagana ubránila i v následující válce za nezávislost. Do roku 1967 ležela hranice mezi židovským státem a jordánským královstvím dole v údolí pod jeruzalémskými hradbami.

Jdeme po silničce kolem červených střech a blahopřejeme si, že jsme už vrátili auto. Místní parkoviště je plné, částečně i auty zdejších obyvatelů. Na blízké křižovatce funí turistické autobusy. Máme se, že můžeme jít pěšky a nezabývat se obludnostmi parkování!

Vycházíme na vyhlídkovou plošinu pod mlýnem. Na jih od nás je původní Montefioreho kolonie, dávno ne už zdarmé bydlení. Bylo změněno ve vyhlášený penzion pro výtvarné umělce a spisovatele. Bydleli zde např. Marc Chagall  nebo Simone Beauvoir. Naše kroky však vedly zpátky k severu, v místa, kde jsme od hrobek hleděli na plochu červených střech. Odshora je to střešní pláň, když se přijde blíže, odhalíme pod střechami patrové domečky. Ale stojí na svahu, takže odspoda vyrůstají místy až do tří podlaží. Jsou postaveny na poslední třetině původního pozemku, který nejdříve sloužil jako oplocený park. Tato Zahrada Mosese a Judithy Montefiorových byla ovšem už roku 1866 obsazeny bezďáky, chudými židy, kteří neměli na jeruzalémské nájmy. Ti si tu postavili stany a různá provizoria. Jenže roku 1892 byli nakonec vystěhováni. Na místě jejich nouzové kolonie byla postavena nová čtvrť. Byla pojmenována Jemin Moše, a to na počest původního filantropa Mosese Montefiora, přičemž se poněkud zapomnělo na paní Judith…

Mezi stromy tu kdysi bivakovali rovnoměrně Aškenázi i Sefardové. Aby to bylo spravedlivé, tak zde později bylo postaveno 65 domů pro aškenázské + 65 domů pro sefardské rodiny. A už zde nebydleli chudáci, avšak hlavně obchodníci původem ze Starého města, kteří tam dále provozovali své krámy. Také zde bydlela spousta rabínů a postavena byla i příslušná synagoga. Synagogu jsme bohužel nezaznamenali, avšak zaznamenali jsme přítulný přepych. Prostý přepych vesnického bydlení uprostřed města s nádhernými výhledy na starý Jeruzalém. Připomínám zde, že právě jedním ze znaků, kterým dávají majitelé domů najevo svou zámožnost je to, že své domy pokrývají šikmou střechou s červenými pálenými taškami – což při místním spadu srážek 550 mm/ rok není nezbytné, a navíc vás to zbaví možnosti bydlení na střechách. Ale zato dřevěné lomenice působí dojmem až kůlen, ve kterých bydleli původní zavrženci. Luxusní prostota!

Po svahu mezi domky stékají tři proudy kamenných schodů, napříč je spojují uzounké uličky. Kamenné zdi pokrývají vodopády květů, na dlažbě jsou položeny květináče, obývané bohatými květy, uličky zužují záhony s kvetoucími stromy, palmami i kmeny s vysokými stínícími listy. Obyvatelé si dávají záležet, aby to tu bylo pěkné. Však si zde nemůžete jen tak zakoupit domek nebo sjednat pronájem, vaše případné zabydlení musí nejdříve schválit místní občanský výbor!

Je to tu pěkné, a v přeturistovaném Jeruzalémě nečekaně klidné. Narazili jsme zde jen na jedinou turistickou výpravu, která animovala zdejší prostor. Výhodou turisty avšak je, že nemusí chodit po schodech nahoru a dolů, ale jenom dolů. Jako jsme šli i my.



Gehennou k Jaffské bráně

Schody nás zavedly až na dno údolí pana Hinoma, tedy syna jakéhosi Hinoma, tedy Ben Hinoma. Hinom a jeho syn jsou dnes celkem neznámí, nic se o nich neví. Zato jméno onoho údolí je dosti známo i těm, kteří nemají Bibli u nočního stolku: Gehenna. Už jsem zde potřetí, s Janinkou podruhé. Vyšli jsme na plácku nad Královským rybníkem, který tu byl už před pětadvaceti stoletími. Nedávno, asi přede dvěma roky se z exrybníka stal stadion, zřejmě na baseball.

Nemusíme zpátky po schodech, ale nějaký svah a nějaké schody nás přece jen čekají, když jdeme po dně údolí vzhůru. Procházíme kolem příčné umělecké uličky z přízemních krámků, kterou jsem v roce 2014 obdivoval, vloni jsem hořekoval nad jejím úpadkem, abych letos zkonstatoval, že se tato James Felt Lane opět pozvedla. Krámky dostaly nové jednoduché štíty v pastelových barvách. Zdejší obchůdky však nejsou cílem naší dnešní poutě.

Na chvíli se zastavíme na plácku, vydlážděném černými kamennými dlaždicemi, který zabírá místo mezi uměleckou uličkou a vykopávkami z dob římské doby, na nichž ještě ve čtyřicátých letech 20. století bydleli němečtí nájemníci. Tentokrát zde z trysek voda tryská a vytváří dočasnou fontánu bez bazénu. Místo bazénu tu je ona vydlážděná plocha, provrtaná tryskami. Z jejich řad se zvedají řady vodotrysků, které probíhají ze strany na stranu. A vy můžete pobíhat mezi nimi, za jednou vlnou a před druhou. Pokud chytnete rytmus, a pokud vás programátoři fontány nenapálí nějakou zradou...


Lezeme pilně vzhůru mírným úvalem, kde před dvěma a půl tisíci lety vedla hranice mezi židovskými kmeny Juda a Benjamin. Mezi lety 1948-1967 zde byla "Zelená linie", tedy hranice zastavení palby z roku 1949. Vlastně dvě linie, vzdálené od sebe 40 až 100 metrů. Nu a nyní přímka vodního čůrku znamená "mezinárodně uznanou hranici" Izraele a "Západního břehu". Která dělí park Teddyho Koleka, legendárního starosty Jeruzaléma. Přímkový potok začíná v kaskádovité fontáně, nad ní se na plácku blyští mně už dobře známý stříbřitý globus, kde jsou světadíly tvořeny plechem a světový oceán ničím. Ocituji se:


"Jde o lesklou vykousanou skořápku, která kvůli těm dírám vypadá trochu jako šrapnel. Je sytě modrá, protože se nad ní klene sytě modré nebe, které odráží. Odráží pochopitelně i obraz návštěvníků, avšak neodrazuje je od toho, aby vlezli dovnitř. Na dlažbě je zde vyvedena středověká mapa světa. Kontinenty Evropa, Afrika a Asie se ze středu, který tvoří Jeruzalém, rozkvétají do tří okvětních lístků. Rozeznávám švabachem psané názvy zemí "Deudschland" a "Polen", a mezi nimi i "Bohemen". Sláva, našli jsme další axis mundi, aneb pupek světa! Je jím celý Jeruzalém."

Do toho starého vstoupínme za chvíli Jaffskou branou. Ale o tom až příště.

(Prožito v Jeruzalémě večer ve  čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. listopadu 2017.)

Fotogalerie ze čtvrti Jemin Moše v Jeruzalémě je k mání ZDE

Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Jan a Jana v Gehenně roku 2016

(Miliardáři, neonacisté, komunisté, ruské právní zájmy, jemné nuance a marná urputnost policie)



Pondělí 20. listopadu 2017


Možné úvahy o podílu socialistů ve vládě jsou liché. Nezachycený politolog to řekl jasně: "Byla by to jejich politická sebevražda. Ta strana je v rozkladu."

Ne, SPD do velké koalice s CDU/CSU nepůjde. Zelení Khmérové by do toho chtěli s CDU/CSU jít, aby mohli zavřít hnědouhelné elektrárny a zakázat auta se spalovacími motory – a Anděla Merkel s tím souhlasí, jen aby byla zase kancléřkou.
"Vhodně to doplňuje její tažení proti jaderným elektrárnám." (Moby Dick)

Zelení také propagují »zcelování rodin«, což se líbí i paní Merkel.
"Što éto takóje »zcelování rodin«,?" (Žena Moby Dicka)
"Každý mladý muž ze severní Afriky nebo Blízkého Východu, který využil laskavého pozvání paní kancléřky, by za sebou mohl dotáhnout celou svou rodinu." (Moby Dick)
"Ke dvěma milionům současných připrchlíků by se tak přifařilo dalších 20 milionů." (Syrská Želva)

Tohle je zu moc pro svobodné demokraty (FDP). Ti se v noci rozhodli ukončit jednání.
"A tím rozbili naši možnou spolupráci." (Anděla Merkel a volební vůdce Zelených Khmérů Cem Özdemir)
"Nic jsme nerozbili. To vy jste odmítli naše připomínky." (Christian Lindner, předseda FDP)

Svobodní, aby zůstali svobodnými, požadovali projednání všech svých připomínek.
"Podmínek." (Mrtvá Kočka)
"A bylo jich 237." (Moby Dick)

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier, dříve ministr za SPD ve vládě Anděly M, nesouhlasí s novými volbami:
"Musíte hrát s těmi kartami, které vám rozdali voliči!"
"Kopanou?" (Mrtvá Kočka)
*

Člen Rady federace, ruský byznysmen Sulejman Kerimov byl zadržen francouzskou policií v Nice. Velvyslanectví RF usiluje o jeho propuštění. (Zpráva RIA Novosti)
"Sulejman Kerimov měl diplomatický pas, který při vstupu do Francie používal, proto jej chrání imunita." (Mluvicí vovčáček ruského prezidenta Dmitrij Peskov)
"Jenže se tím pasem neprokázal." (Žena Moby Dicka)
"Asi nechtěl dělat ostudu ruské diplomacii." (Muška na Zdi)

Senátor Kerimov je ruským občanem, 21. nejbohatším ($ 7 miliard v roce 2013). Na Azurovém pobřeží skupoval nemovitosti přes prostředníky.
"Vynaložíme všechny prostředky a nejvyšší úsilí, abychom chránili jeho právní zájmy." (Mluvicí vovčáček ruského prezidenta Dmitrij Peskov)
"Što éto takóje »právní zájmy«?" (Žena Moby Dicka)
"Praní peněz a daňové úniky." (Muška na Zdi)

"Pana Kerimova chrání diplomatická imunita před trestním stíháním pouze u činů spáchaných v rámci vykonávání jeho funkce." (Francouzský ministr zahraničí Jean-Marc Ayrault)
Ruská duma schválila rezoluci, podle které Francie porušila Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích.

"To by se Kerimovi v Česku nemohlo stát." (Mrtvá Kočka)
"Nemohlo." (Zpráva BIS)
*

Prezident RF Vladimir V. Putin se v Soči setkal se svým syrským kolegou válečným zločincem a chemickým vrahem Bašárem Asadem. Oba spojenci se shodli, že občanská válka v Sýrii je už vyhraná, a teď bude potřeba mezinárodně uznat nároky demokraticky zvoleného pana prezidenta.
"Kterýho?" (Syrská Želva)
"Obou." (Mrtvá Kočka)

Úterý 21. listopadu 2017

Prezident RF Vladimir V. Putin se v Soči setkal se svým českým kolegou Mlhošem Zemanem.
"V Sýrii jste zvítězili. Bašár Asad má pod kontrolou skoro celé syrské území vyjma malých oblastí. Nakonec, je to demokraticky zvolený prezident." (Mlhoš Zeman)
"On četl tvůj včerejší zápis, Moby!" (Žena Moby Dicka)

No, pan prezident Mlhoš se už asi do Bílého domu ke svému příteli Trumpovi nedostane.

Z tiskové konference po setkání obou prezidentů:
"V jednu krásnou chvíli je potřeba skončit se vzájemnými sankcemi… Vždyť pokud to neuděláte, tak budete připraveni o naše skvělé sýry." (Mlhoš Zeman)
"A pivo si seženeme a otevřeme." (Vladimir V. Putin)

Při tomto ruském vtípku nás poněkud zamrazilo.

Poněkud nás udivilo, že Mlhoš odmítl služby překladatele s tím, že čeští žurnalisté tomu i tak musí rozumět. Jen jestli se v jemných nuancích nemůže ztratit nějaké důležité slůvko, které by si politici mohli vysvětlovat různě!
"Nebavíme se v jemných nuancích." (Vladimir V. Putin)
*

Demokraticky zvolený zimbabwský lidožravý prezident Robert Mugabe dnes abdikoval. Stalo se to den poté, co ho z čela generálního tajemníka odvolala jeho macešská Zimbabwská africká národní unie - Vlastenecká fronta.
"A týden po vojenském puči." (Žena Moby Dicka)
"Demokratickém." (Mrtvá Kočka)

Lid v hlavním městě Harare se raduje, zpívá, tleská a tančí.
"Necháme je ještě chvilku."" (Viceprezident – a po odstoupení Mugabeho automaticky prezident Zimbabwe Emmerson Krokodýl Mnangagwa pro agenturu MnZ)
"Skončila vláda jednoho muže." (Emmerson Krokodýl Mnangagwa)
"A začala vláda druhého." (Mrtvá Kočka)

Připomeňme, že pan Krokodýl vykonával v 80. letech pro Mugabeho "špinavou práci" (hromadně masakroval zástupce opozice), a znovu například i v roce 2008 před prezidentskými volbami.
"To se to pak demokraticky vyhrává!" (Robert Mugabe pro MnZ)

Krokodýlovo kamarádství s panem Mugabem skončilo, když se místo měj měla po stařičkém mocnáři (93) stát prezidentkou paní Mugabová.
"Ta mě fakt otrávila!" (Krokodýl)

Z otravy pana viceprezidenta zachránili jihoafričtí lékaři.
*

"Pan Mugabe historicky přispěl k nezávislosti a osvobození zimbabwského národa a je také aktivním iniciátorem a podporovatelem panafrického hnutí. Stále usiluje o čínsko-zimbabwské a čínsko-africké přátelství a významně přispěl k rozvoji čínsko-zimbabwských a čínsko-afrických vztahů. Čínská strana respektuje rozhodnutí pana Mugabeho na rezignaci, pan Mugabe zůstává dobrým přítelem čínského lidu." (Mluvicí vovčáček čínského ministerstva zahraničí Lu Kang)
*

Včera složili noví čeští poslanci slib a byla tak ustavena nová Sněmovna. Hned potom následovala vřava při ustavování Mandátního a imunitního výboru. Nakonec bude mít tento výbor 19 členů, aby se při poměrném zastoupení dostalo alespoň na jednoho celého člena pro nejslabší partaje.

Dnes ráno v 9:15 přišel na podatelnu nové Sněmovny požadavek na opětné snětí imunity z pánů poslanců Andreje B. Babiše (předseda ANO) a Jaroslava Faltýnka (místopředseda ANO), a to kvůli profláklému Babímu hnízdu, kteroužto kauzu bedlivě sledují evropské dohlédací orgány. (Jde nakonec o evropské peníze.)

"Ta rychlost, s jakou po mně jdou, opět jenom dokazuje, jak ohromný strach má korupční systém. Jak moc se mě ten starý systém bojí a jak urputně se mě snaží dostat. Ještě než sestavíme vládu, která by lidem ukázala, že premiér může dělat věci pořádně a ve prospěch lidí." (Andrej B. Babiš pro iDNES.cz)
"Ještě než sestavíme vládu, jejíž ministři vnitra a spravedlnosti si už zjednají ve svých resortech pořádek!" (Andrej B. Babiš podle agentury Muška na Zdi)

"A vůbec – voliči mi dali důvěru!" (Nepřekonatelný argument Andreje B. Babiše proti trestnímu stíhání)
"No my jsme taky dali nejdřív důvěru Viktoru Koženému." (Žena Moby Dicka)

Zatímco "rychlost a urputnost" policie při vyšetřování podezření by měla být obecně vítána, zde je haněna (jak bylo dříve pozorováno i u konkrétního "kontroverzního" policisty).
"Z čeho mají strach ti staří korupčníci?" (Moby Dick)
"Z nového korupčníka." (Mrtvá Kočka)

Středa 22. listopadu 2017

Sněmovna si zvolila svého předsedu. Stal se jím jediný kandidát Radek Vondráček (ANO). V tajné volbě získal 135 hlasů. To se čekalo.
*

Předsedou mandátového a imunitního výboru zvolilo v tajné volbě 19 jeho členů pana JUDr. Stanislava Gros Piče (KSČ(M)). To se poněkud nečekalo. Dostal 11 hlasů z 19. (Což je shodou okolností součet hlasů ANO + SPD + KSČM). Byl pak demokraticky potvrzen ve veřejném hlasování ve sněmovně 115 hlasy ANO + SPD + KSČM.
"Babiš už nemusí Zemanovi nosit žádnou stojedničku." (Moby Dick)

Důvod této podivuhodné volby? Soudruzi ze Svobody a přímé demokracie a komunisté totiž ještě neohlásili, jak se postaví k vydání dvou nejmenovaných poslanců z ANO.
"Kdežto ostatní už mají jasno." Tak volbu ozřejmil F., jistý nejmenovaný obviněný místopředseda a poslanec za ANO.

"Odpor v letech 1948 až 1989, pokud existoval - pokud existoval - směřoval pouze proti československému politickému a ústavnímu systému. Ano, individuální nebo skupinový odpor obyvatel proti režimu se projevoval i v letech poválečných, ale označení třetí odboj zde není na místě a ani to není vhodné pro protikomunistické hnutí padesátých let používat. Tento odpor měl někdy formy ozbrojených akcí, ale převážně akcí, které směřovaly proti potlačování lidské důstojnosti, glorifikovaly vraždy a byly přímo upláceny zahraničními vojenskými službami. Je potřeba klást si otázku, zda lidé, kteří se dopouštěli této činnosti, kteří mají být tímto zákonem oslavováni, nenaplňovali skutkovou podstatu vlastizrady, a jak by proti takovým lidem bylo postupováno v jakékoliv jiné zemi včetně oněch proslulých západních demokracií, na něž se dnes v návrhu zákona odvoláváte. Navrhovaný zákon o třetím odboji je plivnutím do tváře všech poctivých lidí."
(Projev poctivého poslance Stanislava Gros Piče k poslaneckému návrhu zákona o protikomunistickém odboji, červen 2011)

"A tahle pizda je stínovým ministrem spravedlnosti za KSČM." (Slušná žena Moby Dicka)
"Možná brzo ne už jen stínovým." (Mrtvá Kočka)
*

Soudkyně Pavla Hájková po přečtení úterního zápisu našeho zápisníčku z minulého týdne usoudila, že trestná činnost Jany Nagyové/ Nečasové a jejích kamarádů z vojenské kontrarozvědky byla "nezvratně prokázána". (Skutečně - sledování není kontrasledování, o něm by musela sledovaná osoba být informována). Padly nějaké podmíněné tresty, proběhnou jistě i odvolání a dovolání.

Menažerii udivuje, že tak jednoduchá věc musela být tak dlouho souzena – a stále nedosouzena!
"Jestli ony za tím nebyly korupční tlaky na předcházející paní soudkyni." (Muška na Zdi)

Menažerii také udivuje, že submisivnímu panu expremiérovi až dosud procházela zřejmá lež, jíž se kvůli své sekkretářce a posléze manželce u soudu dopustil:

"O sledování své tehdejší manželky jsem nevěděl a nerozhodl.." (Petr Nečas pro média, 2015)
"O sledování své tehdejší manželky jsem věděl a rozhodl." (Petr Nečas pro soud, 2015)
"Motivací, proč se svědek Nečas rozhodl i přes zákonné poučení o možných následcích křivé výpovědi vypovídat nepravdu, je snaha prospět obžalované Nečasové." (Soudkyně Pavla Hájková)

Menažerie bude sledovat, zda křivá odpověď chudáka Nečase bude mít nějaké avizované "možné následky".
"On je už dost potrestán svým manželstvím." (Žena Moby Dicka)
"Ve vězení by se mu jako submisivnímu moc nedařilo." (Mrtvá Kočka)
*

Libanonský premiér (sunnita) Saad Harírí, který před dvěma týdny podal v Saúdské Arábii demisi, se včera vrátil do vlasti i s manželkou. Děti nechali u Saúdů. Z Francie to vzal přes Egypt, kde mu tamní prezident Abdal Fattáh Sísí slíbil, že ačkoliv podporuje Saúdy, proti šíitskému Hizballáhu, vládnímu libanonskému hnutí, ničehož nepodnikne. Saad po návratu nejdříve navštívil hrob svého otce Rafíka, který jako libanonský premiér podlehl atentátu, zosnovaném Sýrií a provedeném Hizballáhem, nynějším Saadovým koaličním partnerem. Na naléhání libanonského prezidenta Michela Aúna se rozhodl svoji demisi "odložit".
"Do doby, než ho zavraždí koaliční partner ze sunitsko-šíítské Vlády národní jednoty." (Syrská želva)
"Nebo agenti přátelské mocnosti." (Muška na Zdi)
"Což se nevylučuje." (Mrtvá Kočka)
*

Ruský pan senátor Sulejman Kerimov byl propuštěn z vazby na kauci 5 milionů €. Byl mu odebrán jeho (civilní) pas a nesmí opustit zemi. Podle francouzské prokuratury poškodil stát na daních o desítky milionů eur.
"Z něčeho ty kauce platit musím." (Sulejman Kerimov pro MnZ)
*

Český prezident Mlhoš Zeman se při své státní návštěvě Ruska moc zlobí na jistého novináře ze státní televize Zvezda, řízené ministerstvem ruské obrany, který včera na redakčním webu zveřejnil zkázku o tom, jak by měli být Češi vděční za internacionální pomoc v srpnu 1968:
"Vstup vojsk do Československa nedovolil Západu uskutečnit státní převrat podle technologie uskutečněné za ‚sametových‘ revolucí a zachoval na více než 20 let život v míru za souhlasu všech národů Varšavské smlouvy." (Leonid Maslovskij)

Mlhoš v přímo vysílaném rozhovoru s ruským premiérem Medvědědem označil článek za "čin novinářského šílence s vylízaným mozkem" a donutil Dmitrije, aby se od něj distancoval. Zeman se skutečně nevyjadřoval v nuancích. Požadoval, aby redakce "Krasnoj" Zvezdy z toho "učinila závěry".

Medvěděd se chabě bránil svobodou slova, ale od článku se skutečně distnancoval a prohlásil, že oficiální pozice Ruska, stanovená ve smlouvě o přátelských vztazích a spolupráci mezi Ruskou federací a Českou republikou z 26. srpna 1993 se nezměnila. Článek neobsahuje oficiální názor Kremlu.
"Jen oficiální názor sovětského velení Ozbrojených sil Ruské federace." (Muška na Zdi)

Čtvrtek 23. listopadu 2017

Na tiskové konferenci v Moskvě se stádní prezident Mlhoš Zeman pochlubil, jak to dobře zařídil s tím šíleným článkem ze Zvezdy (už ne Krasnoj, Mlhošu): "Nejenomže se od něj ruské orgány ústy ministerského předsedy distancovaly, ale tento článek byl okamžitě smazán, autor článku vyhozen, šéfredaktor dostal důtku, ale co je nejkrásnější, a to mi říkal Jirka Ovčáček, den na to se na témže webu objevil článek, který vychvaluje pražské jaro 1968."
Tolik ke svobodě slova ve státních médiích, která by neměla zaměstnávat šílence.
"Ale já to nepsal!" (Leonid Maslovskij)

Ke cti prezidenta Zemana je třeba přičíst žádost, aby se Rusko angažovalo v osvobození ukrajinského historika Kozlovského, který je v současné době vězněn v Doněcku, kde byl obviněn ze špionáže.

"A co za to?" (Mrtvá Kočka)
"Domluvili jsme se, že na základě materiálů, na základě postoje českého ministerstva průmyslu a obchodu můžu vyjádřit podporu České republiky projektu Nord Stream 2. I když některé státy tento projekt kritizují. Jsem rád, že Česko má v této otázce svůj názor a brání své vlastní zájmy." (Exkluzivní informace pro TV Barrandov, která pro svůj pravidelný rozhovor zamířila za Mlhošem do Ruska)

"Što éto takóje »vlastní zájmy«?" (Žena Moby Dicka)
"Závislost na ruských dodávkách plynu." (Mrtvá Kočka)
*

Čínský prezident Si Ťin-pching jednal 23. listopadu v Paláci lidu v Pekingu se svým džibutským protějškem Ismailem Omarem Guellehem, který je na státní návštěvě v Číně. Oba představitelé se shodli na založení čínsko-džibutského strategického partnerství a všestranném prohloubení spolupráce obou zemí v různých oblastech. (Zpráva tiskové agentury Nová Čína)
"Číňani si kupují jednu africkou zemi za druhou." (Žena Moby Dicka)
"Nekupují. Získávají je díky korupci lidožravých prezidentů." (Mrtvá Kočka)
*

"Miliardář, neonacista a komunista - to je nová česká vláda"(Titulek článku německého zpravodajského serveru HuffPost) Článek reaguje na faktickou trojkoalici, která panuje ve Sněmovně, jak je patrno z výsledku voleb předsedy mandátového a imunitního výboru.

"Představa, že výsledkem těch osmadvaceti let je to, že na Hradě sedí bývalý komunista, který podporuje bývalého estébáka Babiše, který s bývalým estébákem Filipem dává dohromady vládu, mě úplně láme v kříži." (Miroslava Němcová (ODS) v rozhovoru pro Interview Plus serveru iRozhlas)
 
Pátek 24. listopadu 2017

Kotlebovi neonacisté (Ľudová strana Naše Slovensko) hodlají v Národní radě Slovenské republiky vyvolat hlasování o "zákonnosti nového sjednocení Krymu s Ruskem".
"Oznámil list Izvestija." (Mrtvá Kočka)

Snad jsme na tom líp než na Slovensku.
"Myslíš? Vždyť totéž tvrdí náš pan stádní prezident!" (Mrtvá Kočka)
*

Sněmovna tajně volila pět svých místopředsedů. ANO velkomyslně nežádá žádného místopředsedu, aby se dostalo na všechny. Výsledky voleb:
Hamáček (ČSSD): 143, Filip (KSČM): 121, Okamura (SPD): 102, Pikal (Piráti): 102, Fiala (zástupce čtyř stran Demokratického bloku, přičemž jeho ODS je první ze všech druhých stran): 83 hlasů. Fialův výsledek na zvolení nestačil, proběhlo tedy ještě jedno kolo. V něm získal Fiala jen 84 hlasů, což stejně nestačilo. Takže posledního místopředsedu bude Sněmovna volit znovu příští týden. ANO + Okamurovci + komunisté mají stále 115 hlasů (84 do 199, Karel Schwarzenberg je marod).
"Třeba zvolí Kalouska." (Mrtvá Kočka)

"Je to demonstrace síly. Nepolíbili jsme prsten, tak jsme tu funkci nedostali." (Předseda polsaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura)
"Výsledek považuji za demonstraci síly koalice ANO, SPD a KSČM a předzvěst dalšího vývoje." (Petr Fiala, předseda ODS)

"Že bych přeprchla na Slovensko?" (Syrská Želva)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Izrael)

Arménskou čtvrtí ke Svatým Jakubům

Stojí u nás ve Stodůlkách novogotický kostelík sv. Jakuba Staršího ("Většího"), postavený na místě románského kostelíka. Když jsme se s mou milou ženou Ivanou vraceli z Izraele poprvé, viděl jsem ho z okének letadla. Tehdy jsem si zapsal: "Snažím se zahlédnout naše sídliště, ale věnce světel nekopírují bloky domů, nic nepoznávám. Najednou přece jen zahlédnu něco známého: osvětlenou bílou věž stodůleckého kostelíka sv. Jakuba Staršího. A náhle cítím, že mezi světly Tel Avivu a Prahy je natažena tenká, ale pevná linka. Není to jen trasa mezikontinentálního letu. Jde o neviditelný, avšak trvalý kanál, citlivý nerv."


Je to také nitka mezi Prahou a Jeruzalémem. Protože v Jeruzalémě existuje samozřejmě mnohem starší kostel tohoto apoštola, který zde spolu s Petrem rozvíjel prvotní ještě židokřesťanskou církev. Tenhle jeruzalémský kostel slouží jako arménská katedrála, proto je také umístěn v srdci Arménské čtvrti. Vloni jsme ho s Janinkou omylem minuli, stejně mi unikl i dva roky předtím. Letos ho už musím najít a navštívit. Nejdříve však musíme vystoupit od pramene potoka, jenž protéká příjemným udolím Gehenny. Od stříbrného globusu v parku Tedy (Koleka) vyjdeme s Janinkou po schodech k  silnici, která obkružuje hradby Jeruzaléma, vyčkáme na zelenou, abychom mohli přejít, a chodníkem pod "Davidovou věží" (co není ani "věž", ani "Davidova", avšak Citadela) dojdeme k Jaffské bráně. Projdeme jí a ocitáme se na starém známém náměstíčku Omara ibn al-Chattába. Vlevo z něho odbočují uličky vzhůru do Křesťanské čtvrti, rovně pokračuje Davidova ulička do nejstředovatějšího středu města, my směřujeme vpravo kolem Citadely do Arménské čtvrti. Kdybychom byli ucajdaní a chtěli se svézt k Siónské bráně nebo až k bráně Hnojné, mohli bychom využít služeb veselého zelenožlutého turistického vláčku. Možná jindy.


Jdeme pěšky ulicí, nazvanou hrdě Třída arménského patriarchátu (Armenian Patriarchate Road). Působí však dojmem  koridoru. Komunikace má šířku jen asi čtyři metry a z obou stran je sevřena sveřepými zdmi. Uličku překračují místy půloblouky, na nichž trůní obytné věže. Auta tady jezdí jen jednosměrně, ochranné kovové sloupky vymezují chodník pro turisty. I dnes jich zde táhnou průvody, jimiž proplouvají místňáci: Židovská mamina se zahalenými vlasy s kočárkem, židovský mladík s typickým černým kloboukem a typickou naditou igelitkou v ruce. No jasně, jsme v arménské čtvrti, kudy mohou procházet a kde mohou bydlet všichni. Tedy – po osvobození Jeruzaléma z jordánské okupace v roce 1967.

"Třída" se zužuje na dvě rozpažení, ochranné sloupky mizí. Chodci se drží u levé zdi, řidiči projíždějících aut si počínají opatrně. Tadyhle někde vlevo by měl být vchod do onoho "toulavého" chrámu plus kláštera. Míjíme vstup do galerie, kde se koná výstava ke stému výročí genocidy Arménů, míjíme vchod do arménského bar-restaurantu, míjíme vstup do uličky svatého Jakuba, která nás vloni svedla z cesty k dnešnímu postupovému cíli. Centrální komunikace Arménské čtvrti zalézá pod půloblouk v boku obytného domu a zužuje se na hltnost tří turistů. Za tímto průchodem se komunikace rozšiřuje na šířku dvou aut a dvou turistů. Znovu se na nás zasměje modré nebe, ozdobené dnes bílými mráčky. Po padesáti metrech bychom došli pod oblouk dalšího průchodu, ale už nemusíme, už jsme našli cíl. Naproti stánku minimarketu Mardig se otevírá románsky vypadající portál s cedulkou, jež arménsky a francouzsky oznamuje, že zde je Couvent Armenien St. Jacques. Sláva, našli jsme ho!


Vcházíme jediným kamenným obloukem, jednodílná tmavá vrata s menším otvorem pro chodce jsou přitisknuta k boku vchodu, za nimi opuštěná moderní vrátnice. Možná jsou ta vrata dřevěná, a možná jsou ohořelá, ale hlavně otevřená. Úzký dvorek, asi tak 13 na 20 metrů je obklopen kamennými zdmi. Přízemí je v bocích rozšířeno podloubím, vlastně ambity, nad nimi dvě obytná patra. Zábradlí na okraji ploché střechy prozrazuje, že nahoře je terasa. Ano, i zde se bydlí na střechách. Zábradlí je v jednom místě prolomeno, aby se přes něj mohla vyklonit šibenice stavebního vrátku. Složené pytle na dně nádvoří prozrazují, že zde probíhá jakési zvelebování. Na jižní, užší straně nádvoří vlevo od hromady pytlů medituje turistka před červenou, částečně černě okouřenou kamenou plastikou. Dva andělé a Panna Maria se tam modlí nad hlavou svatého Jakuba. Tedy Pannu Marii by ta ženská postava mohla zobrazovat; více bych věděl, pokud bych uměl arménsky.

Se svatým Jakubem se uříznutím hlavy srovnal Herodes Agripa I., vnuk Heroda Velkého. Nějak mu vadila vznikající křesťanská sekta. K této vraždě došlo asi někdy kolem Velikonoc roku 0044. Jakub se tak stal prvním, nikoli posledním ze dvanácti Kristových apoštolů, který skončil smrtí mučedníka. Na protější, severní straně dvorku je umístěna podobná plastika, na níž je vypodobněn fousatý patriarcha, celkem spokojeně sedící na sesli. Bude to nejspíše první jeruzalémský biskup Jakub Menší, aneb Mladší, jenž jest ztotožňován i s Jakubem Spravedlivým, jenž byl Bratr Páně, tedy nevlastní Ježíšův bratr ze strany otce. Případně bratranec ze strany matky. (Podle legend byl Ježíšovi notně podobný.) Tento Jakub byl podle Josefa Flavia ukamenován na pokyn velekněze Annáše (ne toho evangelijního Annáše, avšak jeho synáčka) v roce 0062. Je vidět, že geny se nezapřou – na straně vrahů, ani na straně obětí…

Na dvorku by měla být kašna z 19. století, ale té jsem si nevšiml. Možná podlehla jedné z mnoha rekonstrukcí. Nejstarší památkou je prý jeden z mnoha arménských nápisů na zdi, který pochází z roku 1151, ale netuším který. Kovová vrata uprostřed jedné z podélných zdí umožňují vstup do chodby či apsidy za ní. Pod klenutými stropy se nachází dvoudílný komiks, zobrazující osud Jakuba Staršího. Pod jednou ze zašpičatělých "lunet" visí na třech provázcích jakési dřevěné jho. Na ně každé odpoledne udeří tím pověřený kněží dřevěnou paličkou zvanou "nakus", což je znamení, že začíná mše. Je teprve jedna hodina odpoledne, žádná mše tu neprobíhá, avšak Janinka mne žene ven, abych prý nerušil svátost soukromí.


No ale je tu veřejně přístupný kostel, ne? Lezu do ambitu, na jehož boční stěně nalézám nádherný keramický obraz, znázorňující Ježíše (kulatá svatozář), Boha Otce (trojúhelníková svatozář) jak drží korunu nad Pannou Marií nad níž se vznáší Duch svatý (holub uprostřed paprsků). Panenka se ze zdi usmívavě modlí nad reálným kamenným hranolem, popsaným arménskými nápisy. Na stěně nad keramickým obrazem praví keramická informační tabulka arménsky a anglicky: "Toto jest místo odpočinku našeho svatého Pána Abrahama, biskupa jeruzalémského požehnané paměti. Patriarcha Svatého stolce, během panování sultána Salah El-Dina (Saladína) v roce 1192 Anno Domini."

Tak jsem to přeložil, ale nevím, jak to mají se Svatým stolcem v Arménské apoštolské církvi. Arménský jeruzalémský patriarchát je v Jeruzalémě od roku 638, avšak její biskupové používají titulu "patriarcha" až od roku 1311. Jinak rok 1192 sedí. V tomto roce došlo mezi Richardem Lví srdce a Saladinem k uzavření příměří. Následná Dohoda z Ramly zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Křižákům zůstalo několik přístavů. Za to, že se nebudou snažit dobýt Jeruzalém jim Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. A křesťanští poutníci směli navštěvovat svatá místa v Jeruzalémě, včetně Božího hrobu. S ohledem na to, že osobním lékařem Saladína byl Moše ben Maimon (Maimonides),  židovský filozof, jehož Saladín určil představeným všech egyptských Židů, je vidno, že tento kurdský válečník nebyl žádný nesnášenlivý zabedněnec. Tolik k letopočtu 1192. Saladín zemřel roku 1193 v 55 letech. A s ním i náznak náboženské tolerance.

Přebíhám dvorek a i přes mrmlání Janinky procházím nízkými dřevěnými vraty, za nimiž se otevírá podélná chodba, tentokrát s echt románskou cihlovou klenbou. Zdobná kamenná kropenka ve výklenku naznačuje, že jsme u vchodu do kostela. Ale to bych musel jít tou chodbou doleva ještě asi 20 metrů k další příčné chodbě. Avšak sám jsem se zalekl bezturistické pustoty a velebnou přísností místa, a tak jsem vylezl zpátky na dvorek. Kdybych byl býval Janinku přesvědčil, tak jsme se snad mohli dostat až do vnitřku katedrály. Nejsou tam prý žádná sedadla, k sezení slouží orientální koberečky na podlaze. Svatostánek má tři lodě, oddělené čtyřmi mohutnými hranoly pilířů. Zdi i pilíře pak jsou pokryty keramickými obklady s abstraktními a květinovými vzory. Tak trochu mešita, mám-li věřit popisu v bedekru. Jo, a v chóru jsou k usednutí připraveny dva stolce. Na jeden usedá aktuální patriarcha tohoto svatojakubského společenství, druhý bývá obsazen pouze jednou do roka, v květnu, kdy se slaví svátek svatého Jakuba Menšího (viz výše).

Takže jde vlastně o kostel, zasvěcený oběma svatým Jakubům.



Přes synagogu Churba až k synagoze Zeď

Vycházíme ze dvorku arménské katedrály a vracíme se kousek k vyústění ulice sv. Jakuba, kudy se vnoříme do uliček Arménské čtvrti. Zůstalo to tu stejné, jak jsem popisoval vloni:


"Jeruzalémské uličky nutí fotografa brát snímky na výšku, aby se mu do nich vešly. Jsou tak úzké, že musíte jít na samý jejich konec, než zjistíte, jestli se tam zlomí v pravém úhlu do svého pokračování, anebo jestli jenom neslouží jako přístupová cesta do nějakého bytu, domu, hostelu či katedrály. Vychází se do nich a schází se z nich po schodech, které vůbec nepodporují turistické kufry na kolečkách. Jejich zdi jsou porostlé popínavými rostlinami, kabely a plynovým potrubím, z dlažby raší stromy a požární hydranty. Jejich profil zužují odpadkové kontejnery, květiny v květináčích a zaparkovaná auta. Často jsou zatrubněny do nekonečných tunelů."

 Dorazili jsme ke křížení s ulicí Arafat… Moment, Arafat v Arménské čtvrti? Teprve při pozornějším pohledu je patrné, že s nápisem někdo šeredil, buďto matka příroda, jež tak ráda okusuje různé nápisy, anebo nějaký palestinský vlastenec, který vyškrábáním obloučku v jednom z písmen R ho změnil na písmenko, podobné F. Jsme v arménském okrsku, proto jde o ulici Ararat, přece. Oproti loňsku pokračujeme rovně, protože se chceme co nejdříve dostat k Židovské čtvrti.

 Projdeme lomeným průchodem a jsme na miniaturním náměstíčku, spíše křížení ulic, a víme, že jsme, kde jsme chtěli být. Nejen kvůli hebrejským nápisům, ale i proto, že zlaté kameny kolem nás svědčí o tom, že byly sestaveny do zdí a domů poměrně nedávno, tedy po roce 1967. Po obsazení Židovské čtvrti v roce 1948 Arabskou legií, byly totiž prakticky všechny objekty čtvrti zničeny, a obnoveny mohly být až po vítězství Izrale v šestidenní válce. Lze se nadíti toho, že pokud by muslimové získali nadvládu nad tímto kouskem "Západního břehu", aneb "mezinárodně uznaného území státu Palestina", zplanýrovali by to tu znovu. A třeba by velitel této barbarské akce opět hlásil svým nadřízeným (možná do sídla OSN v New Yorku):

"Poprvé za tisíc let nezbyl v židovské čtvrti jediný Žid. Ani jedna budova nezůstala nedotčena. To činí židovský návrat nemožným. "

Možná by zůstaly stát antické sloupy římského Carda (Karda), které vykukují z prostoru, který vyrubali izraelští archeologové o patro pod současným terénem. A stejně jako kdysi antické Cardo, tak i dnes místní uličky pulzují obchodním životem. Po schodech slézáme k vykopávkám a pokračujeme dál v jejich úrovni. I v této podzemní starověké uličce jsou otevřeny novodobé kšefty.  My se však nejdříve věnujeme archeologii. Znovu nahlížíme do sedm metrů hluboké šachty, kterou archeologové vyrubali až k základům dávné Široké zdi (letos už dolů nelezu, užil jsem si vloni).


Vyjdeme na povrch zemský. V ulici Židovské čtvrti (Jewish Quarter Road) se opět zarazíme u bezbariérového předělu, za nímž už panuje klasický arabský súk. (Uděláte krok dál – a náhle je něco jinak.) Vracíme se kolem Galerie olivového lisu, jejíž zdi jsou zkrášleny keramickou výzdobou. Vchod do galerie zdobí věčně zavřené kovové tepané dveře, což platí i o vedlejším okně. Jana si zálibně prohlíží vystavené zboží. Vidouc mou nervozitu, opakuje svou známou mantru: "Já si to chci jen prohlídnout, ne koupit.“

Jenže u krámku, který je obklopen vystavenými šátky a krásně barevnými koberci s všitými cingrlátky, se zdrží na dva nádechy. Říkal jsem jí, ať si na to dává pozor, ale je už pozdě. Z obchůdku vyjede pan prodavač a nahazuje návnady. Koberečky jsou pravá ruční práce. A jakéže mají využití? Mohou se položit na zem a lze po nich normálně chodit, nebo je můžeme použít jako přehoz, či si je pověsit na stěnu. Prostě užitečný předmět. A levný.

„Němcům bych ho prodal za 450 šekelů, ale že jste z Prahy, tak ho máte za 350.“

"To je moc, " namítám, "my tolik nemáme." A my tolik opravdu v hotovosti s sebou nemáme.

"Tak dvě stě pade, ať nežeru. " Ani tolik nemáme

"Tak dejte, co máte. "

Máme, totiž Jana má, 170 šekelů. Otvírám svou peněženku, abych se podíval. Šekely umně skrývám, ale prodejce bohužel zahlédne dvacetidolarovku. Dobře, dáváme Janiny šekely a mé dolary, ale na poslední chvíli vytrhnu z prodejcovy ručky dvacetišekelovou bankovku:

"Potřebujeme, aby nám zůstaly alespoň ještě nějaké peníze, " odůvodňuju tuto transakci. Prodavač je spokojen i tak a kobereček nám zabalí. (Dosud leží zabalen v Janině pokoji, chodit po něm nelze, aby se nepoškodila cingrlátka a nerozpletly nezašité konce nití. Budu ho muset konečně někam pověsit, Janinko…) Po přepočtu jsme tedy utratili 226 šekelů, což je téměř přesně polovina původně (ne)požadované sumy. A tak to má být, aby byli spokojeni jak prodavač, tak kupující.

Krása, konečně jsem si zase jednou zasmlouval!

Peníze potřebujeme, když se chceme najíst. A to chceme, protože je půl druhé a nastává hlad. Najdeme si něco na náměstíčku u synagogy Churva. Cestou tam se ještě jednou ponoříme do podzemní nákupní a archeologické uličky. Cardo je vyzdobeno výjevy, které poutníkovi ukazují, jak to tu kdysi dávno vypadalo. Zeď, kterou je archeologická část Carda ukončena, je vyzdobena do perspektivní dálky vyvedeným obrazem, boční stěny zase několika mozaikami, jež zobrazují krámky s koberci, keramikou, ovocem a zeleninou, případně trh se zvířátky. (Viz fotogalerii níže, nejen z Carda)

Synagoga Churba z podzemního Carda

Kolem římských sloupů a zdí s nečekanými otvory se propracováváme k té Churbě. Krámek, kde  jsme si vloni pochutnávali na pizze, bohužel nebere karty a dvacka nám na zasycení nestačí. Dopřejeme si ten přepych usednout ke stolkům ve stinném krámku s rychlým občerstvením. Tady karty berou. Nejdříve si tedy musíme něco poručiti, což činíme dle barevných fotek. Objednáme si salát křupavými kousky kuřete, jednu porci pro dva. (Janinka jí obvykle tak málo, že nám to obvykle stačí – netýká se ryb).


Než nám připraví jídlo, rozhlížíme se po cvrkotu na náměstí. Churba je mnohokrát zničená synagoga, jak jsem o tom psal v minulém roce v článku Zakazovaná synagoga. Náměstíčko je dnes obsazeno pro Evropana nečekanými turisty: Rozložila se zde rota izraelské armády, a to dívčí jednotka. Děvčata jsou beze zbraní, možná ještě za sebou nemají patřičný výcvik. Chrání je však několik kluků se samopaly, nedbale připravenými k použití. Holky sedí na terásce na náměstí a obědvají cosi studeného, zabaleného do papírových pytlíků.

My se máme lépe. Ještě před kuřetem dostáváme jako couvert misku s chumusem a chlebovou placku. A to vše za pouhých 52 šekelů! Jsme žíznivi, pochoutku nechceme spláchnout vodou, a tak si ještě vyzvednu z ledničky dvě plechovky holandského piva. Při zapravování účtu však zjišťuji, že jedno to pivenko nás přišlo na 50 šekelů. (To je podstatně víc než Plzeň na Staromáku.) Takže máme oběd za 102. Jo, pitivo je drahé!  

Po nasycení se jdeme podívat do blízké uličky Bejt El, kde na malém náměstíčku, spíše rozcestí tří uliček, roste pomerančovník. Od roku 2014, kdy jsem tu byl poprvé, povyrostl alespoň o 20 cenťáčků.

Tak, a teď hodlám Janince ukázat Širokou zeď, kterou jsme minule minuli. Jde se k ní uličkou Tiferet Jisrael, která z náměstí Churva vede z jejího nejnižšího, severovýchodního rohu. Na jednom místě se rozšiřuje na náměstíčko, na němž jsou tu odkryty zbytky osm metrů široké zdi, což je tedy vskutku Široká zeď. Její vršek vpodstatě lícuje současnou úroveň ulice, která je asi čtyři metry nad tou původní. (Co bylo nad horizontem, to samozřejmě v průběhu věků zmizelo, třeba jako kamenivo do dalších hradeb, anebo i do domů v sousedství.) Jde o část původního jeruzalémského opevnění, které obklopovalo Jeruzalém v době existence Prvního chrámu, konkrétně patří do minus osmého století. Později získal Jeruzalém ještě "první hradby",  "druhé hradby, a nakonec osmanské hradby, jež nechal postavit Sulejman Nádherný a které Staré město jeruzalémské obklopují dodnes.

Po občasných schodech scházíme úzkou uličkou Plugat ha-Kotel, jež občas mizí v průchodech s šikmě lomeným stropem k místu, zvanému ha-Kotel. Aneb ke zdi. Jaké zdi? No prostě ke Zdi. Ke Kotel ha-Ma'aravi, aneb Západní zdi, jež je u nás známa pod nepřesným názvem Žeď nářků. Než nás k ní schody donesou, vyjdeme ještě na vyhlídku nad náměstíčko před onou Zdí. Tuhle vyhlídku jsme minule nenašli. Byli jsme na vyhlídce vlevo i vpravo, ale na této, která se nachází na nejpřímějším spojení mezi Churbou a Zdí, jsme nebyli. Nyní to napravujeme.

Abychom vůbec něco viděli, musíme se prodrat chumlem turistické výpravy, jejíž členové si chrání hlavy bělostnými kipami – aby se našli. Konečně jsme u zábradlí a můžeme vnímat. A já chvílemi i snímat. Nebe nad Jeruzalémem je stále plné bílých mráčků, které čile utíkají k západu. Sejmu fotku, na které září zlatá kopule Skalního dómu, pozlacená 80 kg pravého zlata, které roku 1988 osobně věnoval jordánský král Husajn. Musel kvůli tomu prodat svůj londýnský dům. Přesněji: Jeden z londýnských domů. Ale prodal rád, svým darem zaplatil za zázračnou záchranu před atentátem, který se odehrál 20. července 1951 před nedalekou mešitou Al-Aksá. Paslestinec  Mustafa Šukrí Ušo tehdy zahájil palbu na jordánskou delegaci, která po modlitbě vycházela z mešity. Zastřelil krále Abdalláha, a to kvůli tomu, že prý jednal s izraelskou premiérkou Goldou Meirovou. Jeho šestnáctiletého vnuka Husajna zachránila zlatá medaile na hrudi, o níž  se kulka zastavila. Králem se chlapec stal už další rok po abdikaci svého otce Talála I.


Nic židovského na oné kopuli není. Jen to, že se klene nad skalnatým vrškem dřívější hory Moria, která je díky Herodovi Velkému celá zabudovaná do Chrámové hory. Někde tady stával První i Druhý židovský Chrám. Až bude postaven třetí, přijde konec světa.

Ono na té kopuli vlastně není ani nic moc muslimského. Skalní chrám postavil v letech 688- 691 chalífa Abd al-Malik, to se ten pravý islám teprve probouzel. A tak tato "mešita" není vybavena minaretem a je spíše svatyní, postavenou v byzantském slohu. Tak trošku kopíruje rotundu nedalekého Chrámu Božího hrobu. Nu a podle tohoto byzantského, tedy křesťanského vzoru jsou paradoxně stavěny všechny nejdůležitější mešity.

Skláním objektiv přímo pod sebe, kde je pod touto skalní vyhlídkou obnažená část plochy před Zdí; stále zde vrtají archeologové. Když foťáček opět zvednu, je zlatá kopule Skalního chrámu už ve stínu. Dnes v Jeruzalémě platí o focení z vyhlídek to, co říká dcerka Terka o svém oblíbeném Skotsku. Tam je totiž podle ní nafocení krajiny "akční fotografií". 

Samozřejmě, že největší pozornost vyvolává sama Západní zeď a hloučky věřících a turistů před ní. Jsou rozděleni plotem – vlevo muži, vpravo ženy. Jde totiž o synagogu pod širým nebem.

Rozhlédli jsme se, teď už jen musíme prorazit chumlem zase zpátky. A sejít k té Zdi. Ale o tom až příště.



(Prožito v Jeruzalémě večer ve  čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 27. a úterý 28. listopadu 2017. V úterý na záložním starožitném laptopu v době očekávání nahlášeného lokálního výpadku energie, jenž se nakonec neuskutečnil.)

Fotogalerie z procházky Arménskou a Židovskou čtvrtí v Jeruzalémě je k mání ZDE


Foto © Jan Kovanic

(Užít si Izrael)

Rozhlédli jsme se s Janinkou z vyhlídky nad Západní zdí a teď k ní sestupujeme. Vzal jsem to na sever uličkou, která má mnoho arabských a anglických a hebrejských jmen, pro tento účel vybírám to, které je uvedeno na mapě v bedekru nakladatelství Ikar "Jeruzalém a svatá země": Misgav La-Dakh. Přivedla nás na západovýchodní staroměstskou magistrálu, která se nahoře u Citadely nazývá (např.) Davidovou ulicí, odděluje Křesťanskou a Arménskou čtvrť, ale tady je to už Řetězová ulice (Chain St.), která vede přímo na Chrámovou bránu do Řetězové brány. A odděluje severní Muslimskou čtvrť od jižní Čtvrti židovské. Tedy na mapě. V reálu už jdeme asi padesát metrů nefalšovaným arabským súkem.




Na Řetězovku jsme vypadli z lomeného průchodu, a hned odbočujeme vpravo. Kráčíme kolem místních arabských dějin: Hned na tomhle rohu se nachází madrasa Taštamuríja. Uvnitř této islámské náboženské high-school je uschován náhrobek emíra Taštamura, který svou vládu ukončil smrtí v roce 1376. Ono je tu více náhrobních domů muslimských výtečných mužů ze 14. a 15. století, hned o třicet metrů dál je (taky vpravo, teoreticky tedy v židovské části města) hrobka jiného islámského výtečníka, totiž krutého tatarského emíra Barky Chána. Barka Chán (Baraka Khan) se do Jeruzaléma dostal nejspíš proto, že byl tchánem mamlúckého vládce Egypta, sultána Bajbarse. Ten se zase proslavil tím, že ze Svaté země definitivně vyhnal křižáky, tedy sedmou křížovou výpravu francouzského krále Ludvíka IX. Dnes se tu nachází knihovna Chálidí (Khalidiyyah Library). Žízniví poutníci se tady mohli občerstvit u kašny zabudované do zdi. No - kašna, koryto pod lomeným obloukem. No - občerstvit. Kdyby někdo neukroutil kohoutek.  


Vrátíme se o metr dál a zabočíme zpátky na jih, tedy do uličky, jež se slibně jmenuje ha-Kotel. A opravdu - vede k Západní zdi! Nejdříve musíme projít bezpečnostní prohlídkou, a pak už nás ulička vyplivne přímo na náměstí u Zdi. Nasazuju si na hlavu kipu, kterou mi včera Janinka koupila a loučím se s ní. Ona ve svém kloboučku míří kousek vpravo, za plot, který přístup ke Zdi rozděluje na dvě části. Takto odděleni přicházíme k nejsvatějšímu židovskému místu. Jsme totiž opět v synagoze pod širým nebem. Zatím nebyly vyslyšeny návrhy izraelských náboženských feministek, aby se pod Zdí vyrobil ještě třetí dvorek, kde by se mohly ženy modlit společně s muži. A teď by se zrovna něco takového hodilo, protože právě teď v této synagoze probíhá svatba. A ta se těžko koná bez nevěsty nebo bez ženicha. Svatebčané to vyřešili: Nahromadili se každý na svou stranu rozdělujícího plůtku. Místo svatebního baldachýnu se nad nimi vznáší bílé slunečníky. Nu, a tak se všechny věci dějí správným způsobem, jenom ženich nemůže svou nevěstu držet jinak než za ručku.


Jsem popáté v Izraeli a asi podesáté u Západní zdi, ale svatbu zde vidím poprvé. Zatímco dnes je svatba v synagoze obvyklá, podle původní tradice se prý má konat pod širým nebem. Tak tady a teď je dodrženo obojí. Odcházím od svatby abych nerušil, a mířím k samotné Zdi zase si jednou popovídat z očí do kamene.

Jsem snad podesáté u Západní zdi, ale až nyní  se mi dostává stejného zážitku, jako poprvé. Tehdy, v roce 2006, jsem si o Zdi zapsal:"Její kamení mi voní zvláštně, jakoby kouřem. Úplně jako rostlá skála někde pod Kozákovem. A jestliže v těchto kamenech přebývá Hospodin, pak soudím, že Hospodin je přítomen ve všech skalách. A k jeho přítomnosti si můžete přivonět, aniž byste museli jezdit do Jeruzaléma. Ale zde u Západní zdi, zde ji doslova hmatáte"

Jenže tu vůni jsem už nikdy příště neucítil. Ale teď ji znovu vnímám! Mohou za to dva uklízeči, kteří svatou dlažbu smývají vodou z hadice. Voda padá na kameny, na poledním slunci se vypařuje a člověk cítí kameny. Tak takhle to je. A možná je tu i ta přítomnost Hospodinova, kterou do kamení opakovaně vtloukají lidé z celého světa svými modlitbami. Zrovna támhle pod nízko rostoucím keřem  kapary trnité se vedle sebe modlí napohled nesourodá čtveřice: Turista s tašticí, civilně oděný místňák s knihou, ortodoxní žid neznámé sekty, který má přes ramena přehozené provizorní bílé prostěradlo a voják se sapikem na zádech.




Nového u této staré zdi je to, že pod domy vlevo, které v prostoru drží mohutný oblouk, už neprobíhají stavební úpravy. Je dostavěno. V těchto místech byl vybourán přístup k dalším asi padesáti metrům Zdi! Bohužel sem ženy nemohou. A tady to opravdu vypadá jako v echtovní synagoze. U zdí stojí skříňky s náboženskými pomůckami, knihovny přetékají knihami. Ale i sem je slušným turistům vstup dovolen. Ocitáme se v nevšedním prostoru. Zde se nachází očím družic skrytá část Zdi. Stavby nad námi podpírají vysoké oblouky. Chodba je nejdříve úzká, aby zůstal zachován jeden z původních obklouků, po němž nahoře vede dnešní Řetězová ulice. Vlevo se otevírají chodby do dalších podzemních prostor, které byly už dříve v rámci archeologického výzkumu vyčištěny od rmutu a spadaného kamení. V podlaze se objevují skleněné dlaždice, jimiž je vidět do hloubky pod námi, až k Herodesovým základům. Tam se chceme také ještě letos podívat. Poslední část chodby vypadá trochu jako bunkr pro letadla: Místo klasické zdi se už od podlahy v délce asi dvaceti meptů zvedá mohutná klenba. Pak je už prostor oddělen od dalšího podzemí zelenou, plechově vyhlížející stěnou.

No teda! Člověk nikdy nemůže říci, že něco v Izraeli zná. I tak profláklá památka jako je tisíciletá Západní zeď se stále proměňuje – ať už začleněním po dlouhá léta skrytých prostor, anebo omytím dláždění…



Vycházím ven, Janinka na mne musela čekat. A čeká ještě, protože chci zachytit vztyčení izraelské vlajky na video, což se úplně mým foťáčkem nepovedlo. Alespoň se mi to povedlo vyfotit. Vlajka vzhůru letí k radosti vojska, shromážděného kolem ní do tvaru velkého hranatého písmena U, jako někde na pionýrském táboře.

Vycházíme severním východem do ulice el-Wad. Ještě než vyjdeme ze střeženého prostoru, zakoupíme si v patřičné kukani lístky na prohlídku Rabínského tunelu, který vede podél základů Západní zdi až na Via Dolorosu. Já tam byl už dvakrát, Janinka ale ne. Minule jsme to nezvládli, protože vstupenky byly vyprodány dlouho dopředu. Původně jsem hodlal zakoupit vstupenky až zítra, tedy v pátek, protože dnešek jsme měli strávit návštěvou Herodionu. Ale protože jsme raději vrátili auto už ráno, tak máme den navíc. A zase je to tak, jak to bývá: Některé hry můžete vyhrát jen tak, že uděláte chybu. Chybou bylo, že jsme vrátili auto předčasně, výhrou, že dneska, tedy ve čtvrtek, se prodávají vstupenky na prohlídku Rabínského tunelu nejdříve na neděli, tedy náš poslední celistvý prohlídkový den. Kdybychom sem šli podle původního plánu až zítra, tak bychom o tunel zase přišli.

(Přilehlá fotogalerie od Západní zdi je k mání ZDE)

Arabskou a křesťanskou čtvrtí z hradeb ven

Janinka se už cítí unavená, síly ji opouštějí klasicky na nejvzdálenějším místě od hotelu. A tak se snažím jít nejkratší cestou. Budou to nakonec jen dva kilometry, ale do kopce. Opět míjíme mramorový sarkofág, změněný na koryto pro dobytek a dnes také lázeň. Kohoutek zde je a funguje, nějaká dobrá duše tu také zanechala mýdlo.

Na prvním možném místě zatáčím doleva. Stoupáme po schodech úzkou ulicí al-Takíja (el-Takiya). Míjíme "jedny z nejkrásnějších mamlúckých budov". Nezájem, musíme se dostat do hotelu pokud možno po svých. Ulice se zatrubňuje a pustne. U zdí jsou umístěny velké poloplné krabicovité koše na odpadky. Zdi jsou ochcané, turisty nevidno. Komunikaci animuje zježená hubená kočka a dvojice malých arabských dětí. Ale ne, nejsme někde v severočeské vyloučené oblasti – zdi jsou ozdobeny plakátky, které ukazují, jak by měla být po muslimsku dostavěna Chrámová hora.  Trochu propadám pochybnostem, zda jsem zkratku zvolil dobře.


Ale i zde se žije, i zde se lidé snaží, aby to vypadalo pěkně, jak ukazují dvoje kovové dveře v rohu, natřené čerstvě vesele modrou a červenou barvou. Musíme odbočit doprava, kam vede ulička. Kdybychom šli rovně dál, tak bychom vystoupali někomu do bytu nebo na miniaturní dvorek. Že jdeme dobře dokazují dva arabští mladíci, kteří nás předcházejí. Podcházíme ošuntělé kamenné oblouky, které drží stěny domů od sebe. Místy jim vypomáhají i železné konstrukce. Míjíme partu asi desetiletých kluků, kteří si v těchto Stínadlech hrají se zeleným mčem. Tahle ulička se zove Al-Qirami a neustále se zužuje. Večer bych tudy nešel, lépe řečeno bych neprošel. Jedna z průchozích chodeb je totiž opatřena otevřenou kovovou branou, natřenou veselou modrou barvou A ta se může večer zamykat. Mám poněkud klaustrofobickou předtuchu, že dojdeme někam, odkud už nevyjdeme. Navenek se však tvářím optimisticky. Janince je to jedno. Jde jako ovečka tam, kam ji vedu.

V této aturistické oblasti policajta nevidět, ale ono ani není moc vidět desítky kamer, které sledují všechny ulice a rohy. Konečně přicházíme na živější ulici el-Saraya, na níž odbočujeme zase na západ, tedy doleva. Procházíme pod stříškami, které hrozí, že se pod poněkud upřenějším pohledem  zřítí.

Vycházíme na severojižní magistrálu súk Khan el-Zeit, který odděluje východní Muslimskou čtvrť od západní Čtvrti křesťanské. A hned naproti bíle a růžově svítí apsida Alexanderova hospice. Nejkratší cesta nalezena a potvrzena! Pokračujeme rovně. Ano, tady zleva nahlíží z úzkého nebe vyhlídková zvonice luteránského kostela Vykupitele. Na ni jsme lezli vloni, nezájem. Ano, o kousek dál vlevo se otevírá vstup do Múristánu s jeho uličkami ve tvaru písmene X. Byli, kráčíme dále. Správně, tady za tou brankou vpravo je nejsvětější křesťanská památka, Chrám Božího hrobu. Byli, snad někdy příště budeme, dnes ne, na náměstíčku před vchodem je dost jiných turistů, kteří nás zastoupí.




Cik vlevo, cak vpravo, vcházíme do křesťanského súku s přehršlí růženců, svatých obrázků, ikon, krucifixů a olbřímých nevkusných vajec s obrázkem Madony. Narážíme na severojižní ulici Křesťanské čtvrti. Všude kolem bují zlato, stříbro, rubínové sklo, barevné emaily. Na první křižovatce zahýbáme zase doleva k západu. Tudy jsem ještě nešel, ale vzhůru a k západu, to je náš hlavní směr po odchodu od Západní zdi. Jdeme ulicí Řeckého ortodoxního patriarchátu. Starobylé zdi jsou ověšeny koberečky z Orientu a textilem z Thajska. A najednou šílenství křesťanských súků mizí, schody uličky vedou mezi přísné patriarchátní objekty. Po rampách mezi schody sjíždí kluk na kole, jsme dneska už asi v osmém městě. Noříme se pod vysoký oblouk – kdyby nebyly jeruzalémské uličky přestavěny příčnými budovami, vešla by se na půdorys Starého města jeruzalémnsého snad jen polovina budov.


Vlevo se pohostinně otevírají vrata do vnitřního dvorku, ze kterého na nás kyne starý bronzový, asi metr vysoký zvon, umístěný na podezdívce. Už máme domů jen kousek, po výstupu si zde na chvilku odpočineme. Zvon je evidentně dost ozvoněný, jak je patrno z jeho otlučeného povrchu. Taky je nejspíš už na odpočinku. V rohu tohoto patia se pod líbeznými oblouky skrývá ozdobné kamenné umyvadlo. Kohoutek je nahrazen červenou páčkou, funguje i tak. Ozdobný nápis v alfabetě nepřečtu, jen vročení: 1986. A pak, že je zde monastyrion, který má co do činění s Konstantinem. Jana mne už odvádí pryč, ani ne tak kvůli tomu, že by byla unavená (je), ale že nechce, abych rušil soukromí místa. Přece jen se ještě půjdu podívat do dalšího průchodu kousek dál. V plném slunci tam září přízemní a patrové domečky, postavené z velkých bílých tvárnic. Domly vypadají jako depandance u hotelu. Ano, klášter, musí se tu hezky a v klidu bydlet. A rozjímat.


My však musíme dál a výše. Cik, cak a cik, následujeme holčičky ve školních uniformách, které se vracejí domů. Proti nám jdou muslimské turistky s kufry na kolečkách. Nejspíše se nechystají bydlet v hospicu kláštera Casa Nova, pravděpodobně tudy sestupují k Jaffské bráně do arabského hotelu. Není čas nechat se zlákat nízkými portály, vedoucími do zelených vnitřních zahrádek. Jedna vnější zahrádka se rozkládá na patrovém tarasu, který stojí na křižovatce uliček Freres a Bab el-Jadid. Přes trubkovou konstrukci tam vyklání své hlavy vinná réva. Společně s mnohými dřevěnými kříži na zdech a křížky nad vchodovými dveřmi dává vědět, že jsme skutečně mezi křesťany.



Křesťany potkáváme, i když jdeme kolem zavřených vrat College des Freres Jerusalem. Do města tudy vezou vozíčkáře zdravotní sestry a bratři z nemocnice St. Louise. K té nemocnici se také dostaneme, jen co vyjdeme Novou branou, přejdeme tramvajovou trať a přilehlou ha-Tsankhanim. Už jsme skoro doma u našich postýlek a záchoda, ale ještě se zastavíme u zdejší radnice

(Patřičná fotogalerie z procházky Muslimskou a Křesťanskou čtvrtí je k mání ZDE)

Radniční odpočinek

Vlastně u zdejších radnic, jsou tu hned dvě. Nejdříve ta, kterou můžete na mapách najít pod názvem "Citty Hall". To je ta s obloukem místo rohu, do kterého pálily jordánské jednotky přes čáru pozdějšího příměří. Čára se táhla parkem pod hradbami starého Jeruzaléma a dodnes je na ní hranice mezinárodně uznaného území Izraele. Jdeme do schodů, které vedou do vysokého průchodu, tentokrát obdélníkového. Před vchodem do něj se prochází zlatý, patrně umělohmotný lev, erbovní zvíře zlatého Jeruzaléma. Možná jde o pozůstatek místní výstavy z roku 2008. Prahou se v té době procházely různě zdobené standardní krávy. V Jeruzalémě to byli lvi. Byli příhodně nižší, takže se na ně dalo pohodlně sednout.

Projdeme průchodem, následuje úzká ulička, jejíž levá strana patří Citty Hall a pravá zadnímu traktu Darouti hotelu, a už se před námi rozevírá trojúhelníkový sádek Z dlažby tu vyrůstají stínící stromy a mezi nimi jsou příhodně rozloženy načechrané barevné futony. Klesnu na jeden z nich, abych mohl v pohodlném podhledu vyfotit stromy. Tak barevné ty polštářky jsou, avšak nikoli načechrané. Tentokrát se zde nevystavují lvi, avšak právě ty futony. Umělecká dílka z betonu anebo z velice tvrdé umělé hmoty. Nicméně lze na nich sedět. Čehož využívá i Janinka.


Já zatím snímám novou radnici – "Town Hall". Trojúhelníkový sad stromů s listy podobnými listům našich jeřábů, je součástí radničního plácku zvaného Kikar Safra. Stíny stromů střídá stín podloubí, krytého slunolamy. Jen před samotnou radnicí je dlážděná poušť. Vyhýbáme se jí a jdeme rovnou k palmové oáze před Jaffskou třídou. Stojí tady i zajímavě řešená fontána, či snad vodní dílko: Z kruhového bazénku stoupá Archimédův šroub, který má vytlačovat vodu do miniviaduktu. Od roku 2006, kdy jsem toto technické umělecké dílko poprvé obdivoval, šroub nikdy nešroubil. Až dnes! Vytlačuje vodu nahoru do akvaduktu, chvíli vytlačuje, chvíli odpočívá, než všechna voda odteče. Funguje, funguje!!!

Ke kruhovému bazénu fontány sestupuje pár modře kachlíkovaných schůdků. Na jednom z nich se krčí mladý drozd, vypadlý z hnízda. Dobré duše mu přinesly jakýsi salát v nízkém umělohmotném kelímku. Nu, nevím, jak ptáče přežilo noční procházky dnešních jeruzalénmských lvů – pouličních koček.

U radnic zastavuje tramvaj, ale další zastávka je až u křížení s třídou krále Jiřího. Náš hotýlek je na Kikar Zion, asi tak uprostřed mezi zastávkami. To bychom si moc nepomohli. Zbývá nám posledních pět set metrů po Jaffa Road, tyhle jsou asi nejdelší. Zpestřuju si je kousek od včerejšího našeho biofarmářského vegetariánského občerstvení. Tady na zaslepené křižovatce s ulicí ha-Sorek je další zajímavá fontána. Stojí tu sedátka a stolky ve tvaru leknínových listů. A mezi nimi z dlažby tryská ne voda, ale mlha. Skvělé občerstvení, avšak musí se chytit, kdy zrovna chrlí, pokud se chce člověk občerstvit. Anebo kdy nechrlí, když si člověk potřebuje sednout.

Janinka mě útrpně pozoruje z protější strany Jaffské třídy. Už ani nepřechází. Konečně se došouráme k hotelu. Ještě dvě patra do schodů, a pak už vzdáváme díky blaženství postelí.

Užili jsme si první den v Jeruzalémě. Bože, máme před sebou ještě tři!

Příslušná fotogalerie od radnic je k mání ZDE

(Prožito v Jeruzalémě ve  čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 4. prosince 2017)


Foto © Jan Kovanic
***


Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Naši odborníci, náboženské války, euromuslimské bratrstvo a jiné brány pekla



Neděle 3. prosince 2017


Presumptivní premiér Andrej B. Babiš, majitel nejsilnější politické firmy ANOfert, ještě neví, koho a zda někoho podpoří on a jeho holding v nastávajících prezidentských volbách. Počká si, až se pan prezident vyjádří k vládě.

Stádní prezident Mlhoš Zeman pravil, že až se bude hlasovat o důvěře vládě, tak se dostaví do Sněmovny, aby menšinovou vládu Andreje B. Babiše podpořil.

Pondělí 4. prosince 2017

"Jmenování Babiše je nejdůležitější událostí od roku 1989." (Titulek rozhovoru, který ruskému státnímu propagandistickému webu Sputnik ČR poskytl Jiří Vyvadil, v 90. letech jako předseda Československé strany socialistické její  faktický likvidátor, exposlanec za  Liberálně sociální unii, posléze za Liberální stranu národně sociální, posléze senátor za ČSSD, posléze soudce na různých úrovních, kde se dopracoval až na k Nejvyššímu správnímu soudu, kterážto funkce mu byla pozastavena, aby mohl zastávat roční stáž na Ministerstvu spravedlnosti jakožto náměstkek, na kteroužto pozici ho povolal sám premiér Jiří Paroubek, s nímž pak koordinoval svou schůzku s trestně stíhaným Tomášem Pitrem, načež ho předseda NSS Josef Baxa odvolal z ministerstva zpět a zahájil proti němu kárné řízení, jemuž se Vyvadil vyhnul tím, že se sám vzdal soudcovské funkce.)
"Tak takový je to odborník."  (Moby Dick)

"Andrej Babiš udělá Českou republiku v rámci EU nezávislejší a suverénnější." (Podtitulek zmíněného článku)

Jiří Vyvadil byl svého času Paroubkův "hlavní politický poradce pro strategické záležitosti a otázky justice", a jako takový mu i radil ve věci umístění amerického radaru na českém území.
"Jako ruský vlivový agent." (Agentura Muška na Zdi)
"Tak takovej je to odborník." (Mrtvá Kočka)

Úterý 5. prosince 2017

Hnutí ANO se v rámci hlasovací mašinerie ohledně předsedů sněmovních komisí dohodla s KSČ(M), že je podpoří, aby komunisté získali předsednictví mandátového a imunitního výboru a komisi pro dohled nad činností Generální inspekce bezpečnostních sborů. První funkci už před dvěma týdny získal a za KSČ(M) ji povede neostalinista Stanislav Gros Pič.

"Proč neostalinista?" (Moby Dick)
"Podle jeho vyjádření o komunistických politických vráždách v 50. letech a o účastnících 3. odboje." (Žena Moby Dicka)
"Tak starostalinista." (Mrtvá Kočka)

Mimochodem: Kdybychom byli právní stát, tak je soudruh Gros Pič už dávno stíhán a odsouzen za zpochybňování zločinů komunistického režimu.
"Sama účast KSČ(M) na našem politickém životě je zpochybňování zločinů komunistického režimu." (Moby Dick)

Už před těmi dvěma týdny jsme si říkali, jestli provokační nominace Gros Piče nebyla zkušebním balonkem KSČM, kam až si může dovolit zajít. A nejspíš byla, protože teď byl na předsedu Komise pro dohled nad GIBS komunisty nominován Zdeněk Ondráček. Ten se proslavil svým televizním vystoupením v lednu 1989 po brutálních zásazích pohotovostního útvaru VB proti demonstrantům během Palachova týdne.

"Byl jsem mladej, bylo mi 19, a byl jsem zneužit." (Dnešní vysvětlení soudruha Ondráčka)
"Byl mladej, blbej, a bylo jich tam víc." (Soucitná žena Moby Dicka)
"Ale jenom jeden byl ideový agitátor čety." (Nemilosrdný Moby Dick)
"Tak takovej je to odborník." (Faktická Mrtvá Kočka)

Zdeněk Ondráček nezapřel své ideové agitátorství ani v listopadu 1989, kdy v rozhovoru pro Československou televizi bájil o tom, jak byli demonstranti vyzbrojeni, aby napadli pokojné shromáždění VB, StB a Lidových milicí.

"A hlavně – dodnes je v KSČ(M)!" (Muška na Zdi)

"Já si myslím, že ty nominace nejsou od komunistů provokací. Oni prostě jiné odborníky nemají." (Moby Dick)
"Než komunisty." (Mrtvá Kočka)
*

ANOfert si dnes drbe hlavu a Faltýnek pokorně prosí, aby komouši vybrali jiného kandidáta než Mlátičku Ondráčka.
"Věděli předem, že tam bude Ondráček." (Moby Dick)
"Ale netušili, že lidé mají ještě paměť." (Žena Moby Dicka)
"No, paměť měl jen prezidentský kandidát Michal Horáček." (Mrtvá Kočka)
*

Poznámka menažerie: Když už může být členem bezpečnostního výboru další opravdovej odborník, Omamurovec Radek Hoax Koten, člen facebookových skupin "Za záchranu světa před Němci, ilumináty a USA"či "Chceme pryč z NATO a EU – Rusko je náš opravdový přítel", pak to už jen zapadá do složení vedení našeho současného parlamentu.

"A ukazuje oportunismus Andreje B. Babiše." (Žena Moby Dicka)
"Který to potáhne s každou kurvou." (Mrtvá Kočka)
*

Prezident Mlhoš Zeman přijal demisi vlády Slávka Sobotky, která mu přišla poštou.

Středa 6. prosince 2017

Prezident USA Kačer Donald Trump ohlásil přenesení amerického velvyslanectví v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Někdy v budoucnu. Jak o tom rozhodl americký Kongres už v roce 1995. Od té doby všichni US prezidenti jednou za půl roku podpisují odložení platnosti příslušného zákona. Nyní tak učinil i Donald. Co však provedl bylo, že nařídil ministerstvu zahraničí, aby vypracovalo plán přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Navíc zopakoval svůj i před volbami veřejně známý postoj, který souzní s jmenovaným přes dvacet let starým americkým zákonem:

"Jeruzalém je hlavním městem Izraele."

K čemuž dodal: "Jde o uznání jak historické, tak i současné reality. Toto prohlášení se netýká jakýchkoli aspektů jednacího procesu o mírovém urovnání ani otázky hranic."
"Určitě s tímto mým prohlášením mnozí nebudou souhlasit, ale věřím, že nakonec tento nesoulad překonáme a dospějeme k většímu porozumění a spolupráci." (US prezident K.D. Trump)
"Prezident znovu prohlašuje status quo v otázce Chrámové hory." (Nejmenovaný představitel americké administrativy) Pan Trump je prý v otázce urovnání palestinsko-izraelského konfliktu "naladěn optimisticky".

Tento optimismus mohl být narušen následujícím řevem ze všech stran:

"Tímto politováníhodným rozhodnutím USA záměrně podkopaly všechno mírové úsilí a prohlásily tak, že opouštějí roli prostředníka mírového procesu, kterou hrály v předchozích desetiletích." (Doživotní prezident Palestinské autonomie Mohamed Abbás v televizním projevu v Ramalláhu. Ten prezident, který fakticky vyhlásil džihád za Chrámovou horu.)
Všechny palestinské frakce vyhlásily "tři dny hněvu".
"Trump svým krokem otevřel bránu pekla". (Prohlášení Abbásova koaličního partnera Hamás)

"Tyranem je dnes Amerika, sionistický režim a všichni jejich přisluhovači v regionu, kteří chtějí zahájit válku, což mají také v plánu USA… Přání vyhlásit Jeruzalém za hlavní město okupované Palestiny je vyvoláno jejich slabostí a bezmocností." (Duchovní a faktický Vůdce Íránu ajatolláh Alí Chameneí, vrchní velitel Revolučních gard.) A:
"Palestina bude svobodná." (Chameneí)
"Što éto takóje »svobodná«?" (Žena Moby Dicka)
"Judenfrei." (Chameneí podle agentury Muška na Zdi)

"Jde o extrémě nezodpovědné a nesprávné rozhodnutí." (Turecký ministr zahraničí Mevlüt Cavusoglu)
Mevlítek je znám například svým březnovým prohlášením k nizozemských volbách. V nich "pravicový populista" Geert Wilders skončil na druhém místě za premiérem Markem Ruttem a jeho socdem Lidovou strana pro svobodu a demokracii.
"Neexistuje žádný rozdíl mezi smýšlením Geerta Wilderse a smýšlením sociálních demokratů v Nizozemsku. Ti všichni přemýšlejí stejně, což vede Evropu na pokraj útesu. V Evropě brzy vypuknou náboženské války." (Turecký ministr zahraničí Mevlüt Cavusoglu)
"Pačimú »náboženské války«?" (Žena Moby Dicka)
"Abychom mohli uplatnit své demokratické právo žít v souladu s islámem, my i všichni obyvatelé Evropy." (Mevlítek pro agenturu MnZ)

Samozřejmě velice zle reagovaly všechny muslimské země, včetně těch, které udržují s Izraelem "studený mír" jako Egypt a Jordánsko. Ale řvou i europejští politici:
*

"Jde o jednostranné a politováníhodné rozhodnutí, které porušuje mezinárodní právo." (Francouzský prezident Emman Macaron)
"Macaróne blbej, bývá zvykem, že hlavní města si volí samy suverénní země." (Moby Dick)
"Ostatně soudím, že by si Francouzi měli vybrat za své pravé hlavní město Vichy." (Mrtvá Kočka)

"Německo si přeje obnovení mírového procesu, v němž se musí diskutovat i o Jeruzalému. Německo se bude držet příslušných rezolucí OSN." (Anděla Merkel, německá dosudkancléřka)
"Všech rezolucí? I těch, které porušují Arabové?" (Syrská Želva)

"Toto prohlášení nebylo prospěšné. Svět by byl rád, kdyby se Trump vyslovil vážně na téma, jakým způsobem by se měly řešit blízkovýchodní problémy." (Britský ministr zahraničí Boris Johnson)
Ale já jsem se vyslovil vážně!" (K. D. T.)

A.t.d.
*
Ozvaly se i mezinárodní organizace, včetně nezbytné OSN:
"Takové jednostranné rozhodnutí ohrozí mírový proces v Izraeli. Izraelsko-palestinský konflikt nemá jiné řešení, než vytvoření dvou států." (Generální tajemník Antonio Guterres)
Čím je toto řešení ohroženo uznáním faktického stavu, že Jeruzalém už je hlavním městem Izraele, kde sídlí prezident, parlament, vláda, ministerstva, nejvyšší soud a všechny ústřední orgány státu?
"Protože si to muslimové nepřejou." (Mrtvá Kočka)
"Muslimové si nepřejou ani existenci samotného Izraele." (Syrská Želva, bezvěrecká Kurdka)

A samozřejmě, že šestá kolona, skrývající se ve Světové radě míru, Trumpa rovněž odsuzuje, a to dokonce "ostře".
"Světová rada míru? Já myslela, že chcípla, když jí KGB přestala po rozpadu Sovětského svazu posílat peníze?" (Žena Moby Dicka)
Ne, jen se přesunula z Polska do Řecka." (Moby Dick)
"Dřív ji platil SSSR, dnes jí platí EU." (Mrtvá Kočka)

Zmocněnkyně EU pro zahraniční politiku Federica Mogherini dokonce neváhala zvednout telefon a zavolat Abbásovi, aby ho ubezpečila, že i nadále podporuje jednání mezi izraelskou a palestinskou stranou (která se nevedou), jež by měla vyřešit "konečný status" Jeruzaléma.
"Jestli si někdo myslí, že se Izraelci vzdají Starého města jeruzalémského, pak je vedle." (Syrská Želva)
"To by totiž bylo "konečné řešení" pro židovskou přítomnost v Židovské čtvrti." (Mrtvá Kočka)

Mogherini prý také "ocenila" výzvu Abbáse k nenásilným protestům proti Trumpově rozhodnutí.
"Jsem si nevšimla, že by své soukmenovce vyzval k »nenásilným« protestům." (Syrská Želva)

"Je důležité, aby prezident Trump ve svých projevech řekl, že je třeba zachovat status quo svatých míst. Vystupňování napětí v jejich okolí by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát." (Federica Mogherini)
"Vždyť to řekl, ty trubko." (Moby Dick)
Musíš číst projevy do konce, hlupačko." (Slušná žena Moby Dicka)
"A ne jen Sputnik EU." (Mrtvá Kočka)
*

 V takovém řevu potěší otcovské vyjádření prezidenta Mlhoše Zemana pro televizi Barrandov: "Když jsem byl asi před čtyřmi roky na návštěvě v Izraeli, tak jsem říkal, že bych velmi uvítal, kdyby se česká ambasáda přesunula do Jeruzaléma."

A dvakrát potěší vyjádření českého ministerstva zahraničí, které má ale tři odstavce:

1. "Česká republika v současné době, než dojde k uzavření míru mezi Izraelem a Palestinou, prakticky uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele v hranicích demarkační linie z roku 1967."
Tento odstavec velice rozradostnil izraelské politiky i místní "sionisty". Možná proto, že si nevšimli jemné diplomatické nuance mezi výrazy "prakticky uznává" a "uznává". Jak dokládá další odstavec:

2. "Česká republika společně s ostatními členskými státy EU na základě závěrů Rady pro zahraniční věci EU považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tj. Státu Izraele a budoucího Státu Palestina."
Čili Jeruzalém (jeho západní část, avšak bez Starého města) se hlavním městem Izraele (a budoucího palestinského státu) podle tohoto vyjádření teprve stane. Až potom může nastat třetí část:

3. "O přesunu zastupitelského úřadu ČR z Tel Avivu do Jeruzaléma můžeme uvažovat až na základě výsledků jednání s klíčovými partnery v regionu a ve světě."
"Što éto takóje »klíčoví partneři v regionu «?" (Žena Moby Dicka)
"Všechny sousední a trans-sousední musulmanské státy, které proti tomu řvou už teď." (Mrtvá Kočka)
*

Prezident Mlhoš Zeman jmenoval předsedu vítězného hnutí ANO Andreje Babiše premiérem.

Čtvrtek 7. prosince 2017

Vůdce libanonského nacistického hnutí Hizballáh Hasan NasralAlláh prohlásil v televizním vystoupení, že uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele umožní deportaci Palestinců z Jeruzaléma a konfiskaci jejich majetku. A také to, že mešita Al-Aksá v Jeruzalémě může být Izraelci zničena. (Jak uvádí Sputnik ČR pro české muslimy a promuslimy)

Uveďme zde, že Izraelci dosud na svém území od roku 1948 nezničili žádnou mešitu, a nečiní tak ani na tzv. "Západním břehu" (který zahrnuje i starý Jeruzalém). Zato když Arabská legie dobyla Židovskou čtvrť, tak zničila nejen všechny synagogy, ale i většinu budov. Žádný objekt nezůstal bez poškození.

Zvláštní je, že mezinárodní společenství celých 19 let, kdy trvala jordánská okupace dnešního "Západního břehu" včetně východní části Jeruzaléma (a svatých míst křesťanského a židovského náboženství), se vůbec neozvalo – až teď bučí jak stádo volů.

Připomeňme, že Jordánsko, které okupovalo území, kde měl podle příslušné rezoluce OSN vzniknout vedle židovského státu i stát palestinských Arabů (který avšak Paleoarabové v té době nevyhlásili), se jmenovalo původně "Transjordánsko", aby bylo jasné, že leží za Jordánem. Teprve po obsazení jeho "západního břehu" (v některých místech až 15 km od břehů Středozemního moře) se tento stát přejmenoval na "Jordánsko". A dodnes se tak jmenuje, a dodnes má na svých oficiálních mapách dříve okupovanou část zanesenou jako součást svého království.

Kuriózní je, že Trumpův krok odsoudil i papež Franta Jednička.
"Asi za to, jak dobře se jeruzalémská radnice a izraelský stát starají o křesťanské památky v Jeruzalémě." (Moby Dick)
"Tohle je papež, který se stará víc o muslimy než o křesťany." (Mrtvá Kočka)
"Však pod vládou Paleoarabů jsou hlavně pravoslavní, a to nejsou podle Franty ti správní křesťané." (Syrská Želva)

Zajímavé je, jak jednotně si hudou muslimové a Evropané v kritice tohoto "nerozvážného a nezodpovědného kroku USA". Tak jako v roce 1962 psalo Rudé právo o prezidentu Johnu Fitzgeraldovi Kennedym, tak dnes nemlich stejně láteří euromuslimské bratrstvo na prezidenta Trumpa! Nežeby byl KDT tak oblíben mezi Američany jako sympatický JFK, ale ta neamerická reakce levičáckých a antisemitských organizací a států je stejná.

"Měli bychom vyhlásit intifádu proti sionistickému nepříteli a budeme pracovat na jejím zahájení. Zítřek, 8. prosinec 2017, by měl být dnem zloby a začátkem povstání, které nazvu intifádou za Jeruzalém a za svobodu Západního břehu. Tak, jako jsme osvobodili Gazu, dokážeme lidovým bojem osvobodit Jeruzalém a Západní břeh." (Vůdce paleoarabské teroristické organizace Hamás Ismáíl Haníja v televizním projevu z Gazy)

"Ty troubo, Gazu vám dali Izraelci dobrovolně, abyste si tam mohli hospodařit po svém." (Syrská Želva)
"A hospodaříte." (Mrtvá Kočka)
"Takže "Západní břeh" vám už nedáme." (Kneset)

"Ach kéž už se klonečně nejezdí na benzin, ale na vodu!" (Mrtvá Kočka)
 
Pátek 8. prosince 2017

Páteční polední modlitba muslimů je nejdůležitější modlitbou týdne. V reálných musulmanských režimech je však tato modlitba aktem samonasírání. Takže dnes vyšli islámští nevolníci – patřičně naladěni projevy příslušných mezulánů – vyjádřit svůj vztek do ulic. Zpráva dne, převzatá z análu Červeného půlměsíce zní:

"90 demonstrantů bylo zraněno izraelskými vojenskými hlídkami."

Zpráva by měla znít: "Stovky Palestinců útočí na hlídky izraelské armády nejen v Judeji a Samaří, ale i v Jeruzalémě. Zatím jen házejí kameny a pálí pneumatiky. Počet zraněných policistů a vojáků není znám, počet zraněných teroristů je 90."
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Jeruzalém)

Je pátek pátého pátý a s Janinkou máme v plánu navštívit hradby Starého města jeruzalémského. Z našeho hotýlku se tam dopravíme pěšmo. Není to tak daleko. Jenom vyjdeme na roh Kikar Zion a sejdeme podél kolejí Jaffskou třídou. Míjíme tramvajovou zastávku u radnice. Sejmu si podrobné podmínky místního Přepravního řádu – jsou to dvě tabule, vyvedené v hebrejštině. Za pět minut jsme už u severozápadního dvojcípého rohu městských hradeb. Dva cípy rohu kdysi umožňovaly shromáždit sdostatek střelců, kteří mohli chránit přístup do města od Jaffy. Dneska je tu parčík sedmdesát na padesát s drobnými vykopávkami. Pamětní kámen hlásá, že jsme v Corob Garden, kteroužto zahradu věnovala v roce 1998 všemu lidu Jeruzaléma rodina Corobů z Londýna. Nechci jít dále Jaffskou třídou podle hradeb, kudy jsme šli s Janinkou už vloni. Odtáhnu ji vlevo znovu k Nové bráně, abychom k Jaffské bráně scházeli uličkami Křesťanské čtvrti.




Nová ta brána je už od roku 1889, kdy byla proražena ve středověkých hradbách – jako poslední brána. A to zřejmě proto, aby ulehčila vzájemnou komunikaci mezi Starým městem a novými čtvrtěmi, které vznikaly podél Jaffské třídy. A že jsme v křesťanské části města nám dokazuje i zelená kovová konstrukce, vztyčená tyč, na níž jsou připevněny do výše se zmenšující kruhy, nahoře ozdobené pěticípou hvězdou. Vánoční stromeček, či jeho kostra, čouhá zpoza zdi College des Freres Jerusalem a stal se pro mne už dobrým orientačním bodem. Na konci uličky  Bab el-Jadid zabočujeme kolem krámku, jenž mi připomíná agitační středisko tentokrát doprava. Ono to není agitační středisko, jak by snad napovídaly červené transparenty nad vchodem, protože je na nich bílým písmem vyvedeno "Pontifical mission". Takhle anglicky, a pak jen arabsky. No jasně, není to tu pro židovské křesťany, avšak pro arabské…

Svižně nás předjíždí hoch na kole a mladík na motorce – vhodná dopravní vozítka v těchto uličkách. Jdeme za nimi, míjíme vstupní dveře do Královského paláce Latinského patriarchátu, ozdobené františkánským křížem. Uzounká Latin Patriarchate Street nás vyplivne rovnou u Jaffské brány, zrovna u turistického informačního centra, kde si můžeme koupit lístky na hradby. Z hotýlku je to sem popisovanou cestou jen něco přes kilometr, trvalo nám to něco přes čtvrthodinu a vyplácal jsem přitom jenom třicet snímků.



(Fotogalerie cesty od radnice přes Novou bránu uličkami Křesťanské čtvrti až k Jaffské bráně je k mání ZDE)

Je pátek, a v tuto dobu je severní, nejdelší část hradeb zavřena. Zde totiž hradby obklopují nejen Křesťanskou, ale i Muslimskou čtvrť a v pátek prostě nakukovat do arabských uliček nelze, v poledne probíhá totiž nejsvětější islámská modlitba. Jenže je pátek, a to je ještě poněkud mizerný den v cyklu Janinčiny chemoterapie, takže by nejdelší, nejrozmanitější a nejobtížnější hradební část nezvládla v úplném pohodlí. Vím, o čem píšu, protože jsem si tuto, asi třiapůlkilometrovou trasu prošel a proběhl už v roce 2014. Leze se po ní nahoru a dolů, čekají vás strmé schody, po dvou hodinách této náročné procházky (náročné především na focení:) nemáte moc sil na absolvování něčeho dalšího, a to něco další mám dnes v úmyslu absolvovat.


V infocentru nás informují, že i jižní část je otevřena jen do dvou hodin. Odpoledne totiž začíná šábes, a protože jdeme kolem Arménské čtvrti k Židovské čtvrti, tak abychom nerušili zase tam. (Jinak jsou vstupy na hradby otevřeny od devíti do čtyř odpoledne. Jak je to v neděli kvůli křesťanům, to nevím, ale předpokládám, že s hradbami problém nemají.) Je půl jedenácté, do dvou ten půlkilometřík, který vede prakticky po rovince, zvládneme.

Je půl jedenácté, u Jaffské brány se prodíráme proti davu turistek a muslimek, které jdou na staroměstská tržiště. My míříme z hradeb ven, abychom pak podle nich zabočili vlevo k jihu. Na parkánu procházíme opět kolem jezdeckého sousoší krále Richarda Lví Srdce a sultána Saladína. Říkám si, že kdyby ten křižácký rytíř uměl dodržet rytířské slovo a neporušoval smlouvy, které s vynikajícím kurdským válečníkem uzavřel, mohlo to se středověkou – i dnešní – přítomností křesťanů ve Svaté zemi možná vypadat lépe.

Obcházíme Citadelu, jdeme podle hradeb až k místu, kde se v hradbách nachází úzká branka. Prolezeme jí a dostáneme se těsně nade dno příkopu, který obkružuje Citadelu ze strany vnitřního města. Až na samé dno nás svádí jít několik schůdků. Tovíšžejo! Nehodlám se vysilovat na začátku, musíme dál a výše. Dáme se vpravo po dřevěné lávce, dno příkopu nás dožene. Dojdeme k vnitřní části vnějších hradeb. "Nebudu fotit, nebudu fotit," drtí mezi zuby Janinka, ale tenokrát neodolá a startuje svého chytrouše. Lávka se lomí do schodiště, stoupáme na nižší část hradeb a pak po točitých schodech na úroveň hradebního ochozu. No, to jsme tu "rovinku" moc dobře nezačali, ale nějak se člověk nahoru dostat musí.

Než vykoukneme ven, obdivujeme rudý vlčí mák, který se uchytil na vršku zdi. I dále pak obdivujeme všelijaké koukoly a barevné plevele, kterým se na vpodstatě skalnatém podloží dobře daří. Když vykoukneme mezi hradebními zuby ven, otvírá se nám pohled k východu na luxusní čtvrti v Mamille a na hotel King David. Otočíme se, a můžeme obdivovat minaret, který se tyčí nad Citadelou, a který jí shodou historických omylů přiřknul v bedekrech uváděný turistický název "Davidova věž". Koukáme na ni přes plochou střechu, na níž by se mohl hrát volejbal. Ale nejspíš se na ní občas hraje nějaká historická hříčka jak dokazuje velký obraz jakéhosi sultána s nejbližší rodinkou.

My však míříme na jih. Ano, správně úzkým ochozem, přes jehož vnitřní zeď není vidět dovnitř. A ven je vidět jen mezi zuby hradeb, které sloužily jako střílny. Cedulka na zdi vysvětluje: Kamenná stěna vlevo byla postavena vojáky jordánské Arabské legie po roce 1948. Společně s původní zdí vpravo sloužila jako propojovací zákop mezi různými vojenskými pozicemi. Ano, v období jordánské okupace sloužily tyto středověké zdi i jako předěl mezi Izraelem a Jordánskem. Jsme na linii příměří z roku 1949 a zároveň na hranici bájného "Západního břehu". Za námi je Staré město, Arménská čtvrť a "palestinské hlavní město Východní Jeruzalém" (alespoň podle Euroarabské Unie). Pod námi bývala země nikoho, údolí, které se jen přestřelovalo...

Když se vnitřní zeď sníží, ukáže se nám dvorek policejní stanice, kde parkují policejní auta, a její střecha. Zatímco vpravo panoramuje hotel King David, pod ním umělecká ulička, pohledy vlevo připomínají spíše výhled z okna vlaku, projíždějícího českou drážní krajinou. Tak na mne alespoň působí pás země mezi hradbami a asi padesát metrů vzdálenou souběžnou Armenian Patriarchate St. Úroveň terénu zde dosahuje až k hradbám, takže si můžeme dobře prohlédnout sklad polámaných židliček, prken, kamenných desek a stavební drtě, z níž vyrážejí řídké keříky místních plevelů. Předpokládám, že terén je proto tak vysoko, že pod sebou skrývá stratigrafické vrsty dřívějších smetišť.


V jednom místě je tato bezútěšnost nahrazena kamennou budovou Arménského patriarchátu. Mezi ním a hradební zdí se opět v hloubce zelená střecha, tvořená vinnými keři, které tak stíní příjemný dvorek. Pod vnější stranou hradeb se svíjí zatáčka, jež odvádí část silničního provozu pod hradbami k Jaffské bráně a do Starého města. Nad ní jsou ruiny věže, mezi ní a stávajícími hradbami se krčí zbytky původních hradeb z různých period: Stály tu v době Druhého chrámu, v době Byzantinců, za vlády Arabů i v časech křižáků.



Za námi se zmenšuje minaret Citadely, před námi roste vilémovská zvonice chrámu Zesnutí Panny Marie (Dormition). Vpravo se v hloubce zelenají travnaté plochy parku, ze kterých vykukují kosti dávných hradeb; podhradební silničku obklopují kamenné kvádry, aby snad nějaké nákladní auto nevjelo bezděky na trávu, což se u nás v lužinském rondelu občas stává i děky. Vlevo se zase vzdouvají vlny výsypky neznámé povahy, která je porostlá oranžovou travou. Část této plochy, zvící rozlohy asi fotbalového hřiště (90–120 m, šířka 45–50 m) je využita na parkoviště.



Hradby občas vybíhají ven, na tyto výběžky je nutno vyšlapat půl patra (osm kamenných schodů), ale jinak jde opravdu o rovinku. Ze zvýšených pozic můžeme alespoň lépe pozorovat šikmé červené střechy Jemin Moše s nezbytným větrným mlýnem. Vlevo od něj se nabízí výhled do bývalého Sultánského (Královského) rybníka. Na jeho svahy jsou dnes položeny tribuny se zelenomodrými sedačkami. Podle nižšího pohledu jsem soudil, že jde o baseballové hřiště, ale teď vidím, že sedačky jsou i na plochém dně. Zřejmě tedy půjde o stavbu nějakého amfiteátru, kde by se měly vyskytovat nějaké umělecké produkce. Jenom aby produkčním opět nezačal nadávat velice nedůtklivý prorok Jeremiáš! Jsme totiž přímo nad údolím Hinnom, aneb Gei Ben Hinnom, či údolím syna Hinnoma, pročež nad biblickým peklem Gehennou.

V jednom popisovaném výběžku sbíhají na vnitřní staně schody dolů, až na onu zvlněnou oranžovou plochu. Těch dvacet schodů se však sejít nedá, protože jsou nahoře i dole zataraseny mříží. Ve zdi se zde objevují lomené oblouky, ve kterých zřejmě kdosi bydlívá. Bydlívá, a když tu je, sedává i na přinesené stoličce, vyložené polštářky, a robí drobný bordýlek z ponejvíce umělohmotných odpadků kolem sebe. Trochu mě zamrzelo to arménské plýtvání prostorem, kde na ploše fotbalového hřiště bydlí jen jeden bezdomovec a desítky aut. Tak tomuhle se na mapách říká "Armenian Garden"…

Po hradbách jsme celkem pohodlně ušli 300 metrů a dorazili na jejich jihozápadní roh. Zde se pod hradbami rozkládá hřbitov, kde jsou pochovávány generace jeruzalémských Arménů. Hradby se lomí vlevo, aneb k východu. Kráčíme po nich směrem ke klášteru Dormition. Troubení pod námi obrátí naši pozornost dovnitř, kde na vnitřním rohu zatáčí žlutý turistický vláček se dvěma vagonky. My procházíme úzkým ochozem, který je od vnitřního prostoru oddělen jen plotem. Na druhé straně je arménský hřbitov vystřídán hřbitovem řecké ortodoxní komunity. Koukám z dalšího výběžku hradeb a a zjišťuju, že hřbitovy jsou od hradeb odděleny úzkou uličkou. Tudy se budeme dnes vracet, rozhoduju se, ale k tomu máme ještě daleko.


Už jsme u kláštera Zesnutí Panny Marie. Míjíme samostatně stojící zvonici, potom samotný neorománský chrám. A najednou přicházíme nad jakési zříceniny jiného chrámu, který není na žádné mapě zachycen. Zůstala zeď do výše druhého patra s rohovými sloupy, nedaleko romanizujícího vstupu stojí torzo zvonice. Ale nejsou to trosky, ze zdí čouhají zrezivělé kovové pruty. Je to stavba, zjevně železobetonová stavba, a jednou bude možná stejně historická, jako je historický vedlejší něco přes sto let starý vilémovský chrám. Kdy však dojde k dostavění tohoto není jisté, protože ve stejné výškové úrovni ho už zachycuje bedekr z dílny Kindersley Book, vydaný v Londýně roku 2000…


Po dvou stech metrech přicházíme k Sionské bráně. Tady Arméni využívají plochy, jím přidělené účelně: Rozkládá se tu rozměrná budova muzea Mardigianových, někdy příště se sem musíme podívat na sbírky, věnované kultuře a dějinám arménského národa. (Pokud najdeme vchod.) Hned vedle se na stejně velké ploše rozkládá hřiště. Na jeho zeleném tartanovém povrchu, rozděleném bílými čarami se pod dohledem rozložitého mnicha věnuje fotbálku několik malých kluků.

U Sionské brány bychom mohli sestoupit z hradeb, ale proč bychom tak činili, když vnitřní podhradební silnice vede stejně tam, kam chceme my. Za zeleným arménským chrámovým hřištěm se už rýsují kopule synagogy Churva a zlatá báň Skalního chrámu. Přímo v ose našeho putování se za Kidrónským údolím zvedá stráň Olivové hory, zaplněná prastarými židovskými hřbitovy, nad nimi k nebi ční zvonice ruského chrámu Nanebevzetí.



Vlevo se objevují trosky původní Hnojné brány, vcházíme na území Židovské čtvrti. Vpravo, tedy směrem na jih, funí autobusy na parkovišti pod horou Sion. Na jejím svahu rozeznávám šedou lesknoucí se báň kostela sv. Petra u kokrhání kohouta. Za ním se otevírá pohled do jižní části Kidrónského údolí, které je zcela zastavěno změtí arabských domků, od jejichž plochých střech se odráží téměř polední slunce. Hradby klesají, dostali jsme se na svah, takže domy Starého města jsou už nad námi. Mezi nimi a hradbami se objevují další vykopávky a mezi nimi sportovní a dětská hřiště.

Hradby krom toho, že klesají s terénem, tak se i snižují, až se sníží k samotné ulici, nad níž stoupají do výšky moderní budovy ješiv a židovských muzeí. Jdeme stále po hradebním ochozu, který je fakticky chodníkem u vozovky, od kterou je oddělen plotem. A už jsme před Hnojnou bránou, ze které tedy nesestupujeme, protože jsme už sestoupili. Jsme na chodníku, ulice zahýbá vlevo na sever k Západní zdi. Tam ale dnes nesměřujeme. Přímo před námi se nad jižní zdí Chrámové hory popelí mešita Al Aksá, dole pod ní se rozkládá archeologický park Ofel. Náš dnešní hlavní cíl.

Ale o tom až příště.
***


Putování po jižní části jeruzalémských hradeb má fotogalerii ZDE
Kdo má zájem i o severní part, může si počíst TADY,
a kdo se chce podívat na příslušné fotky nechť si poslouží ZDE

(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 11. a úterý 12.  prosince 2017, kdy večer začal první den Chanuky)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

(Užít si Jeruzalém)

Je pátek pátého pátý a s Janinkou jsme právě slezli z jižní části jeruzalémských hradeb. Jsme u Hnojné brány, té třetí, či čtvrté, která je určena pro průjezd aut a turistických vláčků. Původní Hnojná brána (Dung Gate, Šaar ha-ašpot, Báb al-magharíba, také Báb as-Silwán) patřila do Herodova opevnění a nacházela se o něco východněji. Tady se odpad z Carda, tedy římské centrální tržnice (včetně hnoje), shazoval ze svahu dolů. Přes vykopávky jejího původního umístění jsme šli před chvílí po hradbách. Pak jsme šli přes vykopávky cesty druhé Hnojné brány, která byla umístěna v sulejmanských hradbách od roku 1541 a dnes je zazděná. Poté jsme přešli přes odshora neviditelnou dnešní pěší část Hnojné brány, která byla později vykutána v hradbách východně od té sulejmanovské. No a někdy v blíže nespecifikované části 20. století se do hradeb zakousla tahle čtvrtá, silniční brána, také Hnojná. (Takže průchozí jsou jen tyto dvě nejnovější.) Není to v Izraeli a v Jeruzalémě jednoduché ani s počtem bran a jejich identitou.



Před silničkou od motoristické Hnojné brány nás vedou schody dolů do Jeruzalémského archeologického parku, kde se nachází Davidsonovo centrum. Předpokládám, že to je onen bájný park Ofel (Ophel), na který jsem patřil pokaždé, když jsem z jižní strany spěchal k Západní zdi. Chci si ho konečně prohlédnout, proto se stal naším dnešním hlavním postupovým cílem. Avšak bude poledne, žaludek si žádá něčeho menšího. Různé mapy se shodují, že zde se nachází občerstvovací stanice kavárenského typu. A skutečně, velká rudá šipka ukazuje dolů po schodech, kde se prý nachází "Café in The Park". Sejdeme dolů, kde nám rudá šipka ukazuje, že Café je nahoře. Vylezu kousek zpátky a ověřím si, že je kafárna vskutku uzavřena. Možná proto, že do ní Janinka stejně nechtěla jít, možná proto, že už drží šábes. Co naštěstí funguje, jsou záchodky pod tou restaurací.

Než si Janinka přepudruje nosík, vyfotím si znovu dlažbu dávného Carda, kardiální tepny zdejšího antického života i s již poněkud obnošeným obrazem, který v životní velikosti a falešné perspektivě ukazuje, jak to tady vypadalo v Herodově době. Poté spolu přejdeme silnici (pozor na taxíky, turistické autobusy a vláčky). Kamenná zídka na druhém chodníku, která vyrůstá kolmo z hradební zdi, chrání velkou bílou krabici, jakýsi kontejner, na němž je nám čísti, že se jedná o pokladnu (Ticket Office) a zároveň turistické informační centrum. Dříve, než si koupíme tikety se pro sichr zeptám paní vstupenkové úřednice, jestli je tady vskutku vstup do parku Ofel. Ano, ano. Teprve pak zakoupíme s určitou slevou (mrzáček a novinář) vstupenky. Až je najdu, tak vám možná prozradím, kolik jsme platili, podle bedekru lonely planet je plné vstupné 30, snížené 15 šekelů. (Zatím jsem našel jen proštíplé vstupenky na jižní část hradeb, za jednu jsme zaplatili 8 šekelů. A ani nás na hradbách letos nekontrolovali žádní revizoři.) Je 12:00 letního času, když scházíme po kamenné nakloněné rampě k zelenou travičkou zarostlému čtverci, který přetíná vykopávka původní ulice města, jehož domy tu kdysi stávaly. Nejdříve ale zajdeme do nenápadné krabicoidní budovy Davidsonova muzea. Jeho šedá střecha se schovává pod úrovní vydlážděného náměstíčka, což je vlastně zase střecha technického zázemí muzea.

Ačkoliv jsme šli dolů, ocitáme se v nejvyšším patře. Scházíme po schodech k hrubému zdivu hradeb, o které je kolmo opřena další zeď. Na ní visí skleněný obraz osady z doby velikého krále Heroda, která se tu pod jižní zdí Chrámové hory nacházela. Procházíme lávkou vysoko nad základy. Uprostřed lávky je na podlaze oblíbené průhledné okno z pochozího skla, které lidé, trpící závratí, musí přecházet se zavřenýma očima. Dostáváme se do místnosti s vlastní výstavní expozicí, která nás seznamuje s historií místa. Lidé tu pod prvním Šalamounovým chrámem, který byl zbudován na vrchu Moria roku minus 996, bydleli na svahu výšiny Ofel až od minus osmého století. Herodská osada vzala zasvé s celým Jeruzalémem, když ho roku 0070 dobyli v První židovské válce Římané a celé město srovnali se zemí. Přejmenovali ho pak na Aelia Capitolina a dalších 200 let pouze v nezbourané Citadele sídlila římská vojenská posádka. Obnovy se místní osada dočkala společně s Jeruzalémem zase za Byzantinců (395-661) a její existence pokračovala i za následujících vládců Jeruzaléma, muslimských Umájjovců (do roku 750).

Výstavní prostor tone ve tmě, osvětlují ho jen podsvětlené světlemodré a béžové skleněné výstavní panely, pod nimiž jsou umístěny skleněné schránky, skrývající archeologické nálezy. Absolutně nevhodné k fotografování. Přesto si alespoň fotím do svého obrazového zápisníčku spousty malých olejových lampiček i hromadu mincí. Jsou to stříbrné tyrské půlšekely, které v době Druhého chrámu sloužily jakožto chrámová daň, čili vstupné, jež museli zaplatit poutníci, směřující na Chrámovou horu. Kvůli tomu zde také měli stánky směnárníci. (Oni "penězoměnci", které Ježíš vypráskal z Chrámu, když měli tolik drzosti, že své pulty umístili přímo v nejsvětější židovské synagoze.)

Také tu měli své stánky holubáři. Koupě holuba byla další nutnou investicí, aby se člověk dostal na Chrámovou horu – pták byl totiž nejmenší povolenou a taky nejlevnější povinnou svatou obětinou. Z toho důvodu vzniklo v Jeruzalémě rozsáhlé tržiště s touto komoditou, jehož značná spotřeba vedla i k rozvoji kolumbárií (holubníků) po celé Judeji. Nacházela se zde i tržnice, která uspokojovala poptávku po potravinách jak pro poutníky, tak pro místňáky. Něco se prodávalo po kusech (třeba granátová jablka), něco se muselo vážit, k čemuž sloužila kamenná závaží. Ta se také našla a také se vystavují. Jakož i mnoho dalšího.

Za Byzantinců ovšem sama Chrámová hora zůstávala v ruinách a sloužila jako skládka městského odpadu. Byzantinští poutníci směřovali toliko k chrámu Božího hrobu, jenž byl symbolem vítězství křesťanství nad judaismem (což bylo provedeno rukama pohanských Římanů). V tomto období měli židé zákaz sídlit v Jeruzalémě, nebo ho dokonce byť i jen navštívit. (Dnešní Arabové a jejich evropští kolaboranti by toto opatření chtěli obnovit, jak vidno z řevu, jaký se spustil, když americký prezident Trump prohlásil tak samozřejmou větičku: "Jeruzalém je hlavním městem Izraele.")

Výjimkou byl jen devátý den měsíce Av, jeden z nejsmutnějších dnů židovské historie. Den, kdy Izraelité odmítli vstoupit do Kanaánu a museli pak za trest bloudit pouští dalších 40 let. Kvůli tomu pak prý Hospodin s tímto dnem spojil datum všech budoucích pohrom, které Izrael postihnou. V tento den byl babylonským králem Nebukadnesarem II zničen První chrám v roce minus 586, ve stejné datum pak roku plus 70 padl římskýma rukama i chrám Druhý. Různí mudrcové s tímto dnem spojují i novodobé pohromy, které dopadaly na židovský národ – inu, mohli si za to prý sami, neboť naštvali Hospodina. No a právě v tento chmurný den tedy mohli židé přijíti k Chrámové hoře (prakticky pouze k jejímu jedinému viditelnému zbytku, Západní zdi), a tam při pohledu na její trosky pak naříkali a truchlili. Proto se také Západní zdi říká "Zeď nářků". Ale nikoli v Izraeli, protože nářky skončily ve třetí den Šestidenní války, 7. června 1967. Tehdy po těžkých bojích vstoupili izraelští výsadkáři směrem od Olivové hory Lví branou do Starého města. 10:15 se zmocnili Chrámové hory a tím i celého Jeruzaléma. V 10:20 se unavení vojáci opřeli o Západní zeď, což z místa nadšenými výkřiky komentoval rozhlasový reportér Rafael Amir. (Dobové tranzistorové rádio, do něhož bylo tak těžké sehnat baterie, se v muzeu nachází taky. Jakož i příslušné fotografie. I originální mapy s náčrty bojových operací v oblasti Jeruzaléma a na Sinajském poloostrově.) 

A vy si myslíte, soudruzi euroameričtí antisemitští levičáci, že se Izrael někdy dobrovolně vzdá starého Jeruzaléma, který leží na vašem hloupém "Západním břehu"???

Muzeem jsme víceméně volně prošli, protože bychom v něm mohli strávit dobu až do zavíračky (o šabatu už 15:00). Zdrželi jsme se ještě v promítacím sále, či kamenné kobce, kde nás v krátkém filmečku seznamoval sympatický průvodce s dávným životem na tomto místě. A to formou hraného dokumentu, kdy jsme se mohli procházet originálním i virtuálním prostředím zdejší osady, a přitom sledovat zdejší život. Načež jsme vyšlapali ven (lidé s omezeným pohybem mohou vyjet i výtahem). Čekala nás procházka po rozsáhlých venkovních vykopávkách. Ty se vinou kolem jihozápadního rohu Chrámové hory; část jich leží na západ od Západní zdi a část na jih od zdi Jižní, a mají tedy tvar velkého písmene "L".

"Rozsáhlé" značí, že obdélník od vstupu do areálu až k jihozápadnímu rohu zdi páčí 40x70 metrů. Dá se tudy procházet po nových komunikacích i prolézat o patro níže pod nízkými oblouky, jež zbyly z původních uliček. Kolem zdi lze jít na východ i na sever, zvolili jsme nejdříve kratší severní variantu. "Kratší" značí, že se kolem Západní zdi táhne areál v délce asi 80 metrů, a široký je těch 40. "Kolem" znamená, že si Západní zeď můžete prohlížet z určité distance, nikoli se jí přímo dotýkat. Cedulka na zabraňujícím provázku informuje, že k tomu je určena příslušná modlitební sekce u Západní zdi. Většina spodní části této zdi je zavalena historickými stavebními velekameny, tudy se k Západní zdi všeteční turisté nedostanou. Ono by přímé dotýkání Zdi mohlo teoreticky vadit nábožným židům, avšak určitě by vadilo muslimům, protože se nacházíme přímo pod zdí Muzea islámského umění, které je nahoře umístěno u mešity Al Aksá. Však taky, když se izraelští archeologové začali zabývat zdejšími vykopávkami, mohli se muslimové zalknout vzteky. Například 28. března 2008, v době, kdy jsem se zrovna toulal starým Jeruzalémem, se objevila v arabských novinách zlovolná palestinská lež, ponoukající muslimský svět proti Izraeli, že totiž archeologické vykopávky v archeologickém parku Ofel mají jako jediný účel zničení mešity Al Aksá. (Zatímco Palestinci na samotné Chrámové hoře provádějí vykopávky bagrem, a to za účelem zničení veškerých důkazů o nezpochybnitelné židovské přítomnosti, vy pitomci z UNESCO.)

Pod Al Aksá vystupuje ze zdi náznak oblouku. Býval ten oblouk obrovitý a podpíral vstup na nádvoří chrámu. Po svém objeviteli, americkém vzdělanci  Edwardu Robinsonovi (1794-1863) byl také pojmenován. Na protější straně vystupuje další jeho fragment, totiž pilíř, o nějž byl onen Robinsonův oblouk opřen.


Dotýkáme se kamenů u zdi, i ty dýchají posvátností. Nejsou však zde nově navršeny kvůli turistům. Byly sem odshora svrženy již zmiňovaného devátého Avu roku 70 římskými legionáři při ničení Chrámu. Procházíme se po dlažbě, která se po dlouhých staletích opět objevila na světle Božím. Jsme asi deset metrů pod úrovní severněji položeného oficiálního dotýkacího místa. Můžeme tak obdivovat velikost krále Heroda, který zvelebil Druhý chrám i tím, že ho nechal obehnat zdí, která umožnila zarovnat vršek hory, aby z ní nepadalo obecenstvo do přilehlých roklí. Hluboko pod námi se skrývá Chizkijášův tunel, i dnes protékaný studenou pramenitou vodou, přístupný z jižnějšího Davidova města. Tam se snad podíváme někdy příště. Prolézáme rozvaliny, nakukujeme do mikví, přemýšlíme, po kterých starobylých či současných schodech se ještě vydat, ale už směřujeme k jižní části archeologického parku.
 
Jeho první část je široká 70 metrů a je po 90 metrech zakončena sulejmanskými hradbami. Tato část se zdálky jeví být zeleným parkem, který protínají široké vydlážděné cestičky. Značnou část (35x45 m) zabírá náměstí, v jehož prostředku poskytuje stín velká slunolamová střecha, podpíraná třemi řadami sloupů. Sedneme si zde s Janinkou na nějaké kameny k tomu určené, kocháme se okolím, ale hlavně loudáme své domácí zásoby, abychom si dodali nezbytné kalorie. Jsme na nádvoří dávného paláce umájjovských chalífů. Kolem se povalují antickoidní sloupy dokazující, že tito muslimové nepohrdli stavebními prvky po Byzantincích, kteří zase přebírali stavební prvky od Římanů.

Žmoulám ořechové placičky a prohlížím si s nesmírnou úlevou dvě branky, vykutané do východních hradeb. Za nimi se skrývá dnešní hlavní cíl naší cesty, schody, kterými kdysi chodili židé na Chrámovou horu. Nevěděl jsem totiž dlouho, jak se na toto místo dostat. Při pohledu z Olivové hory bylo vidět, že po nich bloumají nějací turisté, ale jak se tam dostali nebylo patrno. Nejdříve jsem si myslel, že od obklopující silnice Derech ha-Ofel, avšak když jsem si ji prošel jako žlutý panáček v gůglí mapě zjistil jsem, že tam je všude plot. V něm jen jedna branka, ta se však netvářila otevřeně. Až dobrý přítel mi sdělil, že tam se člověk dostame z parku Ofel skrz hradby dvěma brankami. A teď je vidím, a je mi hned veseleji. Veseleji, než když jsem si prohlížel pohledový plánek, který jsme obdrželi u pokladny. Tam totiž ty branky nejsou zakresleny a u hradební zdi je zapsáno, že se jedná o východní zeď umájjovského paláce.

To je ten problém, když máte k něčemu spousty informací – které se navzájem vylučují. Dobré je, když vám poradí někdo, kdo na daném místě byl. Takže mi jsme zde také byli, seděli, dívali se, pak dojedli, vstali a vydali se k oněm brankám v hradbách. Zdá se, že palác končil několik metrů před dnešními hradbami, které zde byly vystavěny v letech 1535-1538 sultánem Sulejmanem Nádherným. Hradby tak překročily v té době již pod zemí schované trosky zdejšího města. Ještě před hradbami sestupují točité plechové schůdky do další změti vykopaných zdí. Naštěstí jsou ty schůdky taraseny zamčenou brankou, takže jsme osvobozeni od prolézání rozvalin. Náš pohled stoupá vzhůru k jižní zdi Chrámové hory, nad níž je patrna šedá kopule mešity Al Aksá. Ke zdi se zde tiskne hranol věže, kterou zbudovali křižáci. K ní se ještě mám v plánu podívat, ale teď už vedu Janinku konečně brankou v hradbách.


Po prolezení brány nás čeká několik schodů dolů. Jdeme dále po visutém chodníčku nad rozvalinami po "Mikveh Trail". Docházíme na větší plošinu ve svahu, která je ozdobena římskými sloupy i korunami vzrostlých palem. Odtud vedeu k Jižní zdi Chrámové hory schodiště, široké asi deset metrů. Vlevo obdivujeme tu část křižácké věže, která překračuje hradby, či spíše zbytky oné věže. Nad ní se v Jižní zdi otevírají oblouky oken mešity Al Aksá. Vystupujeme po schodišti, či spíše po části systému monumentálních schodišť až k samotné zdi. Opět obdivujeme herodeské kameny, podpírající celou tu masu kamení nad sebou. (Pro ilustrační foto opět přemluvím ke statování dobrovolné měřítko o výšce 165 cm.) Tak jsme "přesně tady".

Totiž, když vás vedou po Jeruzalémě profesionální průvodci, tak vám občas tvrdí, že se nějaká biblická událost udála "právě tady". Ti nejlepší pak dodávají: "…anebo kousek vedle". Třeba o sto metrů. Možná na druhém konci města. A totéž prý říkali průvodci i americkému astronautu Neilu Armstrongovi, prvnímu člověku na Měsíci, když ho provázeli Jeruzalémem. Jenže on chtěl stanout na místě, kde byl Ježíš určitě. Nejspíš proto, že když přistával na Měsíci, tak měl zadán cílový bod (kam se ale stejně netrefil). A tak zavedli Armstronga na tyhle schody. Jimi židé vstupovali do Šalamounova chrámu, jinudy to nešlo. Takže Ježíš – jakožto žid, dodržující náboženská pravidla – musel jít přesně tudy. Pane astronaute Neili, milá Janinko husitská.

Jo, jsme tady. Jdeme kolem Jižní zdi kam až to jde nejdál. Což je asi dalších 60 metrů. Až ke konci vykopávek a Jižní zdi je to asi ještě dalších 30 metrů. Ale zde se ve zdi ukazují zazděné oblouky bran. Důležité oblouky. Jsou tady prý tři – jednoduchá, dvojitá a trojitá. Všiml jsem si jednoho a dvou oblouků, což dává tři oblouky brány Chulda, čili Krtčí. Odspoda k ní stoupá asi dvacet metrů široké schodiště. Ajta, můj omyl, tak tedy TADY přesně to bylo, ne tam kousek vedle, avšak tady u Krtčí brány, Janinko. Odtud stoupali židovští poutníci podzemní chodbou po kamenném schodišti na samotnou Horu k Chrámu. Minimálně třikrát do roka, na vysoké svátky. Včetně Ježíše, samozřejmě. Jo, jo, jasně, sichr tady to bylo. Zde se odehrávala nábožná díkuvzdání, že už jsme tady, že jsme se dočkali, dožili tohoto okamžiku. Anebo šel Ježíš přece jen po tom předcházejícím západnějším schodišti? Prostě tady někde přesně.



Dnes je tato část Chrámové hory známější pod přízviskem "Šalamounovy stáje". A to proto, že zdejší podzemní prostory jako stáje užívali křižáci. No a "Šalamounovo" je to tu proto, že křižáci i pozdější turisté kdeco v Jeruzalémě a Izraeli velice rádi tímto přívlastkem poctili. Ačkoliv takto nazvaná místa valnou většinou se Šalamounem nemají pranic společného. V těchto místech se za zdí ancházejí podzemní prostory, které původně podzemní nebyly, a podzemními se staly, až když byla za Herodova zvelebení kolem nich uměle navezená zemina. Zvýšil se tak profil původního skalního masivu. A to proto, aby se podepřel jihovýchodní roh Chrámové hory, která zde spadá prudkým srázem do údolí Kidron. Toto místo je nejméně odolné proti zemětřesení a jeho stabilita je chatrná. A právě zde hodlají muslimští troubové budovat další stavby a právě tady rejpají v podzemí. Až se jim tenhle roh sesune i s Al Aksou, pak za to budou odpovědni – samozřejmě Židé.

Ostatně soudím, že pro zachování Chrámové hory a muslimských památek na ní by bylo vhodné, aby už konečně správu nad tímto okršlekem převzal stát Izrael…


Z tohoto rohu se zdá být hřbitovní stráň Olivetské hory vskutku nadosah. Je čas vrátit se. Scházíme po poutnickém schodišti kolem rozmanitých a půvabných vykopaných trosek až k plotu u  Derech ha-Ofel. (Zkouším to – ano, branka, za níž parkují autobusy, je skutečně zamčená.) Stávaly zde za Umájjovců veřejné stavby. Zde se nacházejí nádherné výhledy na Jižní zeď, křižáckou věž, nad ní vidno kopuli Al Aksá, pod ní městské hradby – a pod nimi oblouky nějaké výstavné stavby. Jdeme až k ní. Pod největším obloukem se skrývá bývalá cisterna. Obdivujeme zbytky původní omítky, ozdobené řadami šipek, véček, směřujících dolů. Zíráme na zbytky mozaiky, na níž bylo řecky napsáno "Šťastní jsou obyvatelé tohoto domu". A já jsem šťastnej, že už jdeme podle šipky Exit po několika schodech k brance a zpátky za hradby. Ještě si tu u pítka naberu vody a pak už hurá k východu.


Ouvej, že jsem se chtěl ještě podívat na tu křižáckou věž? Vystupujeme k Jižní zdi. Janinka se mnou ještě vyjde ke dvěma vysokým obloukým, které ji podporují, ale až nahoru –  při pohledu na další sadu schodů nahoru – odmítá pokračovat. Vyběhnu na ně tedy sám, a ocitám se na plošině, odkud je nádherný výhled na jih do Silvánského údolí, na západ do moderních staveb Židovské čtvrti, i dolů na vykopávky. Je tu dobrý přehled. S údivem zjišťuji, že odtud bychom se mohli dát dolů k jihu po zdejším kusu hradební procházky, která by nás mohla zavést až k Hnojné bráně, možná. Anebo bychom se museli vracet, nejspíš. S ohledem na naše opotřebování od toho upouštím.

Vracím se k Janince a společně procházíme po úzké lávce mezi severní stěnou umájjovského paláce a Jižní zdí. Zde se jí můžeme dotýkat. Zvláštní – kdosi mezi její kameny zasunul jakési obálky, které by se jistě nevešly do spár kamenů Západní zdi. Inu – nesídlí Boží přítomnost (aneb šechina) v této zdi Chrámové hory stejně, jako v kamenech jiných zdí stejné hory? Ostatně, kdo na to věří, pak musí připustit, že šechina je přítomna úplně ve všech kamenech…

Šechina kolem nás proudí plnými doušky. Co neproudí jsou – turisté. V přeplněném Jeruzalému jsme se na několik hodin ocitli v místech, které bylo téměř turistfrei, v areálu za hradební zdí na schodech pod Jižní zdí jsme byli dokonce místy úplně sami! Pozoruhodné. Možná je to proto, že turističtí průvodcové nechtějí marnit drahocený čas svých oveček dvouhodinovou prohlídkou nějakých vykopávek, když se přece celý Jeruzalém dá prohlédnout za ty dvě hodiny! 

Z lávky vycházíme opět u jihozápadního rohu Chrámové hory. Jdeme vzhůru k východu, Janinka po nových schodech, já paralelně s ní po rozbitých schodech tisíciletých. Ano, máme za sebou několik tisíc let, ale stihli jsme to, jsou právě dvě hodiny odpoledne. Ještě si přepudrujeme nosy a vyčůráme se na toaletách Davidsonova muzea, vyjdeme ven u Hnojné brány, přejdeme silničku, znovu oceníme dlažbu starého Carda a projdeme pěší Hnojnou branou z hradeb. Mám toho dost, Janinka snad ještě víc. Jenže správný turista se přece nevzdává. Nepůjdeme přece už do hotelu, když je pátek ještě mladý!

Ale o tom až příště.

Fotografická procházka archeologickým parkem Ofel pod Jižní zdí je ZDE
Z fotek mi Google vyrobil i kratičké video.

(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 18. a úterý 19. prosince 2017, předposlední a poslední den Chanuky, poslední týden adventu. V pondělí pan ošetřující lékař konstatoval, že Janinčina pátá chemoška přestává fungovat a začal vymýšlet přechod na šestou.)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***


Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.) 

Dělná vláda, přísně tajný OLAF, dům lží OSN, stateční nerozhodní Evropané a australská duševní choroba.

Pondělí 18. prosince 2017


Premiér Andrej B. Babiš (ANOfert) uvedl do funkce poslední ministry. Poté proběhlo již druhé zasedání vlády. To se neslo v duchu dělné spolupráce. Je zrušeno 73 míst pro náměstky, jiná se zato zřizují.
"Proč?" (Moby Dick)
"Aby i při dodržení služebního zákona mohli být vyhozeni ti nevhodní." (Žena Moby Dicka)
"Nehodní." (Mrtvá Kočka)

Úterý 19. prosince 2017

Ve druhém kole volby předsedy Komise pro dohled nad GIBS byl zvolen jediný kandidát, soudruh Zdeněk Ondráček, ideový agitátor čety mlátiček z Palachova týdne. Komunistickým agitátorem byl i ve svém vystoupení pro ČST v listopadu 1989 a zůstal jím dodnes. Ondráček sice v tajné volbě dostal 95 ze 179 hlasů, což bylo o pět více, než potřeboval. Avšak hlasování bylo následně zpochybněno kvůli tomu, že někdo si vyzvedl hlasovací lístky, ale pak nehlasoval, ale nejspíš někdo jiný nějaké hlasovací lístky vrátil. Sněmovna bude znovu hlasovat 16. ledna. V den, kdy se roku 1969 upálil Jan Palach. V den, kdy roku 1989 Palachovu památku přišli na Václavák uctít nejen disidenti, ale i desítky mladých lidí.

"A jiní mladí lidé je mlátili." (Muška na Zdi)
"Což je zřejmě dnešní klasifikace pro vedoucí funkce v českém parlamentu." (Mrtvá Kočka)
"Hele, já chci taky do českého parlamentu!" (Duch K. H. Franka)

"To už je srandy, jako by nekončil advent, ale začínal silvestr!" (Moby Dick)
*

"Jeruzalém je hlavním městem Izraele." (Prezident USA Kačer Donald Trump)

Toto dva týdny staré prohlášení vyvolalo vlnu nenávisti v muslimských a jiných antisemitských zemích, v evropských a jiných srabáckých zemích pak vážné výtky. Dnes kvůli tomu tak samozřejmému výroku (americkému zákonu z roku 1995) zasedala Rada bezpečnosti OSN. Čtyři z pěti stálých členů RB OSN (Čínská lidová republika, Francie,  Rusko a Spojené království Velké Británie) a všech deset nestálých členů (Egypt, Japonsko, Senegal, Ukrajina, Uruguay, Etiopie, Kazachstán, Bolívie, Švédsko a Itálie) schválilo rezoluci, v níž  odsoudili uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele. Návrh předložily Egypt a Jemen. Rezoluci vetovaly osamělé Spojené státy.

"Rezoluce je dalším příkladem toho, že OSN nadělají v izraelsko-palestinského konfliktu více škody než užitku… USA pokračují v úsilí o mír na Blízkém východě." (Velvyslankyně USA při OSN Nikki Haley)
"Spojené státy opět prokázaly, že nejsou objektivní. Jsme vetem šokováni. Je nepřijatelné, aby Rada bezpečnosti zůstala kvůli vetu v této záležitosti nečinná". (Turecké ministerstvo zahraničí)

"A není to už apríl?" (Moby Dick)

Středa 20. prosince 2017

Neostalinista Stanislav Gros Pič se bude 9. ledna v čele  mandátového a imunitního výboru ptát agenta StB Andreje Bureše Babiše, jak to doopravdy bylo s údajným padesátimilionovým dotačním podvodem pro jeho Píčí Hnízdo. Obhajovat bude i Babišova podřízeného Jaroslava Foltýnka, člena představenstva Agrofertu. Předvoláni k výslechu jsou ale hlavně dosavadní kontroverzní a zaujatý vyšetřovatel Pavel Nevtípil (klasifikace z úst obviněného A.B. Babiše). Gros Pič podrobnou zprávu o výslechu nepochybně podá i agitátorovi Zdeňku Mlátičce Ondráčkovi.

"Snad se Nevtípil dovtípí." (Gros Pič podle agentury Muška na zdi)

Evropský úřad proti podvodům (OLAF) už případ možného dotačního podvodu uzavřel a vydal k němu doporučení. Ta jsou přísně tajná do doby, než je zveřejní české úřady, kterým byla závěrečná zpráva odeslána.

"My nic nedostali." (Nejvyšší státní zastupitelství)
"My nic nevíme." (Ministerstvo financí)
"Asi to OLAF poslal na předsednictvo vlády." (Žena Moby Dicka)
"Poštou? Českou? Teď?"(Mrtvá Kočka) 

Výsledky by měly být známy v průběhu ledna.
"Pokud možno po 10. lednu." (Nejmenovaný politik ANOfertu pro agenturu Muška na Zdi)
"Raději po třináctém." (Mluvicí vovčáček Hradu)

(10. ledna proběhne ve Sněmovně hlasování o důvěře ve vládu. Se svým zásadním projevem vládu podpoří pan prezident Mlhoš Čínský Krtek Zeman.)
(Mlhoš Č.K. Zeman před prezidentskými volbami, jejichž první kolo proběhne 12. a 13. ledna 2018, nevede vůbec žádnou volební kampaň.)
*

China Energy Company Limited (CEFC), majitel mnohých českých lukrativních nemovitostí, majitel fotbalové Slavie a podílník dalších českých firem (např. většina v Pivovary Lobkowicz Group, polovina v aerolinkách Travel Service) hodlá zakoupit podíl v televizních společnostech TV Nova a Markíza. Připomeňme, že "soukromá"čínská společnost CEFC byla založena v roce 2002 jistým Jie Ťien-mingem, kterému v té době bylo 24 let. Toto bolševické princátko působilo v letech 2003-2005 jako tajemník generálního ředitele Čínského svazu pro mezinárodní přátelské kontakty (CAIFC), kterou agentura Muška na Zdi a časopis Epoch Times identifikují jako jednu z krycích firem čínské vojenské rozvědky.
*

"Všechno nejlepší k narozeninám, popravčí." (Text transparentu, který držela před budovou FSB v Moskvě Marija Aljochinová, recidivistka z punkové kapely Pussy Riot)

Mariju zatkli, možná kvůli transparentíku, možná proto, že někdo při drobné demošce rozbil místní pietně vystavenou bystu zakladatele Čeky Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Čeka, první z nosných stupňů sovětských a ruských tajných policií, byla založena na Leninův popud právě před sto lety. Po pěti letech se transformovala do GRU. Za tu dobu stačila povraždit půl milionů lidí. Střílelo se bez soudů.
"Mělo by se rozlišovat. Někteří byli odsouzeni po právu." (Nezachycený současný ruský občan – zachytil jste ho někdo? Sputnik.cz o incidentu neinformuje.)

Dodnes je masový vrah Dzeržinský brán jako obdivovaný zakladatel současných ruských tajných služeb.
"Kágébák Putin ho přímo zbožňuje." (Mrtvá Kočka)

Čtvrtek 21. prosince 2017, slunovrat

 Valné shromáždění OSN valnou většinou přijalo nezávaznou, avšak odsuzující rezoluci k americkému uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele. Rezoluce byla schválena 128 hlasy proti devíti.

"Alespoň ušetříme na vojenské a hospodářské pomoci." (US prezident Kačer Donald Trump) 

Zdrželo se 35 států, ze zemí EU pouze Česko, Chorvatsko, Maďarsko, Lotyšsko, Polsko a Rumunsko. 

"Stateční nerozhodní Evropané!" (Mrtvá Kočka)

Ostatní, včetně spojenců USA v NATO, jako Velká Británie, Francie a Německo, rezoluci podpořili. Proti byly krom USA a Izraele jenom méně významné státy, včetně nekolika ostrovních společenství.

"OSN je dům lží." (Hodnocení izraelského premiéra Bibi Netanjahua ještě před hlasováním)

Fakt je, že OSN je vinou převahy darebáckých států už na mnohem pokleslejší úrovni, než byla Společnost národů ve 30. letech minulého století. Která ve španělské občanské válce embargem na zbraně pro republikány a nečinností vůči nacistické podpoře fakticky dopomohla k vítězství frankistů, nechala fašistickou Itálii okupovat Habeš (Etiopii), mlčela k agresi Japonska v Mandžusku a Číně, mlčela při anšlusu Rakouska, a fakticky podpořila uzavření Mnichovského diktátu a dopomohla tak rozpoutat druhou světovou válku…

"Ach kéž už se konečně nejezdí na benzin, ale na vodu!" (Mrtvá Kočka)
*

Oslavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejen na "Západním břehu" a v muslimských a srabáckých státech, ale i v protilehlé Austrálii:

Řidič bílého SUV Suzuki Vitara (32) najel do davu lidí v Melbourne. Devatenáct lidí utrpělo zranění, čtyři z nich jsou ve vážném stavu, včetně dítěte v předškolním věku. Čin vykazuje všechny znaky teroristického útoku: Velké auto, vysoká rychlost (asi 80-100 km/hod) a řidič je Australan "afghánského původu". Policii "byl znám" kvůli dopravním přestupkům a "méně závažným trestným činům".

"A nekřičel při tom něco?" (Moby Dick)
"Křičel. Ale bylo mu špatně rozumět." (Žena Moby Dicka)
"Něco jako »Hahahu barbar!«." (Mrtvá Kočka)
"Ale možná si jen něco mrmlal pro sebe." (Muška na Zdi)

 "Nemáme v tuto chvíli žádné důkazy či tajné informace, které by naznačovaly spojení jeho činu s terorismem."  (Policejní komisař Shane Patton)

A japato? No protože onen miláček fetoval, ožíral se a měl psychické problémy, tudíž byl léčen z drogových závislostí, a patrně netušil, co dělá.
"A protože je zjevně musulman." (Moby Dick)
"O čemž se hlasitě mlčí." (Žena Moby Dicka)
"A to je dalším obvyklým znakem teroristického útoku." (Mrtvá Kočka).

Ubohého chorého muže zadržel na místě policista, který byl zrovna mimo službu. Policisté zadrželi také druhého podezřelého, který si incident natáčel na mobilní telefon a který měl u sebe v batohu tři nože. Vyšetřuje se, jestli byl mladík (24) do útoku nějak zapleten.

"V této fázi vyšetřování nepředpokládáme, že by tomu tak bylo. V době útoku byl podezřelý v autě sám." (Policejní komisař Shane Patton)
"Byl jsem tam před příchodem policie a vypadalo to, že jsou v autě dva nebo tři lidé." (Svědek z místa činu)

Nesnášenliví Australané nejspíše adventními trhy uráželi náboženské city nemocného člověka.

"No, asi by se měl opravdu léčit." (Žena Moby Dicka)
"V tom případě by se měli léčit všichni podobní mrmlalové." (Moby Dick)
"Napalmem." (Mrtvá Kočka)
 
Pátek 22. prosince 2017

Podle předběžných výsledků předčasných katalánských voleb, vyhlášených španělskou vládou, získala nejvíce křesel strana Občané, jež je proti odtržení Katalánska. 70 ze 135 křesel, tedy absolutní většinu, však získala separatistická koalice katalánského expremiéra Carlese Puigdemonta Společně pro Katalánsko plus třetí Republikánská levice Katalánska.

Španělský premiér Mariano Rajoy poblahopřál "vítězi voleb", jímž jsou podle něj Občané, kteří dokázali, že Katalánci odtržení nechtějí. I když vládu bude nejspíše opět sestavovat Carles Puigdemont, který má se separatistickými levičáky většinu, a novým zvolením získal novou imunitu.

"Třeba ví Mariano víc než já." (Muška na Zdi)
Výsledky se budou ještě přepočítávat, definitivně budou známy až na Štědrý den.
*

 "Můžeme potvrdit, že jsme obdrželi doporučení OLAFu ohledně českého projektu známého jako Čapí hnízdo. Doporučení prostudujeme a vyhodnotíme. Byli jsme dále informováni, že české úřady už rozhodly, že výdaj vztahující se k tomuto projektu bude vyjmut z programu financovaného z evropských fondů." (Mluvčí zastoupení Evropské komise v Česku Karolína Kottová pro iDNES)

"Što éto takóje »bude vyjmut«?" (Žena Moby Dicka)
"Že nepožádáme o proplacení 50 milionů z evropských fondů a všechno se platí ze státního rozpočtu." (Moby Dick)
"A pokud se už něco proplatilo, tak se to do EU vrátí." (Muška na Zdi)
"Takže nedošlo k poškození zájmů Evropské unie?" (Žena Moby Dicka)
"Ne." (Moby Dick)

Přesněji: Podle informací iDNES.cz krok českých úřadů znamená, že projekt nebyl fakticky placen z evropských fondů. Dotací se tak nemohou zabývat evropské orgány.

"To už není ani sranda. To si z nás dělají prdel." (Mrtvá Kočka)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

Při tom jsem si maně vzpomněl, že když jsme byli letos v Izraeli a měli hned první večer velký hlad, tak jsme zapadli k Číňanům, a dali si polévku s masovými knedlíčky, vepřovými. (Však to bylo ve světském Tel Avivu:)

(Užít si Jeruzalém)

Je stále ještě pátek pátého pátý a s Janinkou jsme už prošli jižní části jeruzalémských hradeb a propletli se bludištěm vykopávek v archeologickém parku Ophel. Jsme oba už poněkud použiti, avšak Janinka se ptá, jaký je náš příští cíl. Plánoval jsem zajít do jednoho kostela na úbočí hory Sion, ale můžeme ho vynechat. Kostel sv. Petra u kokrhání kohouta/ při kohoutím zakokrhání / in Gallicantu. Janinka by ho však chtěla vidět. Když se tak od Hnojné brány, kde se nacházíme, dívám k šedé placaté kopulce krychlového kostelíka s věží nízkou, zjišťuji, že jsme na stejné vrstevnici, čili neměl by být velký turistický výkon se tam ten asi půlkilometřík přesunout. Podle domácí přípravy.


Jenže domácí příprava je domácí příprava a reálný bordel života je věčně rozbordelený. Podle map v průvodcích i gůglí mapy internetové, kterou mi Janinka dovolila vyvolat na svém chytrouši, se přímo u Hnojné brány od okolohradební magistrály Maale ha-Shalom směrem ke ždanému kostelu odklání ulice Wadi Hilwa (jinde Baidun). Nuže musím konstatovat, že tomu tak není. Nebo je, ale ne na tom místě s modrým bodem, kde se reálně nacházíme. Neodklání se nic, nic neodbočuje, nula bodov. Možná proto, že jsme vyšli z Hnojné brány pro pěší a ne z Hnojné brány pro auta. Těch pár metrů mého pravděpodobného omylu nás ochrání od nemilé zacházky, jak zjišťuji až dodatečně.

Z Wadi Hilva/Baduin, která klesá do údolí Silván, má podle plánů vpravo po svahu traverzovat silnice Malki Cedek/Tsedek, vedoucí přímo k onomu kostelu. Tudy jsem chtěl původně jíti. Snad se mi na tu trasu podaří napojit se z téhle magistrály o kousek výše. A tak neplánovaně stoupáme po Maale ha-Shalom. Snažím se najít nějakou odbočku vlevo, avšak nedaří se. Alespoň si zase zafotím. Vpravo se zvedají hradby Židovské čtvrti Starého města, vlevo klesá údolí Silván, poseté malými arabskými domky. To je jasné. Ačkoliv jsme ve „Východním Jeruzalému“ a na „Západním břehu“, nedokážu identifikovat náboženskou či národnostní příslušnost majitelů domků pod silnicí. Vyložené barabizny a zbořeniště jsou promíseny s klasickými domky s klasickými plochými střechami. A hned vedle je shluk domků ráže zahradních přístřešků, avšak pokrytých červenými taškami, znakem luxusu. V těchto místech se dívám na kokrhajícího zlatého kohouta na střeše cílového kostela z očí do očí. A zrovna tady se v neprostupném bloku baráčků a zahradních zdí příhodně otevírají příhodné schody, které nás zvou do uličky asi o patro níže.


Scházíme po nich do oné uličky, či snad k chodníku. Nad zdi zahrad vystrkují své větve, obsypané červenými květy neznámé keře. Procházíme plechovou brankou a ocitáme se v klidném světě zahrádkářské kolonie. Odkudsi se zjevuje starší ramenatý muž zjevu nekompromisního pastevce či proroka a ptá se nás, kam jdeme. Už je nám jasné, že jsme se dostali spíše než do uličky na jakousi pozemní pavlač. (Zdá se, že Janinka měla pravdu, když se jí nechtělo po schodech scházet někomu do soukromí.) Tamhle, ke svatému Petru, ukazuju. To musíte jinudy, říká pán. Odnikud se zjevuje asi osmiletý kluk, který se nabízí, že nás k našemu cíli zavede. A vede nás cestou, kterou bychom stejně šli, kdybychom věděli, že tudy to nejde.  To znamená zpátky po schodech a nahoru po Maale ha-Shalom. Tady se k němu přidruží další kluk na kole. Takže se dalšímu převýšení asi dvaceti metrů nevyhneme. I když už je nám všem jasné, kudy máme pokračovat (dolů přes velké parkoviště autobusů podle popisných šipek), vedou nás hošíci neúprosně dále. Vytáhnu z kapes jakýsi drobný peníz a podaruju je bakšišem. Přesto nás neopouštějí. Nezdá se, že by chtěli nějaké další peníze. Mám pocit, že se spíše snaží zajistit, abychom dorazili až tam, kam jsme tvrdili, že chceme dojít. Po skončení mise, tedy našem dopravení k budově kláštera, mizí zpátky do svého kibucu či arabské vesničky.  

Pozdější pohled na web mapy.cz ukazuje, že je dobře, že jsem odbočující Wadi Hilwa/ Baidun nenašel, protože zde se skutečně nenachází žádný průchod. Pokud se kdy nacházel, byl stavebním rozvojem přerušen, což gůglí mapy nezaznamenaly.

Takže jsme konečně zde, u onoho slavného kokrhání. Je tu ovšem několik „zde“. Nejhořejší „zde“ je krychlovitý dům široký osm oken na osm oken (ale ve zdi se objevují jen čtyři okna) a vysoký tři podlaží, což je budova kláštera. Další „zde“ je objekt, kde se nachází občerstvení, záchod a kasa. Občerstvení jsme nevyužili, neb se jedná pouze o prodej tyčinek a limonád z automatu, a naplacičkovaní a natyčinkovaní jsme sdostatek, a vodu máme svoji. Záchod se hodil. U kasy se platí pouhých sedm šekelů, postižení lidé mají slevu. A je dobře, že jdeme v pátek, protože v neděli mají místní křesťané zavříno.

Další „zde“ se nachází poněkud výše a dále. Model Jeruzaléma z doby krále Heroda, kdy stál na místě hlavního „zde“ blíže nespecifikovaný stavební objekt. Sem, k dalšímu z mnoha modelů, mě Janinka nedoprovodila. Raději sestoupila rovnou k tomu nejdůležitějšímu „zde“, totiž kostelu  - mohla sjet i výtahem. (Jak už jsem zmínil, kokrhací kostel stojí na svahu hory Sion. Nejvýše se nachází klášter, pod ním je objekt víceúčelové pokladny, a pod ní teprve je ten současný kostel. Vchod do něj se nachází patro pod pokladnou.)

Každá ze čtyř stěn víceméně krychlovitího kostela je zakončena obloukem, v jehož středu se nachází nádherná mozaika. Od modelu Jeruzaléma jsem fotil severní stěnu, kde je zobrazen Ježíš, an předává klíče k Božímu království. Na každé ze stěn je prý vyobrazen jeden děj, vážící se k jednomu významu obmyslného Ježíšova výroku „Tys řekl“, kterým Kaifášovi přitakal, že jest Mesiášem. Nad vchodem pak by mělo být heslo „"Přijďte ke mně všichni, kteří jste unaveni."

Stavba je to moderní, konkrétně z roku 1931, rozsáhle rekonstruovaná v roce 1997. A je postavena ve stylu neorománském (jak dí bedekr) či spíše neobyzantském (jak na jednom francouzském webu tvrdí místní augustiniáni). Bedekry nezmiňují jejího tvůrce, avšak byl to evidentně Francouz, neb výpisy kolem vnějších mozaik jsou francouzské. A u vchodu jsem si všiml tabulky, která zde byla umístěna na památku augustiniánského otce Etienna Boubeta (1865-1934), architekta a autora vnitřní výzdoby této svatyně.


Vešli jsme dovnitř a byli ohromeni spoustou nádherných vnitřních mozaik, které vypadaly velice artnouveauově (secesně). Později jsem si našel, že sem byli instalovány teprve v červenci 2016. Mozaik je tu velká spousta, každá má svůj duchovní význam, ale hlavní vyznam tohoto místa je v tom, že právě zde měl Petr potřetí zapřít Krista. Načež kohout podruhé zakokrhal. „Druhé kokrhání“ má na Blízkém Východě konkrétní význam – teprve po něm začíná nový den! (Napoprvé si to jen kolem třetí ráno kohouti zkoušívají:)

No Petr zapřel svého Pána, co mu zbejvalo, však mu to Ježíš předpověděl, a taky mu to odpustil. Nebylo možno jinak, protože kde by pak byla Skála, na níž jsou položeny základy všech křestanských církví, kdyby byl Petr takhle začerstva ukřižován?

Nad mozaikami se klene nebesky modrý strop se zlatými hvězdami (skoro jak v synagoze), pod ním řady příjemných křesílkoidních židlí. Jsme v kostele, ale není to jediný zdejší kostel. Po jednosměrných schodech scházíme kolem rekonstruované byzatské mozaiky o patro níže do krypty. Zdejší strop (a celá horní stavba) je nesen zaklenutými oblouky ve stylu neogotiky. Vnější světlo padá pouze na oltář postraními vitrážovými okny – inu, jsme na svahu. Poslední řada křesložidlí se opírá o rostlou skálu. Tady býval křižácký kostel.


I odtud vedou schody dolů, do třetího kostela, s fragmenty z dob byzantských. V 5. až 6. století zde stával byzanstký chrám. A ještě níže se skrývá jeskyně, ve které byl dle tradice vězněn Ježíš noc předtím, než byl předveden před Piláta. Jedna taková vězeňská jeskyně se ukazuje v chrámu Božího hrobu (nelogické umístění na konci Via Dolorosy, prakticky přímo na Golgotě), další na Via Dolorose. Tahle jeskyně mi připadá nejpravděpodobnější. Zde totiž – jak dokazují archeologické vykopávky – končí schody či spíše schodová ulice s doby Hasmodejců. Ta vedla z údolí Kidron (kde je Getsemanská zahrada, v níž byl Ježíš zatčen). Za Ježíšových dob se využívala ke spojení údolí s městem. A pokud byl známý Pilátův soud konán v Citadele („Davidově věži“) u Jaffské brány, tak by to vězení bylo právě na půli cesty – co se týče vzdálenosti i co se týče směru.

Bylo to tu pěkné, a pokud budete v Jeruzalémě jako čistě křesťanský poutník déle než dva dny, tak se sem nezapomeňte podívat.

Bylo to pěkné a bylo to opět náročné, takže dušinka Janinka se po absolvování prohlídky těchto tří (čtyř) kostelů pustila rovnou vzhůru kolem hroznu parkujících autobusů. Já se ještě zdržel na terase, z níž se naskýtá nádherný pohled do arabské čtvrti Silván, celkem tří údolí a také na Davidovo město. Nemohl jsem ten pohled plně vychutnat, neb jsem si musel pospíšit za Janinkou, než mi zmizí. A zmizela – za davy turistů, vracejících se k autobusům. Zmizela naštěstí do ministínu pod jednou stříškou a nalezena byla hned.



Jsou už tři hodiny odpoledne letního času, nejlepší čas k obědu. Nehodlali jsme vyhledávat neznámé. Po dnešních zkušenostech, kdy obě na mapě nabídnutá občerstvení byly jen samoobslužné kavárny a jedna z nich navíc zavřená, jsme zamířili do ověřené občerstvovny na náměstí Churba. Nebylo to tak daleko. Došplhali jsme pár posledních metrů k Sionské bráně. Zde jsme opět obdivovali, jak se auto dokáže vytočit v její vnitřní pravoúhlé uličce. Pustili jsme se pak nejkratší cestou kolem hradeb a přes Cardo. Ani jsem nefotil, takže u včera vyzkoušeného bistra jsme byli už za dvacet minut. Je to v Jeruzalémě docela malé, když si neprohlížíte památky a nefotíte.

Netušili jsme však páteční zradu, kdy leckde začíná šabat už ve dvě hodiny. Naštěstí zde zavírali až ve čtyři, takže naši objednávku vzali. Naneštěstí většina osazenstva byli nejspíš tuze nábožní židi, pročež nebyli přítomni a na místě pracoval než jediný obsluhující plus jedna pomocná síla. Dali jsme si chutný místní wrap, do něhož nám byly zabaleny čerstvě osmažené kousky hovězího a do těch čtyř jsme se v klidu konečně zase jednou vydatně naobědvali.

A bylo se nám  vrátiti do náruče našeho hostelu ku kafi a čaji. Vzali jsme to nejkratší cestou Arménskou čtvrtí, Jaffskou branou na Jaffskou třídu furt a rovně a bez zastavování a zvládli jsme ty skoro dva kilometry za čtyřicet minut. (Jindy by z toho byl další článek.)

Bylo po půl páté, když jsme dorazili ku svému přechodnému domovu. A bylo 18:44, když se nad střechami Jeruzaléma ozval jekot charakteru zjevně výstražného. To se v šest set metrů vzdálené Synagoze úsvitu na stejné Jaffské třídě rozezněla šabatová siréna. Započal šabat. Po blahodárném odpočinku jsem se rozhodl vyvést Janinku na večeři. Ano, už panoval šabat, ale měl jsem představu že na nedalekém tržišti Machane Jehuda budou mít otevřeny alespoň hospody, třeba ta libanonská, ve které jsme si vloni debužírovali. Ale houby houbičky. Je šabat, šabat v Jeruzalémě a ne nějakém kacířském Tel Avivu, takže je všude zavříno. A tak jsme se alespoň prošli tichými uličkami přes pěší zónu Ben Jehudy a zadními uličkami přes ulici Agripas, a pak zpátky dolů po Jaffa Road, kde se mohla Janinka alespoň pokochat výklady. Ještě jsme mohli jít na večeři k Číňanům, ale raději jsme zapadli domů k další lahvi golanského rudého vína a drobným pochoutkám.

Když šabat, tak šabat. A zítra se znovu vydáme do města. Plánuju znovu projít křesťanskou Via Dolorosu, tentokrát pokud možno v jednom kuse. Ale o tom až příště.

Fotogalerie z procházky a z kostela sv. Petra u kokrhání je ZDE

(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno  v Praze v pátek 29. prosince 2017, za drobného ošetřování jinak otužilé pokusné myši Janinky, na kterou si zasedl zápal plic a musí bráti antibiotika.)



Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

(Užít si Jeruzalém)

Pátek pátého pátý se v 18:44 nad střechami Jeruzaléma rozeznívají šabatové sirény. I když slunce zalézá za mrakodrapy nad Jaffskou třídou až po sedmé hodině večerní. Inu, jsme v Jeruzalémě, a zde začíná pro sichr šabat už 36 minut před astronomicky určeným západem slunce. Ulice se zklidňují, všichni jsou u svých rodin. Anebo v synagogách. Před půl osmou se z ulice pod našim okny ozývá hlasitý hluk, či spíše hlučné hlasy. Jdu se podívat na balkon našeho hotelového pokoje a vidím, jak ze Starého města proudí hloučky lidí. Doposud zcela klidnou Jaffskou třídu téměř zaplnily. Je to zvláštní jednosměrný průvod. Po chodníku kráčejí dvojice či trojice, svátečně oblečené dívky či starší páry, po opuštěných tramvajových kolejích jdou vojáci se sapiky na ramenou. Zvláštní je, že ti kluci v uniformách jdou vpodstatě v řadách, tři až sedm hochů v zeleném, skoro jako v rojnicích. Avšak nejdou do boje, spíše se odněkud vracejí, jako rota študáků z mé dávné vojenské přípravy na vysočce, která se rozpadla na jednotlivé řady. A všichni jdou stejně svižně, vojsko i civilové, odněkud od Jaffské brány někam směrem k tržnici Machane Jehuda.




A ráno pak zase proudí všichni opačným směrem do Starého města. Vojsko už ne. Kluci, maminy s houfem dětí, vážní vousatí pánové nábožensky odění, úředníci středního věku. Je šabat šestého pátý a směr těchto chodců budeme brzo následovat i my s Janinkou. Dnes ji hodlám protáhnout komplet Via Dolorosou od prvního zastavení až po to poslední, dle obecně sdílené tradice čtrnácté. No ale – jak se nejrychleji dostat na její začátek? A tak, abychom se té samotné svaté trase vyhnuli a nešli na start v protisměru? Že bychom tam přece jen dospěli cestou po severní větvi jeruzalémských hradeb? Je náročnější než jižní, ale když s ní načneme den, pak snad tuhle cestu zvládneme i s návratem po Via Dolorosa. Včera, v pátek tu bylo zavříno, byl svatý muslimský den. Ale dnes je už sobota, šábes sice, ale ten se nedrží ani v Křesťanské ani v Muslimské čtvrti, kolem kterých tato část hradeb vede. (Kdybychom chtěli na jih, tak je dnes u Židovské čtvrti taky otevřeno.) Pokud se budeme cítit unaveni, můžeme slézt na některé s dřívějších bran než na té nejvzdálenější, Lví. Jana souhlasí, pak tedy vzhůru na hradby!


Nejdříve sejdeme ten nutný kilometr k Jaffské bráně, pěkně přímo pod hradbami, žádné odbočky ani kudrlinky. Je už půl desáté, Jaffská třída je pustá, až pod hradbami se setkáváme s několika nábožnými židy, kteří jsou zahaleni v modlitební šály. V parčíku před Jaffskou branou číhají na prořídlé davy turistů arabští obchodníčci. Na improvizovaných stolcích – deskách, postavených na klasických banánových krabicích – nabízejí pečivo a hromady pomerančů, připravených vypustit dužinu v ručně obsluhovaných odšťavňovačích. Zabočíme na náměstíčko pod Citadelou a v turistickém centru si koupíme lístky na sever, opět stojí po 16 šekelech. Vchod na hradby je hned vedle, pečlivě označen, ale kdo neví, stejně se musí doptat. Je široký jen asi osmdesát čísel, ještě ho zužuje nabídka vod a energetických nápojů. Polokruhovitý informační nápis The Ramparts Walk s příslušnou šipkou je schován ve stínu klenutého stropu. Zato černožluté logo s pánem a paní na zdi je dobře osvíceno – podle toho to najdete. A je dobré vědět, že ještě před placeným vstupem na hradby se v prvním patře skrývají neplacené záchodky.



Když si napudrujeme nosíky, vydáme se po dalších schodech další červotočivou dírou na samotné hradby. Při popisu vchodu na jižní část jsem psal, že jsme "prolezli"úzkou brankou. Ve skutečnosti jsme opomněl zmínit turniket, a stejně jako u vstupu do trójské botanické zahrady i zde předkládáme automatu svoje lístky s čárovým kódem, aby nás pustil dál. A stejně jako minule stojí ty lístky 16 šekelů jeden, ale protože jsme si vydobyli příslušné slevy, opět platíme jen dvakrát po osmi. Lístek uschovejte pro případnou kontrolu, stojí na něm malinkým písmem. A skutečně, v roce 2014 mne zde skutečně kontrolovali hradební revizoři!

Vylézáme na asi dvanáct metrů vysoké hradby, nejdříve si prohlížíme náměstíčko pod Citadelou. Tady nahoře je přibližně stejně velká čtvercová plocha, jako na střeše protější Jaffské brány. Jsme na vršku jedné z pětatřiceti strážních věží, z nichž však dobrá polovina nebyla nikdy dokončena. Plně vybavená věž má tři patra. V přízemí byly stáje a sklady, veprostřed ubikace a nahoře pak hlídali stážní. Hlídali, signalizovali, případně stříleli. Dodnes se odtud rozevírají nádherné výstřelné pohledy. Přímo na východ vidíme vstup do úzké Davidovy uličky, nad ním se v dáli asi dvou kilometrů jeví oblík Olivové hory se špicí zvonice ruského kostela Nanebevzetí. Na západě obdivujeme luxusní aparmány Mamilly s bělostnými téměř astronautickými kopulkami, červené střechy Jemine Moše a hnědou kostku hotelu King David. Podél zdí se naskýtají dva hlavní výstřelné pohledy. Na jih, kolem vnějších hradeb Citadely, a na severozápad kolem sulejmanských hradeb.

Jdeme na ten severozápad a říkám si "Nebudu fotit, nebudu fotit, nebudu fotit", však jsem to zde snad už všechno vyfotil před třemi roky. Ale nedá mi to, a když i Janinka vytahuje svého chytrouše, pouštím se znovu do fotodokumentace. Je jiný čas, jiné světlo. Posledně jsem tu byl v březnu, nyní je květen a nebe je modřejší a hlavně – nikam nepospíchám. Svou jednočlennou výpravu mám na dosah a do žádného obchodu se mi nezatoulá.


Cesta po hradbách je zatím docela příjemná. Jdeme skutečně po rovince, po vydlážděné cestě asi metr a půl široké, oproti středověku je od vnitřní strany chráněna železným zábradlím. Asi každých sedmdesát metrů z hradeb vybíhají na dva metry předprsně, na nichž je ochranná zeď asi o metr a půl vyšší. Jakýsi zárodek věže, bez stájí a ubikací, zato střílet se odtud mohlo stejně dobře jako z kompletních věží. Na jejich vnitřní ochoz vedou tři vysoké schody, ale není povinné lézti na všechny. Kdo si šetří síly, může jít rovně až do nejzazšího severozápadního rohu. Rovně po rovince, jen občas pár schůdků nahoru. Ale kdo nahoru vyleze, může sledovat krom vnějších panoramat i jižní část hradeb. Přitáhnu si je zoomem a obdivuju vertikály, které z nich a kolem nich a za nimi vylézají k nebi: Minaret ("Davidovu věž") na Citadele, anténu policejní stanice, kuželovitou střechu kostela Zesnutí Panny Marie i jeho samostatnou vysokou zvonici

Zatímco venku se hradby vypínají do zmiňovaných asi dvanácti metrů ze kterých se rozevírají nádherná panoramata, zde vevnitř k nim často vyrůstá vnitřní zástavba. Ocituji se: "Jde o pohled mnohaúrovňový: Nahlížíte do zadních traktů honosných chrámů, kde parkují blahobytná auta i traktůrky na svážení odpadu. Vidíte upravená nádvoří, hřiště i prostory plné harampádí. O úroveň výš, ale ještě pod výškou hradeb, se pak nacházejí odpočinková zákoutí s různými druhy sedaček, sedátek a laviček, stolů a stolků s tryskajícími fontánkami, květinami a stromy. Do další etáže města nahlížíte přímo ve své úrovni. Někde jsou na dosah mansardová okna, jinde dvorky, jinde je tlačenice roztodivných domků skutečně na dosah, proto je místy chráněna žiletkovými či ještě letitými ostnatými dráty – abyste tam nesahali. Anebo nelezli. Nejvyšší patro města na vás shlíží odshora: prsty kostelních věží, zvonic, minaretů, kupole chrámů, potápějících se ve zvlněném moři jeruzalémských střech. Krom toho, že koukáte a fotíte, také musíte jít, někde celkem pohodlně, jinde slézáte schody téměř horolezecké. Ale ty, které nikam nevedou, a končí tři metry nad dlažbou, ty jsou uzavřeny zátarasy, takže se nemusíte bát pádu."

Jsme nad křesťanskou čtvrtí. Dole na nulté úrovni na basketbalovém hřišti křesťanské střední školy místních Bratří (les Freres) je prázdno, žáci tu nepobíhají, mají nejspíš taky šabat. Anebo západní víkend.

Dostoupáme k severozápadnímu cípu, či cípům hradeb, mezi něž se choulí vykopávková "Corob Garden". Je odtud vidět do osy Jaffské třídy, odkud dnes nepřiplouvají žádné tramvaje. Díváme se na otřískanou fasádu protější staré "novoměstské" radnice. Z těchto míst se na ni střílelo v období jordánského záboru "Západního břehu". No ano, tady nahoře jsme na území fiktivního palestinského státu, jehož hranice tvoří právě tyto hradby. Jde tedy o "mezinárodně" uznávanou entitu (ze strany darebáckých nebo hloupých nebo srabáckých států) , avšak zde se "svět" neptá na názor místních křesťanských Arabů, žijících dole za těmito hradbami.

Otáčíme své kroky k severovýchodu. Na ploché střeše patro pod hradbami spočívá základna oné konstrukce vánočního stromku, která je v čase, kdy toto píšu pokryta zelenými větvemi, na nichž visí ozdoby. Evidentně se blížíme Nové bráně. Než ji překročíme, podívám se znovu na další plochou střechu. Slouží jako dvorek pro malý domek s červenou, mírně sešikmenou, střechou, kde se obvykle učí děti ze základky. Na vnější stěně toho domku byly totiž minule zavěšeny dětské kabátky. Dnes je tam prázdno, křesťanské děti mají asi skutečně víkend. Obdivuji vymalování původně bílé stěny přilehlého plechového domku se střechou z vděčného vlnitého plechu. Pomalovaná jest mořsky modře. Však také na ní plují mořští koníci, rybky i chobotnice, na hladině se vznáší město na lodi.

Stále jsme nad křesťanskou čtvrtí, i když na támhleté bílé kupolce se k nebi tyčí muslimský půlměsíc, na kterém tak rádi sedávají špačci. Letos tedy kavky. Podle tabulky na hradbách jde o skromnou rodinnou mešitu ze 16. století, známou jako Masjid al-Qaymariyya.

Ona tedy ta křesťanská čtvrť až tak dlouho křesťanská není. Je zde na 40 křesťanských náboženských objektů z dob křižáckých, s byzantskými základy (jako je např. chrám Božího hrobu), i modernějších, ale jakožto sídlo jeruzalémských křesťanů vznikla až v průběhu 19. století přestavbou místních budov. Podnětem byl příliv křesťanských poutníků, jenž zesílil po otevření Suezského průplavu (1869). Vlády různých evropských států (od Velké Británie přes Itálii, Francii a Německo až po Rusko) chtěly zde mít pro své občany odpovídající zázemí. Osmané tomu nemohli bránit přímo, tak je napadlo alespoň zvýšit ceny pozemků. Ty byly přesto vykoupeny, i za pomoci peněz a osobního vlivu evropských panovníků, zejména německého císaře Viléma II. a našeho císaře Františka Josefa I. Už jsem psal o tom, že rozdělení čtvrtí mezi čtyři (tři) náboženství neznamená příkré rozdělení jejich obyvatel. A tak i do Křesťanské čtvrti se na konci 19. století přistěhovalo několik sólo zámožných rodin sefardských židů, měli tu i malou synagogu. V roce 1929 vypukly palestinské pouliční virvály kvůli přístupu židů k Západní zdi. Tehdy opustili židé své zdejší domy a přestěhovali se za hradby. Nicméně roku 1989 si zakoupili členové ješivy "Ateret Kohanim" budovu v křesťanské čtvrti. Opět začaly arabské virvály, a to i na mezinárodní úrovni. Izraelský Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že majetek patří jmenované ješivě, avšak omezil počet zde bydlících židů na deset "rodin". Jasná okupace Západního břehu – podle těch mezinárodních troubů jde nejspíš o ilegální osadu.

Přecházíme Novou bránu, jde to jednoduše, protože nejde o fortifikační stavbu, ale vpodstatě jen díru ve zdi, vykutanou roku 1887 (podle wiki 1898), kdy to dovolil sultán Abdul Hamid II. Taky se po něm původně oficiálně pojmenovala, ale o tom vědí už jen informační cedulky a jejich čtenáři. Křesťané se takto mohli spojit se svými zahradebními bratry. Však taky hned naproti Nové bráně byl už od roku 1884 budován hospic Notre Dame de France, kde nejdříve kempovali francouzští poutníci pod stany. Dnes je tu vedle i francouzská nemocnice sv. Ludvíka (St. Louis French Hospital) a za hostelem příslušný klášter Naší Paní. Když poodejdete kousek dál na severovýchod, uzříte i východní fasádu onoho kláštera. Mezi neorenesančními věžemi klášterního kostela je pak vidět velká socha Panny Marie s netradičně drženým Jezuletem – asi dvouletý hošík stojí na mámině ruce, převyšuje její hlavu a kyne světu pravou ručkou, ohnutou v lokti.


Na druhé straně zatím obcházíme klášter, který jsem minule identifikoval jako "Terra Santa" (jak je psáno na vstupních dveřích), správně se tato svatá země nazývá klášter "Saint Saviours" (podle mapy). Až teprve teď si uvědomuji, že mezi budovou kláštera a samotnými hradbami je uzounká ulička, kudy lze zjevně procházet přímo pod hradbami od Nové brány směrem k bráně Damašské. Jenom nesmějí být zamknuty průchozí branky, kterými je svatá Terra chráněna z obou stran. Nahoře nad tou uličkou jdeme po hradbách stejným směrem i my. Ukazuju Janince kovovou lávku, která ve výši pasu přetíná hradební cestu. Musí se pod ní sestoupit po schodech a za ní zase po dalších schodech vystoupit. Podivné je, že se Jana (165 cm) nemusí sklánět jako já (175 cm). Zábradlí oné dále tlící a už dávno zbytečné lávky ovíjí žiletkový pás. Vpravo míří do zamčených klášterních dveří, vlevo přechází hradby a lomí se do schodiště, které je zavěšené na vnější straně hradeb. Chatrné kovové schůdky nejspíš už dlouho nikdo nepoužil. Vzhledem k jejich stavu. I ke stavu zrezavělých dvířek, které asi v půlce výšky schodiště brání vstupu nezvaným návštěvníkům. A nezvané návštěvníky chrání od toho – aby se ta chatrná konstrukce i s nimi zřítila do parčíku pod hradbami. Je to tady stejné, jako před třemi lety.

Vlevo parčík, daleko za ním, asi 700 metrů na sever, čouhá novorenesanční ("Florentine Style") věž Italské nemocnice na ulici ha-Neviim. Nemocnice zde fungovala v době po dostavění oné vznosné budovy počátkem 20. století. Dnes tu sídlí ministerstvo školství ("vzdělání a kultury"). Vpravo se nám naskýtá pohled na šachovnici plochých střech, posetou bradavicemi kopulek, slunečními kolektory, černými barely na vodu a televizními anténami. Mezi nimi se občas objeví blahobyt imitující červené, jen mírně sešikmené střechy.

Pod námi se objevuje vlnitě plechová střecha, prorůstaná vysokým cedroidním jehličnanem. Pod střechou stojí shluk krátce ostříhaných malých hošíků v modrých kalhotách a bílých tričkách. Kousek dál se ve stínu občerstvují podobně oblečení a vylepaní kluci adolescentního zjevu. Kolování na blízkém hřišti kontroluje dospělec v bílém hábitu. Mapa praví: Terra Sancta High School. Tak tedy zde se do školy chodí i v sobotu.


Znovu přicházíme k betonovému domu, který o dvě patra přečuhuje přes hradby a jehož fasáda kopíruje vnitřní stranu hradeb. Plevel, který se uchytil ve spárech popraskané zdi stále svými květy zdobí zrezavělé kovové podpěry. Jsme už nad muslimskou čtvrtí, u bohatě zdobené a bohatě bráněné Damašské brány. Také se jí říká Šekemská či Nábuluská brána, arabsky je to Báb al-Amúd, aneb Brána sloupu (před původní branou totiž stával římský vítězný oblouk). Tady je další místo, kudy se dá na tento úsek hradeb vyšplhat. Anebo sešplhat (to se dá kdekoli). Jdeme už dolů, nebo budeme ještě pokračovat, Janinko? Sil je stále dost, zejména proto, že jsme nepospíchali a jen volně procházeli. Tenhle hradební kilometr jsme absolvobali za hodinu a deset minut!


Od Damašské brány se rozevírá nádherný pohled na střechy a kopule Svatého města, od zlaté kopule Skalního chrámu k holubí šedi chrámu Božího hrobu. Připadám si skoro jako na Letné, když přehlížím střechy a věže staré Prahy, které znám, aniž bych je musel jmenovat.



Chůze po hradbách umožňuje vidět zblízka – a přitom odděleně – rušný život v příhradebních uličkách a půoskytuje i soukromé pohledy do dvorků, které stoupají opět až k hradbám. Na druhé straně sledujeme ulici sultána Sulejmana, lemovanou bankami a správními úřady, včetně poboček izraelských ministerstev, umístěných ve Východním Jeruzalému. Ano, tady na sever i na jih od hradeb panuje nefalšovaný arabský život. Za Sulejmanovou ulicí se v objetí skal usalašilo autobusové nádraží. Ve skalních stěnách nad ním se rozevírají jícny obrovských jeskyní, někde tam se skrývá jakási další zahradní hrobka (Garden Tomb). Na plošině nad skalami se rozkládá muslimský hřbitov, vpravo od něj zahrady Rockefelerova muzea, ještě dále jeho budova, připomínající středověký hrádek. Vida, tam jsme taky ještě nebyli. Hradby se na chvíli zase vlamují dovnitř, aby poskytly prostor travnatému a kamenitému parčíku. Naštěstí se nachází za zamčeným plotem, takže si ho nemůžeme projít. Naštěstí, protože jsme to neměli v plánu, ani v časovém rozvrhu. Vím, že se tam daleko pod hradby Starého města táhne jeskyně, která je z propagačních důvodů nazývaná "Šalamounovy doly". Správně by se měla jmenovat "Herodovy lomy", protože právě tento velký král zde nechal lámat kámen pro výstavbu Jeruzaléma, hlavně pak pro přestavbu Druhého chrámu. Ještě po jednom králi by mohla být tato jeskyně pojmenována. A to po posledním judském králi Sidkijášovi, který se zde prý v roce minus 586 (podle historiků) nebo minus 423 (podle Tanachu, aneb "hebrejské bible") marně schovával před Babyloňany, kteří přesně v té době dobyli Jeruzalém.


Vpravo ve Starém městě se opět objevují sportovní i dětská hřiště a prolézačky, školky, omalované veselými obrázky, stejné, jako jsme viděli dříve, ale tady muslimské. Avšak dnes před polednem jsme zde viděli jenom jeden druh sportu: Parta udělaných chlápků mírně staršího věku v kšiltovkách se zaobírá dominem…

A už se blížíme k Herodově (aneb Květné) bráně. Není to od Damašské tak daleko, jen asi čtvrt kilometru. Tady mě minule zkontrolovala dvojice hradebních revizorů. Letos zde nejsou, zato je tu místo nich zamčený průchod, který nám zabraňuje v další cestě dále k východu. Nedostaneme se tedy až na vršek východních hradeb, ke Lví bráně budeme muset dojít uličkami Muslimské čtvrti. Ulehčilo mi to rozhodování mezi tím, jestli mám Janince ukázat krásy Kidronského údolí a Olivového pohoří a dalších staveb v Muslimské čtvrti anebo jestli ji tím už nemám ničit. Nemám a nemůžu. Naštěstí jsme už většinu severní větve hradeb v klidu a pohodě absolvovali. Podíváme se ještě na univerzitní věž na hoře Scopus a všemi bedekry utajovanou věž luteránského kostela Augusta Viktoria, jehož výstavbu financovala stejnojmenná císařovna, manželka pruského krále Viléma II. Jednosměrný turniket nás ochotně vypustí ven. Scházíme k jedné z mnoha dalších červených střech; tahle je však plechová, červeně jen natřená. Její téměř zbytečný okap je zcela zaplněn prázdnými plastovými lahvemi. Pod tou střechou se věnuje další sportovní hře dvojice dalších udělaných chlápků mírně staršího věku. Hrají žolíkovými kartami pro mne neznámou hru. Nevadí, že jim vidím do karet, už je mají rozložené.

Sejdeme další patro do nižší uličky. Příští cíl – Lví brána a klášter svaté Anny s proslulým biblickým koupalištěm Betsehdou. Ale o tom až příště.
***

Fotogalerie z procházky po severní části jeruzalémských hredeb je umístěna ZDE
A zde je report z procházky po severní části hradeb v roce 2014.
K tomu článku patří i příslušná fotogalerie.

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno  v Praze v pondělí 1. a úterý 2. ledna 2018, kdy už otužilé pokusné myši Janince konečně zabrala antibiotika na její vánoční zápal plic.)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

***


Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
************************************

Zpropadený OLAF, cukrový Mlhoš, Ruské Vary, nedůvěrné mezidobí a prasečí mor.



Co jsme už psali minule:

Středa 20. prosince 2017

Evropský úřad proti podvodům (OLAF) už případ možného dotačního podvodu uzavřel a vydal k němu doporučení. Ta jsou přísně tajná do doby, než je zveřejní české úřady, kterým byla závěrečná zpráva odeslána [18. prosince].

"My nic nedostali." (Nejvyšší státní zastupitelství)
"My nic nevíme." (Ministerstvo financí)
"Asi to OLAF poslal na předsednictvo vlády." (Žena Moby Dicka)
"Poštou? Českou? Teď?" (Mrtvá Kočka) 

Výsledky by měly být známy v průběhu ledna.
"Pokud možno po 10. lednu." (Nejmenovaný politik ANOfertu pro agenturu Muška na Zdi)
"Raději po třináctém." (Mluvicí vovčáček Hradu)

(10. ledna proběhne ve Sněmovně hlasování o důvěře ve vládu. Se svým zásadním projevem vládu podpoří pan prezident Mlhoš Čínský Krtek Zeman.)
(Mlhoš Č.K. Zeman před prezidentskými volbami, jejichž první kolo proběhne 12. a 13. ledna 2018, nevede vůbec žádnou volební kampaň.)

Pátek 22. prosince 2017

"Můžeme potvrdit, že jsme obdrželi doporučení OLAFu ohledně českého projektu známého jako Čapí hnízdo. Doporučení prostudujeme a vyhodnotíme. Byli jsme dále informováni, že české úřady už rozhodly, že výdaj vztahující se k tomuto projektu bude vyjmut z programu financovaného z evropských fondů." (Mluvčí zastoupení Evropské komise v Česku Karolína Kottová pro iDNES)

Poslanci Pirátů a  poslanec Dominik Feri (TOP 09) požádali ministerstvo financí o zaslání kompletního dokumentu OLAFu. Opírají se o zákon o svobodném přístupu k informacím a rovněž o zákon o jednacím řádu sněmovny.

A teď na novou notu, vlastně starou notu, jen znovu zpívanou:

Pondělí 26. prosince 2017
2. svátek vánoční

Prezident Mlhoš Zeman vystoupil se svým vánočním poselstvím (které ale s Vánocemi nemělo nic společného). Vybíráme jen to, co nás v současné nedůvěrném mezidobí zajímá:

"Občas slyším hlasy, že bych měl vypsat předčasné volby, což mi ústava v některých situacích umožňuje. Chci naprosto jasně říci, že to nikdy neudělám, protože předčasné volby několik měsíců po řádných volbách by byly výsměchem občanům, kteří šli k řádným volbám a volili tak, jak volili."

Připomeňme že prezident může rozpustit sněmovnu například když nevysloví důvěru nově jmenované vládě ani při třetím pokusu, tedy když by měl být premiér prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny (ANO).

Mlhošovi ovšem naše menažerie připomíná, že pokud se Poslanecká sněmovna usnese alespoň třípětinovou většinou všech poslanců, pak ji rozpustit musí. V takovém případě se konají volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění.

Připomeňme další Mlhošův malmot, jak jsme ho zaznamenali už ve čtvrtek 2. listopadu 2017, kdy na TV Barrandov citoval "takovou krásnou" větu, která je v Ústavě ČR a týká se "jisté konkrétní situace, kdy by neprošel ani třetí pokus" o vyslovení důvěry vládě a zní:

"Prezident může rozpustit sněmovnu a vyhlásit předčasné volby. Pozor, může, nikoliv musí."

Dále se pochválil: "Já jsem člověk, který ústavu používá tvůrčím způsobem."

A postrašil: "Vláda bez důvěry může teoreticky vládnout až čtyři roky, právě proto, že ústava nestanoví žádný termín. Václav Klaus nechal Topolánkův kabinet také vládnout několik měsíců, než získal důvěru. Nechci strašit, věřím, že vše proběhne za daleko kratší období."

Připomeňme, že ve výše citovaném případě, kdy se sama sněmovna rozhodne o rozpuštění, pak ji prezident rozpustit musí, avšak ústava nestaví výslovně kdy. Připomeňme, že podobné monarchistické manýry ukázal už např. milovaný prezident Vašek Havel, který "musel" na jaře roku 2002 jmenovat nového prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Avšak protože se mu viceprezidentská osoba nelíbila, tak nebyl jmenován ani prezident. Jen dočasně. A to tak dlouho, dokud neproběhly nové volby a dokud nová sněmovna nedodala nového kandidáta na viceprezidentskou funkci. Takže příklad jest dán, a i tento současný prezident si může – jakž byl učinil i dříve – dělat dále z ústavy trhací kalendář.

Voličům to naše menažerie připomíná, i když je jí jasné, že mnozí budou bezhlavě volit svého oblíbence, který porazil cukrovku cukrovinkami…

…a alkoholismus chlastem." (Mrtvá Kočka)

Čtvrtek 28. prosince 2017

"Žádný třetí pokus nebude. Když nevyjde druhý, budou nové volby na podzim spolu s komunálními." (Andrej Babiš, odposlechnuto na nezachycené televizi)
To značí, že si je současný nedůvěrný pan premiér jist, že má 120 hlasů na rozpuštění sněmovny – ke svým 78 tedy ještě počítá s dalšími 42.

"Bude mít." (Mrtvá Kočka)
*

"V žádném případě neuděláme nic, co by zhatilo průběh a objektivitu trestního řízení. Hned včera odešel dotaz na OLAF, zda můžeme zprávu zveřejnit." (Ministryně financí Alena Schillerová (nestr. za ANO).
"Vy to zveřejnit můžete." (OLAF podle agentury MnZ)
"Tak na to musíme jít jinak." (Alena Schillerová pro MnZ)

Pondělí 1. ledna 2017
Státní svátek - Den obnovy samostatného českého státu
"Den vzniku zbytkového Česka po rozpadu federace." (Mrtvá Kočka)

Letos začne létat mezi Moskvou a Karlovými Vary nízkonákladová společnost letecké společnosti Poběda (Vítězství), takto součást polostátní (51% akcií vlastní Ruská federace) skupiny Aeroflot. Cena letenky vyjde na necelých 200 Kč (současný kurz za 499 rublů).

"Cena za vnitrostátní přepravu." (Muška na Zdi) 

Úterý 2. ledna 2017

"Zprávu OLAF jsem nečetla, mám jen velmi omezený počet úředníků ministerstva." (Ministryně financí Alena Schillerová)
"?" (Moby Dick)
"Aby jí to přeložili z angličtiny." (Žena Moby Dicka)

Přesto však: "Můj názor je, že budeme spíše navrhovat to vyčlenění" (z dotačního programu).
A: "Nic ze zprávy zveřejňovat nebudeme."
*

"Nejde o informace z trestního spisu. Je to zpráva, kterou obdrželo ministerstvo financí a s výjimkou utajovaných skutečností nebo skutečností, které mají zůstat utajené podle zvláštních zákonů, všechno, co obdrží ministerstvo financí, má být veřejně přístupné." (Mínění advokátky a bývalé náměstkyně ministryně spravedlnosti Hany Marvanové ke zprávě OLAF pro iROZHLAS).

Načež Ministerstvo financí zaslalo zprávu OLAF Městskému zastupitelství v Praze. To dokument zařadilo do vyšetřovacího spisu.

"Teď už jde o informace z trestního spisu, a my nic nemusíme, a ani nebudeme zveřejňovat." (Ministryně financí Alena Schillerová pro agenturu Muška na Zdi)

Alenka se možná jen bojí, že by mohla s tou tajností dopadnout stejně, jako její zeťák David Rusňák, který se vloni vyplatil z kriminální kauzy, kdy čelil trestnímu stíhání v souvislosti s úniky z policejních spisů. Šlo o minimálně dvanáct zdokumentovaným případů z roku 2011. Trestní stíhání bylo podmínečně zastaveno ze strany žalobců po stanovení zkušební doby a složení adekvátní částky – týden předtím, než se jeho hodná tchýně stala ministryní financí v Babišově vládě.

Připomeňme, že paní Alena se ještě jako náměstkyně ministra financí Babiše zasloužila o to, aby díky EET vzrostly vykázané tržby v kempech, hospodách, penzionech či hotelích o 100 %.

"Skutečný růst tržeb byl necelých 8 %." (Český statistický úřad)
"Nelze v tomto případě srovnávat, neboť oba postupy se metodicky liší." (Ministerstvo financí)
"Ale výber daní za ty služby jsme zdvojnásobili." (Andrej Babiš pro MnZ a ostatní veřejnost)

Jo, ještě, abyste si pamatovali, kdo ve vládě, která hodlá vládnout bez důvěry do nevidim sedí: Paní ministryně financí je ta osoba, která přišla s návrhem na zdanění dýšek. Zdaněna nejsou zatím jen z toho důvodu, že není jasné, jestli jde o osobní příjem servírek anebo o příjem hospody.
*

"Zpráva OLAF k nám dnes dorazila. Státní zástupce si ji prostuduje a bude zařazena do vyšetřovacího spisu. My ji zveřejňovat nebudeme, aby nebyl zmařen účel trestního řízení." (Mluvicí vovčačka Městského státního zastupitelství Štěpánka Zenklová pro Aktuálně.cz.)

Poslancové chtějí znát alespoň závěry, anebo výcuc, optimálně pak celý spis se začerněnými osobními daty. Avšak jeden poslanec, konkrétně předseda poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek zprávu četl:
"Zpráva OLAF jasně formuluje fakt, že byl spáchán kriminální čin a úřad doporučuje Evropské komisi 100% korekce. Přeloženo - byl to podvod. EU ať to neplatí a členský stát ať to trestně stíhá." (Kalouskův tvít) Míra svůj zdroj prozradit odmítl – aby danou osobu "nezničil". (Zprávu "četl", ale "nemá ji".)

"Kdo to byl, kdo to byl?" (Žena Moby Dicka)
"Někdo věrný, dosud nevyhozený z ministerstva" (Moby Dick)
*

"Podle informací mé bývalé firmy to vyšetřování proběhlo velice nestandardně, takže byla podána stížnost k evropskému ombudsmanovi, který potvrdil, že tou stížností se bude zabývat. A zároveň byla podána žaloba k evropskému soudnímu dvoru ohledně vyšetřování OLAFu." (Premiér Andrej B. Babiš (ANO) po novoročním obědě s prezidentem Milošem Zemanem v Lánech.)

Ctěné obecenstvo, kterému to zjevně stále nedochází, by si mělo uvědomit, že
a) Výsledná zpráva OLAF je stále tajná, takže není jasné, jak soudruzi v Agrofertu dospěli k přesvědčení, že vyšetřování bylo "nestandardní".
"Dostali ji od Kalouska." (Mrtvá Kočka)
"Mě ta zpráva nezajímá a číst ji nebudu." (Andrej Babiš)

b) Andrej Babiš nemá vůbec nic společného s jakýmsi agrokombinátem, neb se ho zbavil předáním do svěřenského fondu v péči své rodiny.
"Je zjevné, že zákon o střetu zájmu je jaksi impotentní." (Žena Moby Dicka)
"A Babiš je stále ve střetu zájmů jako prase." (Moby Dick)
"Ano – jako prase." (Mrtvá Kočka)

Z trapné situace pak bruslil mluvicí vovčáček holdingu Agrofert Karel Hanzelka, který později sdělil, že společnost stížnost na vyšetřování OLAFu podala už před několika měsíci:
"Mohlo to být až rok zpátky. Nelíbil se nám jejich netransparentní postup."
"Nejspíš opravdu vloni." (Moby Dick)
"22. prosince." (Mrtvá Kočka)

"Zprávu OLAF ještě nemáme. Připadá nám velmi podivné, že OLAF nepočkal na rozhodnutí evropského soudního dvoru, nepočkal na stanovisko evropské ombudsmanky, a přesto nějaké stanovisko vydal." (Karel Hanzelka pro iDNES.cz)

"Místo aby vyčkal na vyřízení, tedy asi tak průměrných deset let přes dvě funkční období vlády." (Žena Moby Dicka)
*

Prasečí mor se rozšířil za ploty. V nově zasažené oblasti nemají myslivci černou zvěř lovit, aby ji zbytečně neplašili…
"U nás musí zamořená prasata přirozeně vychcípat." (Moby Dick)
"A proto se tak rozmnožují!" (Mrtvá Kočka)

Středa 3. ledna 2017

"OLAF závěrečnou zprávu o vyšetřování nezveřejňuje nikdy. To nechává na příslušných národních orgánech." (Člen dozorčího výboru OLAF Petr Klement v Radiožurnálu)

"Zprávu OLAF jsem četl." (Prezidenstský kandidát Mirek Topolánek pro ČT v rámci předvolebních rozhovorů)
Topolánek se poté zasmál, a pravil, že šlo o "vtip" na Kalouska. Připomeňme, že podobné "vtipy" zapříčinily už jednou předčasný pád Topolánkovy vlády.

"Politici by neměli hloupě vtipkovat." (Zachmuřený Moby Dick)
"Ani tvítovat." (Mrtvá Kočka)

Čtvrtek 4. ledna 2017
 
Opoziční poslancové se obrátili přímo na OLAF, aby jim tu zpropadenou zprávu dal, když se Babišovi zaměstnanci vykrucují. Avšak narazili:
"Ředitel OLAF Nicholas Ilett odpověděl, že mi zprávu ani její závěry nebo doporučení vydat nemůže. Zveřejnit ji podle něj může Evropská komise nebo české orgány." (Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) pro Hospodské noviny) To se dalo čekat, ne?
*

Ministerstvo financí přece jen něco zveřejnilo – tři odstavce z padesátistránkové zprávy OLAF v kauze dotací pro farmu Čapí hnízdo.
"Do konce vyšetřování kauzy nemáme v plánu zveřejnit zbytek zprávy."(Ministryně financí Alena Schillerová pro ČT)

Z těch uveřejněných drobtů je podstatný třetí odstavec:
"Generální ředitelství pro regionální a městskou politiku učinilo následující krok: Přijalo veškerá náležitá opatření pro zajištění vynětí částky 42.497.826,80 Kč / 1.647.676,40 EUR, jak je uvedeno v přiložené Závěrečné zprávě OLAF, v souvislosti s nesrovnalostmi zjištěnými v rámci projektu č. CZ.1.15/2.1.00/04.00095 „Multifunkční kongresový sál Čapí hnízdo“." (Neoficiální překlad z originální angličtiny)

"Je toto něco více, než co víme už od 22. prosince???" (Moby Dick)
"Vy si z nás fakt už děláte prdel!" (Jinak slušná žena Moby Dicka)

"Ministerstvo financí se proto dnes obrátilo na Úřady Regionálních rad pěti Regionů soudržnosti (ROP Jihovýchod, ROP Moravskoslezsko, ROP Střední Čechy, ROP Střední Morava a ROP Severovýchod) a ministerstvo životního prostředí s návrhem akceptovat dopis Evropské komise." (Tisková zpráva Ministerstva financí)
MF uvádí, že Evropská komise navrhla v (doposud nezmiňovaném dopise Evropské komise z poloviny prosince) vyjmout 44 projektů ze šesti programů. Proč až teď?

"Protože v tom se jedno píčí hnízdo vsákne." (Mrtvá Kočka)

Ale nás nezajímá těch 43 projektů, protože ty nezpronevěřil premiér, který jde žádat o důvěru!!!

Pátek 5. ledna 2017

Výbor regionální rady Regionálního operačního programu (ROP) Střední Čechy bude v polovině ledna jednat o vyjmutí farmy Čapí hnízdo z evropského financování. K rozhodování mu má stačit jen to, co ze zprávy OLAF zveřejnilo Ministerstvo financí. Původně prý ředitel úřadu regionální rady Kamil Munia slíbil ještě před silvestrem členovi výboru za opoziční STAN Věslavu Michalikovi, že zprávu uvolní hned, jak bude předložena. A znovu:

"Když jsem s ním hovořil ve čtvrtek (včera) dopoledne, tak mě ujistil, že bude součástí materiálů, které dostaneme jako podklady na jednání výboru." (Věslav Michalik)

Další člen výboru Michael Pánek (ODS) tvrdí, že zprávu mu Munia odmítl vydat na příkaz hejtmanky. Jak Kamil Munia, tak hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová (místopředsedkyně hnutí ANO) tuto dehonestaci rozhořčeně odmítli.

"Já tu zprávu nemám, nežádala jsem o ni a nechci ji vidět do té doby, než ji uvidí i všichni ostatní." (Jaroslava Pokorná Jermanová)
"Já ji mám. Zpráva nám byla poslána na úřad regionální rady a budeme po těch analýzách a překladech činit následné kroky. Měl jsem již možnost se s ní seznámit." (Kamil Munia)
"A komu ji dám přečíst, to je moje věc."  (Kamil Munia pro MnZ)

Avšak nekloňte hlavy, opoziční členové a prostí poslanci! Na policejním ředitelství je totiž pro členy mandátového a imunitního výboru sněmovny od dnešního rána přístupna zpráva OLAF o vyšetřování farmy Čapí hnízdo. A to v obvyklém režimu, to značí, že pro veřejné obecenstvo zůstává tajná.
"Takže ji už mají v pazourech Lidové noviny." (Mrtvá Kočka)

"Jméno premiéra Andreje Babiše v dokumentu vůbec nefiguruje." (Muška na Zdi)
Jenom »Agrofert«." (Mrtvá Kočka)
"Agrofert? V životě neslyšel!" (Andrej B. Babiš)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem a vyďobávat hrozinky z hnoje.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Jeruzalém)

Slezli jsme s Janinkou z Herodovy brány, kamž jsme se dostali po hradbách od Jaffské brány. A teď se chceme dostat k bráně Lví, avšak nezablouditelná cesta po hradbách je nám zavřena. Nemám domácí přípravu, proto vytahuju bedekr, otvírám ho na dvojstraně s mapou Starého města a vytyčuju hlavní směr útoku. Nejdříve se  musíme dát uličkou Quadisiyech takhle doleva (ta se pak zatáčí mírně doprava a vede pak kolmo od hradeb). Kdybychom se dali uličkou al-Mathana takhle doprava (která pak zatáčí mírně doleva a vede kolmo od hradeb), tak bychom se dostali na samotný začátek Via Dolorosy. Vstup z Herodovy brány do Starého města jak vidno tvoří jakousi podkovu, zjevně tak postavenou kvůli účinné obraně. Avšak vedu Janinku ke Lví bráně s určitým zámyslem. Je tam totiž jedno vyhlášené koupaliště.


Takže jdeme po báječné jeruzalémské kamenné dlažbě doleva. Ulička nejdříve mírně klesá, pak se dokonce spouští po schodech. Pomalu se odklání od hradeb; mezi ní a hradby se vklínilo dětské hřiště. Hřiště je pod hradbami postaveno na jakémsi tarasu, který se ke dnu uličky spouští kostrbatou kamennou zdí. Na té zdi je drátěný plot a za ním jakýsi plechový zahradní domek, nejspíše pro hlídače hřiště. Jenže proč má ten domek své velké okno chráněné pletivem? Podívám se blíže, a za tím oknem sledují hned dva hlídači nikoli hřiště, ale cvrkot místního tržiště. A nad domkem je pověšena izraelská vlajka. Vida, stanoviště policejní hlídky. Pod jejím dohledem a pod zdí nabízejí muslimské ženy závěje vinných listů, položené na plachtě přímo na dláždění. To je ta levá nabídka. Pravá nabídka se rozlézá z krámků na ulici, položena na vděčné banánové krabice a zelené umělohmotné přeptravky. Zelená jablka, červená granátová jablka, lusky, pomeranče, hrušky… Hned vedle přičinlivý obchodník vyvezl ven celý chladicí box plný vajíček. Svůj jícen otevírá řeznictví, my se ale nezastavujeme, nekupujeme, nepotřebujeme nakupovat, potřebujeme projít. Krámky zejména s ovocem a zeleninou jsou už z obou stran. Stočili jsme se, slunce nám svítí do tváří; bude půl dvanácté letního času, jdeme už k jihu. Raději zahnu doleva do ještě užší uličky  al-Muazamiya, abychom se vyhnuli návalu kupujících i slunci.


Zmizely krámky i prodavači, zůstávají kamenné zdi, které se k sobě sbližují z původních asi čtyř metrů na metry dva. Cesta sestupuje po dalších schodech, zdi se zužují jen na rozpažení. Do pravé zdi se otevírá branka do další uličky, či snad úzkého chodníku, kde by měl být podle mapy vchod do Qadisiyah School. Na uliční ceduli si přečtu název této brány: "Bab Bhutta". Anglicky. Nad tímto nápisem je klasicky vyveden arabský název v arabštině, což číst neumím. Až nahoře je pak jméno uličky v hebrejštině, ale ten si nepřečtu, i kdybych ivrit uměl – nápis je přečmárán černou barvou. Nu, neodbočujeme, jdeme svižným tempem, ale přesto si fotím. Zdi se zvedají do výšky, podpírají se navzájem půloblouky. Na správném místě zabočím zase k jihu doprava, ulička sice vede dál, avšak podle mapy je neprůchozí.


Scházíme po dalších schodech, což má být ulice Antonia. Je hezké, jak mi Janinka věří, že se neztratím (a neztratil bych nás!), avšak nechci si v bludišti zacházet a tak ji na nejbližší křižovatce požádám o chytrouše. (Má ho schovaný v kabelce, tady nefotí.) Vida, modrý bod na displeji ukazuje, že jsme tam, co jsem si myslel. Teď zase odbočíme doleva, ale ne do nejbližší uličky Omari, avšak až do té druhé, do Salahíje. A teď už se neztratíme. Obdivuju, jak si místňáci obílí přesně ten kus zdi, za kterým nad schůdky bydlí. Obílí, namalují rudé květy vlčího máku a spoustu barevných hvězdiček, pěticípých. Oblíbené jsou též zkřížené zahnuté šavle. Nad tím se tetelí úzké půlměsíčky. A nesmí chybět černá krychle Kaaby, která ve vzdálené Mekce ukrývá ve svém východním rohu svaté meteorické železo.

Jdeme, nebloudíme, není jak. Předbíhají nás dva kluci, kteří běží ze školy, jinak je tu prázdno. Za zdí vpravo se ukrývá náš další postupový cíl, totiž klášter sv. Anny. Zvedám foťáček vysoko nad hlavu a snímám naslepo jeho zahradu a kostel. Vlevo se za plotem na tarasu popelí hejno slepiček, které si hlídá pyšný kohout. Kousek dál se další hejnko slepiček sdružuje přímo na ulici před dveřmi, ze kterých vychází statný fousáč, aby jim nasypal zobu. Už jsme zase došli až ke hradbám, k jejich východní části. Otáčíme znovu k jihu. Vlevo, podél vnitřní strany hradeb sestupuje procházková trasa, kterou jsme si dnes neprošli. Úzký průchod nás vyplivne přímo do rumraje za Lví branou. Neodolám a táhnu Janinku ven z hradeb, abych si znovu vyfotil ty lvy na bráně, konečně snad za dobrého světla.


Dokonce i Janinka si vytahuje svého chytrouše, aby zdokumentovala toto místo. Vloni (2016) jsme se sem dostali v pátek, kdy tady nebylo pro nával aut a lidí, spěchajících na přilehlou tržnici – a spěchajících s plnými taškami z ní – téměř k hnutí. Zapsal jsem si tehdy ke jménům této brány: "Je to brána sv. Štěpána. Štěpána, protože tady kousek dole je kostel sv. Štěpána, neb zde prý byl tento světec ukamenován. Krom křesťanskoevropského má brána samozřejmě i islámskoarabský název Báb Sitna Marjam čili Brána sv. Marie, protože islámská světice Marie, matka proroka Ježíše, má tady kousek dole svůj hrob. Minule jsme použili i název Ovčí brána, připojme ještě Bránu kmenů. Sám preferuji název Lví brána (hebrejsky Šaar ha-Arajot, v anglické transkripci Shaar Ha Arayot, kdybyste to hledali na webu), a to proto, že dobře pasuje k reliéfům čtyř lvů, které se na ní vyjímají. Vlevo je jedna dvojice lvů s čumáky k sobě, vpravo je druhá dvojice, která si spolu také pěkně povídá. Tahle hravá zvířátka nechal na bránu umístit už její stavitel sultán Sulejman. Měl sen, že touto branou vtrhnou do města lvi, kteří ho sežerou. A skutečně právě tudy vítězní lvi do Jeruzaléma vtrhli, ale Sulejmana již nezastihli. Jen jeho jordánské následníky. V tomto místě se do hradeb Starého města dostali vojáci izraelských obranných sil během Šestidenní války v roce 1967. V Izraeli ovšem lev pustinný, Panthera leo, nežije, ale dodnes se tu vyskytuje Panthera pardus, aneb levhart skvrnitý, poddruh Panthera pardus nimr, v češtině levhart či leopard arabský. A jejich reliéfy jsou tedy na Lví bráně vytesány. Ano, jsme v Izraeli…"

Lvy/leopardy jsme si hezky vyfotili, já jsem sejmul i pohled k jihu skrz bránu na muslimský hřbitov. Dnes se tu nekoná nával, přesto jsem však v ulici za Lví branou svědkem místní neuvěřitelné tuposti řidičů: Zastavili svá auta proti sobě, čumák proti čumáku, a čekají nejspíš, že by mohli nějak projet. Možná doufají, že jim Alláh sešle zázrak a oni se budou moci prolnout. Nebo že ten druhý, moudřejší, ustoupí. Ten druhý, co chce ven, může být možná moudřejší, ale ten první řidič je tupý, neb za kufrem druhého auta jsou vztyčeny ochranné sloupky, takže couvnout není kam. (Ale možná tu jen zakázaně parkují/ přerušují jízdu.) Nejmoudřejší zde jezdí – na motorkách!

Jsme na zábraním náměstíčku Al-Ghazali. Zoomem si přitáhnu bránu na jihu, kterou se odtud dá projít rovnou, bez schodů na Chrámovou horu. Jmenuje se – Brána kmenů, aneb Báb al-Absát. (Stejně jako ta Lví, pokud se ovšem wikí autor nespletl, když tento název uváděl i pro Štěpánskou/Lví bránu...) Dá se tudy projít, pokud jste muslim. Když vypadáte nemuslimsky, pak vás tam dvojice policistů nepustí. Izraelských policistů, což mohou být i Drúzové. Avšak i židovští policajti musí umět patřičnou súru – aby mohli zkontrolovat vaše mohamedánství…

My se obracíme na sever, kde se ve zdi ulice otevírá jiná brána, brána na území kláštera svaté Anny s proslulým biblickým koupalištěm Betsehdou. Opíšu zde znova svůj vlastně už předloňský (2016) informační výcuc k tomuto místu: "Původní byzantský klášter přestavěli v letech 1131-38 křižáci, prý v románském slohu. Zde měli (dle středověké tradice) žít Ježíšovi prarodiče, Anna a Jáchym, rodiče Panny Marie. V roce 1192 udělal Saladin z kláštera madrasu, muslimskou teologickou školu. Ještě později Osmané nedbali moc na vzdělání, a to ani na svaté, a tak objekt zchátral. Když se Turecko rozhodlo navázat styky s Evropou, věnovalo zpustlé zříceniny roku 1856 Francii. Ta zaplatila rekonstrukci. Zříceniny zmizely, kostel se obnovil. Dnes se tu za zdí rozkládá malá enkláva ticha. Obdivujeme zejména bohatou zeleň stromů, která téměř zakrývá kostel. Na dvůr vás pustí zadarmo, i na záchod, ale jen sem, a dál už je to za vstupné. Nechceme utrácet peníze, které nám poslední den už docházejí, ani čas. Kostelů jsme dneska viděli přehršel. Jsme vlastně na cestě do hotelu. Vracíme se na ulici, a ani nevíme, že jsme zmeškali příležitost popatřit na dvě cisterny, do kterých se chytá dešťovka. Stávaly za hradbami, jedna od minus třetího, druhá dokonce od minus osmého století. Herodes Veliký z nich nechal udělat léčebné lázně. Takže tu byl vystavěn příslušný chrámek pro římského boha lékařství, jehož trosky se tu rovněž nalézají. No a jeden z těch bazénů měl být oním evangelijním rybníkem Bethesdou, u něhož se podle Jana Ježíšovým přičiněním vyléčil chromý muž. Podíváme se sem někdy příště, až nebudem tolik zničeni Olivovou horou, Getsemany a jinými lisy."

No a protože letos jsme si to tak dobře naplánovali, že nejsme ještě zničeni a zdatně přežíváme, zaplatíme drobné vstupné (podle bedekru to má být pro studenty 6 a dospělé 8, ale dnes platí všichni jen 3 šekely, jako by byli dětmi – z toho nemá smysl snažit se vydobýt slevu). Platíme v klášterní fortně, paní pokladní je řádová sestra. Areál zdejšího anenského kláštera je dodnes francouzský, jak dokazuje i splihlá francouzská vlajka nad kostelem. Tento dar tureckého sultána bratrské Francii byl prý vyjádřením díků za pomoc v Krymské válce proti Rusům. Francouzská vláda pak pověřila správou zdejších vykopávek, kostela i kláštera řád Bílých otců. Však tady má také kardinál Lavigerie (1825, Bayonne – 1892, Alžír), zakladatel této řeholní společnosti, jež se původně nazývala "Misionáři Afriky" vystavenou krásnou bustu. Stojí na sloupu uprostřed rozkvetlého parčíku. Parčík však míjíme, i kostel, hodláme se nejdříve ponořit do onoho koupaliště.


Četl jsem o tom rybníku, ale čuměl jsem nakonec, co se pod tím názvem skrývá! Rybník je to možná u Jana. Na anglicky psané mapě se oné stavbě říká "pool", spíše tedy bazén. Psal jsem o "cisterně". A ona je to málem katedrála! Katedrála směrem dolů. Nejdříve je tedy nutno sejít k vykopávkám Herodova chrámku. To je první podpovrchové patro. Zde se nám naskýtá pohled do hluboce zapuštěné nádrže, na jejímž dně se dnes zelená travička. Jsme nad jižním bazénem, který je hluboký na dvě patra. Jeho levá zeď je absolutně kolmá a nezvykle soudržná – na to, že je vykutána v rostlém podloží, kde se střídají vrstvy slepenců a hnědé zeminy. U dna je pak zpevněna zdí. Pravá strana působí dojmem oné katedrály – vystupují z ní oblouky a arkády. Nad přísně kolmými římskými zdmi se krčí veselé vesnické domky místního arabského obyvatelstva, před chvílí jsme pod nimi šli. Jsme uprostřed Muslimské čtvrti, však se taky na údržbě areálu podílejí i muslimové. A dva arabští křesťané. A samozřejmě také černošští křesťané z Afriky.


Janinka zůstává na této úrovni a vyrábí skvělé fotky, já sestupuju po strmých kovových schodech, které zapadají pod kamenný oblouk, do hlubokého a fotograficky nepříjemně tmavého podzemí. Janinka nezůstává nahoře sama. Zatímco horní vykopávky jsou hojně zalidněny, tady dole jsem sám. I nejzvědavější japonská turistka jen nahlíží. Schody mne vedou až do zvenčí neviditelné, protože podzemní, cisterny. Překlenuje ji novodobý kovový můstek, abychom si zdejší prostory mohli prohlédnout bez nutnosti namočit se. Ano, je tu voda, dešťovka, jako za biblických dob. Dnes poněkud zelená. Zdvíhají se z ní řady sloupů, nesoucích polovalenou klenbu. Vypadá to jako zatopený kostel. Ano, katedrála, můj venkovní dojem byl přesný. Jo, tady to mohlo být.

Vylézám zpátky ze sychravého přítmí na sluneční žár. Na zdi, která nese zbytky římského/byzantského sloupu visí cedulka, která mi oznamuje, že zde býval v prvním století př. n. l. další bazén, severní. Dojem nic moc. Ale samotné vykopávky jsou skvělé. Jdu podél byzantských zdí, recyklovaných křižáky a krypty ze 12. století. Jsem v základech byzantského kostela. Velkým dojmem působí apsida, orientovaná na východ, která je zachovaná až do výše celistvého okna. Zatímco stojím na úrovni bývalého sklepení, tak zbytek původní stavby stoupá až do výše prvního patra. Novější křižácký kostel stojí kousek jižněji. Ten tedy rozpadlý kostel byzantinský "nahradil" (jak stojí v bedekru), avšak nestojí na "jeho základech" (jak jsem se mylně domníval z kontextu). Šplháme tedy s Janinkou nahoru, k onomu novému (1138) kostelu, jenž je prý "nejpůvabnější ukázkou křižácké architektury v Jeruzalémě". Kostel je tak pěkný, že si ho chci pořádně sejmout. Jo, je echtovně románský, rozložitý, ze zlatých i zčernalých kvádrů, s gotickým portálem. Symetrie kostela je narušena hranolovitou věží vpravo od osy, která je nižší než portálová zeď. Na konci osy kostela se nad jeho střechu vyvyšuje osmihranný domek s římskou bazilikální kopulkou. Zdi jsou zvenčí podepřeny napevno přistavěnými pilíři, předobrazy gotických vnějších podpěr. (Stavba se prý dochovala "víceméně" v původní podobě.)



Zatímco si fotím, Janinka svého chytrouše ukládá do kabelky a vchází dovnitř, aby si v kostelních lavicích tělesně i duševně odpočinula. Protože já jsem turistická fretka, nedá mi to, a po kostele rejdím – arciže ohleduplně. Zdá se, že vysloveně románská byla jenom přední stěna, hlavní loď je zaklenuta nezpochybnitelně gotickou křížovou klenbou s "přiznanými" kameny. Vypadá tuze původně, ostatně lomený oblouk použili jako první Arabové na Sicílii a koncem 11. století ho převzali Normané, žebrová klenba fungovala ve stejné době i v Lombardii. Byl bych tedy opatrný s označením "románská stavba". Ani bych netvrdil "pozdně románská", či "pregotická". V té revoluční době jedny styly doznívaly, další se teprve rodily, a Jeruzalém se svou antickou a byzantskou historií byl jejich tavicím kotlem. Jo, je to typicky rozmanitá "křižácká stavba".

Pravá loď třílodního kostela vede pod (neo?)gotickými oblouky (zde jsou bíle omítnuté) ke schůdkům do podzemí. Informace na přilehlé tabulce praví, že tam se nachází místo narození Naší Paní. Sestoupím společně s dalšími návštěvníky. Kamenná podlaha je vyzdobena spíše než mozaikou kamennou intarzií. Všechno vypadá dosti nově (renovovaně?), až na hnědý oblouk z nepravidelných kamenů. Bližší pohled prozrazuje, že se jedná u průchod, vytesaný z rostlé skály. (Takže porod Panny Marie probíhal už tradičně v jeskyni.) Systém chodbiček s křížovou klenbou nás přivede do krypty, kde je v osvětleném výklenku vystavena zářivě barevná ikona. Na ní je zachycena situace těsně po porodu Mařenky: Starají se o ni dvě obslužné dívky, třetí přináší Anně posilující nápoj. Scénce přihlíží (už tenkrát!) tatínek Jáchym.

Je to tady moc pěkné, a chtěl bych zdejší prostory ukázat Janince. Jenže už je dvanáct hodin, klášterní areál se zavírá (polední přestávka 12-14). Naštěstí Běloši nejsou kách přísní; když vycházím z krypty, tak v hlavní lodi začíná zpívat asi dvacetičlenná anglofonní výprava jakousi nábožnou píseň. Moc pěknou, akustika je zde skvělá. Poslouchám, nahrávám foťáčkem na video. Získal jsem i minutu a půl k tiché procházce do levé lodi. Tady v rohu pod sochou se svatou Annou a dívenkou Marií hoří v plechovém korytu, naplněném pískem, desítky, nebo snad stovky svíček. Levá loď působí románštěji než pravá, ale už není čas na další průzkum. Je pět minut po poledni, Bílý otec nás vytlačuje z kostela s nekompromisní mírností.



Byla to tady čtvrthodina, nadupaná dojmy! (Teď teprve mi dochází ta láce, za kterou jsme pořídili vstupenky. Šlo nepochybně o předzavírací slevu.)  Dvorek před výstupem je stále zaplněn odcházejícími turisty, vynořují se z vykopávek, trousí se ze všech stran. Sedneme si proto ještě na pět minut do stínu parčíku se sochou kardinála jménem Charles Martial Allemand Lavigerie, jenž býval arcibiskupem v Alžírsku a Kartágu. Potřebuju si odfrknout před další dnešní kardiální cestou. Před Cestou strasti.

Ale o tom až příště.
***

Fotogalerie z cesty muslimskou čtvrtí od Herodovy ke Lví bráně je umístěna ZDE
A zde je fotogalerie z bazénu Bethesda a kláštera sv. Anny.

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno  v Praze v pondělí 8. a úterý 9. ledna 2018, kdy otužilá pokusná myš Janinka je už v rekonvalescenci po svém vánočním zápalu plic.)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Revoluční vejce, přesoutěžení nevhodných státních zástupců, nedospělý imunitní vejbor, odložená nedůvěra a hulvát na Hradě.
 

Pondělí 8. ledna 2018


Minulý týden vyšly do ulic statisíce demonstrantů v v Mašhadu a Teheránu. Íránský lid chce svobodu a vajíčka. Režim naopak podpořily desetitisíce demonstrantů, kteří vyšli do ulic z továren a státních úřadů.

"Nechtějí svobodu a vajíčka?" (Moby Dick)
"Nechtějí do lochu a k vyžití jim stačí rajčata." (Mrtvá Kočka)

Poslední skóre bylo 450 tisíc : 21 tisíc.

"Kde jsou ty miliardy, které měly přijít po zrušení sankcí?" (Studenti v Teheránu pro agenturu Muška na Zdi)

Lid nejdříve mírně podpořil současný (mírně proreformní) prezident Hassan Rouhání. Zmlkl poté, co agenty imperialismu a nepřátele islámského státu odsoudil Nejvyšší Vůdce Alí Chameneí, a co byl zatčen bývalý (silně protireformní) prezident Mohamed Ahmadí Neřád.

Demonstranti v menších městech napadali policejní stanice a zakládali požáry. Je hlášeno 3700 zatčených a 22 mrtvých. Mrtví a zranění mají střelné rány.

"Takhle přesně to začínalo v Sýrii." (Syrská Želva)

Vláda však situaci vyřešila: Včera zablokovala sociální síť Instagram a komunikační platformu Telegram. A dneska zakázala vyučování angličtiny.
*

V Súdánu vyšel na hlavní náves Chartúmu lid.

"A požadoval svobodu a vajíčka?" (Moby Dick)
"Ne, požadoval chleba a chleba." (Mrtvá Kočka)

"To je ta prosperita, když se spojí islám se státním socialismem." (Syrská Želva)
*

A co je nového s OLAFem? Poslancové se seznamují. Zaměstnanci ANOfertu zprávě vytýkají, že se shoduje s policejním spisem.
"Ale to je dobře, ne?" (Žena Moby Dicka)

Co není dobře je, že Mladá fronta Dnes (v portfoliu ANOfertu) tvrdí, že ve zprávě OLAFu se nevyskytuje slovo "podvod". Což se vyskytuje.
"Ty ještě čteš MfD?" (Žena Moby Dick)
"Ty ještě čteš noviny?" (Mrtvá Kočka)

Úterý 9. ledna 2018

Starý ministr spravedlnosti Robert Pelikán poslal vloni 20. února do vlády zákon o státním zastupitelství. Tehdy nedbal na kritiku většiny krajských státních zastupitelství, obou nejvyšších soudů, Legislativní rady vlády, odborné veřejnosti, ale ani poslanců Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, ministerstev financí, vnitra, zahraničí, ministra pro legislativu a lidská práva a místopředsedy vlády pro vědu a výzkum. Návrh zákona mj. rušil vrchní státní zastupitelství.

Teď máme novou vládu a nový ministr spravedlnosti Robert Pelikán ausgerechnet dnes oprášil svůj původní návrh. A zdůraznil:
"Pokud by byl schválen a já věřím, že bude schválen nový zákon, tak to bude znamenat postupné přesoutěžení všech pozic vedoucích státních zástupců, tedy od toho nejvyššího až po ty okresní." (Robert Pelikán (ANO) pro ČT)

"No, to ale nebude hned. Teď, kdy se vyšetřují levárny kolem Píčího Hnízda." (Moby Dick)
"Ne, ale je to zdvižený prst: Počkáme, jak rozhodnete – a pak uvidíte." (Žena Moby Dicka)
"Je to signál k obezřetnosti." (Muška na Zdi)
*

Prezident Mlhoš Zeman přijal na Pražském hradě Tokio Omamuru, předsedu  hnutí Svoboda a přímá demokracie, na svou vlastní žádost. Přemlouval ho, aby podpořil ANOvládu jedné strany. S tímhle neuspěl.
"To je už více než běžná podpora." (Moby Dick)
"Brzo se dozvíš, s čím uspěl." (Muška na Zdi)
*

Majitel ANOfertu Andrej B. Babiš a jeho výkonný ředitel Jaroslav Faltýnek se omluvili z dnešního zasedání sněmovního mandátového a imunitního výboru. Nejdříve se prý musí jejich právní zástupci seznámit se závěry šetření OLAFu.
"Mohli jim ji dát druhové z MfD, ne?" (Mrtvá Kočka)

"Výbor rozhoduje na základě žádosti Policie ČR, nikoliv na základě zprávy OLAF. Odložení jednání o týden pokládám za zbytečné zdržování a snahu odložit hlasování o vydání obou poslanců až po hlasování o důvěře vládě." (Vůdce pravicové opozice Miroslav Kalousek (TOP 09) na svém fejsu) Podobně se vyjádřil i místopředseda výboru Lukáš Bartoň (Piráti).

Podle Miroslavy Němcové (ODS) by poslanci před zítřejším hlasováním o důvěře vládě měli znát "minulost" Babiše a Faltýnka. Až pak se mohou rozhodnout. Proto by se, pokud dnes výbor nerozhodne, mělo hlasování o důvěře vlády odložit o týden.

"Už z významu slova důvěra vyplývá, co poslanci vládě vyjadřují." (Petr Gazdík (STAN) chce taky posunout hlasování o ne-důvěře)

Připomeňme, že zpráva OLAF dorazila na státní zastupitelství právě před tejdnem. Byla předána do rukou policie, která ji teprve začala překládat z angličtiny. Ačkoli do Česka šla zpráva už 18. prosince a státní úřady 22. prosince připustily, že ji mají.

"Zdržovačka na zdržovačku." (Moby Dick)
"Museli píct perníčky." (Žena Moby Dicka)

Načež se o týden odložilo – zasedání vejboru. Nahoře jsme psali, kdo byl proti. Pozoruhodné je, jak vstřícně se k odložení už před zasedáním vejboru vyjádřili jeho předseda Stanislav Gros Pič (KSČ(M)), zpravodajka výboru Kateřina Valachová (ČSSD). Marek Výborný (KDU-ČSL) byl pro odložení jen do konce týdne – ale stejně až po hlasování o důvěře vládě.

"To se nám tu rýsuje pěkná koalice."Žena Moby Dicka)
"A kde je SPD?"

Tady: Osm členů vejboru z ANOfertu a dva z SPD Tokio Omamury (10 z 19) prosadilo s nejtěsnější většinou, aby se za tejden na další schůzi dostavil i expolicista Jiří Komárek. Má přinést kompro na vyšetřovatele Čapího hnízda Pavla Nevtípila, který prý spolupracoval s mafií. Připomeňme, že Komárek už byl (nepravomocně) odsouzen za "zneužití pravomoci", když rozhlašoval, že policejní prezident Tomáš Tuhý je podezřelý z "brutálního úniku informací".

"Odsouzení je nepravomocné, ale je dokázáno, že Jiří Komárek lhal." (Muška na Zdi)

Po odchodu od policie pak pracoval pro finanční správu, která je přímo podřízena ministerstvu financí (Babišovi).

"Jednou estébák, porád estébák." (Mrtvá Kočka)
"Jiří Komárek?" (Moby Dick)
"Ne, Bureš." (Mrtvá Kočka)

"Tak už víš, s čím Mlhoš uspěl, Moby." (Muška na Zdi)
*

Na Pražském hradě proběhl slavnostní večer k zahájení oslav 100 let od vzniku Československa a 25 let od vzniku České republiky. Dosluhující prezident Mlhoš Zeman při něm držel projev, ve kterém se nezdržel jistých příkrých odsudků svých blbých a podělaných předchůdců. S ohledem na to, že byl přítomen i premiér Slovenské republiky "milý Robo" Fico, bylo asi netaktní jako podělané československé politiky označit i unesené čelné představitele KSČ v srpnu 1968. Jediný statečný byl prý František Kriegel, zatímco všichni ostatní se "podělali hrůzou".

"Kdyby si ten trouba přečetl nějaké memoáry, asi by odpověď znal." (Žena Moby Dicka)

Připomeňme tomu troubovi na dočasném prezidentském trůnu, že oni unesení politici byli bez informací o tom, jak probíhá "osvobozování"ČSSR od Bundeswehru a demokratizace, a že byli hlavně podělaní z toho, aby to v Praze nebylo jako v Budapešti 1956 nebo Berlíně 1953.

"Ono když se koukáš do hlavně nabitého a odjištěného samopalu, tak se lehko posereš, to mi věř." (Syrská Želva)

Mezi "podělanými", i když nejmenovanými politiky byl i slovenský hrdina Alexandr Dubček. A aby to bylo jasné úplně všem, vyrobil Mlhoš zjevnou narážku, aby to došlo každému:

"Nejdřív dostaly tyto idoly funkci předsedy Federálního shromáždění, pak už jenom klesly na velvyslance v Turecku, a pak už ani to ne. A víte, taková ta zásada, která zejména v prvních letech normalizace fungovala a která, když to přeložím ze zdvořilých frází, zněla, musím zůstat ve své funkci, protože jinak by tam přišla ještě větší svině, než jsem já, tak tato zásada vedla k hluboké zkáze tehdejšího Československa, k hluboké demoralizaci, a to, co nám dalo naději, byla listopadová revoluce."

Výrazy "podělaný" a "svině" v této souvislosti pobouřily například slovenského ministra kultury:

"O žádném politikovi si nedělejme iluze, i ta největší osobnost měla své slabiny a slabé chvíle. Ale považuji za mimořádně nevhodné a nezdvořilé právě takovéto momenty zdůraznit ve slavnostní chvíli, a to dokonce i expresivním způsobem." (Marek Maďarič)
"Pan prezident Zeman je známý svými bonmoty. Toto, žel, nebyl bonmot, ale nenáležitý výrok." (Státní tajemník ministerstva zahraničních věcí Ivan Korčok)

Mlhoš se trefil zrovna do chvíle, kdy slovenská vláda schválila návrh statutu komise k posuzování podnětů na udělení státní ceny Alexandra Dubčeka…

Připomeňme našemu končícímu hulvátskému prezidentovi, který se tak příznivě vyjádřil na adresu Mišky Mluvky Gorbačeva, že nebýt Dubčeka, neměl by Gorba od koho opisovat.
"Akorát mu tam pak nepřijely čínský tanky." (Moby Dick)
"Ale přijely! Ruský…" (Mrtvá Kočka)

Středa 10. ledna 2018

Sešla se sněmovna, aby jednala o (ne)důvěře menšinové vládě šéfa ANO Andreje Babiše. Se svým zásadním projevem vládu podpořil pan prezident Mlhoš Čínský Krtek Zeman, osobní přítel prezidenta Putina. Mlhoš při odchodu ze sněmovny trošku znejistil svého koaličního partnera Andreje B. K novinářům pravil, že na druhý pokus o sestavení vlády bude po něm chtít "stojedničku".

Schůze sněmovny byla nečekaně na hodinu přerušena, aby se mandátový a imunitnímu výbor mohl sejít k mimořádnému jednání ohledně kauzy Píčí hnízdo. Načež předseda poslanců ODS Zbyněk Stanjura požádal o odložení hlasování – přestávka to byla příliš krátká a vejbor nedospěl k rozhodnutí. Podivuhodně byli proti jenom komunisti. (Ne)důvěra se tak bude hlasovat až příští úterý. Ještě před tím se má sejít zase vejbor, aby dospěl.

"Asi to tak vyhovuje všem." (Žena Moby Dicka)
"Aby si stihli nabrousit zbraně." (Mrtvá Kočka)
"A sladit výpovědi." (Muška na Zdi)
*

"V ohrožení je sama existence strany." (Jan Hamáček, kandidát na předsedu ČSSD, ji nechce "izolovat", proto chce po svém zvolení jednat o koalici s ANOfertem)

Čtvrtek 11. ledna 2018
 
Ve stínu OLAFu končí volební kampaň k prezidentským volbám. Mlhoš Č.K. Zeman se nezúčastnil. Kváká si své malmoty jinde. Večerní debata v Kongresovém lidojemu, již vedl moderátor ČT Václav Moravec, dopadla vysloveně antizemanovsky.

"Asi už má Václav splacenou hypotéku." (Žena Moby Dicka)
"Zestátnit Českou televizi!"" (Tokio Omamura předkládá návrh koaličního přítele Andreje B.)
"Kdyby ten vůl radši mlčel." (Mrtvá Kočka)
"Moravec? Omamura?" (Moby Dick)
"Zeman!" (Všichni účastníci předvolební debaty)
*

Mladá fronta Dnes (Babišovo) vyrobila na závěr volební kampaně, ve kterém poctivě představila všechny prezidentské vzdorokandidáty spešl exkluzivní rozhovor s Mlhošem Zemanem.

"Který vůbec nevede volební kampaň." (Moby Dick)
"Vedou ho za ni jeho přátelé." (Žena Moby Dicka)
"Číňani? Rusové?" (Mrtvá Kočka)
"Jejich obchodní partneři." (Žena Moby Dicka)

Pátek 12. ledna 2018

Radiožurnál a Plus (dva kanály Českého rozhlasu) držely od 12:30 až do 13:59 poslední debatu všech kandidátů na prezidenta, kteří se byli dostavili. Moderátor Jan Pokorný v tom byl nevinně, když se nad mikrofony vznášel duch averze proti papalášům, kteří se neuráčí diskutovat se svými oponenty.

"Zestátnit Český rozhlas!" (Tokio Omamura předkládá návrh koaličního přítele Andreje B.)
*

Ve 14:00 začaly volby. Tak doufáme, že se dalších pět let nebudeme muset stydět za tohohle prezidenta.
"Snad se budeme stydět za jinýho." (Mrtvá Kočka)
***

Po dopsání: V 15:02 se na Mlhoše ve volební místnosti, jinak třídě ZŠ Brdičkova, vrhla nějaká polonahá ženština. Ochranka ji strhla, načež byl Mlhoš odveden do bezpečí. Odvolil později, a dokonce si pochvaloval, že prý ona dáma byla ze skupiny Femen, neboli stejné, která napadla i papeže.

"Tu si snad zaplatil, ne?" (Mrtvá Kočka)

Menažerie u toho nebyla, protože psala tento týdeníček, a do stejné školy půjde volit až později.
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem a vyďobávat hrozinky z hnoje.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Via Dolorosu)

Psal jsem minule, jak jsme s Janinkou seděli v klášteře sv. Anny ve stínu parčíku s bystou kardinála Lavigerieho. Ten založil řád Bílých otců, kterým Francie toto strategické místečkou poblíž jeruzalémské Lví brány svěřila do opatrování. Přítel Pedro mi připomněl, že o tomto kardinálovi a jeho řádu psal ve svém životopise Pochoduj nebo zemři i generál Josef Šnejdárek. Ve stručnosti je tam toto:



"Kardinál Lavigerie založil v severní Africe řád Bílých otců, pěstitelů známého mešního vína. Bílí byli proto, že nosili šaty jako Arabové. Nápad dobrý. Úspěch žádný. Biskup Charles de Foucauld (později ho upálili Senussiové), mi ukázal jednoho pokřtěného Araba…" Pro úplnost dodávám, že Šnejdárek pobýval v severní Africe jako důstojník francouzské Cizinecké legie od roku 1907, než se přesunul na západní frontu Velké války. Řád Bílých otců původně působil v té době pouze v severní Africe, pak se ale přesunul i do jiných koutů Afriky, tam, kde je to vskutku "černý kontinent". Mezi animisty uspěl více než u muslimů, současně mají v Africe asi třináct tisíc duší. I když to bývalo více. Ale každá kapka je dobrá – černí křesťané jsou v Africe nejspíše nejlepší hrází proti rozpínavosti islámu.
*

Je asi deset miut po poledni letního času, vycházíme z dřevěné fortny kláštera Svaté Anny, zaklenuté kamenným lomeným obloukem. Náměstí al-Ghazali před námi svítí zlatými vápencovými bloky. Tímto projektem Jeruzalémské nadace a izraelského ministertva turismu se zapsal začátek Via Dolorosy do třetího tisíciletí, jak praví informační tabulka. Inu ano, ačkoliv pouliční cedulky tvrdošíjně opakují, že jsme stále v ulici Lví brány (Shaar Ha Arayot). Jdeme takhle vpravo na západ. Úzká ulička nás vede pod lomený oblouk. V Jeruzalémě (i v jiných městech Blízkého Východu) se prostě postaví přes ulici dům, a v přízemí se udělá průchod. Vy si myslíte, že jdete ulicí, ale vlastně procházíte domem. Ušetří se tím fůra místa a dole je pak skvělý stín. Nic se ale nesmí přehánět, protože jinak se vyrobí z ulic podzemní město – všeho přiměřeně, přiměřeně. Za tímhle průchodem se vpravo zvedá další náměstíčko, obklopené srostlicí nesourodých domků. Tady to mám rád už od roku 2008, kdy jsem tudy šel poprvé. Tehdy jsem si zapsal: "V jeruzalémském Starém městě se bydlí, takže na prastarých kamenných domcích stojí černé válce klimatizace, satelitní antény i sluneční kolektory, různé kabely se kroutí na historických zdech a prolézají střílnami v tisíciletých branách. (Zasekat do historických zdí je lze těžko, ještě těžší je pokoušet se o výkop, který by nezničil archeologický skvost.)" Pohled je stále velice malebný. Jdu tudy už potřetí, ale teprve teď si všímám schodiště, stoupajícího nahoru a stupňů, které tvoří jakýsi amfiteátřík. Všímám si toho proto, že na stupíncích se zde ve stínu olivovníků ukrývá před poledním sluncem pár turistů. (Důležité! Před náměstíčkem se takhle vpravo nabízí dámské záchodky.)

My pokračujeme dále. Vpravo zve ke vstupu krámek, který se pyšní, že nabízí Kodak film. A zmrzlinu Algida. A spoustu krásných a levných šátků, halenek a sukní z evidentní uměliny, nejspíše z Číny. Ty jsou pro větší nabídku rozvěšeny i po okolních a protějších zdech. Vcházíme do dalšího průchodu. Uprostřed něj odbočuje vlevo tunel, na jehož konci je světlo – jeden ze vchodů na Chrámovou horu. Dnes mne nezláká, chci provést Janinku komplet celou Via Dolorosou od začátku až do konce, tak žádné zdržovací odbočky!

Po dvě stě metrech od fortny kláštera sv. Anny se konečně dostáváme na začátek Via Dolorosy. Pokračujeme ve stejném směru a po stejné ulici, po jaké jsme dosud šli, avšak zde začíná tradiční Ježíšova pouť. Tedy podle tradice – jež se ustálila až v průběhu 18. století. Opíšu z loňska: "Tady vpravo je první zastavení, ukryté v Klášteru Bičování. Ono to první zastavení leží tedy tady vlevo, kde bývala kolem roku Nula pevnost Antonia, kterou Herodes vystavěl pro římské vojáky. Tady někde byl (dle tradice z 18. století) Ježíš odsouzen ke smrti. Pokud se tak stalo v tvrzi Antonia (a ne v reálnější Citadele), pak skutečně tady. Vlastně "tam", protože na toto místo turistům nelze dojíti. Za Osmanů tu byla kasárna, dnes tam je maktab, muslimská chlapecká škola. V protisměru do ní vede mírná rampa s několika nízkými schody."


Včera se, jako každý pátek, na školním dvoře shromáždili františkánští mniši. Ti pak vezmou na svá bedra symbolické kříže, uchopí se praporců a za zpěvu nábožných písní vyjdou na pouť po Via Dolorose k Chrámu Božího hrobu. Dnes tudy nedusá průvod mnichů, ale i tak je turisty dosti zahustíno.


Protože z Via Dolorosy vlevo nemožno, procházíme vpravo na malé nádvoříčko. Znova opíšu: "Vpravo Kaple Bičování, vlevo Kaple Odsouzení. Jdeme vpravo, protože tam je dnešní No1 celé Via Dolorosy. Vypadá to tu hodně byzantsky. Avšak jest postaveno v neobyzantském stolu poměrně nedávno, roku 1927. Architektem byl nám už dobře známý Ital Antonio Barluzzi (Dominus Flevit, Chrám Národů)." Poprvé a podruhé jsem ten kostelík či kapli Bičování jen fotil zvenčí. Potřetí jsem pouze nakouknul. Počtvrté, tedy vloni, jsem se dokonce usadil do lavic a zapisoval si dojmy. Protože příslušný piktogram (a Janinka) focení zakazoval. A letos zase sedím v lavici, ale už fotím, protože se ukazuje, že snímati by se nemělo za mší. Nyní se nemší, a krom toho uzávěrky kolem mne cvakají ostošest. Fotí se dobře, protože boční i čelní oblouky jsou prosvětleny vitrážemi. Mozaika na zemi usvědčuje bedekry z drobné nepřesnosti, neb hlásá, že zde jest "Custodia Francescana Terrasanta A.D. MCMXXIX" (tedy 1929).

Vycházíme do prudkého světla na mezikapelní dvorek. Ptám se pana hlídače v dozorné boudě, jestli jsou tu záchody, tedy hlavně pánské záchody. A dovídám se tajnou informaci, která se zatím do bedekru nedostala: Vlevo od chrámu Bičování se musí projít brankou do dlouhé úzké uličky, kryté zeleným loubím která odděluje chrám od františkánské knihovny a  Studijního muzea, které uschovává archeologické nálezy františkánských archeologů z Kafarnaum, Nazareta, Betléma a podobně. A tam vzdadu vlevo to už musí každý najít. Naštěstí je branka do uličky odemčena…

Když už jsme tu, podíváme se i ke 2. zastavení, které je ukryto v kapli Bičování. Opět obdivujeme nástěnnou mozaiku, složenou jakoby z dlažebních kostek, které ukazují zvlněnost místní krajiny. Na ní stříbřité modýlky předvádejí model Jeruzaléma za Ježíšových (Herodových) časů. Aby se to nepletlo, tak je tentokrát sever umístěn vpravo. Jedna pustá vydulá hnědá dlaždice znázorňuje Golgotu. Je vidět, že je ve vnitřním úhlu hradeb, samo popravčímu místo se samozřejmě nachází za tehdejšími hradbami. Pohled zdola vzhůru do vysoké lucerny (zde "lucerna" = kopule, vynesená na širokém válcovém dříku, jehož stěny jsou vybaveny okny, jimiž dovnitř padá světlo) je i letos úchvatný; rovněž výzdova bočních kaplí uchvacuje, ale trochu nás zachvacuje únava, hlavně psychická. Davy turistů nás vytlačí na ulici. Do uliční zdi Kaple Bičování natloukli podnikaví arabští obchodníci skoby, na nichž rozvěsili koberce. Ze stříšek visí šátky, z portálů domů kabelky. Krámek na začátku rampy, vedoucí k muslimské škole s tím pravým místem Pilátova soudu, nabízí suvenýry velice ekumenicky: Arabské koberečky, keramické talíře s motivem dávné mozaiky, na níž jsou vyvedeny křesťanské ryby, šófary, magnetky na ledničku s hebrejským nápisem "Šalom" a kabelky z velbloudí kůže.

Vcházím už asi pojedenácté pod oblouk Ecce Homo. Možná proto ho tentokrát nefotografuji. Mohu sem ale dát loňské foto a ocitovat ze své knihy Mír v Izraeli: "Slovy „Ejhle, člověk!” měl obmyslný Pilát představit Ježíše davu právě zde. A zde tedy, na této dlažbě… Zadržme. Jsme přece v Izraeli, ne? Čili zbytky dlažby, které nalezli archeologové na tomto místě pocházejí až ze 2. století občanského letopočtu. Oblouk samotný pak zbudovali Římané v roce 70 pro přístupovou cestu, aby se dostali k pevnosti Antonia. Ta stála na kraji Chrámové hory, které se zmocnili židovští povstalci během první války židovské. Pevnost padla, obránci byli pobiti, chrám zapálen. Roku 135, po poražení povstání Bar Kochby, neboli druhé válce židovské, vítězní Římané oblouk rekonstruovali a ještě k němu připojili dva další – nefunkční – oblouky po stranách uličky. Funkci tedy měly – jde o památník římského vítězství. Ejhle, lidé!"


Za menším levým obloukem se otvírá vchod do kláštera Sionských sester (Notre Dame de Sion). Nahlédnu dovnitř, dnes je před oltářem živo. Asi čtyři vozíčkáři s doprovodem naslouchají výkladu, a snad se i modlí. Za oltářem vyrůstá z nových hladkých kamenů zeď s románsky či spíše římsky vypadající branou, vedoucí jen do polokruhovitého prostoru. Snad je to jeden z pozůstatků pevnosti Antonia, která zde dříve stávala. Z výše položeného výklenku, z apsidy,  na ně shlíží kříž, vymalovaný na zlatém pozadí, v něm se odráží světlo, padající shora ze skrytých oken lucerny v neviděné kopuli. Kdybychom sebrali duševní a tělesné síly a vstoupili dovnitř, snad bychom mohli nahlédnout i do podzemí, kde se prý nacházejí vodní nádrže, které sloužily jako zásobárna vody v době sucha; nejznámější z nich se nazývá Nádrž vrabce.
Ale nějak nás přešla nálada na prohlídky vnitřností okolních staveb. Posunujeme se k odpočinkovému bodu naší dnešní procházky po Cestě bolesti. Tentokrát nás už nezlákají kovové dveře, zasazené do klenutého portálu z bělostných kamenů, jejichž spáry jsou vyplněné černou linkou. Řecký ortodoxní patriarchát v Jeruzalémě vás zve do čísla 39. Tadyhle vpravo se prý nachází "Prison of Christ"– jedno z nejméně tří vězení, kam měl být Ježíš přiveden po zatčení v zahradě Getsemany. (Jedno Ježíšovo vězení se nachází přímo v chrámu Božího hrobu, druhé jsme navštívili včera v kostele sv. Petra u kohoutího kokrhání. Ale vězení zde nepochybně bývalo, a dosti děsné. Vloni jsem si zapsal:

"Po plechových schodech scházíme do prostor, vykutaných do skály. Moc prostorné tyto prostory nejsou. A to jsou ještě větší, než ještě nižší prostory, do kterých scházíme po kamenných schodech. Připadám si trochu jako v českých skalních hradech. A ještě níže je jakási studna, vězení ve vězení, kam zavírali zvlášť vzpurné vězně. Smrdí to tu svíčkami, které vyrábějí spíše stíny než světlo. Stěny jsou očazené dávnými loučemi. Doráží na nás mírná klaustrofobie. Tak ano, tohle je echt, žádný Holywood, žádná maškaráda nahoře, žádné nošení podměrečných křížů. Oba s Janou cítíme, že "tady to mohlo být". A že tady to je! Protože, ať už byl tady Ježíš zavřený nebo ne, zde někdo jistě trpěl, a to ne jenom jednu poslední noc. Nějací synové člověka. Sice nejspíš zloději a vrazi, ale určitě i političtí odpůrci Říma a farizejů."


Dosud mírně stoupající cesta se začíná sklánět ke strategické křižovatce se severojižní magistrálou al-Wad, kam nám zbývá asi jen 70 metrů. Na levém rohu téčkové křižovatky s  uličkou Bank ha-Dam se zde v protisměru normálního proudění po Via Dolorose (proto jsem si ho dosud nevšiml) nachází starobylý nárožní kámen, zabudovaný do novobylého bělostného patníku, jenž se pyšní hebrejským nápisem. Ale čím jiným, než právě hebrejským nápisem uprostřed Muslimské čtvrti je památný, to tedy nevím. (Snad to ví někdo ze čtenářů, který onen nápis rozluští?)

Procházíme kolem čísla 36, kde se pohostinně v levé zdi otevírá vchod do kláštera arménského katolického patriarchátu. Za vchodem stoupá několik schodů na dvůr. "Guest House Section", ano, i Arméni zde nabízejí ubytování.
 
Vlevo Arméni, vpravo zeď, vlastně jedno patro vysoký taras, na němž se skrývá zelená zahrada kolem našikmo postavené hranolové budovy. Tam míříme. A už jsme u bezejmenného minaretu na rohu s ulicí al-Wad, která první část Via Dolorosy kříží a zašpuntovává. Pravidelně tu stává dvoučlenná policejní hlídka. Dnes jsou tu dvě – tříčlenná na Via Dolorose a dvoučlenná na obvyklém místě za rohem. Všímám si, že letos pro ni postavili skleněnou budku, velice připomínající autobusovou zastávku. (Avšak bez reklam.)



Otáčíme se k hlídkám zády. Minule jsem si zapsal: "Ano, tak tady vlevo je třetí zastavení, a hned za ním čtvrté zastavení. Obě jsou součástí arménského katolického kostela. Třetí zastavení, kde Ježíš padá poprvé pod tradičním křížem, snímám proti směru naší cesty, jinak to nejde: vchod do příslušné kaple vede z protisměru. Kapli beru i s protějším minaretem, a ještě nevím, že na zkoseném rohu, který také zabírám, sídlí vyhlášený Rakouský hospic se žlutým papežským praporem na žerdi nahoře na terase kavárny, odkud je prý nádherný rozhled po Starém městě. Tak příště si tuhle pamětihodnost nesmíme nechat ujít!"



Tak dnes si ji ujít nenecháme, protože je deset minut po půl jedné, a to je právě čas na mírné občerstvení a spočinutí. Vystupujeme po pěti schodech k otřískaným hnědým dřevěným dveřím. Kamenná cedule vlevo hlásá anglicky, že se zde nachází římskokatolický kostel Svaté rodiny, což je svaté místo, další kamenná deska vpravo dodává německy, že zde je Hospiz zur svatá famílie, aneb (opět anglicky) Austrian Hospize. Kousek pod touto cedulí je nově instalovaná plechová tabulka (vloni tam ještě nebyla), jež menším písmem totéž uvádí i hebrejsky, arménsky a anglicky. Beru za kliku – a je zavříno! Chtěli jsme k Rakušákům na kafe, a oni nám opět přes poledne zavřeli, mizerové! Možná je to jen z bezpečnostních důvodů – vlevo je u dveří instalován zvonek s mluvítkem. Mačkám bílé tlačítko a přemýšlím, jestli se mnou bude obsluha mluvit hebrejsky, německy či arménsky, a jak jí v tom případě odpovím. Mluvítko však zůstává němé, a tak vztekle táhnu Janinku pryč. Když vtom se za námi dveře otevírají a vypadávají z nich nějací turisté. Já otevíral ven, a ony se ty dveře vetvírají dovnitř!

Tak sláva, můžeme vstoupit. V zádveří vlevo je v zlatě vymozaikované nice umístěna soška Madony s bytelným podstavcem. Skví se na něm latinský nápis, jenž oznamuje, že toto jest Magna Mater Austriae, Mater Gentium Slavorum a Magna Domina Hungarorum (darováno Dr. Wolfgangem Pineggerem roku MMVII). No, kdyby to ona – zejména pro Slovany – nebyla spíše rakouská macecha, tak se kolem těch zlatých nápisů nemuselo vyskytovat hned osm státních znaků, včetně našeho. A mohli jsme zde možná bydlet – jako spolumajitelé – jen za provozní náklady. Možná po osm dní úplně zdarma. Jako tomu bylo v roce 1863, kdy zde rakouské mocnářství vybudovalo pro své poutníky toto ubytovací zařízení. A zasloužili bychom si to, protože i čeští katolíci přispěli na jeho vybudování. Jenže v roce 1939, kdy se stalo Rakousko, jakožto součást Třetí říše nepřítelem Velké Británie, "nám" to Angláni zabavili. Dlouho po válce, až v roce 1985, pak Izrael objekt vrátil – ale už jenom "zbytkovému" rakouskému státu… A proto dnes nad vyhlídkovou terasou vlaje nejen zlatobílý prapor papežské kurie, ale i červenobílý prapor rakouský. A vevnitř má kavárnu Meinl.



Za takto ozdobeným vchodem je ještě jedna kovová brána, která nás už bezbolestně vpustí na schody, po nichž vystoupáme ze syrově studeného zádveří (či spíše průchozí kaple) na zahradu, zastíněnou stromy a křovinami. Další schody musíme vyjít, abychom se dostali do vchodu neorománské vily. Ze stinného přízemí se od schodiště rozbíhají na obě strany dvacet metrů dlouhá křídla s hostinskými pokoji. Na stěnách jsou zde vystaveny obrazy se slavnými hosty a popisky. Nejdelší popisek je snad u císařpána France Josefa I. Totéž nás čeká v prvním a druhém patře. Z českých jmen zaznamenávám Aloise Musila (což byl moravský katolický kněz a jeden největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20., také vykladač bible, cestovatel, etnograf a spisovatel) a Jan Šrámek, předseda československé exilové vlády v Londýně v letech 1940-1945. Zde je tedy zaznamenán hlavně jako římskokatolický kněz, jenž založil a dlouho předsedal Moravsko-slezské křesťansko-sociální straně na Moravě (po roce 1918 přejmenované na Československou stranu lidovou). Ještě jsem hledal podobnou vzpomínku na Dominika kardinála Duku, ale tu jsem nenašel – možná byl jeho pobyt málo historický.

Avšak nejsme tu proto, abychom se rozhlíželi po obytných křídlech, leč abychom vystoupali k nebesům. Poslední schody vedou na plochou střechu. Bronzová tabulka zde děkuje jménem rakouského hospicu vídeňské hospodářské komoře pod vedením jejího prezidenta diplomovaného inženýra Waltera Rucka za její finanční příspěvek k obnovení terasy pro návštěvníky. (Besucherplattform - ta němčina je hrozná řeč!) Stalo se tak roku 2015.

Na odpočívadle posledních schodů číhá drobná překážka ve formě mladé dámy, která po nás požaduje poplatek za výstup na střechu. (Chytře, taky už jsem zažil pokladnu na rozhledně až nahoře pod vyhlídkou.) Věnujeme tedy na provoz platformy drobné vstupné ráže asi dva až pět šekelů. Druhá nečekanost je, že jiná mladá dáma nese své kamarádce kafe odspoda. Kafe odspoda? A já myslel (a i napsal, přece), že nahoře na terase je kavárna. Tak tady nahoře na střeše ta kavárna není. A nakonec ani terasa. Na ploché střeše o rozměrech asi 40x20 metrů se nalézá skutečná "platforma", dřevěná podlážka o rozměrech deset na deset. I za ni díky vídeňská hospodářská  komoro! Je odtud skutečně nevšední výhkled na jeruzalémské panorama, které snímám znovu a znovu. Pohled dolů ze střechy, pohled na obzor, přitažení snímku, a znova, kdyby se mi něco nepovedlo. (Však se podívejte na odkaz pod článkem.)

Stojí to za to, vynořit se z města sem nahoru a strávit tu pár minut. Vyskytují se zde bezvadné pohledy. Pohledy přes pláň střechy na sever mezi domky a křivolaká schodiště Muslimské čtvrti, která tady k Damašské bráně stoupá až nad hospic,  pohledy přes pláň střechy na jihovýchod přes Chrámovou horu až na Olivovou horu. A když si ten pohled přitáhnu zoomem, tak mám hned vedle zlaté báně Skalního chrámu, vzdáleného 400 metrů tady tu šedě stříbrnou kopulku Arménského katolického patriarchátu, který je hned přes ulici jménem Via Dolorosa. A támhle na jihozápadě se ve zvedmutém vlnobití střech skromě skrývá bělavá kopule synagogy Churva, vpravo od ní (a blíže) vztyčuje svůj bílý prst zvonice luteránského kostela Vykupitele, a hned vedle ní se choulí šedé báně chrámu Božího hrobu. Tam končí Via Dolorosa, ale než tam dorazíme, musíme si přece ještě dát to kafe!

Scházíme proto do přízemí. A tam vpravo nás příslušný obrázek černouška ve vysoké červené čepici vede ke Meinl Kaffee. Avšak uvnitř jest posádka povýtce rakouského rázu. Kafárna to je samoobslužná; fronta u výdeje není dlouhá, ale poněkud čekáme, než se přes automatickou kasu prolne rakouské EET s jeruzalémskou existencí. Alespoň máme čas na výběr z mnoha lahvových piv, minerálních vod a ovocných džusů. Co se jídla tejče, tak nám zrak padá na skleněný poklop, pod nímž jest prázdno, možná i vzduchoprázdno. Ale nad ním se hnědá klasický vídeňský Sachr dort. Dort, kvůli kterému jsme původně jeli s Janinkou do Vídně, ale nakonec jsme k Sachrům přes dlouhou frontu odmítli zapadnout. Ani tady nám na tuto sladkost nepříchází chutě, ale asi si ji budeme muset dát. Naštěstí objevím za skleněným rohem štrúdl, a tak je jasno: Zweimal kaffee und zweimal strudel, bitte. Jana je kávová, já bych si mohl dát čaj, ale jsem v rakouské kafárně, dám si taky kafe!


Chvíli vyčkáme, než parostroj vychrlí, a pak si hledáme místo na sezení. Mohli bychom tady pod gotizující křížovou klenbou, ale proč se uzavírat do vídeňské kavárny, když venku zuří Jeruzalém. A tak tedy vyjdeme na terasu. Je tu skutečně terasa, na úrovni druhého patra, na terase zahrada, venkovní sezení ve stínu stromů. Chvíli trvá, než najdeme volné místo, je to tu docela zabydlené. I odtud je výhled z Rakouska přes výložníky se zrezivělým ostnatým drátem přímo na strategickou Via Dolorosu. Jen co dosrkáme kafe a dojíme štrúdl, tak do ní sestoupíme.

Ale o tom až příště.
***

Fotogalerie z Via Dolorosy, včetně Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE
A zde jsou avizované fotky, pořízené uvnitř rakouského hospice.
A zde je vyprávění z roku 2016 (nejen) o putování první částí Via Dolorosy.

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno  v Praze v pondělí 15. a úterý 16. ledna 2018, kdy už je jasno, že šestá Janina chemoterapie selhává a bude potřeba nasadit sedmou.)

Foto © Jan Kovanic
***


Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Rozklížený kamaráčoft, jedna věta, e-ané recepty, velmi temná pracovní morálka a překonání představ



Středa 10. ledna 2018


Sešla se sněmovna, aby jednala o (ne)důvěře menšinové vládě šéfa ANO Andreje Babiše. Se svým zásadním projevem vládu podpořil pan prezident Mlhoš Čínský Krtek Zeman, osobní přítel prezidenta Putina. Mlhoš při odchodu ze sněmovny znejistil svého koaličního partnera Andreje B. K novinářům pravil, že na druhý pokus o sestavení vlády bude po něm chtít "stojedničku".

"Že tak změnil názor?" (Moby Dick)
"Jen blbec nemění názory." (Mlhoš Zeman)

Čtvrtek 11. ledna 2018
 
"Budu volit prezidenta Miloše Zemana, považuji ho za silnou osobnost." (Premiér Andrej B. Babiš uvádí, že jde o jeho vlastní názor, nikoliv postoj hnutí ANO)

Sobota 13. ledna 2018
"Nemám důvod měnit názor z hlediska podpory." (Andrej B. Babiš k druhému kolu prezidentských voleb.) Ale:
"Pokud chce (Zeman) uspět ve druhém kole, tak by měl jasně deklarovat, že nechce orientovat naši zemi na východ, na Rusko a na Čínu, a že to dělá jen pro naše firmy, aby tam dělaly byznys. Dále by mu pomohlo, kdyby se distancoval od některých svých nejbližších spolupracovníků, kteří mu nedělají dobrou pověst."

"Od kterých?" (Agentura Muška na Zdi)
"Všichni je známe, v médiích byli dlouhodobě kritizováni."(Andrej B. Babiš)
"No tak to je podstatný ústup od původně deklarované jednoznačné podpory."(Žena Moby Dicka)
"Jen blbec nemění názory."(Andrej B. Babiš)

Neděle 14. ledna 2018

Do druhého kola prezidentských voleb postupují současný stádní prezident Mlhoš Zeman (38, 56%) a Jiří Drahoš (26,60 %). Pan prezident s ironickým úsměvem poblahopřál svému soupeři k "hezkému druhému místu". První byl Drahoš jen v Praze a okresech Praha - východ a Praha - západ.

"Prostě klasická pražská kavárna" (Mlhoš Zeman pro agenturu Muška na Zdi)
"Já budu volit Zemana, i když ho nemám rád. Líbí se mi, jak je sprostej." (Hlas štamgasta z typické pražské hospody)

Drahoš vyzval Mlhoše k televizní debatě.
Mlhoš přijal, a trumfoval, že půjde do dvou debat.
Drahoš pravil, že vyzvaný má právo první zbraně (nejspíš půjde o mlho-vlez-do- TV Barrandov), zatímco on chce hrát bílými v ČT.
ČT, Nova, Prima a TV Barrandov nabídly svá kolbiště.
Pan prezident půjdde do čtyř debat.
Pan profesor půjde do dvou debat, chce totiž objíždět obvody, kde získal nejméně hlasů.

"Mlhoš nejdříve nechtěl debatu žádnou, pak dvě, a teď čtyři?" (Žena Moby Dicka)
"Jen blbec nemění názory." (Mlhoš Zeman)
"Na Primu asi půjde hradní mluvicí vovčáček s fikusem." (Mrtvá Kočka)
*

"Digitalizace ve zdravotnictví nesmí být násilná se školáckými chybami jenom proto, že někdo chce na projektech vydělat peníze. Stále nejsou dořešena rizika, jako je nespolehlivost přenosových sítí, úložišť a chyby lidského faktoru. Velkým nebezpečím je možnost zneužití informací týkajících se zdravotního stavu pacientů. Velmi těžkopádný projekt elektronického zpracování receptů se přímo podbízí hackerskému napadení." (Z článku nejmenovaného lékaře v Tempus Medicorum, časopisu České lékařské komory)

"Pacient musí dostat svůj lék, lékař mu jej musí předepsat a má tak učinit jakýmkoli způsobem, tedy nelze-li e-Receptem, ať jichž z kakýchkoli důvodů, pak i formou papírového receptu." (Ze stanoviska ČLK, přijatého minulý rok sjezdem delegátů.)

Poznámka: Pokuta za vystavení papírového receptu činí 2 miliony korun, ačkoliv pan ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (nestraník za ANO) slíbil, že se první rok nebude uplatňovat. Není to zákon, jen nevynutitelný slib. A není to koncepční řešení toho bordelu, jaký ve zdravotnictví po 1. lednu (zase) nastal.

"Ještěže můžeme psát papírové recepty své rodině." (Nepracující lékař-důchodce.)

Pondělí 15. ledna 2018

Sedm klíčníků odemklo Korunovační komnatu v katedrále VVV, kde jsou uloženy české korunovační klenoty. Od zítřka budou na týden vystaveny ve Vladislavském sále Pražského hradu na oslavu letošního 100. výročí vzniku Československa a 25. založení České republiky.

"Co Mlhoš? Neměl závratě?" (Moby Dick)
"Ne jiné než jindy." (Muška na Zdi)

Muška byla přítomna na Zdi a zaslechla, jak pan prezident velmi sprostě mluvil o panu premiérovi.
"Jak moc sprostě?" (Žena Moby Dicka)
"Asi tak, jako mluvil pan premiér – když byl ministrem financí – na zasedání vlády ke svým koaličním partnerům." (Muška na Zdi)
"Nějak se jim ten kamaráčoft začíná rozkližovat." (Moby Dick)
*

"Rusko respektuje územní celistvost Ukrajiny – tak, jak byla vyjádřena v referendu na Krymu."  (Obmyslný ministr zahraničí Ruské federace Sergej Larvov)
Přeloženo: Krym je náš, doněcké dělnické republiky ještě ne.

"Neměli bychom se držet jedné věty v jednom dokumentu." (Sergej Larvov)
Přeloženo: Sice jsme se v roce 1994 v Budapešti zavázali v mezinárodním dokumentu, že po předání jaderných zbraní Ukrajiny k sešrotování, zajistíme hranice Ukrajiny v tehdejším rozsahu, ale nebudeme to teď dodržovat, protože se nám to nehodí.

Poučení necháme na Mrtvé Kočce: "Rusákům se nedá věřit ani jediná věta."
*

"Upozornění C023: Předpis byl uložen, ale kvůli chybě ztotožnění nebude uveden v elektronickém lékovém záznamu pacienta!" (Hláška v systému eReceptu, k jaké dochází v jedné ordinaci jen desetkrát za tři dny.)
Přeloženo: Váš pacient neexistuje!
Překlad: Váš pacient není uveden v Registru obyvatel Ministerstva vnitra.

Udivený dotaz: Proč se eRecept vůbec váže k Registru?
Udivený dotaz: Proč je ten registr z 5 až 10 procent chybový? Když už 28 let nahlašují volební komise chyby ve volebních seznamech -  které nikdo neopraví??
Udivený dotaz: Jsou u nás vůbec volby legální, když je Registr obyvatel tak chybový???

Úterý 16. ledna 2018
Významný den ČR - Den památky Jana Palacha

 "S kolegou Faltýnkem jsme nikdy nepochybovali, že se necháme vydat. To je jasné. Necháme se vydat." (Premiér Andrej B. Babiš (ANO) před jednáním imunitního a mandátního výboru)
"A že tak najednou? Od listopadu o tom nebylo ni vidu, ni sluchu!" (Moby Dick)
"Jen blbec nemění názory." (Andrej B. Babiš)
"A to i zpětně." (Mrtvá Kočka)

"Ale stejně – že tak najednou?" (Moby Dick)

No protože – ministr vnitra se včera rozhodl, že nezbaví mlčenlivosti odpadlého policajta Jiřího Komárka, který měl na vejbor přinést kompro na vyšetřovatele Nevtípila.
"Poměrně dlouho jsem se tím zabýval a rozhodl jsem až dnes po zralé úvaze. Žádost nebyla konkrétní co do obsahu a rozsahu zbavení mlčenlivosti. Na základě informací, které mám k dispozici, jsem pana Komárka mlčenlivosti nezbavil" (Ministr vnitra Lubomír Metnar, nestraník za ANO)
"Nehodlám hrát roli jazýčku na váze." (Lubomír Metnar pro MnZ)

Vejbor hlasoval pro vydání. Proti byli jen zástupci ANO. (Hlasování bylo tajné, ale čísla hovoří.) Ale stejně je to divný: Místopředseda a předseda jsou pro své vydání, ale všichni zbylí poslanci, zaměstnaní v ANOfertu, jsou proti.

"Ale stejně – že tak najednou?"(Moby Dick)
"Spočítali si, že jim stejně nepomůže, kdyby byli proti." (Žena Moby Dicka)
"Hlasovací mašinerie ANO, SPD a KSČM se zadrhla." (Muška na Zdi)
"Teď, když máme, co jsme chtěli." (Tokio Omamura, SPD)
"My uvidíme až zejtra." (Vojtěch F. Filip, KSČ(M))
*

Premiér Andrej B. Babiš se rozhodl vystoupit proti novinářům z konkurenčního vydavatelství Economia Zdeňka Bakaly, kteří zveřejnili zprávu OLAF. Aby ukázal jejich zvrhlost, tak na tiskové konferenci prohlásil, že z Hospodářských novin odešel v létě jejich šéfredaktor politického zpravodajství Jindřich Šídlo na protest, že mu tam zcenzurovali rozhovor s Radimem Jančurou, který je dlouholetým spolupracovníkem Andreje.

"Pardon, Andrej Babiš teď zrovna lhal live: z Economie jsem rozhodně neodešel kvůli staženýmu rozhovoru s Jančurou. Abych tak řekl, nemělo to s mým odchodem do Seznamu vůbec žádný súvis, což jsem několikrát řekl už v létě 2016. Díky za pozornost." (Fejs Jindřicha Šídla, nositele ceny Ferdinanda Peroutky)
*

Výbor Regionálního operačního programu Střední Čechy nedoporučil vyjmout Píčí hnízdo ze seznamu projektů financovaných EU. Nejspíš to tedy značí, že se tím europejští vyšetřovatelé mají dále zabývat.
"My to vyjmeme." (Ministryně financí Alena Schillerová, nestraník za ANO)
"A my to zaplatíme." (Žena Moby Dicka) 
*

Načež menšinová vláda Andreje B. Babiše nedostala důvěru. Pro bylo jen 78 poslanců ANOfertu, proti 117 poslanců všech ostatních stran.

"Kalousek v roce 2012, kdy byl ministrem financí, zadal audit »najděte něco na Babiše«." (Babiš našel původce svých potíží)
"Pan premiér lže. Zase." (Mirek Kalousek, TOP 09)

"Lidi z OLAF jsou vysoce profesionální a nekazili by si pověst." (Politolog Daniel Kroupa v ČT)
*

"Dostatečně včas jsem si požádal o přístupová data k eReceptu. Až 16. 11. jsem obdržel dopis s přístupovými kódy. Nepřišla ale dodejka (vinou pošty?), takže jsem si po urgencích musel informaci o převzetí dopisu s přístupovými hesly doložit do datové schránky SÚKL. Od té doby čekám, až SÚKL opraví má data, neboť se podle nich jmenuji jinak a mám jiné IČO! … Po absolvování dlouhého čekání na opravu dat a mnohonásobném kontaktování pracovníka SÚKL, který mi opravu slíbil do druhého dnre, čekám zase už deset dnů. A stále nic." (Z dopisu nejmenovaného lékaře)

"Jsem nemocniční lékařka, proto mi nemocnice eRecept zařídila včas už začátkem roku 2016, a obdržela jsem i přístupové heslo. Protože však mezitím probíhaly další upgrade, bylo pro mne požádáno o nový přístup. SÚKL dne 19. 12. poslal dopis, podle kterého jsem už heslo dostala, a proto mi už nic nedají. Staré heslo nefunguje, nové nemám. Na písemný dotaz "co jako teda?" dodnes SÚKL neodpověděl.  Píšu recepty papírové nemocniční, na které nemocniční lékárna léky vydává." (Z dopisu nejmenované lékařky)

Středa 17. ledna 2018

Sněmovna hlasovala o jediném kandidátovi na flek předsedy stálé komise pro dohled nad GIBS. Jediným kandidátem byl veliký profesionál a bývalý agitátor bicí čety z Palachova týdne Zdeněk Ondráček (KSČ(M)). Neprošel – potřeboval 186 hlasů a dostal jen 83.

"To jsme si ale nedojednali, soudruzi!" (Vojtěch F. Filip, KSČ(M))
"To máte za ten včerejší podraz při hlasování o důvěře." (Někteří neztotožnění poslanci ANOfertu)
*

Vláda České republiky podala demisi. Pan prezident ji přijme, až bude mít čas, teď (ne)dělá kampaň za své znovuzvolení.
"Pošlete mu to poštou!" (Expremiér Slávek Sobotka)

Ale to nevadí, pan prezident už dříve prohlásil, že vláda v demisi může fungovat i několik měsíců.
"V zatím nepřijaté demisi bez důvěry." (Moby Dick)
"To už jsme skoro jako ve Venezuele." (Žena Moby Dicka)
"Ale snad ten blbec změní názor." (Mrtvá Kočka)
*

"Nikde není žádný zákon, že já mám být premiérem." (Andrej B. Babiš)
"Že by tenhle blbec změnil názor?" (Moby Dick)
"Ale ne. Dodal: Tak to musí chtít poslanci ANO." (Žena Moby Dicka)
"A ti asi Babiše v tomhle zase přehlasují…" (Mrtvá Kočka)
*

"Osobně jsem už od září majitelem všech certifikátů, ale mám tu smůlu, že pracuji jednak ve své odborné ambulanci a jednak v nemocnici, byť tam jen smlouvou o provedení práce. Tento problém je pro SÚKL naprosto neřešitelný. Už mi poslali čtyři přihlašovací jména a hesla, vždy nefunkční, a ihned nato informaci, že mi vše odmítli. Je to organizace s velmi temnou pracovní morálkou…" (Z dopisu jiného nejmenovaného lékaře)
*

Ze sportu: Před 85 pěti lety zemřel Josef Rössler-Ořovský. Byl skvělým veslařem, rychlobruslařem, hokejistou, tenistou, jachtařem, atletem, fotbalistou a kanoistou. Založil spoustu sportovních klubů a sportovních svazů, také Český olympijský výbor. Založil také bezděky lyžařský klub, když si v Norsku objednal ceník bruslí, a pod svůj podpis napsal "Bruslařský klub Praha". Takže mu poslali i ceník ski…Objednal je a v lednu 1887 sjel se svým bratrem – Václavské náměstí.

"Václavák byl tedy první českou sjezdovkou…" (Moby Dick)

Čtvrtek 18. ledna 2018
 
Od úterka zuří na českých dálnicích a silnicích sněhová kalamita. Někde napadlo i více než 5 cm sněhu. Na D1 se po hromadné nehodě, která uzavřela dálnici na 20 hodin, začíná rozjíždět 25km kolona. Kuriozita: Policisté obcházejí kamioňáky, kteří, aby mohli čerpat zákonnou přestávku v práci, zaparkovali na odstavném pruhu. A přesvědčují je – aby přerušili přestávku a porušili tak zákon!

Aby mohli silničáři vyčistit vozovku…

"To není od kamioňáků pěkné, parkovat v odstavném pruhu!" (Žena Moby Dicka)
"A kde? Když jim ŘSD nedokázalo za 25 let vybudovat žádné odstavné plochy?" (Moby Dick)
"A ty, co existovaly, ty ti blbci zrušili." (Mrtvá Kočka)

"Na rozdíl od silnic máme my upraveno." (Nezachycený veselý rolbař na sjezdovce)
*

"Máme problémy, že nám nesedí např. počet předepsaných balení, velikost balení, některé léky nejde předepsat vůbec (nesedí databáze VZP a SÚKL), nesedí pojišťovna pacienta, ve které je opravdu přihlášen, s pojišťovnou v centálním úložišti. (Údaje v naší databázi jsou ale vpořádku, včetně PSČ.)" (Z dopisu jiného nejmenovaného lékaře)

"Nám eRecept funguje! Ale nefunguje vypisování eRp u cizinců, kteří studují v ČR na náklady ČR a jimž tedy výkony hradí Ministerstvo zahraničí (nikoli tedy pojišťovny). Ti mají přidělené kmenové číslo, které jsme na Rp dopisovali. Kromě toho musí být na receptu napsaná i VŠ, na které studují. Není kam dopisovat. Bohužel se s dotazem na SÚKL nemohu probojovat. Zatím těmto pacientům píšeme Rp »hradí nemocný«, a účet si nechají proplatit MZ ČR. Ale nevíme, jestli je to správné." (Z dopisu jiného nejmenovaného lékaře)

"Systém hlásí, že máme vše v pořádku, ale tiskne jen čisté recepty. Operátoři na to nejsou schopni odpovědět a informují nás, že chyba je v SÚKL. Pokud to takhle půjde dál, nedávám bolševikovi ani týden, a to ještě s forenzními následky. Takový bordel ve zdravotnictví nebyl ani za éry komisí účelné farmakoterapie." (Z dopisu jiného nejmenovaného lékaře)

"Što éto takóje »účelná farmakoterapie«?" (Žena Moby Dicka)
"Řízení masové eutanázie." (Mrtvá Kočka)

Pátek 19. ledna 2018

Sněmovna vydala poslance Babiše a Faltýnka trestnímu stíhání. Pro hlasovalo 111 ze 180 přítomných poslanců. Proti byli všichni přítomní poslanci ANOferu se dvěma výjimkami: Babiš hlasoval pro vydání Babiše (ale proti vydání Faltýnka), a Faltýnek hlasoval pro vydání Faltýnka, ale proti vydání Babiše.
"Takže ve výsledku je to přesně tak, jako kdyby oba hlasovali proti svému vlastnímu vydání." (Muška na Zdi)

 "Je to objednávka mafie, která tady kradla miliardy. Žijeme v zemi, kde si můžete objednat stíhání a dostat pravděpodobně někoho do vězení." (Andrej B. Babiš)

"Váš projev vypadal, jako byste byl, pane Babiši, v politice nový." (Pavel Blažek, bývalý ministr spravedlnosti za ODS)
"Co jste za ty čtyři roky vládní zodpovědnosti udělal, aby se nic takového nedělo?" (Jan Bartošek, předseda klubu KDU-ČSL)
Poznámka: Ministerstvo spravedlnosti zastávali v minulé vládě zaměstnanci ANOfertu. Odpověď na otázku, jak mohl dovolit takový šlendrián ve svém resortu pan jsoucí (i minulý) ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) přes opakované výzvy nedodal.

"Asi by ho měl Babiš vyhodit!" (Moby Dick)
"Ne, měl by podat demisi." (Žena Moby Dicka)
"Nemůže! Už v demisi je! S celou vládou…" (Mrtvá Kočka)

"Rozprava na plénu překonala moji představu." (Kateřina Valachová, ČSSD, zpravodajka imunitního a mandátního vejboru.)
"Babiš ztratil nervy a glanc." (Žena Moby Dicka)
"Glanc neměl nikdy." (Mrtvá Kočka)

Menažerie upozorňuje, že pan nedůvěryhodný premiér již nemá poslaneckou imunitu – ani před žalobami za evidentní pomluvy, kterých se při své "obhajobě" dopustil.
*

SÚKL zrušil soutěž na vybudování call centra k eReceptům. Prý posílí současná pracoviště na (ne)odpovídacích linkách. Které jsou dnes dlouhé hodiny nedostupné pro nával dotazů a stížností.

"Dneska ještě nefunguje call centrum k projektu, který běží od prvního???" (Moby Dick)
"Ani neběží výběrové řízení na něj." (Žena Moby Dicka)

A těm, kterým náhodou všechno funguje, přichází dopis:
"Tento certifikát je vystaven původní certifikační autoritou SÚKL, která ukončí svoji činnost v lednu 2018, a tím bude zneplatněn i Váš certifikát…" (Z dopisu SÚKL zločinným lékařům.)

Certifikáty je navíc stejně nutné prodlužovat, neboť jejich platnost je omezená. Datum expirace je uloženo přímo v certifikátu a prohlédnout si jej můžete například v internetovém prohlížeči (když se na něj dostanete). Jakmile certifikátu platnost vyprší, je automaticky považován za neplatný.

"A pak zase nastupuje martýrium s jeho získáním." (Žena Moby Dicka)
"Které trvá asi tak celou dobu platnosti předcházejícího certifikátu." (Moby Dick)
"To jsou ale e-ané recepty!" (Mrtvá Kočka)

"Pouze díky vstřícnému postoji lékařů, kteří v rozporu s platným zákonem na vlastní odpovědnost předepisují pacientům potřebné léky i klasickými papírovými recepty, nedošlo počátkem ledna ke zhroucení zdravotní péče. Můžeme s hrdostí konstatovat, že my, lékaři jsme svoji etickou povinnost vůči pacientům splnili a uchránili jsme je před dopady nezodpovědného experimentu našich politiků. Považoval bych v této souvislosti za minimální projev slušnosti, kdyby nám za to představitelé státu alespoň přestali spílat a vyhrožovat." (MUDr. Milan Kubek, prezident ČLK)

Mimochodem – Ředitel Státního ústavu pro kontrolu léčiv Zdeněk Blahuta rezignoval ze své funkce 19. 12. 2017. A to údajně z osobních důvodů.

"Aby utekl z těch sraček, které osobně způsobil." (Mrtvá Kočka)
***

Moby Dick a jeho menažerie se omlouvají, že pro nedostatek času a prostoru nepokrývají všechny zprávy týdne. Ale snaží se hlavně nacházet souvislosti věcí pod povrchem a vyďobávat hrozinky z hnoje.
Podněty, připomínky, upřesnění, protesty a jiné výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na i schránku moby.dick@seznam.cz .

Všem dík!
>>:)) Moby Dick

(Užít si Via Dolorosu)

Dali jsme si s Janinkou rakouské kafe a rakouský štrúdl v rakouské kavárně v rakouském hospicu, a je už čas vstoupit opět na přeplněné uličky jeruzalémského Starého města. Scházíme ze schodů, zavírají se za námi hnědě natřené (již dávno tomu!) otřískané dřevěné dveře a jsme na strategickém rohu, kde se doposud na západ jdoucí Via Dolorosa lomí vlevo na jih po ulici al-Wad. Tady jsou vždy vojenské/policejní hlídky (izraelská pohraniční policie je součástí IDF), střežící zde, uprostřed Muslimské čtvrti klid turistů a místních křesťanských lokalit.




Mezi ně patří i Arménský katolický patriarchát. Tedy klášter, kostel, hospic, prodejny suvenýrů a hned dvě zastavení Křížové cesty, a to třetí a čtvrté. Zastavení No. III se nachází v přístavku ke klášteru, vlastně v hranolovité kapličce, která zasahuje do profilu ulice. Vstupuje se tam z protisměru, takže příliš spěchající poutník by ji mohl minout. Nad vchodem je v reliéfu vyvedena ona známá scénka, jak Ježíš padá poprvé pod křížem. Scházíme dovnitř po několika schodech. Ocitáme se před dalším vyobrazením oné historky. Zde alabastrově bílá socha Ježíše klesá pod ohromným alabastrovým křížem. Na nástěnné malbě za ním se tyčí Golgota, nad ní v kruhu se modlí zástup andělů. Myslel jsem, že by mu měli pomoci, ale zjevně nesmějí. A je jim to líto.


Čtvrté zastavení je hned vedle. Jde o bránu, jíž se vstupuje z al-Wad/Via Dolorosa na nádvoří arménského kláštera. Vyjímá se na ní luneta s reliéfem Ježíše pod křížem, jak se setkává se svou matkou Marií. Stával tady (samozřejmě) nejdříve kostel křižácký, a před ním možná i byzantinský. Dnes se za dvorkem otevírá vstup do (neo?)románského kostela Panny Marie Bolestné. Vlezeme do něj, ano, novorománský, čistý, bílý, pěkný. Zákaz fotografování je posunut dovnitř až za první lavice, takže vyrobím něco obrazové dokumentace.


Vracíme se na arabskou ulici al-Wad a pokračujeme po ní k jihu. Je v protisměru zcela zaplněna muslimskými zašátkovanými ženami s miminy v náručí; vypadá to trochu, jako by se vracely z vítání občánků.

Z levé strany se nad ulicí vznáší řada izraelských vlajek. Nedaléké hlídky tedy střeží i klid této židovské niky uprostřed Muslimské čtvrti, která patří ješivě Ateret Kohanim, aneb Ateret Jerušalajim. (To je stejná náboženská škola, která v roce si v roce 1989 zakoupila objekt i v Křesťanské čtvrti, jak jsem o tom psal v dřívější kapitole Severozápadní cestou. I to způsobilo muslimské zlobení - proč si tedy nepořídit barák rovnou  i v jejich čtvrti, že...)

Souběh Via Dolorosy a al-Wad končí po jednom bloku a asi tři sta metrech. Zde Via Dolorosa znovu odbočuje direktně vpravo, tedy na západ. Hned na rohu se dostáváme k zastavení číslo V. Tak pěkně po římsku jsou zastávky Ježíšovy cesty bolesti označeny. Římská číslice je vyvedena na velkém mosazném knoflíku o průměru asi 40 cm, který tvarem trochu připomíná přerostlou zátku od piva. Takto jednotně jsou označena všechna zastavení, aby nebylo pochyb. Pochyby nastanou, když jsou tato návěstí zakryta hadry, nabízenými místními prodavači.

Každé to zastavení má navíc ještě vlastní originální označení, vyrobené tou kterou místní církví. Trojka a čtyřka patřily Arménům, zde, u pětky, ukazuje složitě rostlý kříž opět, že jsme u kaple františkánské. „SIMONI - CYRENAEO CRUX IMPONITUR“ jest tu nad zamčenou vstupní branou do kaple vyvedeno černým písmem na téměř bílém kameni. Jakože zde jistý Šimon Kyrenský uchopil Ježíšův kříž, neb On nedaleko odtud (na třetím zastavení, což je asi čtvrt kilometru zpátky) pod oním křížem upadl.

No, zde při vší posvátné úctě k Ježíšovu utrpení musím prohlásit, že skoro všechna zastavení po začátku Křížové cesty (krom jedničky - odsouzení a dvojky - bičování a přijmutí kříže) nemají vůbec žádnou oporu v úředně schválených evangeliích! To platí až k samotnému příchodu k vrchu Golgota (zde dnes stojí souchrámí Božího hrobu), kde desáté až čtrnácté zastavení z evangelií cituje.



Jenže, co se o nesení kříže píše v pramenech? Podle Jana Ježíš „nesa kříž svůj, šel na místo, kteréž slove popravné, a Židovsky Golgota“. Celou dobu ho nesl jen on. Jenže podle Matouše „a vyšedše, nalezli člověka Cyrenenského, jménem Šimona. Toho přinutili, aby nesl kříž jeho.“ Tedy od začátku až do konce se s křížem měl nedobrovolně táhnout Šimon. Lukáš upřesňuje, že se to stalo, když šel Šimon z pole. A Marek ještě ví, že Šimon byl otcem jakýchsi synů jménem Alexandr a Rufus.

Takže podle Bible nebylo žádné padání pod křížem, ani první, ani druhé, ani třetí. Nebylo setkání s matkou. A nebyla ani dopomoc Šimona z Kyreny (což byla starověká řecká osada na severním pobřeží Afriky; dodnes se toto území na východě Lybie nazývá Kyrenaika). Šimon nesl Ježíšův kříž nejspíše od začátku až do konce, jak o tom svědčí všechna tři synoptická evangelia. Celá ta překážková dráha byla, abych tak řekl, domýšlena celá staletí až tisíciletí po zdejších událostech. Překvapující pro mne je, že zejména katolíci, kteří jsou tak přísní ve výkladu Písma, nejenže tolerují jasné apokryfy, ale přímo je velebí, až zbožňují. Dokonce větší polovina uměleckých děl s náboženskými motivy - a to i v samotném Vatikánu! - je založena na apokryfech. Inu, tak se z příběhu trošku nepochopitelného Syna Božího stává srozumitelnější příběh trpícího člověka.

A ještě ke všemu se prý (podle nedávných archeologických nálezů) tahali odsouzenci nikoli se svým křížem, ale pouze s jeho břevnem. Břevna se pak upevňovala na stabilně stojící sloupy na vršku Golgota. To dává smysl, technologicky. Jak kvůli stabilitě vražedného mučícího nástroje, tak i pro odlehčení nutného břemene, které nosívali vesměs sami odsouzenci. (Když se zrovna náhodou někdo kolem nevracel z pole.)

Nevím, jestli to bylo při této výpravě nebo loňské. Stalo se mi, že jsem si přes současný ruch obchodní třídy zvané Via Dolorosa, této lineární pati na turisty, promítl virtuální video s postavou historického Ježíše. A on měl ve tváři skutečné utrpení, které bylo způsobeno hokynářským okolím. Dnes by to pro něj byla skutečná cesta bolesti! A žádný Šimon by mu nemohl pomoci. A ještě by si s ním chtěl každý pořídit selfíčko...

Když jsem takto zavrhl apokryfní zastavení, zastavili jsme se u dalšího apokryfního místa. Nevybylo na něj žádné číslo, ale nalézá se hned za oním pátým zastavením. Ve výši ramene je zde ve zdi zatmelen středověký kámen, v němž je patrna proláklina ve tvaru dlaně. Apokryfní pověst praví, že se jedná o otisk Ježíšovy ruky, který se zde opřel o zeď. Minule se má husitka Janinka nechtěla tohoto dotýkaného místa dotknout, protože by to byla svatokrádež: Buďto proto, že jde o vymyšlenou (a tedy vpodstatě kacířskou) legendu, anebo jde o legendu pravou, a tím více by bylo svatokrádežné vkládat ruce do pravé stopy po Ježíši Kristu.

Letos jsem Janinku k vložení ruky do tohoto místa přiměl. A sám jsem si tam (už opětovně) sáhl taky. A stalo se mi něco hodně divného:

Pocítil jsem, jak mi někdo zevnitř toho kamene stiskl ruku...

***

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května 2017, byl to ještě dobrý rok. Psáno v Praze v pondělí 22. a úterý 23. ledna 2018, kdy už je jasno, že Janina chemoterapie v zázračné studii - která ji měla pomoci v boji proti svinskému polymorfnímu myelomu - pro neúspěch skončila. Nástupu do „kohorty“ nové studie by se nemusela dožít, takže jako sedmá chemoška bude nasazena kombinace některých z prvních čtyř. Tedy - až se pro Janinku uvolní lůžko v nemocnici. Úterní cétéčko plic vypadá hnusně, měla by se léčit co nejdřív...)

Fotogalerie z Via Dolorosy od kláštera sv. Anny až do Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE

Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)